II.ÚS 776/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Lenkou Dědkovou, advokátkou, sídlem U Jamborovky 1530, Poděbrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2026 sp. zn. 101 Co 36/2026 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. října 2025 č. j. 0 P 229/2021-M52, 16 P a Nc 86/2025, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, L. K. a nezletilé E. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") k návrhu první vedlejší účastnice - matky (dále též jen "matka") na výkon rozhodnutí nařídil výkon rozhodnutí podle vykonatelného rozsudku okresního soudu ze dne 10. 8. 2022 č. j. P 229/2021-158, ve spojení s vykonatelným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 11. 2022 č. j. 101 Co 262/2022-227 a uložil stěžovateli - otci (dále též jen "otec") povinnost uhradit na účet České republiky částku 5 000 Kč (výrok I.). Dále otci uložil povinnost zaplatit matce náhradu nákladů řízení ve výši 9 600 Kč (výrok II.).

3. Proti výše uvedenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením krajského soudu bylo usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrzeno (výrok I.). Ve výroku II. bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že otec je povinen zaplatit matce náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 6 000 Kč (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto, že otec je povinen zaplatit matce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč.


II.
Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy mu vytýkají, že dceru málo podporoval, ponechával rozhodnutí o kontaktu s matkou na její vůli, avšak nezabývaly se tím, zda při zohlednění věku, psychického stavu a stabilního postoje nezletilé byl stěžovatel schopen uloženou povinnost splnit, aniž by musel překročit racionální meze rodičovského působení. Soudy nezohlednily situaci v rodině, kdy stěžovatel ihned po incidentu mezi matkou a nezletilou zajistil pro nezletilou odbornou pomoc a svým přístupem ji motivoval, aby se alespoň částečně kontakt s matkou obnovil. Po opakovaných bezúspěšných snahách nezletilou motivovat se stěžovatel již dostával do pozice, kdy s ním nezletilá odmítala toto téma řešit.

5. Stěžovatel soudům vytýká, že se ústavně konformním způsobem nevypořádaly s tím, že nezletilé bylo již dvanáct let, tedy dosáhla věku, kdy zákon stanoví domněnku schopnosti vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Postoj nezletilé byl přitom dlouhodobý, opakovaný a konzistentní. Odborné zprávy nevedly k závěru, že by další nátlakové působení bylo vhodné. Pokračování společné rodinné terapie bylo naopak hodnoceno jako potenciálně retraumatizující, přičemž nebyla prokázána systematická manipulace s nezletilou ze strany otce. Napadená rozhodnutí sice postoj nezletilé formálně zmiňují, avšak materiálně jej nerespektují. Krajský soud uzavřel, že odmítání matky dcerou není stabilní a je výrazně ovlivněno přítomností a postojem stěžovatele, aniž by tento závěr přesvědčivě podložil. V řízení přitom vyšly najevo i skutečnosti svědčící o tom, že matka sama nevytváří pro obnovu vztahu dostatečně bezpečný a předvídatelný prostor, zejména neexistuje dostatečná komunikace s dcerou.

6. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud založil své potvrzující rozhodnutí na zásadním hodnotícím závěru, že odmítání matky není stabilní a že postoje nezletilé jsou výrazně ovlivněny přítomností a postojem otce. Tento závěr však nebyl přesvědčivě a ústavně konformně odůvodněn. Soud nevysvětlil, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k tomu, že postoj nezletilé není stabilní, přestože v řízení bylo opakovaně tvrzeno a dokládáno, že tento postoj trvá po řadu měsíců a odpovídá věku i vyspělosti dítěte. Namísto zkoumání skutečných příčin neuskutečněného předání nezletilé se soudy soustředily na kritiku stěžovatele a přehlédly či bagatelizovaly skutečnosti svědčící o dlouhodobě problematickém přístupu matky k obnově vztahu s dcerou a provedly jednostranné hodnocení věci. Uložením pokuty v situaci, kdy stěžovatel jednal v mezích toho, co bylo s ohledem na věk a psychický stav nezletilé rozumně možné, obecné soudy zasáhly do jeho práva na rodinný život. Ústavní soud již dříve vyslovil, že výchovné působení rodiče na dítě nesmí překročit racionální mez a že nelze po rodiči požadovat, aby dítě k plnění povinnosti nutil všemi prostředky. Právě takový požadavek však plyne z napadených rozhodnutí. Obecné soudy po stěžovateli požadují, aby zlomil odpor dvanáctiletého dítěte vůči kontaktu s matkou, přestože dítě svůj názor dlouhodobě a opakovaně sděluje a přestože odborníci neoznačili stěžovatele za manipulujícího rodiče. Takový požadavek odporuje nejen právům stěžovatele, ale i právu dítěte, aby jeho názor byl skutečně zohledněn a aby nebylo vystavováno nátlaku přesahujícímu meze jeho nejlepšího zájmu.

7. Stěžovatel namítá, že soudy zaujaly nerovný přístup k rodičům. Provedly selektivní hodnocení důkazů, když vycházely zejména z důkazů, které svědčí proti stěžovateli. Každý nedostatek v přístupu stěžovatele vyložily v jeho neprospěch, zatímco podstatné nedostatky v přístupu matky zůstaly bez adekvátní odezvy. Naopak nedaly rovnocennou váhu podkladům, které ukazovaly dlouhodobou konfliktnost vztahu mezi matkou a dcerou. Stěžovatel poukazuje na to, že aktuální judikatura Ústavního soudu potvrzuje nutnost individualizovaného posouzení obdobných věcí. Namítá, že krajský soud bez jednání potvrdil rozhodnutí založené na zásadním hodnotícím závěru o nestabilitě postoje nezletilé a o významném vlivu stěžovatele, aniž by tento závěr ústavně přesvědčivě podložil.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost proti výroku I. usnesení okresního soudu a proti usnesení krajského soudu byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

9. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výroku II. usnesení okresního soudu není Ústavní soud příslušný (viz sub 26).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti splňující procesní předpoklady

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodnutí obecných soudů ve věcech stanovení péče o dítě a styku s ním, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí ve věci. Obecné soudy se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně-právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.

12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů učiněnými v napadených rozhodnutích, na jejichž základě byla stěžovateli podle § 502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), uložena pokuta ve výši 5 000 Kč.

13. Problematikou ukládání pokut podle výše uvedeného ustanovení se Ústavní soud zabýval již opakovaně, přičemž formuloval řadu ústavněprávních požadavků, kterým musejí obecné soudy dostát [srov. např. usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 890/16, nález ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2355/22 (N 14/116 SbNU 115); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

14. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že účel pokuty uložené podle § 502 z. ř. s. nespočívá v sankcionování povinného rodiče za dobrovolné nesplnění povinnosti, a proto na uloženou pokutu nelze nahlížet primárně jako na sankci za porušení práva, nýbrž jako na prostředek donucení k respektu a dodržování právních poměrů založených vykonávaným titulem. Účelem pokuty je v první řadě vynucení splnění povinnosti uložené soudem povinnému rodiči ve prospěch rodiče oprávněného založené vykonávaným titulem [srov. nález ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18 (N 40/93 SbNU 67)]. Uložením pokuty je tedy sledována především ochrana zájmu jednoho z účastníků řízení na respektování právních poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu. Právní institut pokuty, předvídaný § 502 odst. 1 z. ř. s., lze obecně považovat za jedno z opatření aktivně chránících subjektivní právo na nerušený rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny [viz nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (N 71/81 SbNU 253)]. Základním prvkem rodinného života podle čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je soužití rodičů a dětí, což zahrnuje nejen právo rodiče na kontakt s dítětem, ale i právo dítěte na péči a výchovu oběma rodiči rovnocenně (srov. nález ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2355/22). Vyplývá-li však ze zjištěných okolností, že povinný rodič nemůže splnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné [srov. nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 (N 184/79 SbNU 91) bod 11, nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 či usnesení ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2355/22].

15. V předmětné věci se krajský soud v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěry okresního soudu o nutnosti nařídit výkon rozhodnutí uložením pokuty otci, když na základě provedených důkazů zjistil, že k péči matky nedochází zejména proto, že nezletilá dlouhodobě vyjadřuje přání být více u otce. Její postoje se výrazně mění podle toho, zda je v přítomnosti otce či nikoli, její odmítání tak není stabilní ani jednoznačné. Do odmítání kontaktu významně zasahuje postoj otce, který sice kontakt formálně nezakazuje, ale dostatečně jej nepodporuje; rozhodnutí ponechává na nezletilé, se kterou řeší otázky příslušející pouze dospělým, jako výdaje nezletilých či spory rodičů, hodnotí před ní negativně matku. Otec také odmítl udělit souhlas k dalším psychologickým konzultacím pro nezletilou, ačkoli si je vědom toho, že její vztah s matkou je narušen a sám jiné řešení nemá. Otec navíc několikrát potvrdil, že nepovažuje za svou povinnost dceru aktivně motivovat, protože "není jeho role napravovat vztah mezi matkou a dcerou". I podle sdělení opatrovníka otec volí pasivní přístup, dítě nevede k terapii ani k pravidelnému styku s matkou a jeho postoj výrazně přispívá k tomu, že kontakt neprobíhá. Krajský soud dovodil, že zjištěný stav je tak výsledkem kombinace vlivů, a to preferencemi nezletilé, které se však proměňují (minimálně nepřímo) vlivem otce, nedostatečnou přípravou nezletilé ze strany otce, rozdílnými podmínkami u rodičů (matčina pracovní doba, požadavek nezletilé na vyšší podporu z matčiny strany), dlouhodobě konfliktní komunikací rodičů a nedostatečnou spoluprací s odborníky. Na základě zjištěných okolností dospěl krajský soud k závěru, že otec svým postojem a chováním maří účel soudního rozhodnutí, které má zajistit pravidelný a vyvážený kontakt nezletilé s oběma rodiči. Krajský soud zohlednil i věk nezletilé a její postoj k matce; ten je však nutno podle krajského soudu respektovat pouze do té míry, aby byly naplněny požadavky stanovené v čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte [nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15]. Krajský soud proto uzavřel, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl matkou podán důvodně. Současně připomněl, že podle judikatury Ústavního soudu (viz nález ze dne 26. 8. 2025 sp. zn. II. ÚS 1938/25) i Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 18. 1. 2007 ve věci Zavřel proti České republice, č. stížnosti 14044/05) je každý rodič povinen nejen se zdržet jednání, které by bránilo výkonu rozhodnutí, ale rovněž aktivně napomáhat naplnění práva dítěte na kontakt s oběma rodiči. V případě narušení vzájemného vztahu mezi nezletilým a jedním z rodičů je pak úkolem druhého rodiče dítě k narovnání vztahů motivovat. Krajský soud zdůraznil, že v posuzovaném případě by měli oba rodiče jít v tomto nezletilé příkladem, vzájemně komunikovat a aktivně spolupracovat, zejména za pomoci odborníků. Uvedené závěry krajského soudu nevybočují z mezí ústavnosti.

16. Ústavní soud si je vědom své judikatury, v níž mimo jiné konstatoval, že uložení pokuty podle § 502 odst. 1 z. ř. s. nemůže být prostředkem k vynucení povinnosti stěžovatele, jejíž splnění není v jeho moci (v důsledku negativního postoje samotných nezletilých dětí), resp. jejíž nesplnění sám vědomě nezapříčinil (srov. nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 či usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1264/21).

17. Ústavní soud ve svých rozhodnutích dále připomněl (jak ostatně zdůrazňuje i stěžovatel ve své ústavní stížnosti), že výchovné působení rodiče na dítě, a to i ve smyslu rozhodnutí soudu o výchově, nikdy nesmí překročit racionální mez a mělo by respektovat rozhodnutí dítěte tak, aby byly naplněny požadavky stanovené čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Ve smyslu čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte je proto nezbytné, aby soudy reflektovaly názory dítěte, a to tím spíše, jde-li o dítě blížící se věku dospělosti. Institut nařízení výkonu rozhodnutí není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte, nebylo-li jeho rozhodnutí úmyslně ovlivněno třetími osobami [srov. nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645) či usnesení ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 25/03]. Nelze-li dítě ani přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k jednomu z rodičů, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tj. zajistit splnění povinnosti. V souladu s principy vyjádřenými v Úmluvě o právech dítěte je vyloučeno, aby kterýkoli z rodičů nutil dítě k plnění povinností všemi prostředky (srov. usnesení ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2355/22).

18. V nálezu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že vyplývá-li ze zjištěných okolností, že povinný rodič nemůže plnit povinnost stanovenou soudem z důvodu negativního postoje samotných nezletilých dětí, přičemž nebylo prokázáno, že by příčinou jejich negativního postoje bylo chování tohoto rodiče či jím uskutečňované úmyslné ovlivňování, nelze považovat podmínky pro uložení pokuty za naplněné. Uložení této pokuty totiž nesmí vést k prosazení "násilné" změny vůle (přání) nezletilých dětí ke stykům s jejich otcem (matkou), a to za situace, kdy ke změně nedošlo ani přes adekvátní výchovné působení ze strany matky (otce), orgánu sociálně-právní ochrany dětí, specializovaného pracoviště pro asistovaný styk rodičů s dětmi či přímo soudu prostřednictvím pohovoru s oběma nezletilými. Také v nálezu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 (N 184/79 SbNU 91) Ústavní soud zdůraznil, že nelze-li dítě i přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k otci (matce), jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tj. zajistit splnění povinnosti.

19. V nyní posuzované věci však nejde o tento případ, neboť obecné soudy přistoupily k uložení pokuty na základě zjištění, že stěžovatel jako otec nevyvinul dostatečnou snahu a podporu při zajišťování kontaktu nezletilé se svou matkou. Otec svým postojem a chováním maří účel soudního rozhodnutí, které má zajistit pravidelný a vyvážený kontakt nezletilé s oběma rodiči.

20. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však také zdůrazňuje, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [srov. např. nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213)]. Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být zásadním vodítkem (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, resp. dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy [srov. nález ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2919/14 (N 7/76 SbNU 115), usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1521/16 či usnesení ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3049/19].

21. V této souvislosti je třeba uvést, že zejména u dětí mladšího věku nelze automaticky dovozovat, že trvání na realizaci soudem stanoveného styku i proti vůli dítěte je v rozporu s jeho nejlepším zájmem. V posuzovaném případě je nezletilé v době podání ústavní stížnosti dvanáct let, tedy je stále ve věku, kdy je možné na ni výchovně působit a citlivým způsobem formovat její postoje ke druhému rodiči. Jinými slovy, u dvanáctiletého dítěte lze předpokládat a vyžadovat jinou míru respektu k jeho přání či ochotě stýkat se či nikoli s rodičem, s nímž má soudem stanovený styk.

22. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ve světle zjištění učiněných v předmětné věci Ústavní soud nepovažuje závěry, k nimž dospěly obecné soudy v posuzované věci, za jakkoliv extrémní a s ohledem na nastíněné meze svého přezkumu je naopak hodnotí jako udržitelné.

23. Ústavní soud neshledal prostor ke svému zásahu ani ve vztahu k výši uložené pokuty, kterou obecné soudy stanovily symbolicky na spodní hranici možného rozmezí (§ 502 odst. 3 z. ř. s.), což svědčí spíše o jejich pobídce k důslednějšímu přístupu stěžovatele, než o jakékoliv zásadnější finanční sankci (srov. obdobně usnesení ze dne 13. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 2923/23). Krajský soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že okresním soudem uložená pokuta ve výši 5 000 Kč je s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci (dlouhodobé porušování povinnosti otce, s ohledem na jeho výdělkové a majetkové poměry) přiměřená a slouží k tomu, aby otec svůj přístup změnil.

24. Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele, že krajský soud rozhodoval o uložení pokuty bez jednání. V souladu s § 502 odst. 2 z. ř. s. pro rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí není třeba jednání nařizovat [srov. též § 214 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Soud může jednání nařídit zejména, je-li třeba ve věci provádět dokazování ke zjištění příčin, pro které není rozhodnutí plněno. V předmětné věci krajský soud vyšel ze závěrů okresního soudu a po doplnění dokazování o aktuálním stavu napadené rozhodnutí potvrdil.

25. Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. Krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, jakými úvahami se při posuzování návrhu matky na uložení pokuty otci řídil. Vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů shledal naplnění podmínek výkonu rozhodnutí uložením pokuty otci a jak postupoval při určení výše uložené pokuty. Napadená usnesení vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, přičemž Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že usnesení obecných soudů i přes stěžovatelovy námitky z hlediska uvedených požadavků obstojí.


V.
Závěr

26. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výroku II. usnesení okresního soudu není Ústavní soud příslušný. Byl-li výše uvedený ústavní stížností napadený výrok usnesením krajského soudu změněn (zrušen), právně již neexistuje a jako takový nemůže být předmětem přezkumu, a proto Ústavní soud není k rozhodování o jeho ústavnosti příslušný (není povolán jej eventuálně "zrušit" podruhé). Z tohoto důvodu ústavní stížnost v části směřující proti výše uvedenému neexistujícímu výroku usnesení okresního soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

27. Ve zbývající části Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil ve vztahu k výroku I. usnesení okresního soudu a usnesení krajského soudu namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2026


Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu