European Federation of National Organisations working with the Homeless (FEANTSA) proti České republice

 

EVROPSKÝ VÝBOR PRO SOCIÁLNÍ PRÁVA

ROZHODNUTÍ O ODŮVODNĚNOSTI

Přijato: 2. července 2024

Oznámeno: 23. září 2024

Zveřejněno: 24. ledna 2025

European Federation of National Organisations working with the Homeless (FEANTSA) proti České republice

stížnost č. 191/2020

 

Evropský výbor pro sociální práva, Výbor nezávislých expertů založený podle článku 25 Evropské sociální charty (dále jen „Výbor“), na svém 342. zasedání ve složení:

Aoife NOLAN, předsedkyně

Eliane CHEMLA, místopředsedkyně 

Tatiana PUIU, místopředsedkyně

Kristine DUPATE, zpravodajka 

József HAJDÚ

Karin Møhl LARSEN 

Yusuf BALCI

Paul RIETJENS

George THEODOSIS 

Mario VINKOVIC 

Miriam KULLMANN

Carmen SALCEDO BELTRÁN

Franz MARHOLD 

Alla FEDOROVA

Grega STRBAN

jemuž asistoval Henrik KRISTENSEN, zástupce výkonného tajemníka

po poradách konaných ve dnech 20. března 2024 a 1. a 2. července 2024,

na základě zprávy, kterou předložila Kristine DUPATE,

vynesl toto rozhodnutí, které bylo přijato posledně uvedeného dne:

 

ŘÍZENÍ

1.      Stížnost podaná organizací European Federation of National Organisations working with the Homeless [Evropská federace národních organizací pracujících s bezdomovci] (dále jen „FEANTSA“) byla doručena dne 19. února 2020.

2.      FEANTSA tvrdí, že česká právní úprava, politika i praxe v oblasti bydlení nejsou slučitelné s článkem 16 Charty z roku 1961, a to samostatně nebo ve spojení se zákazem diskriminace zakotveným v preambuli Charty z roku 1961. FEANTSA zejména tvrdí, že po přijetí nové právní úpravy nájmu v občanském zákoníku (zákon č. 89/2012) se objevily různé problémy:

-          přetrvávající ohrožení udržitelnosti bydlení a riziko vystěhování pro chudé domácnosti, zejména domácnosti romských menšin;

-          absence právní úpravy o sociálním bydlení a nepřiměřené snižování poskytovaných sociálních dávek na bydlení, přestože jejich potřeba zjevně trvá;

-          označení některých oblastí za nezpůsobilé pro získání některé dávky na bydlení;

-          prohlubování sociální a rasové diskriminace, včetně rasové segregace;

-          opatření sociální kontroly, zejména v podobě právní úpravy povinnosti mít adresu místa trvalého pobytu, kterou určité skupiny osob nemají možnost získat, má negativní dopad na účinný výkon práv některých osob v oblasti bydlení.

3.      Dne 9. prosince 2020 prohlásil Výbor stížnost za přijatelnou.

4.      V rozhodnutí o přijatelnosti Výbor vyzval vládu, aby do 26. února 2021 předložila své písemné stanovisko k odůvodněnosti stížnosti. Předsedkyně Výboru se na žádost vlády rozhodla prodloužit lhůtu pro předložení stanoviska vlády k odůvodněnosti do 31. března 2021.

5.      Výbor v souladu s čl. 7 odst. 1, odst. 2 Protokolu a čl. 32 odst. 1, odst. 2 jednacího řádu Evropského výboru pro sociální práva (dále jen „jednací řád“) vyzval smluvní strany Protokolu, státy, které učinily prohlášení podle čl. D odst. 2 Charty a mezinárodní organizace zaměstnavatelů nebo odborové organizace uvedené v čl. 27 odst. 2 Charty z roku 1961, aby do 26. února 2021 předložily případné připomínky k odůvodněnosti stížnosti.

6.      Písemné stanovisko vlády k odůvodněnosti stížnosti bylo doručeno dne 29. března 2021.

7.      Předsedkyně Výboru vyzvala v souladu s čl. 31 odst. 2 jednacího řádu FEANTSA, aby do 11. června 2021 předložila vyjádření ke stanovisku vlády. Předsedkyně Výboru se na žádost FEANTSA rozhodla prodloužit tuto lhůtu do 11. července 2021. Vyjádření FEANTSA ke stanovisku vlády k odůvodněnosti stížnosti bylo doručeno dne 9. července 2021.

8.      Předsedkyně Výboru vyzvala v souladu s čl. 31 odst. 3 jednacího řádu vládu, aby do 3. září 2021 předložila doplňující vyjádření. Doplňující vyjádření vlády bylo doručeno dne 3. září 2021.

PODÁNÍ ÚČASTNÍKŮ ŘÍZENÍ

A.    Stěžovatelská organizace

9.      FEANTSA tvrdí, že právní úprava, politika i praxe v České republice v oblasti bydlení nejsou slučitelné s článkem 16 Charty z roku 1961, a to samostatně nebo ve spojení se zákazem diskriminace zakotveným v preambuli Charty z roku 1961:

- přetrvávající ohrožení bydlení a riziko vystěhování pro chudé domácnosti žijící na ubytovnách (nevyhovující byty/pokoje v soukromých budovách, k nimž obyvatelé nemají standardní nájemní smlouvu) v některých sociálně vyloučených lokalitách, které se týkají zejména romské menšiny;

- absence právní úpravy o sociálním bydlení a nepřiměřené snižování sociálních dávek (příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení) navzdory přetrvávající potřebě takových dávek;

- označení některých oblastí za nezpůsobilé pro získání některé formy doplatku na bydlení ze strany obcí;

- prohlubování sociální a rasové diskriminace, včetně rasové segregace, jakož i opatření sociální kontroly zejména v podobě právní úpravy povinnosti mít adresu místa trvalého pobytu, kterou určité skupiny osob nemají možnost získat, má negativní dopad na účinný výkon práv některých osob v oblasti bydlení.

B.     Žalovaná vláda

10.  Vláda uvádí, že potřeby obyvatelstva v oblasti bydlení jsou řádně zkoumány prostřednictvím analýz a průzkumů, které jsou prováděny za účelem vypracování příslušných strategií k uspokojení zjištěných potřeb nejzranitelnějších skupin, včetně romské menšiny. Byla přijata různá opatření ve prospěch integrace Romů a jejich přístupu k přiměřenému bydlení a účinnost těchto opatření se v ročních intervalech monitoruje. Na tomto základě se vláda domnívá, že situace je v souladu s článkem 16 Charty z roku 1961, ať už samostatně, nebo ve spojení s ustanovením o zákazu diskriminace v preambuli.

PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO A PRAXE

1.      Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře

11.  Dle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře má nárok na příspěvek na bydlení vlastník nebo nájemce bytu, jestliže a) náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu vlastníka, nebo nájemce bytu a společně posuzovaných osob a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, a současně b) součin rozhodného příjmu a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení. 

12.  Podle informací uvedených vládou stanoví vláda každoročně nařízením výši tzv. normativních nákladů, které tvoří maximální uznatelné náklady pro stanovení výše dávky a v nichž jsou jednotlivé položky nákladů na bydlení obsaženy. Normativní náklady jsou určeny jako průměrné celkové náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Jsou propočítány na průměrnou spotřebu služeb a energií a přiměřenou velikost bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících. Výše normativních nákladů je závislá na vývoji indexů spotřebitelských cen.

2.      Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi

13.  Tento zákon upravuje poskytování pomoci k zajištění základních životních podmínek fyzickým osobám, které se nacházejí v hmotné nouzi, prostřednictvím dávek pomoci v hmotné nouzi (článek 1).

14.  Dle § 33 odst. 1 tohoto zákona má nárok na doplatek na bydlení vlastník bytu, který jej užívá, nebo jiná osoba, která užívá byt na základě smlouvy, rozhodnutí nebo jiného právního titulu, jestliže by byl a) příjem vlastníka bytu nebo jiné osoby, která užívá byt, zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí osoby, nebo b) příjem společně posuzovaných osob zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí společně posuzovaných osob; právní titul k užívání bytu je přitom nezbytné prokázat písemným dokladem, přičemž předložení čestného prohlášení k tomuto účelu nestačí. 

15.  Dle § 33 odst. 9 nárok na doplatek na bydlení nevznikne, pokud se byt nebo ubytovací zařízení nachází v oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů vyhlášené opatřením obecné povahy podle § 33d. Ustanovení věty první se nepoužije na případy, kdy vlastnické právo nebo právo na užívání bytu, jiného než obytného prostoru nebo ubytovacího zařízení vzniklo před vydáním opatření obecné povahy podle § 33d.

16.  Dle § 33d může obec, na jejímž území se nacházejí místa, ve kterých se ve zvýšení míře vykytují sociálně nežádoucí jevy, požádat pověřený obecní úřad, v jehož územním obvodu se tato místa nacházejí, o vydání opatření obecné povahy, jímž se vyhlašuje oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů (tzv. OOP). Žádost musí obsahovat: a) identifikaci míst, ve kterých se ve zvýšené míře vyskytují sociálně nežádoucí jevy, a b) odůvodnění, v čem je spatřován zvýšený výskyt sociálně nežádoucích jevů; za sociálně nežádoucí jevy se považuje zejména porušování veřejného pořádku, nepříznivé vlivy působící na děti, výskyt osob pod vlivem návykových látek apod.

17.  Dle § 34 (odůvodněné náklady na bydlení) se do odůvodněných nákladů na bydlení započítávají:

a) nájemné, popřípadě obdobné náklady spojené s vlastnickou nebo družstevní formou bydlení nebo obdobné náklady při užívání bytu v jiné než nájemní, družstevní nebo vlastnické formě bydlení;

b) pravidelné úhrady za služby spojené s užíváním bytu, maximálně však do výše, která je v místě obvyklá;

c) úhrada prokazatelné nezbytné spotřeby energií; (…)

3. Nález Ústavního soudu ze dne 21. srpna 2021, sp. zn. Pl. ÚS 40/17, týkající se § 33d zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi

18.  Ústavní soud zrušil § 33d zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, který umožňoval obcím vymezit na svém území oblasti, kde se doplatek na bydlení nepřiznává, a to z důvodu zvýšeného výskytu sociálně nežádoucích jevů. Ústavní soud konstatoval zejména, že:

„… hlavním problémem napadených ustanovení, jak uvedeno shora v oddílu VIII./a, [je] podmínění doplatku na bydlení s oním „mimoběžným“ cílem udržením veřejného pořádku v dané lokalitě. Tento závěr je ještě posilován plošnou povahou OOP a jeho paušálním dopadem na všechny potenciální žadatele o doplatek na bydlení, neboť negativní důsledky opatření ponesou vždy i jiné osoby než jen ty, označované za tzv. nepřizpůsobivé, které se z hlediska cíle deklarovaného napadenými ustanoveními nenacházejí ve stejném postavení, a přesto je s nimi stejným způsobem nakládáno. V praxi se již objevily i případy, kdy OOP bylo vyhlášeno na území celého města. Mnoho osob bydlících ve vyhlášené oblasti nemá vliv na výskyt sociálně nežádoucích jevů, a přesto jsou napadenou právní úpravou dotčeny, neboť nebudou-li moci být ze zákona příjemci doplatku na bydlení, může to u nich vést k životu „na ulici“, umísťování dětí do dětských domovů, ke zvýšené míře trestné činnosti a dalším sociálně nežádoucím jevům.“

19.  Ústavní soud měl za to, že cílem dotčených ustanovení bylo zejména zabránit koncentraci osob ohrožených sociálním vyloučením do míst, kde je vysoká nezaměstnanost a nízké ceny nemovitostí, tedy do míst, kde funguje ve větším rozsahu tzv. byznys s chudobou. Ústavní soud nicméně konstatoval, že:

„… předmětný zásah do práva na pomoc v hmotné nouzi je (…) nejen ústavně nepřípustný, ale jako prostředek k ochraně veřejného pořádku a k zamezení zneužívání dávek není ani vhodný a do budoucna může přinést řadu nežádoucích důsledků, jimiž je mj. i omezení vnitřní migrace v rámci obce, vedoucí k rozporu napadených ustanovení se svobodou pobytu (...). Druhotným účinkem může být zhoršení vztahů mezi obcemi (...). Z veřejně dostupných zdrojů je přitom zřejmé, že další města rozšiřování oblastí se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů zvažují, jiná dokonce přistoupila k nepřiměřenému a neodůvodněnému vyhlášení OOP na celém svém území.

Nelze opomenout ani další nepříznivé dopady na osoby, které ve vyhlášené oblasti bydlí, vlastní zde nemovitosti nebo podnikají, jejichž „kompenzace“ případným pozitivním účinkem OOP na postavení jiných osob (došlo-li by v dané lokalitě skutečně k poklesu výskytu sociálně nežádoucích jevů) je však z hlediska ústavnosti nepřijatelná. S ohledem na to, že informace o vyhlášených oblastech se zveřejňují, mohou být takto označené lokality veřejností vnímány negativně. (…)”

Odnětí nároku na doplatek na bydlení osobám, které se hodlají do vyhlášené oblasti nastěhovat (…), je pak nepřiměřeným opatřením i ve vztahu k ochraně veřejného pořádku a veřejného zájmu na zamezení tzv. obchodu s chudobou. Sociálně vyloučené osoby často setrvávají v dané lokalitě i bez doplatku na bydlení, jehož ztrátu se snaží kompenzovat nezřídka způsoby spíše posilujícími již existující zvýšený výskyt sociálně nežádoucích jevů (…).

Napadená ustanovení (…) jsou neústavním zásahem do práva na zajištění základních životních podmínek v oblasti bydlení (…). Jde pouze o nesystémovou reakci bez trvalejších účinků na dlouhodobě neuspokojivě řešený problém sociálního vyloučení. (...) Namísto silnější motivace obecních samospráv ke spolupráci s úřadem práce při poskytování doplatku na bydlení napadená ustanovení prostor pro ni daný eliminují.“

PŘÍSLUŠNÉ MEZINÁRODNÍ DOKUMENTY

1.      Rada Evropy

a)      Parlamentní shromáždění

20.  Ve své rezoluci č. 2153(2017) o podpoře začleňování Romů a kočovníků Parlamentní shromáždění konstatovalo, že:

„Odhaduje se, že v Evropě dnes žije přibližně 11 milionů Romů a kočovníků. V průměru jsou neúměrně chudí. Nevyhovující životní podmínky a nedostatečný přístup ke zdravotní péči, nízké příjmy, vysoká nezaměstnanost a diskriminace v přístupu ke vzdělání jsou pro mnoho Romů a kočovníků každodenní realitou. Předsudky, nenávistné projevy a nedostatek důvěry mezi těmito skupinami, obyvatelstvem jako celkem a orgány veřejné moci tuto situaci zhoršují a ztěžují její překonání.“

21.  Parlamentní shromáždění vyzvalo členské státy, aby:

„podpořily orgány místní správy a poskytovaly jim finanční a materiální podporu, aby hrály aktivní roli při prosazování začleňování Romů a kočovníků, a to jak realizací programů v této oblasti, tak i zapojením členů místních romských a kočovnických komunit do budování důvěry a posilování dobrých vztahů mezi nimi a širší komunitou; za tímto účelem je také třeba zavést vhodnou bytovou politiku“.

b)     Výbor ministrů

22.  Výbor ministrů ve svém doporučení Rec(2005)4 o zlepšení podmínek bydlení Romů a kočovníků v Evropě uvedl zejména následující:

„1. Členské státy by měly zajistit, aby v obecném rámci bytových politik byly rozvíjeny integrované a vhodné bytové politiky zaměřené na Romy. Členské státy by rovněž měly vyčlenit přiměřené prostředky na provádění uvedených politik s cílem podpořit vnitrostátní opatření ke snižování chudoby.

2.Vzhledem k tomu, že Romové stále patří mezi nejvíce znevýhodněné skupiny obyvatelstva v Evropě, měly by se vnitrostátní politiky bydlení snažit řešit jejich specifické problémy jako naléhavou záležitost, a to nediskriminačním způsobem. (…)

5.V zájmu boje proti vytváření ghett a segregaci Romů od většinové společnosti by členské státy měly znemožnit, zakázat a v případě potřeby zvrátit jakékoli celostátní, regionální nebo místní politiky či iniciativy cílené na to, aby se Romové usazovali na nevhodných místech a v nebezpečných oblastech nebo se do nich přesídlovali, nebo jejichž účelem je odsunout Romy do takových oblastí z důvodu jejich etnicity. (…)

8. Členské státy by měly zajistit řádnou koordinaci v oblasti bydlení mezi příslušnými vnitrostátními, regionálními a místními orgány na jedné straně a romskou populací a organizacemi aktivními v této oblasti, které zastupují většinu této populace, na straně druhé.

9. Členské státy by měly podporovat orgány místní správy, aby vůči Romům, stejně jako vůči všem osobám se stejným právním postavením, plnily své povinnosti v oblasti bydlení. Měly by podporovat regionální a místní orgány v zajištění toho, aby strategie územního a místního rozvoje obsahovaly konkrétní a jasně specifikované soubory cílů zaměřených na romské komunity a jejich potřeby v oblasti bydlení. (…)

17. V souladu s autonomií regionálních a místních orgánů by členské státy měly využívat mechanismus kontroly zákonnosti k zajištění toho, aby rozhodnutí regionálních a místních orgánů neměla diskriminační účinky na přístup Romů k bydlení ani jakýmkoli způsobem nebránila výkonu jejich práva na přiměřené bydlení.“

c)      Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti (ECRI)

23.  Ve své zprávě o České republice (šestý monitorovací cyklus), přijaté 1. října 2020, ECRI uvedla, že:

„Úřady neshromažďují údaje o přístupu Romů k bydlení. Rovněž neexistují žádné konkrétní romské strategie nebo programy. Místo toho se vládní podpora bydlení obecně zaměřuje na lidi v nouzi a zahrnuje dotace pro obce na výstavbu, nákup nebo renovaci bytů. Neexistuje ani zákon o sociálním bydlení a iniciativa v této oblasti je ponechána na místních úřadech. Výsledný „patchworkový“ přístup je pro Romy dále komplikován tím, co veřejná ochránkyně a mnoho nevládních organizací popisují jako diskriminaci ze strany různých obcí vůči osobám jimž se přičítá zodpovědnost za takzvané nežádoucí sociální jevy (včetně rodin s vysokým počtem dětí, obyvatelé, kteří byli uznáni vinnými ze spáchání přestupků nebo osoby žijící ze sociálních dávek). Tento přístup není namířen výlučně proti Romům, ale například také proti osobám závislým na návykových látkách nebo vůči dlouhodobě nezaměstnaným. Romové jsou tímto přístupem ovšem nejvíce zasaženi. (…)

V této souvislosti je ECRI znepokojena také důsledky takzvaných „bezdoplatkových zón“ (OOPs), které některé místní orgány v posledních letech zavedly na základě právních předpisů přijatých v roce 2017, a které obcím umožňují označit určité oblasti za nezpůsobilé pro určité formy podpory bydlení. Toto opatření opět dopadá zejména na Romy, kteří neúměrně často závisí na dávkách na bydlení. (…) Výbor OSN pro odstranění rasové diskriminace (CERD) doporučil, aby obcím bylo „bezdoplatkové zóny“ zcela znemožněno vyhlašovat. ECRI důrazně vybízí příslušné orgány, aby se tímto doporučením řídily, a v obecné rovině připomíná jejich povinnost chránit všechny občany před diskriminací (…) a zajistit, aby Romové či jiné osoby nebyli ze svých domovů vystěhováváni bez záruk zaručených v tomto ohledu mezinárodními dokumenty. Zejména by měli být informováni o plánovaném vystěhování s dostatečným předstihem a měli by mít možnost odpovídající právní ochrany, a neměli by být vystěhováni bez možnosti náhradního ubytování v důstojných podmínkách.“

d)     Komisař pro lidská práva

24.  Ve své zprávě z roku 2023 v návaznosti na návštěvu České republiky od 20. do 24. února 2023 (CommHR(2023)26, 5. září 2023) Komisař pro lidská práva mimo jiné uvedl:

„V souvislosti s bydlením komisař konstatuje, že se neshromažďují žádné oficiální údaje o přístupu Romů k bydlení a neexistují žádné zvláštní programy na jejich podporu. Regulace sociálního bydlení je obecně v působnosti místních orgánů. Veřejný ochránce práv a několik nevládních organizací upozorňují na systematickou diskriminaci ze strany místních orgánů vůči Romům, a to i v případě, že údajně bojují proti „nežádoucím sociálním jevům“. Diskriminace a protiromské nálady také výrazně ovlivňují možnost Romů pronajmout si bydlení od soukromých pronajímatelů. Nedávný výzkum naznačuje, že Romové mají pětkrát menší šanci získat nájemní bydlení než neromské osoby. Mnoho Romů nadále žije v nevyhovujícím bydlení, což může vést k situacím, které vážně zasahují do jejich soukromého a rodinného života, jakož i do jejich práva na zdraví, a v některých případech je ohroženo i jejich právo na život. Celkově chybí koordinovaná opatření, která by Romům žijícím v obydlích určených k demolici poskytla alternativní ubytování. Místní orgány se také pokoušely zabránit Romům v přístupu k určitým formám podpory bydlení zřizováním takzvaných „bezdoplatkových zón“, ačkoli se tento postup podařilo úspěšně právně napadnout. Komisař se nicméně obává, že některé místní orgány mohou i nadále hledat způsoby, jak zabránit Romům ve výkonu jejich práva na vhodné bydlení na rovnoprávném základě s ostatními.“

e)      Poradní výbor pro Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin (ACFC)

25.  Ve svém pátém stanovisku k České republice (přijatém dne 31. května 2021) poradní výbor uvedl:

„Romové se nadále potýkají s obtížemi a diskriminací v různých oblastech, zejména ve vzdělávání (přístup k běžnému vzdělávání, včetně mateřských škol), bydlení a také s anticiganismem a nenávistnými projevy. (…)

Pokud jde o bydlení, návrh zákona o sociálním bydlení předložený v září 2016 (...) mohl řešit bytovou situaci mnoha Romů žijících v sociálně vyloučeném prostředí (...). Tento návrh byl však na začátku roku 2017 výrazně pozměněn, a nakonec nebyl Poslaneckou sněmovnou schválen. Úřady zavedly dotační programy určené nevládním neziskovým organizacím na zlepšení životních podmínek Romů, zejména na přestěhování obyvatel „ubytoven“ do vhodného sociálního bydlení. Z těchto opatření mělo prospěch 534 osob. Úřady nicméně připouštějí náznaky pokračující diskriminace Romů na trhu s bydlením. Ve sledovaném období řešili terénní pracovníci přibližně 458 případů údajné diskriminace, kdy se Romové potýkali s nedostatečnou dostupností volných bytů, vysokými (vratnými) kaucemi a nepřiměřeně vysokými nájmy nebo s neochotou pronajímatelů pronajímat byty romským rodinám.

Romské organizace kritizují orgány místní správy za přijímání opatření, která Romy nutí k odstěhování. Podle nich některé obce uzavřely ubytovací zařízení obývaná sociálně vyloučenými Romy nebo v některých částech svého území zastavily vyplácení nových doplatků na bydlení. Agentura pro sociální začleňování obce od vyhlašování takových oblastí odrazuje. V roce 2018 provedlo Ministerstvo vnitra posouzení pravidel samosprávy pro poskytování obecního bydlení a nabídlo obcím, kde byla zjištěna diskriminační pravidla, metodické vedení. (...) Vzhledem k těmto opatřením zástupci Romů uvádějí, že v řadě obcí se přístup mění a provádění politik sociálního začleňování se v posledních letech neustále zlepšuje.

Poradní výbor s politováním konstatuje, že pouze omezený počet Romů se přestěhoval z „ubytoven“ do vhodného sociálního bydlení a že navzdory určitému pokroku mnoho Romů stále žije v nevyhovujících životních podmínkách a čelí diskriminaci na trhu s bydlením. Domnívá se proto, že úřady by měly i nadále podnikat kroky ke zlepšení životních podmínek Romů a ke zmírnění jejich segregace v marginalizovaných komunitách, což je rovněž předpokladem pro zlepšení vyhlídek na zaměstnání a přístup k běžnému vzdělávání.“

 

2.      Organizace spojených národů

26.  Výbor pro odstranění rasové diskriminace vyjádřil v závěrečných doporučeních ke spojené desáté a jedenácté periodické zprávě o České republice (ze dne 25. září 2015, CERD/C/CZE/CO/10-11) znepokojení nad:

„Absencí legislativy nebo politiky týkající se sociálního bydlení a skutečností, že Romům je i nadále upírán přístup k vhodnému bydlení, zejména k sociálnímu bydlení, a i nadále musí čelit nucenému vystěhování, což má za následek, že bydlí v rozbořených domech nebo v soukromých či obecních ubytovnách v sociálně vyloučených lokalitách, což jim brání v přístupu k zaměstnání, zdravotním a jiným veřejným službám a ke vzdělávání;  

(…)

Výbor doporučuje, aby smluvní strana:

(…)

„Urychleně přijala zákon o sociálním bydlení a zřídila komplexní systém sociálního bydlení zvláště zaměřený na Romy a další etnické minority a přijala všechna opatření nezbytná k tomu, aby vystěhování probíhalo v souladu s mezinárodními normami a aby dotčeným osobám bylo v případě vystěhování poskytnuto přechodné bydlení;“

27.  Výbor pro odstranění rasové diskriminace v závěrečných doporučeních ke spojené dvanácté a třinácté periodické zprávě o České republice (ze dne 19. září 2019, CERD/C/CZE/CO/12-13) ohledně situace Romů uvedl:

„Výbor bere na vědomí snahy o posílení integrace Romů. Je však znepokojen tím, že Romové i nadále čelí překážkám a diskriminaci při požívání ekonomických, sociálních a kulturních práv. Výbor znepokojuje zejména:

a)       rozšířená diskriminace Romů na trhu s bydlením a vysoký podíl Romů pobývajících v sociálně vyloučených lokalitách, často v tzv. ubytovnách bez jistoty nájmu a čelících riziku nuceného vystěhování;

b)       současná praxe některých obcí vymezovat konkrétní oblasti jako zóny bez dávek na bydlení; (…)“

28.  Výbor doporučuje, aby smluvní strana:

„zvýšila své úsilí na podporu ekonomických, sociálních a kulturních práv Romů a zaručila jim přístup ke službám bez diskriminace. Výbor zejména doporučuje smluvní straně:

a)       usnadnit Romům přístup k přiměřenému a bezpečnému bydlení a usilovat o rozvoj sociálního bydlení v sociálně a etnicky smíšených čtvrtích, bojovat proti diskriminačním a nekalým praktikám na trhu s bydlením a zajistit, aby vystěhování bylo prováděno pouze jako poslední možnost a v souladu s národním právem a mezinárodními standardy;

b)       znemožnit obcím zřizovat zóny bez dávek na bydlení; (…)“

29.  V závěrečných doporučeních ke třetí periodické zprávě o Česku (28. března 2022, E/C.12/CZE/CO/3) Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva k diskriminaci Romů uvedl následující:

„Přestože bere na vědomí Strategii rovnosti, začlenění a participace Romů na období 2021–2030 a iniciativy, jako jsou národní romské platformy, je Výbor znepokojen tím, že Romové nadále zakoušejí stigmatizaci, chudobu a rozsáhlou diskriminaci v oblasti zdraví, vzdělávání, bydlení a zaměstnanosti. Výbor vyjadřuje politování nad nedostatkem spolehlivých údajů o situaci Romů ve smluvní straně (čl. 2 odst. 2).

Výbor doporučuje, aby smluvní strana:

a)       zvýšila úsilí o řešení socioekonomických rozdílů a diskriminace, s nimiž se Romové potýkají v přístupu ke zdravotní péči, vzdělání, vhodnému bydlení, zaměstnání a veřejným službám, a věnovala přitom zvláštní pozornost romským ženám a dětem;

b)       aktivně řešila negativní předsudky a stereotypy vůči Romům, mimo jiné prostřednictvím osvětových kampaní, a poskytovala Romům informace o jejich právech;

c)       podnikla kroky k odstranění nedůvěry Romů ve veřejné instituce, včetně zapojení zástupců Romů do tvorby, monitorování a hodnocení politik, které se týkají jejich práv;

d)       zlepšila systém sběru údajů s cílem získat spolehlivé údaje rozčleněné podle důvodů, na jejichž základě je zakázána diskriminace.“

30.  Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva v týchž závěrečných doporučeních rovněž uvedl k právu na vhodné bydlení:

„Výbor sice bere na vědomí různé snahy, jako je projekt sociálního bydlení realizovaný obcemi, ale vyjadřuje své znepokojení nad tím, že smluvní strana dosud nepřijala komplexní systém sociálního bydlení ani zákon o sociálním bydlení. Výbor je znepokojen nedostatkem dostupného vhodného bydlení, vysokými náklady na bydlení a cenami nájemného a nedostatečnými finančními prostředky na sociální dávky poskytované na bydlení. Výbor bere na vědomí, že ustanovení umožňující zřizování tzv. bezdoplatkových zón bylo v roce 2021 zrušeno Ústavním soudem, přesto je nadále znepokojen zprávami, že Romové čelí četným překážkám při výkonu svého práva na bydlení. Výbor rovněž upozorňuje na neochotu některých majitelů pronajímat byty migrantům, kterým je navíc často účtováno vyšší než tržní nájemné za bydlení s nižším standardem. Kromě toho je znepokojen tím, že ve smluvní straně je velmi vysoký počet osob bez domova, a lituje, že neexistuje účinný mechanismus pro prevenci a řešení tohoto problému.

Výbor doporučuje, aby smluvní strana:

a)       vypracovala a účinně prováděla národní strategii v oblasti bydlení založenou na lidských právech, s odpovídajícím financováním a monitorovacím systémem, a za tímto účelem shromažďovala vhodně rozčleněné statistiky, zejména statistiky týkající se situace znevýhodněných a marginalizovaných skupin v oblasti bydlení;

b)       urychlila přijetí zákona o sociálním bydlení;

c)       zvýšila dostupnost vhodného a cenově přiměřeného bydlení, zejména rozšířením nabídky sociálního bydlení a sociálních dávek na bydlení, se zvláštním zřetelem na znevýhodněné a marginalizované skupiny, jako jsou Romové, migranti, osoby se zdravotním postižením a senioři;

d)       šetřila podezření na jakoukoli formu diskriminace, pokud jde o přístup k bydlení, včetně výše nájemného a podmínek bydlení;

e)       zajistila, aby vystěhování nevedlo k tomu, že se z jednotlivců stanou bezdomovci, a aby v případě, že si vystěhované osoby nejsou schopny samy nalézt bydlení, jim smluvní strana poskytla odpovídající náhradní bydlení;

(…)“

3.      Evropská unie

31.  Listina základních práv Evropské unie ve svém čl. 34 odst. 3 stanoví:

„Sociální zabezpečení a sociální pomoc

3. Za účelem boje proti sociálnímu vyloučení a chudobě Unie uznává a respektuje právo na sociální pomoc a pomoc v oblasti bydlení, jejichž cílem je zajistit, v souladu s pravidly stanovenými právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi, důstojnou existenci pro všechny, kdo nemají dostatečné prostředky.“

32.  Evropská síť sociální politiky ve své Zprávě o národních strategiích boje proti bezdomovectví a vyloučení z bydlení za rok 2019 (Česká republika) uvádí, že:

„Klíčová doporučení pro odstranění nedostatků v politice jsou následující: přijetí zákona o sociálním bydlení a vytvoření odpovídajících finančních nástrojů; vymezení úlohy obcí při uspokojování potřeb občanů v oblasti bydlení se současným poskytováním odpovídající podpory v podobě vhodných finančních nástrojů; zavedení programů Housing First (Bydlení především) / Rapid Re-Housing; zvýšení legislativní ochrany před vystěhováním a zároveň posílení sociální práce s dlužníky; a rozvoj systému zdravotních služeb pro bezdomovce, který kombinuje systém pouliční medicíny (street medicine), ambulantní zdravotní péči, péči v azylových domech, následnou péči a prevenci.“

33.  Směrnice Rady 2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, stanoví:

„Článek 2

Pojem diskriminace

(…)

2. b) nepřímou diskriminací se rozumí případ, kdy by v důsledku navenek neutrálního předpisu, kritéria nebo zvyklosti byla znevýhodněna osoba určité rasy nebo etnického původu v porovnání s jinými osobami, ledaže uvedený předpis, kritérium nebo zvyklost je objektivně odůvodněn legitimním cílem a ledaže prostředky k dosažení tohoto cíle jsou přiměřené a nezbytné.

Článek 3

Oblast působnosti

1. V rámci pravomocí svěřených Společenství se tato směrnice vztahuje na všechny osoby z veřejného i soukromého sektoru včetně veřejných subjektů, pokud jde o

(…)

h) přístup ke zboží a službám, které jsou k dispozici veřejnosti, včetně ubytování, a jejich dodávky.

Článek 8

Důkazní břemeno

1.       Členské státy přijmou v souladu se svými právními řády nezbytná opatření, aby, jakmile se osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo odpůrci prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

(…)”

4.      Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj („OECD“)

34.  Ve své zprávě z roku 2021 „Dostupnost bydlení ve městech v České republice“ (financované Evropskou unií prostřednictvím Programu na podporu strukturálních reforem) OECD uvádí zejména následující zjištění:

„S přístupem k dostupnému bydlení má mnoho českých domácností problém obzvláště ve městech. Ceny nemovitostí v České republice rostou rychleji než disponibilní příjem domácností. To se týká zejména českých měst, ve kterých ceny nemovitostí rostou často rychleji než celostátní průměr. Ačkoli růst cen nemovitostí může být pro velkou část jejich českých vlastníků přínosem, pro osoby nově vstupující na trh bydlení, zejména mladé, je stále složitější na pomyslném žebříčku bydlení postoupit výše. Vzhledem k tomu, že rostou i ceny nájmů a jejich nabídka je relativně omezená, nabízí trh soukromého nájemního bydlení pro lidi obtížně hledající dostupné bydlení jen málo alternativ. (…)

Česká města se potýkají s trvalým nedostatkem nabídky bydlení. Na vysokou a stále rostoucí poptávku po bydlení v českých městech zatím strana nabídky nezareagovala dostatečně. Stavební činnost je stále na úrovni jako před rokem 2009 a územní ani regulační plánování nesměřují výstavbu bytů tam, kde by byla nejvíce potřeba. Dalšími překážkami ve zvyšování nabídky bydlení ze strany soukromého sektoru jsou nedostatek kvalifikovaných pracovních sil ve stavebnictví a složitost stavebního řízení. (…)

Poskytování sociálního bydlení neodpovídá potřebám všech nízkopříjmových a zranitelných domácností. Sociální bytový fond v České republice je příliš malý a nestačí uspokojovat poptávku všech nízkopříjmových a zranitelných domácností, a obce se při zvyšování nabídky potýkají s problémy. Kromě toho mají obce plnou autonomii při rozhodování o tom, jak bytový fond ve svém vlastnictví využijí, při stanovování podmínek pronajímání, výběru kritérií uznatelnosti pro sociální bydlení i přidělování sociálního bydlení obyvatelům, kteří na něj mají nárok. To může vést k nerovnostem mezi jednotlivými obcemi a neprůhlednosti v přidělování sociálního bydlení, což ve svém důsledku může některým nejvíce potřebným domácnostem v přístupu k sociálnímu bydlení zabránit.

Překážky na trhu bydlení znamenají, že některé zranitelné skupiny zůstávají v bydlení s nižším standardem. Vzhledem k tomu, že soukromé nájmy na tržní úrovni se pro mnoho českých domácností staly nedostupnými a nabídka obecního sociálního bydlení je omezená, nezbývá mnoha domácnostem nic jiného než zůstat v bydlení s nižším standardem, jako jsou např. ubytovny.

Konkrétní celostátní rámec pro politiku dostupnosti bydlení v České republice poskytuje Strategie bydlení. Je zaměřena na tři priority: (i) dostupnost přiměřeného bydlení; (ii) stabilita trhu s bydlením a (iii) kvalita bydlení.  Jejich realizaci ovšem komplikuje několik faktorů, včetně nedostatečně jasné definice pojmu „sociální bydlení“, velkého počtu aktérů zapojených do rámce politiky bydlení a omezených finančních zdrojů.“

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

PŘEDBĚŽNÉ ÚVAHY

35.  Výbor připomíná, že se otázkami přístupu zranitelných skupin k bydlení, včetně jejich nevyhovujících životních podmínek a nuceného vystěhování, a otázkami souvisejícími s rezidenční segregací zabýval především na poli článku 16 Charty z roku 1961 (European Roma and Travellers Forum (ERTF) proti České republice, stížnost č. 104/2014, rozhodnutí o odůvodněnosti ze dne 17. května 2016, § 66 a násl.).

36.  Výbor dále připomíná svá opakovaná rozhodnutí, že otázky diskriminace mohou být zkoumány ve světle preambule Charty ve spojení s hmotněprávními nároky dle Charty z roku 1961 (European Roma and Travellers Forum (ERTF) proti České republice, cit. výše, § 112; Greek General Confederation of Labour (GSEE) proti Řecku, stížnost č. 111/2014, rozhodnutí o odůvodněnosti ze dne 23. března 2017, § 194–197, GENOP-DEI a ADEDY proti Řecku, stížnost č. 66/2011, rozhodnutí o odůvodněnosti ze dne 23. května 2012, § 66–69).

37.  Výbor se domnívá, že hlavním předmětem této stížnosti je situace mnoha chudých rodin žijících v ubytovnách v sociálně vyloučených lokalitách na základě krátkodobých smluv o ubytování, v nichž není dostatečně zajištěna udržitelnost bydlení a ochrana před vystěhováním. FEANTSA tvrdí, že situace těchto rodin je negativně ovlivněna absencí odpovídající právní úpravy nebo politiky v oblasti sociálního bydlení a nepřiměřeným snižováním sociálních dávek na bydlení a že mnoha chudým domácnostem je i nadále odepřen přístup k vhodnému bydlení.

38.  FEANTSA kromě toho konstatuje, že významnou většinu osob žijících v sociálně vyloučených lokalitách tvoří Romové, a tvrdí, že stát řádně a pozitivně nezohlednil jejich zranitelnou situaci a nepřijal odpovídající opatření k zajištění skutečné dostupnosti práv a kolektivních výhod pro Romy žijící v sociálně vyloučených lokalitách.

39.  Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se Výbor rozhodl nejprve přezkoumat stížnost obecně z pohledu situace zranitelných rodin v sociálně vyloučených lokalitách samostatně podle článku 16 Charty z roku 1961. Poté přezkoumá situaci týkající se konkrétně přístupu Romů žijících v sociálně vyloučených lokalitách k vhodnému a cenově dostupnému bydlení na poli článku 16 Charty z roku 1961 vykládaného ve spojení se zákazem diskriminace zakotveným v preambuli.

I. TVRZENÉ PORUŠENÍ ČLÁNKU 16 CHARTY Z ROKU 1961

40.  Článek 16 Charty z roku 1961 stanoví:

Článek 16 – Právo rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu

Část I: „Rodina jakožto základní jednotka společnosti má právo na vhodnou sociální, právní a hospodářskou ochranu k zajištění svého plného rozvoje.“

Část II: „S cílem zajistit nezbytné podmínky pro plný rozvoj rodiny, která je základní jednotkou společnosti, se smluvní strany zavazují podporovat ekonomickou, právní a sociální ochranu rodinného života takovými prostředky, jako jsou rodinné dávky, daňová opatření, poskytování bydlení pro rodiny, dávek novomanželům, a jinými vhodnými prostředky.“

A.         Tvrzení účastníků řízení

1. Stěžovatelská organizace

41.  S odkazem na analýzu sociologického ústavu Ivana Gabala FEANTSA uvádí, že v roce 2015 žilo v 606 identifikovaných „sociálně vyloučených lokalitách“ ve 297 obcích 95 000 až 115 000 osob. V těchto lokalitách bylo 700 ubytoven: kvůli nedostatku cenově dostupného bydlení byly velmi zranitelné, chudé nebo vyloučené skupiny obyvatel ubytovány v „ubytovnách“, což jsou byty nebo pokoje v soukromých budovách, kde obyvatelé nemají standardní nájemní smlouvy, není jim povoleno nahlásit si zde adresu trvalého pobytu a často platí přemrštěné nájemné za malé byty nebo pokoje, které jsou nekvalitní, např. mají společnou kuchyni a hygienická zařízení, nebo jsou přelidněné. Podle FEANTSA se celkový počet vyloučených lokalit od roku 2006, kdy jich bylo 310 s 60 000 až 80 000 obyvateli, více než zdvojnásobil. Většina sociálně vyloučených lokalit se nachází na severu a východě země, a zatímco některé z nich jsou venkovské komunity, v nichž obecně nežije velké množství Romů, většina z nich jsou městská ghetta.

42.  FEANTSA uvádí, že podle výše uvedené analýzy byl v roce 2015 identifikován enormní nárůst počtu osob žijících v ubytovnách ve srovnání s rokem 2006. V roce 2008 bydlelo v jiné formě bydlení, kam patří i ubytovny, 7 115 dospělých osob a 3 912 dětí (celkem 11 027 osob), které pobíraly doplatek na bydlení. V prosinci 2014 už bydlelo v jiných formách bydlení v sociálně vyloučených lokalitách celkem 28 600 domácností, které pobíraly doplatek na bydlení, to jest celkem 47 500 lidí (nárůst o více než 330 % mezi lety 2008–2014). Z toho 27 000 bydlelo na ubytovnách.

43.  FEANTSA dále odkazuje na Zprávu o vyloučení z bydlení z roku 2018 vypracovanou nadací Lumos, podle níž 17 900 domácností (25 300 osob včetně 5 000 dětí) žilo v ubytovnách a 1 700 domácností (2 600 osob včetně 700 dětí) v „jiných nevyhovujících formách bydlení“ (neschválené ubytovny – viz níže v § 65). Podle téže zprávy se podíl nezaměstnaných osob v sociálně vyloučených lokalitách pohybuje v průměru kolem 80–85 % a nezaměstnanost je vyšší v „etnicky homogenních lokalitách“.

44.  FEANTSA uvádí, že následující problémy jsou údajně v rozporu s článkem 16 Charty:

i)                   Udržitelnost bydlení a riziko vystěhování pro chudé domácnosti

45.  FEANTSA konstatuje, že česká právní úprava nájmu je komplexně vymezena v občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Podle předchozí právní úpravy (občanský zákoník, zákon č. 40/1964 Sb.) před lednem 2014 platilo, že pokud pronajímatel vypověděl nájemní smlouvu, měli nájemci nárok na „bytovou náhradu“ poskytovanou pronajímatelem, který byl odpovědný za vyhledání náhradního a přiměřeného bydlení a úhradu nákladů na přestěhování nájemce. Vzhledem k tomu, že povinnost pronajímatelů zajistit bytovou náhradu byla považována za institut, který způsobuje nerovnost mezi nájemci a pronajímateli, a protože docházelo k mnoha sporům, neboť výpovědní důvody v předchozím občanském zákoníku byly široké a do jisté míry neurčité, nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) výpovědní důvody zúžil a povinnost pronajímatelů zajistit nájemcům náhradní bydlení v případě výpovědi nájemní smlouvy zrušil.

46.  FEANTSA dále uvádí, že pokud nájemní smlouva v souladu se sjednanými podmínkami skončí a nájemce prostory nevyklidí, má pronajímatel právo požádat soud o vydání rozhodnutí nařizující vyklizení. Pokud soud návrhu na vyklizení podanému pronajímatelem vyhoví, nařídí nájemci prostory v přiměřené lhůtě vyklidit. Podle FEANTSA se nařízené vyklizení vykoná, i když se kvůli tomu nájemce stane bezdomovcem.

47.  FEANTSA zastává názor, že oslabená ochrana poskytovaná nájemcům v občanském zákoníku má obzvláště nepříznivé důsledky na situaci obyvatel ubytoven, kteří mají krátkodobé smlouvy o ubytování umístěné v sociálně vyloučených lokalitách. FEANSTA uvádí, že nejsou k dispozici oficiální statistiky o počtu osob žijících v ubytovnách na základě krátkodobých smluv o ubytování, ale zdůrazňuje, že naprostá většina ubytoven v České republice využívá především krátkodobé smlouvy o ubytování, které jsou opakovaně prodlužovány a jejichž doba trvání je obvykle od jednoho do tří měsíců. Majitelé ubytoven si tak zajišťují, že nájemci mají dostatek prostředků na zaplacení dalšího období.

48.  Navíc podle FEANTSA v případě, že si nájemce pronajme byt za účelem trvalého bydlení (na rozdíl od dočasného ubytování), poskytují zákonné předpisy nájemci určitou ochranu, jako je zákonná výpovědní lhůta, automatické prodloužení, výpovědní důvody uvedené v občanském zákoníku atd. Nicméně lidem žijícím v ubytovnách tyto zákonné záruky nesvědčí, neboť krátkodobé smlouvy o ubytování jsou uzavírány na kratší dobu a jejich účelem je pouze zajištění dočasného ubytování. Neexistuje žádná zákonná ochrana, která by byla poskytovaná uživateli prostor na základě krátkodobé smlouvy o ubytování.

49.  FEANTSA rozporuje tvrzení vlády, že osoba, která bydlí v ubytovacím zařízení na základě krátkodobé smlouvy o ubytování, požívá stejné ochrany jako nájemce bydlící ve standardním bytě. Upozorňuje, že ačkoli je teoreticky možná určitá ochrana podle občanského zákoníku, v praxi tomu tak nikdy není, neboť postavení osob žijících v krátkodobém ubytování je natolik marginalizované, že nemohou svá práva v této oblasti nijak významně uplatňovat. Podle FEANTSA skutečnost, že v tomto ohledu nebyl zahájen ani jeden soudní spor, poukazuje na to, že ochrana je pouze teoretická. Důsledkem absence úpravy krátkodobých smluv o ubytování je značná nerovnováha mezi nájemcem a pronajímatelem, který může obejít výpovědní lhůty, na něž se odvolává vláda, neboť v případě uplynutí platnosti nájemní smlouvy nemá nájemce žádnou jistotu bydlení ani možnost zabránit vystěhování.

50.  FEANTSA zastává názor, že rozšířené využívání krátkodobých smluv o ubytování ubytovnami vytváří nejistotu bydlení a zvyšuje riziko vystěhování chudých a zranitelných domácností. Ačkoli je podle FEANTSA obtížné získat údaje o počtu osob a rodin žijících v ubytovnách na základě krátkodobých smluv o ubytování, kterých se vystěhování týkalo, poskytuje následující informace a údaje: v posledních letech byly v České republice vystěhovány stovky osob. V Ústí nad Labem bylo v roce 2018 ohroženo vystěhováním přibližně 230 osob (z toho asi 80 dětí) žijících v ubytovnách. Dále podle dokumentu Strategie rozvoje města Brna z roku 2018 žilo ke konci května 2017 v obecních bytech 333 nájemců bez nájemní smlouvy, z toho na 258 nájemců byly u soudu podány žaloby na vyklizení. FEANTSA rovněž zdůrazňuje, že podle zprávy vydané městským obvodem Ostrava-Jih v březnu 2018 byly při kontrolních návštěvách 288 bytů podány výzvy k vystěhování u 12 bytů.

51.  FEANTSA tvrdí, že v případě vystěhování vnitrostátní právo nestanoví žádná opatření k jeho předcházení, kromě informování obce o tom, že k vystěhování dojde, což v drtivé většině obcí nestačí k poskytnutí potřebné pomoci.

52.  Podle FEANTSA byly sice změny právní úpravy vyváženy jinými vládními politikami (programy sociálního začleňování), které měly doplnit zamýšlený přesun sociálních povinností z pronajímatelů na vládu, ale tyto politiky se ukázaly jako nedostatečné, neboť nenabízely vhodné náhradní ubytování v souladu s povinností státu předcházet bezdomovectví na základě Charty, což je v rozporu s článkem 16 Charty z roku 1961.

ii)                 Dostupnost bydlení a sociální dávky na bydlení

53.  S odkazem na svůj 4. evropský index vyloučení z bydlení (2019) FEANTSA uvádí, že přibližně 18,1 % všech českých domácností (776 000 domácností) žije v nájemním bydlení a že Česká republika patří mezi země, kde náklady na bydlení představují největší podíl disponibilního příjmu chudých domácností, který dosahuje v průměru 46 %. Podle FEANTSA je v současné době v České republice v akutní bytové nouzi nejméně 54 000 domácností, z toho přibližně 9 600 rodin s nezaopatřenými dětmi.

Sociální bydlení

54.  FEANTSA uvádí, že v roce 2016 byl připraven návrh zákona o sociálním bydlení, který upřednostňoval výstavbu cenově dostupného bydlení a přístup k bydlení pro mladé lidi a rodiny s dětmi, ale tento zákon nebyl nikdy přijat. Během mandátu současné vlády byly vypracovány politické směrnice a existuje shoda v otázce investic do sociálního bydlení pro osoby bez domova, ale počet cenově dostupných bytů pro tyto osoby je do značné míry nedostatečný.

55.  FEANTSA odkazuje na závěrečná doporučení Výboru pro odstranění rasové diskriminace (dále jen „CERD“) z roku 2015 (viz § 26 výše), v nichž Výbor vyjadřuje znepokojení nad absencí právní úpravy nebo politiky v oblasti sociálního bydlení. FEANTSA se domnívá, že absence právní úpravy v oblasti sociálního bydlení, která by chudým domácnostem umožňovala přístup k vhodnému bydlení, je neslučitelná s požadavky Charty.

56.  Pokud jde o sociální bytový fond v České republice, FEANTSA odkazuje na zprávu OECD o dostupnosti bydlení ve městech v České republice (červen 2021) (viz § 34 výše), která uvádí, že sociální bytový fond v České republice je příliš malý a nestačí uspokojovat poptávku všech nízkopříjmových a zranitelných domácností. Podle této zprávy by toto velmi nízké číslo mohlo být důsledkem nejasné definice toho, co představuje v České republice sociální bydlení, a to z důvodu absence právní úpravy v této oblasti. Podle FEANTSA je nedostatek sociálního bydlení znát na dlouhých pořadnících osob, žádajících o sociální bydlení: čeká se často 24 měsíců a doba čekání může dokonce dosáhnout i 60 měsíců a déle. Podle FEANTSA poskytují sociální bydlení v České republice převážně obce, které mají naprostou autonomii při rozhodování o tom, jak využívat bytový fond ve svém vlastnictví. Mohou jej pronajmout za tržní ceny stejně jako jakýkoli soukromý poskytovatel nájemního bydlení, nebo jej poskytnout jako sociální bydlení se sníženým nájmem určitým skupinám obyvatel.

57.  V tomto ohledu odkazuje FEANTSA na hodnocení orgánů v souvislosti s prováděním Koncepce sociálního bydlení České republiky 2015–2025, že cíle stanovené v oblasti sociálního bydlení, zejména cíl zavést jasnou definici „sociálního bydlení“ do právních předpisů, nebyly splněny. FEANTSA zdůrazňuje, že nová „Koncepce dostupného bydlení České republiky 2021+“ (která nahradila výše uvedenou Koncepci sociálního bydlení) neobsahuje žádný konkrétní návrh, který by mohl vést ke zvýšení dostupnosti bydlení, ani měřitelné cíle v oblasti sociálního bydlení či rozpočet na jejich dosažení.

58.  Podle FEANTSA je sice institut tzv. bytové nouze a jeho řešení v Koncepci 2021 prezentován jako jeden z pilířů „sociálního bydlení“, ale stát jej v praxi nepodporuje. FEANTSA také poznamenává, že vláda ve svých podáních zmiňuje pouze několik měst, která poskytují sociální bydlení (tj. Ostravu, Pardubice a Plzeň), ostatní města nabízejí pouze dočasné ubytování poskytované sociálními službami. FEANTSA uvádí, že některé obce sice poskytují malý počet bytů určených pro účely sociálního bydlení, nicméně jejich množství je zcela nedostatečné a stát na jejich rozvoj nepřispívá. Podle FEANTSA neexistuje v některých regionech jediné sociální zařízení, které by nabízelo, byť jen dočasné bydlení pro celé rodiny v bytové nouzi.

59.  FEANTSA závěrem uvádí, že obce obvykle nemají přehled o počtu osob v bytové nouzi žijících na jejich území. Neshromažďují ani nevyhodnocují pravidelně potřebné údaje, a proto nejsou schopny přijmout potřebná opatření. Pokud obce nabízejí službu, kterou nazývají „sociální bydlení“, dostane se podle FEANTSA pouze maximálně 15 % těchto bytů k rodinám v akutní bytové nouzi. Obce často nedisponují potřebným bytovým fondem a/nebo nepřidělují potřebný počet bytů těm, kteří sociální bydlení potřebují. Přestože některé obce vlastní tisíce obecních bytů, žijí v nich stovky rodin v akutní bytové nouzi a do sociálního bydlení se dostane jen několik z nich: obvykle ne více než deset rodin ročně. V nejaktivnějších městech, jako je Brno, je to 18 rodin ročně.

Nepřiměřené snižování sociálních dávek na bydlení

60.  S odkazem na vnitrostátní právní předpisy poskytla FEANTSA přehled sociálních dávek na bydlení v České republice pro domácnosti v tíživé finanční situaci: příspěvek na bydlení (viz § 11–12 výše) je poskytován vlastníkům nebo nájemcům bytů ale pouze v případě, že mají v těchto bytech hlášenou adresu místa trvalého pobytu (viz § 72 a násl. níže). Proto osoby žijící v jiných formách bydlení (např. v podnájmu, ubytovně nebo ve veřejném ubytovacím zařízení), popř. na jiném místě, než je hlášena jejich adresa trvalého pobytu (např. studenti a pracovníci žijící mimo své bydliště), jsou z možnosti žádat o tuto státní podporu vyloučeny.

61.  Doplatek na bydlení (viz § 13–17 výše) je sekundárním zdrojem státní podpory a je určen pouze těm, kteří nemají nárok na příspěvek na bydlení nebo kteří nemají dostatek prostředků na úhradu nákladů na bydlení, přestože pobírají jinou státní podporu (včetně příspěvku na bydlení). Doplatek na bydlení má mít spíše motivační roli a jeho přiznání a výše jsou podmíněny určitými požadavky, například snahou žadatele najít si vhodné bydlení nebo práci. FEANTSA uvádí, že spektrum oprávněných žadatelů je v případě doplatku na bydlení širší (ve srovnání s příspěvkem na bydlení) a zahrnuje nejen pronajímatele a osoby užívající jejich prostory na základě jakékoli smlouvy, ale také osoby žijící v objektech, které nejsou určeny k bydlení, jako jsou ubytovny. Pro získání doplatku na bydlení není nutné mít hlášenou adresu trvalého pobytu, ale žadatelé, kteří žijí v objektech nesloužících k bydlení (např. ubytovnách), mají nárok na doplatek na bydlení pouze ve zvláštních případech, které přezkoumává příslušný orgán, a za podmínky určitého žádoucího chování žadatele (aktivní hledání bytu nebo zaměstnání, absolvování léčby závislosti na alkoholu atd.) a udržování obydlí v odpovídajícím čistém stavu a opravené.

62.  Podle FEANTSA se přidělování obou výše uvedených dávek souvisejících s bydlením v poslední době snížilo. Od roku 2015 do roku 2018 se dramaticky snížila výše doplatku na bydlení vypláceného domácnostem žijícím v „ubytovnách“ (o 47 %). FEANTSA uvádí, že tento pokles se netýká pouze doplatků vyplácených do ubytoven: celkový počet doplatků na bydlení pro nejchudší domácnosti se mezi lety 2015 a 2018 snížil o 42 %. Podle FEANTSA tedy snížení není pouze jevem, který se týká ubytoven.

63.  FEANTSA zastává názor, že snížení výše doplatků na bydlení nelze jednoduše vykládat jako snížení počtu domácností v bytové nouzi. Doplatek na bydlení pobírá pouze přibližně 60 % rodin a 40 % bezdětných domácností v ubytovnách. FEANTSA rozporuje argument vlády, že pokles počtu osob pobírajících doplatek na bydlení je způsoben růstem životní úrovně, neboť podle FEANTSA růst průměrného příjmu prakticky kopíruje inflaci. Z dostupných údajů vyplývá, že některé domácnosti ztratily nárok na doplatek v důsledku různých jiných faktorů.

64.  Za prvé, FEANTSA uvádí, že několik změn zákona o státní sociální podpoře provedených od roku 2015 učinilo postup pro získání dávek těžkopádnějším. Od roku 2018 musí být každá položka v žádosti o příspěvek na bydlení rozepsána na konkrétní položky, které poskytnou podrobný přehled o výdajích domácnosti, což může způsobit průtahy při vyřizování žádostí. Tím se proces značně zkomplikoval. Před rokem 2018 stačilo prosté vyčíslení celkových nákladů.

65.  Za druhé, po změnách zákona o pomoci v hmotné nouzi může být doplatek na bydlení vyplácen pouze jedné osobě v domácnosti, a to i v případě, že má na doplatek na bydlení v této domácnosti nárok více osob. Tyto novelizace také vymezily typy obydlí, ve kterých musí žadatelé žít, a stanovily standardy kvality bydlení pro získání doplatku na bydlení, což některým lidem znemožnilo doplatek získat, protože mnoho lidí je nuceno žít v obydlí s nižším standardem. FEANTSA v této souvislosti uvádí, že ubytovny jsou rozděleny na ty, jejichž provozní řád je schválen krajskou hygienickou stanicí, a na ty, jež schváleny nejsou. Doplatky na bydlení jsou poskytovány pouze obyvatelům schválených ubytoven. FEANTSA neposkytla údaje o počtu neschválených ubytoven, ale uvedla, že na základě Zprávy o vyloučení z bydlení za rok 2018 činil v roce 2018 počet domácností žijících v obydlích nesplňujících standardy kvality bydlení, které neměly nárok na doplatek na bydlení, 45 000.

66.  Za třetí, podle FEANTSA mohou nájemci a vlastníci bytů dostávat příspěvek na bydlení pouze v případě, že mají v těchto prostorách hlášenou adresu trvalého pobytu. FEANTSA zdůrazňuje, že ačkoli byla tato podmínka od 1. července 2020 zrušena (jak uvádí vláda ve svých vyjádřeních), stále se vyžaduje nájemní nebo vlastnická forma užívání. Lidem žijícím v nájemních ubytovnách tak zůstává jedinou možností žádat o doplatek na bydlení, která však pro většinu z nich nemusí být dostupná.

67.  A konečně FEANTSA uvádí, že v návaznosti na změny zákona o pomoci v hmotné nouzi mají obce možnost vyhlásit určité části obce za oblasti se „zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů“ (viz § 68 níže, zrušeno v srpnu 2021), což mohlo mít rovněž za následek snížení počtu příjemců, neboť noví obyvatelé v těchto oblastech nemají na doplatek na bydlení nárok.

iii)               Otázky týkající se sociální segregace (vyloučení)

Označení některých oblastí za nezpůsobilé pro získání některé formy doplatku na bydlení

68.  FEANTSA uvádí, že od 1. června 2017 jsou obce oprávněny vyhlásit některé části své obce za oblasti se „zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů“ (prostřednictvím „OOP“, označované také jako „bezdoplatkové zóny“). Vyhlášení jakékoliv oblasti za „bezdoplatkovou zónu“ je možné pouze, domnívá-li se obec, že se daná oblast potýká se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů, zejména porušováním veřejného pořádku, nepříznivými vlivy působícími na děti, výskytem osob pod vlivem návykových látek apod. V takovém případě nemá žádný nový žadatel, který se do této oblasti nově přistěhuje, na doplatek na bydlení nárok. Účelem tohoto opatření bylo poskytnout obcím právní nástroj proti soukromým majitelům ubytoven, kteří se snaží ve svých nemovitostech ubytovat co nejvíce chudých lidí, vybírají od nich nadprůměrné částky a zanedbávají údržbu obydlí, takže nejsou pro bydlení vyhovující (tzv. „obchod s chudobou“).

69.  Podle FEANTSA se taková opatření obvykle nedotýkají osob, které již v bezdoplatkové oblasti žijí na základě vlastnictví obydlí nebo na základě již uzavřených nájemních nebo jiných smluv (tj. „stávající“ obyvatelé). FEANTSA však také upozorňuje na skutečnost, že mnoho stávajících obyvatel žije ve svém obydlí na základě krátkodobých smluv o ubytování a po ukončení takové smlouvy by se na ně mohla vztahovat stejná omezení jako na nové obyvatele. Proto by i „stávající“ obyvatelé mohli přijít o právo žádat o doplatek/příspěvek na bydlení, a proto jim toto opatření také odnímá stávající práva.

70.  FEANTSA zdůrazňuje, že toto opatření bylo silně kritizováno několika senátory, kteří podali ústavní stížnost k Ústavnímu soudu a požádali jej o zrušení zákonných ustanovení týkajících se tohoto opatření. V době předložení této stížnosti se věc u Ústavního soudu ještě projednávala (viz § 18–19 výše a § 158 a násl. níže). FEANTSA uvádí, že k listopadu 2018 toto opatření zavedlo nebo oznámilo záměr toto opatření zavést více než 80 obcí. Podle FEANTSA je také možné, že se obec pokusí vyhlásit bezdoplatkovou zónu na celém svém území, čímž by zabránila přistěhování dalších „nežádoucích“ osob do takových obcí, což je případ Kladna a Ústí nad Labem.

71.  Podle FEANTSA bylo předvídatelné, že toto opatření bude zavedeno v regionech s nejvyšší koncentrací sociálně vyloučených lokalit. To může chudé lidi donutit k odchodu z měst na venkov, kde je ubytování cenově dostupnější, ale kde je méně příležitostí najít si práci. Šance těchto lidí na začlenění do společnosti by se snížily a jejich závislost na státní podpoře by pravděpodobně vzrostla. FEANTSA uvádí, že vytvoření „bezdoplatkových zón“ má na obyvatele těchto oblastí významný dopad a výrazně ovlivňuje právo na vhodné bydlení.

Povinnost mít hlášenu adresu trvalého pobytu

72.  FEANTSA uvádí, že Česká republika má zavedenou povinnost nahlásit adresu místa trvalého pobytu, přičemž určité kategorie osob, zejména bezdomovci, nemají možnost adresu místa trvalého pobytu získat. FEANTSA vysvětluje, že pokud má obyvatel právní titul k bydlení (vlastnictví, nájemní smlouvu) k objektu, ve kterém bydlí, může si v tomto objektu nahlásit adresu místa trvalého pobytu. Místo trvalého pobytu je tedy adresa českého občana v České republice a každá osoba může mít v evidenci obyvatel zapsanou pouze jednu takovou adresu.

73.  Podle FEANTSA určité kategorie osob, zejména bezdomovci a osoby žijící v ubytovnách, nemají možnost adresu místa trvalého pobytu získat. Adresa trvalého pobytu slouží jako primární doručovací adresa osoby, na kterou jí orgány veřejné správy zasílají předvolání, dopisy či oznámení. Pokud občan nepřebírá úřední dokumenty, které mu jsou doručovány na adresu místa trvalého pobytu, může to mít v některých řízeních (např. soudních) závažné důsledky. S místem trvalého pobytu jsou spojena i další práva a povinnosti (právo volit v obecních a krajských volbách, výběr škol a předškolních zařízení na základě spádovosti škol atd).

74.  FEANTSA dále zdůrazňuje, že pokud obyvatel nemá užívací právo k žádnému objektu, kde by si mohl místo trvalého pobytu nahlásit, může si adresu nahlásit na adrese obecního úřadu. Tato situace by však měla být uvedena v občanském průkazu občana, což může mít negativní dopad na tyto obyvatele v občanskoprávních vztazích (např. banky nemusí být ochotné těmto osobám poskytnout půjčku, neboť v jejich očích mohou vypadat jako méně důvěryhodné pro poskytnutí úvěru).

iv)                Závěr

75.  FEANTSA dospěla k závěru, že v České republice nemá mnoho chudých rodin jinou možnost než žít v ubytovnách v sociálně vyloučených lokalitách, kde je nedostatečná ochrana, a tato situace ovlivňuje jejich přístup k samotnému základu přiměřeného bydlení, a to udržitelnému nájemnímu bydlení, neboť podepisují pouze krátkodobé smlouvy o ubytování, které musí v závislosti na svých příjmech pravidelně obnovovat.

76.  Situace těchto rodin se zhoršuje v důsledku absence odpovídající právní úpravy nebo politiky sociálního bydlení a nepřiměřeného snižování sociálních dávek na bydlení. Podle FEANTSA ukazuje situace popsaná v její stížnosti, že existují určité zranitelné skupiny, jejichž výkon práva na bydlení odpovídajícího standardu je z důvodu jejich socioekonomického postavení nebo jiných osobních poměrů výrazně omezeno nebo zcela znemožněno. Proto tato situace není slučitelná s článkem 16 Charty.

2.      Žalovaná vláda

77.  Vláda předně konstatuje, že údaje uváděné FEANTSA o počtu sociálně vyloučených lokalit na území České republiky odpovídají skutečnosti. Vláda nicméně podotýká, že většina z nich není prostorově vyloučena, ale dominují zde rysy sociálního, ekonomického či symbolického vyloučení, například vysoká nezaměstnanost či podíl příjemců sociálních dávek.

78.  Vláda rovněž dodává, že nástrojem pro podporu obcí, které mají na svém území sociálně vyloučenou lokalitu, je Agentura pro sociální začleňování Ministerstva pro místní rozvoj, která je expertním nástrojem vlády k zajištění podpory územním samosprávám v procesu sociálního začleňování. Agentura v roce 2020 působila ve 169 obcích.

i)                   Udržitelnost bydlení a riziko vystěhování pro chudé domácnosti

79.  Pokud jde o právní úpravu výpovědi z nájmu a dalšího postupu v případě vystěhování, vláda dodává, že občanský zákoník stanoví obecnou tříměsíční výpovědní dobu z nájmu, vyjmenovává důvody, pro které pronajímatel může nájemci dát výpověď z bytu a umožňuje finanční náhradu v případě protiprávního vystěhování. Pokud nájemce navzdory oprávněné výpovědi od pronajímatele byt neuvolní, pronajímatel musí podat žalobu na vyklizení, čemuž by měla předcházet předžalobní výzva. Pokud soud vyhoví žalobě o povolení vyklidit nemovitost a nájemce ani poté dobrovolně neuposlechne, pronajímatel musí podat návrh na výkon rozhodnutí. Teprve po právní moci usnesení soudu nařizujícího výkon rozhodnutí lze přistoupit k vystěhování, přičemž o vyklizení soud vyrozumí povinného nejméně 15 dnů předem. 

80.  Přestože byla ze zákona odstraněna povinnost pronajímatele poskytnout nájemci bytovou náhradu v případě vystěhování, byla tato povinnost podle vlády kompenzována řadou opatření v oblasti záruk proti vystěhování, prevence ztráty bydlení a zajištění dostupného bydlení.

81.  Pokud jde v prvé řadě o záruky proti vystěhování, § 340 občanského soudního řádu ukládá soudu (u něhož byla podána žaloba na vyklizení) informovat příslušnou obec v okamžiku, kdy nařizuje výkon rozhodnutí o vyklizení bytu. Podle vlády probíhají v současné době jednání mezi Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem práce a sociálních věcí týkající se zajištění dřívější informovanosti obce, nikoli tedy až v okamžiku, kdy je nařízen výkon rozhodnutí, ale již v průběhu řízení o vyklizení bytu. Účelem tohoto zvažovaného opatření je dát možnost obci snáze kontaktovat člověka ohroženého ztrátou bydlení a nabídnout mu sociální služby s cílem řešit jeho následující bytovou situaci s dostatečným předstihem. Další zvažované opatření, které je projednáváno mezi dotčenými ministerstvy, je poučovací povinnost soudu vůči účastníkům řízení o existujících sociálních službách v oblasti bydlení a možnostech jejich využití.

82.  V druhé řadě je mezi Ministerstvem pro místní rozvoj a Ministerstvem vnitra diskutováno o povinnosti obce spolupracovat se stavebním úřadem při zajišťování náhradního bydlení v situacích, kdy je vyklizení nemovitosti nařízeno stavebním úřadem (z důvodu závad, které bezprostředně ohrožují životy nebo zdraví osob).

83.  Pokud jde o případy vystěhování, na něž se FEANTSA odvolává a k nimž údajně došlo zejména v Brně a Ústí nad Labem, vláda uvádí, že tyto případy tvrzené stěžovatelskou organizací není možné s ohledem na vágnost a nekonkrétnost identifikovat. V každém případě však obec před vystěhováním podniká řadu kroků: k vystěhování dochází vždy po písemné výzvě nájemce, v níž mu jsou nabídnuta různá řešení (například sjednání splátkového kalendáře), přičemž na odevzdání bytu má minimálně 30 dnů, aby měl dostatek času na zajištění dalšího bydlení.

84.  Vláda také poskytla informace o dostupnosti sociálních pracovníků odboru sociální péče Magistrátu města Brna a o řadě projektů, jako je Projekt prevence ztráty bydlení (pomáhá nájemcům s řešením jejich dluhů a se zlepšením jejich životní situace), Koncepce sociálního bydlení 2020-2030 (má předcházet situacím, kdy je výše nájmu pro nájemce neudržitelná) a Strategický plán sociálního začleňování (zaměřený především na problematiku bydlení), které schválilo město Brno.

85.  Obě stěžovatelkou zmíněné ubytovny v Ústí nad Labem byly podle vlády k 30. červnu 2018 uzavřeny, jelikož jejich soukromý majitel již nadále neměl zájem na jejich provozování. K nucenému vystěhování jejich obyvatel nicméně nedošlo. Již od května 2018 nabízeli sociální pracovníci města dotčeným osobám pomoc při hledání bydlení. Celkem 25 osob si nenašlo ke konci června 2018 vhodné bydlení, bylo jim proto ze strany města zajištěno dočasné ubytování v tělocvičně základní školy.

86.   Pokud jde o opatření týkající se prevence ztráty bydlení, vláda podrobně informuje o „Koncepci prevence a řešení problematiky bezdomovectví v České republice do roku 2020“ a „Strategii sociálního začleňování do roku 2020“. V rámci Koncepce jsou plněna opatření směřující k posílení a zkvalitnění sociální práce s osobami ohroženými ztrátou bydlení, například projekty realizované Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí, který realizuje projekt, jehož cílem je vytvoření metodiky pro sociální pracovníky k rozeznávání a vyhledávání ohrožených osob.

87.  V rámci Strategie sociálního začleňování do roku 2020 je dle informace vlády ze strany Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva práce a sociálních věcí realizováno opatření „Podpora programů prevence ztráty bydlení“, jakými jsou např. protidluhové poradenství či programy podporující slaďování různých intervencí. V rámci tohoto opatření byla ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí vypracována Metodika prevence ztráty bydlení, jejímž cílem je snížit rizika ztráty bydlení a která je primárně vytvořena pro potřeby sociálních pracovníků obcí. Dále byl novelizován insolvenční zákon (zákonem č. 31/2019 Sb.) s cílem reagovat na nadměrné zadlužení některých osob, které nejsou schopny ho samy řešit: dochází k přiznání zvláštní ochrany dlužníkovu obydlí, a sice do hodnoty, jejíž výši určuje nařízení vlády; podpora bydlení dlužníků je realizována i zvýšením hranice čistého měsíčního příjmu dlužníků, nad kterou se tento příjem sráží bez omezení, aby mohl dlužník příjem využít na úhradu svých nákladů spojených se zajištěním bydlení.

88.  Vláda si je dle svého tvrzení vědoma skutečnosti, že řada osob žijících na ubytovnách má uzavřenu toliko smlouvu o ubytování či nájemní smlouvu na krátkou dobu určitou, která je pak s nimi opakovaně prodlužována. Vláda také uvádí, že tento smluvní typ je v právním řádu potřebný pro úpravu právních vztahů ubytování, které není určeno pro trvalé bydlení (např. z pracovních důvodů). Je-li tato smlouva některými pronajímateli využívána i pro smluvní vztahy, jejichž účelem je zajištění trvalého bydlení, vláda sděluje, že dle § 555 občanského zákoníku se právní jednání posuzuje podle svého obsahu, a má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Soudy by pak podle názoru vlády člověku, jehož bydlení trvalého charakteru je založeno na smlouvě o ubytování, měly poskytnout stejnou ochranu jako v případě nájemní smlouvy. Závěrem vláda uvádí, že občanský zákoník obsahuje záruky proti pronajímatelům, kteří se snaží obejít zákon za účelem poskytnutí nižší ochrany ubytovanému.

89.  Vláda uvádí, že v rámci implementace rozhodnutí ERTF proti České republice (cit. výše) zvažuje Kolegium expertů k výkonu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Kolegium expertů“) za účelem posílení ochrany osob žijících na ubytovnách omezení možnosti pronajímatelů řetězit krátkodobé nájemní smlouvy (např. stanovením maximálního počtu opakování uzavření krátkodobých nájemních smluv).  V době předložení stanoviska vlády jednání před Kolegiem expertů v tomto ohledu stále probíhala.

90.  Vláda shrnuje, že navzdory výzvám, které představuje nejistota bydlení na ubytovnách a proces vystěhování a kterých si je vědoma, není v dané oblasti nečinná a přijímá řadu konkrétních opatření, a to jak na celostátní úrovni, tak na úrovni měst a obcí. Vláda je proto názoru, že situace je přiměřeným a dostatečným způsobem slučitelná s článkem 16 Charty.

ii)                 Dostupnost bydlení a sociální dávky na bydlení

91.  Vláda uvádí, že si je vědoma potřeb obyvatel v oblasti bydlení, má konkrétní plány a strategie, jak tyto potřeby postupně uspokojit s cílem zajištění dostupného bydlení, a že dané plány jsou skutečně realizovány, přičemž naplňování těchto plánů a strategií je pravidelně vyhodnocováno.

92.  Vláda odkazuje na Koncepci sociálního bydlení České republiky 2015–2025. Mezi hlavní problémy v oblasti bydlení, které byly identifikovány při tvorbě této Koncepce, se řadí především nedostatek finančně dostupného bydlení pro některé skupiny osob; nedostatečné hodnocení účinnosti nástrojů bytové politiky; nedostatečné vymezení povinnosti jednotlivých aktérů v oblasti sociálního bydlení; nedostatečné naplnění redistribuční role státu v oblasti potřeby bydlení; nedostatečný důraz na rostoucí nebezpečí sociální a prostorové segregace; a omezené veřejné prostředky.

93.  S odkazem na průzkum Ministerstva práce a sociálních věcí z roku 2015 (kterého se účastnilo 227 obcí) vláda uvádí, že celkový počet lidí ohrožených ztrátou bydlení je 119 000. Celkový odhad lidí bez bydlení byl téměř 68 500 (toto číslo zahrnuje jak osoby, které žijí bez přístřeší, tak osoby, které žijí v ubytovnách nebo v rámci některých dalších pobytových sociálních služeb). Nejvyšší odhady počtu osob bez bydlení jsou v Moravskoslezském kraji, kde má být téměř 14 000 osob, a dále v hlavním městě Praze, přibližně 9 500 osob. 

94.  V roce 2018 Ministerstvo práce a sociálních věcí připravilo ve spolupráci s Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí další výzkum, který byl realizován ve 403 obcích. Podle výsledků tohoto výzkumu byl celkový počet osob v bytové nouzi v České republice 23 830 osob na území ČR. Z toho 2 600 osob je mladších 18 let. Nejvíce osob bez domova žilo v Moravskoslezském kraji (asi 3 540), hlavním městě Praze (přibližně 3 250) a Jihomoravském kraji (2 450). Nesčítaly se osoby ubytované v krátkodobých komerčních ubytovnách.

Sociální bydlení

95.  Vláda je toho názoru, že volba prostředků, kterými je postupně naplňováno právo na bydlení rodin ve smyslu článku 16 Charty, náleží do prostoru pro uvážení smluvních stran. Vláda proto odmítá argument FEANTSA, že by samotná skutečnost nepřijetí zákona o sociálním bydlení představovala porušení článku 16 Charty z roku 1961. Návrh zákona o sociálním bydlení předložený vládou nebyl schválen Poslaneckou sněmovnou, protože nebyl s to dostatečně zohlednit odlišné podmínky v jednotlivých obcích, jejich specifika a vlastní přístupy k řešení problematiky sociálního bydlení. Podle vlády nicméně je absence zákona o sociálním bydlení nahrazena dotačním programem Výstavba, jehož cílem je rozšíření sociálního bytového fondu obcí. Za tímto účelem bylo přijato nařízení č. 112/2019 Sb., o podmínkách použití finančních prostředků Státního fondu rozvoje bydlení na pořízení sociálních a dostupných bytů a sociálních, smíšených a dostupných domů, které nabylo účinnosti v dubnu 2019.

96.  Vláda uvádí, že účelem tohoto nařízení bylo umožnit obcím výstavbu sociálních nájemních bytů dle jejich potřeb a rozšířit běžné nájemní bydlení, které může obec pronajmout osobám, jejichž přítomnost v obci je „žádoucí“, a to zejména z hlediska zajištění základních veřejných služeb (např. příslušníci veřejně prospěšných profesí, pro něž obce bez dostupného nájemního bydlení nejsou příliš atraktivní). Podle nařízení lze dotaci poskytnout do výše způsobilých nákladů, které jsou omezeny průměrnou cenou výstavby za daný rok. Úvěr lze poskytnout do výše způsobilých nákladů bez omezení (platí se úroky, ale nižší, než je výše základní sazby Evropské unie pro Českou republiku). Tento program je provozován z rozpočtu Ministerstva pro místní rozvoj a Státního fondu rozvoje bydlení. 

97.  Vláda uvádí, že do konce roku 2019 bylo od obcí přijato 21 žádostí o podporu (18 žádostí o dotaci v celkové výši 127,55 mil. Kč - zhruba 5 mil. eur - a tři žádosti o úvěr ve výši 46,21 mil. Kč - zhruba 1,85 mil. eur). Vyřazeny na žádost klienta byly tři žádosti. Příčinou nízkého zájmu o podporu z programu byly dle ohlasu obcí zejména nepřipravenost investičních projektů ve fázi stavebního povolení, nesoulad projektů s požadavky programu nebo příliš přísně nastavený limit nejvyššího povoleného příjmu způsobilé domácnosti (1,6násobek životního minima). V reakci na podněty zástupců obcí bylo v roce 2020 nařízení č. 112/2019 Sb. novelizováno.  

98.  Vláda klade důraz na roli sociální práce pro fungování systému sociálního bydlení a poskytuje informace o podpoře sociální práce v obcích, která souvisí se systémem sociálního bydlení. Ministerstvo práce a sociálních věcí již od roku 2015 poskytuje příspěvek na výkon sociální práce v obcích, což pozitivně ovlivňuje stabilizaci personální situace v oboru sociální práce v obcích. Tyto prostředky v roce 2019 činily 400 mil. Kč (přibližně 16 mil. eur), což odpovídalo 58 % uspokojení požadavků ze strany obcí a krajů.

99.  Podle vlády představuje klíčovou podporu obcí v oblasti sociálního bydlení projekt MPSV „Sociální bydlení – metodická a informační podpora v oblasti sociálních agend“, který byl zahájen v roce 2016 a zapojilo se do něj 16 obcí. Podpora obcím v rámci tohoto projektu zahrnuje tvorbu metodických dokumentů o sociální práci. Mezi klíčové dokumenty patří Metodika sociální práce v sociálním bydlení, která byla v roce 2019 distribuována do všech krajů a obcí a která obsahuje komplexní popis nástrojů sociální práce s osobami v bytové nouzi, včetně vyhledání osob bez domova nebo ohrožených ztrátou bydlení a poskytování podpory jednotlivcům při udržení bydlení.

100.  V rámci Podpory programu Housing First (Bydlení především) byla metodická a informační podpora poskytnuta 13 obcím a neziskovým organizacím realizujícím projekty Housing First na území celkem 17 obcí. Výsledkem tohoto projektu bylo (čísla k červnu 2020), že v 463 sociálních bytech 16 spolupracujících obcí bylo zabydleno celkem 534 domácností a sociální prací bylo podpořeno více než 1 489 osob. 

101.  Na pořízení bytů, bytových domů a nebytových prostor a jejich adaptaci pro potřeby sociálního bydlení bylo v rámci Integrovaného regionálního operačního systému (IROP 2014–2020) vyčleněno na aktivitu sociální bydlení přibližně 4 mld. Kč (přibližně 160 mil. eur). Ke konci roku 2019 bylo dokončeno 123 projektů sociálního bydlení zahrnující 691 bytů. Do konce roku 2023 by mělo být realizováno z IROP 2014–2020 celkem 500 sociálních bytů (nejsou k dispozici aktualizované informace).  Dále byly Evropským sociálním fondem v letech 2016–2018 podpořeny služby typu azylové domy a domy na půl cesty částkou přes 1 mld. Kč (přibližně 40 mil. eur). 

102.  Vláda uvádí, že Ministerstvo práce a sociálních věcí aktualizovalo Koncepci sociálního bydlení České republiky 2015–2025, a to pod novým názvem Koncepce dostupného bydlení České republiky 2020–2025, jež obsahuje cíle, které mají přispět k vytvoření funkčního dostupného bydlení pro nižší a střední třídu. V rámci koncepce jsou zařazeny i specifické cíle, které mají působit proti ztrátě bydlení (například dávková pomoc a lokální systémy prevence ztráty bydlení) a nástroje profesionální pomoci při řešení problémů lidí v bytové nouzi. 

Nepřiměřené snižování sociálních dávek na bydlení

103.  Vláda poskytla informace o obecném rámci týkajícím se sociálních dávek na bydlení. Příspěvek na bydlení jako dávka státní sociální podpory přispívá na úhradu nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.  Vláda uvádí, že s účinností od 1. července 2020 byla pro vznik nároku na příspěvek na bydlení odstraněna podmínka vyžadující od žadatele mít trvalý pobyt v bytě, na který byl žádán příspěvek na bydlení. Podle vlády však není možné příspěvek přiznat do jiné formy bydlení než do bytu, což znamená, že se neuplatní u osob pobývajících na ubytovnách či v jiné formě krátkodobého ubytování. 

104.   Doplatek na bydlení je dávka pomoci v hmotné nouzi. Nárok má vlastník bytu nebo jiná osoba, která užívá byt na základě smlouvy nebo jiného právního titulu, přičemž podmínkou je, že příjem všech společně posuzovaných osob je po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení nižší než částka na živobytí. Doplatek na bydlení je možné vyplácet i osobám ubytovaným na ubytovnách, a to za předpokladu, že tyto formy bydlení splňují alespoň základní standard kvality bydlení: ubytovací zařízení musí být schváleno příslušnou krajskou hygienickou stanicí. Vláda uvádí, že průměrně Úřad práce vyplácel za období od roku 2015 do srpna 2020 měsíčně 9 100 doplatků na bydlení o průměrném měsíčním objemu 40,47 mil. Kč (přibližně 1,62 mil. eur) do ubytovacích zařízení. 

105.  Pokud jde o obyvatele ubytoven s krátkodobou smlouvou o ubytování, vláda v prvé řadě uvádí, že dle údajů Ministerstva práce a sociálních věcí počet domácností, které čerpaly doplatek na bydlení v ubytovnách, od roku 2015 setrvale klesá: v roce 2015 šlo v průměru o 14 000 domácností, které získaly doplatek na ubytování v ubytovnách. V roce 2016 šlo o 13 000, v roce 2017 o 8 900, v roce 2018 o 7 500, v roce 2019 o 5 900 a v prvním pololetí roku 2020 to bylo 5 600 domácností. Od roku 2015 do roku 2020 tedy došlo k poklesu o 60 %. 

106.  Vláda tvrdí, že k poklesu dávek dochází především v důsledku nízké nezaměstnanosti a s tím spojeného ekonomického růstu v České republice v uplynulých letech. Vláda v této souvislosti uvádí, že průměrná hrubá mzda vzrostla výrazně více než inflace v oblasti spotřebitelských cen.

107.   Vláda závěrem vyjadřuje názor, že byť nelze v současné době považovat bytovou situaci v České republice za zcela vyřešenou, s ohledem na dostupné zdroje, které má Česká republika k dispozici, dosud vykonané a plánované kroky, které popsala výše, naplňují přiměřeným a dostatečným způsobem právo na bydlení zakotvené v článku 16 Charty. 

iii)               Otázky týkající se sociální segregace (vyloučení)

Označení některých oblastí za nezpůsobilé pro získání některé formy doplatku na bydlení

108.  Vláda zdůrazňuje oprávněnost cíle, který toto opatření sleduje: zamezení obchodu s chudobou. Vysvětluje, že toto opatření reagovalo na kritiku především ze strany obcí, že doplatek na bydlení směřuje zejména na vyplacení této dávky majitelům ubytoven a nebytových prostorů (a nikoli příjemcům doplatků na bydlení), čímž je neustále vytvářena nabídka a poptávka po tomto typu bydlení. To má za následek, že příjemci doplatku na bydlení v některých případech bydlí za poměrně vysoké částky v ne zcela vyhovujících podmínkách. Vzhledem k tomu, že jde většinou o osoby znevýhodněné na volném trhu s byty, je tím nepřímo podporován obchod s chudobou, kdy dochází ke zneužívání těchto znevýhodněných obyvatel, kterým nezbývá než přistoupit na placení nájmů a poplatků v nepřiměřené výši.

109.  Vláda rovněž zdůrazňuje, že označení určité oblasti za bezdoplatkovou zónu je zaměřeno výhradně na nově příchozí osoby a nemá žádný dopad na osoby, které v dané oblasti již žijí, včetně osob žijících v ubytovnách na základě krátkodobých smluv o ubytování. Podle vlády bylo na území České republiky k srpnu 2020 celkem 92 účinných opatření obecné povahy zavádějících bezdoplatkovou zónu kvůli zvýšenému výskytu sociálně nežádoucích jevů. V praxi jsou opatření obecné povahy vydávána v různém rozsahu: buď směřují na konkrétní ubytovnu, resp. na jeden dům, nebo na ulici či čtvrť, případně i na celé město. Pouze v Ústí nad Labem však opatření pokrývalo celé území města.

110.  Vláda dále uvádí, že skupina senátorů podala stížnost k Ústavnímu soudu a navrhla mu zrušit §33d zákona o pomoci v hmotné nouzi. V době předložení stanoviska vlády v rámci této stížnosti se věc u Ústavního soudu ještě projednávala. Vláda zdůrazňuje, že tato úprava nikomu nebrání se do dané oblasti nastěhovat a dopadá pouze na možnost pobírat doplatek na bydlení. Vláda proto dospěla k závěru, že uvedené opatření a jeho působení v praxi nejsou v rozporu s článkem 16 Charty. 

Povinnost mít adresu trvalého pobytu

111.  Vláda podotýká, že adresa místa trvalého pobytu má pouze evidenční charakter. Aby mohl mít občan registrovaný trvalý pobyt na určité adrese, musí správnímu orgánu doložit vlastnictví daného bytu nebo domu nebo doložit oprávněnost k jeho užívání anebo předložit úředně ověřené písemné potvrzení oprávněné osoby k jeho užívání. Pokud takovou informaci občan není schopen doložit, místem jeho trvalého pobytu má být sídlo ohlašovny obecního úřadu. Tato skutečnost se vyznačí do občanského průkazu. 

112.  Vláda uvádí, že občany s trvalým pobytem na obecním úřadu nejsou pouze bezdomovci nebo osoby pobývající na ubytovnách. Mezi tyto občany patří i nalezenci, děti narozené v režimu utajovaného porodu nebo občané bezprostředně po nabytí státního občanství České republiky. Podle zákona o evidenci obyvatel o zrušení údaje o místu trvalého pobytu rozhoduje ohlašovna v případech, kdy byl trvalý pobyt zapsán na základě nesprávných údajů, daný objekt již není způsobilý k užívání za účelem bydlení, nebo zaniklo-li užívací právo občana k objektu. V takových případech je místo trvalého pobytu občana nahlášeno na adrese obecního úřadu.

113.  Podle údajů poskytnutých vládou bylo ke dni 25. května 2020 v informačním systému evidence obyvatel evidováno s údajem o trvalém pobytu na adrese úřadu celkem 382 923 občanů. 

114.  Pokud jde o vliv místa trvalého pobytu na sociální dávky v oblasti bydlení, vláda uvádí, že nespatřuje žádnou spojitost mezi nahlášením trvalého pobytu na obecním úřadu a přístupem k bydlení. Skutečnost, že má osoba místo trvalého pobytu registrované na obecním úřadu, nemá podle vlády žádný vliv na nárok a výplatu doplatku na bydlení. U příspěvku na bydlení byla také od 1. července 2020 zrušena podmínka trvalého pobytu v bytě, na který je podpora uplatňována. 

115.  Vláda nesouhlasí s tvrzením stěžovatelské organizace, že by skutečnost, že má osoba adresu místa trvalého pobytu na obecním úřadu, měla negativní dopad na účinné doručování jí adresovaných písemností. Vláda poukazuje na to, že osoba s ohlášeným trvalým pobytem na obecním úřadu si tak sama může nastavit jinou adresu pro doručování. Jako adresu pro doručování lze evidovat jakoukoli adresu v České republice, která je pod označením „adresní místo“ vedena v registru územní identifikace, adres a nemovitostí. Touto adresou může být i adresa ubytovny. 

116.  Pro případ nenastavení zvláštní adresy pro doručování ze strany osoby s trvalým pobytem na obecním úřadu zákon o evidenci obyvatel ukládá ohlašovnám povinnost zajistit „vhodné místo, kde bude možné uložit oznámení o uložení zásilky a výzvu s poučením“ adresované občanům hlášeným k trvalému pobytu na adrese jejich sídla. Má-li občan pro komunikaci s úřady datovou schránku, kterou si může zdarma zřídit a přihlásit se do ní na oficiálních internetových stránkách, musí mu být veškerá podání orgánů veřejné moci přednostně doručována do datové schránky. Vláda je tedy toho názoru, že právní úprava pro zajištění doručení písemností osobám s adresou trvalého pobytu na obecním úřadě je dostatečná, neboť si osoba může zajistit náhradní adresu doručování, včetně adresy ubytovny. 

117.  Tvrzení FEANTSA, že pokud má osoba adresu místa trvalého pobytu na obecním úřadu a tato skutečnost zapsána do občanského průkazu, je kvůli tomuto označení obtížnější získat úvěr v bance, vláda považuje za pouhou spekulaci. Banka v případě zvažování poskytnutí úvěru nějaké osobě bude podle vlády spíše vycházet z celkové finanční situace dané osoby, a nikoli z adresy místa trvalého pobytu. 

118.  Vláda dále zdůrazňuje, že hlášení adresy trvalého pobytu na obecním úřadu nebrání nikomu ve výkonu volebního práva. Dle adresy je pouze určována obec, jejíž komunálních voleb se osoba může účastnit, a to aktivně nebo pasivně. Ani volba školy adrese trvalého pobytu nepodléhá. Podle adresy trvalého pobytu je sice určena tzv. spádová škola, kde má každé dítě své místo zaručené, rodič však může své dítě přihlásit i mimo spádovou školu, dovolují-li to její kapacity. 

119.  Vláda činí závěr, že právní institut adresy trvalého pobytu, který je pouze evidenčního charakteru, neznevýhodňuje s ohledem na výše uvedené žádnou zranitelnou skupinu při výkonu jejich práv a nemá jakýkoliv negativní dopad na přístup k bydlení. 

iv)                Závěr

120.  Vláda tedy shrnuje, že v rámci své bytové politiky zkoumá potřeby svých obyvatel a je činěna celá řada kroků za účelem zajištění přístupu k bydlení, včetně investičních programů za účelem podpory rozvoje bytového fondu, dávkové podpory v oblasti bydlení a poskytování sociální práce a sociálních služeb. Přijatá a plánovaná opatření podle ní ukazují, že v těchto ohledech bylo dosaženo jasného a viditelného pokroku. Vláda se proto domnívá, že situace v České republice, pokud jde o přístup zranitelných skupin žijících v sociálně vyloučených lokalitách ke vhodnému bydlení, je v souladu s článkem 16 Charty z roku 1961.

B – Hodnocení Výboru

a)      Obecné zásady

121.  Výbor připomíná, že článek 16 Charty ukládá státům povinnosti týkající se bydlení pro rodiny. Měl již příležitost podat svůj výklad pojmu právo na bydlení podle článku 16 (European Roma Rights Center (ERRC) proti Řecku, stížnost č. 15/2003, rozhodnutí o odůvodněnosti ze dne 8. prosince 2004, § 24; European Roma Rights Center proti Bulharsku, stížnost č. 31/2005, rozhodnutí o odůvodněnosti ze dne 18. října 2006, § 16-17). Právo na bydlení má pro rodinu zásadní význam a umožňuje výkon mnoha dalších práv. Aby byl článek 16 naplněn, musí smluvní strany podporovat zajištění přiměřené nabídky bydlení pro rodiny, zohledňovat potřeby rodin v bytové politice a zajistit, aby stávající bydlení mělo odpovídající standard. Povinnost podporovat a poskytovat bydlení se navíc vztahuje i na ochranu před protiprávním vystěhováním.

122.  Článek 16 se v rozsahu, v jakém mají smluvní strany povinnost zajistit rodinám bydlení odpovídajícího standardu a ochranu před vystěhováním, překrývá s článkem 31 Charty v tom smyslu, že zásady, na nichž jsou založeny pojmy přiměřeného bydlení a nuceného vystěhování, jsou vykládány stejně (viz Centre on Housing Rights and Evictions (COHRE) proti Itálii, stížnost č. 58/2009, rozhodnutí o odůvodněnosti ze dne 25. června 2010, § 158). 

b)     Stávající judikatura

123. Výbor konstatuje, že ve svém rozhodnutí o odůvodněnosti ve věci European Roma and Travellers Forum (ERTF) proti České republice (stížnost č. 104/2014, rozhodnutí o odůvodněnosti ze dne 17. května 2016) shledal, že situace v České republice představuje porušení článku 16 Charty z roku 1961, mimo jiné z důvodu nedostupnosti bydlení a z důvodu, že právní úprava umožňuje vystěhování jednotlivců a rodin, aniž by vyžadovala poskytnutí náhradního ubytování, a neskýtá nezbytné záruky vyžadované Chartou, například předchozí projednání s dotčenými stranami. 

124.  Výbor rovněž konstatuje, že v rámci (postupu) předkládání zpráv zkoumal situaci v České republice, mimo jiné, pokud jde o přístup k bydlení podle článku 16 (Závěry XXII-4 (2023), Česká republika, článek 16). Výbor konstatoval, že v České republice chybí právní úprava sociálního bydlení, což znamená, že iniciativy v této oblasti jsou ponechány na uvážení jednotlivých místních orgánů, což vede k roztříštěnému nebo nejednotnému přístupu k poskytování sociálního bydlení. Výbor zopakoval svůj předchozí závěr (Závěry XX-4 (2015), článek 16, Česká republika), že situace je v rozporu s článkem 16 Charty z toho důvodu, že rodinné sociální dávky nepředstavují pro značný počet rodin dostatečný doplněk příjmu.

c)      Projednávaná stížnost

125. Výbor konstatuje, že údaje poskytnuté FEANTSA, které vláda nezpochybňuje, dokládají výrazný nárůst počtu sociálně vyloučených lokalit (většinou městské prostorové koncentrace sociálně vyloučených obyvatel) v České republice. Podle těchto údajů se celkový počet těchto lokalit, stejně jako počet osob žijících v těchto lokalitách, mezi lety 2006 a 2015 více než zdvojnásobil (z 310 na 606 lokalit, resp. z 60 000-80 000 na 95 000-115 000 osob). Tento nárůst zaznamenal Výbor také ve svém rozhodnutí ve věci ERTF proti České republice (cit. výše) (400 sociálně vyloučených lokalit v roce 2012). Podle zprávy Ministerstva pro místní rozvoj za rok 2020 (na kterou odkazuje projekt Roma Civil Monitor, listopad 2023) se počet sociálně vyloučených lokalit zvýšil z přibližně 850 v roce 2019 na přibližně 940 v roce 2020. Za posledních téměř 20 let tedy dochází k trvalému nárůstu počtu těchto lokalit.

126.  Výbor dále konstatuje, že podle údajů poskytnutých FEANTSA, které vláda nezpochybňuje, činil v roce 2015 počet ubytoven ve vyloučených lokalitách 700. Ačkoli FEANTSA uvádí, že nejsou k dispozici žádné oficiální statistiky o počtu osob žijících v ubytovnách na základě krátkodobé smlouvy o ubytování, uvádí také, že v roce 2014 byl zjištěn enormní nárůst: zatímco v roce 2008 byl počet osob, které pobíraly doplatek na bydlení „v jiné formě“, kam patří i ubytovny, 11 027, v roce 2014 to bylo 47 500 osob. Podle FEANTSA žilo v ubytovnách 27 000 těchto osob a v roce 2018 to bylo 25 300 osob, včetně 5 000 dětí.

i)                   Udržitelnost bydlení a riziko vystěhování pro chudé domácnosti

127.  Výbor konstatuje, že většina ubytoven v sociálně vyloučených lokalitách v České republice využívá především krátkodobé ubytovací smlouvy, které opakovaně prodlužuje, a majitelé ubytoven si tak zajišťují, že nájemci mají dostatek prostředků na zaplacení dalšího období. V důsledku je těmto zranitelným obyvatelům ubytoven údajně odepřena zákonná ochrana, kterou vnitrostátní právo poskytuje standardním nájemním smlouvám za účelem trvalého bydlení, neboť krátkodobé smlouvy o ubytování jsou uzavírány na kratší dobu a mají zajistit pouze dočasné ubytování. Uživatel nemá žádnou jistotu bydlení ani možnost zabránit vystěhování v případě uplynutí doby platnosti užívací smlouvy.

128.  Výbor na základě vyjádření účastníků řízení konstatuje, že povinnost pronajímatele podle dřívějšího občanského zákoníku vyhledat náhradní a vhodné bydlení a uhradit náklady na přestěhování nájemce byla v roce 2014 novým občanským zákoníkem zrušena, neboť tato povinnost způsobovala nerovnost mezi stranami nájemních smluv a nepřiměřeně omezovala možnost pronajímatele vypovědět nájemní smlouvu, i když pro to byly dány legitimní důvody.

129.  Výbor připomíná, že protiprávní užívání pozemku nebo objektu může být důvodem k vystěhování osob, které tam pobývají nelegálně. To znamená, že podle ustálené judikatury (Médecins du Monde-International proti Francii, stížnost č. 67/2011, rozhodnutí o odůvodněnosti ze dne 11. září 2012, § 75; ERTF proti České republice, cit. výše, § 81) má-li být právní ochrana osob ohrožených vystěhováním v souladu s Chartou, musí být upravena zákonem a zahrnovat mimo jiné: povinnost projednat vystěhování s dotčenými osobami s cílem nalézt alternativní řešení k vystěhování; povinnost stanovit před vystěhováním dostatečnou výpovědní dobu; zákaz provádět vystěhování v noci nebo v zimě; přístup k právním prostředkům nápravy; přístup k právní pomoci; odškodnění v případě nezákonného vystěhování. Dále, pokud k vystěhování dojde, musí být prováděno za podmínek, které respektují důstojnost dotčených osob; řídit se pravidly, jež dostatečně chrání práva osob; a být doprovázeno návrhy náhradního bydlení. 

130. S ohledem na výše uvedené zásady se Výbor domnívá, že zrušení povinnosti pronajímatelů najít bývalým nájemcům náhradní ubytování v novém občanském zákoníku má za cíl přenést tuto sociální povinnost z pronajímatelů na vládu a nemůže být jako takové považováno za porušení článku 16 Charty z roku 1961.

131.  Výbor bere na vědomí tvrzení FEANTSA, že osobám žijícím v ubytovnách nejsou poskytovány zákonné záruky, které se přiznávají pouze nájemcům v rámci nájemních smluv za účelem trvalého bydlení (včetně výpovědních lhůt, důvodů pro výpověď z nájmu, finančních náhrad v případě protiprávního vystěhování a doby poskytnuté nájemci před samotným vystěhováním). Vláda v této souvislosti uvádí, že podle občanského zákoníku se právní jednání posuzuje podle svého obsahu, a má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Soudy by pak podle vlády člověku, jehož bydlení trvalého charakteru je založeno na dočasné smlouvě o ubytování, měly poskytnout stejnou ochranu jako v případě nájemní smlouvy za účelem trvalého bydlení.

132.  Výbor nicméně konstatuje, že ve stanovisku vlády nejsou uvedeny žádné příklady rozhodnutí vnitrostátních soudů, z nichž by vyplývalo, že záruky stanovené vnitrostátním právem pro nájemní smlouvy určené pro trvalé bydlení jsou na základě vládou uvedených ustanovení občanského zákoníku použitelné i v případě krátkodobých nájemních smluv v ubytovnách. FEANTSA uvádí, že v tomto ohledu neexistuje jediný soudní spor. Poukazuje na velmi marginalizované postavení osob žijících v ubytovnách na základě krátkodobých smluv o ubytování a tvrdí, že nemohou v této oblasti významně uplatňovat svá práva. Výbor rovněž konstatuje, že se vláda se ve svém stanovisku nevyjádřila ke konkrétnímu tvrzení, že pronajímatelé ubytoven mohou obejít výpovědní lhůty, jako je tomu v případě uplynutí platnosti nájemní smlouvy, a nájemce nemá možnost zabránit vystěhování.

133.  Vzhledem k těmto okolnostem Výbor znovu opakuje, že zrušení povinnosti pronajímatelů najít bývalým nájemcům náhradní ubytování v novém občanském zákoníku sice není samo o sobě v rozporu s Chartou, neboť toto opatření mělo přenést tuto sociální povinnost z pronajímatelů na vládu, ale domnívá se, že tento záměr nebyl v praxi realizován: právní předpisy stále umožňují vystěhování jednotlivců a rodin, včetně těch, kteří žijí v ubytovnách v sociálně vyloučených lokalitách, aniž by úřady musely zajistit náhradní ubytování.

134.  Výbor se proto domnívá, že došlo k porušení článku 16 Charty, neboť právní předpisy umožňují vystěhování jednotlivců a rodin, aniž by vyžadovaly poskytnutí náhradního ubytování.

135.  Pokud jde o požadavek, vyplývající z judikatury Výboru a týkající se článku 16, projednat s dotčenými stranami nalezení náhradních řešení vystěhování (Medecins du Monde-International proti Francii, cit. výše v § 75), Výbor bere na vědomí různá opatření, která byla plánována v době, kdy strany předložily svá stanoviska. Cílem těchto opatření je poskytnout obcím informace o vystěhování dříve, aby měly možnost snáze kontaktovat člověka ohroženého ztrátou bydlení, nabídnout mu sociální služby a řešit jeho následující bytovou situaci s dostatečným předstihem. Výbor rovněž bere na vědomí další opatření zvažované příslušnými orgány, týkající se poučovací povinnosti soudu vůči účastníkům řízení o existujících sociálních službách v oblasti bydlení a možnostech jejich využití.

136. Ačkoli se Výbor domnívá, že včasné informování obce o vystěhování může být důležitým nástrojem pomoci vystěhovaným osobám, vzhledem k absenci jakýchkoli informací o provádění těchto plánovaných opatření a jejich konkrétních výsledcích v praxi a s ohledem na zranitelnou situaci rodin žijících v ubytovnách na základě krátkodobých smluv o ubytování není nicméně přesvědčen, že proces vystěhování a opatření, na která poukazuje vláda, znamená skutečné projednání postupu s dotčenými osobami, jak požaduje Charta.

137.   Výbor proto dospěl k závěru, že v tomto ohledu došlo k porušení článku 16 Charty z roku 1961.

ii)                 Dostupnost bydlení a sociální dávky na bydlení

Sociální bydlení

138.  Výbor připomíná, že podle jeho relevantní judikatury musí smluvní státy přijmout vhodná opatření pro zajištění bydlení, zejména sociálního (Závěry z roku 2003, Švédsko, čl. 31 odst. 3). Sociální bydlení by mělo být zaměřeno zejména na nejvíce znevýhodněné osoby (International Movement ATD Fourth World proti Francii, stížnost č. 33/2006, rozhodnutí o odůvodněnosti ze dne 5. prosince 2007, § 98-100). Úřady musí rovněž zajistit, aby čekací lhůty na přidělení bytu nebyly nepřiměřeně dlouhé, a v takovém případě musí být k dispozici soudní a jiné prostředky nápravy (International Movement ATD Fourth World proti Francii, cit. výše, § 131).

139.  Výbor se domnívá, že práva na přístup k sociálnímu bydlení lze dosáhnout pomocí řady různých prostředků. V některých členských státech, jako například v Norsku a ve Švédsku, spadá sociální bydlení do kompetence orgánů místní správy, které mají v tomto ohledu vlastní předpisy nebo pokyny a které mají povinnost zajistit, aby jejich bytový fond byl obecně dostatečný a na vysoké úrovni (viz Závěry 2023 na základě čl. 31 odst. 3 ve vztahu k Norsku a Švédsku). Výbor konstatuje, že absence zvláštní právní úpravy sociálního bydlení sama o sobě nevede automaticky k porušení článku 16 Charty, pokud jsou povinnosti orgánů místní správy v tomto ohledu jednoznačné a tyto orgány mají povinnost shromažďovat údaje o bytových potřebách znevýhodněných osob v rámci své působnosti. Výbor se při zkoumání zaměřuje na to, zda smluvní strana přijímá přiměřená a účinná opatření, jejichž cílem je zpřístupnit cenu bydlení osobám bez dostatečných zdrojů, a zda je zajištěna přiměřená nabídka dostupného bydlení pro osoby s omezenými zdroji.

140.  S odkazem na dotační program Výstavba, jehož cílem je rozšíření sociálního bytového fondu obcí, který podle vlády vynahradil absenci zákona o sociálním bydlení, Výbor konstatuje, že nařízení č. 112/2019 Sb. se týká podmínek použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení na pořízení sociálních bytů. Výbor bere na vědomí vyjádření vlády, že účelem tohoto nařízení je umožnit obcím výstavbu sociálních nájemních bytů dle jejich potřeb a navýšit počet běžných nájemních bytů, které může obec pronajmout osobám, jejichž přítomnost v obci je „žádoucí“. Výraz „žádoucí“ v této souvislosti podle těchto vyjádření označuje osoby, které vykonávají veřejně prospěšné profese, protože mohou poskytovat veřejné služby.

141.  Výbor zdůrazňuje, že podíl nezaměstnaných osob v sociálně vyloučených lokalitách je velmi vysoký, podle FEANTSA asi 80-85 %, a ještě vyšší v „etnicky homogenních lokalitách“. Navíc většina dospělých obyvatel těchto lokalit má nanejvýš základní vzdělání a podle FEANTSA úroveň jejich vzdělání v posledních letech klesá.  Za těchto okolností se Výbor domnívá, že pojem „žádoucí osoby“, na které se vztahuje nařízení č. 112/2019 Sb., o dotačním programu Výstavba, jasně vylučuje osoby žijící v sociálně vyloučených lokalitách. Navíc vzhledem k celkovému počtu obcí v České republice (více než 6 000) skutečnost, že do konce roku 2019 bylo v tomto rámci přijato pouze 21 žádostí o podporu ze strany obcí, naznačuje, že opatření stanovené nařízením č. 112/2019 Sb. nelze považovat za účinnou náhradu chybějící právní úpravy sociálního bydlení.

142.  Výbor se rovněž domnívá, že tvrzení FEANTSA o nedostatku potřebného bytového fondu v obcích potvrzují zjištění řady mezinárodních institucí. OECD ve své Zprávě 2021 (viz § 34) uvádí, že „česká města se potýkají s trvalým nedostatkem nabídky bydlení. Sociální bytový fond v České republice je příliš malý a nestačí uspokojovat poptávku všech nízkopříjmových a zranitelných domácností a obce se při zvyšování nabídky potýkají s problémy.“ Výbor rovněž odkazuje na zjištění Evropské sítě sociální politiky ve zprávě z roku 2019, že obce mají k dispozici pouze malou část svého bytového fondu pro účely zajištění trvalého bydlení pro osoby bez domova nebo osoby ohrožené sociálním vyloučením. Podle těchto zjištění byly nejčastěji využívanými nástroji řešení bezdomovectví (v roce 2016) především služby sociální práce a sociálního poradenství, a v omezené míře i noclehárny a azylové domy. Nejméně využívanými opatřeními byla výstavba obecních bytů a nízkonákladového bydlení.

143.  Výbor se domnívá, že v souvislosti s nedostatečnou kapacitou sociálního bytového fondu nabývá právní ochrana práva na vhodné bydlení ještě většího významu, aby byly zranitelné skupiny chráněny před diskriminačními praktikami při přidělování sociálního bydlení ze strany obcí. V této souvislosti Výbor připomíná, že účinnost práva na vhodné bydlení vyžaduje jeho právní ochranu prostřednictvím odpovídajících procesních záruk. Uživatelé a nájemci prostor musí mít přístup k finančně dostupným a nestranným soudním nebo jiným prostředkům nápravy. Jakékoli řízení o opravném prostředku musí být účinné (Závěry z roku 2003, Francie, Itálie, Slovinsko a Švédsko; Závěry z roku 2005, Litva a Norsko; FEANTSA proti Francii, stížnost č. 39/2006, rozhodnutí o odůvodněnosti ze dne 5. prosince 2007, § 80-81).

144.  Výbor rovněž bere na vědomí připomínky Fóra (2023) k dvacáté národní zprávě České republiky (viz Závěry XXII-4 (2023), článek 16, Česká republika). Fórum uvádí, že v české právní úpravě chybí právní nárok na přiměřené a cenově dostupné bydlení. V nálezu ze dne 25. dubna 2023 (sp. zn. II. ÚS 2533/20) Ústavní soud zamítl stížnost romské rodiny na to, že jí obec nezajistila přiměřené bydlení v rámci obecního systému bydlení. Ústavní soud konstatoval, že v rámci právní úpravy neexistuje právní ustanovení, který by zakládalo právo osoby na přiměřené bydlení a tomu odpovídající povinnost obce toto právo zajistit.

145.  Ústavní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že Listina základních práv a svobod významně omezuje soudní vymahatelnost hospodářských, sociálních a kulturních práv, neboť jejich provedení podmiňuje přijetím příslušných právních předpisů. Bez právní úpravy tak podle soudu nelze tvrdit, že obec měla povinnost zajistit stěžovatelům sociální bydlení a prosazovat jejich právo na přiměřené bydlení. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že při přidělování sociálních bytů obcí neexistuje účinná právní ochrana, pokud jde o právo na přiměřené bydlení.

146.  Výbor proto dospěl k závěru, že došlo k porušení článku 16 z důvodu, že nabídka sociálního bydlení je nedostatečná a prostředky nápravy v tomto ohledu nejsou účinné.

Nepřiměřené snižování sociálních dávek na bydlení

147.  Výbor připomíná, že Charta vyžaduje poskytování sociálních dávek na bydlení alespoň pro nízkopříjmové a znevýhodněné skupiny obyvatelstva. Právo na sociální dávky na bydlení je individuálním právem: v praxi jej musí dostávat všichni členové domácnosti, kteří splňují podmínky (Závěry z roku 2003, Švédsko, čl. 31 odst. 3).

148.  FEANTSA tvrdí, že v České republice došlo k nepřiměřenému snižování sociálních dávek na bydlení a počtu jejich příjemců, přestože jejich potřeba zjevně trvá, a to zejména v sociálně vyloučených lokalitách.

149.  Výbor na základě informací Evropské sítě sociální politiky bere na vědomí rychlý růst cen nemovitostí v České republice. Podle Evropské sítě sociální politiky se díky hospodářskému oživení snížila míra nezaměstnanosti a došlo ke zvýšení mezd. To bylo doprovázeno růstem cen nemovitostí a úrovně nájemného. Podle Eurostatu (2019) se index cen nemovitostí v České republice mezi lety 2015 až 2018 zvýšil o 32,2 %. Jednalo se o největší změnu indexu po Slovinsku (13,8 % v rámci celé evropské osmadvacítky). Výbor v této souvislosti konstatuje, že podle údajů Eurostatu, na které se Evropská síť sociální politiky odvolává, činí nadměrné zatížení náklady na bydlení (náklady na bydlení přesahující 40 % příjmu) u chudých domácností 44,2 %, zatímco u všech domácností 8,7 % (údaje za rok 2017 – průměr EU byl 37,9 %, resp. 10,4 %).

150.  Výbor na základě vyjádření stran konstatuje, že v České republice existují dvě hlavní sociální dávky na bydlení: příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení. Pokud jde o příspěvek na bydlení, má na něj nárok vlastník nebo nájemce bytu, pokud třetina jeho příjmů nestačí na pokrytí nákladů na bydlení. Výbor rovněž zaznamenává, že do 1. července 2020 byla pro vznik nároku na příspěvek na bydlení nezbytná podmínka vyžadující od žadatele mít v bytě, na který byl žádán příspěvek na bydlení, trvalý pobyt. Podle FEANTSA byl tento požadavek problematický, neboť bezdomovci a osoby žijící v ubytovnách neměly možnost adresu místa trvalého pobytu získat. Tento požadavek byl v červenci 2020 zrušen. Vláda však uvádí, že tento příspěvek stále nelze přiznat na „jiné formy bydlení než byty“, což znamená, že se neuplatní u osob pobývajících v ubytovnách či v jiné formě krátkodobého ubytování.

151.  Doplatek na bydlení je možné vyplácet i osobám ubytovaným v ubytovnách, a to za předpokladu, že tyto formy bydlení splňují alespoň základní standard kvality bydlení: ubytovací zařízení musí být schváleno příslušnou krajskou hygienickou stanicí (tzv. schválené ubytovny).

152.  Za prvé Výbor konstatuje, že podle vlády dochází k poklesu příjemců sociálních dávek především v důsledku nízké nezaměstnanosti a s tím spojeného hospodářského růstu v České republice v uplynulých letech. Vzhledem k tomu, že hospodářský růst v České republice snížil obecnou míru nezaměstnanosti (podle údajů Eurostatu), je podle názoru Výboru vysvětlení poskytnuté vládou ohledně snížení počtu příjemců sociálních dávek věrohodné.

153.  Pokud však jde o sociálně vyloučené lokality, údaje poskytnuté stranami nenaznačují snížení míry nezaměstnanosti v těchto lokalitách (80 až 85 %). Přesto se podle údajů poskytnutých FEANTSA, které vláda nezpochybnila, od roku 2015 do roku 2018 snížila výše doplatku na bydlení pro nejchudší domácnosti o 42 % a doplatek vyplácený domácnostem žijícím v „ubytovnách“ se snížil o 47 %, ačkoli počet osob žijících v ubytovnách se za posledních deset let výrazně zvýšil. Výbor se domnívá, že tento drastický pokles počtu příjemců sociálních dávek v sociálně vyloučených lokalitách nelze vysvětlit hospodářským růstem.

154.  Za druhé, ačkoli strany neposkytly přesné údaje o počtu osob žijících v neschválených ubytovnách (které nemají nárok na doplatek na bydlení), Výbor konstatuje (ze zjištění nadace Lumos, viz § 43 výše), že v roce 2018 činil počet osob žijících v ubytovnách 25 300, přičemž počet osob žijících v „jiných nevyhovujících formách bydlení“ (neschválené ubytovny) byl 2 600. Podle údajů poskytnutých českým veřejným ochráncem práv (Analýza sociálně vyloučených lokalit v České republice) evidovalo Ministerstvo zdravotnictví v roce 2015 celkem 375 ubytoven se schváleným provozním řádem. Vzhledem k tomu, že celkový počet ubytoven v roce 2015 činil 700 (podle FEANTSA), Výbor konstatuje, že téměř polovina ubytoven v roce 2015 nebyla schválena, a jejich obyvatelé tak neměli nárok na doplatek na bydlení.

155.  Za třetí se Výbor domnívá, že snížení počtu příjemců sociálních dávek na bydlení, zejména v sociálně vyloučených oblastech, bylo způsobeno zejména tím, že obce (v letech 2017-2021) zaváděly opatření, kterými prohlásily určitou oblast nebo celé území obce za bezdoplatkovou zónu, v níž nově příchozí obyvatelé neměli na doplatek na bydlení nárok. Výbor opakuje, že k listopadu 2018 více než 80 obcí zavedlo nebo oznámilo záměr zavést toto opatření buď na části, nebo na celém svém území.

156.  Vzhledem k výše uvedenému nelze podle názoru Výboru tvrdit, že úřady přijaly nezbytná opatření k zajištění přístupu nízkopříjmových a znevýhodněných skupin obyvatelstva v sociálně vyloučených lokalitách k sociálním dávkám na bydlení.

157.  Výbor proto dospěl k závěru, že v tomto ohledu došlo k porušení článku 16 Charty z roku 1961.

iii)               Otázky týkající se sociální segregace (vyloučení)

Označení některých oblastí za nezpůsobilé pro získání některé formy doplatku na bydlení

158.  Výbor konstatuje, že označení některých oblastí za nezpůsobilé pro získání některé formy sociální dávky na bydlení vycházelo ze (zrušeného) § 33d zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, který vstoupil v platnost 1. června 2017. Obce podle něj byly oprávněny vyhlásit některé své části (nebo celé své území) za oblasti se „zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů“. V tomto případě neměl žádný nový žadatel, který se do této oblasti v nedávné době přistěhoval, nárok na doplatek na bydlení. Ustanovení § 33d bylo v srpnu 2021 zrušeno Ústavním soudem.

159.  Výbor odkazuje na úvahy Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/17 ze dne 24. srpna 2021, že napadené opatření představuje diskriminační zásah do práva na základní životní podmínky v oblasti bydlení a je v rozporu se zásadou rovnosti a důstojnosti podle Listiny základních práv a svobod.

160.  Výbor rovněž konstatuje, že FEANTSA nepředložila žádné samostatné tvrzení týkající se nedostatečného nebo neúčinného provedení rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2021, kterým bylo zrušeno opatření obsažené v § 33d zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. FEANTSA rovněž nenamítala, že stát v návaznosti na výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu nepřijal nápravná opatření, aby napravil situaci zranitelných skupin, které v letech 2017-2021 musely nést následky provádění dotčeného opatření významným počtem obcí.

161.  Zrušení tohoto opatření Ústavním soudem podle názoru Výboru uvedlo situaci v tomto ohledu do souladu s Chartou.

162.  Výbor proto dospěl k závěru, že v tomto ohledu nedošlo k porušení článku 16 Charty z roku 1961.

Povinnost mít adresu trvalého pobytu

163.  Dle konstatování Výboru vyplývá z podmínek pro registraci adresy trvalého pobytu, že občan, který správnímu orgánu prokáže oprávnění užívat byt nebo dům, v němž bydlí, může na této adrese přihlásit svůj trvalý pobyt. Bezdomovci a osoby žijící v ubytovnách však nemají možnost adresu místa trvalého pobytu získat.

164.  Výbor rovněž poznamenává, že podmínka mít adresu trvalého pobytu pro vznik nároku na příspěvek na bydlení byla odstraněna k 1. červenci 2020, a není tedy již nezbytné, aby žadatel měl v bytě, na který byl žádán příspěvek na bydlení, trvalý pobyt.

165.  FEANTSA uvádí, že povinnost mít adresu trvalého pobytu slouží orgánům veřejné moci jako podklad pro zasílání úředních oznámení, a zranitelné osoby, které adresu trvalého pobytu nemají, tak čelí závažným důsledkům. Podle FEANTSA mohou být s místem trvalého pobytu spojena i další práva a povinnosti (právo volit v obecních a krajských volbách).

166.  Výbor však na základě vyjádření obou stran konstatuje, že nemůže-li si občan přihlásit adresu trvalého pobytu, bude za adresu jeho trvalého pobytu považována adresa ohlašovny obecního úřadu. Výbor rovněž bere na vědomí právní úpravu pro zasílání úředních oznámení osobám, které mají trvalý pobyt přihlášen na adrese ohlašovny obecního úřadu. Dotčená osoba (jejíž trvalý pobyt je přihlášen na adrese ohlašovny obecního úřadu) si může zejména zřídit náhradní adresu pro doručování úředních oznámení, včetně adresy ubytovny. Výbor dále poznamenává, že přihlášení adresy trvalého pobytu na obecním úřadu nebrání nikomu ve výkonu volebního ani jiného práva.

167.  Tvrzení FEANTSA, že přihlášení trvalého pobytu na adrese obecního úřadu má negativní dopad na tuto osobu v občanskoprávních vztazích (týkajících se bankovních úvěrů apod.) z důvodu uvedení adresy obce v občanském průkazu, není podle posouzení Výboru podloženo dostatečnými důkazy.

168.  Výbor proto dospěl k závěru, že námitka FEANTSA týkající se požadavků na hlášení adresy trvalého pobytu nepředstavuje porušení Charty. Proto rozhoduje, že v tomto ohledu nedošlo k porušení článku 16 Charty z roku 1961.

II TVRZENÉ PORUŠENÍ ČLÁNKU 16 CHARTY VYKLÁDANÉHO VE SPOJENÍ SE ZÁKAZEM DISKRIMINACE UVEDENÝM V PREAMBULI CHARTY

169.  Článek 16 Charty a ustanovení o zákazu diskriminace v preambuli Charty zní:

Článek 16 – Právo rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu

Část I: „Rodina jakožto základní jednotka společnosti má právo na vhodnou sociální, právní a hospodářskou ochranu k zajištění svého plného rozvoje.“

Část II: „S cílem zajistit nezbytné podmínky pro plný rozvoj rodiny, která je základní jednotkou společnosti, se smluvní strany zavazují podporovat ekonomickou, právní a sociální ochranu rodinného života takovými prostředky, jako jsou rodinné dávky, daňová opatření, poskytování bydlení pro rodiny, dávek novomanželům, a jinými vhodnými prostředky.“

Preambule (výňatek) 

“[...]

majíce na zřeteli, že užívání sociálních práv by mělo být zajištěno bez diskriminace z důvodu rasy, barvy, pohlaví, náboženství, politického názoru, národního původu nebo sociálního původu“.

A – Tvrzení účastníků řízení

1.      Stěžovatelská organizace

170.  FEANTSA se domnívá, že situace popsaná v předchozí části (tvrzené porušení článku 16) poukazuje na existenci určitých skupin, jejichž právo na rodinné bydlení přiměřeného standardu je zvláště omezeno nebo znemožněno, zejména z důvodu jejich socioekonomického postavení. V tomto ohledu FEANTSA zdůrazňuje, aniž by poskytla přesné údaje, že většinu osob žijících v „sociálně vyloučených lokalitách“ jak v roce 2006, tak v roce 2015 tvořili Romové. Na rozdíl od roku 2006 došlo v roce 2015 v těchto lokalitách k celkovému nárůstu počtu chudých a často nezaměstnaných osob.

i)                   Udržitelnost bydlení a riziko vystěhování pro chudé domácnosti

171.  Podle FEANTSA je následkem nejistoty nájemního bydlení v sociálně vyloučených lokalitách zvýšená hrozba vystěhování romských rodin a v některých případech i vystěhování celých čtvrtí. FEANTSA uvádí, že v říjnu 2018 dostali Romové ve Skautské a Dělnické ulici výpověď a byli mezi stovkami lidí, kterým hrozilo vystěhování z asi deseti domů. FEANTSA rovněž uvádí, že v Ostravě, zejména v městských částech Slezská Ostrava, Vítkovice, Mariánské Hory a Poruba, došlo vystěhování osob, především Romů, opakovaně.

172.  FEANTSA zdůrazňuje zranitelnou situaci romských rodin v sociálně vyloučených lokalitách a poukazuje na obzvláště vysokou míru nezaměstnanosti v etnicky homogenních oblastech těchto lokalit. FEANTSA v této souvislosti odkazuje na závěrečná doporučení Výboru pro odstranění rasové diskriminace z roku 2015, v nichž se uvádí, že „Romům je i nadále upírán přístup k vhodnému bydlení […] a i nadále musí čelit nucenému vystěhování, což má za následek, že bydlí v rozbořených domech nebo v soukromých či obecních ubytovnách v sociálně vyloučených lokalitách, což jim brání v přístupu k zaměstnání, zdravotním a jiným veřejným službám a ke vzdělávání.“

173.   FEANTSA se domnívá, že úřady řádně a pozitivně nezohlednily zranitelnou situaci romských rodin žijících v ubytovnách v sociálně vyloučených lokalitách a nepřijaly odpovídající opatření k omezení rizika vystěhování. Podle FEANTSA nejistota nájmu a zvýšené riziko vystěhování, které vyplývá z využívání krátkodobých smluv majiteli ubytoven v sociálně vyloučených lokalitách, nepřiměřeně postihuje Romy, kteří tvoří v těchto lokalitách výraznou většinu a jejichž zranitelná a znevýhodněná situace v přístupu k přiměřenému bydlení je úřadům dlouhodobě známa. FEANTSA proto zdůrazňuje, že pokud úřady nezajistily, aby práva a kolektivní výhody týkající se přístupu k přiměřenému bydlení byly skutečně dostupné těmto zranitelným romským rodinám, je tato skutečnost v rozporu s článkem 16 Charty z roku 1961 vykládaným ve spojení s její preambulí.

ii)                 Dostupnost bydlení a dávky

Sociální bydlení

174.  FEANTSA uvádí, že chybějící právní úprava nebo politika v oblasti sociálního bydlení v České republice má nepříznivé dopady na přístup Romů k přiměřenému a cenově dostupnému sociálnímu bydlení. FEANTSA odkazuje zejména na Závěrečná doporučení Výboru pro odstranění rasové diskriminace (2015), ve kterých je vysloven názor, že vzhledem k absenci komplexního systému sociálního bydlení se zaměřením na Romy a etnické menšiny obecně je Romům i nadále upírán přístup k vhodnému sociálnímu bydlení.

175.  FEANTSA tvrdí, že kvůli absenci legislativy v oblasti sociálního bydlení jej poskytují v České republice převážně obce, které mají naprostou autonomii při rozhodování o tom, jak využívat bytový fond, který vlastní: mohou jej pronajmout za tržní ceny, nebo jej poskytnout jako sociální bydlení se sníženým nájemným určitým zranitelným skupinám obyvatel. Podle FEANTSA však dochází na místní úrovni k rozsáhlé diskriminaci Romů, pokud jde o přístup k přiměřenému a cenově dostupnému bydlení, a některé obce odmítají Romům obecní byty pronajímat, což posiluje jejich segregaci.

176.  Podle FEANTSA nebyly strategie integrace Romů, které přijala vláda a na něž se odvolává, řádně provedeny a pravidelné přezkumy dopadu těchto strategií měly pouze formální charakter a nevedly k jejich zlepšení. Za těchto okolností nelze mít podle FEANTSA za to, že by úřady vytvořily systém sociálního bydlení v sociálně a etnicky smíšených čtvrtích a bojovaly proti diskriminačním a zneužívajícím praktikám vůči romské menšině v přístupu k sociálnímu bydlení.

Nepřiměřené snižování sociálních dávek na bydlení

177.   S odkazem na ustanovení o zákazu diskriminace v preambuli a s předložením stejných argumentů jako k článku 16 v samostatném výkladu FEANTSA uvádí, že nepřiměřené snižování sociálních dávek na bydlení a zpřísnění kritérií pro nárok na tyto dávky neúměrně postihlo romské rodiny, které tvoří významnou většinu v sociálně vyloučených lokalitách. FEANTSA opakuje, že počet domácností žijících v sociálně vyloučených lokalitách v obydlích neodpovídajících standardu (neschválených krajskou hygienickou stanicí), které neměly nárok na doplatek na bydlení, činil 45 000 v roce 2018. FEANTSA neuvádí přesný podíl Romů žijících v neschválených ubytovnách v těchto lokalitách, ale tvrdí, že rodiny žijící v těchto obydlích s nižším standardem jsou většinou Romové.

178.  FEANTSA tvrdí, že právní předpisy a praxe týkající se sociálních dávek na bydlení v České republice vedou k sociálnímu vyloučení Romů a posilují ho a že stát tedy nepřijal odpovídající opatření k zajištění toho, aby práva a kolektivní výhody týkající se sociálních dávek na bydlení byly skutečně přístupné romským rodinám.

iii)               Otázky týkající se sociální segregace (vyloučení)

179.  Na základě stejných argumentů, které byly předloženy v souvislosti s článkem 16 vykládaným samostatně, se FEANTSA domnívá, že zavedení opatření v podobě „bezdoplatkové zóny“ obcemi od června 2017 v regionech s nejvyšší koncentrací sociálně vyloučených lokalit posílilo segregaci romských rodin. Zavedení těchto opatření je donutilo k odchodu z měst na venkov, kde je ubytování cenově dostupnější, ale kde je méně pracovních příležitostí. Podle FEANTSA proto tato opatření vedou k vyloučení určitých kategorií osob z bydlení v těchto oblastech a představují diskriminaci zranitelných romských rodin.

180.  FEANTSA se dále domnívá, že nemožnost přihlásit se k trvalému pobytu pro osoby žijící v ubytovnách v sociálně vyloučených lokalitách nepřiměřeně dopadá na Romy, kteří tvoří v těchto lokalitách významnou většinu, pokud jde o přístup k některým právům, jako jsou sociální dávky na bydlení, volební právo v obecních a krajských volbách, výběr škol a předškolních zařízení na základě spádovosti škol atd. 

181.  FEANTSA proto tvrdí, že tato situace je v těchto ohledech v rozporu s článkem 16 Charty vykládaným ve spojení s její preambulí.

2.      Žalovaná vláda

182.  Vláda uvádí, že ačkoli stále převažují sociálně vyloučené lokality, v nichž Romové tvoří většinu obyvatel, přibývá těch, kde tomu tak není. Zatímco v roce 2006 nebyli Romové většinovou populací jen v 18 % sociálně vyloučených lokalit, v roce 2014 tento podíl tvořil již 25 %.  Vláda také uvádí, že v roce 2019 žilo na území České republiky téměř 262 000 Romů, z čehož představují více než polovinu tzv. integrovaní Romové. Zbývající část (přibližně 110 000 osob) však tvoří Romové, které lze považovat za sociálně vyloučené či sociálním vyloučením ohrožené. Ti bohužel podle vlády stále tvoří téměř 80 % populace žijící v sociálně vyloučených lokalitách. 

183.   Vláda poskytuje rozsáhlé a podrobné informace o Strategii romské integrace (do roku 2020 a 2021-2030), kterou popisuje jako důležitý a praktický nástroj proti sociální a rasové segregaci Romů v oblasti bydlení. Podle vlády mají strategie velmi jasné a konkrétní cíle a ukazatele plnění, které umožní účinné monitorování a hodnocení dosaženého pokroku. Strategie rovnosti, začlenění a participace Romů 2021-2030 byla přijata vládou v dubnu 2021 se seznamem specifických cílů, jako je snížení diskriminace a segregace v přístupu k bydlení (snížení počtu Romů, kteří se cítí diskriminováni v přístupu k bydlení, z 65 % na 30 % do roku 2030; posílení kontroly zákonnosti a nediskriminační povahy pravidel hospodaření s obecními byty; snížení počtu sociálně vyloučených lokalit o 20 % do roku 2030) a zvýšení kvality a dostupnosti bydlení pro Romy (snížení počtu Romů žijících v obydlí nevyhovujícího standardu z 21 % v roce 2016 na 9,2 % v roce 2030; zvýšení průměrného počtu místností na osobu v romských domácnostech – z 0,7 v roce 2016 na 1,4 v roce 2030).

184.  Vláda uvádí, že dostupnost přiměřeného bydlení pro Romy je důležitým aspektem strategií zaměřených na bydlení a otázky integrace Romů. Tyto strategie se následně promítají do konkrétních opatření k jejich naplnění a účinnost realizovaných opatření ve vztahu k Romům se v ročních intervalech sleduje.

185.  Přes přetrvávající problémy týkající se přístupu Romů k přiměřenému a cenově dostupnému bydlení existuje podle vlády řada příkladů dobré praxe: v rámci projektu Housing First poskytl Magistrát města Brna v roce 2016 bydlení v nesegregovaných obecních bytech 50 rodinám v dlouhodobé bytové nouzi (ze dvou třetin se jednalo o rodiny romské).  V roce 2020 přes 20 obcí napříč Českou republikou pilotně ověřovalo lokální systémy sociálního bydlení nebo zavádělo přístup v rámci projektu Housing First.  Ministerstvo práce a sociálních věcí zřídilo pro podporu zapojených obcí Kontaktní centrum a usiluje o posílení kompetencí v poskytování sociálního bydlení a doprovodných služeb pro konkrétní zranitelné skupiny, včetně Romů, na straně klíčových aktérů (ministerstva, obce, sociálně-zdravotní a bytové odbory obecních úřadů, nevládní organizace, úřady práce atd.).

186.   Vláda rovněž poskytla podrobné informace o projektu „Ethnic Friendly Housing“, který je realizován nevládní organizací za podpory vlády. V rámci projektu pracovníci organizace oslovují majitele bytů a jednají s nimi za účelem zprostředkování nájemního vztahu pro romské zájemce a působí i v průběhu trvání nájmu jako jejich styčná osoba a mediátor v jejich vzájemné komunikaci. Nevládní organizace přitom dbá na to, aby se dotčený byt nenacházel v sociálně vyloučené lokalitě. Projekt podle vlády působí od roku 2016 po celé České republice. 

187.   S ohledem na výše uvedené vláda konstatuje, že problematice dostupnosti přiměřeného bydlení pro Romy věnuje pozornost ve strategických dokumentech zaměřených na bydlení Romů i na jejich integraci. Z toho důvodu je tato situace v souladu s článkem 16 Charty vykládaným ve spojení s její preambulí.

B – Hodnocení Výboru

188.  Výbor připomíná svá dřívější rozhodnutí o tom, že případy diskriminace mohou být zkoumány ve vztahu k preambuli Charty z roku 1961 ve spojení s hmotněprávními nároky dle Charty z roku 1961 (International Commission of Jurists (ICJ) proti České republice, stížnost č. 148/2017, rozhodnutí o odůvodněnosti ze dne 20. října 2020, § 49). Podle názoru Výboru by vnitrostátní právní předpisy měly zakazovat jak přímou, tak nepřímou diskriminaci (International Association Autism-Europe proti Francii, stížnost č. 13/2002, rozhodnutí o odůvodněnosti ze dne 4. listopadu 2003, § 51). Připomíná, že nepřímá diskriminace může vzniknout tím, že se řádně a pozitivně nezohlední všechny relevantní rozdíly nebo se nepřijme odpovídající opatření k zajištění toho, aby práva a kolektivní výhody, které jsou určené všem, byly skutečně dostupné všem a pro všechny (Mental Disability Advocacy Centre (MDAC) proti Francii, stížnost č. 41/2007, rozhodnutí o odůvodněnosti ze dne 3. června 2008, § 51).

189.  Výbor připomíná, že ve svém rozhodnutí o odůvodněnosti ve věci European Roma and Travellers Forum (ERTF) proti České republice (cit. výše) uvedl, že územní segregace Romů přetrvává a mnoho romských rodin žije v nevyhovujících podmínkách (porušení článku 16 Charty z roku 1961 vykládaného ve spojení s její preambulí).

190.  V hodnoticí zprávě z roku 2022 o následných opatřeních ve věci ERTF proti České republice (cit. výše) Výbor konstatoval, že zpráva předložená vládou neposkytuje dostatek konkrétních důkazů o tom, že byla přijata dostatečná opatření nebo bylo dosaženo měřitelného pokroku v oblasti bydlení pro Romy. Výbor se domníval, že ačkoli realizace dotačních programů byla pro Romy přínosem, pokud jde o zlepšení jejich životních podmínek, zejména o přestěhování obyvatel „ubytoven“ do vhodného sociálního bydlení, existovaly náznaky pokračující diskriminace Romů na trhu s bydlením. Terénní pracovníci řešili případy údajné diskriminace, kdy se Romové potýkali s nedostatečnou dostupností volných bytů, vysokými (vratnými) kaucemi a příliš vysokým nájemným nebo neochotou pronajímatelů pronajmout byty romským rodinám. V důsledku toho se podle zjištění Výboru pouze omezený počet Romů přestěhoval z „ubytoven“ do vhodného sociálního bydlení a že navzdory určitému pokroku mnoho Romů stále žije v nevyhovujících životních podmínkách a čelí diskriminaci na trhu s bydlením. Na základě toho se Výbor domníval, že přístup Romů k bydlení je stále nedostatečný a Romové se rovněž potýkají se špatnými podmínkami bydlení, územní segregací a nuceným vystěhováním. Výbor proto rozhodl, že situace nebyla uvedena do souladu s Chartou.

191.  Ve svých posledních závěrech k článku 16 týkajících se České republiky (Závěry XXII-4 (2023)) Výbor shledal, že podmínky bydlení romských rodin nejsou přiměřené, zejména s ohledem na to, že orgány neshromažďují údaje o přístupu Romů k bydlení a neexistují žádné konkrétní romské strategie. Výbor konstatoval, že problém s bydlením je pro Romy obzvláště závažný, protože se v důsledku předsudků a diskriminace dlouhodobě potýkají s obtížemi na komerčním trhu s nájemním bydlením. Výbor proto zopakoval svůj předchozí závěr (Závěry XX-4 (2015), článek 16, Česká republika), že situace je v rozporu s článkem 16 Charty z roku 1961.

192.  Výbor na základě vyjádření obou účastníků řízení konstatuje, že většinu osob žijících v sociálně vyloučených lokalitách jak v roce 2006, tak v roce 2015 tvořili Romové. Mezi lety 2006 a 2015 navíc došlo k celkovému nárůstu počtu chudých a nezaměstnaných osob, což podle FEANTSA rovněž naznačuje nárůst počtu Romů v těchto lokalitách. Vláda rovněž připouští, že nadále převažují vyloučené lokality, v nichž Romové tvoří většinu obyvatel, ačkoli zároveň poukazuje na to, že mezi lety 2006 a 2014 došlo k poklesu počtu takto zastoupených sociálně vyloučených lokalit: z 82 % v roce 2006 na 75 % v roce 2014. Toto zjištění potvrzuje i Evropská síť sociální politiky, která rovněž, aniž by poskytla přesná čísla, poukázala na vysoký podíl Romů mezi obyvateli komerčních ubytoven v sociálně vyloučených lokalitách (Evropská síť sociální politiky – Národní strategie boje proti bezdomovectví a vyloučení z bydlení v České republice, 2019, s. 9).

193.  Z důkazů předložených v této věci, z výše uvedených předchozích rozhodnutí a zjištění Výboru, jakož i z dostupných mezinárodních dokumentů (viz § 20 a násl.) je tedy zřejmé, že zranitelná a znevýhodněná situace romské menšiny v České republice, obtíže, se kterými se potýkají v přístupu k přiměřenému bydlení, včetně sociálního bydlení, a jejich vysoký podíl v sociálně vyloučených lokalitách jsou jevy, které mezinárodní organizace identifikují již řadu let. Výbor proto s ohledem na jednotlivá tvrzení FEANTSA v této stížnosti přezkoumá, zda lze mít za to, že úřady řádně a pozitivně zohlednily zranitelnou situaci romské menšiny a přijaly odpovídající opatření k zajištění skutečné dostupnosti práv a kolektivních výhod pro romské rodiny (viz obdobně Mental Disability Advocacy Centre (MDAC) proti Bulharsku, stížnost č. 41/2007, rozhodnutí o odůvodněnosti ze dne 3. června 2008, § 51).

194.  Výbor v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury (viz např. věc Mental Disability Advocacy Centre (MDAC) proti Bulharsku, cit. výše, § 52) týkající se sporů o diskriminaci ve věcech, na které se vztahuje Charta, by důkazní břemeno nemělo spočívat zcela na stěžovatelce a v případě přímých důkazů diskriminace by se důkazní břemeno mělo přesunout na smluvní stranu, aby prokázala, že k diskriminaci nedošlo.

i)                   Udržitelnost bydlení a riziko vystěhování pro chudé domácnosti

195.  Výbor odkazuje na svůj výše uvedený závěr k článku 16 Charty z roku 1961, že osobám žijícím v ubytovnách v sociálně vyloučených lokalitách není poskytována zákonná ochrana, která je běžně zaručena nájemcům v rámci nájemních smluv za účelem trvalého bydlení (včetně výpovědních lhůt, důvodů pro výpověď z nájmu atd.). Kromě této oslabené ochrany Výbor rovněž konstatoval, že příslušné právní předpisy umožňují vystěhování jednotlivců a rodin, aniž by úřady musely zajistit náhradní ubytování, a že postup vystěhování není skutečně projednáván s dotčenými osobami. Výbor dospěl k názoru, že tato situace představuje porušení článku 16 Charty z roku 1961.

196.  Výbor konstatuje, že již v jiných souvislostech vzal na vědomí zranitelnou a znevýhodněnou situaci romské menšiny v České republice (ERRC proti České republice, stížnost č. 190/2020, rozhodnutí o odůvodněnosti ze dne 18. října 2023), včetně přístupu k přiměřenému a cenově dostupnému bydlení (ERTF proti České republice (cit. výše)). Z důvodu nutnosti zabránit jejich sociálnímu vyloučení a respektovat jejich odlišnost vyžadují Romové zvláštní ochranu a jejich bytové potřeby by měly být zohledněny jak v příslušném legislativním rámci, tak při rozhodování v konkrétních případech (Centre on Housing Rights and Evictions (COHRE) proti Itálii, stížnost č. 58/2009, cit. výše, § 39-40).

197.  Výbor bere na vědomí různá opatření a konkrétní cíle stanovené zejména ve dvou strategiích integrace Romů (do roku 2020 a na období 2020-2030) s cílem „odstranit všechny neodůvodněné a nepřijatelné rozdíly mezi situací značné části Romů a většinové populace“. Výbor rovněž bere na vědomí rozličné projekty v různých obcích, například projekt Housing First v Brně nebo projekt Ethnic Friendly Housing, který probíhá po celé České republice a jehož cílem je předcházet bezdomovectví zejména u Romů.

198.  Nicméně s odkazem na své závěry k samostatně vykládanému článku 16 a s ohledem na zvláštní obtíže, s nimiž se Romové potýkají při získávání přístupu k bydlení a na něž upozorňují různé mezinárodní dokumenty, se Výbor domnívá, že nezajištění udržitelného bydlení a ochrany před vystěhováním v ubytovnách v sociálně vyloučených lokalitách ze strany úřadů s velkou pravděpodobností nepřiměřeně dopadá na znevýhodněné romské rodiny, které v těchto segregovaných lokalitách tvoří významnou většinu.

199.  Výbor proto dospěl k závěru, že zde došlo k porušení článku 16 Charty z roku 1961 vykládaného ve spojení s její preambulí.

ii)                 Dostupnost bydlení a sociální dávky na bydlení

Sociální bydlení

200.  Výbor připomíná, že podle jeho příslušné judikatury musí být právo na bydlení, zejména na sociální bydlení, zaručeno bez diskriminace, zejména pokud jde o Romy nebo kočovníky (cit. výše, § 149-155).

201.   V této souvislosti Výbor odkazuje na doporučení Výboru ministrů Rec(2005)4 o zlepšení podmínek bydlení Romů, v němž se zejména uvádí, že v souladu s autonomií regionálních a místních orgánů by členské státy měly využívat mechanismus kontroly zákonnosti k zajištění toho, aby rozhodnutí regionálních orgánů a orgánů místní správy neměla diskriminační účinky na přístup Romů k bydlení.

202.  Výbor konstatuje, že zejména v příslušných mezinárodních dokumentech (viz § 23-25 výše) je dostatek důkazů o riziku diskriminačních praktik na místní úrovni vůči zranitelným skupinám, včetně Romů, pokud jde o přístup k cenově dostupnému a přiměřenému bydlení. Výbor odkazuje například na závěry ECRI z roku 2020, že v důsledku absence zákona o sociálním bydlení je iniciativa v této oblasti ponechána na místních úřadech a výsledný „patchworkový“ přístup je pro Romy komplikován diskriminačními praktikami různých obcí (viz § 23 výše). Komisař pro lidská práva ve své zprávě z roku 2023 v návaznosti na návštěvu České republiky vzal na vědomí upozornění veřejného ochránce práv a několika nevládních organizací na systematickou diskriminaci Romů ze strany orgánů místní správy (viz § 24 výše). OECD (viz § 34 výše) ve své zprávě z roku 2021 „Dostupnost bydlení ve městech v České republice“ měla za to, že obce mají plnou autonomii při rozhodování o tom, jak bytový fond ve svém vlastnictví využijí, při stanovování podmínek pronajímání, výběru kritérií uznatelnosti pro sociální bydlení i přidělování sociálního bydlení obyvatelům, kteří na něj mají nárok. Podle OECD to může vést k nerovnostem mezi jednotlivými obcemi a neprůhlednosti v přidělování sociálního bydlení, což ve svém důsledku může některým nejvíce potřebným domácnostem v přístupu k sociálnímu bydlení zamezit.

203.  Výbor se domnívá, že tyto obavy vyjádřené několika mezinárodními institucemi ohledně rizika diskriminace na místní úrovni, pokud jde o přístup zranitelných skupin k přiměřenému a cenově dostupnému bydlení, se odrazily i v praxi, kdy v letech 2017 až 2021 značný počet obcí označil určité své části nebo celé své území za oblasti se „zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů“ (bezdoplatkové zóny).

204.  Výbor bere na vědomí vládou uvedená plánovaná opatření v rámci Strategie rovnosti, začlenění a participace Romů 2021-2030, týkající se zejména posílení kontroly zákonnosti a nediskriminační povahy pravidel hospodaření s obecními byty. V pátém stanovisku ACFC k České republice z roku 2021 (viz § 25) Výbor zjistil, že Ministerstvo vnitra provedlo v roce 2018 posouzení pravidel pro poskytování obecního bydlení a nabídlo obcím, kde byla zjištěna diskriminační pravidla, metodické vedení.

205.  Ačkoli to lze považovat za pozitivní vývoj, Výbor nemá za prokázané, že tato plánovaná nebo již přijatá opatření dostatečně řeší riziko diskriminace zranitelných skupin na místní úrovni  v přístupu k přiměřenému a cenově dostupnému sociálnímu bydlení. Výbor bere na vědomí, že posouzení diskriminačních praktik v obcích, které provedlo Ministerstvo vnitra v roce 2018, vedlo k pozitivním změnám v přístupu obcí k romskému obyvatelstvu (podle zprávy ACFC). Výbor si však není vědom žádného obecného opatření, kromě poskytnutí metodických pokynů, které by ministerstvo v návaznosti na toto posouzení přijalo s cílem zabránit podobným diskriminačním praktikám v budoucnu a napravit situaci obětí diskriminačních praktik.

206.  Na základě výše uvedeného nebylo podle posouzení Výboru prokázáno, že byla přijata dostatečná opatření ke zlepšení přístupu Romů k sociálnímu bydlení bez diskriminace v praxi.

207.  Výbor proto dospěl k závěru, že tato situace je v těchto ohledech v rozporu s článkem 16 Charty vykládaného ve spojení s její preambulí.

Nepřiměřené snižování sociálních dávek na bydlení

208.  Výbor odkazuje na své výše uvedené zjištění k článku 16 Charty z roku 1961, že jedinou sociální dávkou na bydlení, která může být přiznána osobám žijícím v ubytovnách v sociálně vyloučených lokalitách, je „doplatek na bydlení“ (podle zákona o pomoci v hmotné nouzi), a to za podmínky, že daná ubytovna je schválena krajskou hygienickou stanicí. Výbor rovněž konstatuje, že podle vyjádření účastníků řízení byla v roce 2015 polovina ze 700 ubytoven v sociálně vyloučených lokalitách neschválená, a jejich obyvatelé proto neměli na doplatek na bydlení nárok. Výbor dále konstatuje, že ačkoli se počet osob žijících v ubytovnách v sociálně vyloučených lokalitách za posledních deset let výrazně zvýšil a navzdory velmi vysoké míře nezaměstnanosti v těchto lokalitách se výše doplatku na bydlení mezi lety 2015 a 2018 snížila o 47 %.

209.  Výbor se s ohledem na výše uvedené domnívá, že překážky, se kterými se potýkají obyvatelé ubytoven, pokud jde o přístup k doplatkům na bydlení, se zejména a neúměrně často dotýkají Romů, kteří tvoří v sociálně vyloučených lokalitách výraznou většinu a jsou nepřiměřeně často na doplatku na bydlení závislí.

210.  Výbor proto dospěl k závěru, že v tomto ohledu došlo k porušení článku 16 Charty vykládaného ve spojení s její preambulí.

iii)               Otázky týkající se sociální segregace (vyloučení)

Označení některých oblastí za nezpůsobilé pro získání některé formy doplatku na bydlení

211.  Výbor odkazuje na své posouzení k článku 16 Charty a konstatuje, že označení některých oblastí za nezpůsobilé pro získání sociálních dávek na bydlení („bezdoplatková zóna“) vycházelo z § 33d zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, který byl v srpnu 2021 zrušen Ústavním soudem pro rozpor s Listinou základních práv a svobod. Opatření, na které si FEANTSA stěžuje, proto již není v platnosti.

212.   Výbor proto rozhodl, že v tomto ohledu nedošlo k porušení článku 16 Charty vykládaného ve spojení se zákazem diskriminace uvedeným v preambuli.

Povinnost mít adresu trvalého pobytu

213.  Výbor odkazuje na své posouzení k článku 16 Charty z roku 1961 a konstatuje, že podmínka mít adresu trvalého pobytu pro vznik nároku na příspěvek na bydlení, ohledně níž FEANTSA podala stížnost, byla odstraněna k 1. červenci 2020. Výbor navíc poznamenává, že přihlášení adresy trvalého pobytu na obecním úřadu nebrání nikomu ve výkonu volebního nebo jiného práva.

214.  Na základě těchto okolností proto Výbor rozhodl, že v tomto ohledu nedošlo k porušení článku 16 Charty vykládaného  ve spojení s její preambulí.

ZÁVĚR

Z výše uvedených důvodů přijal Výbor závěr:

-          jednomyslně, že došlo k porušení článku 16 Charty z roku 1961 z důvodu, že:

o   právní předpisy umožňující vystěhování nezajišťují potřebné záruky pro zranitelné skupiny (kvůli absenci povinnosti poskytnout náhradní ubytování a předchozího projednání s dotčenými stranami);

o   nabídka sociálního bydlení je nedostatečná a prostředky nápravy nejsou v tomto ohledu účinné;

o   není účinně zajištěn přístup nízkopříjmových a znevýhodněných skupin obyvatelstva v sociálně vyloučených lokalitách k doplatkům na bydlení;

 

-          poměrem hlasů 13 proti 2, že nedošlo k porušení článku 16 Charty z roku 1961 s ohledem na:

o   označení některých oblastí za nezpůsobilé pro získání některé formy doplatku na bydlení v letech 2017-2021;

o   tvrzení, že povinnost mít adresu trvalého pobytu znevýhodňuje obyvatele ubytoven v sociálně vyloučených lokalitách;

 

-          jednomyslně, že došlo k porušení článku 16 Charty z roku 1961 vykládaného ve spojení se zákazem diskriminace uvedeným v preambuli z důvodu, že

o   neposkytování nezbytných záruk zranitelným skupinám ze strany orgánů veřejné moci v případě vystěhování má nepřiměřený dopad na romské rodiny;

o   nebylo prokázáno, že byla přijata dostatečná opatření ke zlepšení přístupu Romů k sociálnímu bydlení bez diskriminace v praxi;

o   překážky, se kterými se potýkají obyvatelé ubytoven, pokud jde o přístup k doplatkům na bydlení, se neúměrně dotýkají Romů;

 

-          poměrem hlasů 14 proti 1, že nedošlo k porušení článku 16 Charty vykládaného ve spojení se zákazem diskriminace uvedeným v preambuli s ohledem na:

o   označení některých oblastí za nezpůsobilé pro získání některé formy doplatku na bydlení v letech 2017–2021;

o   tvrzení, že povinnost mít adresu trvalého pobytu znevýhodňuje obyvatele ubytoven, včetně romských rodin, v sociálně vyloučených lokalitách.

 

Kristine DUPATE, zpravodajka

Aoife NOLAN, předsedkyně

Henrik KRISTENSEN, zástupce výkonného tajemníka