III.ÚS 1149/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Růženy Jankovcové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2024, č. j. 20 Cdo 3873/2023-61, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. června 2023, č. j. 10 Co 237/2023-37, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. dubna 2023, č. j. 75 EXE 3760/2014-26, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Soud zastavil exekuci vedenou proti stěžovatelce a přiznal jí nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 9 690 Kč. Následně byl v jiném řízení vydán exekuční příkaz, kterým byla stěžovatelčina pohledávka na náhradu nákladů řízení exekučně postihnuta.

2. Stěžovatelka se domáhala toho, aby byla exekuce v rozsahu tohoto příkazu zastavena. Pohledávku na náhradu nákladů řízení totiž podle ní nelze exekučně postihnout. Obecné soudy jí však nevyhověly. Okresní soud její návrh na zastavení exekuce zamítl, krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud její dovolání odmítl. Stěžovatelka nyní podala proti všem třem rozhodnutím ústavní stížnost.


II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření Mgr. Petra Němce

II.1 Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila její právo na právní pomoc v soudním řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu porušilo její právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Tento závěr opírá o následující argumentaci:
a) Výklad § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu zvolený obecnými soudy je protiústavní. Toto ustanovení umožňuje zastavit výkon rozhodnutí, pokud "je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat". Pod tento důvod lze podřadit situace, kdy je třeba chránit právem chráněnou hodnotu nadřazenou zájmu na výkonu rozhodnutí. V jejím případě jde o ochranu přísudku k úhradě již poskytnuté právní pomoci. Ústavní soud prolomil formální vnímání taxativních důvodů zastavení exekuce a stanovil povinnost soudů zkoumat kolizi hodnot (viz nález sp. zn. II. ÚS 2230/16). Přísudek je nástrojem ochrany práva na spravedlivý proces a právní pomoc (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 598/2000 a II. ÚS 2811/08) a vedení exekuce pro tuto pohledávku je nespravedlivé, nelogické a demotivuje poskytovat právní služby potřebným osobám.
b) Stěžovatelce bylo odepřeno právo na věcný přístup k Nejvyššímu soudu. Stěžovatelka položila v dovolání otázku, zda lze exekučně postihnout nárok na náhradu nákladů řízení. Tuto otázku Nejvyšší soud dosud neřešil. Stěžovatelka v dovolání objasnila, že řešení otázky nesouvisí s (ne)taxativností výčtu důvodů zastavení exekuce, ale že se odvíjí od použití § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud její dovolání odmítl s odůvodněním, že je tato otázka již vyřešena, protože již dříve rozhodl o přípustnosti exekuce nároku na náhradu za nemajetkovou újmu (tedy zcela jiného typu pohledávky), přičemž letmo zmínil, že důvody zastavení jsou taxativní. Nejvyšší soud tak na položenou otázku neodpověděl a položil proti ní řešení zcela jiné otázky.

II.2 Vyjádření Mgr. Petra Němce

4. Ústavní soud obdržel k věci nevyžádané vyjádření Mgr. Petra Němce, advokáta a zapsaného mediátora. K jeho podání Ústavní soud připomíná, že byť není vyloučeno, že se postřehy a závěry uvedenými v podobných vyjádřeních může inspirovat, obecně však k nevyžádaným vyjádřením od jiných osob než účastníků či vedlejších účastníků řízení nepřihlíží (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2839/21, bod 18; Pl. ÚS 32/17, bod 54).

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda Nejvyšší soud neodmítl stěžovatelčino dovolání protiústavně, a případně, zda je ústavně souladné, aby byla exekuce vedena pro pohledávku na náhradu nákladů řízení.

6. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí její ústavně zaručené základní právo či svobodu neporušila.

III.1 K námitce o protiústavnosti závěrů napadených rozhodnutí

8. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní závěr, že pohledávku na náhradu nákladů řízení lze v obecné rovině postihnout v rámci exekuce, ani to, že se tak stalo v této věci.

9. Stěžovatelka se domáhala zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je výkon rozhodnutí "nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat". Toto ustanovení je třeba vnímat jako pojistku pro specifické závažné případy, které nelze kvůli jejich rozmanitosti s úplností předvídat či zobecnit (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14, str. 10).

10. Soudy za takové případy označily například situace, kdy oprávněný docílil vydání exekučního titulu jednáním později kvalifikovaným jako trestný čin (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2131/2008 či 20 Cdo 1394/2012), kdy byla exekuce vedena pro dluh, který v případě držitele průkazu ZTP/P s nárokem na bezplatnou dopravu nemohl vzniknout (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 2230/16, II. ÚS 2357/16 a I. ÚS 2456/16), kdy oprávněný navrhl nařízení exekuce, ačkoli bylo zcela zřejmé, že je povinný připraven plnit a potřebuje k tomu pouze součinnost oprávněného (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14) nebo kdy podání exekučního návrhu nebylo motivováno především snahou domoci se plnění, ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 366/2016).

11. Z uvedených příkladů je zřejmé, že nejde o zobecnitelné kategorie situací, ale o případy, které jsou specifické vzhledem k individuálním skutkovým okolnostem. Stěžovatelka se však domáhá obecného vyloučení částky přiznané na náhradě nákladů řízení z exekuce, jelikož tato částka slouží k úhradě poskytnuté právní pomoci a zajištuje právo na právní pomoc.

12. V řízení o ústavní stížnosti je zásah Ústavního soudu přípustný jen tehdy, pokud bylo napadeným rozhodnutím či v jemu předcházejícím řízení porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svoboda. To Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Stěžovatelka neuvádí, že by jí byla právní pomoc v jejím případě odepřena. Argumentace v ústavní stížnosti je zaměřena spíše na prevenci stavu, v němž by advokáti nebyli dostatečně motivovaní poskytovat pomoc osobám, které na právní služby nemají prostředky, ale potřebují je při obraně před nelegitimními dluhy. K prevenci těchto situací však primárně slouží jiné instituty a prostředky, které zajišťují dostupnost právní pomoci a přístup k soudu. Občanský soudní řád pro účastníky řízení upravuje institut žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, podobně lze žádat o zajištění bezplatné právní pomoci podle zákona o advokacii.

13. Krajský soud v napadeném rozhodnutí správně poukázal na to, že občanský soudní řád exekuční postih pohledávky na náhradu nákladů řízení v obecné rovině umožňuje, a řádně odůvodnil, proč není exekuce v daném případě nepřípustná (viz body 13 až 17 rozhodnutí). Ve svém rozhodnutí se vypořádal se stěžovatelčinou argumentací ohledně zvláštního účelu tohoto druhu pohledávky, reagoval na jí zmíněný nález Ústavního soudu a vyjádřil se i k jejím úvahám ohledně dalších druhů pohledávek, které podle ní či podle zákona taktéž nemohou být předmětem exekuce (viz body 18 až 25 rozhodnutí). V závěru rozhodnutí uvedl, že v daném sporu je třeba vidět nejen stěžovatelkou namítané právo na náhradu nákladů řízení, ale i právo oprávněného na uspokojení jeho nároku, které je odrazem jeho práva na majetek (viz body 26 až 27 rozhodnutí).

14. Ústavní soud nepovažuje toto posouzení a jeho odůvodnění za protiústavní. Ani podle Ústavního soudu povaha pohledávky na náhradu nákladů řízení nevylučuje ve všech případech, aby z ústavního hlediska mohla podléhat výkonu rozhodnutí.

15. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 598/2000 konstatoval, že přiměřená náhrada nákladů řízení, která nahrazuje náklady právního zastoupení, souvisí s právem na právní pomoc. Tato souvislost však neznamená, že pokud je náhrada nákladů právního zastoupení účastníku řízení přiznána a následně je postižena v exekučním řízení, je tím vyprázdněno právo na právní pomoc dotyčného účastníka.

16. Ústavní soud výše uvedené závěry shrnuje s tím, že aplikace § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu slouží k odstranění individuální nespravedlnosti dané specifickými okolnostmi. Stěžovatelka v tomto smyslu neargumentuje, neuvádí, jak konkrétně bylo zasaženo její právo na právní pomoc. Obecné soudy se s jejími námitkami vypořádaly způsobem, který není svévolný, zcela zjevně nespravedlivý, formalistický či odporující ustálené rozhodovací praxi vrcholných soudů.

III.2 K námitce o protiústavnosti odmítnutí stěžovatelčina dovolání

17. Nejvyšší soud je oprávněn odůvodnit nepřípustnost dovolání "pouze stručně" (viz § 243f odst. 3 první věty občanského soudního řádu). Podle Ústavního soudu však musí být "i z tohoto stručného odůvodnění [...] patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2194/23, bod 24; IV. ÚS 332/24, bod 14; II. ÚS 1257/15, bod 19). Této povinnosti Nejvyšší soud dostál.

18. Stěžovatelka předložila Nejvyššímu soudu otázku, zda "může být nárok na přiznané náklady řízení splatné k rukám právního zástupce účastníka předmětem exekuce v jiném řízení" (viz strana 2 dovolání). Ústavní soud dodává, že stěžovatelka - ačkoli v ústavní stížnosti tvrdí opak - v dovolání neobjasnila, že se řešení dovolací otázky odvíjí od aplikace § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, a nikoli od otázky (ne)taxativního výčtu důvodu zastavení exekuce (viz strana 7 ústavní stížnosti).

19. Nejvyšší soud na výše uvedenou dovolací otázku ve svém rozhodnutí reagoval a závěr o nepřípustnosti dovolání odůvodnil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že dovolání považoval za nepřípustné proto, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe, kterou neshledal důvod měnit, je výčet pohledávek nepodléhajících exekuci taxativní, přičemž pohledávka na náhradu nákladů řízení v tomto výčtu uvedena není. Zákonodárce tedy tento druh pohledávky z výkonu rozhodnutí nevyloučil, a proto výkonu rozhodnutí podléhat může (viz předposlední odstavec na straně 2 rozhodnutí Nejvyššího soudu).

20. Ústavní soud tedy nesouhlasí s námitkou, že odmítnutí stěžovatelčina dovolání bylo protiústavní. Ačkoli Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud přímo neřešil otázku, zda lze exekučně postihnout pohledávku na náhradu nákladů řízení, jeho dříve vyslovené závěry - které ve svém rozhodnutí uvedl - na danou situaci dopadají a exekuční postih tohoto typu pohledávky umožňují.

21. Ústavní soud připouští, že Nejvyšší soud mohl závěr o nepřípustnosti dovolání odůvodnit podrobněji. Jeho právní posouzení případu se totiž skládá pouze ze shrnutí závěrů rozhodnutí zabývajícího se možností exekučně postihnout pohledávku na náhradu nemajetkové újmy a následného konstatování toho, že lze tyto závěry "bezesporu aplikovat i na zde projednávanou věc" (viz předposlední odstavec na straně 2 rozhodnutí Nejvyššího soudu).

22. Ústavní soud však neposuzuje případné vady napadených rozhodnutí - včetně způsobu jejich odůvodnění - izolovaně, ale z hlediska řízení jako celku (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2383/19, bod 24). Během něj přitom stěžovatelka odpovědi na své námitky dostala - a to zejména z rozhodnutí krajského soudu, který na její argumentaci reagoval velmi podrobně a důvody jejího neúspěchu jí vysvětlil (viz bod 14 výše).


IV. Závěr

23. Ústavní soud dospěl z popsaných důvodů k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu, a její ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu