III.ÚS 2965/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného PhDr. Mgr. Jiřím Nenutilem, advokátem, se sídlem Školní 1374, Tachov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2024 sp. zn. 61 To 543/2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Služba kriminální policie vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán") rozhodl tak, že ve věci vedené pro zvlášť závažný zločin podvodu ve stadiu pokusu, pro zvlášť závažný zločin legalizace výnosů z trestné činnosti, pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti a pro zločin neoprávněného podnikání se podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), zajišťují dva v jeho usnesení specifikované pozemky, jeden ve vlastnictví stěžovatele a jeden ve vlastnictví jiné osoby. Policejní orgán rovněž stěžovateli zakázal disponovat s uvedenými věcmi. V odůvodnění svého usnesení policejní orgán popsal podstatu trestné činnosti a uvedl, proč a jaké skutečnosti nasvědčují tomu, že zajištěné věci byly získány touto trestnou činností.

3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle § 141 a následující trestního řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu zamítnuta jako nedůvodná. Rozhodnutí policejního orgánu podle městského soudu odpovídá všem zákonným náležitostem pro daný typ řízení a splňuje všechny požadavky kladené na tento typ rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, na kterou městský soud ve svém rozhodnutí příkladmo odkazuje. Rozhodnutí policejního orgánu má zákonný podklad, bylo vydáno k tomu příslušným orgánem, sleduje legitimní cíl a není svévolné. Rozhodnutí policejního orgánu o zajištění věci bylo vydáno dne 12. 6. 2024, je proto přiměřené i z hlediska jeho dimenze časové. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zopakoval podstatu páchané trestné činnosti a uzavřel, že rozhodnutí policejního orgánu považuje za zcela správné a řádně odůvodněné. Doplnil, že hodnota obou pozemků je výrazně nižší, než trestnou činností způsobená škoda (v dané fázi trestního řízení orgány činné v trestním řízení vycházejí z toho, že trestnou činností byla způsobena škoda minimálně ve výši 96 232 579 Kč).


II.
Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jeho napojení na policejním orgánem popisovanou trestnou činnost považuje za čirou spekulaci. Postup městského soudu považuje za vadný a napadl jej též dovoláním. Stěžovateli není jasné, jakým způsobem se měl dopustit jemu za vinu kladené trestné činnosti, když důvodem prodeje uvedeného pozemku jeho původním majitelem byla snaha uhradit škodu, a to na pokyn Obvodního soudu pro Prahu 1 v trestní věci vedené pod sp. zn. 3 T 123/2020. Bude-li přitom zajištění stěžovatelova pozemku trvat po celou dobu trestního řízení, které v průměru trvá v České republice 8 let, je taková doba zajištění zcela nepřiměřená a pro ekonomický subjekt v podstatě likvidační. Vědomost stěžovatele o trestné činnosti nemůže být založena ani na tom, že je zastupován stejným právním zástupcem jako eventuálně jiné osoby, u nichž je podezření, že se rovněž podílely na shora popsané trestné činnosti. Pokud byl předmětný pozemek stěžovateli prodán za určitou cenu, vycházelo se při prodeji z finančních možností stěžovatele, jakož i z předchozích neúspěšných pokusů o prodej uvedeného pozemku. Na uvedeném nic nemění ani to, že se následně stěžovatel pokouší uvedený pozemek prodat za cenu výrazně vyšší, a to s ohledem na aktuální situaci na realitním trhu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). To Ústavní soud konstatuje i přesto, že stěžovatel sám v ústavní stížnosti bez dalšího uvádí, že proti usnesení městského soudu podal dovolání. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel dovolání proti rozhodnutí městského soudu nepodal; tento opravný prostředek ostatně není přípustný.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

7. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou (v této věci jde o získaný prospěch - výnos z trestné činnosti) případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) či usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04].

8. Ústavní soud ve své judikaturní praxi formuloval určité požadavky (shora již zmíněné), jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna.

9. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry městského soudu, že rozhodnutí policejního orgánu o zajištění věci má zákonný podklad, bylo vydáno k tomu příslušným orgánem, sleduje legitimní cíl a není svévolné. Stěžovatelův spekulativní argument o eventuálně nepřiměřené délce zajištění neobstojí. Zajištění trvá zatím jen jednotky měsíců a vzhledem k podstatě zkoumané trestné činnosti taková doba není nikterak nepřiměřená. Orgány činné v trestním řízení i s ohledem na danou fázi trestního řízení dostatečně podrobně popsaly, v čem uvedená trestná činnost spočívá a proč je možno považovat i pozemek stěžovatele za výnos z trestné činnosti, která je zjevně velmi rozsáhlá a lze se domnívat, že výnos z ní převyšuje hodnotu zajištěných věcí. Za dané fáze není pro orgány činné v trestním řízení podstatné, do jaké míry stěžovatel věděl nebo byl ztotožněn s tím, že předmětné věci mají svůj původ v prostředcích plynoucích z trestné činnosti. Zajištění výnosů z trestné činnosti není podmíněno tím, zda vlastník takto zajištěných věcí věděl nebo mohl vědět o původu zajištěných věcí nebo o původu prostředků, za něž zajištěné věci byly pořízeny.

10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu