II.ÚS 1123/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, sídlem Türkova 2319/5b, Praha 11 - Chodov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 989/2024-2206 ze dne 5. února 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 27/2023-2072 ze dne 29. května 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 42 T 4/2022-1729 ze dne 23. února 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a 40 Listiny základních práv a svobod a práva na osobní svobodu. Stěžovatel též požaduje přiznání nároku na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1, 2, odst. 3 písm. e) trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku.

3. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 9 To 27/2023 ze dne 14. června 2023 rozsudek městského soudu zrušil a uznal stěžovatele vinným mírnějším trestným činem. Tento první rozsudek vrchního soudu byl ovšem na základě dovolání nejvyššího státního zástupce zrušen usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 67/2024-1987 ze dne 27. března 2024. Nejvyšší soud vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

4. Vrchní soud následně znovu projednal odvolání stěžovatele, rozsudek městského soudu opětovně zrušil v celém rozsahu a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. e) trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a ochranné opatření zabezpečovací detence. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v průběhu hlavního líčení před Obvodním soudem pro Prahu 10 v postavení obžalovaného hodil žulovou dlažební kostku, kterou si na jednání přinesl, směrem na hlavu poškozeného, který byl právě vyslýchán jako svědek, poškozeného zasáhl do týlu a zranil ho, dlažební kostka pak dopadla na obložení stěny místnosti, čímž byla způsobena škoda 30 500 Kč.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

6. Stěžovatel uvádí, že si výslovně do protokolu policejního orgánu zvolil obhájce Mgr. Říčku (a opakovaně orgánům činným v trestním řízení tuto skutečnost sděloval), který nikdy nebyl z obhajoby vyloučen, byl však ignorován a stěžovateli byl ustanoven obhájce ex offo. Tím mělo být podle jeho názoru porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces, neboť ve většině nalézacího a odvolacího řízení nebyly úkony prováděny za přítomnosti řádně zvoleného obhájce, přičemž tvrdí, že udělenou plnou moc Mgr. Říčkovi odvolal. Uvádí, že vrchní soud akceptoval Mgr. Říčku jako řádně zvoleného obhájce, když vyhověl stěžovatelově stížnosti proti usnesení o vyloučení tohoto obhájce z obhajoby. Popírá tvrzení odvolacího soudu, že se Mgr. Říčka nesnažil ujmout obhajoby. Závěr vrchního soudu, že neudělil Mgr. Říčkovi plnou moc, rozporuje s tím, že postačí zvolení obhájce do protokolu.

7. Stěžovatel dále namítá, že zpracovatel znaleckého posudku P. byl podjatý, neboť při hlavním líčení vyjádřil svůj zájem na odsouzení stěžovatele. Uvádí, že podjatost P. namítal, ovšem o této námitce nebylo nikdy rozhodnuto. Poukazuje na trestní oznámení P., které na něj podal kvůli skutkům, k nimž mělo dojít v rámci výkonu ochranného léčení. Odkazuje na znalecké posudky doc. Zvěřiny, z nichž má vyplývat, že jeho psychiatrický stav obecně vylučuje příčetnost, a tyto posudky nekonstatují jeho nebezpečnost. Vyjmenovává další okolnosti, které podle jeho názoru zpochybňují věrohodnost znaleckého posudku P.

8. Stěžovatel obecným soudům rovněž vytýká neprovedení biomechanického znaleckého posudku, bez něhož nebylo možno posoudit účinky hodu dlažební kostky na poškozeného. V této souvislosti poukazuje na rozpory ve vyjádřeních MUDr. Hladíka ohledně možných následků vržení dlažební kostky.

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - až na výjimku - příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

10. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek městského soudu, avšak vrchní soud rozsudek městského soudu zrušil v celém rozsahu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti rozsudku městského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. ledna 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.

12. Stěžovatelovou námitkou, týkající se jeho (ne)zastoupení obhájcem, se zabýval jak vrchní soud v bodech 21 a 22 napadeného rozsudku, tak Nejvyšší soud, a to ve svém prvním rozhodnutí v dané věci, tj. v usnesení č. j. 7 Tdo 67/2024-1987 ze dne 27. března 2024 (srov. body 31 a 32 citovaného usnesení). Obecné soudy zde podrobně rekapitulovaly vývoj zastoupení stěžovatele obhájcem, přičemž důsledně vysvětlily jak důvody, kvůli kterým zpočátku nebylo možné Mgr. Říčku považovat za řádně zvoleného obhájce stěžovatele, tak svůj závěr o tom, že stěžovatel byl v průběhu celého trestního stíhání řádně zastoupen obhájcem. Ústavní soud neshledal v tomto vysvětlení žádnou vadu, která by zakládala pochybnosti o tom, že v průběhu trestního řízení bylo právo stěžovatele na obhajobu (včetně práva na zastupování obhájcem) náležitě respektováno.

13. V souvislosti s námitkami stěžovatele směřujícími k údajné podjatosti znalce P., resp. k věrohodnosti jeho znaleckého posudku, odkazuje Ústavní soud na body 18 a 36 napadeného rozsudku vrchního soudu a na bod 16 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Z nich vyplývá, že o stěžovatelových námitkách proti přibrání Znaleckého Institutu pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii s. r. o., zastoupeného právě znalcem P., již v souladu s trestním řádem rozhodla státní zástupkyně dne 7. července 2021, přičemž je vyhodnotila jako nedůvodné. Obecné soudy v uvedených částech napadených rozhodnutí uspokojivě vysvětlily, proč neshledaly důvody pro vyloučení zmíněného znalce a jeho posudek považovaly za objektivní a věrohodný.

14. Odkazuje-li stěžovatel na znalecké posudky doc. Zvěřiny, z napadených rozhodnutí (srov. zejména bod 62 rozsudku městského soudu) vyplývá, že tyto posudky byly opatřeny v jiných trestních řízeních vedených proti stěžovateli. Závěry vyplývající z těchto posudků proto nemohly být pro nyní posuzovanou věc relevantní, jak ostatně vysvětlil Nejvyšší soud v bodě 18 napadeného usnesení.

15. Obecné soudy racionálně odůvodnily rovněž svůj závěr, že pro řádné objasnění věci není třeba opatřovat znalecký posudek z oblasti kriminalistické biomechaniky, kterého se stěžovatel domáhal. Nadbytečnost takového důkazu obecné soudy přesvědčivě vysvětlily (srov. bod 65 napadeného rozsudku městského soudu, bod 29 napadeného rozsudku vrchního soudu a bod 11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud tak nemá důvod považovat uvedený důkaz za opomenutý ve smyslu své dosavadní judikatury [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 ze dne 13. března 1999 (N 42/13 SbNU 305), sp. zn. I. ÚS 362/96 ze dne 20. května 1997 (N 60/8 SbNU 107), sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. května 1996 (N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. července 2002 (N 89/27 SbNU 51].

16. V souvislosti s tvrzením stěžovatele o údajných rozporech ve vyjádření MUDr. Hladíka ohledně možných následků vržení dlažební kostky odkazuje Ústavní soud na bod 44 napadeného rozsudku vrchního soudu. Z něj vyplývá, že stěžovatel ve skutečnosti poukazuje na úřední záznam policejního orgánu, který den po činu telefonicky konzultoval se jmenovaným lékařem předběžný názor na možný charakter zranění, které mohlo poškozenému vzniknout v důsledku jednání stěžovatele, jenž mu popsal. Vrchní soud uzavřel, že takový předběžný názor nemůže mít charakter důkazu a že po seznámení se s veškerou lékařskou dokumentací podal MUDr. Hladík závazný odborný názor ve svém znaleckém posudku, z něhož jasně vyplynulo připuštění smrtelného následku v důsledku jednání stěžovatele. Ústavní soud nenachází žádný důvod, aby takový způsob hodnocení provedeného dokazování zpochybňoval.

17. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byl napaden rozsudek městského soudu, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nemá stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 23. dubna 2025


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu