I.ÚS 800/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, sídlem Hybešova 3041/6, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 125/2026-32 ze dne 28. 1. 2026, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 335/2025-18 ze dne 20. 10. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 43 C 102/2025-12 ze dne 22. 9. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 42 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 v jiném řízení vedeném těmito soudy. Obvodní soud žalobu odmítl jako neprojednatelnou, neboť stěžovatel ani přes výzvu soudu neodstranil její vady. Městský soud napadené usnesení obvodního soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl v záhlaví uvedeným rozhodnutím.

2. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva a principy vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, potažmo z čl. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva na přístup k soudu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 442/2017 ze dne 20. 12. 2017 uvádí, že jeho žaloba byla ve smyslu platné judikatury projednatelná, neboť obsahovala veškeré zákonné náležitosti. Dále namítá, že žaloba nebyla předložena vedlejší účastnici k vyjádření a obecné soudy pochybily v poučovací povinnosti. Podle stěžovatele porušily soudy i další procesní normy a nezkoumaly zejména dodržení podmínek řízení podle § 103 občanského soudního řádu.

4. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

6. Právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny není absolutní a podléhá zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že žádné z těchto omezení nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva. Daná ustanovení je proto třeba interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené požadavky a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu.

7. Ústavní soud na úvod předesílá, že spolu s touto ústavní stížností se současně zabýval i téměř identickou ústavní stížností podanou ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 829/26. Jejich podstata spočívá v nesouhlasu stěžovatele s odmítnutím jeho žaloby. Ústavní soud se ústavními stížnostmi stěžovatele v typově stejných řízeních zabýval již v řadě svých rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 567/26 ze dne 9. 4. 2026, sp. zn. IV. ÚS 338/26 ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. IV. ÚS 2665/25 ze dne 24. 9. 2025 nebo sp. zn. III. ÚS 2403/25 ze dne 17. 9. 2025), kterými je odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v těchto věcech neshledal žádné kvalifikované pochybení při odmítnutí stěžovatelových obdobných neurčitých návrhů, které nesplňovaly zákonné náležitosti žaloby.

8. Ani v nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se od svých dřívějších závěrů odchýlit, neboť neshledal postup obecných soudů přepjatě formalistický, či jinak neústavní. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud stěžovatele seznámil s vadami podání, poučil jej, jakým způsobem má chybějící náležitosti doplnit a stanovil mu dostatečnou lhůtu k jejich odstranění. Obecné soudy rovněž řádně objasnily, proč nebyla žaloba podaná stěžovatelem projednatelná, a to ani po doplnění, jímž stěžovatel reagoval na výzvu obvodního soudu k odstranění vad návrhu. Nejvyšší soud pak řádně odůvodnil, z jakých důvodů odmítl dovolání jako nepřípustné a odkázal na ustálenou judikaturu, s níž se námitky stěžovatele míjely. Ani jeho rozhodnutí tak ústavně právním deficitem netrpí.

9. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé odůvodnit jeho kasační zásah. V závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.

10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2026


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu