Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lubomíra Krejčího, právně zastoupeného JUDr. Martinem Skybou, advokátem, sídlem Sadová 553/8, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2024 č. j. 16 Co 121/2024-134 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. března 2024 č. j. 116 C 3/2020-87, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení a Ing. Jaroslava Kaňoka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení před obecnými soudy šlo o žalobu stěžovatele, kterou se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 15 262 Kč jako bezdůvodného obohacení spočívajícím v přijetí a nevrácení zálohy na mzdu. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") byla žaloba zamítnuta. Dle okresního soudu vedlejší účastník důvodně předpokládal, že platbu ve výši 15 262 Kč nemusí vracet. Jejím přijetím se vedlejší účastník nemohl bezdůvodně obohatit, neboť nešlo o plnění bez právního důvodu, ani plnění z právního důvodu, který odpadl či protiprávní užití cizí hodnoty, natož plnění, co měl po právu plnit vedlejší účastník sám. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem následně rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele následně Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť se jednalo o dovolání objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že si je vědom judikatury Ústavního soudu vztahující se k bagatelním věcem, nicméně upozorňuje na skutečnost, že soudy obdobné spory rozhodují rozdílně a sjednocení praxe není možné právě s ohledem na bagatelnost. Proto má věc také obecný význam a zásadní přesah nad rámec práv stěžovatele. Konkrétně k napadeným rozsudkům pak stěžovatel uvádí, že obecné soudy pochybily tím, že neprovedly jím navržené důkazy, že provedly nesprávné právní posouzení věci v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a nezohlednily princip spravedlnosti.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, která se týkají částky 15 262 Kč. Předmětem sporu je tedy peněžní částka, jež je z hlediska judikatury Ústavního soudu bagatelní (podrobně např. nález z 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, body 29 až 33). Tato skutečnost je pro hodnocení možné protiústavnosti napadených rozhodnutí zásadní. Ústavní soud při posuzování ústavnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci dlouhodobě a ustáleně zohledňuje to, jak intenzivně jejich případná pochybení zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů (usnesení ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 2412/23, bod 9). To neznamená, že Ústavní soud považuje peněžní částky v bagatelní výši za zanedbatelné či bezvýznamné. Nepřiznání bagatelního nároku však již kvůli jeho výši zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručené základní právo či svobodu.
6. Ačkoli i spor o bagatelní částku může mít výjimečně ústavněprávní přesah, v této věci tomu tak není. Stěžovatel si je bagatelnosti sporu vědom a argumentuje rozdílným rozhodováním obecných soudů o obdobných žalobách, v čemž spatřuje ústavní rovinu věci. Stěžovatel nicméně nijak blíže nespecifikuje tvrzenou nekonzistentnost judikatury obecných soudů a pouhé obecné tvrzení nedává posuzované věci potřebný ústavněprávní rozměr. Ani další stěžovatelova argumentace nesvědčí o tom, že by v posuzovaném případě přes bagatelnost částky, o kterou jde, soudy porušily jeho základní práva, jak tvrdí. Okresní i krajský soud vysvětlily, na čem založily svá rozhodnutí, tato lze bezpochyby považovat za srozumitelně odůvodněná a přezkoumatelná, jejich postup nelze hodnotit jako svévolný. Obecné soudy se žalobou stěžovatele komplexně zabývaly a Ústavní soud v jejich postupu neshledal žádné závažné vady.
7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu