I.ÚS 2699/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. L., právně zastoupené Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, sídlem Matky Boží 1182/9, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 392/2025-688 ze dne 4. 6. 2025, usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 292/2024 ze dne 5. 12. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 1 T 55/2023 ze dne 9. 4. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2025 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále i jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou dvěma přečiny podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále jí byla uložena přiměřená povinnost deaktivovat uživatelský účet na sociální síti "X" s označením N. L. a adresou XXX a následně podniknout kroky směřující k trvalému smazání tohoto uživatelského účtu v souladu s podmínkami této sociální sítě.

3. Stěžovatelka se podle napadeného rozsudku dopustila těchto přečinů tím, že v letech 2019 až 2021 záměrně uveřejňovala nenávistné a manipulativní příspěvky namířené vůči členům České pirátské strany, popřípadě přebírala příspěvky jiných autorů a ty následně upravovala za účelem zvýšení negativního společenského dopadu. Mimo jiné šlo o následující výroky:
* "Moderní a inteligentní bytová politika je pro nás jednou z priorit. Češi jsou obvykle zvýhodněni tím, že pracují a mohou se tak v pohodě zadlužit hypotékou na zbytek života. Všichni však takové štěstí nemají. Miliony Afričanů takové možnosti nemá, a proto jim musíme pomoci a učinit z České republiky důstojnou zemi, kde nás bude každý mladý Afričan chtít kulturně obohatit svojí přítomností. Věříme, že bychom v ČR mohli v první vlně přijmout desítky tisíc uprchlíků a věnovat jim pro jejich pohodlí startovní byty pro mladé." Tento výrok vydávala za výrok pronesený političkou Olgou Richterovou.
* "Piráti byli dosazeni do politiky pouze za účelem totálního rozkladu a zničení ČR! Nezajímají je zájmy ČR, pracují v zájmech politické mafie EU a USA a přesně z těchto zdrojů mají finance na devastaci ČR, kterou chtějí přenechat invazivním na úkor původního národa!" Tento text byl doprovozen fotografií Olgy Richterové.
* "Vážení přátelé, tak toto je tedy silný argument: Češi jsou obvykle zvýhodněni tím, že pracují a mohou se tak v pohodě zadlužit hypotékou na zbytek života." I tento text doprovázela portrétní fotografii Olgy Richterové.
* "Vážení přátelé, paní poslankyně za Piráty Olga Richterová zveřejnila na svém FB profilu výhružku zabitím směřovanou na mě. Toto bych v našem právním státě asi měla řešit trestním oznámením a paní ´Pirátka´, která tento výrok podporuje by ho měla vysvětlit. Nebo snad mohou Piráti podporovat vyvražďování nás - oponentů jen proto, že se mohou zbaběle ukrývat za poslaneckou imunitu? Až tak daleko jsme došli?".
* Dále zveřejnila text "N. L. - otevřený dopis místopředsedkyni Pirátů Olze Richterové", v němž mimo jiné uvádí: "Taky jsem stejně jako vy matka a musím konstatovat, že je mi z vaší strany zle. Je mi zle z vašich útočných praktik, udavačství, je mi zle z toho, jak podporujete úchyly a muslimské vrahy, které v součinnosti s neziskovými organizacemi taháte do naši kdysi relativně bezpečné země. Je mi zle z toho, jaké prostředí vaše strana vytváří pro naše děti, které většina slušných lidí v naší zemi vychovává k tradičním hodnotám, nikoli k těm ´evropským´, jaké propagujete vy - Piráti a pornoherec Jakub Janda, údajně spolupracující s BIS a ještě tak hloupě, že se vždy sám díky neschopnosti mlčet propálí. Jako žena a matka vámi a vaší stranou nanejvýš pohrdám a považuji vás za zločineckou organizaci. Nedokážete být jednotní ani jako strana. Veřejně řešíte vaše vnitrostranické spory o koryta a prostřednictvím vašeho totálně hloupého primátora Hřiba likvidujete mezinárodní vztahy nejen s Čínou a Ruskem, což má za následek miliardové ztráty, za které nesete vy Piráti přímou zodpovědnost. Vždy jsem si myslela, že největší lidský odpad v politice je TOP 09, ČSSD, KDU-ČSL a ODS, ale vy jste všechny tyto nelidské zrůdy svými činy dalece překonali, a to v rekordním čase. Před vámi musíme ochránit naše tradiční rodiny, které tak rádi zatracujete výměnou za úchylácké páry, které by děti jen prznily. Před vámi musíme ochránit naši vlast a doufat, že za své zločiny jednou ponese vaše neofašistická strana veřejně podporující terorismus plnou zodpovědnost (...)". Části tohoto textu posléze často opakovala, odkazovala na ně, aby zajistila jejich vyšší dosah a oslovila jimi co nejvíce uživatelů, přičemž si byla vědoma, že se jedná o zcela nepravdivá či překroucená tvrzení schopná vyvolat ve čtenářích hněv směřovaný vůči členům a voličům České pirátské strany.
* Další texty pak směřovaly přímo proti obyvatelům Ukrajiny, příp. jejím politickým představitelům. Např. šlo o text "Doufám, že každý, kdo podporuje tuto nacistickou zrůdu a jeho stoupence, ponese plnou zodpovědnost. Deukrajinizace a denacifikace ČR, to bude náš úkol!", k němuž připojila fotografii Volodymyra Zelenského. Na otázku diskutujícího pod tímto příspěvkem, zda si je plně vědoma, co píše, odpověděla slovy "Samozřejmě a plně si stojím za každým slovem. Vás kolaboranty spravedlnost brzy dožene. Nacismus a fašismus nemá v dnešním světě místo". To soud interpretoval tak že stěžovatelka jednala s cílem jednak vyvolat strach z toho, že kdo bude podporovat Ukrajinu, může mu být způsobena blíže nespecifikovaná újma, jednak vyzvat své sledující k odstranění Ukrajinců z České republiky a potlačení jakéhokoliv ukrajinského prvku v České republice proto, že jde podle jejího mínění o nacisty nebo stoupence nacismu, což tímto zvoláním označila za vlastní úkol určený ke splnění v brzké době.

4. Rozsudek soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, které Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatelky pak bylo odmítnuto Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné.


II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka ve své velmi stručné ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), práva na veřejné projednání věci zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na to, aby jí nebyl uložen jiný trest, než jaký zákon stanoví (čl. 39 Listiny). Vedle toho stěžovatelka odkazovala i na garance těchto práv obsažené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva").

6. Stěžovatelka sice přímo netvrdí, že by napadenými rozhodnutími byla porušena i její svoboda projevu (čl. 17 Listiny, resp. čl. 10 Úmluvy), odůvodnění ústavní stížnosti však obsahuje náznaky argumentace, jež lze pod tato ustanovení ústavního pořádku podřadit. Kromě toho stěžovatelka existenci ustanovení čl. 17 až 23 Listiny v ústavní stížnosti zmiňuje, byť s nimi dále nepracuje. Proto Ústavní soud vyhodnotil podání stěžovatelky tak, že tvrdí i porušení své svobody projevu, byť je prosto konkrétní argumentace nad rámec toho, že stěžovatelčin projev měl politickou povahu, a proto by stěžovatelka za něj neměla být trestně postižena.

7. Porušení práva zaručeného čl. 39 Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že jí byla uložena mimo jiné "přiměřená povinnost" deaktivovat uživatelský účet na sociální síti "X" s označením N. L. a adresou XXX a následně podniknout kroky směřující k trvalému smazání tohoto uživatelského účtu v souladu s podmínkami této sociální sítě. Uložení takové povinnosti totiž trestní zákoník výslovně nepřipouští.

8. Stěžovatelka navíc tvrdí, že obecné soudy při posuzování jejích výroků použily dvojí metr. Vyjadřuje přesvědčení, že pokud by podobným způsobem útočila na jiné politické strany (např. ANO, SPD či KSČM), kriminalizována by nebyla. I příznivci těchto stran jsou často napadáni a pejorativně označování jako "dezoláti" či "rusofilcky", aniž by původci takových projevů byli trestně stíháni. Obecné soudy nezohlednily ani fakt, že politikové - tedy i Olga Richterová - musejí snést vyšší míru kritiky.

9. Stěžovatelka poukazuje i na údajná pochybení soudů při provádění důkazů, potažmo zjišťování skutkového stavu. Zejména tvrdí, že soud prvního stupně bez řádného odůvodnění zamítl její návrhy na výslech svědků.

10. Konečně stěžovatelka za protiústavní považuje i postup Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání.

III.
Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti

11. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň se jedná o návrh přípustný.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

14. V kontextu projednávané věci pak Ústavní soud zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V řízení o ústavní stížnosti se tedy zásadně nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal. Zejména - v reakci na stěžovatelčinu námitku - Ústavní soud konstatuje, že si soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu počínal ústavně konformně, důkazními návrhy stěžovatelky se řádně zabýval a jejich zamítnutí korektně a ústavně konformně odůvodnil (srov. bod 17. napadeného rozsudku okresního soudu).

15. Projednávaná věc - jakkoliv Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná - však ústavní rozměr nepostrádá. Ústavní rozměr věci spočívá v tom, že při rozhodování o vině a trestu stěžovatelky musely obecné soudy vzít v potaz, že stěžovatelčino jednání je podřaditelné pod čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Obecné soudy proto byly povinny při svém rozhodování tuto skutečnost reflektovat a zkoumat, zda rozhodnutí o vině a uložení trestněprávní sankce splňuje podmínky pro omezení svobody projevu ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

16. Tato ustanovení umožňují omezení svobody projevu mj. z důvodu ochrany práv a svobod druhých, jde-li zároveň o omezení v demokratické společnosti nezbytná (resp. proporcionální). V projednávané věci byla stěžovatelka odsouzena na základě § 356 trestního zákoníku (přečin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod). Aplikaci tohoto ustanovení je bezpochyby možné považovat za opatření směřující k ochraně "práv a svobod druhých", specificky pak práva na lidskou důstojnost, resp. práv osobnostních, jež jsou podřaditelná pod čl. 8 Úmluvy, resp. čl. 10 Listiny. Otázkou proto zůstává, zda trestní soudy v rámci svého rozhodování dostatečně zohlednily i proporcionalitu zásahu do stěžovatelčiny svobody projevu.

17. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2051/14 na základě předchozí judikatury své i Evropského soudu pro lidská práva vymezil faktory, jež při vyvažování těchto v kolizi stojících práv mají být brány v potaz. Zohledněny musí být zejména:
1) povaha výroku (zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotící soud),
2) obsah výroku (například zda jde o projev politický, či komerční),
3) forma výroku (expresivita či vulgárnost),
4) postavení kritizované osoby,
5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby,
6) chování kritizované osoby (například zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se ke kritice postavila),
7) kdo výrok pronáší (například zda se jedná o běžného občana či politika apod.) a
8) kdy tak učiní.

18. Nejde přitom o výčet taxativní, v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě uvedených kategorií zařadit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4022/17 ze dne 11. 6. 2018, bod 37). Je třeba vždy hodnotit celý projev v uceleném útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 23/05, bod 29).

19. Zmíněné faktory byly sice vymezeny v kontextu občanskoprávní žaloby, jsou ovšem aplikovatelné i v situaci, kdy k zásahu do svobody projevu došlo prostředky trestního práva. Na druhé straně však Ústavní soud musí při vyvažování v kolizi stojících práv vzít v potaz právě i trestní rozměr věci. Jak totiž Ústavní soud opakovaně konstatoval, dochází-li k omezení svobody projevu prostředky trestního práva, musí tak být činěno jen za důsledného respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska), který stejně jako u jiných ústavně zaručených práv zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1927/24 ze dne 11. 3. 2025, odst. 17, a judikaturu tam citovanou). Jinými slovy, dochází-li ke kriminalizaci projevu podřaditelného pod čl. 17 Listiny, resp. čl. 10 Úmluvy, vychyluje se hodnocení proporcionality zásahu ve prospěch trestně stíhané osoby. Argumenty ve prospěch jejího odsouzení musejí být typicky závažnější než v případě, že by se jednalo "pouze" o uložení občanskoprávní povinnosti.

20. Ústavní soud nepřehlédl, že se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy tohoto problému argumentačně dotkla. Ve svém dovolání (avšak nikoliv v ústavní stížnosti) argumentovala i odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1927/24 (citovaný shora). V tomto nálezu Ústavní soud označil za neproporcionální odsouzení stěžovatele za spáchání trestného činu šíření poplašné zprávy. Stěžovatelka měla za to, že podobný náhled na proporcionalitu trestněprávní sankce za politický projev měly obecné soudy přijmout i v její věci.

21. Tento odkaz však Ústavní soud nepovažuje za přiléhavý. V prvé řadě v citovaném nálezu (odst. 17) sám Ústavní soud kvalifikoval, že zásada upřednostnění výkladu ve prospěch základního práva či svobody se uplatní zejména tehdy, nejde-li o kolizi s jiným základním právem jiné osoby, nýbrž o kolizi s ústavně chráněným veřejným dobrem. Nyní projednávaná věc se v tomto ohledu od věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 1927/24 podstatně odlišuje. Při hodnocení proporcionality odsouzení stěžovatele za šíření poplašné zprávy Ústavní soud významně zohlednil, že se jednalo o jakýsi "projev bez oběti", resp. že s projevem stěžovatele nebyla spojena určitá vážná a bezprostřední hrozba (srov. zejm. odst. 37-39 citovaného nálezu).

22. Naopak odsouzení stěžovatelky (v nyní projednávané věci) za spáchání přečinů podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod je třeba vnímat jako výsledek zhodnocení kolize mezi jejím základním právem a základními právy jiných osob. A to navzdory tomu, že se jedná o kolizi řešenou trestněprávními prostředky. Na jedné straně tak stojí její svoboda projevu (a odpovídající negativní závazek státu nezasahovat do ní nezasahovat) a na straně druhé stojí lidská důstojnost osob - cílů jejích verbálních útoků. Poskytnutí trestněprávní ochrany těmto právům lze vnímat a má být vnímáno jako realizace pozitivní povinnosti státu chránit základní práva jednotlivců proti útokům na jejich lidskou důstojnost.

23. S přihlédnutím k těmto východiskům Ústavní soud dospěl k závěru, že uložení trestněprávní sankce stěžovatelce bylo proporcionální.

24. Ústavní soud uznává, že některé z faktorů rozhodných pro posuzování kolize mezi svobodou projevu a osobnostními právy hovoří ve prospěch stěžovatelky. Jedná se zejména o to, že se stěžovatelka vyjadřovala k otázkám politickým, resp. otázkám veřejného zájmu, jako jsou migrace či vztah České republiky k rusko-ukrajinskému konfliktu. Navíc primárním cílem jejích verbálních útoků byli politikové, kteří podle ustálené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva musejí unést vyšší (nikoliv však jakoukoliv) míru kritiky.

25. V této věci však převáží faktory, jež hovoří ve stěžovatelčin neprospěch a které byly v řízení před obecnými soudy přesvědčivě prokázány. V prvé řadě jde o to, že podstatná část jejích výroků měla povahu skutkových tvrzení a zároveň se jednalo o vědomé (záměrné) lži. Jejich zveřejnění navíc mělo za cíl útočit na konkrétní osoby. Stěžovatelka zjevně nezamýšlela vést své verbální útoky pouze přímo, nýbrž i zprostředkovaně prostřednictvím dalších osob, které jejími výroky měly být mobilizovány k dalšímu tlaku na konkrétní osoby nebo skupiny osob. Tyto výroky proto nelze vnímat jako dobrověrná (byť třeba šokující a kontroverzní) vyjádření k otázkám obecného významu, nýbrž jako cílené a zlovolné útoky, jejichž cílem bylo způsobit druhým újmu.

26. V tomto ohledu lze ostatně odkázat i na odůvodnění rozsudku okresního soudu, které dokládá, že se stěžovatelce vyburcovat nenávistné reakce třetích osob skutečně povedlo (bod 15. rozsudku). I tento faktor (tj. reálné dopady do osobní sféry osob, které byly cílem verbálních útoků) svědčí tomu, že uložení trestněprávní sankce nejen sledovalo legitimní cíl, nýbrž bylo i proporcionální.

27. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani argumentu stěžovatelky, podle něhož bylo uložení přiměřené povinnosti rozporné s čl. 39 Listiny. Stěžovatelce byla na základě § 48 odst. 4 trestního zákoníku uložena povinnost deaktivovat a posléze i trvala smazat svůj účet na sociální síti. Stěžovatelce lze samozřejmě přisvědčit v tom, že výčet přiměřených povinností v § 48 odst. 4 trestního zákoníku nezmiňuje přímo a výslovně takovouto povinnost. Jazykovým i teleologickým výkladem však lze dospět k závěru, že toto ustanovení uložení takové povinnosti umožňuje a předpokládá.

28. V prvé řadě Ústavní soud - ve shodě s obecnými soudy - zdůrazňuje, že výčet v § 48 odst. 4 trestního zákoníku je demonstrativní, a tedy vedle nebo místo vyjmenovaných přiměřených omezení a povinností lze uložit i další, jež nejsou v tomto výčtu podchycena (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 959).

29. To ovšem neznamená, že by stěžovatelce (resp. obecně pachateli) mohla být uložena povinnost libovolná. V úvahu je třeba vzít i účel, jaký má uložení takového omezení či povinnosti sledovat. Tímto účelem - vymezeným v § 48 odst. 3 trestního zákoníku - je to, aby pachatel, od jehož potrestání bylo podmíněně upuštěno, vedl řádný život. Z tohoto hlediska bylo uložení přiměřené povinnosti stěžovatelce přiléhavé. Stěžovatelka se totiž dlouhodobě a opakovaně dopouštěla trestné činnosti právě prostřednictvím sociálních sítí. Utlumení její činnosti na určité sociální síti proto může být jedním z kroků, který jí vedení řádného života usnadní. Jedná se v podstatě o omezení blízké např. uložení povinnosti zdržet se návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami [§ 48 odst. 4 písm. e) trestního zákoníku], byť ve formě uzpůsobené digitálnímu světu. Uložená povinnost je proto nejen z hlediska jazykového, nýbrž i z hlediska účelu podřaditelná pod demonstrativní výčet v § 48 odst. 4 trestního zákoníku. Ve zbytku lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění uložení této povinnosti obsažené v bodě 23 napadeného rozsudku okresního soudu. Tato povinnost tudíž byla uložena na základě zákona a čl. 39 Listiny porušen nebyl.

30. Zjevně neopodstatněná je konečně i námitka stěžovatelky, že došlo k porušení jejího práva na veřejné projednání věci (čl. 38 odst. 2 Listiny). Toto právo totiž nezaručuje veřejné projednání věci a účast účastníků na něm ve všech stupních. Jestliže Nejvyšší soud rozhodl o zjevné neopodstatněnosti dovolání čistě z právních důvodů a neprováděl vlastní dokazování, neexistuje ústavní důvod, proč by tak nemohl učinit v neveřejném zasedání. Tomu konec konců odpovídá i (ústavně konformní) zákonná úprava. Ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu umožňuje Nejvyššímu soudu rozhodnout v neveřejném zasedání, jestliže rozhoduje o odmítnutí dovolání podle § 265i trestního řádu. Takový případ nastal i v posuzované věci.

31. Ústavní soud tudíž uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily žádné z tvrzených základních práv stěžovatelky. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2026


Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu