I.ÚS 705/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Marcuse Knöthiga, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem, sídlem Breitfeldova 704/1, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2781/2025-308 ze dne 22. 12. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 314/2023-278 ze dne 5. 6. 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 22 C 322/2021-176 ze dne 29. 6. 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti výroků II. rozsudků obvodního a městského soudu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníka řízení a Raiffeisenbank a.s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal náhrady škody vůči bance. Tvrdil, že banka jako zástavní věřitel nevymáhala pohledávku, která byla podle něj předmětem zástavy, a tato pohledávka se proto promlčela. Obvodní soud žalobu zamítl, protože sporná pohledávka nebyla zastavena ve prospěch zástavní věřitelky (banky), a banka ji tedy nebyla povinna vymáhat. Městský soud po předchozím zásahu Nejvyššího soudu, který jeho první rozhodnutí zrušil kvůli chybnému závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobce, toto rozhodnutí už i v meritu potvrdil. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání, jelikož stěžovatel nepředložil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a která doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit, protože podle něj porušila jeho základní právo na soudní ochranu, spravedlivý proces, zákonného soudce a dále právo vlastnit majetek a právo svobodně podnikat (čl. 36 odst. 1, čl. 38, čl. 11 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

3. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

4. Pro přezkum Ústavním soudem je podstatné, že stěžovatel v dovolání neformuloval žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. To je základní předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.). Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti nezasahuje do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, nezabýval-li se Nejvyšší soud případem podrobněji proto, že stěžovatelovo dovolání některou z náležitostí podle § 237 o. s. ř. neobsahovalo.

5. Ústavní soud proto pouze zkoumal, zda stěžovatel v dovolání skutečně takovou právní otázku neformuloval. Pokud by ji totiž formuloval, Nejvyšší soud by porušil právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 8; a nálezy sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 31; či I. ÚS 1564/23, bod 29).

6. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, že dovolací námitky stavěly na jiném skutkovém stavu, než zjistil odvolací soud, a že výsledek zjišťování skutkového stavu není řešením právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. Stěžovatel v dovolání kritizoval výsledek interpretace právního jednání a předložil Nejvyššímu soudu vlastní představy o výsledku takové interpretace, žádnou otázku hmotného či procesního práva však Nejvyššímu soudu nepředložil. Ústavní soud však po posouzení dovolání a ústavní stížnosti dospěl k obdobným závěrům jako Nejvyšší soud.

7. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani důvod, pro který Nejvyšší soud dovolání odmítl, přímo nerozporuje. Nevysvětluje, jak v dovolání předpoklad přípustnosti v podobě vymezení otázky hmotného či procesního práva naplnil. Pouze pokračuje v polemice o tom, jak měl být jeho případ věcně vyřešen, a opakuje většinu námitek, které vznesl již v dovolání. Jak však v napadeném rozhodnutí zdůraznil Nejvyšší soud, pouhá kritika právního posouzení či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují. Argumentace vykládající, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem, je sice součástí vymezení dovolacího důvodu podle § 241a o. s. ř., nestačí však k naplnění předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (viz blíže nález sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 16).

8. Nejvyšší soud tedy nepochybil, odmítl-li dovolání stěžovatele, protože nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Ústavní soud tak stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Tu část, ve které stěžovatel navrhuje zrušit rozhodnutí městského a obvodního soudu, odmítl Ústavní soud jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

9. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí právní osud ústavní stížnosti. Ústavní soud o tomto návrhu samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v relativně krátkém čase.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2026


Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu