I.ÚS 1510/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., právně zastoupeného JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem, sídlem Na Boubín 203, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2025 č. j. 7 Tdo 129/2025-406, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 26. září 2024 č. j. 14 To 145/2024-387 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 22. května 2024 č. j. 2 T 9/2024-353, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") odsouzen za zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první trestního zákoníku a pokus zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na tři a půl roku. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") byl trest stěžovateli na základě jeho odvolání snížen na dobu dvou let s podmíněným odkladem na dva roky. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem napadeným usnesením odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako nedůvodné.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy od počátku nedostatečně zabývaly možným skutkovým průběhem, který tvrdil stěžovatel, paušálně tento možný scénář odmítly a namísto toho směřovaly k variantě, která byla pro stěžovatele méně příznivá. Soudy se tak nevypořádaly s jeho klíčovými námitkami a tvrzeními ohledně možného jiného pachatele trestných činů, pro něž byl odsouzen. Nejvyšší soud pak dle stěžovatele nesprávně procesně odmítl dovolání stěžovatele, přestože v dovolací argumentaci předestřel zcela zásadní námitky, které měly být podkladem pro vyhovující rozhodnutí Nejvyššího soudu.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

6. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o kasačním zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich
dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu případného kasačního zásahu.

7. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. To ovšem neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jakákoliv dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. Pro přesvědčivost soudního rozhodnutí je třeba, aby soudy reagovaly na substantivní argumenty a námitky stěžovatelů a vysvětlily, proč je nepřijaly [nález ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4093/17, bod 22 (N 63/88 SbNU 865)]. Obecné soudy ve věci stěžovatele těmto povinnostem dostály.

8. Podstatná část námitek stěžovatele směřuje vůči hodnocení skutkového stavu obecnými soudy. Vzhledem k výše uvedenému však Ústavnímu soudu nepřísluší, aby tyto závěry přehodnocoval. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněna s odkazy na konkrétní důkazy a zjištěný skutkový stav. Obecné soudy vysvětlily a odůvodnily, proč se přiklonily ke konečné verzi o průběhu jednání stěžovatele, a proč nebylo možné přijmout tvrzení stěžovatele, která neodpovídala skutkovému stavu zjištěnému na základě provedeného důkazního řízení. Úkolem trestního, potažmo jakéhokoli soudního řízení není zjistit skutečnost pravdivě a se stoprocentní přesností (což ostatně ani není možné), ale zjistit skutkový stav bez rozumné pochybnosti tak, aby bylo možno jednoznačně rozhodnout o vině či nevině. Tak bylo učiněno i ve věci stěžovatele a Ústavní soud nemá obecným soudům co vytknout.

9. Co se týče stručně formulované námitky vůči procesnímu odmítnutí Nejvyšším soudem, Ústavnímu soudu kromě výjimečných situací, představujících svévoli či naprosté popření principů spravedlivého procesu, nepřísluší hodnotit otázku přípustnosti dovolání ani jeho důvodnost; to je úkolem výlučně Nejvyššího soudu. K takovým vadám však v řízení před Nejvyšším soudem nedošlo. Rovněž není pravdivé tvrzení stěžovatele, že se Nejvyšší soud nezabýval substantivně jím podaným dovoláním. Nejvyšší soud se dostatečně vypořádal s námitkami a tvrzeními stěžovatele a ústavně přijatelným způsobem na ně reagoval v odůvodnění svého rozhodnutí. Ani v této oblasti tak Ústavní soud neshledal zásah do práv stěžovatele.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu