I.ÚS 3846/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. Ř., zastoupené Mgr. Adélou Hořejší, advokátkou se sídlem Václavkova 343/20, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2025 č. j. 25 Cdo 3133/2023-611, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2023 č. j. 22 Co 67/2023-554 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019 č. j. 22 Co 221/2019-293, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ústavu pro péči o matku a dítě, sídlem Podolské nábřeží 157/36, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Rekapitulace řízení před obecnými soudy

1. Stěžovatelka podala proti vedlejší účastnici žalobu na ochranu osobnosti, v rámci které požadovala omluvu a zaplacení náhrady nemajetkové újmy. Vedlejší účastnice (nemocnice) měla porušit práva stěžovatelky tím, jakým způsobem jí poskytovala porodní a poporodní péči.

2. Posuzovaná věc je z hlediska procesního vývoje komplikovaná; stěžovatelka je však s procesním vývojem obeznámena, a proto není třeba jej podrobněji rozvádět. Postačí shrnout, že v řízení, které předcházelo podání této ústavní stížnosti, byly posuzovány tři tvrzené zásahy do práv stěžovatelky (zbylé zásahy a s nimi spojený návrh na poskytnutí omluvy posuzovaly obecné soudy zvlášť; řízení bylo skončeno usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 2351/22). První zásah měl spočívat v tom, že nemocnice provedla stěžovatelce akutní císařský řez bez informovaného souhlasu. Druhý zásah měl spočívat v tom, že stěžovatelka byla po porodu separována na jednotce intenzivní péče od své novorozené dcery. Třetí zásah pak v tom, že stěžovatelce byl po porodu podán morfin na utišení bolesti v rozporu s jejím přáním, vysloveným v porodním plánu.

3. Za první dva z těchto tvrzených zásahů požadovala stěžovatelka odškodné ve shodné výši 15 000 Kč. Za třetí zásah (podání morfinu) pak požadovala 150 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu zamítl. K otázce podání morfinu (která je jediná relevantní pro nynější řízení, jak bude dále vysvětleno) uvedl obvodní soud, že nemocnice postupovala de lege artis. Soud vyšel zejména ze závěrů znalce, který uvedl, že použití analgetik je za této situace běžné.

4. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu ohledně prvního a druhého zásahu. Ohledně třetího zásahu, tedy podání morfinu, však konstatoval, že jeho podáním zasáhla nemocnice do osobnostních práv stěžovatelky. Nemocnice postupovala de lege artis, ale současně jednala proti přání stěžovatelky z porodního plánu. Toto přání sice mohla nemocnice vnímat jako nejednoznačné, jelikož bylo sepsáno v očekávání, že stěžovatelka bude rodit fyziologicky, a nemocnice tak mohla mít pochybnost, zda se vztahuje i na porod císařským řezem. Bylo však na nemocnici, aby přání postavila najisto, což neučinila.

5. Přesto městský soud požadavek stěžovatelky na poskytnutí zadostiučinění v penězích zamítl. Dostatečným zadostiučiněním by byla omluva, kterou však stěžovatelka nežádala, resp. žádala jen zcela obecně ve vztahu ke všem zásahům, a z toho důvodu byla tato žaloba již dříve pravomocně zamítnuta. Podle městského soudu sama stěžovatelka nepociťovala újmu způsobenou podáním morfinu jako značnou, sama ji popisovala jen jako velké rozrušení po několika letech, kdy dodatečně z lékařské dokumentace zjistila, že jí lék byl podán. Městský soud také při úvaze o formě zadostiučinění vzal v potaz, že nemocnice sice jednala protiprávně, avšak z pohnutek, které lze označit za dobré. Nemocnice se neprotivila jasně formulovanému nesouhlasu, ale pouze jednala v rozporu s přáním, které mohla vnímat jako nejednoznačné.

6. Následně byl spor znovu procesně rozvětven. Dovolání proti rozsudku městského soudu totiž bylo ze zákona (objektivně) přípustné pouze proti výroku o zamítnutí nároku na zaplacení 150 000 Kč za podání morfinu. Za zbylé dva zásahy (císařský řez a separace) požadovala stěžovatelka po 15 000 Kč, což je bagatelní částka zakládající nepřípustnost dovolání.

7. Nejvyšší soud se tedy zabýval již jen podáním morfinu proti přání stěžovatelky, přesněji řečeno tím, zda stěžovatelce za toto jednání náleží zadostiučinění v penězích. Podle Nejvyššího soudu nemůže přípustnost dovolání založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ty se odvíjejí od okolností konkrétního případu. Nejvyšší soud nepovažoval za zjevně nepřiměřený závěr, že k odčinění intenzity zásahu by postačovala omluva. Omluva je způsobilým prostředkem nápravy, dokonce prostředkem majícím přednost před peněžitou satisfakcí, a okolnost, že žaloba na omluvu byla dříve zamítnuta z důvodu její nepřiléhavosti (obecnosti), na tom nic nemění. Při volbě formy a rozsahu odčinění lze přihlížet k ušlechtilé pohnutce nemocnice, subjektivnímu pociťování intenzity újmy ze strany stěžovatelky i ke krátkodobosti zásahu. Medikace stěžovatelky v souvislosti s porodem navíc není jen její záležitostí, ale má význam i z hlediska zájmu dítěte.

II.
Ústavní stížnost, její přípustnost a argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka podala dne 26. 11. 2025 ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, jemu předcházejícímu rozsudku městského soudu ze dne 15. 6. 2023 a rovněž proti rozsudku městského soudu ze dne 21. 11. 2019 (po němž o věci znovu rozhodoval obvodní soud a městský soud).

9. Takto podaná ústavní stížnost je přípustná jen částečně. Předně není přípustná proti rozsudku městského soudu ze dne 21. 11. 2019, který byl vydán v předchozí fázi řízení, a po němž znovu rozhodoval obvodní soud. Rozsudek městského soudu ze dne 21. 11. 2019 tedy není konečným rozhodnutím, které by Ústavní soud mohl přezkoumávat (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2639/22). Ústavní stížnost rovněž není přípustná proti rozsudku městského soudu ze dne 15. 6. 2023 v té části, ve které městský soud potvrdil zamítnutí nároků na zaplacení částek dvakrát po 15 000 Kč. Ústavní stížnost je tedy přípustná proti usnesení Nejvyššího soudu v plném rozsahu a dále proti rozsudku městského soudu ze dne 15. 6. 2023 jen v té části, ve které byl zamítnut nárok na poskytnutí náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč za protiprávní podání morfinu.

10. Stěžovatelka již dříve podala ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu ze dne 15. 6. 2023 ve zbylém rozsahu, tedy co se týče zásahů, za které požadovala odškodnění ve výši po 15 000 Kč. Toto řízení bylo vedeno pod sp. zn. II. ÚS 2517/23. Poté, co stěžovatelka podala nynější ústavní stížnost, byla akceptačním dopisem Ústavního soudu informována, že tento nový návrh bude veden pod sp. zn. I. ÚS 3846/25. Nato stěžovatelka podala dne 9. 1. 2026 návrh na spojení věcí ke společnému řízení spolu s dříve podanou ústavní stížností. V něm uvedla zejména: "Věc je spojena jedním porodem, shoduje se v osobách sporu i účastnících řízení a vyjma rozhodnutí Nejvyššího soudu je spojena i všemi rozsudky ve věci. Především je ale stejná svým obsahem. Podání morfia je jedním z dílčích zásahů při poskytování služeb během porodu stěžovatelky a přímo souvisí i s ostatními zásahy, které jsou napadeny první ústavní stížností. Buď svým synergickým efektem nebo i jako přímá příčina jiných útoků (separace dítěte). Argumentace stěžovatelky před Ústavním soudem je v obou stížnostech prakticky totožná, vyjma dílčích otázek ohledně jednotlivých útoků a posouzení adekvátní satisfakce a významu zásahu i újmy v otázce podání morfia."

11. Ústavní soud usnesením ze dne 15. 1. 2026 sp. zn. II. ÚS 2517/23 rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti. Tím via facti rozhodl o nespojení ústavních stížností ke společnému řízení. V nynějším řízení se tedy Ústavní soud musí omezit výhradně na přezkum ústavnosti toho, že obecné soudy neposkytly stěžovatelce peněžité zadostiučinění za podání morfinu.

12. Ústavní stížnost, kterou stěžovatelka podala, je poměrně rozsáhlá. Je tomu tak především proto, že ji zamýšlela jako návrh na rozšíření původní ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. II. ÚS 2517/23. Oba tyto návrhy se do velké míry překrývají. Pro účely nynějšího řízení však postačí shrnout tu argumentaci stěžovatelky, která se posuzované věci skutečně týká - tedy argumentaci ohledně odškodnění za podání morfinu.

13. Sama stěžovatelka podstatu ústavní stížnosti vymezuje následovně: "Dospělému člověku byly proti jeho výslovné vůli a ve stavu bezbrannosti podávány drogy a udržovaly ho ve stavu bezbrannosti dalších dvanáct hodin. To mu způsobilo psychickou i fyzickou bolest. Ta měla dopady i na širší okolí, dceru a manžela. Je adekvátní (ve smyslu souladu s pozitivním závazkem státu k lidskoprávní ochraně), aby taková újma byla odčiněná v penězích?" Stěžovatelka tvrdí, že ano, jelikož nárok na odškodnění v penězích vychází již z charakteru daného zásahu bez ohledu na individuální okolnosti. Navíc individuální okolnosti její nárok ještě posilují. Stěžovatelka zdůrazňuje, že jí byla podána droga proti její vůli v rámci nerovného a bezbranného postavení v období porodu a po porodu. Morfium působí ztrátu orientace, bdělosti, i odpojení od emocí, což stěžovatelku připravilo o první prožitky s dítětem. Posuzovaný zásah je podle stěžovatelky podřaditelný pod čl. 7 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z čehož vyplývá, že jde o zásah natolik intenzivní, že by měl být automaticky odškodněn penězi. Soudy pominuly intenzitu psychické újmy, která byla v řízení prokázána. Stěžovatelka rovněž rozporuje, že jí byl morfin podán z dobré pohnutky. Nemocnice po celou dobu porodu jednala rutinně a lhostejně. I kdyby pohnutka nemocnice byla dobrá, nesnižuje to újmu, resp. nevylučuje její odčinitelnost v penězích. Stěžovatelka argumentuje i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, citovanou dále.


III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

III.a Obecná východiska

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Tomu odpovídá i přezkumný rámec ve zde posuzované věci. I kdyby měl Ústavní soud hypoteticky za to, že by bylo vhodnější stěžovatelce náhradu újmy v penězích přiznat, neznamená to automaticky, že opačný závěr obecných soudů je protiústavní. Ústavní soud se zabývá pouze tím, zda z ústavního pořádku plyne povinnost, aby v případě újmy, která vykazuje obdobnou typovou závažnost jako u stěžovatelky, soud automaticky ukládal škůdci povinnost k náhradě v konkrétní formě - v penězích. Taková povinnost však z ústavního pořádku neplyne.

15. Předně je třeba zdůraznit, že posuzovaná věc je civilním sporem mezi subjekty soukromého práva. Jde tedy o spor v horizontálních vztazích, v nichž musí Ústavní soud zaujímat zdrženlivý postoj při přezkumu toho, jakým způsobem má být odčiněna konkrétní újma. Uvedené neznamená, že by náhrada nemajetkové újmy mezi subjekty soukromého práva byla zcela mimo rámec přezkumu Ústavního soudu - základní práva prozařují též do horizontálních vztahů (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2149/17, bod 40). Ústavní soud však musí respektovat, že těžiště rozhodování o konkrétní formě a výši zadostiučinění leží na obecných soudech, které vykládají civilní právo a berou při tom v potaz jedinečné skutkové okolnosti případu, s nimiž jsou nejlépe obeznámeny. Spory v horizontálních vztazích se tedy z pohledu ústavního přezkumu do jisté míry odlišují od vztahů vertikálních (mezi jednotlivcem a státem), jelikož u nich je právo na náhradu škody naopak výslovně zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1919/24, bod 23).

16. Ústavní soud se se stěžovatelkou shoduje v tom, že podání analgetika po porodu císařským řezem v rozporu s předem vysloveným přáním je zásahem spadajícím pod rozsah čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, bod 74). To však neznamená, že takový zásah musí být odčiněn v konkrétní formě a výši, kterou by měl stanovovat Ústavní soud. Rozhodnutí obecných soudů o (ne)poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v civilním sporu může být protiústavní v zásadě ve dvou typových situacích. Zaprvé, (ne)přiznané zadostiučinění je ve zjevném nepoměru ke způsobené újmě (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1764/19). Vzhledem k výše uvedeným východiskům však tento nepoměr musí být skutečně extrémní. S tím se pojí druhá typová situace protiústavnosti, kterou může představovat porušení pozitivního závazku státu poskytnout poškozeným účinné prostředky nápravy proti škůdci. O této povinnosti hovoří především bohatá judikatura ESLP, citovaná dále. Ani jeden z těchto předpokladů protiústavnosti však v posuzované věci nebyl naplněn.

III.b Neposkytnutí zadostiučinění v penězích nebylo zjevně nepřiměřené vzhledem k závažnosti újmy

17. Ústavní soud se neztotožňuje s premisou stěžovatelky, kterou sama formulovala následovně: "Nárok na odškodnitelnost v penězích vychází již z charakteru zásahu bez ohledu na individuální okolnosti." Individuální okolnosti při volbě formy zadostiučinění roli hrají (srov. Doležal, T., Melzer, F. § 2951-2952. In: Melzer F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX. Leges, 2018, s. 954, marg. č. 304). Ne každý zásah, spočívající v podání léku proti bolesti navzdory dříve vyjádřenému nesouhlasu, tedy musí být odškodněn penězi. Je třeba připomenout, že nesouhlas stěžovatelky se neprojevil tak, že by např. nemocnice při podání morfinu překonala její odpor. Stěžovatelka se pouze předem vyjádřila tak, že si podání analgetik nepřeje, přičemž nemocnice nesprávně toto přání pominula za situace, kdy byl proveden akutní císařský řez.

18. Stěžovatelka v této souvislosti tvrdí, že podle obecných soudů dobrá pohnutka zdravotníka prolamuje autonomii vůle rodičky. K takovému závěru však obecné soudy nedospěly. Pouze uvedly, že dobrá pohnutka zdravotníka je okolnost, kterou lze vzít v potaz při rozhodování o formě zadostiučinění. Takový závěr není protiústavní. Ústavní pořádek nezakazuje, aby obecné soudy vzaly při volbě formy zadostiučinění v potaz pohnutku škůdce - okolnosti na straně škůdce jsou naopak v potaz standardně brány (srov. Doležal, T., Melzer, F. § 2951-2952. In: Melzer F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX. Leges, 2018, s. 954, marg. č. 304; z judikatury např. nálezy sp. zn. I. ÚS 668/21, bod 37; I. ÚS 1586/09, bod 40; podrobněji též bod 17 až 19 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

19. Z ničeho přitom nevyplynulo, že by cílem nemocnice bylo stěžovatelku "zdrogovat", jak naznačuje v ústavní stížnosti. Argument stěžovatelky o tom, že institucionální podání drogy je ještě závažnější, než kdyby ji stěžovatelce podal náhodný člověk na ulici, není přiléhavé. Náhodnému člověku na ulici totiž schází legitimní důvod jeho konání. V konečném důsledku není důležité, zda podání morfinu označovat jako pohnutku "dobrou" či "ušlechtilou" nebo jako "rutinní postup". Zásadní je, že podání analgetika sledovalo legitimní cíl a bylo projevem v té době standardního postupu poté, co je proveden akutní císařský řez.

20. Obecné soudy dospěly k závěru, že individuální okolnosti věci snižují závažnost zásahu a újmy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zaujímá opačný postoj, ten je však z významné části opřen o nesouhlas s tím, jakým způsobem soudy hodnotily některé okolnosti v již skončených řízeních. Při posouzení okolností podání morfinu musí ovšem Ústavní soud reflektovat skutkový stav, jak byl zjištěn obecnými soudy. Ústavní soud např. nemůže vycházet z tvrzení stěžovatelky, že význam újmy je zvýšen tím, že k podání morfinu došlo v rámci péče, která vykazovala prvky porodnického násilí - postup nemocnice byl totiž v jiných řízeních označen jako po právu, nikoli jako porodnické násilí.

21. Ústavní soud rovněž nemůže akceptovat tvrzení stěžovatelky, že újma způsobená podáním morfinu byla znásobena následnou separací stěžovatelky od její dcery. Obecné soudy již totiž dříve uzavřely, že separace nebyla protiprávní, jelikož šlo o přímý důsledek císařského řezu, po kterém by nehledě na podání analgetik byla stěžovatelka umístěna na jednotku intenzivní péče, kde po určitý čas může k separaci dojít (srov. bod 36 rozsudku obvodního soudu, v něm citované vyjádření znalce a bod 31 rozsudku městského soudu). Ústavní soud přitom tuto praxi separace rodičky a dítěte nijak nehodnotí, pouze poukazuje na to, že o legálnosti tohoto postupu a o jeho souvislosti s císařským řezem, nikoli s podáním morfinu, již bylo pravomocně rozhodnuto, a že tyto závěry nyní nelze přehodnocovat.

22. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že soudy při posuzování významu zásahu pominuly její prokázané psychické obtíže. Ústavní soud musí na straně jedné odmítnout tvrzení obvodního soudu o tom, že je zcela nesmyslné, aby trauma z porodu mělo vliv na rozhodování ženy o dalším případném početí, jelikož žena by měla namísto "divných pocitů" být ráda, že je dítě zdrávo (srov. str. 13 až 14 původního rozsudku obvodního soudu ze dne 23. 5. 2019). Vnímání porodu jen jako otázky dobrého, anebo špatného výsledku, resp. otázky přežití, anebo smrti novorozence je nepochopením toho, o jak zranitelný okamžik pro ženu jde. I porod, na jehož konci se narodilo zdravé dítě, ba dokonce porod, který proběhl zcela po právu, může ženě subjektivně způsobit psychickou újmu, např. již kvůli tomu, že nemohla rodit tak, jak si představovala (srov. výpověď psychologa stěžovatelky na str. 8 původního rozsudku obvodního soudu ze dne 23. 5. 2019). Pro zde posuzovaný případ je však zásadní to, že psychická újma stěžovatelky (kterou Ústavní soud nezpochybňuje) nebyla dle závěrů obecných soudů způsobena v souvislosti s podáním morfinu. Je evidentní, že psychická újma stěžovatelce vznikla v důsledku celkového průběhu porodu, který však byl v jiných řízeních shledán jako nikoli protiprávní. Psychické obtíže stěžovatelky proto rovněž nelze po právní stránce přičítat k tíži škůdce, resp. k závažnosti újmy způsobené podáním morfinu.

23. Protiústavnost nepřiznání finančního zadostiučinění rovněž neplyne z odkazu stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 3003/20. První odlišností obou případů je již to, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 3003/20 se jednalo o adhezní nárok poškozené trestným činem. Především však tehdy řešený případ není srovnatelný z pohledu toho, o jak významný zásah do osobní sféry jednotlivce šlo. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3003/20 se jednalo o nezletilou oběť znásilnění. Na podkladě toho pak Ústavní soud dospěl k závěru, že zásah do nedotknutelnosti osoby dle čl. 7 Listiny je natolik závažný, že odůvodňuje zvýšení náhrady nemajetkové újmy. Ústavní soud nijak nezlehčuje, že každá rodička je ve zranitelném postavení. To však nečiní z podání morfinu navzdory nesouhlasu tak intenzivní zásah, aby jeho neodškodnění v penězích představovalo protiústavnost (srov. rovněž a contrario nálezy sp. zn. I. ÚS 3367/13 či I. ÚS 2955/10).

24. Stěžovatelce lze plně přisvědčit v tom, že argument Nejvyššího soudu, uvedený v bodě 20 napadeného usnesení, není přiléhavý. Nejvyšší soud podpořil své závěry tím, že medikace stěžovatelky v souvislosti s porodem není jen její záležitostí, ale má význam i z hlediska zájmu dítěte. Tato úvaha je nelogická, jelikož podání morfinu matce po porodu je z hlediska zájmu dítěte v zásadě bezvýznamné; nepochybně nijak pozitivně neovlivňuje život a zdraví dítěte. Ústavní soud stěžovatelce rozumí, že takové úvahy v ní mohou vyvolat pocit vytváření umělých konfliktů mezi zájmy matky a dítěte - tuto praxi přitom Ústavní soud již v minulosti kritizoval (nález sp. zn. I. ÚS 605/24, bod 65). Takové dílčí pochybení v odůvodnění však rovněž nevede k protiústavnosti. Kritizovaná pasáž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu není nijak stěžejní pro závěr obecných soudů o neposkytnutí zadostiučinění v penězích.

III.c Neposkytnutí zadostiučinění v penězích není v rozporu s judikaturou ESLP

25. Vzhledem k četným odkazům stěžovatelky na judikaturu ESLP je vhodné, aby se Ústavní soud - přestože ústavní stížnost odmítá jako zjevně neopodstatněnou - alespoň stručně vyjádřil i k použitelnosti této odkazované judikatury na zde posuzovaný případ.

26. Ani z judikatury ESLP přitom nevyplývá povinnost, aby konkrétní zásahy (újmy) byly odčiňovány v konkrétní formě. ESLP zdůrazňuje především pozitivní závazek států zajistit dostatečné prostředky nápravy způsobené újmy, uplatnitelné před státními orgány. Tento pozitivní závazek je však především procesního charakteru - jde primárně o povinnost státu zakotvit v právním řádu možnosti, jejichž prostřednictvím se poškozený může náhrady újmy efektivně domoci. ESLP naopak až na výjimky nehodnotí, jaké konkrétní výsledky civilních sporů, resp. v nich přiznané částky lze označit za přiměřené (srov. rozsudek ve věci Codarcea proti Rumunsku ze dne 2. 6. 2009 č. 31675/04, § 102-109; rozsudek velkého senátu ve věci Lopes de Sousa Fernandes proti Portugalsku ze dne 19. 12. 2017 č. 56080/13, § 168, § 186 a § 216; rozsudek ve věci Calvelli a Ciglio proti Itálii ze dne 17. 1. 2002 č. 32967/96, § 51; rozsudek ve věci Reyes Jimenez proti Španělsku ze dne 8. 3. 2022 č. 57020/18, § 31).

27. Stěžovatelkou odkazovaná judikatura se týká situací, kdy ESLP nepřezkoumával konkrétní formu ani výši poskytnutého zadostiučinění, ale konstatoval porušení základních práv jednotlivce poté, co vnitrostátní orgány k takovému závěru nedospěly (srov. dále např. rozsudek ve věci Konovalova proti Rusku ze dne 9. 10. 2014 č. 37873/04, § 39-50; Asiye Genç proti Turecku ze dne 27. 1. 2015 č. 24109/07, § 74-87; Hanzelkovi proti České republice ze dne 11. 12. 2014 č. 43643/10, § 66-80).

28. Např. v rozsudku ve věci Konovalova proti Rusku dospěl ESLP k závěru, že stát porušil základní práva stěžovatelky tím, že nemocniční zařízení dovolilo bez souhlasu rodičky přítomnost studentů lékařských oborů při porodu. ESLP tedy ani v tomto případě nepřezkoumával konkrétní výši a formu poskytnutého zadostiučinění, jelikož vnitrostátní orgány žádné takové zadostiučinění vůbec neposkytly. Náhrada nemajetkové újmy, kterou v některých výjimečných případech ESLP stěžovatelům poskytuje podle čl. 41 Úmluvy, přitom není relevantním měřítkem pro to, jaká náhrada nemajetkové újmy má být přiznána v civilním sporu před vnitrostátními orgány - čl. 41 Úmluvy představuje svébytný institut, kdy ESLP nerozhoduje jakožto civilní soud ve sporu mezi dvěma subjekty soukromého práva (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Pindo Mulla proti Španělsku ze dne 17. 9. 2024 č. 15541/20, § 186-190).

29. Jen ve zcela výjimečných případech ESLP přezkoumával konkrétní formu či výši přiznané náhrady nemajetkové újmy. To jsou však případy extrémně závažných zásahů do tělesné integrity, za které bylo poskytnuto zjevně nepřiměřeně nízké zadostiučinění (srov. rozsudek ve věci G. B. a R. B. proti Moldavsku ze dne 18. 12. 2012 č. 16761/09, § 32-33). V citovaném případě šlo o situaci, kdy nemocnice nedobrovolně sterilizovala pacientku při porodu císařským řezem, v důsledku čehož stěžovatelka nenávratně ztratila možnost reprodukce. Za tento zásah jí vnitrostátní orgány přiznaly částku ve výši 607 EUR, kterou ESLP považoval za zjevně nepřiměřenou. Citované rozhodnutí tedy se zde posuzovaným případem není z hlediska typové závažnosti srovnatelné.


IV.
Závěr

30. Ústavní soud shrnuje, že nepřiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, a pouhé konstatování porušení práv stěžovatelky není zcela zjevně nepřiměřené závažnosti prokázané újmy, ani není v rozporu s pozitivním závazkem státu zajistit dostatečné prostředky nápravy uplatnitelné před státními orgány.

31. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zčásti nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2026


Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu