IV.ÚS 2989/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. července 2023 č. j. 11 To 174/2023-178, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy a v čl. 8 odst. 5, čl. 37 odst. 3 a 4, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel spolu s dalšími osobami je na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitury Hradec Králové (dále jen "policejní orgán"), ze dne 14. 6. 2023 č. j. NCOZ-5939-1216/TČ-2021-417501 stíhán pro skutek kvalifikovaný jednak jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, jednak jako zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 6. 2023 č. j. 0 Nt 708/2023-55 byl stěžovatel (a další obvinění) vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) trestního řádu, přičemž vazba se započítává od 13. 6. 2023 od 6:07 hodin. Stejným usnesením bylo rozhodnuto o tom, že se nepřijímá slib obviněných (včetně stěžovatele) a vazba se nenahrazuje dohledem probačního úředníka.

3. Proti usnesení okresního soudu podali stěžovatel, další obvinění i státní zástupkyně stížnosti. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") z podnětu stížnosti státní zástupkyně napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu v celém rozsahu a nově rozhodl o vzetí stěžovatele a dalších obviněných do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu, o nepřijetí jejich písemného slibu a o nenahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Stížnost stěžovatele a dalších obviněných krajský soud zamítl jako nedůvodnou. K namítané místní nepříslušnosti okresního soudu krajský soud uvedl, že okresní soud již byl ve věci činný, neboť povoloval záznam odposlechu telekomunikačního provozu v rámci posuzování věci samé, a to v době před sdělením obvinění. S odkazem na § 26 odst. 2 trestního řádu se pak s ohledem na to uvedený soud stal místně příslušným v dané věci pro celé přípravné řízení, a tedy i pro rozhodnutí o návrhu na vzetí stěžovatele do vazby. Okresní soud přitom rozhodoval o odposlechu telekomunikační telekomunikačního provozu proto, že část posuzované trestné činnosti měla být spáchána v jeho obvodu, když zároveň v jeho obvodu bydlely některé osoby do trestné činnosti zapojené. Místní příslušnost pak lze podle krajského soudu za dané situace dovodit i jen z pouhého vyhodnocení odposlechů telefonních hovorů, ze kterých je možné při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby vycházet, neboť v dané fázi řízení s ohledem na postup orgánů zatím není možné veškerý obsah trestního spisu zpřístupnit, což však neodporuje ani krajským soudem odkazované judikatuře Ústavního soudu. V rané fázi řízení je proto přípustné o vazbě rozhodnout za použití vyhodnocení provedených odposlechů.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel i v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud, který rozhodoval o jeho vzetí do vazby, není místně příslušný. Ze samotného záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle něj nelze místní příslušnost okresního soudu vyvodit, jestliže soud neuvedl, který státní zástupce u něj podal první návrh ve smyslu § 26 trestního řádu a o jaký konkrétní návrh šlo. Odůvodnění napadeného usnesení považuje v tomto směru za nepřezkoumatelné, neboť ani z něj není patrné, které státní zastupitelství podávalo u okresního soudu první podání, jaké podání to bylo a jak v něm byla odůvodněna a doložena místní příslušnost okresního soudu.

5. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy v rozporu se zákonem vycházely z podkladů, které nemohou sloužit jako důkaz v řízení před soudem, včetně vazebního řízení. Okresnímu soudu vytýká, že nevyhověl návrhu obhajoby na provedení důkazů záznamy a protokoly o odposleších a protokoly o sledování osob a věcí, a namísto toho při svém rozhodování vycházel pouze z úředních záznamů o vyhodnocení odposlechů učiněných policií. Odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719) [všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Způsob, jakým tuto námitku vypořádal krajský soud v napadeném usnesení, považuje za nedostatečný. Má za to, že nic nebránilo tomu, aby byly při vazebním zasedání přehrány a podloženy doslovným překladem odposlechy, které se jej týkaly.

6. Stěžovatel tvrdí, že tlumočnice M. Z. A., která před okresním soudem prováděla tlumočnický výkon, byla z tlumočnických úkonů vyloučena. Uvádí, že uvedená tlumočnice je manželkou S. A., k němuž policejní orgán prováděl operativní šetření. Z. K., která byla přítomna u vazebního zasedání dalších obviněných, je tchýní S. A. Z údajů v trestním spisu podle něj dále vyplývá, že strýcem S. A. je M. A., který měl být podle poznatků policejního orgánu zapojen do předmětné trestné činnosti. Z uvedeného dovozuje, že mezi tlumočnicí a uvedenými osobami, které označuje jako podezřelé v předmětné trestní věci, existuje blízký příbuzenský vztah. Okresní soud tím, že uvedenou tlumočnici přibral k tlumočení vazebního zasedání, podle něj zatížil vazební zasedání vadou nezákonnosti. Upozorňuje, že krajský soud v napadeném usnesení na tuto námitku nereagoval přezkoumatelným způsobem, neboť ji vypořádal k jiné tlumočnici. Zdůrazňuje, že tlumočnice M. Z. A. se v důsledku postupu okresního soudu seznámila s celou podstatou stěžovatelova trestního stíhání, s návrhem na vzetí do vazby a s dalšími důležitými skutečnostmi, a dozvěděla se tak informace, ke kterým by neměla mít vzhledem k uvedenému příbuzenství přístup.

7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

10. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57, SbNU 167); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených však je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, anebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.

11. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud po přezkoumání věci nezjistil žádné ústavněprávní pochybení, které by bylo možno obecným soudům vytknout.

12. Ústavní soud dále uvádí, že ústavní stížnost podanou spoluobviněným I. K. odmítl usnesením ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. I. ÚS 2806/23, pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž od závěrů obsažených v tomto usnesení nemá rozumný důvod jakkoliv se odchylovat.

13. Námitku směřující k údajné místní nepříslušnosti okresního soudu Ústavní soud neshledává opodstatněnou. Krajský soud v napadeném usnesení na námitku adekvátně reagoval a spolehlivě ji vyvrátil. Na stranách 21 a 22 usnesení (bod 47 odůvodnění) vysvětlil, že okresní soud byl ve věci činný, když povoloval záznam a odposlech telekomunikačního provozu, a to ještě před sdělením obvinění. V souladu s § 26 odst. 2 trestního řádu se tak okresní soud stal příslušný pro celé přípravné řízení, včetně rozhodování o vzetí do vazby. Krajský soud v uvedené části napadeného usnesení podrobně popsal skutkové okolnosti případu, z nichž vyplynulo, že ke spáchání stíhaného činu mělo dojít mj. v okrese Rychnov nad Kněžnou, a to konkrétně tím, že v obvodu tohoto soudu bydlely některé osoby do trestné činnosti zapojené, které z těchto míst domlouvaly, resp. poté realizovaly dopravu migrantů. V obvodu tohoto okresního soudu bydlel J. N., který měl být prostřednictvím třetí osoby kontaktován jedním z pachatelů s nabídkou realizace cesty.

14. Stěžovatel se navíc mýlí, jestliže tvrdí, že z napadeného usnesení není patrné, které státní zastupitelství podávalo u okresního soudu první podání a jaké podání to bylo. Krajský soud totiž na straně 22 usnesení (bod 47 odůvodnění) uvedl: "...pokud tedy Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, příp. ještě dříve Okresní státní zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou založilo místní příslušnost pro přípravné řízení v dané věci ve smyslu § 88 trestního řádu u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou...". Z uvedeného je zřejmé, že návrh na nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu podal státní zástupce činný v obvodu okresního soudu. Místní příslušnost okresního soudu pro rozhodování o vazbě stěžovatele tak byla založena v souladu s § 26 trestního řádu.

15. Krajský soud se na stranách 22 a 23 dostatečně vypořádal také s námitkou stěžovatele týkající se použitelnosti úředních záznamů o vyhodnocení telefonních hovorů. Krajský soud je označil za informace, ze kterých je možno vycházet při rozhodování o vzetí obviněného do vazby, neboť osvědčují důvodnost trestního stíhání. Připomněl ranou fázi trestního stíhání, krátkou lhůtu pro rozhodnutí soudu o vazbě a potřebu přeložení velkého množství záznamů o telefonních hovorech.

16. Ústavní soud považuje tuto argumentaci za racionální. Stěžovatel i další obvinění byli policejním orgánem zadrženi, takže o jejich vzetí do vazby muselo být rozhodnuto ve lhůtě 72 hodin (čl. 8 odst. 3 Listiny). Připravit během této krátké lhůty úřední překlad pořízených odposlechů rozsáhlé komunikace probíhající v cizím jazyce se jeví jako takřka nemožný požadavek. V daném případě nebylo možné se omezit jen na překlady odposlechů, které se týkaly stěžovatele, neboť okresní soud rozhodoval i o třech dalších osobách a o jejich vzetí do vazby.

17. Za standardních okolností by absence samotných záznamů o odposleších, resp. protokolů zachycujících jejich obsah, mohla představovat určitý problém a vyvolávat pochybnosti o důslednosti soudního přezkumu splnění zákonných podmínek pro vzetí do vazby (včetně podmínky spočívající v důvodnosti trestního stíhání). Výjimečně se však soud při rozhodování o vazbě může spokojit i s úředními záznamy policejního orgánu o vyhodnocení těchto odposlechů, jestliže existují objektivní překážky pro to, aby měl soud k dispozici samotné odposlechy. Potřeba pořídit překlad pořízených odposlechů takovou objektivní překážku představuje. Tato překážka přitom přetrvávala i v době rozhodování stížnostního soudu; sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v červenci 2023 byla jeho obhájkyně policejním orgánem informována, že odposlechy budou k dispozici až v řádu několika měsíců. Je třeba připomenout, že z žádného ustanovení trestního řádu (či jiného právního předpisu) ani z ústavněprávních principů nelze dovodit nepřípustnost použití úředních záznamů (včetně těch o vyhodnocení odposlechů) při rozhodování o vazbě.

18. K námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že stěžovatelova věc není zcela srovnatelná se skutkovými okolnostmi jím odkazovaného nálezu ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06. Především, Ústavní soud v tomto nálezu konstatuje, že je ústavně souladné, aby v počátečních fázích trestního řízení byla s ohledem na nutnost ochrany společenských i individuálních zájmů omezena možnost obviněného a jeho obhájce nahlížet do spisového materiálu. Na druhou stranu, i přes toto eventuální omezení nemůže dojít k situaci, aby obviněný nebo jeho obhájce neměl možnost do vyšetřovacího spisu nahlédnout vůbec a nemohl tak získat alespoň v minimální míře informace o důvodnosti proti němu zahájenému trestnímu stíhání, resp. informace o proti němu uplatňovaným důvodům vazby. V nálezu sp. zn. II. ÚS 336/06 Ústavní soud uvedl, že v posuzovaném případě nebyly v návrhu na vzetí do vazby vymezeny důvody trestního stíhání a obecné soudy neměly k dispozici ani příkazy, na jejichž základě byly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu prováděny, když jediným výstupem státního zastupitelství obsaženým ve spise byl v okamžiku rozhodování o vazebním stíhání pouze úřední záznam policejního orgánu o vytěžení procesních úkonů podle § 88 odst. 1 a § 158d odst. 1 odst. 2 trestního řádu, který byl policejním orgánem vypracován toliko pro potřeby rozhodování o vazbě; obecné soudy tak měly k dispozici při rozhodování o vazebním stíhání stěžovatelky jen tento úřední záznam.

19. Takováto situace však v případě stěžovatele nenastala a v ústavní stížnosti je uvedeno, že obhájcům obviněných bylo umožněno nahlédnout do spisového materiálu. Z odůvodnění usnesení okresního soudu je rovněž zřejmé, že soudy měly o okolnostech stěžovateli za vinu kladené trestné činnosti velmi podrobné informace a nevycházely jen ze shrnutí obsahu policejním orgánem provedených odposlechů.

20. Lze tedy shrnout, že za dané situace obecné soudy v podstatě neměly jinou možnost, než se spokojit s úředními záznamy o vyhodnocení odposlechů, přičemž se jednalo o zákonný důkaz. Ústavní soud považuje za samozřejmé, že jakmile budou samotné odposlechy a jejich překlady k dispozici, bude se při dalším postupu v trestním řízení vycházet z nich a nikoli z úředních záznamů, což platí i pro další rozhodování o vazbě. V posuzované věci navíc nelze opomenout ani skutečnost, že sám stěžovatel nenamítá rozpor úředních záznamů o vyhodnocení odposlechů s realitou, tedy nezpochybňuje obsahovou správnost těchto úředních záznamů.

21. Byť tedy obsah odposlechů telekomunikačního provozu skutečně představoval pro obecné soudy při rozhodování o důvodnosti stěžovatelova vazebního stíhání důležitou roli, v odůvodnění nyní napadených rozhodnutí je odkazováno i na další zjištění policejního orgánu v podobě e-mailové komunikace, obsáhlého zmapování použitých platebních prostředků, které byly při posuzované trestné činnosti použity, atp. V napadených rozhodnutích jsou také obsáhle shrnuty důvody trestního stíhání stěžovatele, včetně jeho postavení v rámci organizované zločinecké skupiny. Krajský soud neopominul ani odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06, když zdůraznil, že žádné zákonné ustanovení neukládá soudu povinnost provádět všechny důkazy, které strany navrhnou, a to tím spíše ve fázi vyšetřování v přípravném řízení.

22. Podle Ústavního soudu lze tedy učinit závěr, že v dané věci orgány činné v trestním řízení zcela dostály i právním závěrům obsaženým v odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 336/06, když nalezly přijatelnou rovnováhu mezi potřebou ochránit některá zjištění důležitá pro další trestní řízení, která doposud nemohou být zveřejněna, a nutností dostatečně chránit práva stěžovatele, když tomu se alespoň v minimální míře evidentně dostalo sdělení obsahující důvody zahájení (vazebního) trestního stíhání.

23. Ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí nemůže vést ani námitka stěžovatele, že v rámci předmětné fáze trestního řízení působila tlumočnice M. Z. A., byť v souvislosti s námitkou stěžovatele, týkající se údajného vyloučení této tlumočnice, je třeba přiznat, že se krajský soud dopustil pochybení, když se v napadeném usnesení věnoval tomuto druhu námitky pouze ve vztahu k jiné tlumočnici, Z. K. Toto pochybení však nedosahuje ústavněprávního rozměru, neboť argumentaci krajského soudu (viz stranu 23 napadeného usnesení) lze mutatis mutandis vztahovat právě i ke tlumočnici M. Z. A.

24. Stěžovatel poukazuje na to, že tlumočnice M. Z. A. je manželkou S. A. (tlumočnice Z. K. je jeho tchyní), a ten je zase synovcem M. A., který se v předmětném trestním spisu objevuje jako osoba, jež mohla být zapojena do prověřované trestné činnosti. K samotnému S. A. sám stěžovatel uvádí pouze to, že k jeho osobě bylo policejním orgánem provedeno operativní šetření, což vyplývá z úředního záznamu založeného ve spisu a připojeného k ústavní stížnosti. Na rozdíl od jeho strýce M. A. tedy policejní orgán S. A. nepovažoval za osobu, která měla být zapojena do dané trestné činnosti. Z uvedeného vyplývá, že tlumočnice M. Z. A. je manželkou synovce osoby, která se ve fázi prověřování jevila jako další podezřelá z účasti na předmětné trestné činnosti. Jak tedy uvedl krajský soud, ani jedna ze stěžovatelem jmenovaných osob není v dané věci trestně stíhána, a je tedy otázkou, zda vůbec tlumočnice ví o tom, že tyto osoby byly předmětem zájmu policejního orgánu. Nebyl tak jediný důvod, aby se tlumočnice seznamovala s obsahem spisu. Krajský soud rovněž zmínil, že při úkonech samotných, kterých se tlumočnice účastnila, jména uvedených příbuzných nezazněla.

25. Ústavní soud však v nyní posuzované věci nemůže přehlédnout reálný vliv tlumočnice M. Z. A. na průběh vazebního zasedání. Z protokolu o vazebním zasedání konaném dne 15. 6. 2023 (který byl rovněž přiložen k ústavní stížnosti) totiž vyplývá, že stěžovatel v průběhu zasedání odpovídal pouze na osobní otázky týkající se rodinných a majetkových poměrů. Je tedy zřejmé, že zapojení jmenované tlumočnice do vazebního zasedání mělo v podstatě nulový charakter a její tlumočnický výkon nemohl mít žádný vliv na rozhodování obecných soudů o vazbě. Popsaný příbuzenský vztah tlumočnice k dalšímu možnému podezřelému tak Ústavní soud nevyhodnotil jako porušení pravidel spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah.

26. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2023


Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu