Přehled
Text
Obecný komentář č. 21 (2017)
týkající se dětí žijících na ulici
I. Úvod: „změnit náš příběh“
1. Děti žijící na ulici, které byly v souvislosti s tímto obecným komentářem konzultovány, intenzivně zmiňovaly potřebu respektu, důstojnosti a práv. Při vyjadřování svých pocitů mimo jiné uvedly: „Respektujte nás jako lidské bytosti“; „Byl bych rád, aby nás lidé, kteří nikdy nežili na ulici, viděli jako osoby s hrdostí, jako normální lidi“; „Nejde o to dostat nás z ulic do azylových domů. Jde o to přiznat nám status“; „Vlády by neměly říkat, že bychom neměly být na ulici. Neměli by nás pronásledovat, když jsme na ulici. Měli bychom být přijímány“; „To, že žijeme na ulici, neznamená, že nemůžeme mít práva“; „Život na ulici vás poznamená: buď se z toho dostanete, nebo ne“; „Nechceme pomoc, charitu, soucit. Vlády by měly spolupracovat s komunitami, abychom získaly práva. Neprosíme se o charitu. Chci, aby se ze mě stal člověk, který se o sebe dokáže postarat“; „[Lidé] by nám měli dát šanci využít naše dary a nadání a splnit si sny“; „Dejte nám příležitost změnit náš příběh“.1
II. Celkové souvislosti
Účel
2. V tomto obecném komentáři poskytuje Výbor pro práva dítěte státům závazné pokyny, jak za použití holistického přístupu založeného na právech dítěte vypracovat komplexní dlouhodobé národní strategie týkající se dětí žijících na ulici a jak řešit prevenci a reagovat v souladu s Úmluvou o právech dítěte. Ačkoliv úmluva je výslovně nezmiňuje, všechna ustanovení úmluvy se vztahují na děti žijící na ulicích, které zažívají porušování valné většiny článků úmluvy.
Konzultace
3. V rámci sedmi regionálních konzultací bylo konzultováno celkem 327 dětí a mladých lidí z 32 zemí. Zástupci občanské společnosti reagovali na obecnou výzvu k předložení podání a pokročilý návrh textu byl sdílen se všemi státy, které jsou smluvní stranou úmluvy.
Terminologie
4. V minulosti se k popisu dětí žijících na ulici používaly termíny „pouliční děti“, „děti na ulici“, „děti ulice“, „děti na útěku“, „odvržené děti“, „děti žijící a/nebo pracující na ulici“, „děti bez domova“ a „děti napojené na ulici“. V tomto obecném komentáři se používá termín „děti žijící na ulici“, který zahrnuje: a) děti, které jsou závislé na ulici v souvislosti se žitím a/nebo prací, ať už se jedná o samotné děti, děti s jinými vrstevníky, či děti s rodinou, a b) širší populaci dětí, které si utvořily silné vazby na veřejné prostory a v jejichž každodenním životě a identitě hraje ulice zásadní roli. Tato širší populace zahrnuje děti, které pravidelně, nikoli však vždy žijí a/nebo pracují na ulici, a děti, které nežijí ani nepracují na ulici, ale pravidelně v ulicích doprovázejí své vrstevníky, sourozence nebo rodinu. V souvislosti s dětmi žijícími na ulici se termínem „být ve veřejných prostorech“ rozumí situace, kdy děti tráví značnou část času na ulici nebo pouličním trhu, ve veřejných parcích, ve veřejných komunitních prostorech, na náměstích a na autobusových či vlakových nádražích. Nezahrnuje veřejné budovy jako například školy, nemocnice či jiné srovnatelné instituce.
Klíčová zjištění
5. Pokud jde o děti žijící na ulici, využívají se různé přístupy, které jsou někdy kombinovány. Patří k nim přístup založený na právech dítěte, kdy je dítě respektováno jakožto držitel práv a rozhodnutí jsou často přijímána spolu s dítětem, přístup založený na sociální péči zahrnující „zachraňování“ dětí, které jsou vnímány jako předmět či oběť života na ulici, a v rámci kterého je rozhodováno za dítě, aniž by byly vážně zohledněny jeho názory, a represivní přístup, kdy je dítě vnímáno jako delikvent. Přístup založený na sociální péči ani represivní přístup nepohlížejí na dítě jako na držitele práv a vedou k nucenému odstraňování dětí z ulic, čímž dochází k dalšímu porušování jejich práv. Skutečnost, že přístup založený na sociální péči a represivní přístup uvádějí, že jednají v nejlepším zájmu dítěte, ještě neznamená, že jsou založeny na právech dítěte.2 Za účelem uplatňování úmluvy je zásadní využívat přístup založený na právech dítěte.
6. Děti žijící na ulici nepředstavují homogenní skupinu. Jejich charakteristiky se liší mimo jiné z hlediska věku, pohlaví, etnické příslušnosti, domorodé identity, národnosti, postižení, sexuální orientace a genderové identity či jejího vyjádření. Tato diverzita znamená, že mají odlišné zkušenosti a potřeby a vztahují se na ně odlišná rizika. Povaha a čas fyzicky strávený na ulici se u každého dítěte významně liší, stejně jako povaha a rozsah vztahu dítěte s vrstevníky, rodinnými příslušníky, členy komunity, aktéry občanské společnosti a s veřejnými orgány. Vztahy mezi dětmi mohou dětem pomáhat přežít na ulici a/nebo mohou vést k prohloubení podmínek pro násilné zneužívání jejich práv. Děti se ve veřejných prostorech zapojují do celé škály činností včetně práce, socializace, rekreace / volného času, zajišťování přístřeší, místa na přespání, vaření, mytí a zapojování se do zneužívání návykových látek či do sexuálních aktivit. Děti se do těchto aktivit mohou zapojovat dobrovolně, kvůli absenci jiných funkčních možností nebo z nátlaku či donucení ze strany jiných dětí nebo dospělých. Děti mohou tyto aktivity vykonávat samy, ve společnosti rodinných příslušníků,3 přátel, známých, členů gangů či vrstevníků, starších dětí a/nebo dospělých, kteří je vykořisťují.
7. Často dochází k tomu, že údaje nejsou systematicky shromažďovány či rozčleňovány, a proto není známo, kolik dětí žije na ulici. Odhady se liší v závislosti na použitých definicích odrážejících socioekonomické, politické, kulturní a další podmínky. V důsledku absence údajů jsou tyto děti neviditelné, což vede k tomu, že nedochází k rozvoji politik, nebo k tomu, že opatření jsou ad hoc, dočasná či krátkodobá. To má za následek přetrvávající mnohonásobné porušování práv, které děti vyhání na ulici a které pokračuje ve chvíli, kdy se děti na ulici ocitnou. Tento problém se týká všech států.
8. Příčiny, výskyt a zkušenosti dětí žijících na ulici se liší mezi jednotlivými státy i v rámci nich. Ke strukturálním příčinám výskytu a vyloučení dětí žijících na ulici patří nerovnosti vycházející z ekonomického postavení, rasy a pohlaví. Ty jsou dále zhoršovány materiální chudobou, nedostatečnou sociální ochranou, špatně zacílenými investicemi, korupcí a fiskálními (daně a výdaje) politikami, které snižují či vylučují schopnost chudých lidí se z chudoby vymanit. Účinky strukturálních příčin dále zhoršují náhlá destabilizace způsobená konfliktem, hladomorem, epidemií, přírodní katastrofou nebo nuceným vystěhováním či události vedoucí k vysídlení nebo nucené migraci. K dalším příčinám patří: násilí, zneužívání, vykořisťování a zanedbávání doma či v institucích poskytujících péči nebo ve vzdělávacích institucích (včetně náboženských), úmrtí pečujících osob, zřeknutí se dítěte (a to i kvůli HIV/AIDS),4 nezaměstnanost pečujících osob, nestabilní rodiny, rozpad rodiny, polygamie,5 vyloučení ze vzdělávání, zneužívání návykových látek a duševní choroba (u dětí nebo v rodině), netolerance a diskriminace, a to včetně těch namířených proti dětem s postižením, děti obviněné z čarodějnictví, bývalí dětští vojáci zavržení svými rodinami a děti vypuzené z rodin v důsledku zpochybnění jejich sexuality či toho, že se identifikují jako lesba, gay, bisexuál, transgender, intersexuální nebo asexuální osoba, a neschopnost rodin přijmout odpor dětí vůči škodlivým praktikám, jako jsou dětské sňatky či mrzačení ženských pohlavních orgánů.6
III. Cíle
9. Tento obecný komentář má následující cíle:
a) objasnit povinnosti států při uplatňování přístupu založeného na právech dítěte na strategie a iniciativy určené dětem žijícím na ulici;
b) poskytnout státům komplexní a závazné pokyny týkající se využívání holistického a na právech dětí založeného přístupu: k předcházení situacím, kdy děti zažívají porušování práv a nemají jiné možnosti, což vede k tomu, že musí kvůli svému přežití a rozvoji záviset na ulici, a k prosazování a ochraně práv dětí, které již na ulici žijí, zajištění kontinuální péče a pomoci dětem, aby mohly plně rozvinout svůj potenciál;
c) identifikovat důsledky konkrétních článků úmluvy pro děti žijící na ulici, aby bylo posíleno respektování těchto dětí jakožto držitelů práv a plnohodnotných občanů a aby došlo k většímu pochopení vazeb dětí na ulici.
IV. Holistické dlouhodobé strategie vycházející z přístupu založeného na právech dítěte
A. Přístup založený na právech dítěte
Popis
10. V rámci přístupu založeného na právech dítěte je uskutečňování práv dítěte stejně důležité jako konečný výsledek. Přístup založený na právech dítěte zajišťuje respektování důstojnosti, života, zachování života, blaha, zdraví, aktivní účasti a nediskriminace dítěte jakožto držitele práv.
11. Podle Dětského fondu OSN (UNICEF)7 se za přístup založený na právech dítěte považuje přístup, který:
a) prosazuje uskutečňování práv dítěte tak, jak jsou stanovena v úmluvě a dalších mezinárodních lidskoprávních nástrojích;
b) využívá standardy práv dítěte a zásady uvedené v úmluvě a dalších mezinárodních lidskoprávních nástrojích za účelem řízení chování, kroků, politik a programů, jako jsou zejména: nediskriminace, nejlepší zájem dítěte, právo na život, zachování života a rozvoj, právo být slyšeno a právo dítěte být při výkonu svých práv usměrňováno pečujícími osobami, rodiči a členy komunity, a to způsobem, který odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem;
c) buduje schopnost dětí jakožto držitelů práv svá práva uplatňovat a schopnost nositelů povinností plnit své povinnosti vůči dětem.
Význam pro děti žijící na ulici
12. Výbor je toho názoru, že strategie a iniciativy, které přijmou přístup založený na právech dítěte, splňují hlavní kritéria osvědčeného postupu, a to bez ohledu na úroveň či souvislosti. Děti žijící na ulici jsou vůči zásahu dospělých do jejich životů často nedůvěřivé. Skutečnost, že je dospělí ve společnosti zneužívali, je vede k tomu, že nejsou ochotné vzdát se své těžce získané, byť omezené autonomie. Tento přístup zdůrazňuje plné respektování jejich autonomie, a to včetně podpory dětí při hledání alternativ k závislosti na ulici. Podporuje jejich odolnost a schopnosti, zvyšuje jejich zapojení do rozhodování a posiluje jejich postavení jakožto socioekonomických, politických a kulturních aktérů. Vychází z jejich stávajících silných stránek a pozitivních kroků, kterými děti přispívají ke svému vlastnímu přežití a rozvoji, jakož i k rozvoji a přežití svých vrstevníků, rodin a komunit. Uplatňování tohoto přístupu je nejen morálním a zákonným imperativem, ale zároveň se jedná o nejudržitelnější přístup k identifikování a uplatňování dlouhodobých řešení týkajících se dětí žijících na ulici.
B. Národní strategie
Přehled
13. Za účelem splnění povinností vyplývajících z úmluvy se státy vyzývají, aby přijaly holistické a dlouhodobé strategie a vyčlenily nezbytné rozpočtové prostředky pro děti žijící na ulici. Níže jsou uvedeny průřezové otázky a procesy, po kterých následuje tematický obsah, který by měl být v rámci těchto strategií řešen. Jelikož děti žijící na ulici jsou odborníky, pokud jde o jejich vlastní životy, měly by se na vývoji a provádění strategií podílet. Prvním krokem, který by státy měly učinit, je shromáždit informace o těchto dětech v jejich zemi a rozhodnut o tom, jak nejlépe prosazovat jejich práva. Státy by měly přijmout meziodvětvový přístup, aby pochopily, jak politika v jedné oblasti, například finance, ovlivňuje politiku v jiné oblasti, například vzdělávání, která má vliv na děti žijící na ulici. Státy by měly podporovat meziodvětvovou spolupráci a spolupráci mezi státy.
Přezkum právních předpisů a politik
14. Státy by měly posoudit, jak mohou být zlepšeny právní předpisy a politiky, aby odrážely doporučení uvedená v tomto obecném komentáři. Státy by měly s okamžitou platností: odstranit ustanovení, která přímo či nepřímo diskriminují na základě toho, že děti, jejich rodiče či rodina žijí na ulici, zakázat veškerá ustanovení, která umožňují či podporují razie nebo svévolné odstraňování dětí a jejich rodin z ulic a veřejných prostorů, případně zrušit trestné činy, které kriminalizují a neúměrně ovlivňují děti žijící na ulici, jako je například žebrání, porušování zákazů vycházení, potulka, tuláctví a útěk z domova, a konečně zrušit trestné činy kriminalizující děti za to, že se staly obětí komerčního sexuálního vykořisťování, a tzv. trestné činy proti morálce, jako je například nemanželský sex. Státy by měly představit či přezkoumat zákon o ochraně dětí, a to na základě přístupu založeného na právech dítěte a tak, aby konkrétně řešil problematiku dětí žijících na ulici. Tento zákon by měl být prováděn prostřednictvím podpůrných politik, mandátů, operačních postupů, pokynů, poskytování služeb, dohledu a vynucovacích mechanismů a měl by být vypracován ve spolupráci s klíčovými zúčastněnými stranami, včetně dětí žijících na ulici. Může se stát, že státy budou muset na základě participativního výzkumu vypracovat příslušné politické a právní definice těchto dětí, a to v souvislostech, kdy to bude nutné za účelem usnadnění zásahů zákonem pověřených profesionálů a služeb. Proces vypracování právních definic by však neměl zpozdit přijímání kroků k řešení porušování práv.
Úloha státu a odpovědnost, regulace a koordinace nestátních aktérů
15. Strategie týkající se dětí žijících na ulici by měly zohledňovat stát i nestátní aktéry. Úloha státu jakožto primárního nositele povinností je nastíněna v oddílu V níže. Státy mají povinnost pomoct rodičům či pečujícím osobám, aby v rámci svých schopností a finančních možností a s ohledem na rozvíjející se schopnosti dítěte zabezpečili životní podmínky nezbytné pro optimální rozvoj dítěte (články 5, 18 a 27). Státy by rovněž měly prostřednictvím financování, akreditace a regulace podporovat občanskou společnost jakožto doplňkového aktéra při poskytování personalizovaných, specializovaných služeb určených dětem žijícím na ulici, a to na základě přístupu založeného na právech dítěte. Hospodářské odvětví musí plnit své povinnosti týkající se práv dětí a státy by měly zajistit, že tak činí.8 Je třeba zajistit koordinaci mezi státem a nestátními aktéry. Státy mají zákonnou povinnost zajistit, že nestátní poskytovatelé služeb provozují svou činnost v souladu s ustanoveními úmluvy.9
Řešení komplexnosti
16. Strategie musí řešit vícečetné příčiny od strukturálních nerovností až po násilí v rodinách. Musí rovněž zohledňovat opatření určená k okamžitému provádění, jako je například ukončení razií nebo svévolného odstraňování dětí z veřejných prostorů, jakož i opatření určená k postupnému zavádění, jako je například komplexní sociální ochrana. Je pravděpodobné, že toto bude vyžadovat kombinaci změn v oblasti právních předpisů, politik a poskytování služeb. Státy by se měly zavázat k naplňování lidských práv nad rámec dětských práv. Státy by zejména měly zajistit navazující mechanismy pro děti v prostředích náhradní péče a pro děti žijící na ulici, které ve věku 18 let vstupují do dospělosti, aby se předešlo náhlému ukončení podpory a služeb.
Komplexní systémy ochrany dítěte
17. Stanovování rozpočtu a vypracování a posilování holistických systémů ochrany dítěte na základě přístupu založeného na právech dítěte představují v rámci legislativního a politického rámce základ praktických opatření nutných pro strategie prevence a reakce. Tyto národní systémy ochrany dítěte se musí zaměřovat i na děti žijící na ulici a musí v sobě plně zahrnovat konkrétní služby, které tyto děti potřebují. Systémy musí poskytovat kontinuální péči napříč všemi relevantními kontexty včetně prevence, včasného zásahu, poskytování pomoci na ulicích, linek pomoci, bezplatných poraden pro osoby s problémy, center denní péče, dočasné ústavní péče, sloučení rodiny, pěstounské péče, nezávislého bydlení nebo jiných krátkodobých či dlouhodobých možností péče. Nicméně ne všechny tyto kontexty jsou relevantní pro všechny děti žijící na ulici. Například prevence a včasný zásah jsou prioritou v případě dětí, které se nacházejí v raných fázích budování silných a škodlivých pouličních vazeb, ale nejsou relevantní pro děti, které se na ulici narodily. Některé děti nemusí mít zkušenost s rezidenčním umístěním, zatímco pro jiné není sloučení s rodinou relevantní či vhodné. Strategie by měly jasně stanovit, že v každém kontextu musí být uplatňován přístup založený na právech dítěte. Měla by být omezena administrativní zátěž a prodlevy, pokud jde o získání přístupu k systémům ochrany dítěte. Informace by měly být k dispozici v přístupných a vůči dětem přátelských formátech a dětem žijícím na ulici by měla být poskytnuta podpora, aby systémům ochrany dítěte porozuměly a dokázaly se v nich orientovat.
Budování kapacity osob, které jsou v kontaktu s dítětem
18. Státy by měly investovat do kvalitního počátečního základního i následného průběžného školení týkajícího se práv dítěte, ochrany dítěte a místního kontextu dětí žijících na ulici, které bude určeno všem profesionálům, kteří mohou přijít do přímého či nepřímého kontaktu s dětmi žijícími na ulici, a to v oblastech jako je tvorba politik, prosazování práva, spravedlnost, vzdělávání, zdravotní péče, sociální práce a psychologie. Toto školení může čerpat z odborných znalostí nestátních aktérů a mělo by být začleněno do osnov příslušných školicích institucí. Pro profesionály, kteří v rámci zvláštní části svého mandátu pracují s dětmi žijícími na ulici, je vyžadováno dodatečné hloubkové školení týkající se přístupu založeného na právech dítěte, psychologické podpory a posílení postavení dítěte, přičemž se jedná například o sociální pracovníky pracující na ulici nebo specializované jednotky na ochranu dětí v rámci policejní služby. Důležitou školicí metodou v terénu jsou „kontaktní pochůzky“, a „pouliční pochůzky“. Základní a specializované školení by mělo zahrnovat změnu postojů a chování, jakož i předávání znalostí a rozvoj dovedností, a mělo by podporovat mezioborovou spolupráci. Národní a místní vlády by měly pochopit a podporovat zásadní úlohu sociálních pracovníků, a to včetně sociálních pracovníků pracujících na ulici, pokud jde o včasné odhalování a poskytování podpory rodinám s ohroženými dětmi a dětem žijícím na ulici. Profesionálové by měli být zapojeni do participativního vypracovávání operačních postupů, pokynů týkajících se osvědčeného postupu, strategických směrnic, plánů, výkonnostních standardů a disciplinárních kodexů, a mělo by se jim dostat podpory, aby je mohli provádět v praxi. Státy by měly usnadňovat osvětu a školení jiných zúčastněných stran, které přicházejí do přímého či nepřímého kontaktu s dětmi žijícími na ulici, jako jsou například pracovníci v dopravě, zástupci médií, komunitní a duchovní/náboženští vůdci a aktéři soukromého sektoru, kteří by měli být povzbuzováni k přijetí zásad týkajících se podnikání a práv dětí.10
Poskytování služeb
19. Státy by měly přijmout kroky k zajištění toho, aby měly děti žijící na ulici přístup k základním službám jako zdravotní péče a vzdělávání, ke spravedlnosti, kultuře, sportu a informacím. Státy by měly zajistit, aby jejich systémy ochrany dětí poskytovaly specializované služby na ulici, do kterých budou zapojeni vyškolení sociální pracovníci s dobrou znalostí místních pouličních vazeb, kteří mohou dětem pomoci znovu navázat kontakt s rodinou, místními komunitními službami a se širší společností. To nutně neznamená, že by se děti měly zříci svých pouličních vazeb, ale spíše to, že zásah by měl zajistit jejich práva. Prevence, včasný zásah a pouliční podpůrné služby představují vzájemně se posilující prvky a poskytují kontinuální péči v rámci účinné dlouhodobé a holistické strategie. Státy jsou primárními nositeli povinností, činnosti občanské společnosti však mohou úsilí států, pokud jde o zavádění a provádění inovativního a personalizované poskytování služeb, doplňovat.
Provádění na úrovni místních samospráv
20. Úspěšné iniciativy jsou závislé na podrobném porozumění místním souvislostem a na individualizované podpoře dětí. Při rozšiřování iniciativ je třeba dbát na to, aby se v rámci procesu neztratily ze zřetele děti. Státy by měly povzbuzovat a podporovat specializované zásahy na místní úrovni založené na partnerství, které vycházejí z přístupu založeného na právech dítěte, jsou malé a flexibilní, mají odpovídající rozpočty a jsou často vedeny organizacemi občanské společnosti, které mají znalosti místního prostředí. Tyto zásahy by měly být koordinovány místními samosprávami a podporované státem, a to prostřednictvím národního systému ochrany dětí. Mohly by využívat podpory soukromého sektoru, pokud jde o zdroje na budování kapacit a organizační dovednosti, a akademické sféry, pokud jde o výzkumnou kapacitu, aby bylo umožněno rozhodování založené na důkazech. Města a komunity přátelské vůči dětem přispívají k atmosféře přijetí a poskytují základ pro sociální sítě a komunitně založené systémy ochrany určené dětem žijícím na ulici. Děti žijící na ulici by měly podporovány, pokud jde o jejich účast na místních, decentralizovaných plánovacích procesech vycházejících zdola nahoru.
Monitorování a zodpovědnost
21. Účinné provádění právních předpisů, politik a služeb závisí na jasných mechanismech monitorování a zodpovědnosti, které jsou transparentní a masivně prosazované. Státy by měly podporovat zapojení dětí žijících na ulici, a to i do mechanismů sociální zodpovědnosti, jako jsou například koalice státu a nestátních aktérů, výbory či pracovní skupiny monitorující veřejnou politiku, které se zaměřují na děti žijící na ulici. Děti žijící na ulici by měly mít snadný přístup k nezávislým národním lidskoprávním institucím prosazujícím a monitorujícím provádění úmluvy,11 jako jsou například ombudsmani pro práva dětí.
Přístup ke spravedlnosti a prostředkům nápravy
22. Děti žijící na ulici, které jsou oběťmi či přeživšími porušování lidských práv mají právo na účinné právní a jiné prostředky nápravy včetně právního zastoupení. To zahrnuje přístup k mechanismům pro podávání individuálních stížnosti, a to buď samotnými dětmi a/nebo v zastoupení dospělými, a k soudním i mimosoudním mechanismům opravných prostředků na místní i národní úrovni včetně nezávislých lidskoprávních institucí. Jsou-li vyčerpány domácí prostředky nápravy, měl by být k dispozici přístup k použitelným mezinárodním lidskoprávním mechanismům, a to včetně postupu stanoveného opčním protokolem k úmluvě zavádějícím postup předkládání oznámení. Opatření týkající se reparace mohou zahrnovat uvedení do původního stavu, odškodnění, rehabilitaci, omluvu nebo záruky, že se porušování práv nebude opakovat.12
Shromažďování údajů a výzkum
23. Státy by měly ve spolupráci s akademickou sférou, občanskou společností a soukromým sektorem vypracovat systematické, práva respektující, participační mechanismy pro shromažďování údajů a sdílení rozčleněných informací ohledně dětí žijících na ulici. Státy musí zajistit, že shromažďování a využívání těchto informací nebude tyto děti stigmatizovat nebo jim způsobovat újmu. Shromažďování údajů o dětech žijících na ulici by mělo být začleněno do národního shromažďování údajů o dětech a mělo by být zajištěno, že národní údaje nebudou spoléhat pouze na průzkumy prováděné v domácnostech, ale budou zahrnovat rovněž děti žijící mimo domácnosti. Děti žijící na ulici by se měly podílet na stanovování cílů a agend výzkumu a na shromažďování informací, analýze a šíření výzkumu pro účely tvorby politik, jakož i na navrhování specializovaných zásahů.13 Situace na ulici se rychle mění a výzkum proto musí být prováděn pravidelně, aby bylo zajištěno, že politiky a programy odpovídají aktuálnímu stavu.
V. Klíčové články úmluvy v souvislosti s dětmi žijícími na ulici
Přehled
24. Veškerá práva obsažená v úmluvě a jejích opčních protokolech jsou vzájemně propojená a neoddělitelná, pro děti žijící na ulici stejně jako pro všechny děti. Tento obecný komentář by měl být vykládán ve spojení se všemi ostatními obecnými komentáři výboru. Tento obecný komentář se zaměřuje na články, které mají zvláštní význam pro děti žijící na ulici a na které se dosavadní obecné komentáře výboru dosud nezaměřovaly. Například ačkoli ustanovení týkající se násilí, vzdělávání, soudního systému pro mladistvé a zdraví jsou zjevně důležité, zde se vyskytují jako relativně stručné odkazy na stávající obecné komentáře. Na druhou stranu některé jiné články jsou zkoumány pečlivěji, a to s ohledem na jejich důsledky pro děti žijící na ulici a na skutečnost, že se jimi výbor dosud podrobně nezabýval. Níže vybrané články neznamenají, že v případě dětí žijících na ulici mají občanská a politická práva převahu nad právy sociálními, hospodářskými a kulturními.
A. Články mající v rámci přístupu založeného na právech dítěte obecný význam
Článek 2 o nediskriminaci
Nediskriminace z důvodu sociálního původu, majetku, rodu a jiného postavení
25. Státy musí respektovat a zajistit práva stanovená v úmluvě pro každé dítě v jejich jurisdikci bez jakékoli diskriminace. Diskriminace je nicméně jednou z primárních příčin, proč děti skončí na ulici. Děti jsou následně diskriminovány na základě svých vazeb na ulici, tedy z důvodu svého sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení, což vede k celoživotním negativním důsledkům. Výbor vykládá pojem „jiné postavení“ uvedený v článku 2 úmluvy tak, že zahrnuje situaci, kdy dítě nebo jeho rodiče či jiní rodinní příslušníci žijí na ulici.
Systémová diskriminace14
26. Diskriminace může být přímá či nepřímá.15 Přímá diskriminace zahrnuje nepřiměřené politické přístupy k „řešení bezdomovectví“, které uplatňují represivní úsilí za účelem předcházení žebrání, potloukání se, tuláctví, útěkům nebo chování zajišťujícímu přežití, například kriminalizaci přestupků, které nejsou trestnými činy,16 pouliční zátahy nebo „razie“ a cílené násilí, obtěžování a vydírání ze strany policie. Přímá diskriminace může zahrnovat: odmítání policie brát vážně krádež nebo násilí nahlášené dětmi žijícími na ulici, diskriminační zacházení v rámci soudních systémů pro mladistvé, odmítání sociálních pracovníků, učitelů nebo zdravotnických pracovníků pracovat s dětmi žijícími na ulici, jakož i obtěžování, ponižování a šikanování ze strany vrstevníků a učitelů ve školách. Nepřímá diskriminace zahrnuje politiky vedoucí k vyloučení ze základních služeb, jako je zdravotní péče a vzdělávání, například tím, že je vyžadována platba nebo předložení průkazů totožnosti. I když děti žijící na ulici nejsou izolovány od základních služeb, mohou být izolovány v rámci těchto systémů. Děti mohou čelit vícečetným a vzájemně se prolínajícím formám diskriminace, například na základě pohlaví, sexuální orientace a genderové identity/jejího vyjádření, postižení, rasy, etnické příslušnosti, postavení domorodého obyvatele,17 postavení imigranta či jiného menšinového postavení, zejména s ohledem na to, že menšinové skupiny jsou mezi dětmi žijícími na ulici často nadměrně zastoupeny. Děti, které jsou vystaveny diskriminaci, jsou zranitelnější vůči násilí, zneužívání, vykořisťování a sexuálně přenosným infekcím včetně HIV a hrozí jim větší rizika, pokud jde o jejich zdraví a rozvoj.18 Státům se připomíná, že zaručení práva na nediskriminaci nepředstavuje pouze pasivní povinnost zakázat všechny formy diskriminace, ale vyžaduje odpovídající proaktivní opatření, aby byly zajištěny účinné rovné příležitosti pro všechny děti umožňující jim požívat svá práva podle úmluvy. To vyžaduje pozitivní opatření, jejichž cílem je napravit situaci podstatné nerovnosti.19 Systémová diskriminace reaguje na změny právních předpisů a politik, a proto je možné ji prostřednictvím změn právních předpisů a politik řešit. Děti žijící na ulici zdůraznily, že diskriminace a negativní postoje ze strany veřejnosti, kterým čelí, představují konkrétní problém, a požádaly o opatření na zvyšování povědomí a vzdělávací opatření, které by těmto situacím předcházely.
Odstranění diskriminace
27. Diskriminace by měla být odstraněna formálně, a to zajištěním toho, že ústava státu, jeho právní předpisy a politiky nediskriminují osoby na základě toho, že žijí na ulici, a zejména tím, že bude věnována dostatečná pozornost dětem žijícím na ulici jakožto skupině, která je vystavena trvalým předsudkům a která vyžaduje pozitivní akci.20 Dočasná zvláštní opatření nezbytná pro urychlení toho, aby bylo dosaženo faktické rovnosti dětí žijících na ulici, by neměla být považována za diskriminaci. Státy by měly zajistit: rovnost dětí žijících na ulici před zákonem, zákaz veškeré diskriminace z důvodu žití na ulici, řešení podněcování k diskriminaci a obtěžování21, že děti žijící na ulici a jejich rodiny nejsou svévolně zbavováni svého majetku a že zákazy vycházení jsou zákonné, přiměřené a nediskriminační. Státy by rovněž měly zajistit osvětu profesionálů, soukromého sektoru a veřejnosti vůči zkušenostem a právům dětí žijících na ulici, a to s cílem kladně přetransformovat postoje. Státy by měly podporovat kreativní umělecké, kulturní a/nebo sportovní programy, které jsou vedeny dětmi žijícími na ulici nebo tyto děti zahrnují, a to za účelem pomoci při řešení zkreslených představ a odstraňování bariér u profesionálů, komunit – včetně jiných dětí – a širší společnosti prostřednictvím viditelného vzájemného dialogu a interakce. To může zahrnovat pouliční cirkus, divadlo, hudbu, umění a sportovní utkání. Státy by měly pracovat s tištěnými, vysílanými a sociálními médii, prostřednictvím kterých budou šířit a zesilovat poselství související s osvětou a destigmatizací a příběhy na základě přístupu založeného na právech dítěte. Strach veřejnosti z trestných činů páchaných dětmi žijícími na ulici je často přiživován médii a je neúměrný realitě. Média by měla být aktivně pobízena k využívání přesných údajů a důkazů a k tomu, aby splňovala standardy ochrany dětí za účelem zajištění důstojnosti dětí, jejích fyzického bezpečí a psychologické integrity.
Článek 3 odst. 1 o nejlepším zájmu dítěte
28. Povinnosti související s tímto právem tvoří základní součást přístupu založeného na právech dítěte a jejich cílem je zajistit holistickou psychologickou a morální integritu dětí žijících na ulici a podporovat jejich lidskou důstojnost. Tyto děti byly identifikovány jako obzvlášť zranitelné. Jak výbor již uvedl, nejlepší zájem dítěte v konkrétní zranitelné situaci nebude vždy stejný jako nejlepší zájem všech dětí ve stejné zranitelné situaci. Instituce a rozhodovací orgány musí zohlednit odlišné druhy a stupně zranitelnosti každého dítěte, jelikož každé dítě je jedinečné a každá situace musí být posouzena v souladu s jedinečností dítěte.22 „Zranitelnost“ by měla být v tomto kontextu posuzována ve spojení s odolností a soběstačností jednotlivých dětí žijících na ulici.
Článek 6 o právu na život, zachování života a rozvoj
Právo na život
29. Děti žijící na ulici jsou vystaveny mimo jiné riziku: mimosoudní popravy ze strany státních agentů, vraždy ze strany dospělých či vrstevníků, a to včetně vraždy související s tzv. samozvanou spravedlností a tomu, že se budou sdružovat s jedinci páchajícími trestnou činnost a s gangy nebo že se na ně tyto jedinci či gangy zaměří, jakož i tomu, že stát těmto trestným činům nepředchází; dále jsou tyto děti rovněž vystaveny riziku potenciálně život ohrožujících podmínek souvisejících s riskantními formami dětské práce, dopravními nehodami,23 zneužíváním návykových látek, komerčním sexuálním vykořisťováním a nebezpečnými sexuálními praktikami, jakož i riziku smrti v důsledku absence přístupu k odpovídající výživě, zdravotní péči a přístřeší. Právo na život by nemělo být vykládáno úzce.24 Týká se nároku jednotlivců, aby nebyli vystaveni aktům či opomenutím, jejichž cílem či předpokládaným důsledkem je, že způsobí nepřirozenou či předčasnou smrt, a nároku na prožití důstojného života. V roce 1999 Meziamerický soud pro lidská práva v případu mučení a vraždy tří dětí a dvou mladých lidí žijících na ulici policií, který se odehrál v roce 1990, rozhodl, že svévolné zbavení života není omezeno pouze na nezákonný akt zabití, ale vztahuje se i na situace, kdy je osobám upřeno jejich právo na důstojný život. Koncept práva na život se nevztahuje pouze na občanská a politická práva, ale rovněž na hospodářská, sociální a kulturní práva. Nutnost chránit nejzranitelnější osoby – k nimž patří dětí žijící na ulici – rozhodně vyžaduje výklad práva na život, který zahrnuje minimální podmínky pro důstojný život.25
30. Výbor již zdůraznil, že vyrůstání v podmínkách absolutní chudoby ohrožuje zachování života dětí a jejich zdraví a podkopává jejich základní kvalitu života.26
Právo na zachování života a na rozvoj
31. Výbor očekává, že státy budou pojem „rozvoj“ vykládat jako holistický koncept zahrnující fyzický, duševní, duchovní, morální, psychologický a sociální rozvoj dítěte. Děti žijící na ulici mají omezenou škálu činností a chování, z níž můžou za účelem přežití a rozvoje ve veřejných prostorách vybírat. Povinnosti států podle článku 6 vyžadují, aby státy věnovaly pečlivou pozornost chování a životním stylům dětí, a to i tehdy, neodpovídají-li tomu, co konkrétní komunity nebo společnosti považují v rámci převládajících kulturních norem za přijatelné pro určitou věkovou skupinu. Programy mohu být účinné pouze tehdy, budou-li zohledňovat realitu dětí žijících na ulici.27 Zásahy by měly jednotlivé děti žijící na ulici podporovat v dosažení jejich optimálního rozvoje28 a maximalizovat jejich pozitivní přínos pro společnost.
Zajištění důstojného života
32. Státy mají povinnost respektovat důstojnost dětí žijících na ulici a jejich právo na život, zachování života a rozvoj, a to tím, že se zdrží státem vedeného násilí, a dekriminalizací chování zajišťujícího přežití a statusových přestupků, chránit děti žijící na ulici před újmou způsobovanou třetími stranami a naplnit jejich právo na život, zachování života a rozvoj tím, že budou navrhovat a provádět holistické dlouhodobé strategie v souladu s přístupem založeným na právech dítěte, aby byl zajištěn rozvoj dětí v co nejvyšší míře. Státy by měly asistovat důvěryhodným a podporu poskytujícím dospělým – jako jsou například rodinní příslušníci, sociální pracovníci z řad státu nebo občanské společnosti, psychologové, terénní pracovníci nebo mentoři –, kteří pomáhají dětem žijícím na ulici. Státy by rovněž měly zavést procesní a praktická opatření týkající se pohřbů, aby byla zajištěna důstojnost a respektování dětí, které zemřely na ulici.
Článek 12 o právu dítěte být slyšeno29
33. Děti žijící na ulici čelí konkrétním překážkám, pokud jde o jejich právo být slyšeny, a výbor vyzývá státy, aby vyvinuly proaktivní úsilí k překonání těchto překážek. Státy a mezivládní organizace by měly dětem žijícím na ulici zajistit – a podporovat organizace občanské společnosti při zajišťování – podpůrné prostředí, v němž budou: slyšeny v rámci soudních a správních řízení, moci provádět své vlastní iniciativy a plně se účastnit konceptualizace politik a programů na komunitní i národní úrovni, jejich navrhování, provádění, koordinace, monitorování, přezkumu a komunikace, a to i prostřednictvím médií. Zásahy mají pro děti žijící na ulici největší přínos, jsou-li samy děti aktivně zapojeny do posuzování svých potřeb, navrhování řešení a do formování strategií a jejich provádění, místo toho, aby byly vnímány jako objekty, za které je rozhodováno. Státy by při vypracovávání strategií prevence a reakce měly naslouchat rovněž relevantním dospělým, jako jsou rodiny a členové komunit, profesionálové a právní zástupci. Zásahy by měly jednotlivé děti žijící na ulici podporovat v uplatňování jejich práv a v rozvoji jejich dovedností, odolnosti, odpovědnosti a občanského postoje, a to v souladu s jejich rozvíjejícími se schopnostmi. Státy by měly děti žijící na ulici podporovat a vybízet je k tomu, aby zakládaly své vlastní, dětmi vedené organizace a iniciativy, čímž dojde k vytvoření prostoru pro jejich smysluplné zapojení a zastoupení.30 Děti žijící na ulici mohou případně, a je-li vše řádně zajištěno, zvyšovat povědomí prostřednictvím sdílení vlastních zkušeností, a to za účelem omezení stigmatizace a diskriminace a předcházení tomu, aby jiné děti skončily na ulici.
Článek 4 o potřebných opatřeních
34. V souladu s článkem 4 státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, učiní všechna potřebná legislativní, správní a jiná opatření k provádění práv uznaných úmluvou. To se týká každého dítěte bez jakékoli diskriminace, přičemž je třeba věnovat zvláštní pozornost nejvíce znevýhodněným skupinám – což zjevně zahrnuje i děti žijící na ulici.31 Minimální základní povinnost uložená každému státu je zajistit naplnění alespoň minimálních základních úrovní každého sociálního, hospodářského a kulturního práva.32 Státy by měly zajistit, že toto se týká rovněž dětí žijících na ulici. Absence dostupných zdrojů není sama o sobě legitimním argumentem proto, aby státy tuto základní povinnost neplnily. Jak výbor již uvedl, bezprostřední a minimální základní povinnosti ukládané právy dětí by neměly být ohroženy žádnými regresivními opatřeními, a to ani v dobách hospodářské krize.33 Státy by měly zajistit, že děti žijící na ulici nejsou postiženy regresivními opatřeními v dobách hospodářské krize.
Článek 5 o orientaci a usměrňování v souladu s rozvíjejícími se schopnostmi dítěte
35. Za účelem posílení prevence by státy měly budovat kapacitu rodičů, členů širší rodiny a komunity poskytovat dětem odpovídající orientaci a usměrňování, pomoci jim zohledňovat názory dítěte v souladu s jeho věkem a vyspělostí, zajišťovat jim bezpečné a podpůrné prostředí, v němž se může dítě rozvíjet, a uznávat děti jako aktivní držitele práv, kteří jsou s postupujícím rozvojem stále více schopni tato práva vykonávat, je-li jim poskytnuta řádná orientace a usměrňování. Zásadu rozvíjejících se schopností dítěte výbor již rozpracoval: čím víc toho dítě ví a chápe a čím víc má zkušeností, tím víc musí rodič nebo zákonný zástupce orientaci a usměrňování transformovat v připomínky a rady a postupně ve vzájemné rovnocenné výměny.34 Děti žijící na ulici vyžadují obzvláště citlivou orientaci a usměrňování respektující jejich životní zkušenosti. Většina dětí žijících na ulici udržuje kontakt s rodinami a existuje stále více důkazů o účinných způsobech, jak tyto rodinné vazby posílit. Pokud mají děti žijící na ulici pouze málo či žádné kladné vazby s rodiči, širší rodinou nebo zákonnými zástupci, pak nabývá na významu role členů komunity, jak je zmíněna v článku 5, přičemž je chápána tak, že zahrnuje podporu důvěryhodných dospělých spojených s organizacemi občanské společnosti.
B. Občanská práva a svobody
Článek 15 o právu na svobodu sdružování a právu na svobodu pokojného shromažďování
Přehled
36. Realita dětí žijících na ulici nezapadá do tradičních definic či konceptualizací dětství. Ve srovnání s jinými dětmi mají jedinečný vztah k veřejným prostorům. Restrikce státu, pokud jde o článek 15 v souvislosti s veřejnými prostory, proto mohou mít na děti žijící na ulici nepřiměřený dopad. Státy by měly zajistit, že přístup těchto dětí k politickému a veřejnému prostoru, v němž se mohou sdružovat a pokojně shromažďovat, jim není diskriminačním způsobem upírán.
Občanský a politický prostor
37. Sdružování a pokojné shromažďování jsou pro děti žijící na ulici zásadní, aby mohly uplatňovat svá práva, například prostřednictvím odborů pracujících dětí a sdružení vedených dětmi. Výbor nicméně ve svých závěrečných doporučeních pravidelně vyjadřuje obavy ohledně absence politického prostoru, v němž by děti mohly vyjadřovat své názory. Zejména děti žijící na ulici jsou v tomto ohledu omezovány, jelikož často nemají vazby s důvěryhodným dospělým, který může být pro zákonnou registraci organizace nutný. Dětem žijícím na ulici může chybět podpora při vyplňování dokumentace a získávání přístupu k informacím nezbytným pro rozvoj iniciativ sdružování a pokojného shromažďování. Děti žijící na ulici mohou dostávat zaplaceno za to, že zvýší počet účastníků protestů či shromáždění. Mohou být zranitelné vůči vykořisťování a nemusí si být vědomy důsledků své účasti na takovýchto akcích, v souvislosti s čímž vyvstávají komplexní otázky týkající se nutnosti nastolit rovnováhu mezi právem na ochranu a právem na účast. Nicméně jak výbor uvedl ve svých závěrečných doporučeních, toto by nemělo být používáno jako omluva pro omezování práv dětí, pokud jde o sdružování a pokojné shromažďování. Článek 15 vyžaduje, aby státy posílily postavení dětí žijících na ulici tak, aby tyto děti byly schopny vykonávat svá práva na účast a bránit se proti kooptaci a manipulaci ze strany dospělých.
Veřejné prostory
38. Kromě sdružování a pokojného shromažďování v kontextu občanských a politických práv výbor zdůrazňuje, že je důležité respektovat volbu dětí žijících na ulici společně se bez ohrožení veřejného pořádku sdružovat ve veřejných prostorech za účelem uspokojení jejich práva na zachování života a rozvoje (článek 6), práva na odpočinek, účast na hře a volný čas (článek 31),35 a za účelem vytváření sítí a organizace společenského života, které jsou obecně klíčovým prvkem jejich života. Pro děti žijící na ulici je tento druh shromažďování součástí života. Ne vždy je možné rozčlenit ho do samostatných činností jako je stravování, spánek či rekreace. V případě dětí, které nežijí na ulici, k této kooperativní koexistenci s jinými lidmi dochází zejména v prostředích jako jsou domácnost či škola. V případě dětí žijících na ulici k němu dochází ve veřejných prostorech. Tyto děti musí mít bezpečné místo, kde mohou vykonávat své právo na sdružování, které je zde vykládáno ve spojení s ostatními právy chráněnými úmluvou jako „trávení času s ostatními ve veřejných prostorech“. Výbor zkoumal snižující se toleranci vůči dětem ve veřejných prostorech v souvislosti s článkem 31.36 V tomto obecném komentáři jsou tyto obavy ohledně snižující se tolerance rozšířeny na využívání veřejných prostorů dětmi za jinými účely než účely uvedenými v rámci článku 31.
Restrikce týkající se článku 15
39. V souladu s čl. 15 odst. 2 jsou policejní a jiná opatření související s veřejným pořádkem přípustná pouze tehdy, pokud jsou tato opatření přijata na základě právních předpisů, zahrnují individuální spíše než kolektivní posouzení, respektují zásadu přiměřenosti a představují nejméně invazivní možnost. Tato opatření by neměla být uplatňována na skupinové či kolektivní bázi.37 To znamená, že obtěžování, násilí, razie a pouliční zátahy namířené vůči dětem žijícím na ulici, včetně kontextů velkých politických, veřejných či sportovních akcí, či jiné zásahy omezující či zasahující do práv dětí souvisejících se sdružováním a pokojným shromažďováním, jsou v rozporu s čl. 15 odst. 2. Neuznávání zákonně založených odborů pracujících dětí a organizací vedených dětmi žijícími na ulici a/nebo vyžadování povolení pro organizace, k nimž nemají děti žijící na ulici rozumný přístup, představují diskriminaci vůči těmto dětem a nejsou v souladu s čl. 15 odst. 2.
Prováděcí opatření
40. Státy by neměly obtěžovat či svévolně odstraňovat děti žijící na ulici z míst, kde se sdružují a pokojně shromažďují ve veřejných prostorech. Na osoby, které toto právo poruší, by měly být uvaleny sankce. Za účelem budování způsobilosti policie a bezpečnostních složek, pokud jde o řešení situací souvisejících s veřejným pořádkem způsobem, který respektuje práva dětí žijících na ulici, je třeba specializovaný výcvik.38 Nařízení přijatá místními samosprávami by měla být přezkoumána za účelem zajištění souladu s čl. 15 odst. 2. Státy by měly podporovat pozitivní opatření jako: posilování postavení dětí žijících na ulici prostřednictvím vzdělávání o právech dětí a rozvoje životních dovedností, příprava zúčastněných stran na to, aby byly schopny zohledňovat v rámci rozhodovacích procesů názory těchto dětí vyjádřené prostřednictvím sdružování a shromažďování a podpora účasti těchto dětí na volnočasových, oddechových, sportovních, uměleckých a kulturních činnostech společně s ostatními dětmi v komunitě. Právní předpisy by neměly vyžadovat, aby musely být organizace či pokojná shromáždění dětí žijících na ulici za účelem získání ochrany podle článku 15 formálně registrovány.
Článek 7 o registraci po narození a článek 8 o totožnosti
41. Absence důkazu o totožnosti má negativní dopad na ochranu práv dětí žijících na ulici v souvislosti se vzděláváním, zdravotní péčí a jinými sociálními službami, spravedlností, dědictvím či sloučením s rodinou. Státy by měly zajistit přinejmenším to, že všem dětem každého věku bude k dispozici bezplatná, dostupná, jednoduchá a rychlá registrace po narození. Děti žijící na ulici by měly být aktivně podporovány, aby získaly legální průkazy totožnosti. Jakožto dočasné řešení by státy a místní samosprávy měly povolit inovativní a flexibilní řešení, jako například poskytování neformálních průkazů totožnosti propojených s personálem/adresami občanské společnosti, které dětem v mezidobí umožní získat přístup k základním službám a ochraně v rámci soudního systému. Inovativní řešení by měla být přijata za účelem překonání výzev, jimž čelí dětí žijící na ulici, které jsou často vysoce mobilní a kterým chybí prostředky na to, aby mohly fyzické průkazy totožnosti uchovat v bezpečí, aniž by došlo k jejich ztrátě, poškození či krádeži.
Článek 13 o svobodě projevu a článek 17 o přístupu k informacím
42. Právo dětí žijících na ulici týkající se přístupu k informacím o jejich právech a vyhledávání a sdělování těchto informací je zásadní, pokud mají být tato práva pochopena a uskutečňována v praxi. Dostupné vzdělávání ohledně práv dětí uzpůsobené konkrétnímu kontextu pomůže překonat překážky, pokud jde o participaci dětí tak, aby byly jejich hlasy slyšeny. Děti žijící na ulici musí mít prostřednictvím dostupných a odpovídajících kanálů přístup k přesným, vysoce kvalitním a vůči dětem přátelským informacím týkajícím se: a) úlohy a zodpovědnosti státu a mechanismů pro podávání stížností za účelem nápravy v souvislosti s porušováním lidských práv, b) ochrany před násilím, c) sexuálního a reprodukčního zdraví včetně plánování rodičovství a prevence sexuálně přenosných infekcí, d) zdravého životního stylu včetně stravování a fyzické aktivity, e) bezpečného a respektujícího společenského a sexuálního chování, f) prevence nehod a g) negativních dopadů zneužívání alkoholu, tabáku, drog a jiných škodlivých látek.
Článek 16 o soukromí, cti a pověsti
43. Děti žijící na ulici mohou zažívat omezování soukromí, jelikož musí nejrůznější činnosti provádět ve veřejných prostorech. V důsledku diskriminace z důvodu, že děti, jejich rodiče či rodina žijí na ulici, znamená, že tyto děti jsou obzvlášť zranitelné ve vztahu k porušování článku 16. Výbor uznává nucené vystěhování jako porušení článku 16 úmluvy a Výbor pro lidská práva v minulosti uznal, že představuje i porušení článku 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.39 Pokyny související se ctí a pověstí jsou poskytnuty v doporučeních v odstavci 27 zabývajícím se stigmatizací a v odstavci 60 zabývajícím se nediskriminací a respektujícím zacházením ze strany policie.
C. Rodinné prostředí a náhradní péče
Článek 20 o právu na zvláštní ochranu a pomoc pro děti zbavené svého rodinného prostředí
Druhy péče
44. V případě dětí žijících na ulici, které nemají primární či zastupující pečující osobu, je faktickou pečující osobou stát, který je v souladu s článkem 20 povinen zajistit dítěti, které bylo dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí, náhradní péči.40 Druhy péče zahrnují: praktickou a morální podporu dětí žijících na ulici prostřednictvím důvěryhodného dospělého terénního pracovníka nebo podporu vrstevníků, aniž by bylo nutné nutit děti k tomu, aby se zřekly svých pouličních vazeb a/nebo se přestěhovaly do náhradního ubytování; bezplatné poradny pro osoby s problémy a komunitní/sociální centra; útulky umožňující přenocování; centra denní péče; dočasnou ústavní péči ve skupinových domovech; pěstounskou péči; sloučení rodiny a nezávislé bydlení nebo jiné dlouhodobé možnosti péče, nikoli však výlučně adopci. Zbavení svobody, například v zadržovacích celách nebo v uzavřených centrech, nikdy nepředstavuje formu ochrany.
Uplatňování přístupu založeného na právech dítěte
45. Zásahy, které nerespektují děti jakožto aktivní aktéry v rámci procesu jejich přesunu z ulice do náhradní péče, nefungují: děti často končí zpět na ulici, protože utečou nebo jejich umístění selže. Umístění selhává v případech, kdy jsou děti žijící na ulici poslány do neznámých oblastí, aby tam žili s příbuznými, které příliš neznají. Uplatněním přístupu založeného na právech dítěte na rozvoj a poskytování alternativních možností volby státy zajistí, že děti nejsou v zájmu svého přežití a/nebo rozvoje nuceny záviset na svých pouličních vazbách, a že nejsou nuceny přijmout umístění proti své vůli. Státy by měly prostřednictvím právních předpisů, nařízení a politických směrnic zajistit, že v rámci rozhodování ohledně umístění, vypracování a přezkumu plánů péče a návštěv rodiny jsou vyžadovány a zohledňovány názory dítěte.41 Státy by měly respektovat zavedené mezinárodní parametry omezující použití ústavní péče až jako poslední prostředek,42 zajistit, že děti nejsou umísťovány do náhradní péče zbytečně, a zajistit, že je-li náhradní péče poskytována, děje se tak za odpovídajících podmínek reagujících na práva a nejlepší zájem dítěte.43 Státy by měly zajistit, že státem a občanskou společností provozované útulky a zařízení jsou bezpečné a kvalitní. Má-li se po konzultaci s dětmi žijícími na ulici za to, že umístění s rodinnými příslušníky je v nejlepším zájmu dítěte, je třeba pečlivá příprava a navazující opatření na obou stranách. Často je vyžadována přechodná doba mezi životem na ulici a dlouhodobým umístěním, jejíž délku je třeba stanovit případ od případu ve spolupráci s dítětem. Situace, kdy jsou v důsledku absence zařízení náhradní péče k ubytování dětí využívány policejní či jiné zadržovací cely, je nepřijatelná.
Článek 9 o oddělení od rodičů
46. Mnoho dětí žijících na ulici žije se svými rodinami, a to buď přímo na ulici, nebo i mimo ni, a/nebo udržují rodinné vazby a měly by být podporovány, aby si tyto vazby uchovávaly. Státy by neměly oddělovat děti od jejich rodin výlučně na základě toho, že rodina žije či pracuje na ulici. Stejně tak by státy neměly oddělovat nemluvňata či děti narozené dětem, které samy žijí na ulici. Finanční a materiální chudoba či podmínky přímo a výhradně související s touto chudobou by nikdy neměly být jediným odůvodněním pro odebrání dítěte z péče rodičů, ale měly by být vnímány jako signál, že je dané rodině třeba poskytnout odpovídající podporu.44 Za účelem předcházení dlouhodobému oddělení mohou státy podporovat dočasné, práva respektující možnosti péče pro děti, jejichž rodiče například po určité části roku migrují za sezónní prací.
Článek 3 odst. 3 standardy pro instituce, služby a zařízení poskytující péči a ochranu a článek 25 o pravidelném hodnocení umístění
47. Je důležité zavést, udržovat a monitorovat kvalitu státních a nestátních služeb, aby se zabránilo tomu, že děti v důsledku nedodržení jejich práva na péči a ochranu skončí na ulici, jakož i ve prospěch dětí, které již na ulici žijí. Státy by měly poskytovat kvalitní, práva respektující služby a podporovat organizace občanské společnosti, aby dělaly to samé. Nestátní instituce, služby a zařízení pro děti žijící na ulici by měly být podporovány, akreditovány, regulovány a monitorovány státem, který by jim měl rovněž poskytovat zdroje. Personál zapojený do poskytování těchto služeb by měl být vyškolen v souladu s odstavcem 18.
Článek 18 o odpovědnosti rodičů
48. Podpora rodičů a zákonných zástupců je zásadní pro předcházení tomu, aby děti skončily na ulici, jakož i pro posílení programů na sloučení s rodinou v případě dětí, které na ulici již žijí. Státy jsou povinny poskytnout rodičům a zákonným zástupcům potřebnou pomoc při plnění jejich úkolu výchovy dětí a zabezpečit rozvoj institucí, zařízení a služeb péče o děti. Státy by měly přijmout opatření na odstranění strukturálních sil, které vyvíjejí tlak na rodiny ve svízelných situacích. Klíčové otázky, které je třeba řešit, zahrnují: zlepšení komunitního rozvoje v chudých čtvrtích založeného na právech, zavedení komplexních ekonomických a sociálních záchranných sítí, poskytování bezpečných a cenově dostupných center denní péče a dalších specializovaných služeb, zlepšení přístupu k odpovídajícímu bydlení a možnostem rodin generovat příjem. Kromě strukturálních a politických přístupů zranitelné rodiny potřebují rovněž individuální řešení poskytovaná dobře vyškolenými profesionály. Státy by měly investovat do programů podpory rodin na základě přístupu založeného na právech dítěte, u kterých bylo prokázáno, že zastavují mezigenerační přenos podmínek zvyšujících pravděpodobnost, že děti skončí na ulici, a měly by tyto programy rozšířit. Státy by měly přijmout opatření na poskytování univerzálního vzdělávání ohledně práv dětí a pozitivního rodičovství určeného všem rodičům a pečujícím osobám, přičemž by měla být – nestigmatizujícím způsobem – dána přednost rodinám s dětmi, kterým hrozí, že skončí na ulici. Toto vzdělávání by mělo zahrnovat práva dětí včetně toho, jak dětem naslouchat a jak jejich názory zohlednit při rozhodování, pozitivní výchovu dětí včetně pozitivních dovedností k zajištění kázně, nenásilné řešení konfliktů a rodičovství vedoucí k budování úzkého vztahu a problematiku rozvoje v raném dětství. Viz také odstavce 35 a 49.
D. Odpovídající životní úroveň
Článek 27 o právu na odpovídající životní úroveň
Podpora rodičů, pečujících osob a dětí
49. V souladu s čl. 27 odst. 3 by státy měly zajistit, že všechny děti mají životní úroveň nezbytnou pro jejich tělesný, duševní, duchovní a mravní rozvoj, zabránit tomu, aby děti skončily na ulici, a naplňovat práva dětí, které na ulici již žijí. Státy by měly přijmout potřebná opatření pro poskytování pomoci rodičům a jiným osobám, které se o dítě starají, k uskutečňování tohoto práva a v případě potřeby poskytovat materiální pomoc a podpůrné programy, zejména v oblasti zabezpečení potravin, šatstva a bydlení. Tato ustanovení nedávají státům žádný prostor pro vlastní uvážení. Provádění výše uvedeného v souladu s národními podmínkami a v rámci možností států, které jsou smluvní stranou úmluvy, by mělo být vykládáno ve spojení s článkem 4, to jest v maximálním rozsahu prostředků, jež mají státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, k dispozici a v případě potřeby i v rámci mezinárodní spolupráce, přičemž je třeba brát zvláštní ohled na závazky států naplnit minimální úroveň povinností v oblasti sociálních, hospodářských a kulturních práv. Pokud jde o materiální pomoc, děti žijící na ulici považují za prioritu potřebu bezpečného místa pro život, jídla a bezplatné a dostupné zdravotní péče a vzdělávání, které by měly být zajišťovány prostřednictvím státní podpory rodičům a pečujícím osobám, zejména pokud jde o dotované odpovídající bydlení a generování příjmu. Výklad čl. 27 odst. 3 není omezen na opatření na pomoc rodičům a jiným osobám, které se o dítě starají. Povinnost poskytovat v případě potřeby materiální pomoc a podpůrné programy by měla být vykládána tak, že znamená rovněž pomoc poskytovanou přímo dětem. Toto má význam zejména pro děti žijící na ulici, které nemají vazby na rodinu, nebo jejichž vazby na rodinu jsou škodlivé. Přímá materiální pomoc dětem ve formě služeb může být poskytována buď státem, nebo prostřednictvím státní podpory pro organizace občanské společnosti. Státní opatření nezbytná k zajištění materiální péče o dítě mají význam zejména v případě rodin s jedním rodičem a obnovených rodin (viz čl. 27 odst. 4).
Odpovídající bydlení
50. Právo na bydlení je důležitou součástí článku 27, která má pro děti žijící na ulici obzvláštní význam. Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva toto právo vykládá široce jakožto právo žít na místě poskytujícím bezpečnost, mír a důstojnost,45 což objasňuje, že pojem „odpovídající“ v souvislosti s bydlením vyžaduje, aby byla věnována pozornost: právní jistotě držby, dostupnosti služeb, materiálů, zařízení a infrastruktury, cenové dostupnosti, obyvatelnosti, dostupnosti, umístění a kulturní adekvátnosti.46 Děti patří k osobám nepřiměřené trpícím v důsledku praxe nuceného vystěhování.47 Život dětí může být v důsledku nuceného vystěhování, a to včetně vystěhování z důvodu demolice neformálního nebo nezákonného bydlení, nebezpečnější, jelikož jsou nuceny spát na ulici a jsou vystaveny dalšímu porušování práv. Hlavním tématem konzultací s dětmi žijícími na ulici je nedostatečnost či nevhodnost některých státem provozovaných „útulků“ a vysoká míra násilí a nejistoty, které v nich panují, takže děti jsou raději na ulici.
Prováděcí opatření
51. Státy by měly za účelem snížení tlaku na rodiny ve svízelné situaci a jejich posílení přijmout opatření na řešení strukturálních příčin chudoby a nerovnosti příjmů, jelikož se jedná o způsob, jak dětem nabídnout lepší ochranu a jak snížit pravděpodobnost, že děti skončí na ulici. Tato opatření zahrnují: zavedení daňových a výdajových politik snižujících hospodářské nerovnosti, rozšíření pracovních míst zajišťujících spravedlivou mzdu, jakož i jiných příležitostí pro generování příjmu, zavedení politik rozvoje venkova a měst určených chudým lidem, odstranění korupce, zavedení politik a sestavování rozpočtu zaměřených na děti, posílení programů na zmírnění chudoby zaměřených na děti, a to v oblastech s vysokou mírou migrace, a nabídnutí odpovídajícího sociálního zabezpečení a sociální ochrany. Konkrétní příklady zahrnují programy přídavků na dítě používané v evropských a severoamerických státech a programy převodu hotovosti, které byly zavedeny v zemích Latinské Ameriky a jsou hojně využívány v asijských a afrických zemích. Státy by měly vynaložit úsilí na to, aby se tyto programy dostaly i k těm nejvíce marginalizovaným rodinám, které nemusí mít bankovní účet. Materiální pomoc by měla být dostupná rodičům a pečujícím osobám, ale i přímo dětem žijícím na ulici, přičemž tyto mechanismy a služby by měly být navrženy a prováděny na základě principu založeného na právech dítěte. Co se bydlení týče, je z hlediska předcházení tomu, aby děti skončily na ulici, zásadní jistota držby. To zahrnuje přístup k odpovídajícímu bydlení, které je bezpečné a poskytuje přístup k bezpečné pitné vodě, sanitačním a hygienickým zařízením. Děti, včetně dětí žijících v neformálním nebo nezákonném bydlení, by neměly být vystaveny nucenému vystěhování dřív, než je jim poskytnuto odpovídající alternativní ubytování: státy jsou povinny přijmout pro takto postižené děti odpovídající opatření. Předpokladem pro rozvojové a infrastrukturní projekty by měla být posouzení dopadů na práva dětí a lidská práva, aby se minimalizovaly negativní dopady vysídlení.
E. Postižení a zdraví
Článek 23 o dětech s postižením
52. Děti s postižením končí na ulici z různých důvodů včetně hospodářských a sociálních faktorů a někdy jsou vykořisťovány pro účely žebrání. Státy by měly podniknout veškeré kroky nezbytné pro předcházení a výslovnou kriminalizaci takovéhoto vykořisťování a pro to, aby byli pachatelé tohoto vykořisťování postaveni před soud.48 Dětem žijícím na ulici může hrozit riziko postižení v důsledku negativních dopadů aspektů života na ulici, jako je násilí, vykořisťování a zneužívání návykových látek. Duševní a psychosociální postižení mohou zapříčinit, že děti žijící na ulici jsou obzvláště zranitelné vůči vykořisťování a zneužívání. Státy by měly přijmout zvláštní ochranná opatření včetně identifikace a odstraňování překážek, které brání dětem s postižením získat přístup ke službám, a to včetně inkluzivního vzdělávání.
Článek 24 o zdraví49 a článek 33 o drogách a zneužívání návykových látek
53. Prostředí ulice může zvýšit zranitelnost, pokud jde o otázky související s fyzickým a duševním zdravím.50 Výzvy zahrnují nepřiměřeně vysokou úroveň zneužívání návykových látek, HIV51 a jiné sexuálně přenosné infekce, těhotenství, násilí (a to i ze strany vrstevníků), sebevražedné myšlenky a sebevraždu, samoléčbu prostřednictvím neregulovaných léků a vystavení infekčním chorobám, znečištění a dopravním nehodám. Výbor zdůrazňuje potřebu vzdělávání a služeb v oblasti zdravotní péče, a to včetně sexuálního a reprodukčního zdraví, které budou uzpůsobeny na míru konkrétním potřebám dětí žijících na ulici. Toto vzdělávání a služby by měly být přátelské a podpůrné, komplexní, dostupné, bezplatné, důvěrné, neodsuzující, nediskriminační, měly by respektovat autonomní rozhodnutí dětí a měl by být poskytovány bez nutnosti souhlasu rodičů.52 Zdravotní služby by měly být dostupné bez ohledu na fyzické umístění nebo sociální postavení. Děti žijící na ulici by měly mít přístup k bezplatným základním zdravotním službám, a to prostřednictvím systémů univerzálního zdravotního pojištění a sociální ochrany. Státy by měly zvýšit dostupnost prevence, léčby a rehabilitačních služeb pro osoby zneužívající návykové látky, a to včetně služeb snižujících újmu, posttraumatické terapie a služeb duševního zdraví určených dětem žijícím na ulici. Tyto služby by měly být poskytovány profesionály vyškolenými v oblasti práv dětí a konkrétních okolností dětí žijících na ulici. Státy mohou propagovat řádně podporované vzdělávání mezi vrstevníky, které může být obzvlášť účinné v boji proti zneužívání návykových látek, sexuálně přenosným infekcím a HIV. Zvláštní pozornost je třeba věnovat ochraně dětí žijících na ulici před zapojením do obchodu s drogami.
F. Vzdělávací, volnočasové a kulturní činnosti
Článek 28 o vzdělání
54. Dostupné, bezplatné, bezpečné, vhodné a kvalitní vzdělávání je zásadní pro předcházení tomu, aby děti skončily na ulici, jakož i pro uskutečňování práv dětí, které na ulici již žijí. Pro řadu dětí vzdělávání představuje poslední spojení s širší společností. Státy by měly přijmout odpovídající opatření včetně podpory rodičů, pečujících osob a rodin, aby bylo zajištěno, že děti žijící na ulici mohou zůstat ve škole a že je plně chráněno jejich právo na kvalitní vzdělání. Je třeba zavést škálu vzdělávacích možností včetně „druhé šance na vzdělání“, doučovacích hodin, mobilních škol, odborného vzdělávání propojeného s průzkumem trhu a následovaného dlouhodobou podporou za účelem generování příjmu a cest k formálnímu vzdělávání prostřednictvím partnerství s občanskou společností. Učitelé by měli být vyškoleni v oblasti práv dětí, problematiky dětí žijících na ulici a metod participační výuky zaměřené na dítě.
Článek 29 o cílech vzdělávání53
55. Cíle vzdělávání dětí žijících na ulici by měly být v souladu s článkem 29 a měly by zahrnovat gramotnost, znalost základních početních úkonů, počítačovou gramotnost, životní dovednosti, vzdělávání o právech dětí, toleranci vůči rozmanitosti a vzdělávání k občanství. Toto vzdělání má zásadní význam pro uskutečňování práv dětí na ochranu, rozvoj a participaci, a to včetně posílení jejich autonomie a postavení, aby se dokázaly lépe vypořádat s rizikovými situacemi, pro předcházení tomu, aby děti skončily na ulici, i pro děti, které na ulici již žijí. Státy by měly přijmout opatření na univerzální poskytování kvalitního a bezplatného vzdělávání v oblasti práv dětí a životních dovedností všem dětem, a to prostřednictvím školních osnov a prostřednictvím neformálního a pouličního vzdělávání, aby bylo možné oslovit i děti nechodící do školy.
Článek 31 o odpočinku, účasti ve hře a volném čase
56. Výbor zdůrazňuje právo na odpočinek, hru, volný čas a účast na uměleckých a kulturních činnostech. Děti žijící na ulici uplatňují svou vlastní kreativitu, aby mohly využít neformální prostředí ulice ke hře.54 Státy by měly zajistit, že tyto děti nejsou diskriminačním způsobem vyloučeny z parků a hřišť, například v souvislosti s jejich oblečením,55 a přijmout opatření, která těmto dětem pomohou v rozvoji kreativity a sportování, a to včetně mobilních oddechových a sportovních zařízení.
G. Násilí páchané na dětech a zvláštní ochranná opatření
Články 19 a 39 o svobodě od všech druhů násilí56
57. Všechny formy násilí – emoční, fyzické nebo sexuální – představují zásadní příčinu a důsledek toho, že děti skončí na ulici. Životem dětí žijících na ulici prostupují všechny druhy násilí, a to v obrovském rozsahu, a samy děti ho zdůrazňovaly jako primární problém. Je třeba přijmout konkrétní, bezprostřední a naléhavá opatření za účelem ochrany dětí žijících na ulici. Ve spojení s doporučeními uvedenými v obecném komentáři č. 13 by tato opatření měla zahrnovat: zákaz všech forem násilí včetně tělesných trestů, mechanismy, jak oslovit zranitelné děti nacházející se v procesu odpojování od rodiny a komunity, mechanismy pro nahlašování násilí, diskriminace a jiných forem porušování práv a mechanismy pro zajištění odpovědnosti pachatelů násilí, ať už se jedná o státní či nestátní aktéry, jednotlivce či skupiny. Může být vyžadováno zavedení zvláštních mechanismů pro nakládání s jedinci, které tyto děti nahlásily jako hrozby pro jejich blaho, jako jsou například někteří členové policie či osoby zapojené do organizované trestné činnosti a obchodování s drogami.
Články 34 až 36 o sexuálním zneužívání, sexuálním vykořisťování, obchodování s lidmi a jiném vykořisťování
58. Děti žijící na ulici jsou obzvláště zranitelné vůči sexuálnímu násilí a vykořisťování a je pro ně obzvláště relevantní opční protokol k úmluvě týkající se prodeje dětí, dětské prostituce a dětské pornografie. Genderově citlivé zásahy by měly být zajišťovány profesionály, kteří jsou vyškolení v porozumění konkrétním okolnostem dětí žijících na ulici. Děti mohou skončit na ulici v důsledku obchodování za účelem sexuálního či pracovního vykořisťování a/nebo mohou být vůči tomuto obchodování zranitelné, stejně tak jako vůči obchodování za účelem zisku částí těla nebo jiným formám vykořisťování, pokud se na ulici již ocitly.
Článek 32 o dětské práci
59. Výbor vyzývá státy k provedení ustanovení čl. 32 odst. 2 úmluvy, Úmluvy Mezinárodní organizace práce z roku 1973 o minimálním věku (č. 138) a Úmluvy z roku 1999 o nejhorších formách dětské práce (č. 182), a to za účelem ochrany dětí žijících na ulici před hospodářským vykořisťováním a nejhoršími formami dětské práce. Kroky proti dětské práci by měly zahrnovat komplexní opatření včetně poskytování podpory umožňující dětem přejít k vzdělávání a zaručení odpovídající životní úrovně pro tyto děti a jejich rodiny. Tato opatření by měla být vypracována ve spolupráci s dětmi žijícími na ulici a s dalšími klíčovými zúčastněnými stranami, aby byl reflektován nejlepší zájem dětí a zajištěno, že opatření nemají nechtěný negativní dopad na zachování života a rozvoj dětí. Kriminalizace žebrání nebo nepovoleného prodeje může vést k horším formám chování zajišťujícího přežití, jako například ke komerčnímu sexuálnímu vykořisťování. Prospěšné jsou spořící programy, které přispívají k rozvoji rozpočtových dovedností a zajišťují výdělky pro děti žijící na ulici.
Články 37 a 40 o soudním systému pro mladistvé
60. U dětí žijících na ulici je větší pravděpodobnost, že budou zacíleny, kriminalizovány a skončí v rámci soudního systému pro mladistvé či dospělé, a menší pravděpodobnost, že budou mít prospěch z odklonu, alternativ k zadržení či restorativních postupů, jelikož si nemohou dovolit zaplatit kauci a nemusí mít žádné odpovědné dospělé, kteří se za ně zaručí. Chybné postupy policie, jako například obtěžování (včetně situací, kdy jsou dětem ukradeny peníze či jiný majetek, kdy jsou na ně pořádány razie či jsou děti svévolně přesunovány jinam, často na příkaz nadřízených a/nebo politiků), korupce, vydírání (pro peníze či sex) a tělesné, psychologické nebo sexuální násilí představují běžné porušován práv a státy by je měly urychleně kriminalizovat. Výbor je znepokojen uplatňováním politik „nulové tolerance“, které děti žijící na ulici kriminalizují a vedou k nucené ústavní péči. Státy by měly podporovat komunitní dohled s důrazem na ochranu dětí žijících na ulici spíše než jejich trestání, a měly by schválit multikulturní policejní službu. Státy by měly všem dětem, včetně dětí žijících na ulici, zaručit veškerá práva, a to v kontextu spíše restorativního než represivního soudního systému pro mladistvé.57
Článek 38 o ozbrojených konfliktech
61. Pro děti žijící na ulici je relevantní opční protokol k úmluvě o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů, jelikož jsou zranitelné vůči náboru do ozbrojených sil či ozbrojených skupin. Konflikty mohou vést k tomu, že děti skončí na ulici kvůli přerušení sociálních sítí, oddělení od rodiny, vysídlení z komunity či kvůli skutečnosti, že demobilizovaní dětští bojovníci jsou komunitou odmítnuti. V souvislosti s prevencí je třeba, aby se k dětem žijícím na ulici dostalo vzdělání o právech dětí včetně výchovy směřující k míru a proti náborové praxi. Zásahy za účelem minimalizování dopadů ozbrojeného konfliktu musí aktivně zmírňovat oddělení dětí od rodin a prioritou by měly být programy na vystopování rodiny. Odzbrojení, demobilizace a reintegrační programy pro děti by měly zohledňovat dynamiku pouliční propojenosti jakožto příčinu a důsledek zapojení dětí do ozbrojených konfliktů.
VI. Šíření a spolupráce
Šíření
62. Výbor doporučuje, aby státy tento obecný komentář co nejvíce šířily v rámci vládních, zákonodárných a správních struktur, mezi dětmi žijícími na ulici, rodiči a pečujícími osobami, profesními organizacemi, komunitami a v soukromém sektoru a občanské společnosti. Za tímto účelem by měly být využity veškeré kanály pro šíření včetně tištěných médií, internetu a komunikačních prostředků vlastních dětem, jako je například vyprávění příběhů a vzdělávání mezi vrstevníky. K tomu bude nutné přeložit tento komentář do příslušných jazyků včetně znakové řeči, Braillova písma a snadno pochopitelných formátů pro děti se zdravotním postižením a omezenou mírou gramotnosti. Je rovněž třeba zajistit dostupnost kulturně vhodných a k dětem přátelských verzí a obrázkových spíše než textových verzí, pořádat workshopy a semináře, poskytovat podporu pro konkrétní postižení a věkové skupiny, aby bylo možné diskutovat o jejích implikacích a nejlepším způsobu provádění, a začlenit tyto aspekty do vzdělávání všech profesionálů pracujících pro děti a s dětmi žijícími na ulici. Státy se rovněž vyzývají k tomu, aby do svých zpráv určených výboru zahrnovaly informace o dětech žijících na ulici.
Mezinárodní spolupráce
63. Výbor vyzývá státy k posílení mezinárodních závazků, spolupráce a vzájemné pomoci při předcházení tomu, aby děti skončily na ulici, a při ochraně dětí, které se na ulici již nacházejí. To zahrnuje identifikaci a sdílení postupů založených na právech, které se ukázaly být účinné, výzkum, politiky, monitorování a budování kapacit. Spolupráce vyžaduje zapojení států, orgánů a agentur Organizace spojených národů, regionálních organizací, organizací občanské společnosti (včetně organizací vedených dětmi a akademické sféry), dětí, soukromého sektoru a profesních skupin. Výbor tyto aktéry vyzývá k podpoře kontinuálních politických dialogů na vysoké úrovni a výzkumu souvisejících s kvalitními, na důkazech založenými zásahy za účelem prevence a reakce. To zahrnuje dialogy na mezinárodní, národní, regionální a místní úrovni. Tato spolupráce může vyžadovat řešení problematiky ochrany dětí překračujících hranice jako migranti, uprchlíci a žadatelé o azyl a jako oběti/přeživší přeshraničního obchodování s dětmi.
Upozornění:
Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.
1 Veškeré citace pocházejí z konzultací nebo písemných podání týkajících se tohoto obecného komentáře. Konkrétně pocházejí od: dětí v Bangladéši (písemné podání z Dháky), dětí z Latinské Ameriky (konzultace v Mexiku), 15letého chlapce z Brazílie, 18letého chlapce a 18leté dívky z Indie, dětí a mladých lidí z Demokratické republiky Kongo, dětí a mladých lidí z Evropy (konzultace v Bruselu), 16letého chlapce z Pákistánu, chlapce z Burundi a 18letého chlapce z Brazílie.
2 Viz obecný komentář č. 13 (2011) týkající se práva dítěte na ochranu před všemi druhy násilí, odstavec 59, a obecný komentář č. 14 (2013) k právu dítěte na uplatňování jeho nejlepšího zájmu jako předního hlediska.
3 V případě dětí žijících na ulicí se svými rodinami se tento obecný komentář zaměřuje na děti jakožto hlavní držitele práv. Pokud mají děti žijící na ulici vlastní děti, musí být předním hlediskem nejlepší zájem každé generace dětí.
4 Viz obecný komentář č. 3 (2003) týkající se HIV/AIDS a práv dítěte, odstavec 7.
5 Viz společné obecné doporučení Výboru pro odstranění diskriminace žen č. 31 / obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 18 (2014) týkající se škodlivých praktik, odstavce 25 až 28.
6 Tamtéž, odstavce 19 až 24.
7 Viz UNICEF, Child Rights Education Toolkit: Rooting Child Rights in Early Childhood Education, Primary and Secondary Schools [Soubor nástrojů pro vzdělávání v oblasti práv dětí: jak začlenit práva dětí do předškolního vzdělávání a základních a středních škol] (Ženeva, 2014), s. 21. Dostupné na https://www.unicef.org/crc/files/UNICEF_CRE_Toolkit_FINAL_web_version170414.pdf. Viz také obecný komentář č. 13, odstavec 59. Viz také „Human Rights Based Approach to Development Cooperation“ [„Přístup k rozvojové spolupráci založený na lidských právech“], dostupné na http://hrbaportal.org/the-human-rights-based-approach-to-development-cooperation-towards-a-common-understanding-among-un-agencies.
8 Viz obecný komentář č. 16 (2013) týkající se povinností státu, pokud jde o dopad hospodářského odvětví na práva dětí, odstavec 8.
9 Viz obecný komentář č. 5 (2003) týkající se obecných opatření pro provádění úmluvy, odstavce 42 až 44; obecný komentář č. 7 (2005) týkající se uplatňování práv dítěte v raném dětství, odstavec 32; obecný komentář č. 9 (2006) týkající se práv dětí se zdravotním postižením, odstavec 25; a obecný komentář č. 16, odstavec 25.
10 Viz http://childrenandbusiness.org. Viz také obecný komentář č. 16.
11 Viz obecný komentář č. 2 (2002) týkající se role nezávislých národních lidskoprávních institucí, pokud jde o prosazování a ochranu práv dětí, odstavce 2 a 15.
12 Viz www.ohchr.org/EN/ProfessionalInterest/Pages/RemedyAndReparation.aspx.
13 Viz Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) „A Human Rights-Based Approach To Data“ [„Přístup k údajům založený na lidských právech“], dostupné na www.ohchr.org/Documents/Issues/HRIndicators/GuidanceNoteonApproachtoData.pdf.
14 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 20 (2009) týkající se nediskriminace, pokud jde o hospodářská, sociální a kulturní práva, odstavec 12.
15 Tamtéž, odstavec 10.
16 Viz obecný komentář č. 4 (2003) týkající se zdraví a rozvoje dospívajících v kontextu úmluvy, odstavec 12, a obecný komentář č. 10 (2007) týkající se práv dětí v rámci soudního systému pro mladistvé, odstavce 8 až 9.
17 Viz obecný komentář č. 11 (2009) týkající se domorodých dětí a jejich práv podle úmluvy.
18 Viz obecný komentář č. 4, odstavec 6, a obecný komentář č. 3, odstavec 7.
19 Viz obecný komentář č. 14, odstavec 41.
20 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 20, odstavec 8.
21 Tamtéž, odstavec 7.
22 Viz obecný komentář č. 14, odstavce 75 až 76.
23 Viz obecný komentář č. 4, odstavec 21.
24 Přípravné práce související s úmluvou naznačují, že práva na život, zachování života a rozvoj uvedená v článku 6 jsou chápána jako vzájemně se doplňující, nikoli jako vzájemně se vylučující, a že uvedený článek představuje pozitivní povinnosti (E/CN.4/1988/28).
25 Společné stanovisko, Villagrán Morales et al v. Guatemala, Meziamerický soud pro lidská práva, 19. listopadu 1999. Dostupné na www.corteidh.or.cr/docs/casos/articulos/seriec_63_ing.pdf.
26 Viz obecný komentář č. 7, odstavec 26.
27 Viz obecný komentář č. 3, odstavec 11.
28 Viz obecný komentář č. 5, odstavec 12.
29 Obecný komentář č. 12 (2009) týkající se práva dítěte být slyšeno.
30 Viz tamtéž, odstavec 128.
31 Viz obecný komentář č. 5, odstavec 8.
32 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 3 (1990) týkající se povahy povinností smluvních států, odstavec 10.
33 Viz obecný komentář č. 19 (2016) týkající se veřejného rozpočtu na uskutečňování práv dětí, odstavec 31.
34 Obecný komentář č. 12 (2009) týkající se práva dítěte být slyšeno, odstavec 84, a obecný komentář č. 14, odstavec 44.
35 Viz obecný komentář č. 17 (2013) týkající se práva dítěte na odpočinek, volný čas, účast ve hře, oddechové činnosti, kulturní život a umělecké činnosti, odstavec 21.
36 Tamtéž, odstavec 37.
37 Viz obecný komentář č. 6 (2005) o zacházení s dětmi bez doprovodu a s odloučenými dětmi mimo zemi jejich původu, odstavec 18. Výklad byl původně vypracován v souvislosti s dětmi bez doprovodu a s odloučenými dětmi, které překročily mezinárodní hranici, ale v tomto obecném komentáři ho výbor rozšiřuje na všechny děti žijící na ulici.
38 Viz obecný komentář č. 13, odstavec 44.
39 Viz CCPR/CO/83/KEN, odstavec 22 a CCPR/C/BGR/CO/3, odstavec 24.
40 Viz obecný komentář č. 13, odstavce 33 a 35.
41 Viz obecný komentář č. 12, odstavec 54, obecný komentář č. 6, odstavec 40, a obecný komentář č. 7, odst. 36 písm. b).
42 Viz obecný komentář č. 3, odstavec 35.
43 Směrnice o náhradní péči o děti, rezoluce Valného shromáždění OSN č. 64/142, příloha.
44 Viz obecný komentář č. 14, odstavec 62.
45 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 4 (1991) týkající se práva na odpovídající bydlení, odstavec 7.
46 Tamtéž, odstavec 8.
47 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 7 (1997) týkající se nuceného vystěhování, odstavec 10.
48 Viz obecný komentář č. 9, odstavec 76.
49 Obecný komentář č. 15 (2013) o právu dítěte na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu.
50 Viz obecný komentář č. 4, odstavec 34.
51 Viz obecný komentář č. 3, odstavec 30.
52 Tamtéž, odstavce 20 až 21, obecný komentář č. 4, odstavce 11 a 26, a obecný komentář č. 15, zejména odstavce 8, 11 a 28.
53 Obecný komentář č. 1 (2001) týkající se cílů v oblasti vzdělávání.
54 Obecný komentář č. 17
55 Tamtéž, odstavec 49.
56 Viz obecný komentář č. 3, odstavce 19 a 36 až 37, obecný komentář č. 4, odstavce 2 a 23, obecný komentář č. 8 (2006) týkající se práva dítěte na ochranu před tělesnými tresty a dalšími krutými a ponižujícími formami trestu a obecný komentář č. 13.
57 Viz obecný komentář č. 6, odstavec 61, a obecný komentář č. 10, odstavce 6, 8 až 9 a 16.