III.ÚS 2932/24 #1 — Možnost odsouzeného vyjádřit se při rozhodování o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 9 To 181/2024-661, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí

1. Okresní soud v Mělníku ("okresní soud") usnesením ze dne 17. 6. 2024, č. j. 9 To 181/2024-661, prodloužil stěžovateli zkušební dobu podmíněného odsouzení uloženého rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 8. 2021, č. j. 1 T 67/2021-496, a to o 24 měsíců [§ 83 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

2. Proti tomu podal státní zástupce stížnost, na základě které Krajský soud v Praze ("krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu zrušil a sám rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v délce jednoho roku, který mu byl uložen výše označeným rozsudkem okresního soudu z 25. 8. 2021, neboť se ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčil. Pro výkon trestu jej zařadil do věznice s ostrahou.

3. Krajský soud přitom postup okresního soudu považoval za nebývalou benevolenci nad velice závažným protiprávním jednáním stěžovatele. Připomenul, že nepřeměnit původně podmíněný trest na nepodmíněný je možné pouze ve výjimečných případech, odůvodněných okolnostmi případu nebo osobou odsouzeného. Přichází do úvahy například při zcela ojedinělém, méně závažném jednání, zejména nedbalostního charakteru či jednání blížící se podmínkám krajní nouze nebo nutné obrany. To však dle krajského soudu není případ stěžovatele, který se prakticky ihned poté, co mu okresní soud uložením podmíněného trestu odnětí svobody poskytl možnost prokázat, že je schopen vést řádný život, dopustil další trestné činnosti, a to zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropním i látkami a s jedy. Pokračoval v ní pak po poměrně dlouhou dobu, rozhodně se tedy nejednalo o ojedinělé selhání. Bylo na stěžovateli, aby během zkušební doby adekvátně přizpůsobil své chování hrozbě přeměny trestu. Spácháním úmyslné trestné činnosti však dal stěžovatel najevo svůj pohrdavý náhled na rozhodnutí soudu, které mu mělo být motivací k vedení řádného života. Porušení podmínek zkušební doby je podle krajského soudu natolik závažné, že jiný postup než nařízení výkonu původně podmíněného trestu odnětí svobody již nepřichází v úvahu.

4. Na žádost stěžovatele, aby se mohl osobně zúčastnit projednání stížnosti, reagoval krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení odkazem na § 240 a § 242 tr. řádu, podle kterých se rozhodování o stížnosti koná v neveřejném zasedání s vyloučením jiných osob.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel svou argumentaci zaměřil zejména na skutečnost, že krajský soud nevyhověl jeho žádosti, aby mohl být přítomen projednání stížnosti, a rozhodl bez jeho přítomnosti v neveřejném zasedání. V této souvislosti zpochybňuje výklad § 240 a § 242 tr. řádu provedený krajským soudem. Uvádí, že neměl možnost se obhájit, nemohl u projednání předložit žádné další důkazy prokazující svou postupující nápravu, která v dané době trvala již 21 měsíců, a neměl možnost krajský soud přesvědčit o správnosti rozhodnutí okresního soudu.

6. Stěžovatel uvádí, že každý obžalovaný, kterému hrozí trest odnětí svobody, a to i odnětí svobody pouze podmíněně uložené, má právo účastnit se rozhodování odvolacího soudu o tom, zda mu takový trest bude uložen. Dle stěžovatele není významné, že byl v postavení již podmíněně odsouzeného. Významné je naopak to, že bylo krajským soudem rozhodováno, zda bude zbaven svobody a půjde do vězení, či nikoliv. Podotýká, že státní zástupce se nezúčastnil žádného jednání před okresním soudem, tudíž na něj neměl stěžovatel možnost osobně působit. I proto státního zástupce kontaktoval, podrobně mu vyjmenoval všechny důvody svědčící o správnosti rozhodnutí okresního soudu prodloužit zkušební dobu a požádal ho o zpětvzetí stížnosti. Stěžovatel i nyní dokládá, jak usiluje o svou nápravu, a je přesvědčen, že mohl-li by osobně na státního zástupce a krajský soud působit, přesvědčil by je, že právě v jeho případě je možné přistoupit k výjimečnému prodloužení zkušební doby. Rovněž právní zástupce označuje stěžovatelovu snahu o nápravu jako mimořádnou a trvalou.

7. Stěžovatel současně upozorňuje, že se nedozvěděl, kteří soudci krajského soudu budou o stížnosti státního zástupce rozhodovat, a toto mu není - s výjimkou předsedy senátu, který je na napadeném usnesení podepsán - známo dodnes. Nemohl tak namítnout podjatost osob krajského soudu a je otázkou, zda v jeho věci skutečně rozhodovali zákonní soudci.

8. Ústavní stížností se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť jím byly porušeny čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 10 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.


III.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele

9. Ústavní soud si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal vyjádření krajského soudu, který uvedl, že považuje podanou ústavní stížnost za nedůvodnou. Ve věci rozhodoval podle § 147 tr. řádu a následujících v neveřejném zasedání, a ačkoli se veřejného zasedání stěžovatel domáhal, neshledal krajský soud jeho požadavek jako důvodný. Stěžovatel se totiž k věci podrobně vyjádřil v rámci řízení před okresním soudem a také písemně prostřednictvím svého obhájce ve vyjádření ke stížnosti státního zástupce. Krajskému soudu tak byly známy jak důvody, pro které byla stížnost státním zástupcem podána, tak vyjádření stěžovatele k důvodům rozhodnutí okresního soudu i jeho nesouhlasné stanovisko ke stížnosti státního zástupce. Proto krajský soud nepovažoval za nutné získávat od stěžovatele další vyjádření. Krajský soud dodává, že v této trestní věci nebyla jeho rozhodovací činností a postupem ve stížnostním řízení nikterak porušena základní lidská práva stěžovatele nebo jeho právo na spravedlivý proces. Stejně tak jednoznačně odmítá názor stěžovatele, že jde o rozhodování tzv. kabinetní justice.

10. Stěžovatel v replice podrobil vyjádření krajského soudu podrobné kritice a mimo jiné poukazuje na neodbornost a neuctivost krajského soudu, když ho označil za odsouzeného. Krajský soud se vyjadřuje vůči stěžovateli a jeho újmě negativně, přitom nepředložil žádný ústavní ani právní argument, který by vyvracel porušení namítaných základních práv stěžovatele.

11. Stěžovatel dále zopakoval argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Rovněž zdůraznil, že byl účastníkem řízení, a proto jej nelze považovat za veřejnost ani jinou osobu, která by byla vyloučena z neveřejného zasedání. Přesto byl zbaven práva znát své soudce, možnosti, aby oni viděli jeho, i práva svoji obhajobu před soudci změnit nebo rozšířit. Přitom avizoval, že předloží další důkazy o své pokračující nápravě, které v době rozhodování okresního soudu neexistovaly. Stěžovateli je sice známa judikatura Ústavního soudu, podle které právo zúčastnit se jednání před soudem nemá absolutní charakter, je mu znám i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 18114/02, bod 62 a násl., podle kterého má obecně obviněný právo zúčastnit se jednání u soudu prvního stupně, kdežto v řízení o opravných prostředcích už osobní účast obviněného nemá tak zásadní význam, dodává však, že krajský soud zrušil rozhodnutí okresního soudu a rozhodl zcela opačně, de facto tak rozhodoval jako soud I. stupně.

12. Vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Za této situace platí fikce, že se svého postavení v řízení před Ústavním soudem vzdal, o čemž byl předem náležitě poučen.


IV.
Splnění podmínek řízení

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

14. Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaných spisů a zaslaných vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

16. V posuzované věci spatřuje stěžovatel porušení svých práv v nemožnosti zúčastnit se projednání stížnosti státního zástupce, na základě které krajský soud rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody, neboť se ve zkušební době neosvědčil.

17. Podle ustanovení § 2 odst. 13 tr. řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny umožnit tomu, proti němuž se trestní řízení vede, počítaje v to samozřejmě též vykonávací řízení (srov. § 12 odst. 10 tr. řádu), plné uplatnění jeho práv.

18. Podle § 330 odst. 1 ve spojení s odstavci 3 a 4 trestního řádu platí, že rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu může být vydáno jen po provedení veřejného zasedání. I z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že při rozhodování obecných soudů o přeměně trestu má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nález ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09, a další rozhodnutí tam citovaná).

19. Stejně tak i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné vykládat tak, že "pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit" (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, stížnost č. 17273/03). Citovaný právní názor platí při rozhodování o přeměně podmíněného trestu obzvlášť silně, neboť má dopad na osobní svobodu jednotlivce (viz nález ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 2959/20), kterému tak musí být zaručena - mj. naplněním zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - možnost účinně se hájit proti skutkovým zjištěním a právním názorům učiněným v neprospěch odsouzeného.

20. Z uvedeného pak výše citovaná judikatura Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 2669/09) vyvozovala, že jestliže se soud prvního stupně rozhodl ponechat podmíněné odsouzení v platnosti a teprve stížnostní soud hodlal zasáhnout do svobody odsouzeného přeměnou podmínky na trest nepodmíněný, mělo by být i ve stížnostním řízení provedeno veřejné zasedání.

21. Ačkoliv se zájem odsouzených na projednání věci ve veřejném zasedání a priori a logicky předpokládá bez toho, že by ho museli sami explicitně vyjadřovat, protože se tím zvyšuje možnost odsouzených osobně ovlivnit výsledek řízení, přesto Ústavní soud v pozdější judikatuře (viz nálezy ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 2595/20 a výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2959/20) zdůraznil především materiální možnost odsouzeného reagovat na argumenty obsažené ve stížnosti státního zástupce. Toho lze kromě zmíněného konání veřejného zasedání před stížnostním soudem dosáhnout alternativně také tím, že stížnost státního zástupce je zaslána odsouzenému k vyjádření a je mu dán prostor na stížnost v přiměřené lhůtě písemně reagovat. Tím je naplněna zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat.

22. Jinak řečeno, podle judikatury Ústavního soudu mohou za splnění výše uvedených podmínek obecné soudy o stížnostech proti rozhodnutím o přeměně trestu rozhodovat v neveřejném zasedání, a to i tehdy, rozhodl-li se soud prvního stupně ponechat podmíněný trest odnětí svobody v platnosti, a stížnostní soud naopak rozhodne o jeho vykonání (viz rovněž usnesení ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 160/24). Zda bude nakonec dán odsouzenému prostor při veřejném zasedání či se bude moct vyjádřit písemně, je na uvážení obecného soudu, a teprve nebyla-li by naplněna ani jedna z uvedených variant, dojde k porušení základních práv odsouzeného (viz bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2959/20).

23. Tak tomu ale v případě stěžovatele nebylo. Jak z napadeného rozhodnutí, tak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že mu byla dána možnost se ke stížnosti státního zástupce vyjádřit, na argumenty v ní uvedené reagovat a předestřít krajskému soudu veškeré skutečnosti, o kterých se domnívá, že zakládají důvod zcela výjimečně prodloužit zkušební dobu namísto přeměny na nepodmíněný trest odnětí svobody. Krajský soud zhodnotil dokazování před okresním soudem, které proběhlo ve veřejném zasedání, nic nového nepřidal a ani stěžovatel nic nového nenavrhoval. Materiálně tedy byla stěžovateli zachována možnost se efektivně hájit, stěžovatel předložil krajskému soudu své vyjádření, což se následně odrazilo i v odůvodnění napadeného usnesení. Za uvedených okolností nemohlo dojít rozhodnutím v neveřejném zasedání k zásahu do základních práv stěžovatele a postup krajského soudu je souladný s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu.

24. Stěžovatel přitom ani nyní v ústavní stížnosti neuvedl nic, co vzhledem k nekonání veřejného zasedání krajský soud nemohl zvážit (srov. bod 12 nálezu I. ÚS 2959/20). Obecné tvrzení stěžovatele, že chtěl prokázat, že ve své nápravě pokračuje, a to za situace, kdy stěžovatelovo úsilí krajský soud nijak nezpochybnil, a kdy rozhodnutí o vykonání trestu spočívalo na jiných důvodech (dlouhodobé páchání závažné trestné činnosti stěžovatelem již záhy po poskytnutí dobrodiní v podobě podmíněného trestu odnětí svobody), nemohlo mít ve věci zjevně žádnou relevanci.

25. Jde-li o samotnou přeměnu trestu, posouzení splnění podmínek k nařízení výkonu trestu odnětí svobody je zcela věcí obecných soudů a zásah Ústavního soudu by byl namístě pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro rozhodnutí, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, nebylo odůvodněno nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (srov. přiměřeně usnesení ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 70/09). K takovému pochybení však v posuzovaném případě nedošlo, neboť pro rozhodnutí o vykonání trestu byly splněny zákonné podmínky a své rozhodnutí krajský soud logicky a srozumitelně odůvodnil. Ačkoli je výčet skutečností dokládajících stěžovatelovu snahu o nápravu a hovořících v jeho prospěch chvályhodný, Ústavní soud nepřehlédl, že jím zmiňované období nápravy započalo teprve až po odhalení jeho další trestné činnosti a následného zadržení stěžovatele Policií České republiky. V tom okamžiku mu již totiž reálně začala hrozit přeměna trestu, což se svým pozdějším úsilím zjevně pokoušel zvrátit. Do té doby jej ani rodinné zázemí ani stabilní zaměstnání od další trestné činnosti, páchané po dobu nikoliv zanedbatelnou a ve zkušební době, neodradily.

26. Jak již bylo řečeno, uvádí-li nyní stěžovatel, že měl v úmyslu prokázat svou pokračující nápravu, pak je zjevné, že by ani tímto způsobem nemohl změny rozhodnutí krajského soudu dosáhnout. Jak krajský soud uvedl, pro možnost (výjimečně) nepřeměnit původně podmíněný trest na nepodmíněný nebyly splněny podmínky, neboť způsob porušení podmínek zkušební doby stěžovatelem ani zdaleka nenaplňuje charakter zcela ojedinělého, méně závažného jednání, zejména nedbalostního charakteru či jednání blížícího se podmínkám krajní nouze nebo nutné obrany (blíže viz bod 6-8 odůvodnění napadeného usnesení).

27. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nelze se stěžovatelem souhlasit, že mu nebylo a dosud ani není známo, jaké bylo obsazení senátu krajského soudu, který o jeho věci rozhodoval, zda rozhodoval zákonný soudce, a že mu nebylo umožněno vznést námitku podjatosti. V této souvislosti lze odkázat na rozvrhy práce krajského soudu zveřejněné na jeho stránkách, na kterých je možné dohledat, jaká agenda spadá pod to které soudní oddělení, a jaké je či v dané době bylo aktuální složení příslušného senátu (viz https://msp.gov.cz/web/krajsky-soud-v-praze/rozvrh-prace-2024).


VI.
Závěr

28. Ústavní soud uzavírá, že rozhodl-li soud prvního stupně ve veřejném zasedání, že ponechá podmíněné odsouzení v platnosti a má být rozhodováno o stížnosti státního zástupce, musí být zachována materiální možnost odsouzeného reagovat na argumenty ve stížnosti uvedené. Toho lze kromě konání veřejného zasedání dosáhnout alternativně také tím, že je stížnost státního zástupce zaslána odsouzenému k vyjádření a je mu dán prostor na stížnost v přiměřené lhůtě písemně reagovat a proti tomuto vývoji se hájit.

29. Jinak řečeno, za splnění uvedených podmínek mohou obecné soudy ve stížnostním řízení rozhodovat v neveřejném zasedání, a to i tehdy, rozhodl-li se soud prvního stupně ponechat podmíněný trest odnětí svobody v platnosti a stížnostní soud naopak rozhodne o jeho vykonání. Zda bude nakonec dán odsouzenému prostor při veřejném zasedání či se bude moct vyjádřit písemně, je na uvážení obecného soudu. Teprve nebude-li by naplněna ani jedna z uvedených variant, dojde k porušení základního práva odsouzeného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

30. Ústavní soud konstatuje, že neshledal v napadeném soudním rozhodnutí porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele. V dané věci krajský soud vyložil a aplikoval podústavní právo ústavně konformně a jeho rozhodnutí je taktéž v souladu s judikaturou Ústavního soudu.

31. Proto ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl jako nedůvodnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 22. dubna 2025


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu

Odlišné stanovisko soudkyně Daniely Zemanové

1. Uplatňuji tímto odlišné stanovisko proti výroku i odůvodnění většinového rozhodnutí. Nesouhlasím zejména se závěrem, že by byla překonána judikatura Ústavního soudu, podle které má obviněný či odsouzený právo na osobní účast při jednání, které vyústí rozhodnutím o zbavení jeho osobní svobody.

2. V projednávané věci jde o rozhodování stížnostního (krajského) soudu v situaci, kdy změnou prvostupňového rozhodnutí mění stav stěžovatele z "na svobodě" na "omezen na svobodě". Pro tyto situace ústavní pořádek, zákon i judikatura Ústavního soudu vyžaduje přísné dodržení všech zásad a principů trestního řízení, včetně zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení (viz níže).

3. V této věci okresní soud prodloužil stěžovateli zkušební dobu podmíněného odsouzení, krajský soud rozhodoval o stížnosti státního zástupce proti tomuto rozhodnutí. Stěžovatel, o jehož osobní svobodu šlo, se výslovně domáhal osobní účasti při rozhodování o stížnosti, tj. veřejného zasedání krajského soudu. Uvedl konkrétní důvody, proč považoval svou osobní účast za důležitou, sdělil, že chce osobně vypovídat a předložit další důkazy. Krajský soud nijak neodůvodnil, proč jeho návrhu nevyhověl, pouze odkázal na ustanovení zákona, podle něhož se o stížnosti rozhoduje v neveřejném zasedání, pokud zákon nestanoví jinak. O stejné otázce rozhodoval ÚS několikrát nálezem a uvedl, že v případě rozhodování o stížnosti, kdy stížnostní soud změní rozhodnutí tak, že obviněného omezí na svobodě, má právo být přítomen a má se konat veřejné zasedání. Na tuto ustálenou judikaturu odkazuje i nález pod bodem 19 a 20.

4. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009 Ústavní soud rozhodoval ve skutkově shodné situaci, tj. usnesením okresního soudu bylo ponecháno v platnosti podmíněné odsouzení stěžovatele a byla mu prodloužena zkušební doba, krajský soud následně v neveřejném zasedání zrušil zrušení usnesení okresního soudu a sám uložil trest odnětí svobody. V odůvodnění odkázal na předchozí nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 574/05 a II. ÚS 222/07, v nichž konstatoval, že při rozhodování soudu o "přeměně" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný ve smyslu § 60 odst. 4, resp. § 60a odst. 4 trestního zákona, má odsouzený právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Tento právní názor platí proto, že obdobně jako rozhodování o uložení trestu v meritorním řízení, rozhodování o "přeměně" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný má dopad do základní svobody jednotlivce (jeho osobní svobody). Smyslem (mj. ústavněprávním) ustanovení § 330 odst. 1 ve spojení s odst. 3 a 4 tr. řádu, z něhož plyne, že rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu může být vydáno jen po provedení veřejného zasedání u soudu, je tedy reflexe významu možných (ústavněprávních) důsledků takového rozhodnutí. Jestliže by mohl být důsledkem takového rozhodnutí zásah do osobní svobody jednotlivce, musí mu být garantována - realizací zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - možnost provádět efektivní obranu. Jinými slovy, musí mu být umožněno realizovat obranu proti skutkovým zjištěním a právním názorům, učiněných v neprospěch obviněného. Z povahy věci plyne - jestliže je zásah do osobní svobody důsledkem nikoli rozhodnutí soudu prvního stupně (který by např. rozhodl o tom, že se odsouzený osvědčil, či by ponechal podmíněné odsouzení v platnosti, jak tomu bylo v dané věci), ale až výlučně rozhodnutím stížnostního soudu (o tom, že trest odnětí svobody se vykoná, jak rozhodl krajský soud napadeným usnesením) - že musí být i ve stížnostním řízení provedeno veřejné zasedání. Tím je totiž jednotlivci garantována možnost realizace jeho obrany proti skutkovým zjištěním a právním názorům, učiněných soudem v jeho neprospěch. U stížnostního soudu jde o jediné a první rozhodnutí o přeměně podmíněného odsouzení ve výkon trestu odnětí svobody, pokud bylo rozhodnuto soudem prvního stupně, že trest odnětí svobody se nevykoná.

5. Tyto závěry nebyly překonány nálezy sp. zn. I. ÚS 2595/20 ÚS a sp. zn. I. ÚS 2959/20, jako uvádí většina pod bodem 21.

6. Podle názoru většiny uvedené nálezy relativizují ustálenou judikaturu v tom smyslu, že veřejné zasedání není při přeměně podmíněného trestu na nepodmíněný nutné konat, pokud odsouzený má možnost se písemně vyjádřit. Jinými slovy, že by poskytnutí možnosti seznámení se stížností (a všemi relevantními podklady) a písemného vyjádření bylo plnohodnotnou alternativou osobní účasti odsouzeného a jeho působení na soud při veřejném zasedání za situace, kdy se odsouzený práva osobní účasti na veřejném zasedání soudu domáhá. Jsem přesvědčena, že takový závěr nelze z uvedených nálezů s obecnou platností (ani pro nyní projednávanou věc) dovodit.

7. V nálezu I. ÚS 2595/20 Ústavní soud rozhodoval v jiné procesní situaci stěžovatele: trestní soudy rozhodovaly o účastníku, který byl t. č. ve výkonu trestu, prvostupňovým rozhodnutím byl podmíněně propuštěn, ale toto rozhodnutí nenabylo právní moci, tj. zůstal ve výkonu trestu. Dalším zásadním rozdílem je to, že stěžovatel se cítil zkrácen výslovně tím, že nebyl seznámen s obsahem stížnosti státního zástupce. Ústavní soud se v tomto nálezu vyjádřil k otázce konání veřejného zasedání (pouze) takto: "Kumulace těchto postupů (neseznámení odsouzeného s obsahem stížnosti státního zástupce a následné konání neveřejného zasedání) ve výsledku představuje porušení práva odsouzeného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny, jak bylo výše vysvětleno. Ostatně pokud by v dané věci stěžovatel byl seznámen s obsahem stížnosti státní zástupkyně a dostal by prostor na ni písemně reagovat, mohl by stížnostní soud rozhodovat v neveřejném zasedání".

8. Poslední věta je jediná, o kterou lze z tohoto nálezu opřít závěr, že v případě seznámení stěžovatele se stížností by soud nemusel konat veřejné zasedání. Podstatný je ale kontext - tato věta je uvedená v dané věci nad rámec nosných důvodů pro rozhodnutí, v podstatě nad rámec odůvodnění. Rozhodnutí Ústavního soudu je determinováno námitkou stěžovatele, který shledával porušení svých práv v tom, že nebyl seznámen se stížností - nedomáhal se osobní účasti na veřejném zasedání a své osobní výpovědi, jako stěžovatel v nyní projednávané věci. Ve spojení s tím, že Ústavní soud rozhodoval v jiné procesní situaci stěžovatele, který byl před i po vydáním napadeného rozhodnutí omezen na svobodě, nelze uvedenou větu vykládat za překonání předchozí judikatury v případě, kdy se rozhoduje "ze svobody do nesvobody" a obviněný o přítomnost u jednání výslovně žádá.

9. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2959/20 Ústavní soud poprvé uvedl, že předchozí judikatura byla "posunuta". Za posun však bez dalšího odůvodnění označuje pouze nález sp. zn. I. ÚS 2595/20, který, jak je uvedeno v předchozím odstavci, byl vydán v jiné procesní situaci, a jeho závěry nejsou způsobilé překonat předchozí judikaturu. I v nálezu sp. zn. I. ÚS 2959/20 Ústavní soud své rozhodnutí opírá zejména o to, že byla porušena zásada kontradiktornosti, tj. stěžovatel neměl možnost reagovat na stížnost. Není zde tedy vysloven závěr, že pokud obviněný (odsouzený) přímo žádá o osobní účast při veřejném zasedání (a navrhuje důkazy), je možno mu nevyhovět s odkazem na to, že se mohl seznámit se všemi dokumenty a případně se písemně vyjádřit.

10. Z uvedeného je zřejmé, že pouze na základě odkazu na uvedené dva nálezy nelze shledat podklad pro to, že v konkrétní situaci stěžovatele, který se výslovně domáhá osobní účasti při jednání, při kterém je rozhodnuto o jeho omezení svobody, se neaplikuje předchozí ustálená nálezová judikatura ÚS o tom, že v takovém případě je osobní účast právem obviněného a soud musí nařídit veřejné zasedání.

11. Nesouhlasím s tím, že by při rozhodování soudu o omezení svobody mohla být práva obviněného (resp. odsouzeného) vyplývající ze zásady ústnosti a bezprostřednosti nahrazena pouze právy vyplývajícími ze zásady kontradiktornosti řízení. Chce-li obviněný (odsouzený) využít svého práva osobně působit na soud a být osobně přítomen jednání soudu, nelze mu toto právo upřít s odkazem na to, že se může vyjádřit písemně. Jedná se o rozhodnutí o jeho osobní svobodě, při kterém soud hodnotí jeho osobu a osobnost. Závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2669/09 (a dalších) jsou v tomto smyslu zcela jednoznačné a nálezy sp. zn. I. ÚS 2595/20 ÚS a sp. zn. I. ÚS 2959/20 je nepřekonávají (ani nemohou).

12. To neznamená, že krajský soud musí veřejné zasedání konat i v případě, kdy se obviněný (odsouzený) osobní účasti nedomáhá a z jeho postoje je zřejmé, že nenavrhuje provedení žádných důkazů a písemné vyjádření je z jeho strany dostačující.

13. V projednávané věci stěžovatel navrhoval provedení dalších důkazů, konkrétně označil svou výpověď, další důkazy označil pouze obecně ("důkazy, že ve své nápravě a plnění svých povinností plně pokračuje"). K těmto návrhům se krajský soud nevyjádřil vůbec. Dále svým rozhodnutím částečně přehodnotil skutkový stav, což by mohl učinit pouze tehdy, pokud by přehodnocované důkazy sám provedl a dal účastníkům možnost se k nim vyjádřit. I v tomto krajský soud pochybil a většinový nález ponechává tato pochybení bez povšimnutí.

14. Ze všech uvedených důvodů jsem přesvědčena, že Ústavní soud měl pro porušení zejména čl. 38 odst. 2 Listiny čl. 96 odst. 2 Ústavy napadené rozhodnutí krajského soudu zrušit.

V Brně dne 22. dubna 2025


Daniela Zemanová