IV.ÚS 3024/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2025 č. j. 13 Co 31/2025-702 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2024 č. j. 0 P 258/2022-555, 16 P a Nc 299/2023, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a M. B. a nezletilé L. B. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva, jakož i práva nezletilé vedlejší účastnice (nyní osmileté dcery), zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s ústavními principy zakotvenými v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilou (nyní osmiletou) do péče vedlejšího účastníka - otce (výrok I). Dále stanovil stěžovatelce vyživovací povinnost v částce 5 000 Kč měsíčně (výrok II) a vyslovil předběžnou vykonatelnost tohoto rozsudku (výrok III). Ve výroku IV okresní soud konstatoval změnu svého předchozího rozsudku z roku 2020.

3. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil ve výrocích I, III a IV. Ve výroku II jej změnil jen tak, že stěžovatelka je povinna platit na výživu nezletilé s účinností od 1. 12. 2024, jinak tento výrok potvrdil. Dále rozhodl o dlužném výživném v období od 1. 12. 2024 do 30. 6. 2025 [výrok I a), b)]. Krajský soud stanovil rovněž harmonogram přímého styku stěžovatelky s nezletilou v režimu běžném (lichý víkend) i prázdninovém, a to současně se stykem nepřímým, prostřednictvím telefonického hovoru nebo videohovoru [výrok II a), b), c)].


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka rozporuje závěry soudů, že změna výchovného režimu je v nejlepším zájmu nezletilé. Zdůrazňuje, že přáním nezletilé je "být navždy u maminky". Zmiňuje, že soudy dostatečně nezajistily uplatnění participačních práv nezletilé. Okresnímu soudu vytýká, že neprovedl jí navrhované důkazy. Vymezuje se rovněž proti závěru o předběžné vykonatelnosti nalézacího rozsudku, který považuje za neodůvodněný. Stěžovatelka uvádí, že soudy při hodnocení skutkového stavu nezohlednily zdravotní problémy nezletilé.


III.
Splnění procesních předpokladů řízení

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Napadá-li stěžovatelka rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu, přehlíží, že Ústavní soud není příslušný přezkoumávat to, co krajský soud coby soud odvolací změnil. K tvrzení stěžovatelky o porušení základních práv nezletilé Ústavní soud dodává, že nezletilá, o jejíž postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažena do řízení jedním z nich na jeho straně.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se ovšem v nyní posuzovaném případě nestalo.

7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.

8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s úpravou výchovných poměrů k její nezletilé dceři. Na rozdíl od stěžovatelky Ústavní soud nehodnotí úpravu péče zvolenou obecnými soudy jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Soudy dostatečně vyložily důvody, které je vedly k závěru, že svěření nezletilé do péče otce v současnosti nejlépe odpovídá aktuálním potřebám a zájmům nezletilé. Soudy též dostatečně zajistily participační práva nezletilé, a to s přihlédnutím k jejímu nízkému věku (srov. rozsudek krajského soudu, bod 9). Přehodnotily-li soudy přání nezletilé (srov. výše), nelze jim to vytýkat, neboť vzaly za prokázané, že stěžovatelka nezletilou vůči otci soustavně negativně ovlivňuje a manipuluje. Soudy vzaly v potaz, že stěžovatelka opakovaně a dlouhodobě bránila otci ve styku s nezletilou s cílem vyřadit jej z péče o dceru. V průběhu řízení bylo rovněž vyloučeno, že by se otec vůči dceři dopustil závadného chování (srov. oznámení stěžovatelky o okolnostech nasvědčujících spáchání trestného činu týrání svěřené osoby). Závěry soudů korespondují s doporučením kolizního opatrovníka, podle nějž nezletilá potřebuje stabilní prostředí, které jí v tuto chvíli nabízí právě otec (tamtéž, bod 9). Soudy rovněž dostatečně, byť stručně, vysvětlily, že jí navrhované důkazy jsou nadbytečné (tamtéž, bod 19). Ústavní soud nepřisvědčil ani obecně formulovanému nesouhlasu s nařízenou předběžnou vykonatelností rozsudku okresního soudu. Z rozsudku okresního soudu dostatečně vyplývá, proč lze takto zvolený režim považovat za souladný s nejlepším zájmem dítěte, který je dominantním požadavkem jakéhokoliv řízení týkajícího se dětí (srov. rozsudek okresního soudu, body 24 a 25).

9. Ústavní soud závěrům, k nimž v nyní posuzované věci soudy dospěly, nemá co vytknout. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy kladly důraz především právě na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilé, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Odlišný názor stěžovatelky na tom nemůže ničeho změnit.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti výroku II rozsudku okresního soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, jelikož neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu