III.ÚS 2726/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Čáslavského a Anny Čáslavské, zastoupených Mgr. Michalem Kádou, advokátem, sídlem Hořická 28/8, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2025 č. j. 22 Cdo 59/2025-713 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. července 2024 č. j. 25 Co 98/2024-684, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Radky Čáslavské, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení napadených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že vedlejší účastnice se domáhala určení, že budova specifikovaná v napadených rozsudcích, je v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů vedlejší účastnice a stěžovatele, a že není zatížena právem věcného břemene užívání vloženého do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatele. Dům a pozemek, na kterém budova stojí, nabyl stěžovatel do výlučného vlastnictví na základě darovací smlouvy ze dne 10. 12. 2003 od svých rodičů. Manželství vedlejší účastnice a stěžovatele bylo uzavřeno 21. 1. 2001. V letech 2004-2005, ještě za trvání manželství, proběhla rekonstrukce budovy. V roce 2020 převedl stěžovatel vlastnictví k pozemku, jehož součástí je budova, na stěžovatelku (sestru stěžovatele) a současně bylo zřízeno právo věcného břemene ve prospěch stěžovatele. Vedlejší účastnice tvrdila, že budova přestala v průběhu její rekonstrukce prováděné v letech 2004-2005 existovat jako věc v právním smyslu a na jejím místě vznikla nová budova jako nová samostatná věc, která je součástí zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění manželů vedlejší účastnice a stěžovatele a není zatížena právem věcného břemene.

3. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 18. 12. 2023 č. j. 15 C 125/2020-641, žalobu vedlejší účastnice zamítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že původní stavba budovy při její rekonstrukci nezanikla a nedošlo ke vzniku stavby nové; i po rekonstrukci šlo stále o tu samou věc, která byla stěžovateli 1) darována do jeho výlučného vlastnictví.

4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání vedlejší účastnice napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že budova je v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů vedlejší účastnice a stěžovatele a není zatížena právem věcného břemene ve prospěch stěžovatele. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování dospěl k závěru, že v důsledku stavební činnosti došlo k zániku původní stavby budovy a vznikla budova nová.

5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost, neboť nenaplnilo předpoklady přípustnosti dovolání.

II.
Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud se odmítl zabývat otázkou úmyslu stěžovatele (stavebníka - žalovaného), neboť tuto uplatnili poprvé až v dovolacím řízení, a odvolací soud se jí v napadeném rozhodnutí proto vůbec nezabýval. Uvádějí, že tato otázka byla otevřena již v rámci řízení před soudem prvního stupně. Skutečnost, že tuto námitku neuplatnili v odvolacím řízení, je dána tím, že odvolání podala vedlejší účastnice, která vymezila předmět přezkumu odvolacího řízení. Pokud se odvolací soud nevypořádal s úvahami soudu prvního stupně týkajícími se hodnocení úmyslu stavebníka, nemůže to být přičítáno k tíži stěžovatelů. Stěžovatelé dále nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že otázka úmyslu stavebníka není relevantní a namítají, že dovolací soud se měl touto otázkou zabývat.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv. Taková situace v dané věci nenastala.

9. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. V samotném posouzení nepřípustnosti dovolání Nejvyšším soudem však Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Odmítnutí dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost spočívalo na dvou důvodech. Nejvyšší soud jednak shledal, že dovoláním napadený závěr odvolacího soudu ohledně zániku původní stavby a vzniku stavby jako nové věci, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dále konstatoval, že přípustnost dovolání nezakládá ani další stěžovateli předložená právní otázka, v níž namítali, že soudy nepřihlédly k úmyslu, resp. vůli stavebníka s odůvodněním, že tuto námitku vznesli poprvé až v dovolacím řízení a odvolací soud v napadeném rozhodnutí se jí proto vůbec nezabýval.

10. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé odůvodnění Nejvyššího soudu ne zcela relevantně pochopili. Namítají v podstatě totiž, že je povinností obecných soudů přihlédnout i k těm skutečnostem, které nejsou výslovně navrženy, protože soud je povinen ze své vlastní iniciativy zjistit a hodnotit úmysl stavebníka. To by bylo možné pouze za situace, kdy by stěžovatelé takové skutečnosti tvrdili v rámci odvolacího řízení. Toto však stěžovatelé, jak sami ostatně uvádějí, neučinili. Nejvyšší soud s odkazem na svou ustálenou judikaturu zdůraznil, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. Podle § 212a odst. 3 o. s. ř. odvolací soud může k novým skutečnostem nebo důkazům přihlédnout, jen tehdy, když byly uplatněny. Ustanovení § 212a odst. 1 o. s. ř. umožňuje sice odvolacímu soudu přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, toto ustanovení ovšem nelze vykládat ve smyslu povinnosti odvolacího soudu se v odvolání neuplatněnými zabývat. Samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, tak nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení ze dne 19. 9. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2693/2023). Argumentace Nejvyššího soudu a jeho závěry týkající se nepřípustnosti dovolání nijak nevybočují z ústavněprávního rámce interpretace podústavních předpisů.
11. Přestože stěžovatelé žádné námitky vůči napadenému rozsudku odvolacího soudu v ústavní stížnosti nevznáší, Ústavní soud jej také přezkoumal z hlediska požadavků na odůvodnění vymezené judikaturou Ústavního soudu, a neshledal v jeho závěrech nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho kasační zásah.

12. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu