II.ÚS 1675/25 #1 — Povinnost provést účinné vyšetřování potřebné k objasnění tvrzení o znásilnění

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. dubna 2025 č. j. 3 KZN 845/2025-10, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 5. února 2025 č. j. 1 ZN 1762/2024-19 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 6. oddělení obecné kriminality, ze dne 29. listopadu 2024 č. j. KRPA-261541-22/TČ-2024-001176-1-KB, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 6. oddělení obecné kriminality, sídlem Bartolomějská 6, Praha 1 - Staré Město, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 6. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), byla podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odložena trestní věc podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl dopustit podezřelý T. G. (dále jen "podezřelý") tím, že v přesně nezjištěné době dne 27. 7. 2024 do 8:30 hodin dne 28. 7. 2024 v pokoji v hotelu A. v Praze měl využít stavu opilosti stěžovatelky (poškozené) a vykonat na ní vaginální soulož, aniž by mu k tomu dala výslovný souhlas.

3. Stěžovatelka k věci (zkráceně uvedeno) vypověděla, že se s podezřelým sešla po vzájemné domluvě v Praze, že šli společně na koncert a večeři, poté ještě do baru. Neví přesně, kdy z baru odešli, byla podnapilá, podezřelý ji doprovodil do hotelu. Druhý den ráno po probuzení zaregistrovala přítomnost podezřelého vedle ní a byla zmatená, proč je zde přítomný, jelikož si události předchozího večera nepamatovala. Protože jí však bylo špatně a chtěla ještě spát, přetočila se na bok a znovu usnula. V polospánku však cítila "osahávání" na zadku, mezi nohama a následně cítila tlak ve vagíně. Byla však stále v polospánku a ve stavu opilosti, přičemž v důsledku tohoto stavu nebyla při plném vědomí a toto jednání si interpretovala jako sen. Podezřelý nejenom že neměl k tomuto jednání žádný její předchozí souhlas, ale nečekal ani na žádnou pozitivní zpětnou vazbu a ihned "zaútočil" na její genitálie. Následně k ní podezřelý přistoupil a ukazoval jí nějakou krabičku, posléze jí došlo, že šlo o krabičku kondomů, což však v jejím stavu nebyla schopna rozeznat ani pochopit, proč by jí měl podezřelý toto ukazovat. Následně ucítila znovu tlak ve vagíně, přičemž v tento okamžik jí došlo, že předchozí události se jí nezdály ve snu, ale ve skutečnosti ji podezřelý penetroval pravděpodobně prsty a že tlak, který aktuálně cítí, je penetrace jeho penisem. S ohledem na svůj stav však nebyla schopna projevit nesouhlas, byla mimo, nemohla se téměř ani hýbat. Jednání podezřelého trvalo odhadem pár minut a stěžovatelka si pouze vybavuje, že styk byl bolestivý. Po styku podezřelého vyzvala, aby se sám pohlavně uspokojil rukou s tím, že se na něj přitom bude dívat, políbila ho, jazykem se ho dotkla v oblasti rozkroku a po jeho vyvrcholení podezřelého objala. Toto chování vysvětlila tak, že se tím snažila se situací vyrovnat, chtěla, aby podezřelý ještě chvíli zůstal, chtěla intimitu, nechápala, jak ji mohl penetrovat, a potom žádné objetí, žádný polibek. Ještě ten den podezřelému napsala, že se cítí zneužitá.

4. Podezřelý popsal shodně se stěžovatelkou okolnosti jejich seznámení a dále uvedl, že měl se stěžovatelkou v ranních hodinách dne 28. 7. 2024 na hotelu pohlavní styk a že ze strany stěžovatelky žádný nesouhlas nezazněl.

5. Ve věci byla rovněž vyhodnocena vzájemné komunikace mezi stěžovatelkou a poškozeným, která proběhla prostřednictvím WhatsApp a Instagram chatové komunikace. Z komunikace doložené poškozenou mimo jiné vyplývá, že po inkriminovaném dni 28. 7. 2024 píše stěžovateli, že si připadá zneužitě (s přidanými smějícími se emotikony), dále píše, že to neplánovala, že je slušně vychovaná a že takové věci na první schůzce nedělá, že ještě byla opilá v polospánku, podezřelý píše, že to také neplánoval, ale nelituje toho, také byl opilý, že oba sex potřebovali a že stěžovatelka dokonce chtěla přidat a přitvrdit, na to stěžovatelka opět uvádí, že ještě polospala, podezřelý píše, že mu stěžovatelka v průběhu říkala, ať to dělá pořádně, že si do té doby myslel, že to umí, stěžovatelka píše, že byla v polospánku, ale že to bylo fajn, konverzace je provázena smějícími se emotikony, které postupně ubývají, stěžovatelka píše, že má pocit zneužití, studu a depky, že to tak nemělo být, cítí se odporně, měl ji doprovodit a nechat na hotelu, podezřelý reaguje, že se opakovaně ptal, jestli má odejít, stěžovatelka píše, že souhlas s tím, aby zůstal na hotelu, není souhlas k sexu, podezřelý využil toho, že se nebránila, v další komunikaci stěžovatelka již zmiňuje znásilnění s tím, že podezřelý neměl její souhlas, vysvětluje proč řekla, aby ještě nechodil, aby ji objal a proč jej políbila, že to bylo ze šoku z toho co se stalo, chce zaplatit psychologa, hotel a testy... (viz protokol o vyhodnocení chatové komunikace na č. l. 11 a násl. vyšetřovacího spisu).

6. Naproti tomu ze vzájemné komunikace doložené podezřelým (viz č. l. 40 a násl. vyšetřovacího spisu) nebyly zaznamenány žádné informace poukazující na to, že by mělo ze strany podezřelého dojít k nějakému nevhodnému chování vůči stěžovatelce či nechtěnému a nedobrovolnému fyzickému kontaktu mezi nimi. Komunikace je ukončena dne 28. 7. 2024 toliko zprávou stěžovatelky, že si připadá zneužitě (viz č. l. 174 vyšetřovacího spisu).

7. Policejní orgán dospěl na základě provedeného prověřování k závěru, že podezřelý svým jednáním nenaplnil objektivní znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, neboť v jeho jednání bylo zcela nepřítomno násilné jednání ve smyslu použití hrubé fyzické síly za účelem překonání vážně míněného odporu stěžovatelky, ani pohrůžka takovým násilím. Na straně stěžovatelky podle něj naopak chybí prvek vyjádření zcela vážně míněného odporu, který by byl podezřelý nucen překonávat, když z toho, jak stěžovatelka s podezřelým shodně popisují průběh celého styku, nevyplývá, že by dala jakýmkoli způsobem najevo svůj nesouhlas, naopak připouští ze své strany určitou aktivitu. Policejní orgán se zaobíral rovněž stavem stěžovatelky po jejím probuzení, resp. možným stavem bezbrannosti, kdy konstatoval, že byť je zřejmé, že byla po probuzení stále pod vlivem alkoholu (podle tabulkových hodnot se mohlo v inkriminované době jednat o maximální hodnotu ovlivnění 0,8 promile alkoholu v krvi), ne však do takové míry, aby nebyla schopna projevit svou vůli, resp. nesouhlas s jednáním podezřelého, a tedy se nejednalo o stav bezbrannosti. Uzavřel, že ve věci nebyl prokázán úmysl podezřelého k danému skutku, a to ani úmysl nepřímý.

8. Stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu byla napadeným usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. Státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství se ztotožnila se závěrem policejního orgánu, že podle učiněných skutkových zjištění k souloži nedošlo ze strany podezřelého násilím ani pod pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. K namítanému stavu bezbrannosti podotkla, že z podaného vysvětlení stěžovatelky i z obsahu zajištěné elektronické komunikace mezi ní a podezřelým vyplývá, že i přes užitý alkohol a únavu byla po probuzení dostatečně orientována, neboť si uvědomovala, co má na sobě, že má nasazeny kontaktní čočky i že má na sobě make-up. Uvědomovala si mimo jiné, že je s ní v pokoji podezřelý, vnímala doteky v oblasti hýždí a rozkroku, zaregistrovala digitální penetraci, to, že jí podezřelý ukázal krabičku kondomů, vnímala stahování svých kalhotek, rovněž vnímala pohlavní úd podezřelého ve své vagíně i to, že po celou dobu pohlavního styku ležela v jedné pozici. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem nelze podle státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství dospět k závěru, že by se stěžovatelka v době činu nacházela ve stavu celkové (absolutní) bezbrannosti. Stejně tak nebylo zjištěno, že by se v době činu nacházela ve stavu psychické bezbrannosti (nebylo prokázáno, že by trpěla duševní poruchou či měla postiženy rozumové schopnosti) či tělesné bezbrannosti (nebylo prokázáno, že by byla podezřelým svázána nebo trpěla fyzickou vadou, která by omezovala její hybnost). Poškozená v době činu podezřelému výslovně neřekla, že si pohlavní styk s ním nepřeje, nesnažila se ho nijak odstrčit, přestože se nenacházela v situaci, kdy by nebyla schopna projevit svou vůli. Podezřelý se na základě probíhající elektronické komunikace s poškozenou před činem mohl mylně domnívat, že má tato o něj zájem, když s ním flirtovala, resp. hovořila na téma sexu a chybějícího sexu, sešla se s ním v Praze. Za zjištěného skutkového stavu státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství dospěla shodně s policejním orgánem k závěru, že v daném případě nedošlo k trestně relevantnímu jednání ze strany podezřelého. Současně dodala, že další prověřování by na závěr ohledně nenaplnění znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu nemělo žádný vliv.

9. Na základě podnětu stěžovatelky k výkonu dohledu věc přezkoumala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") a napadeným vyrozuměním stěžovatelce sdělila, že postup státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství, která ve věci neshledala podezření z trestného činu, byl správný, proto byl podnět jako nedůvodný odložen. K již shora uvedenému státní zástupkyně městského státního zastupitelství dodala, že ač lze připustit možnost individuální reakce stěžovatelky na množství alkoholu, zvláště v kombinaci s nevyspáním, tak že stavu bezbrannosti neodpovídá popis událostí poskytnutý samotnou stěžovatelkou, která podrobně popsala, jak se předmětného rána cítila a také pohlavní styk samotný. Popsaný stav podle státní zástupkyně městského státního zastupitelství neodpovídá stavu osoby, která zcela postrádá vůli a schopnost klást pachateli odpor a nachází se tak ve stavu bezbrannosti. Zdůraznila, že pozdější subjektivní vnímání situace poškozenou nemusí korespondovat s trestně právním zhodnocením události a že za daných okolností je zcela nadbytečné vyslýchat kamarádky poškozené, kterým již interpretovala své subjektivní vnímání celé události.

II.
Argumentace stěžovatelky

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po podrobné rekapitulaci napadených rozhodnutí namítá, že orgány činné v trestním řízení se přiklonily k verzi podezřelého bez dostatečného odůvodnění a přes existující nesrovnalosti zcela převzaly jeho verzi události, zatímco její verzi považovaly za nevěrohodnou. Nebyla provedena řada jí navrhovaných důkazů - znalecký posudek z oboru psychologie, výsledky gynekologického vyšetření z nemocnice v Salzburgu, vysvětlení osoby z jejího okruhu, odborné vyjádření z toxikologie či důkaz o zajištění ubytování podezřelého, dostatečně nezkoumaly její možnou bezbrannost ani skutečné množství alkoholu v její krvi, ale spokojily se pouze s orientačním odhadem 0,8 g/kg. Zdůrazňuje, že pouze na podkladě faktů, že přijala pozvání na večeři a skleničku s podezřelým a že spolu předtím na téma sexu komunikovali, nelze dojít k závěru, že podezřelý měl právo automaticky presumovat její souhlas s pohlavním stykem, aniž by si tento ověřil. Nacházela se ve stavu bezbrannosti, ač současně mohla vnímat své okolí. Policejní orgán se však skutečností, že nemusela vyjadřovat aktivní odpor, aby mohlo dojít k zneužití její bezbrannosti, dostatečně nezabýval. V situaci, kdy proti sobě stála dvě tvrzení, nemohly existovat pochybnosti odůvodňující aplikaci pravidla in dubio pro reo.

III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení

11. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily.

12. Státní zástupkyně městského státního zastupitelství ve svém vyjádření označila námitky stěžovatelky za nedůvodné s tím, že právo stěžovatelky na účinné vyšetřování porušeno nebylo. Vyjádřila nesouhlas s tvrzením stěžovatelky, že odůvodnění vyrozumění městského státního zastupitelství obsahuje sekundární viktimizaci oběti, když přenáší vinu za sexuální akt na stěžovatelku. K tomu podotkla, že v rámci vyrozumění bylo pouze poukázáno na skutečnost, že ačkoli nejprve stěžovatelka verbalizovala svůj postoj k sexuálnímu styku jako negativní, tak okolnosti jejího seznámení s podezřelým a průběh jejich schůzky v něm mohly vyvolat dojem, že mohla změnit názor a mohla se stykem souhlasit. Setrvala na názoru, že v případě stěžovatelky nešlo o zneužití bezbrannosti. Z provedených důkazů podle ní nelze dovodit, že by se stěžovatelka nacházela ve stavu absolutní bezbrannosti v důsledku požití alkoholu, přičemž dodala, že další upřesnění hladiny alkoholu v krvi stěžovatelky by vzhledem k absenci odběru krve nepřineslo ani odborné vyjádření či znalecké zkoumání. Nelze podle ní tvrdit, že každá absence projevu nevole automaticky značí bezbrannost. Stejně tak přibrání znalce k posouzení duševního stavu stěžovatelky označila za nadbytečné.

13. Státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství rovněž vyjádřila přesvědčení, že zjištěné důkazy postačovaly pro řádné skutkové a právní posouzení věci. Provedeným dokazováním podle ní nebylo prokázáno, že by se stěžovatelka nacházela ve stavu bezbrannosti. Zdůraznila, že stěžovatelka nedala v době činu podezřelému jakýmkoli způsobem najevo, že si pohlavní styk s ním nepřeje, přestože byla schopna projevit svou vůli a vyjádřit svůj odpor. Nebylo proto třeba provádět další dokazování.

14. Policejní orgán ve vyjádření sdělil, že se s názorem stěžovatelky vyjádřeným v ústavní stížnosti neztotožňuje s tím, že věc byla řádně prověřena. Odkázal přitom na své napadené usnesení.

15. Vyjádření státní zástupkyně městského státního zastupitelství, státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství a policejního orgánu byla poskytnuta stěžovatelce k replice. Stěžovatelka v reakci na vyjádření opakuje, že pochybnosti mohly být odstraněny provedením navržených důkazů, že byla nesprávně vyhodnocena její bezbrannost, odmítá argumenty příslušných státních zastupitelství a uzavírá, že bylo porušeno její právo na účinné vyšetřování.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

2. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

a) Obecná východiska

3. Jedním z nejdůležitějších projevů ochrany základních práv v trestním řízení je povinnost účinného vyšetřování. Plná povinnost provést účinné vyšetřování orgány veřejné moci existuje zejména u zásahů do práva na život, zákazu mučení a jiného špatného zacházení a zákazu nucených prací [srov. např. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

4. Judikatura zdůrazňuje povinnost státu postihovat činy porušující základní práva mimo jiné právě u jednání proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Taková jednání totiž porušují základní práva spadající do věcné působnosti čl. 3 nebo čl. 8 Úmluvy, respektive čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny. Z čl. 3 i z čl. 8 Úmluvy mimo jiné vyplývá právo poškozených na ochranu před sekundární viktimizací. Orgány činné v trestním řízení se musí zdržet reprodukce sexistických stereotypů a nevystavovat oběti sekundární viktimizaci používáním moralizujících a pocit viny vyvolávajících slov, která by mohla ohrozit důvěru obětí ve spravedlnost (srov. např. rozsudky ESLP ze dne 27. 5. 2021 J. L. proti Itálii, č. 5671/16, ze dne 13. 2. 2024 X. proti Řecku, č. 38588/21, či ze dne 26. 3. 2024 I. C. proti Moldavské republice, č. 36436/22).

5. Povinnost účinného vyšetřování je procesní povinností spočívající v tzv. náležité péči, nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, například odsouzení potenciálního pachatele. Zaručuje "jen" to, že orgány činné v trestním řízení budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou lze po nich v daném konkrétním případě rozumně požadovat [srov. nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18 (N 207/97 SbNU 222)].

6. Vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení, včetně fáze před zahájením trestního stíhání, musí splňovat kumulativně následující požadavky. Musí být a) nezávislé a nestranné, b) rychlé, c) podrobené kontrole veřejnosti a umožňující aktivní participaci poškozeného a d) důkladné a dostatečné. Pouze za splnění těchto kumulativních podmínek bude možné označit provedené vyšetřování za účinné a souladné se stěžovatelovými právy podle čl. 3 Úmluvy (srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691).

7. Současně povinnost účinného vyšetřování není bezbřehá a nastupuje v případech, ve kterých poškozený vznese tzv. hájitelné tvrzení. Za hájitelné tvrzení "je nutno považovat tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné [srov. např. nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485) nebo nález ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 1398/17 (N 191/87 SbNU 155)]. Naplnění uvedených atributů hájitelného tvrzení je nutné posuzovat v každém řízení individuálně. Posuzuje se přitom, zda sporné jednání dosáhlo určitého minimálního stupně závažnosti. Špatné zacházení, které dosahuje uvedené minimální hranice závažnosti, nemusí vždy zahrnovat fyzické ublížení na zdraví. Čl. 3 Úmluvy se totiž vztahuje i na duševní útrapy utrpěné poškozeným v souvislosti s jiným trýznivým jednáním než je přímý fyzický útok. ESLP shledal např. porušení čl. 3 a čl. 8 Úmluvy v tom, že orgány činné v trestním řízení selhaly v řádném vyšetření znásilnění osmnáctileté stěžovatelky barmanem během její dovolené v Řecku (X. proti Řecku), respektive v nedostatečném potrestání řidiče, který se opakovaně (násilím a výhružkami) pokusil znásilnit stěžovatelku pracující s ním v sanitce při společných směnách (rozsudek ze dne 12. 12. 2023 Vučković proti Chorvatsku, č. 15798/20).

8. Hájitelnost tvrzení nelze zaměňovat s existencí skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (§ 158 odst. 3 trestního řádu) [srov. již shora zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 či nález ze dne 30. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 527/23].

b) Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc

9. Jak vyplývá již ze shora uvedeného, podstatou práva na účinné vyšetřování je nárok na postup ověřující to, zda na základě tzv. hájitelného tvrzení oběti lze prošetřit bližší okolnosti popisovaného jednání a podle jeho výsledků zvolit odpovídající právní postup (např. zahájení trestního nebo přestupkového stíhání podezřelého). Jakousi "předfází" účinného vyšetřování tak musí být posouzení toho, zda tvrzení domnělé oběti lze považovat za hájitelné.

10. Stěžovatelkou popisované jednání nepochybně spadá do působnosti čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny, čl. 3 a čl. 8 Úmluvy, přičemž její tvrzení obstojí jako tzv. hájitelné. Aniž by Ústavní soud jakkoli hodnotil jednotlivé důkazy či předjímal procesní vývoj věci, je třeba konstatovat, že z vyžádaného policejního spisu vyplývá, že tvrzení stěžovatelky není a priori nedůvěryhodné či nepravděpodobné, je možné i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné. Vznesla-li tedy stěžovatelka hájitelné tvrzení, že byla ze strany podezřelého znásilněna, přičemž se nacházela ve stavu bezbrannosti v důsledku požití nadměrného množství alkoholu, bylo povinností policejního orgánu provést za tímto účelem řádné dokazování, což neučinil.

11. Policejní orgán v podstatě ve věci vyslechl toliko stěžovatelku (sub bod 3.) a podezřelého (sub bod 4.) a vyhodnotil jejich vzájemnou komunikaci, založenou ve spisu (sub body 5. a 6.), žádné další důkazy neprováděl.

12. Ústavní soud po posouzení věci přisvědčil stěžovatelce v tom, že pochybnosti, zda se skutek stal či nikoli, měly být odstraněny provedením dalších důkazů. V prvé řadě je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatelka druhý den po činu odjela do Salzburgu, kde navštívila lékaře a podrobila se gynekologickému vyšetření. Uváděla, že jí lékařka při vyšetření sdělila, že měla v místech oděrky, což by mohlo svědčit pro verzi jí uváděnou. Stejně tak navrhovala podání vysvětlení osob, kterým se o jednání podezřelého svěřila a které mohly dosvědčit její psychické rozpoložení po dané události. Žádný z navrhovaných důkazů však policejní orgán neprovedl.

13. Rovněž měl-li policejní orgán pochybnosti ohledně adekvátnosti reakce stěžovatelky po předmětné události a jejího chování vůči podezřelému (kdy bezprostředně po činu podezřelého vyzvala, aby se sám pohlavně uspokojil rukou s tím, že se na něj přitom bude dívat, políbila ho, jazykem se ho dotkla v oblasti rozkroku a po jeho vyvrcholení podezřelého objala), bylo bezpochyby namístě vyžádat odborné vyjádření z oboru psychologie ohledně vyrovnávacích mechanismů obětí trestných činů, spíše však podrobit stěžovatelku psychologickému znaleckému zkoumání, a to za účelem posouzení jednak rysů její osobnosti, které mohou mít vliv na její věrohodnost, jednak jejích reakcí na stres a šok. Uvedené platí zejména za situace, kdy i ze vzájemné komunikace doložené stěžovatelkou jednoznačně plyne, že stěžovatelka, ač její reakce zpočátku není vysloveně negativní (byť hned píše o pocitu zneužití), postupně se mění až podezřelému píše, že má pocit zneužití, studu a depky, že to tak nemělo být, cítí se odporně, měl ji doprovodit a nechat na hotelu, že souhlas s tím, aby zůstal na hotelu, není souhlas k sexu, že podezřelý využil toho, že se nebránila, posléze zmiňuje znásilnění s tím, že podezřelý neměl její souhlas, vysvětluje proč řekla, aby ještě nechodil, aby ji objal a proč jej políbila, že to bylo ze šoku z toho co se stalo (viz zmíněnou chatovou komunikaci na č. l. 40 až 192 a protokoly o vyhodnocení chatové komunikace na č. l. 11 až 18 a 193 až 194 vyšetřovacího spisu).

14. V dané souvislosti nelze pomíjet, že popsané jednání stěžovatelky může být jednou z typických reakcí obětí zločinu znásilnění. Z odborné literatury vyplývá, že ženy vnímají znásilnění jako extrémně stresující existenciální ohrožení života a ze strachu volí spíše nekonfrontační (málo energický) odpor. Bezprostředně po činu je v případech vztahových znásilnění typická zdánlivě smírná reakce oběti. Z psychologického pohledu jde o normální a přirozenou reakci na prožitý stres, neboť se v těchto případech oběť snaží o redukování agrese útočníka a momentální smír s ním (viz Čírtková, L. Oběti znásilnění. Kriminalistika. č. 3/2002, s. 197 až 205).

15. Policejní orgán však navrhované důkazní prostředky odmítl provést, což za daných okolností nemůže z ústavněprávního hlediska a z pohledu práva na účinné vyšetřování obstát.

16. Ztotožnit se nelze ani se závěrem policejního orgánu, že byť je zřejmé, že byla stěžovatelka pod vlivem alkoholu, mohlo se v inkriminované době jednat o maximální hodnotu ovlivnění 0,8 promile alkoholu v krvi. Podle policejního orgánu tak nebyla ovlivněna alkoholem do takové míry, aby nebyla schopna projevit svou vůli, resp. nesouhlas s jednáním podezřelého. Tento závěr však nelze považovat za relevantní, neboť není zřejmé, na základě čeho policejní orgán uvedený propočet učinil. Daný údaj považoval za fakt bez jakéhokoli odborného posouzení, což je neakceptovatelné, a to tím spíše za situace, kdy na každého člověka alkohol působí jiným způsobem. Tedy i za přijetí hypotézy, že by stěžovatelka měla zbytkový alkohol v krvi skutečně 0,8 promile, nelze vyloučit, že by se nenacházela ve stavu bezbrannosti. Všechny tyto skutečnosti vyžadovaly odborné znalecké zkoumání míry ovlivnění stěžovatelky požitým alkoholem, a to na základě jejího výslechu o množství požitého alkoholu a době jeho požívání.

17. Ve spise není založen ani žádný úřední záznam o podaném vysvětlení zaměstnanců podniků (podle § 158 a násl. trestního řádu), které stěžovatelka s podezřelým společně předmětnou noc navštívili. Z úředního záznamu na č. l. 199 policejního spisu se toliko podává, že kamerové záznamy z příslušných podniků již nejsou k dispozici.

18. Zmíněná pochybení policejního orgánu nebyla zhojena ani ze strany příslušných státních zastupitelství.

19. Orgány činné v trestním řízení neprovedly shora specifikované důkazy a při vědomí odlišností výpovědí stěžovatelky a podezřelého (což byly, mimo vzájemné komunikace, fakticky jediné provedené důkazy) vzaly v zásadě v úvahu jen důkazy svědčící v neprospěch stěžovatelky a rozhodly o odložení věci. Opomněly přitom také psychologické poznatky ohledně typických reakcí obětí zločinu znásilnění. Místo toho postavily svou argumentaci na paušálním a dostatečně nepodloženém tvrzení, že stěžovatelka se v žádném případě nenacházela ve stavu bezbrannosti s konstatováním, že o tom svědčí i její následné jednání. Ač stěžovatelka předestřela důvody, proč se po styku chovala způsobem, jakým se chovala (tj. že se snažila se situací vyrovnat, kdy zároveň chtěla, aby podezřelý ještě chvíli zůstal, chtěla intimitu, nechápala, jak ji mohl penetrovat, a potom žádné obětí, žádný polibek), orgány činné v trestním řízení se s jejím tvrzením nevypořádaly a pouze bez dalšího uvedly, že stěžovatelka se ve stavu bezbrannosti nenacházela.

20. Takový postup orgánů činných v trestním řízení nelze považovat za ústavně konformní. Povinností orgánů činných v trestním řízení bylo vypořádat se se všemi tvrzeními stěžovatelky, která jsou hájitelná, což učiněno nebylo.

21. Součástí práva na jinou právní ochranu vyplývajícího zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí a zákaz svévole, které jsou obecně odvoditelné z kautel právního státu, v němž je nepřípustné, aby soud či jiný orgán činný v trestním řízení neseznámil jednotlivce s logickým, náležitým a spravedlnosti odpovídajícím odůvodněním rozhodnutí. Jinými slovy je v právním státě nepřípustné, aby se stát dopouštěl zásahů do práv jednotlivce bez toho, aby tento zásah odůvodnil, resp. bez toho, aby jednotlivce seznámil s jeho logickým a spravedlnosti odpovídajícím právním základem. Absence náležitého odůvodnění naopak výrazně limituje aplikaci principu právní jistoty a předvídatelnosti práva. Pouze kvalitně odůvodňovaná rozhodnutí totiž omezují prostor pro případnou svévoli a zajišťují i podobné posuzování obdobných případů [srov. např. nález ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1189/15 (N 240/83 SbNU 739) či nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411) či nález ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 443/23].

22. Požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí se přitom týká nejen rozhodnutí vydaných soudy, ale i jinými orgány činnými v trestním řízení a to i v přípravném řízení trestním. Potřebný rozsah nezbytného odůvodnění se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s kterými se soudy i jiné rozhodující orgány musí adekvátně vypořádat [srov. např. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), podobně též např. rozsudek ESLP ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, § 61, rozsudek ESLP ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, § 29; a další]. Přestože se tato judikatura týká především rozhodování soudů, je třeba ji podle názoru Ústavního soudu vztáhnout i na rozhodnutí týkající se práva na účinné vyšetřování, a to ať ho učinily soudy, byla-li ve věci podána obžaloba, tak i rozhodnutí orgánů činných v přípravném řízení trestním, kterými se řízení končí, jako tomu bylo v posuzované věci. To vyplývá z povahy tohoto práva. Končí-li věc rozhodnutím orgánů činných v přípravném řízení trestním (např. odložením věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu), kdy stěžovatel již nemá možnost domáhat se svého práva před nezávislým a nestranným soudem, je třeba klást na odůvodnění takového rozhodnutí z hlediska práva na účinné vyšetřování v zásadě stejné požadavky jako na soudní rozhodnutí [srov. nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20 (N 209/103 SbNU 155), nález ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 2468/24].

VII. Závěr

23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavního práva stěžovatelky na účinné vyšetřování podle čl. 3 Úmluvy, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť orgány činné v trestním řízení neprovedly ve věci řádné a dostatečné dokazování. Posuzovaná věc vyžaduje nové posouzení ze strany orgánů činných v trestním řízení, které bude naplňovat ústavněprávní požadavky uvedené shora v tomto nálezu.

24. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

25. Ústavní soud zdůrazňuje, že nepředjímá, jak orgány činné v trestním řízení rozhodnou a zda bude či nebude zahájeno trestní stíhání. Ústavní soud pouze konstatuje, že prověření věci musí proběhnout v souladu s ústavními požadavky.

26. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. září 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu