A. L. a E. J. proti Francii

Rozhodnutí ze dne 24. září 2024 ve věci č. 44715/20 a 47930/21 – A. L. a E. J. proti Francii

Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl o nepřijatelnosti stížnosti směřující proti tomu, že francouzské orgány sbíraly data týkající se uživatelů šifrované komunikační sítě EncroChat a následně je sdílely s britskými úřady. Soud sice dospěl k závěru, že zde je založena jurisdikce Francie ve smyslu článku 1 Úmluvy – a to i navzdory tomu, že k identifikaci stěžovatelů na základě uvedených dat došlo mimo francouzského území –, avšak stížnost odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.

I.   Skutkové okolnosti

EncroChat je šifrovaná komunikační síť, využívaná v mnoha zemích zejména v letech 2016–2020 skupinami organizovaného zločinu. Z vyšetřování zahájeného francouzským Centrem pro boj s kyberkriminalitou v roce 2018 vyplynulo, že tuto síť začalo používat i několik kriminálních organizací ve Francii. V lednu až březnu 2020 vydal soudce v Lille sérii rozhodnutí, kterými povolil sběr dat ze všech zařízení připojených do sítě EncroChat. Zároveň začaly francouzské orgány v této záležitosti spolupracovat s nizozemskými úřady. Společně informovaly své britské protějšky o plánovaném sběru dat, přičemž jim nabídly, že jim pak postoupí data o uživatelích nacházejících se na britském území. Britské orgány pak za tímto účelem vydaly evropský vyšetřovací příkaz. K samotnému sběru dat došlo v období od dubna do července 2020. Vyústil v zatčení více než 6000 podezřelých a zabavení přes 200 ton kokainu a dalších drog, a to i v rámci Spojeného království.

Stížnost v projednávané věci podali dva britští občané, kteří byli zatčeni a stíháni za drogové delikty mj. na základě důkazů plynoucích z jejich komunikace na síti EncroChat.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatelé namítali porušení svého práva na respektování soukromého života, k němuž dle jejich názoru došlo ze strany francouzských orgánů, a to jak v důsledku sběru dat, tak jejich postoupením britským úřadům. Rozporovali kvalitu příslušné právní úpravy i nezbytnost zásahu.

a)  K námitce absence jurisdikce žalovaného státu

Na poli přijatelnosti se Soud předně zabýval námitkou francouzské vlády, která tvrdila, že v projednávané věci nemá jurisdikci ve smyslu článku 1 Úmluvy: stěžovatelé se v době zásahu nacházeli v Spojeném království, jehož jsou občané a v němž byli i stíháni; skutečnost, že údaje týkající se stěžovatelů tranzitovaly přes server ve Francii, nepostačuje na to, aby vytvořila vazbu pro účely jurisdikce.

Soud připomněl svou dosavadní judikaturu k pojmu jurisdikce (M. N. a ostatní proti Belgii, č. 3599/18, rozhodnutí velkého senátu ze dne 5. května 2020, § 96–109; H. F. a ostatní proti Francii, č. 24384/19 a 44234/20, rozsudek velkého senátu ze dne 14. září 2022, § 184–188). Z ní plyne, že jurisdikce státu je především teritoriální, tj. vztahuje se na osoby nacházející se na území daného státu. Existují však i výjimečné okolnosti, které zakládají extrateritoriální jurisdikci, jako je např. situace, kdy stát nad stěžovateli vykonává účinnou moc či kontrolu. Pokud jde o hromadné sledování, Soud se k této problematice vyjádřil v nedávné věci Wieder a Guarnieri proti Spojenému království (č. 64371/16 a 64407/16, rozsudek ze dne 12. září 2023, § 87–95). V této věci byly všechny etapy procesu sledování – to znamená sběr a uložení dat, jejich třídění dle specifických kritérií, následná analýza a využití takto získaných informací – realizovány na britském území a ze strany britských úřadů. Soud zde proto shledal, že třebaže stěžovatelé žili v USA a Německu, spadali pro účely případu pod jurisdikci Spojeného království. Byla zde tedy uplatněna zásada teritoriality.

V projednávané věci byl sběr dat proveden z francouzského území a na příkaz francouzských orgánů. Údaje týkající se uživatelů nacházejících se v Spojeném království pak francouzské orgány postoupily britským úřadům. I uložení a sdílení dat bylo tedy realizováno z francouzského území. Je pravdou, že následná analýza dat, která umožnila identifikovat konkrétní uživatele, jakož i využití těchto informací jako důkazů v trestním řízení, se už uskutečnily na území Spojeného království a ze strany britských úřadů. Soud navíc uznal, že právě tuto etapu lze nepochybně v rámci celého procesu hodnotit jako tu nejinvazivnější (Big Brother Watch a ostatní proti Spojenému království, č. 58170/13 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 25. května 2021, § 330). Proti ní však stížnost v projednávané věci nesměřuje.

Soud dále připomněl, že „osobní údaj“ znamená údaj týkající se identifikované nebo identifikovatelné osoby (Amann proti Švýcarsku, č. 27798/95, rozsudek ze dne 16. února 2000, § 65). V projednávané věci je zjevné, že údaje zachycené francouzskými orgány se týkaly uživatelů sítě EncroChat a byly takové povahy, že umožňovaly jejich identifikaci. Skutečnost, že uživatelé pobývající v Spojeném království byli identifikováni až po transferu údajů do této země, tedy neznamená, že údaje zachycené francouzskými orgány neměly osobní povahu, a nezbavuje Francii povinnosti respektovat práva dotčených osob.

Ve světle uvedeného Soud dospěl k závěru, že jurisdikce Francie v projednávané věci je dána, a námitku vlády odmítl.

b)  K námitce nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy

V dalším kroku nicméně Soud přisvědčil námitce vlády, dle níž měli stěžovatelé proti namítanému opatření k dispozici účinný prostředek nápravy, který však nevyužili. Jednalo se konkrétně o návrh na vyloučení důkazu podle francouzského trestního řádu, který může podat každá „dotčená osoba“. Pokud by byli úspěšní, v kombinaci s příslušným právem Evropské unie (konkrétně směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2014/41/EU ze dne 3. dubna 2014 o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech) by to založilo povinnost britských orgánů vzít tuto skutečnost v potaz v rámci svého právního systému. Soud tedy stížnost odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.