IV.ÚS 479/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. O. D., zastoupeného Mgr. Evou Valouchovou, advokátkou, sídlem Jestřebí 163, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 17 Co 416/2024-54 a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. srpna 2024 č. j. 40 EXE 71/2023-42, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a České republiky - Okresního soudu v Trutnově, sídlem Nádražní 106, Trutnov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 2 a odst. 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na částečné zastavení exekuce. V odůvodnění uvedl, že exekuce byla zahájena za účelem vymožení pohledávky vedlejší účastnice sestávající se z částky 732 Kč představující náklady daňové exekuce, která byla vedlejší účastnici přiznána vykonatelným exekučním příkazem Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 3. 2016 č. j. EP 158/2016-5, a z částky 36 669 Kč představující náklady státu vzniklé v trestním řízení vedeném proti stěžovateli, kterážto pohledávka byla vedlejší účastnici přiznána usnesením téhož soudu ze dne 25. 6. 2009 č. j. 2 T 399/92-933. Stěžovatel návrh na částečné zastavení exekuce odůvodnil tím, že daňová exekuce za účelem vymožení pohledávky přiznané druhým exekučním titulem trvala déle než šest let a uplynutím šesti let zanikla jeho povinnost vymáhanou pohledávku uhradit (v této souvislosti odkázal na příslušná ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů). S jeho výkladem se okresní soud neztotožnil, neboť příslušný trestněprávní předpis vlastní úpravu prekluzivní doby (ve znění rozhodném pro stěžovatelovu věc) nezahrnoval a ani na ni neodkazoval, a proto se tvrzená prekluze pohledávky neuplatní.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Uvedl, že sporná pohledávka vznikla v roce 2009 a tehdy rozhodná právní úprava daný typ pohledávky řadila mezi tzv. nedaňové pohledávky, tudíž pohledávka podléhala občanskoprávním předpisům a bylo na ní možné aplikovat desetiletou promlčecí lhůtu. V jiném soudním řízení bylo pravomocně rozhodnuto, že tato pohledávka promlčená není. Stěžovatelem vzpomínaná prekluze podle daňového řádu se na tuto pohledávku neuplatní, a to ani s odkazem na přechodná ustanovení daňového řádu, neboť ta řešila následky zániku zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a nelze je aplikovat na pohledávky, které - vzhledem k době svého vzniku - podléhaly občanskoprávním předpisům, neboť na ně se úprava lhůt v daňovém řádu nevztahuje. Proto je správný závěr okresního soudu, že prekluze se ke sporné pohledávce neuplatní a pohledávku lze vymáhat exekucí podle příslušných předpisů.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel s výkladem obecných soudů nesouhlasí. Rekapituluje, že sporná pohledávka byla přiznána vedlejší účastnici exekučním titulem z roku 2009 a tehdy byla zařazena mezi tzv. nedaňové pohledávky. Vymáhána byla ale až od března roku 2016, a tudíž již jako daňová pohledávka, tedy podle stěžovatele musí podléhat šestileté prekluzivní době podle § 160 odst. 1 daňového řádu a vztahuje se na ni také přechodné ustanovení § 264 odst. 5 daňového řádu. Pokud je pohledávka vymáhána jako daňová, musí se na ni uplatnit i uvedená prekluzivní doba, a to bez ohledu na to, že v době vydání exekučního titulu bylo na pohledávku pohlíženo jako na nedaňovou.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

7. Stěžovatelova argumentace neobsahuje žádnou ústavněprávní dimenzi a je jen opakováním argumentů, s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly. I podle Ústavního soudu je nutno prekluzi ve stěžovatelově věci posuzovat podle právních předpisů účinných v době vydání exekučního titulu (tedy k roku 2009). Tehdy trestněprávní předpisy vlastní úpravu prekluzivní doby neobsahovaly a ani na žádný jiný předpis neodkazovaly. Úpravu prekluze podle § 160 daňového řádu z toho důvodu nelze na stěžovatelem zpochybňovanou pohledávku aplikovat, a to ani podle přechodného ustanovení zakotveného v § 264 odst. 5 daňového řádu, neboť toto přechodné ustanovení by bylo použitelné, jen pokud by trestněprávní předpisy již v době vydání druhého exekučního titulu odkazovaly na použití daňového předpisu, který by prekluzi zakotvoval. Tak tomu ale v posuzované věci nebylo. Ustanovení § 264 odst. 5 daňového řádu je třeba chápat nikoliv v návaznosti na trestněprávní předpisy, jak to požaduje stěžovatel, ale v návaznosti na § 70 zákona o správě daní a poplatků. K relaci mezi těmito ustanoveními judikatura Nejvyššího správního soudu uvádí, že § 70 zákona o správě daní a poplatků zakotvoval toliko promlčení práva vymáhat daňové nedoplatky, kdežto daňový řád upravuje prekluzi. Nejvyšší správní soud se v této souvislosti interpretačně vypořádával s tím, jak se původně zakotvené promlčení "přeměňuje" na prekluzi.

8. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu