I.ÚS 173/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Fialy, zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 222/2024 ze dne 17. 12. 2024, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a insolvenční správkyně AWRA insolvence, v.o.s., sídlem Moulíkova 2239/3, Praha 5, a soudního exekutora Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. V insolvenčním řízení stěžovatele byly k návrhu insolvenční správkyně zpeněženy nemovité věci náležející do majetkové podstaty stěžovatele, a to skrze dražbu provedenou soudním exekutorem. Usnesením soudního exekutora č. j. 142 DC 24/24-15 ze dne 13. 9. 2024 byl vydražiteli udělen příklep.

2. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání s odůvodněním, že mu nebyla dražební vyhláška doručena a nebyla ani zveřejněna v insolvenčním rejstříku. Požadoval, aby Krajský soud v Praze považoval dražbu za nulitní. Krajský soud napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání odmítl jakožto podané osobou neoprávněnou. Poukázal na to, že podle rozhodovací praxe není insolvenční dlužník účastníkem dražby prováděné při zpeněžování majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení soudním exekutorem podle § 76 odst. 2 exekučního řádu. Stěžovatel proto nebyl osobou oprávněnou k podání odvolání proti rozhodnutí o udělení příklepu.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným usnesením byla porušena jeho práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že všechny dokumenty, týkající se insolvenčního řízení, musí být zveřejněny v insolvenčním rejstříku. Nesouhlasí se závěry soudní praxe, že insolvenční dlužník není účastníkem dražby a že mu proto není doručována dražební vyhláška. Takový postup se zcela míjí s jeho vlastnickým právem ke zpeněžovaným nemovitým věcem. Není podle něj přípustné, aby se stěžovatel takovou informaci dozvěděl až po skončení dražby. Ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, ve které byl vyjádřen tento závěr, považuje za "pohrdání základními občanskými právy ze strany soudů, především pak práva vlastnit a spravovat majetek".

4. Stěžovatel namítá i to, že krajský soud odkázal na nesprávnou judikaturu Nejvyššího soudu. Zatímco krajským soudem odkazovaná judikatura se týká situace, kdy byl dlužník v konkursu, stěžovatel svůj úpadek řeší oddlužením. V první jmenované situaci je osobou s dispozičním oprávněním insolvenční správce. U oddlužení je tomu podle stěžovatele jinak, neboť dlužník je oprávněn disponovat se svým majetkem. Dražba bez jeho vědomí je proto nepřípustná.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhnul, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Stručně odůvodnil, že mu může vzniknout závažná újma, pokud by měl nenávratně pozbýt vlastnické právo ke zpeněžovaným nemovitým věcem. Naopak, jiným osobám podle jeho mínění újma odkladem vykonatelnosti vzniknout nemůže.

6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.

7. K posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 z 25. 1. 1995).

8. Ústavní soud na úvod konstatuje, že napadené usnesení obstojí pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je sice stručné, avšak přiléhavým způsobem reagující na procesní situaci. Jak totiž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz krajským soudem odkazovaná usnesení sp. zn. 29 Cdo 1985/2024 ze dne 29. 7. 2024 a sp. zn. 29 Cdo 2652/2020 ze dne 22. 6. 2022), dlužník není účastníkem dražby podle § 76 odst. 2 exekučního řádu, vyvolané postupem podle § 286 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona ve spojení s § 289a insolvenčního zákona. Není proto osobou oprávněnou k podání odvolání [§ 218 písm. b) občanského soudního řádu].

9. Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit ani stěžovatelově argumentaci tím, že krajský soud nesprávně odkazuje na judikaturu, která se vztahuje na řízení, kdy byl úpadek dlužníka řešen konkursem. Podle § 409 odst. 3 insolvenčního zákona totiž platí, že "[d]ispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, s výjimkou toho majetku, který byl postižen v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění nebo který insolvenční soud uložil vydat ke zpeněžení."

10. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dispoziční oprávnění dlužníka k majetku, který je dlužník povinen vydat ke zpeněžení, nenáleží dlužníku, ale naopak insolvenčnímu správci. Tento závěr sdílí i právní doktrína [viz např. SPRINZ, P., CHYTIL, P. § 409 Dispoziční oprávnění a zpeněžení zajištění u splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. In: SPRINZ, P., JIRMÁSEK, T., ŘEHÁČEK, O., VRBA, M. ZOUBEK, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. 3; či EBRSOVÁ, H. § 409 Dispoziční oprávnění dlužníka a zpeněžení zajištění u splátkového kalendáře. In: MORAVEC, T., KOTOUČOVÁ, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1602-1603]. Stěžovatelem přednesená argumentace opírající se o rozdílnost mezi konkursem a oddlužením plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty - směřující k neaplikovatelnosti závěrů ke konkursu - nemůže obstát. U oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty totiž platí, že k majetku, který je dlužník povinen vydat ke zpeněžení, má taktéž (jako u konkursu) dispoziční oprávnění insolvenční správce.

11. Jak Ústavní soud zjistil nahlédnutím do stěžovatelova insolvenčního spisu, usnesením krajského soudu č. j. KSPH 81 INS 16938/2023-B-24 ze dne13. 3. 2024, výrokem III, bylo schváleno oddlužení stěžovatele plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, a výrokem XIII téhož usnesení byla stěžovateli uložena povinnost v dražbě zpeněžovaný majetek vydat. V rozsahu dražených nemovitých věcí byl proto osobou s dispozičními oprávněnými insolvenční správce, nikoli dlužník. Stěžovatelova argumentace, že krajský soud odkázal na nepřiléhavá rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých byl úpadek dlužníka řešen konkursem a dispoziční oprávnění bylo na straně insolvenčního správce, se proto Ústavnímu soudu jeví jako lichá.

12. Na základě výše uvedeného byla stěžovatelova ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

13. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud navíc rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2025


Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu