I.ÚS 1592/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti V. B., a dalších 201 stěžovatelů, všech zastoupených advokátem JUDr. Ing. Pavlem Jíchou, sídlem Korunní 810/104, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 892/2024-28651 ze dne 19. března 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 45/2023-28124 ze dne 9. ledna 2024, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 3/2020 ze dne 9. června 2022 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 3/2020 ze dne 3. listopadu 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze, J. K., R. B., J. H. a J. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít v rámci trestního řízení, v němž stěžovatelé nebyli připuštění jako poškození k hlavnímu líčení a o jejich nárocích na náhradu škody nebylo rozhodováno.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Městský soud v Praze napadeným usnesením sp. zn. 57 T 3/2020 ze dne 3. 11. 2020 podle § 206 odst. 3, 4 trestního řádu za použití § 44 odst. 2 trestního řádu rozhodl, že se stěžovatelé nepřipouštějí jako poškození k hlavnímu líčení. Následně městský soud napadeným rozsudkem sp. zn. 57 T 3/2020 ze dne 9. 6. 2022 rozhodl o vině a trestu obviněných a o nároku na náhradu škody některých osob, přičemž o tvrzeném nároku stěžovatelů rozhodováno nebylo. Stěžovatelé, obvinění, poškození a zúčastněné osoby podali proti tomuto rozsudku odvolání. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 7 To 45/2023-28124 ze dne 9. 1. 2024 (mimo jiné) odvolání stěžovatelů zamítl jako podané osobami neoprávněnými s tím, že ve vztahu k nim rozhodl městský soud usnesením ze dne 3. 11. 2020 tak, že se nepřipouštějí jako poškození k hlavnímu líčení, a vrchní soud je tímto usnesením vázán. Nebyli-li stěžovatelé připuštěni k hlavnímu líčení, nemohou v řízení uplatňovat svá práva a nejsou ani oprávněni podat odvolání.

3. Stěžovatelé proti rozsudku vrchního soudu a usnesení městského soudu podali ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 1169/24 ze dne 27. 6. 2024 odmítl pro nepřípustnost s tím, že ve věci probíhá řízení o dovolání (osob odlišných od stěžovatelů), a ústavní stížnost je tak předčasná. Nejvyšší soud posléze napadeným usnesením č. j. 8 Tdo 892/2024-28651 ze dne 19. 3. 2025 dovolání odmítl, načež stěžovatelé podali nyní posuzovanou ústavní stížnost.

4. V ní namítají, že své nároky uplatnili řádně a včas již v přípravném řízení (a někteří je ještě "přeuplatnili" prostřednictvím společného zmocněnce, kterému všichni stěžovatelé dali během řízení před soudy plnou moc), avšak městský soud v rozporu se zákonem rozhodl o jejich nepřipuštění s tím, že ke dni prvního hlavního líčení neudělili plnou moc společnému zmocněnci. O podání obžaloby ani o zahájení soudního řízení stěžovatelé údajně nebyli zpraveni, informováni nebyli ani o tom, že se mají nechat zastoupit společným zmocněncem. Ten byl určen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 Nt 1234/2019 ze dne 21. 10. 2019, které soud stěžovatelům nikdy nedoručil. Společnému zmocněnci proto před zahájením hlavního líčení plnou moc udělit nemohli, a proto jim ani nemohlo být doručeno usnesení městského soudu o jejich nepřipuštění k hlavnímu líčení.

5. Stěžovatelé upozorňují, že byli uvedeni v obžalobě a že v dané trestní věci bylo rozhodnuto, že se obviněný vůči nim dopustil trestného činu. Mělo tak být rozhodnuto i o jejich nároku, a jestli se tak nestalo, měl toto pochybení soudu prvního stupně napravit vrchní soud jako soud odvolací, neboť podle § 246 odst. 2 trestního řádu osoba oprávněná napadat rozsudek pro nesprávnost některého jeho výroku může jej napadat také proto, že takový výrok chybí.

6. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé poznamenávají, že Nejvyšší soud se jejich nárokem nezabýval a stěžovatelé jeho rozhodnutí napadají jen z důvodu právní jistoty.

7. Ústavní soud se nejdříve zabýval procesními předpoklady řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu je ústavní stížnost podána po dvouměsíční lhůtě stanovené zákonem k jejímu podání (§ 72 odst. 3 a násl. zákona o Ústavním soudu). V tomto ohledu uvážil následující.

8. Zaprvé, proti usnesení o nepřipuštění poškozených k hlavnímu líčení není přípustný opravný prostředek, a nepřipuštění poškození se tak proti němu mohou a mají bránit přímo ústavní stížností bez nutnosti uplatňování opravných prostředků proti následným rozhodnutím o náhradě škody, resp. rozhodnutím, která výroky o náhradě škody podle stěžovatelů měla obsahovat [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3439/17 ze dne 2. 4. 2019 (N 47/93 SbNU 143)]; činit tak mají ve lhůtě odvíjející se právě od usnesení o jejich nepřipuštění k hlavnímu líčení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 866/21 ze dne 13. 7. 2021). Ve vztahu k usnesení o nepřipuštění poškozených k hlavnímu líčení není důvod s podáním ústavní stížnosti vyčkávat na konec celého trestního řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2724/22 ze dne 29. 11. 2022 či sp. zn. I. ÚS 4050/19 ze dne 21. 1. 2020). Toho si měl být společný zmocněnec, jehož prostřednictvím podali stěžovatelé odvolání proti rozsudku městského soudu, vědom.

9. Zadruhé, lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesení o nepřipuštění k hlavnímu líčení nebyla zachována. Stěžovatelé sice upozorňují, že jim dané usnesení městského soudu nebylo nikdo doručeno, to však neznamená, že by lhůta k podání ústavní stížnosti nikdy nezačala plynout. Je pravda, že Ústavní soud zásadně při posuzování včasnosti ústavních stížností proti rozhodnutím odvíjí počátek běhu lhůty od doručení takového rozhodnutí (srov. § 72 zákona o Ústavním soudu). Neplatí to však bezvýjimečně - v případech, kdy napadené rozhodnutí není stěžovateli nikdy formálně doručeno, resp. kdy otázka doručení souvisí s otázkou řešenou ústavní stížností, Ústavní soud nevykládá zákon tak, že by stěžovatel měl časově zcela neomezený prostor ústavní stížnost podat, nýbrž přihlíží k tomu, kdy se stěžovatel o napadeném rozhodnutí prokazatelně dozvěděl [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233), nález sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 167/35 SbNU 267), nález sp. zn. II. ÚS 843/08 ze dne 7. 1. 2009 (N 3/52 SbNU 19), usnesení sp. zn. I. ÚS 1578/13 ze dne 15. 7. 2013 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2219/10 ze dne 4. 6. 2013]. V nyní posuzované věci se stěžovatelé o napadeném usnesení o jejich nepřipuštění k hlavnímu líčení dozvěděli skrze taktéž nyní napadený rozsudek městského soudu sp. zn. 57 T 3/2020 ze dne 9. 6. 2022, který z usnesení o nepřipuštění vychází a proti kterému všichni stěžovatelé prostřednictvím společného zmocněnce (jemuž, jak v ústavní stížnosti uvádějí, v mezidobí již dali plnou moc) podali dne 16. 3. 2023 odvolání, v němž (resp. v jeho doplnění ze dne 14. 4. 2023) se k uvedenému usnesení městského soudu o nepřipuštění k hlavnímu líčení vyjadřují. Nejpozději v době podání odvolání byli stěžovatelé s jeho obsahem seznámeni a začala jim plynout lhůta pro podání ústavní stížnosti.

10. Zatřetí, na shora uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 1169/24 odmítl dřívější ústavní stížnost stěžovatelů (podanou 25. 4. 2024) pro nepřípustnost s tím, že v době jejího podání stále probíhalo trestní řízení, a to ve fázi řízení dovolacího. Stěžovatelé se tehdy ani nyní nedomáhali zrušení pouze usnesení o nepřipuštění k hlavnímu líčení, ale i rozhodnutí vrchního soudu o zamítnutí jejich odvolání proti rozsudku městského soudu, v němž nebylo rozhodnuto o jejich nároku na náhradu škody. Právě proti rozhodnutí vrchního soudu bylo přitom tehdy podáno dovolání. Ústavní soud v daný moment nemohl předjímat jeho výsledek a začít rozhodnutí vrchního soudu, které zrovna podléhalo probíhajícímu přezkumu v rámci soustavy soudů, paralelně přezkoumávat z pozice orgánu ochrany ústavnosti. Takovým postupem by překročil meze svých pravomocí, které pro něj vyplývají z ústavního pořádku. Ve vztahu k usnesení městského soudu o nepřipuštění poškozených do hlavního líčení však byla ústavní stížnost podána opožděně již v době podání první ústavní stížnosti (vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1169/24). To, že Ústavní soud ve svém dřívějším usnesení konstatoval, že stěžovatelům bude - podají-li novou ústavní stížnost poté, co ve věci rozhodne Nejvyšší soud - zachována lhůta, znamená pouze to, že budoucí ústavní stížnost nebude shledána opožděnou z důvodu Ústavním soudem vynuceného vyčkání s jejím podáním na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jinými slovy jde o to, aby postup Ústavního soudu nešel stěžovateli k tíži, což se nyní neděje.

11. Ústavní soud tedy v daném usnesení nevyslovil závěr o včasnosti ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení o nepřipuštění k hlavnímu líčení ani nezaručil, že nová ústavní stížnost bude jako včasná posouzena. V souladu s citovanou judikaturou a s ohledem na popsané okolnosti je nyní naopak potřeba konstatovat, že ve vztahu k danému usnesení městského soudu ústavní stížnost podána včas (již původně) nebyla. Tento závěr nelze vnímat ani jako překvapivý, stěžovatelé si rizika opožděnosti nynější ústavní stížnosti byli zjevně vědomi, neboť v ní v tomto směru předložili Ústavnímu soudu relevantní argumentaci.

12. Garance zachování lhůty vyslovená v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1169/24 je ale samozřejmě respektována; proto ve vztahu k rozsudku městského soudu a rozsudku vrchního soudu, vůči nimž byla původní ústavní stížnost podána včas, byla nyní posuzovaná ústavní stížnost shledána včasnou bez ohledu na relevanci rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které stěžovatelé vyčkávali. Včasná je (podle údajů v ní obsažených) ústavní stížnost i vůči usnesení Nejvyššího soudu.

13. Pro (kvazi)meritorní posouzení této části ústavní stížnosti je nicméně podstatná ta skutečnost, že v trestním řízení bylo vydáno rozhodnutí o nepřipuštění stěžovatelů k hlavnímu líčení (které Ústavní soud již nemůže přezkoumávat). Nebyli-li totiž stěžovatelé připuštěni k hlavnímu líčení, pak logicky o jejich nároku nebylo a nemělo být městským soudem v napadeném rozsudku rozhodováno. Právě to je totiž podstatou rozhodnutí o nepřipuštění poškozených k hlavnímu líčení. Stejně tak postupoval ústavně konformním způsobem vrchní soud, pokud odvolání stěžovatelů za takové situace zamítl (srov. bod 15 citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 3439/17). V této souvislosti stěžovatelé argumentují tím, že dle § 246 odst. 2 trestního řádu osoba oprávněná napadat rozsudek pro nesprávnost některého jeho výroku může jej napadat také proto, že takový výrok chybí. Zde ale nejde o to, jaký výrok (či jeho absenci) mohou oprávněné osoby napadnout, ale zda stěžovatelé těmito oprávněnými osobami jsou, neboť vrchní soud odvolání zamítl pro neoprávněnost stěžovatelů je podat s ohledem na to, že je vázán rozhodnutím o jejich nepřipuštění k hlavnímu líčení. Konečně, usnesení Nejvyššího soudu se práv stěžovatelů bezprostředně netýkalo, stěžovatelé je ostatně napadli jen z procesní opatrnosti. V části, v níž nebyla ústavní stížnost shledána opožděnou, tak byla shledána zjevně neopodstatněnou.

14. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že v důsledku napadených rozhodnutí stěžovatel nepřichází o možnost domáhat se nároku na náhradu škody občanskoprávní cestou, byť v ní stěžovatel spatřuje překážky.

15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání zákonem odmítl. Obdobně postupoval v související věci jiného stěžovatele sp. zn. IV. ÚS 1586/25 (usnesení ze dne 19. 11. 2025).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. 11. 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu