Pl.ÚS 14/25 #1

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Svatoně (soudce zpravodaje), Pavla Šámala a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mgr. Pavla Karpíška, zastoupeného Mgr. Martinem Svobodou, advokátem, sídlem Nádražní 2495/20, Plzeň 3 - Východní Předměstí, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2025 č. j. Vol 27/2024-113, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Státní volební komise, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, Ing. Mgr. Miroslava Kroce, zastoupeného JUDr. Ing. Bc. Milanem Mlezivou, advokátem, Skrétova 1011/48, Plzeň 3 - Jižní Předměstí, Petra Vanky, zastoupeného Mgr. Lukášem Kleinem, advokátem, sídlem Vlastina 602/23, Plzeň 1 - Severní Předměstí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Podáním ze dne 31. 3. 2025 označeným jako ústavní stížnost [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho práva na přístup k volené funkci podle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. Vol 27/2024 se zjišťuje, že stěžovatel podal podle § 90 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), návrh na neplatnost volby kandidáta ve volbách do Senátu Parlamentu České republiky, které se konaly ve dnech 20. a 21. 9. 2024 a ve dnech 27. a 28. 9. 2024 ve volebním obvodu číslo 8 - Rokycany. Návrh byl Nejvyššímu správnímu soudu doručen dne 9. 10. 2024, ten však k němu nepřihlédl, o čemž stěžovatele informoval sdělením ze dne 16. 10. 2024 č. j. Vol 27/2024-39. Proti tomuto postupu (jakožto tzv. jinému zásahu veřejné moci) stěžovatel brojil ústavní stížností, načež Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 12. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 30/24 shledal porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a Nejvyššímu správnímu soudu zakázal takto postupovat a přikázal mu - při splnění dalších podmínek řízení - návrh stěžovatele projednat a rozhodnout o něm.

3. Poté Nejvyšší správní soud napadeným usnesením návrh zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem sporu bylo, zda volební kampaň vedená proti navrhovateli jako kandidátovi, který v prvním kole skončil jako třetí v pořadí, a do druhého kola nepostoupil, den před volbami v podobě letáku, který byl vhozen občanům do schránky, jakož i příspěvků šířených kandidátem Petrem Vankou a plakátem Jiřího Peka, jenž kandidoval do zastupitelstva Plzeňského kraje v souběžně probíhajících volbách, byla nezákonná, protože nebyla čestná či poctivá [§ 16 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů (dále jen "volební zákon")], a pokud ano, zda měla za následek hrubé ovlivnění výsledku voleb (§ 87 odst. 5 volebního zákona). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nešlo o nečestnou či nepoctivou kampaň. "Nad rámec rozhodovacích důvodů" konstatoval, že nelze bez rozumných pochybností dospět k tomu, že kdyby ke sporné kampani nedošlo, byl by výsledek jiný, resp. že by tato kampaň skutečně vedla k hrubému ovlivnění voleb, byť zřejmě měla potenciál je ovlivnit.

II.
Stěžovatelova argumentace

4. Stěžovatel úvodem označuje ústavní stížnost za "přípustnou" z důvodu svévolné aplikace normy podústavního práva Nejvyšším správním soudem. Má za to, že jí schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, a výsledek soudního řízení je v rozporu s principem zákazu vedení nezákonné volební kampaně a nezákonného hrubého ovlivnění výsledku voleb. Uznává, že Nejvyšší správní soud správně posuzoval jeho návrh v jednotlivých přezkumných krocích, má však za to, že dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům. V návaznosti na tuto námitku stěžovatel blíže vysvětluje, proč mají být příslušné úvahy Nejvyššího správního soudu nesprávné.

III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

5. Soudce zpravodaj zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejším účastníkům řízení.

6. Nejvyšší správní soud upozorňuje na to, že ústavní stížnost není přípustná, případně je opožděná, byla-li by obsahově posouzena jako opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora (dále jen "opravný prostředek") podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy. Argumentuje usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 41/21 (a z něho vycházejícími usneseními ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 42/21 a ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 2/22), podle kterého pravomoc rozhodovat o opravném prostředku podle uvedeného ustanovení zahrnuje rozhodování o celém volebním procesu upraveném objektivním volebním právem, naopak ústavní stížnost není účinným prostředkem k ochraně řádného složení komor Parlamentu. Označuje-li stěžovatel své podání jako ústavní stížnost a domáhá-li se zrušení napadeného usnesení, nikoliv výroku podle § 91 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je takový návrh nepřípustný (obdobně usnesení ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 33/22). I kdyby je Ústavní soud posoudil jako opravný prostředek, jak učinil v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 41/21 (bod 34) anebo ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 3/22 (bod 10), jde o opožděný návrh. Dále uvádí, že rozhodnutím podle § 85 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozumí judikatura Ústavního soudu usnesení příslušné komory Parlamentu o ověření zvolení poslanců či senátorů [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 41/21 (bod 35) anebo sp. zn. Pl. ÚS 3/22 (bod 11)], v daném případě se tak stalo, jak plyne ze stenozáznamu 1. schůze v 15. volebním období, dne 30. 10. 2024. Dodává, že tato judikatura vychází ze standardní situace, kdy takové usnesení následuje až po soudním přezkumu, v projednávané věci však (Nejvyšší správní soud) rozhodl až po ověření mandátů zvolených senátorů. O nedůvodnosti návrhu se stěžovatel dozvěděl z napadeného usnesení, které nabylo právní moci 28. 1. 2025 vyvěšením na úřední desce soudu. I kdyby však Ústavní soud vyšel až z okamžiku doručení napadeného usnesení, tj. 30. 1. 2025, návrh byl podán po uplynutí desetidenní lhůty podle § 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

7. K ústavní stížnosti se vyjádřili i vedlejší účastníci řízení, tato vyjádření se však netýkala procesní stránky věci a z důvodů níže uvedených Ústavní soud nepovažoval za potřebné, jejich obsah reprodukovat.

8. Ústavní soud vyzval k vyjádření i politické hnutí STAROSTOVÉ A NEZÁVISLÍ, které by v daném řízení mělo postavení vedlejšího účastníka, s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít za to, že se tohoto svého postavení vzdalo. Protože tak tento subjekt neučinil, Ústavní soud již s ním jako s vedlejším účastníkem nejednal.

IV.
Stěžovatelova replika

9. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejší účastníků stěžovateli k případné replice. K vyjádření Nejvyššího správního soudu stěžovatel uvedl, že podal ústavní stížnost v zachovalé lhůtě v souladu s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu proti usnesení, kterým se zamítá návrh na vyslovení neplatnosti volby kandidáta ve volbách do Senátu Parlamentu. Na takové usnesení se nevztahuje § 85 zákona o Ústavním soudu, neboť v takovém případě se předpokládá rozhodnutí, že poslanec nebo senátor "nebyl platně zvolen", případně rozhodnutí, kterým bylo volební stížnosti platně vyhověno. Řízení podle § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu je zvláštním druhem řízení, které neměl v úmyslu zahájit, a i proto bylo jeho podání označeno jako ústavní stížnost, nikoliv jako opravný prostředek. Dále argumentuje, že nenamítá pouze vady voleb, ale i procesní postup Nejvyššího správního soudu, a domáhá se zrušení napadeného usnesení, nikoliv rozhodnutí ve věci samé, jak předpokládá § 91 zákona o Ústavním soudu.

10. K vyjádření vedlejších účastníků stěžovatel uvedl, že opakují argumenty, které zazněly v soudním řízení, a repliku považuje za nadbytečnou.

V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje náležitosti podle zákona o Ústavním soudu, a zda jsou dány procesní předpoklady meritorního přezkumu Ústavním soudem, načež dospěl k závěru, že tomu tak není.

12. V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 41/21 Ústavní soud dovodil, že v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy je mu svěřena pravomoc rozhodovat o opravném prostředku, přičemž tato pravomoc obsahuje rozhodování o celém volebním procesu upraveném objektivním volebním právem. Dále konstatoval, že ústavní stížnost není účinným prostředkem k ochraně řádného složení komor Parlamentu České republiky, neboť se v těchto případech (až na výjimky) nerozhoduje o subjektivních ústavně zaručených právech a svobodách, ale o legitimování zákonodárného sboru jako výrazu sebeorganizace nositele moci ve formě ustanovování reprezentace lidu, a že nápravy případného porušení subjektivních základních práv chráněných čl. 4 Ústavy ve spojitosti s přezkumem voleb do komor Parlamentu České republiky lze dosáhnout právě využitím specializovaného opravného prostředku podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy, kdy navíc prostředky poskytnuté Ústavnímu soudu oddílem čtvrtým hlavy druhé zákona o Ústavním soudu (např. přezkum zákonnosti, kratší lhůty, aplikace apelačního principu, možnost ústního jednání) umožňují fakticky dokonce rychlejší a efektivnější ochranu případně porušených subjektivních základních práv navrhovatelů než řízení o ústavní stížnosti (viz zejména body 24 až 31).

13. Přestože tento právní názor je založen "pouze" plenárním usnesením (nikoliv nálezem) a formálně vzato Ústavní soud nezavazuje, byl jím následován v dalších rozhodnutích týkajících se přezkumu volebního procesu do komor Parlamentu České republiky (usnesení sp. zn. Pl. ÚS 42/21, sp. zn. Pl. ÚS 2/22, sp. zn. Pl. ÚS 3/22 a sp. zn. Pl. ÚS 33/22).

14. Stěžovatel - v reakci na vyjádření Nejvyššího správního soudu - požaduje, aby jeho podání bylo považováno za ústavní stížnost. Argumentuje tím, co bylo předmětem posouzení ze strany Nejvyššího správního soudu a jak tento soud rozhodl, jakož i skutečností, že své podání označil za ústavní stížnost a že se jím domáhal zrušení napadeného usnesení. Upozorňuje i na to, že předmětem námitek nebyly jen vady voleb, ale i procesní postup Nejvyššího správního soudu.

15. Ústavní soud k tomu uvádí, že v řízení o opravném prostředku podle § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu rozhoduje ve věci samé (§ 91 odst. 2 téhož zákona) a svým rozhodnutím "nahrazuje" rozhodnutí jiných orgánů, včetně Nejvyššího správního soudu, neboť jsou-li tato rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu v rozporu, pozbývají platnosti (§ 91 odst. 3 téhož zákona). Ústavní stížnost lze podat tam, kde by byl Nejvyšší správní soud nedůvodně nečinný (viz v této věci zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 30/24) nebo by o návrhu na neplatnost voleb či hlasování odmítl meritorně rozhodnout, ač pro to byly splněny zákonem stanovené podmínky (srov. usnesení ze dne 14. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 38/07). V nyní posuzované věci se však Nejvyšší správní soud meritorně návrhem stěžovatele zabýval a dospěl k závěru, že není důvodný. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal vadné posouzení věci, resp. porušení čl. 21 odst. 4 Listiny, a nikoliv (jak uvedl v replice) nedostatky v procesním postupu, jež by měly mít za následek porušení práva na řádný proces podle čl. 36 a násl. Listiny.

16. S ohledem na výslovně projevenou a v replice potvrzenou vůli stěžovatele Ústavní soud se stěžovatelovým podáním naložil jako s ústavní stížností, přičemž shledal, že k jejímu projednání není oprávněn. Protože v posuzované věci nastala obdobná situace, jakou již Ústavní soud řešil usnesením sp. zn. Pl. ÚS 33/22, v souladu s ním i tuto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

17. O návrhu bylo rozhodnuto podle čl. 1 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. g) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle něhož si plénum Ústavního soudu vyhrazuje rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutí správního soudu o neplatnosti voleb do Parlamentu, Evropského parlamentu nebo volby prezidenta republiky nebo neplatnosti hlasování nebo neplatnosti volby kandidáta v těchto volbách (§ 90 soudního řádu správního).

18. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že i kdyby kvalifikoval stěžovatelovo podání jako opravný prostředek podle § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu, nemohl by ho meritorně projednat. Podle § 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je třeba takový opravný prostředek podat ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy bylo osobě oprávněné ho podat rozhodnutí podle § 85 odst. 1 citovaného zákona oznámeno. S ohledem na specifické okolnosti tohoto případu, v němž Senát Parlamentu České republiky rozhodl o ověření volby senátora dne 30. 10. 2024, tedy již před vydáním napadeného usnesení, lze za nejpozdější datum považovat den 30. 1. 2025, kdy bylo stěžovateli doručeno napadené usnesení Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel své podání učinil prostřednictvím datové schránky dne 31. 3. 2025. Uvedená lhůta tak zjevně dodržena nebyla, a tudíž by bylo nutné je podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Ústavní soud se však ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že uvedená desetidenní lhůta začala plynout již vyvěšením napadeného usnesení na úřední desce, neboť tímto okamžikem nabylo podle § 93 odst. 5 s. ř. s. právní moci.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2025


Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu