IV.ÚS 2135/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Holé, zastoupené JUDr. Zuzanou Juppovou, advokátkou, sídlem Koněvova 874, Jirkov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. dubna 2025 č. j. 84 Co 559/2024-125 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 10. června 2024 č. j. 11 C 276/2023-87, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Zdeňka Zoula, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka podala dne 18. 9. 2023 k Okresnímu soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") žalobu na výživné pro nerozvedenou manželku. Manželé spolu od ledna 2023 společně nežili a nehospodařili, přičemž v únoru 2023 uzavřeli smlouvu o zúžení společného jmění manželů. Stěžovatelka se stala vlastnicí osobního vozu Citroën Berlingo, běžného účtu vedeného u Air Bank a.s. a vedlejší účastník vyplatil stěžovatelce z titulu vypořádání částku 1 500 000 Kč, za věci zanechané v domě dále částku 45 000 Kč a částku 15 000 Kč za zastřešení bazénu. Stěžovatelka obdržela také dne 18. 1. 2023 od vedlejšího účastníka částku 1 000 000 Kč. Do září 2023 platil vedlejší účastník výživné na dvě nezletilé děti celkem 20 000 Kč měsíčně, poté 12 000 Kč a od května 2024 měl soudně vyměřené výživné celkem 15 000 Kč měsíčně. Vedlejší účastník se stal výlučným vlastníkem nemovitosti s dluhem z titulu smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru. Průměrný čistý výdělek vedlejšího účastníka za období od září 2023 do dubna 2024, kdy bylo manželství rozvedeno, činil částku 113 479 Kč a čistý výdělek stěžovatelky za uvedené období činil částku 36 848 Kč.

3. Okresní soud dospěl k závěru, že hmotná a kulturní úroveň stěžovatelky nebyla natolik odlišná od životní úrovně vedlejšího účastníka, aby opravňovala přiznání výživného. Stěžovatelka neprokázala, že by za rozpadem manželství byla nevěra vedlejšího účastníka, přičemž neunesla důkazní břemeno, když k tvrzením o své hmotné a kulturní úrovně odlišující se od vedlejšího účastníka nepředložila dostatečně relevantní důkazy odůvodňující přiznání výživného. Žalobu tedy okresní soud zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

4. K odvolání stěžovatelky krajský soud rekapituloval rozsah dokazování, shodl se se soudem prvního stupně ve způsobu hodnocení provedených důkazů a potvrdil správnost skutkových zjištění z nich vyvozených, jakož i jejich právní hodnocení. Krajský soud aproboval závěry okresního soudu a rozsudek potvrdil.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka rozporuje závěry obecných soudů o tom, že jako matka velmi malých dětí si práci ve školství zvolila z důvodu své realizace v oboru. Soudy měly zohlednit, že sektor školství nabízí matkám vyhovující podmínky pro skloubení pracovních povinností a péče o nezletilé a není na volbě stěžovatelky přijmout nižší výdělek v tomto oboru. Je k tomu nucena okolnostmi, ve kterých se její rodina aktuálně nachází. Vedlejší účastník naproti tomu měl všechny předpoklady k tomu, aby se dobře realizoval v oboru, který vystudoval a získal v něm praxi, přičemž měl tyto podmínky i díky stěžovatelce, která pečovala o nezletilé.

6. Oba soudy pouze konstatovaly, že nelze vycházet z pouhého matematického vyčíslení příjmů a nákladů účastníků řízení, ovšem ani jeden neprovedl skutečné posouzení jejich životní úrovně. V řízení soudy rezignovaly na skutečné zjištění životní úrovně (v oblasti bytové, možnosti volnočasové, dovolené, možnosti ulehčení či zpříjemnění si života atp.). V řízení před soudy bylo stěžovatelkou prokázáno, že celkovou částku, kterou obdržela od vedlejšího účastníka ve výši 2 500 000 Kč, využila na zajištění bytových potřeb, přičemž z důvodu nedostatečnosti částky musí splácet půjčku svým rodičům.

7. Okresní soud podle stěžovatelky přikládal velký důraz na otázku prokázání či neprokázání nevěry účastníků, přičemž při svém rozhodování zohlednil pouze důkazy předložené vedlejším účastníkem, což nepovažuje stěžovatelka za nestranné a nezávislé rozhodování soudu. Svou argumentaci podporuje odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2691/24, který je na její situaci aplikovatelný.

8. Stěžovatelka dále namítá nepřiměřenost nákladů řízení stanovených okresním soudem, který hodnotu úkonu počítal v souladu s § 8 odst. 2 advokátního tarifu, z pětinásobku ročního plnění, i když k rozvodu došlo rozhodnutím okresního soudu ze dne 29. 7. 2024. Stěžovatelka tak mohla vysoudit výživné pouze za 10 měsíců. Potenciální částka výživného je tak nižší než stanovené náklady řízení.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavní soud zastává obecně velmi rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.

11. V posuzované věci Ústavní soud důvod pro zásah do rozhodování obecných soudů neshledal. Úkolem obecných soudů bylo zjistit, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání výživného pro stěžovatelku za dobu do rozvodu jejího manželství s vedlejším účastníkem (§ 697 občanského zákoníku), nebo nikoli (např. pro rozpor s dobrými mravy), a v jaké výši. Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění rozsudku okresního soudu (body 3 až 21) zřetelně vyplývají důkazy a z nich zjištěné skutečnosti, na jejichž základě dospěl okresní soud k závěru o srovnatelné životní úrovni v období před rozvodem manželů, a Ústavní soud nemá, co by mu v tomto ohledu vytkl.

12. Obecné soudy v posuzované věci zohlednily nejen výši příjmů obou manželů (jak namítá stěžovatelka), ale také jejich osobní, rodinné a majetkové poměry, jejich konkrétní potřeby, které plynou z povahy práce, způsobu života, zdravotního stavu a jiných závažných okolností (čímž se liší od věci posuzované v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2691/24, kterého se stěžovatelka dovolává). Obecné soudy při rozhodování vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu aktuálních majetkových a osobních poměrů na straně obou účastníků, aktuálních výdělkových možností a schopností vedlejšího účastníka a jeho stále nadstandardních příjmů. Zároveň také reflektovaly, že vedlejšímu účastníku sice zůstal rodinný dům, ale také závazky ze dvou hypoték, i splátky půjčky od vlastního otce. Stěžovatelka bydlí v novém bytě, užívá zánovní osobní vůz, a i když půjčku na byt rodičům splácí, přesto se nedá říct, že by její majetkové poměry byly o tolik nižší, než vedlejšího účastníka. Při posuzování (ne)stanovení výživného stěžovatelky do doby rozvodu reflektovaly také, že stěžovatelka pečuje o dvě nezletilé děti, jejichž potřeby finančně zcela pokrývá výživné od vedlejšího účastníka. Z odůvodnění rozsudků je zřejmé, že obecné soudy posuzovaly důkazy a poměry účastníků řízení v souhrnu a v jejich vzájemné souvislosti.

13. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zvýšení výživného manželky dostatečně odůvodnily, přičemž komplexně posoudily hmotnou a kulturní úroveň obou manželů, a to v jejich vzájemné souvislosti. K neústavnímu postupu v posuzované věci nedošlo, neboť obecné soudy se při řešení otázky vyživovací povinnosti řádně zabývaly příjmy stěžovatelky i jejího manžela a majetkovými poměry účastníků celkově.

14. Stěžovatelka namítá nepřiměřenost stanovených nákladů řízení, avšak ve své argumentaci opomíjí, že v době rozhodování okresního soudu (tj. dne 10. 6. 2024) ještě nebylo manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka rozvedeno. Vzhledem k uvedenému byl postup okresního soudu při stanovení nákladů řízení podle § 8 odst. 2 advokátního tarifu v souladu s právními předpisy.

15. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud rozhodl ve věci bez zbytečného odkladu, a proto samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu