IV.ÚS 3420/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Michalem Miturou, advokátem, sídlem Petřkovická 974/5a, Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2024 č. j. 23 Co 233/2024-67 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. května 2024 č. j. 15 C 44/2024-53, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušit v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy porušily velkou řadu jeho ústavně zaručených práv.

2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí plyne, že stěžovatel podal žalobu na náhradu nemajetkové újmy ve výši 23 333 Kč způsobené nepřiměřeně dlouhým soudním řízením. Tímto řízením bylo řízení ve věci péče o stěžovatelovu dceru vedené Okresním soudem v Karviné, které trvalo 25 měsíců, ačkoli měl soud podle stěžovatele rozhodnout s největším urychlením, nejpozději však do 6 měsíců, jak stanoví § 471 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Uvedl, že délka soudního řízení byla způsobena účelným postupem Okresního soudu v Karviné. Okresní soud fakticky jednal, nařizoval rodinné terapie nebo schůzky s asistencí OSPOD, řídil se doporučeními OSPOD a prováděl rozsáhlé dokazování. V průběhu řízení se okresnímu soudu podařilo zlepšit původně velmi napjaté vztahy mezi rodiči tak, že řízení bylo nakonec skončeno dohodou. Délka řízení byla přiměřená.

4. Městský soud v Praze potvrdil oba výroky rozsudku obvodního soudu, ve výroku I pouze opravil datum, od kterého stěžovatel požadoval zaplatit úrok z prodlení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ani městský soud nepovažoval řízení za nepřiměřeně dlouhé. Soud nemůže kvůli rychlosti řízení rezignovat na povinnost zjistit úplně skutkový stav věci a postupovat v souladu se zájmy dítěte. Okresní soud musel provádět rozsáhlé dokazování (dokonce sám stěžovatel navrhoval vypracovat znalecký posudek), účelně nařídil tříměsíční rodinnou terapii, umožnil rodičům vyzkoušet si střídavou péči a musel se vypořádat s protichůdnými procesními stanovisky. Oproti obvodnímu soudu shledal městský soud v postupu okresního soudu ojedinělý průtah v délce zhruba tří až čtyř měsíců před nařízením ústního jednání v létě roku 2023, toto ústní jednání se nicméně o další měsíc odročilo na žádost stěžovatele. Vzhledem k celkové délce řízení (25 měsíců) způsobené účelnými a nikoli zbytečnými úkony soudu není tento průtah důvodem pro vyhovění návrhu.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, že nebyl důvod, aby řízení trvalo tak dlouho. Již v době jeho zahájení byly splněny předpoklady pro svěření nezletilé do střídavé péče, což je v nejlepším zájmu nezletilé a podle judikatury Ústavního soudu obecně preferovaným způsobem rozhodnutí o péči. Je nepřijatelné, aby obecné soudy ospravedlňovaly délku řízení rozdílnými procesními stanovisky rodičů.

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma výroku I rozsudku obvodního soudu v části týkající se úroku z prodlení, kterou městský soud změnil. Ústavní soud totiž nemůže přezkoumávat a rušit výroky, které odvolací soud změnil. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

7. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti rozhodnutí ve věci, v níž jde o bagatelní částku (23 333 Kč). Ústavní soud opakovaně judikuje, že často již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o absenci ústavněprávního rozměru, a zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Zásah Ústavního soudu je tak namístě jen ve výjimečných případech, provázejí-li posuzovanou věc velmi mimořádné okolnosti [viz např. nález ze dne 8. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 157/16 (N 150/82 SbNU 379, bod 11]. Ústavní soud ve stěžovatelově případě neshledal žádné výjimečné okolnosti, pro které by byl na místě jeho kasační zásah.

8. Předním zájmem sledovaným v řízeních ve věcech rodinněprávních je nejlepší zájem dítěte. Právě jeho ochrana se odráží i v požadavku rychlosti řízení zakotveném v § 471 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. Otázka délky řízení hraje klíčovou roli i podle judikatury Ústavního soudu, neboť nejistota ve vzájemných vztazích či dokonce přerušení kontaktu může vést k rostoucímu odcizování dítěte od rodiče [nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645)].

9. Samotná délka řízení však nesvědčí o závěru, zda bylo řízení nepřiměřeně dlouhé. Z ústavněprávního hlediska není samo o sobě zásadní dodržení lhůt stanovených zákonem, ale vyhodnocení, zda řízení bylo skončeno v přiměřené lhůtě [nález ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20 (N 199/102 SbNU 267)]. Mimo délky řízení je potřeba vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu vzít v úvahu též další kritéria, která vycházejí z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a která jsou také uvedena v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [tedy složitost řízení, jednání stěžovatele i orgánů veřejné moci a význam předmětu řízení pro stěžovatele; viz např. nález ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349), bod 13].

10. Nutnost zohlednit konkrétní okolnosti se zrcadlí i v samotném § 471 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, který stanoví, že soud vydá rozhodnutí zpravidla do 6 měsíců od zahájení řízení, nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné.

11. Řízení před okresním soudem nebylo nepřiměřeně dlouhé, byť byla překročena lhůta stanovená zákonem. Úkony soudu byly účelné a nepoškozovaly nejlepší zájem dítěte, naopak ho chránily. Soud postupoval v souladu s doporučeními OSPOD, rodiče si v průběhu řízení (se souhlasem stěžovatele) vyzkoušeli rozšířený styk a střídavou péči, na kterou si nezletilá zvykla, nebo byla nařízena rodinná terapie (díky čemuž se navíc kontakt nezletilé s žádným z rodičů nepřerušil a nezletilá se od nich neodcizila). Z dokazování plyne, že se v průběhu řízení zlepšily původně velmi vypjaté vztahy mezi rodiči a jejich vzájemná komunikace. Okresní soud se snažil o co nejšetrnější narovnání vztahu mezi rodiči a o co nejméně intenzivní zásah do života nezletilé, aby prožila dětství mezi vzájemně komunikujícími rodiči a nepociťovala úkorně jejich rozvod. Kromě péče, na kterou stěžovatel soustředí svou argumentaci, soud rozhodoval i o výživném, které rovněž vyžaduje dokazování, což je třeba zohlednit při posuzování délky řízení.

12. Se stěžovatelem nelze souhlasit, že soud měl již od počátku nařídit střídavou péči, pokud se střetla protichůdná procesní stanoviska rodičů. Jelikož je hlavním chráněným zájmem v řízení nejlepší zájem dítěte, nemůže soud automaticky rezignovat na svou roli a slepě rozhodnout o střídavé péči, pokud se rodiče nedohodnou. Tím by mohl nejlepší zájem dítěte narušit. O tom, co je v nejlepším zájmu dítěte, může soud rozhodnout až po posouzení konkrétních okolností. Bez znalosti těchto okolností nelze automaticky předpokládat, že střídavá péče je pro dítě nejvhodnější.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu