II.ÚS 2331/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A. , zastoupené JUDr. Tomášem Šetinou, advokátem, sídlem Florianova 440/17, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 29 Cdo 3477/2024-814, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2024 č. j. 18 Co 138/2023-669 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. března 2023 č. j. 14 C 170/2014-576, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AOGroup Company SE, sídlem Růžová 1522/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").

3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl o (odpůrčí) žalobě podané vedlejší účastnicí jako žalobkyní proti stěžovatelce jako žalované tak, že určil, že kupní smlouva ze dne 26. 12. 2012 (dále jen "kupní smlouva"), kterou společnost B (dále též jen "dlužník") prodala stěžovatelce ve výroku blíže specifikované nemovité věci (dále jen "nemovitosti"), je vůči vedlejší účastnici právně neúčinná (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o nákladech státu (výrok III.). Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí městského soudu, když předchozí dva (zamítavé) rozsudky (ze dne 16. 4. 2018 č. j. 14 C 170/2014-266, ve znění usnesení ze dne 11. 7. 2018 č. j. 14 C 170/2014-277, a ze dne 14. 8. 2020 č. j. 14 C 170/2014-393) k odvolání vedlejší účastnice krajský soud zrušil (usnesením ze dne 6. 6. 2019 č. j. 18 Co 181/2018-309 a usnesením ze dne 31. 5. 2022 č. j. 18 Co 15/2021-472) a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

4. K odvolání stěžovatelky krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší shledal dovolání nepřípustným, neboť rozhodnutí krajského soudu je z hlediska stěžovatelkou vymezeného důvodu přípustnosti dovolání a dovolacích důvodů v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k odpůrčí žalobě podle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Dovolání proti výroku o nákladech řízení Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

II.
Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že v prvních dvou rozsudcích rozhodl městský soud v její prospěch. Teprve třetím rozhodnutím došlo ke změně jeho názoru a žalobě bylo vyhověno, avšak z jiného důvodu, než jak následně učinil krajský soud ve svém rozhodnutí. Stěžovatelka namítá, že krajský soud ve věci zaujal odlišný právní názor, poučil však stěžovatelku pouze ve smyslu § 118a o. s. ř. a neseznámil ji s odlišným právním názorem na daný skutkový stav tak, aby se k němu mohla vyjádřit a adekvátně na něj reagovat. Stěžovatelka poukazuje na to, že krajský soud ve svých dvou zrušujících rozhodnutích nedovodil, že by stěžovatelka měla vědomost o úmyslu společnosti dlužníka krátit vedlejší účastnici na právech, případně toto vědět mohla. Krajským soudem vyslovenému opačnému názoru tak stěžovatelka nemohla věcně oponovat, když s tímto jeho odlišným názorem byla poprvé seznámena až při vyhlášení napadeného rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů má stěžovatelka zato, že krajský soud svým rozhodnutím porušil ústavně zakotvený požadavek na předvídatelnost soudního rozhodování a právní jistotu.

7. Stěžovatelka dovozuje, že popsaným postupem krajského soudu došlo nejen k vydání překvapivého rozhodnutí, ale současně i k porušení zásady dvojinstančnosti civilního řízení. Dále došlo k porušení práva stěžovatelky vyjádřit se k odlišnému názoru soudu. V těchto případech má soud povinnost s tímto odlišným právním posouzením účastníky řízení seznámit a dát jim příležitost se k němu vyjádřit. Dozví-li se totiž účastník řízení o změněném právním závěru až z vyhlášeného rozsudku odvolacího soudu, popř. z jeho písemného vyhotovení, nemá možnost proti němu argumentačně brojit a eventuálně vznášet důkazní návrhy, a proto jde o porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz nález ze dne 11. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1472/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. O právě takový případ šlo v rámci odvolacího řízení, přičemž tento závadný stav nenapravil ani Nejvyšší soud, který svůj právní názor nedostatečně odůvodnil a některými body dovolání se nezabýval vůbec.

8. Stěžovatelka dále namítá porušení zásady nepřípustnosti důkazů z důvodu zákonné koncentrace řízení. Poukazuje na to, že vedlejší účastnice navrhla důkazy až v dokumentu "Návrh na doplnění dokazování ze dne 13. 12. 2021", tj. více než sedm let po zahájení soudního sporu a po skončení prvního jednání ve věci samé, k němuž došlo 8. 2. 2018, tj. po zákonné koncentraci řízení. Městský soud ani krajský neodůvodnily, z jakého důvodu takové důkazy do spisu připouští. Vedlejší účastnice těmito důkazy vyvracela věrohodnost provedených důkazů, konkrétně výpovědi R. D. o tom, že stěžovatelka nevěděla o dluhu dlužníka vůči vedlejší účastnici. Stěžovatelka proto dovozuje, že krajský soud ve věci provedl nezákonné a nepodložené důkazy.

9. Dále stěžovatelka krajskému soudu vytýká extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci. Poukazuje na to, že v soudním spise neexistuje žádný důkaz o její přímé, popř. nepřímé vědomosti o úmyslu dlužníka krátit věřitele. Namítá, že vzhledem k zásadě přímosti je nepřípustné nahrazovat důkaz výslechem svědka, který lze objektivně provést, pouhým přečtením protokolu o výpovědi vyhotoveného v jiném řízení. Stěžovatelka dovozuje, že nemá a ani nemohla mít žádné povědomí o trestné činnosti J. S. a na této se ani nepodílela. Závěr krajského soudu, který její vědomost o krácení věřitele spojuje s trestnou činností J. S., považuje stěžovatelka za spekulativní. Krajský soud vědomost stěžovatelky spojuje se skutkovými zjištěními, kterým provedené důkazy neodpovídají. Krajský soud tak dovozuje právní závěry ze skutkových zjištění, která činí na základě nezákonných a nepodložených důkazů, případně jim neodpovídají. Některá skutková zjištění jsou nepravdivá.

10. Ve vztahu k návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu stěžovatelka uvádí, že výkonem výroku I. rozsudku krajského soudu by došlo k postižení nemovitých věcí, především Horského hotelu Morava v Dolní Moravě, který stěžovatelka provozuje. Postižením nemovitých věcí by stěžovatelka byla vyloučena z dispozic s nemovitými věcmi a bylo by jí znemožněno nemovité věci opravovat; případný úvěr stěžovatelky by se mohl dotknout třetích osob.

11. Stěžovatelka závěrem uvedla, že v současné době je proti ní vedeno exekuční řízení. Předmětem exekučního řízení je postižení nemovité věci, v tomto případě uvedeného hotelu. Stěžovatelka brojí proti exekučnímu návrhu vedlejší účastnice návrhem na zastavení exekuce, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Nelze však vyloučit stav, kdy exekuční soud rozhodne o tom, že se exekuce nezastavuje, přičemž ještě nebude rozhodnuto o podané ústavní stížnosti. Soudnímu exekutorovi tak nebude nic bránit provést exekuci prodejem hotelu, čímž v případě, že by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, vznikla stěžovatelce nenahraditelná újma.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

14. Krajský soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že v předmětné věci byly dány důvody pro potvrzení rozsudku městského soudu jako věcně správného, i když městský soud dospěl ke svému rozhodnutí na základě jiných důvodů. Městský soud v odůvodnění rozsudku učinil závěr, že kupní smlouva ze dne 26. 12. 2012 je neúčinným právním úkonem na základě zjištění, že stěžovatelka věděla o dalším nesplaceném dluhu dlužníka vůči České spořitelně a. s. z titulu úvěrové smlouvy, jehož zaplacení nebylo zajištěno. Neučinil však žádná skutková zjištění za účelem zjištění, zda právní úkon dlužníka (kupní smlouva ze dne 26. 12. 2012) zkracoval uspokojení pohledávky vzniklé na základě smlouvy o úvěru ze dne 3. 7. 2007, uzavřené mezi Českou spořitelnou a. s. a společností dlužníka, a zda tento úkon dlužník učinil v úmyslu zkrátit uspokojení této pohledávky a nevypořádal se v této souvislosti ani s námitkou stěžovatelky, že vedlejší účastnice uplatnila skutková tvrzení k tomuto dluhu v řízení nově, v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Krajský soud městskému soudu vytkl, že jeho rozsudek je v této části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, když odůvodnění rozhodnutí postrádá závěr o tom, zda dlužník měl v úmyslu zkrátit svého dalšího věřitele, Českou spořitelnu a. s. ke dni uskutečnění odporovatelného právního úkonu, tedy k 26. 12. 2012. V řízení nebylo tvrzeno, že dluh byl v té době splatný (např. pro porušení jeho splácení), případně že zmenšení dlužníkova majetku ohrozilo či znemožnilo uhrazení nejbližší pravidelné splátky úvěru v době, než se dlužníkovi dostalo úhrady části kupní ceny za prodej hotelu (částky 300 000 Kč dne 4. 1. 2013) a nebylo možné posoudit, zda šlo o další vymahatelnou pohledávku, jak předpokládá § 42a odst. 1 občanského zákoníku, jejíž existence je podmínkou pro posouzení, zda dlužníkův právní úkon její uspokojení zkracuje. Krajský soud dospěl k závěru, že nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku v této části však neměla vliv na jeho věcnost správnost.

15. Krajský soud poukázal na to, že městský soud v napadeném rozsudku dospěl ke správnému závěru, že dlužník k rozhodnému datu neprokázal existenci jiného svého majetku, ze kterého by mohlo dojít k uspokojení vymahatelné pohledávky vedlejší účastnice, odkázal přitom na závěry již dříve učiněné odvolacím soudem v usnesení ze dne 31. 5. 2022 č. j. 18 Co 15/2021-472, z nichž vyplývá, že stěžovatelka ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. existenci dalšího majetku, ze kterého by se vedlejší účastnice mohla uspokojit, neprokázala. Krajský soud dovodil, že došlo-li ke zmenšení dlužníkova majetku k rozhodnému dni (26. 12. 2012), lze na základě tohoto skutkového zjištění učinit závěr právní, že zde existoval úmysl dlužníka zkrátit svého věřitele. Na úmysl zkrátit věřitele lze totiž usuzovat z toho, že dlužník nastolil takový stav, který věřiteli znemožnil či ztížil uspokojení jeho pohledávky.

16. Krajský soud konstatoval, že za situace, kdy předmětným právním úkonem (kupní smlouvou ze dne 26. 12. 2012) došlo ke zmenšení majetku dlužníka, tento neměl k rozhodnému dni jiný majetek k uspokojení pohledávky věřitele, a šlo tedy z tohoto důvodu o právní úkon, který učinil dlužník v úmyslu zkrátit svého věřitele, zbývalo posoudit, zda stěžovatelka o úmyslu dlužníka věděla či o něm vědět měla s ohledem na všechny okolnosti. Podle krajského soudu městský soud učinil závěr o tom, že stěžovatelka o dluhu dlužníka "vědět nemusela", aniž dal dokazováním učiněná zjištění do vzájemné souvislosti s již dříve provedenými listinnými důkazy a s tím, co v řízení vyšlo najevo. Krajský soud proto znovu provedl důkaz v jeho rozhodnutí uvedenými listinami navrženými vedlejší účastnicí k prokázání této sporné skutečnosti a dospěl k závěru, že stěžovatelka o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele vědět musela, neboť měla dostatek informací a musela vnímat okolnosti vyšlé najevo, které jí umožňovaly zjistit pravý stav věcí. Takový závěr podle krajského soudu lze dovozovat nejen z blízkého příbuzenského vztahu jednatele stěžovatelky k jednatelce dlužníka (zeť a tchýně) a k jejímu manželovi J. S. (tchán), který za společnost B uzavřel smlouvu o půjčce, ale i z dalších níže uvedených okolností.

17. Z listinných důkazů krajský soud dovodil, že stěžovatelka měla dostatek informací (vystavení přepravních listů a faktur spojených s trestnou činností svého tchána), aby mohla zjistit úmysl dlužníka zkrátit svého věřitele. Existovala i řada dalších okolností, z nichž bylo zřejmé, že kupní smlouva směřuje ke zkrácení pohledávky vedlejší účastnice (původně pohledávky společnosti Theba), ke kterým městský soud nepřihlédl. Mezi tyto okolnosti patří zjištění, že se D. od roku 2011 podílel na zajištění chodu hotelu a že jeho žena od roku 2011 působila jako provozní hotelu i to, že prodej hotelu byl uskutečněn v zimním období (v hlavní sezoně) a v době, kdy společnost vedlejší účastnice neměla v předmětu podnikání hostinskou činnost a krátce poté, co jednatelka dlužníka požádala o vydání územního rozhodnutí - plány na stavební úpravy. Jako nevěrohodné vysvětlení prodeje považoval krajský soud záměr sjednotit vlastnictví budovy a pozemků za účelem dalšího prodeje. Z výše uvedeného vyplývá, že krajský soud nedostatky v postupu a v odůvodnění rozsudku městského soudu napravil, přičemž z hlediska ústavnosti napadený rozsudek krajského soudu obstojí.

18. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí krajského soudu pro ni bylo překvapivé. Ústavní soud poukazuje na to, že překvapivým, resp. nepředvídatelným je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 729/2000 či ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 321/2007).

19. V usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 5/10 Ústavní soud uvedl, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité nečekanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další]. O to však v daném případě nejde.

20. Rovněž Nejvyšší soud k námitce "překvapivosti" rozhodnutí krajského soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí přiléhavě odkázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2804/10 (N 81/61 SbNU 269), v němž Ústavní soud vysvětlil, že zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Nejvyšší soud s odkazem na ustálenou judikaturu přesvědčivě vysvětlil, že občanský soudní řád soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. O takový případ však v předmětné věci nejde. Rozhodnutí krajského soudu není "překvapivé" jen proto, že odvolací soud jím zopakované důkazy hodnotil jinak než městský soud.

21. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dovodil, že v důsledku uzavření kupní smlouvy byla vedlejší účastnice, která měla k rozhodnému dni (právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 31. 12. 2012) za dlužníkem pohledávku (byť nesplatnou, ale v době rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě vykonatelnou), zkrácena v uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka (nemovitostí), aniž by měl dlužník další (jiný) majetek, který by byl použitelný k témuž účelu. Závěr o splnění předpokladů odporovatelnosti kupní smlouvy podle § 42a občanského zákoníku tak v dané věci nevybočuje z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Současně Nejvyšší soud neměl žádné pochybnosti o tom, že v poměrech posuzované věci není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.), jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 sp. zn. 30 Cdo 1332/2020]. Krajský soud vycházel z individuálních okolností souzeného případu, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, které z provedených důkazů vyplynuly, neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Jeho úvahy odpovídají takto zjištěným skutečnostem a nepostrádají ani logické závěry z nich plynoucí. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

22. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Krajský soud při svém rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nedostatky v postupu a v odůvodnění rozsudku městského soudu krajský soud napravil a rozhodnutí krajského soudu pro stěžovatelku nebylo překvapivé. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí zabýval všemi stěžovatelkou předloženými otázkami (s přihlédnutím k § 241a o. s. ř., který jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a který jako dovolací důvod výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení), přičemž pečlivě a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání stěžovatelky není přípustné. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti a s ní spojeném návrhu rozhodl bezprostředně po jejím obdržení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu