III.ÚS 2606/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Dopravní rozvojové středisko ČR, a. s., se sídlem Na Kavčích horách 1103/4, Praha 4, zastoupené Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem, se sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2024, č. j. 30 Cdo 694/2024-201, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2023, č. j. 16 Co 242/2023-164, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 30 C 232/2021-117, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení
1. Drážní úřad vydal v roce 1999 povolení k provozování vlečky pro Kovošrot Praha, a. s. V roce 2008 úřad změnil toto povolení tak, že je provozovatelkou a vlastnicí vlečky právní nástupkyně provozovatelky - KOVOŠROT GROUP CZ, a. s.

2. Stěžovatelka nabyla v roce 2002 pozemky, na nichž se tato vlečka nacházela. V následujících letech stěžovatelka neúspěšně usilovala o zrušení vlečky a povolení k jejímu provozování z roku 1999. Své podněty a návrhy opírala mimo jiné o to, že nabyla vlečku jako součást zakoupených pozemků. Pokud by přitom vlečka byla samostatnou věcí, stěžovatelka by ji nabyla do vlastnictví vydržením.

3. V roce 2013 stěžovatelka zahájila u Drážního úřadu v pořadí poslední řízení o zrušení vlečky. V řízení bylo podstatné, zda je vlastnicí vlečky, protože návrh na zrušení vlečky může podat pouze její vlastník (§ 5 odst. 6 zákona o drahách). Správní orgány se touto otázkou opakovaně zabývaly a konzistentně docházely k závěru, že stěžovatelka vlastnicí vlečky není. Stěžovatelka s těmito závěry a jejich odůvodněním nesouhlasila a během řízení podávala opravné prostředky i správní žalobu.

4. Správní orgány změnily své právní závěry s ohledem na rozhodnutí civilního soudu, které bylo vydáno v průběhu správního řízení. Obvodní soud totiž v roce 2020 vydal rozsudek, kterým určil, že je stěžovatelka vlastnicí vlečky. Rozsudek byl vydán v řízení mezi stěžovatelkou a KOVOŠROT GROUP CZ a má povahu rozsudku pro uznání. Obvodní soud tedy vyhověl stěžovatelce na základě toho, že dosavadní provozovatelka uznala její vlastnické právo k vlečce vzniklé vydržením dne 28. 8. 2012 (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 1. 2020, č. j. 8 C 376/2019-36, a rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 30. 6. 2020, č. j. 30 Co 170/2020-63).

5. O existenci tohoto rozsudku se Drážní úřad dozvěděl dne 24. 7. 2020. Drážní úřad s odkazem na tento rozsudek stěžovatelce vyhověl a vlečku zrušil (rozhodnutí Drážního úřadu ze dne 30. 3. 2021, č. j. DUCR-17777/21/Kj).

6. Stěžovatelka podala v roce 2021 žalobu podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Touto žalobou se domáhala toho, aby jí vedlejší účastnice zaplatila 35 951 355,66 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody za nesprávný úřední postup Drážního úřadu (v rozsahu 146 547,66 Kč vzala žalobu během prvostupňového řízení zpět). Škoda má podobu ušlého nájemného za dobu od nabytí pozemků (28. 8. 2002) až do právní moci rozhodnutí Drážního úřadu o zrušení vlečky (22. 4. 2021). Nesprávný úřední postup stěžovatelka spatřovala mimo jiné v nepřiměřené délce řízení o zrušení vlečky, které trvalo od 1. 2. 2013 do 22. 4. 2021.

7. Obvodní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl ve vztahu k částce 35 951 355,66 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil jí povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II). Stěžovatelce podle soudu nenáleží náhrada ušlého nájemného kvůli délce řízení o zrušení vlečky. Drážní úřad v tomto ohledu nepochybil, protože vlastnictví dráhy nemohl sám posoudit jako předběžnou otázku a vyřešil jej až rozsudek pro uznání vydaný v soudním řízení (viz již bod 4 výše).

8. Městský soud zrušil výrok I rozhodnutí obvodního soudu v rozsahu 146 547,66 Kč s příslušenstvím z důvodu předešlého zpětvzetí žaloby a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I). Ve zbylém rozsahu rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok II). Stěžovatelce zároveň uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III). Soud neshledal příčinnou souvislost mezi délkou řízení a ušlým nájemným. Podle judikatury musí soud při zjištění průtahů posoudit, zda by při dodržení zákonných lhůt škoda nevznikla. V posuzovaném případě by však namítaná škoda vznikla i při absenci průtahů. Správní orgány se v řízení opakovaně zabývaly otázkou vlastnictví vlečky a konzistentně dospívaly k závěru, že stěžovatelka není její vlastnicí. Své závěry změnily až v důsledku soudního rozhodnutí, které mělo povahu rozsudku pro uznání. Do té doby správní orgány neměly pro změnu svých závěrů důvod, protože na provedených důkazech a tvrzení účastníků řízení se nic neměnilo. Výsledek soudního řízení, které bylo založeno na uznání nároku, nelze vykládat tak, že závěr o vlastnictví vlečky si správní orgány měly a mohly učinit dříve v rámci řešení předběžné otázky. Vzhledem k předchozím závěrům správních orgánů a důvodu jejich změny tak nelze říct, že kdyby správní řízení trvalo kratší dobu, skončilo by zrušením vlečky a odvrátilo vznik ušlého nájemného. Mezi ušlým nájemným a délkou řízení o zrušení vlečky proto není příčinná souvislost.

9. Stěžovatelka podala proti II. výroku rozhodnutí městského soudu dovolání. Drážní úřad měl podle ní z moci úřední a bez rozsudku pro uznání dospět k závěru, že se stěžovatelka stala na základě vydržení vlastnicí vlečky. K tomuto závěru a následnému zrušení vlečky měl Drážní úřad dospět dříve než po 8 letech - nikoli až na základě rozsudku pro uznání. Drážní úřad je totiž povinen z moci úřední správně a bez průtahů zjistit skutkový stav věci (§ 3 správního řádu). Stěžovatelka tedy vznesla dovolací otázku, zda je porušení této povinnosti nesprávným úředním postupem. Podle stěžovatelky tuto otázku Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil.

10. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že městský soud "nijak nezpochybnil povinnost Drážního úřadu zjišťovat skutečnosti podstatné pro jeho rozhodnutí i z moci úřední". Městský soud své rozhodnutí postavil na tom, že "zjišťování skutečností, na jejichž základě by měl dojít k závěru, že žalobkyně je vlastníkem vlečky, bylo mimořádně složité (šlo o otázku, zda žalobkyně vlastnictví k vlečce nabyla vydržením) a že až na základě dodatečně žalobkyní předloženého rozsudku pro uznání [...] bylo možné dospět k závěru, že žalobkyně skutečně byla od 28. 8. 2012 vlastníkem vlečky a že je namístě požadavku žalobkyně na odstranění vlečky vyhovět". Nejvyšší soud proto odmítl dovolání zčásti proto, že se míjí s důvody, na nichž závisí rozhodnutí městského soudu, zčásti proto, že závěry a postup soudu odpovídají judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu, a zčásti proto, že k nim stěžovatelka nevymezila předpoklad přípustnosti a dovolací důvod.

II. Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka podala proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušila její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tento závěr opírá o následující námitky:
a) Nejvyšší soud chybně určil důvody, na nichž spočívá rozhodnutí městského soudu, a v důsledku toho se nezabýval stěžovatelčinou dovolací otázkou. Podle Nejvyššího soudu závisí rozhodnutí městského soudu na tom, že bylo mimořádně složité zjišťovat skutečnosti, na jejichž základě by měl drážní úřad dojít k závěru, že je stěžovatelka vlastnicí vlečky, a že až na základě rozsudku pro uznání bylo možné uzavřít, že stěžovatelka skutečně byla vlastnicí vlečky. Tento závěr však městský soud neučinil. Jeho rozhodnutí spočívalo na závěru, že až do seznámení se s rozsudkem pro uznání nebyl zjištěn skutkový stav odůvodňující rozhodnutí o zrušení vlečky a nebylo by nesprávným úředním postupem, kdyby byl před jeho doložením zjištěn nesprávný skutkový stav a stěžovatelce by nebylo vyhověno.
b) Obvodní i městský soud se nezabývaly stěžovatelčiným návrhem na ohledání pozemků. Ohledání by prokázalo, že stěžovatelka nabyla dráhu jako součást pozemků. Nejvyšší soud tuto námitku neshledal přípustnou a odmítl se jí věcně zabývat - a to přestože stěžovatelka uvedla, co má být důkazem prokázáno. Nejvyšší soud vytrhl z kontextu stěžovatelčino tvrzení, že "místní šetření v roce 2019 nevypovídá nic o letech předešlých". Toto tvrzení se totiž týkalo technického stavu vlečky, nikoli otázky, zda byla vlečka součástí pozemku nebo samostatnou věcí.
c) Městský soud dospěl k "extrémním" a překvapivým skutkovým závěrům, které dosud nikdo v řízení neučinil. Konkrétně jde o závěry, že existence podmínek pro provozování dráhy znemožňuje získání odškodnění, protože není jisté, že by někdo získal povolení k jejímu provozování, a protože ze stavu dráhy v roce 2019 lze usuzovat na její dřívější stav. Městský soud stěžovatelku s těmito závěry předem neseznámil, čímž jí odňal možnost na ně reagovat. Nejvyšší soud tento závěr neoznačil za extrémní, kvůli čemuž je jeho posouzení nesprávné a protiústavní.

12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud uložil obecným soudům povinnost nahradit jí společně a nerozdílně náklady řízení před Ústavním soudem.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené právo či svobodu [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva či svobody porušeny nebyly.

III.1 K námitce o odmítnutí dovolání
14. Stěžovatelka předložila Nejvyššímu soudu dovolací otázku, zda se správní orgán dopustí nesprávného úředního postupu, když poruší povinnost správně, bez průtahů a z moci úřední zjistit skutkový stav věci (strana 4 dovolání a strana 5 ústavní stížnosti).

15. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že na vyřešení této otázky rozhodnutí městského soudu nezávisí. Rozhodnutí městského soudu o nepřiznání náhrady škody za nepřiměřenou délku řízení závisí na tom, že mezi délkou řízení a ušlým nájemným není příčinná souvislost (body 22 a 30 rozhodnutí městského soudu).

16. Pro rozhodnutí městského soudu byla určující judikatura Nejvyššího soudu, podle níž musí soud při zjištění průtahů posoudit, "zda v případě dodržení zákonem stanovených lhůt by žalobkyni tvrzená škoda nevznikla" (bod 22 a 30 rozhodnutí městského soudu).

17. Městský soud dospěl k závěru, že by ke vzniku ušlého nájemného došlo i při absenci průtahů. Správní orgány se totiž v řízení otázkou vlastnictví vlečky opakovaně zabývaly a konzistentně dospívaly k závěru, že stěžovatelka není její vlastnicí (body 24 a 28 rozhodnutí městského soudu). Své postoje změnily - a musely změnit - až v důsledku rozsudku pro uznání vydaného v soudním řízení (§ 57 odst. 3 správního řádu, § 159a odst. 3 občanského soudního řádu a bod 4 výše).

18. Skutečnost, že jde o rozsudek pro uznání, je přitom podstatná (obdobně bod 29 rozhodnutí městského soudu). Rozsudek pro uznání se neopírá o zjištěný skutkový stav, ale o uznání žalovaného nároku žalovaným. Soud jej tedy vydá bez ohledu na to, zda jsou žalobcova tvrzení podložena důkazy a zda výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku (Winterová, A., Frintová, D.: Winterová, A., Macková, A. a kol. Civilní právo procesní - díl první. Leges, 2025, str. 349 až 350; Drápal, L. § 153a: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. C. H. Beck, 2009, marg. č. 7). Rozsudek pro uznání tedy může odporovat skutečným hmotněprávním poměrům, a může žalobci přiznat nárok, který neměl oporu ve skutečném skutkovém stavu věci (Bezouška, P. Krátké zamyšlení nad rozsudky pro uznání a pro zmeškání. Právní rozhledy, 2004, č. 1, str. 31 až 35; Gazda, V. Hledání pravdy v civilním procesu. Wolters Kluwer, 2020, str. 133 až 145).

19. Ústavní soud netvrdí, že tato situace nastala i v posuzovaném případě, ani to, že výrok rozsudku pro uznání není závazný nebo má nižší váhu než rozsudek vydaný na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 159a a § 153 odst. 1 občanského soudního řádu). Správní orgány se jím ostatně při rozhodování řídily.

20. Zvláštní povaha rozsudku pro uznání však vede k závěru, že pokud je jediným důvodem pro uznání stěžovatelčina vlastnictví uznávací prohlášení provozovatele vlečky, nelze oprávněně tvrdit, že má výrok tohoto rozsudku oporu ve skutkovém stavu věci a že k tomuto posouzení správní orgány měly a mohly dospět samy. Obdobný závěr konstatoval i městský soud. Ten uvedl, že výsledek soudního řízení "nelze vykládat tak, že závěr o vlastnickém právu žalobce k vlečce, který je vyjádřen ve výroku rozsudku, si měl a mohl udělat správní úřad již dříve v rámci řešení předběžné otázky." Příčinou je podle městského soudu právě mimo jiné to, "že důvodem určení vlastnického práva žalobce je uznávací prohlášení společnosti KOVOŠROT GROUP CZ s.r.o. učiněné (jen) v soudním řízení" (bod 29 rozhodnutí městského soudu).

21. Správní orgány se podle nezpochybněných závěrů městského soudu otázkou vlastnického práva stěžovatelky opakovaně zabývaly. O tom svědčí nejen provedené dokazování, výzvy vůči stěžovatelce k doplnění návrhu, ale i jejich průběžná rozhodnutí - konkrétně rozhodnutí o zastavení řízení kvůli nedostatku aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení vlečky nebo rozhodnutí o zamítnutí návrhu kvůli absenci vlastnictví vlečky. Správní orgány opakovaně docházely k závěru, že stěžovatelka vlastnicí vlečky není - a to do doby, než se dozvěděly o zmíněném rozsudku pro uznání (body 24 a 28 rozhodnutí městského soudu).

22. Za těchto okolností Ústavní soud nepovažuje za protiústavní nosný závěr, že pokud by správní řízení trvalo kratší dobu, neskončilo by zrušením vlečky a odvrácením škody, a tudíž mezi ušlým nájemným a délkou řízení není příčinná souvislost (body 22 a 30 rozhodnutí městského soudu).

23. Ústavní soud připouští, že závěr Nejvyššího soudu o tom, na čem spočívá rozhodnutí městského soudu, není zcela přesný (viz jeho přepis v bodě 10 výše). Pro Ústavní soud je však podstatné, že i kdyby Nejvyšší soud vyložil jeho rozhodovací důvody naprosto přesně, nebylo by jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost protiústavní.

24. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že městský soud "nijak nezpochybnil povinnost Drážního úřadu zjišťovat skutečnosti podstatné pro jeho rozhodnutí i z moci úřední" (bod 6 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Rozhodnutí městského soudu totiž spočívalo na posouzení příčinné souvislosti - nikoli na posouzení toho, zda se správní orgán dopustí nesprávného úředního postupu, když poruší povinnost řádně zjistit skutkový stav věci (viz již bod 14 výše). Ústavní soud považuje závěry i odůvodnění rozhodnutí městského soudu za ústavně souladné.

III.2 K námitce opomenutého důkazu
25. Stěžovatelka odůvodňovala provedení ohledání pozemků tím, že by podle ní mohlo prokázat "že nabyla dráhu v dražbě jakožto součást pozemků" (strana 5 dovolání).

26. Rozhodnutí městského a obvodního soudu se o tomto návrhu skutečně nijak nezmiňují. Nejvyšší soud se však tímto návrhem zabýval a řádně na něj reagoval. Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že podle něj není zřejmé, čeho by mělo být provedením tohoto ohledání až v řízení o žalobě na náhradu škody dosaženo (bod 11 rozhodnutí).

27. Ústavní soud nepovažuje toto posouzení za protiústavní. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí fakticky označil návrh na provedení ohledání pozemků za irelevantní. Jinými slovy, skutečnost, kterou má tento návrh potvrdit či vyvrátit, podle něj není pro dané řízení relevantní. V takové situaci obecný soud nemá povinnost důkaz provést (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1765/21, body 26 až 27; II. ÚS 1026/21, body 27 až 29; III. ÚS 3320/09, body 16 až 17).

28. Ústavní soud při posuzování námitky opomenutých důkazů běžně hodnotí to, jaký vliv by mělo jejich provedení na posuzovaný případ a zda stěžovatel uvedl, jaké konkrétní skutečnosti by měl důkaz prokázat (usnesení sp. zn. III. ÚS 1217/25, bod 16; III. ÚS 2818/24, bod 9; I. ÚS 3041/23, bod 15; III. ÚS 2192/18, bod 17). Není zřejmé, jak by nyní provedené ohledání pozemků mohlo prokázat, že stěžovatelka v roce 2002 nabyla dráhu jako součást pozemků, a jak je toto posouzení relevantní pro nynější řízení o žalobě na náhradu škody. Tento závěr platí tím spíše, že k ohledání pozemků došlo již během správního řízení a podle drážního úřadu podpořilo jeho závěr, že vlečka součástí pozemků není (bod 11 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 24 rozhodnutí městského soudu).

29. Ústavní soud nesouhlasí ani se stěžovatelčinou námitkou, podle níž Nejvyšší soud vytrhl z kontextu její tvrzení, že "místní šetření v roce 2019 nevypovídá nic o letech předešlých". Nejvyšší soud v této souvislosti uvedl pouze to, že pokud ohledání provedené v roce 2019 nevypovídá nic o dřívějším stavu vlečky (strana 7 dovolání), nemůže ohledání provedené během řízení o žalobě na náhradu škody vypovídat o jejím stavu během správního řízení (bod 11 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ústavní soud považuje tuto úvahu za přiléhavou. Nejvyšší soud jí totiž pouze zdůraznil myšlenku, že ohledání věci v určitém okamžiku samo o sobě nevypovídá nic o jejím stavu v minulosti. Právě to stěžovatelka ve vztahu ke stavu vlečky sama připustila. I proto podle Nejvyššího soudu nebylo provedení místního šetření nezbytné.

30. Ústavní soud považuje za nežádoucí, pokud stěžovatelka řádně navrhla provedení důkazu ohledáním pozemků již před městským a obvodním soudem a ty na něj nijak nereagovaly. Ústavní soud však neposuzuje případná pochybení obecných soudů izolovaně, ale z hlediska řízení jako celku (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2456/24, bod 42; III. ÚS 2383/19, bod 24; usnesení sp. zn. III. ÚS 1149/24, bod 22; III. ÚS 2235/16, bod 9).

31. Na její důkazní návrh a námitku opomenutého důkazu z ústavního hlediska dostatečně reagoval Nejvyšší soud, který vyhodnotil její návrh v kontextu žaloby a skutkových zjištění jako irelevantní, a kvůli tomu toto údajné pochybení neshledal jako důvod ke zrušení rozhodnutí nižších soudů. Ústavní soud se s jeho hodnocením ztotožňuje, a proto v neprovedení a nevypořádání důkazního návrhu nespatřuje porušení základních práv a svobod.

III.3 K námitce extrémních a překvapivých skutkových zjištění
32. Posouzení, které stěžovatelka považuje za protiústavní, městský soud učinil v reakci na její tvrzení, že kvůli existenci povolení k provozování dráhy stěžovatelka nemohla dráhu sama provozovat nebo ji poskytnout k provozování někomu jinému.

33. Městský soud k tomu uvedl, že je tvrzení o takto vzniklé škodě spekulativní. Stěžovatelka v něm automaticky vychází z toho, že by ona či někdo jiný získal povolení k provozování dráhy. Nezohledňuje přitom, že na jeho vydání není právní nárok, že žadatel musí být odborně způsobilý a musí splnit další zákonné podmínky a že dráha musí být způsobilá k provozování, což podle skutkových zjištění není (bod 14 rozhodnutí městského soudu).

34. Stěžovatelka považuje toto posouzení za protiústavní. Podle Ústavního soudu je však tato její námitka zjevně neopodstatněná. Jak městský soud v napadeném rozhodnutí sám uvedl, soud učinil uvedený závěr nad rámec předmětu řízení. Tím byl nárok na náhradu ušlého nájemného z pronájmu pozemků bez stavby dráhy - nikoli se stavbou dráhy (bod 14 rozhodnutí městského soudu). K závěru, že popsané úvahy městského soudu nebyly "pro rozhodnutí ve věci samé určující", ve svém rozhodnutí správně dospěl i Nejvyšší soud (bod 9 rozhodnutí Nejvyššího soudu).

35. Stěžovatelka tuto skutečnost v ústavní stížnosti opomíjí a nijak ji nezpochybňuje. Podle Ústavního soudu je nadbytečné se zabývat ústavností úvahy, kterou obecný soud učinil nad rámec případu a která nebyla pro jeho posouzení podstatná. Takový postup by vedl pouze k teoretickým rozborům, které by neměly vliv na ústavnost napadených rozhodnutí ani právní sféru účastníků řízení (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3175/24, bod 14; II. ÚS 4682/12, bod 8).

IV. Závěr
36. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčino ústavně zaručené právo či svobodu. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

37. Ústavní soud nevyhověl stěžovatelčině návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení. Náklady řízení před Ústavním soudem si zpravidla hradí sami účastníci. Ústavní soud může účastníkům přiznat náhradu nákladů pouze "v odůvodněných případech podle výsledků řízení" (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka však svůj návrh na přiznání náhrady nákladů nijak neodůvodnila a se svou ústavní stížností neuspěla. Ústavní soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2025

Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu