IV.ÚS 383/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Vazební věznice a Ústav pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou, sídlem Na Křivině 1363/4, Praha 4 - Michle, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2025 č. j. 15 To 1/2025-4995 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2024 č. j. 73 T 3/2024-4881, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, kterými trestní soudy rozhodly o dalším trvání jeho vazby. Tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2; čl. 36 odst. 1 a 2; čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel je obžalovaným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy [§ 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku]. Tento trestný čin měl spáchat dílem se spoluobžalovaným E. P.; existuje důvodné podezření, že trestnou činnost oba páchali v rámci organizované skupiny působící ve více státech. Obžalovaní byli ve vazbě i před podáním obžaloby a nyní již probíhá řízení před soudem, kde se konají hlavní líčení.

3. Městský soud v Praze o dalším trvání vazby rozhodl napadeným usnesením dne 14. 10. 2024 v hlavním líčení, a to v zákonné tříměsíční lhůtě od právní moci předchozího rozhodnutí (které bylo vydáno dne 15. 7. 2024) podle § 72 odst. 1 trestního řádu. Městský soud zrekapituloval dosavadní průběh věci. Poté se vypořádal s jednotlivými argumenty obžalovaných, které namítali na hlavním líčení, a posoudil, zda důvody vazby trvají. Městský soud nepřijal písemný slib stěžovatele, zamítl jeho návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, zamítl jeho návrh na nahrazení vazby předběžným opatřením spočívajícím v zákazu vycestování z území České republiky a rozhodl o dalším trvání vazby. Městský soud konstatoval, že závěr o důvodnosti vazebních důvodů je v případě obou obžalovaných zesílen. Svědčí o tom totiž nové skutečnosti - trestnou činnost obžalovaní pravděpodobně páchali v rámci organizované skupiny působící ve více státech a oba mají vazby na zahraničí, kam mohou uprchnout, navíc nemají silné vazby na Českou republiku. Spoluobžalovaný se těsně před zatčením dokonce již snažil vycestovat ze země. Kromě toho ani jeden z obžalovaných nedokázal prokázat, jakým způsobem se v minulosti legálně živil. Argument stěžovatele, že se živil inovativním a lukrativním podnikáním (pořizování motorových vozidel a jejich pronájem), městský soud neshledal důvěryhodným. Kromě možného útěku tak hrozí i to, že budou obžalovaní opakovat trestnou činnost, neboť nemají jiné relevantní zdroje příjmu. Městský soud se taktéž v napadeném usnesení vyjádřil k použitelnosti jednotlivých důkazů. U obou obžalovaných tak městský soud shledal jak důvody vazby útěkové, tak i vazby předstižné.

4. Proti napadenému usnesení podali oba obžalovaní hned po vyhlášení stížnosti. Stěžovatel odůvodnil stížnost dne 28. 10. 2024. Městský soud předložil spis se stížností Vrchnímu soudu v Praze až dne 6. 1. 2025 a v předkládací zprávě uvedl, že tak učinil proto, že vyčkával na protokol z hlavního líčení ze dne 14. 10. 2024. Vrchní soud dne 14. 1. 2025 napadeným usnesením zrušil výrok, kterým městský soud nepřijal písemný slib stěžovatele (protože z protokolu neplyne, že by slib učinil) a ve zbytku stížnost zamítl. Vrchní soud uvedl, že žádné procesní pochybení nenastalo, městský soud rozhodl v zákonem požadovaných lhůtách. Dále se ztotožnil se závěry městského soudu ohledně použitelnosti důkazů a důvodů trvání vazby, a to jak útěkové, tak předstižné, neboť obžalovaní měli po delší dobu prodávat drogy v enormním množství a mají vazby na zahraničí, kam mohou uprchnout a nemají jiné relevantní legální zdroje příjmů.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti staví svou argumentaci na dvou argumentačních liniích. Zaprvé, napadá nedůvodné a neústavní průtahy. Trestní soudy porušují povinnost přezkoumávat důvody vazby každé tři měsíce. Od posledního pravomocného rozhodnutí uplynulo v době rozhodování vrchního soudu již šest měsíců, to je dvojnásobek doby požadované zákonem. Objektivně neexistoval důvod předložit stížnost se spisem stížnostnímu soudu až po téměř třech měsících. Situace je o to závažnější, neboť stěžovatel je ve vazbě již 23 měsíců. Omezení svobody jednotlivce je výjimkou a musí být vykládáno přísně. Zadruhé, trestní soudy se nedostatečně vypořádaly s argumenty stěžovatele ohledně dalšího trvání vazby.

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma části směřující proti části výroku I usnesení městského soudu, kterou zrušil vrchní soud (Ústavní soud není příslušný k rozhodování o výrocích, které byly zrušeny). Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

7. Vazební rozhodnutí výrazně zasahují do základních práv obviněného, to ale neznamená, že by se Ústavní soud měl v těchto věcech nadměrně uchylovat ke kasačním zásahům. Kasační zásah bude namístě typicky tehdy, pokud trestní soudy neopřou svá rozhodnutí o zákonný vazební důvod, zvolí důvod, který je v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo je odůvodní bez opory v konkrétních skutečnostech. Zdrženlivost Ústavního soudu ve vazebních věcech je tak podmíněna tím, že trestní soudy věc pečlivě posoudí a taktéž pečlivě procesně postupují [srov. nálezy ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235), bod 19 či ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14 (N 125/73 SbNU 887), body 37 a 38 a tam citovaná judikatura].

8. V prvé řadě se nelze ztotožnit s argumenty stěžovatele ohledně porušení zákonných (propadných) lhůt [k jejich charakteru srov. nález ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3287/14 (N 50/76 SbNU 683), bod 20]. Lhůty pro rozhodování o dalším trvání vazby podle § 72 odst. 1 a 3 trestního řádu se týkají pouze rozhodování prvoinstančního soudu, nikoli též soudu stížnostního. Ve tříměsíční lhůtě od právní moci posledního rozhodnutí (případně ve lhůtě třicetidenní ode dne podání obžaloby) tak byl povinen rozhodovat pouze městský soud, což v nyní posuzované věci vždy učinil (bod 3 usnesení městského soudu).

9. Co se týče tvrzených neústavních průtahů, je pravda, že stěžovatel doplnil stížnost již dne 28. 10. 2024, městský soud však předložil spis spolu se stížností vrchnímu soudu až dne 6. 1. 2025. V takovém jednání (pomalé předávání spisu) je možné spatřovat průtah (srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 1. 2003 Bořánková proti České republice, č. 41486/98, § 62). V posuzované věci nicméně jen tato skutečnost ještě nezakládá neústavnost, byť trestní soudy měly postupovat rychleji. V případě řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby je totiž požadavek na urychlenost méně přísný, neboť zákonnost vazby již projednal prvoinstanční soud. Smyslem pravidelného rozhodování o vazbě je zabránit svévolnému zbavení svobody. Pokud je o dalším trvání vazby již rozhodnuto, je třeba vazbu považovat za zákonnou a nikoli svévolnou, a to i v případě, že je k dispozici opravný prostředek, resp. o opravném prostředku nebylo ještě rozhodnuto. Řízení o opravném prostředku je totiž třeba chápat v tom smyslu, že zejména poskytuje další záruky posouzení přiměřenosti vazby (srov. rozsudek ESLP ze dne 25. 10. 2007 Lebedev proti Rusku, č. 4493/04, § 96).

10. Řízení je třeba posuzovat jako celek a nelze proto odhlédnout od toho, že vrchní soud ihned po předložení spisu věc posoudil a bezodkladně dne 14. 1. 2025 napadeným usnesením o stížnosti rozhodl. Zároveň je nutné dodat, že při hodnocení průtahu nelze odhlédnout ani od toho, že městský soud s předložením vyčkával kvůli tomu, že čekal na protokol z hlavního líčení, který byl nezbytným podkladem pro řádné posouzení stížnosti vrchním soudem. Řádný přezkum rozhodnutí o dalším trvání vazby přitom byl ve prospěch stěžovatele, což je třeba zohlednit při posuzování povinnosti rozhodnout bez zbytečného odkladu (srov. opět nález sp. zn. IV. ÚS 905/20, body 11 až 15). Trestní soudy proto postupovaly ještě v souladu s ústavními požadavky.

11. Co se týče námitky stěžovatele, že se trestní soudy nedostatečně vypořádaly s jeho argumenty, Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje, zda jsou dány zákonné důvody pro omezení osobní svobody obviněného, neboť to je úkolem trestních soudů. Ústavní soud zasahuje v těch případech, ve kterých trestní soudy neopřely rozhodnutí o vazbě o žádný zákonný důvod nebo jejich rozhodnutí vychází z takových důvodů vazby, které jsou v extrémním rozporu s požadavky ústavního pořádku [srov. např. nález ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 356/16 (N 46/80 SbNU 561), bod 11]. Trestní soudy zároveň mají povinnost vazební rozhodnutí pečlivě odůvodnit [srov. nález I. ÚS 356/16, bod 12, nebo nález ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1694/14 (N 146/74 SbNU 241), bod 17].

12. I v tomto ohledu postupovaly trestní soudy v souladu s ústavními požadavky. Oba soudy detailně vyhodnotily jednotlivé skutečnosti a argumenty obžalovaných a závěr trestních soudů o zesílení vazebních důvodu je logickým důsledkem jejich úvah a hodnocení skutkových okolností - konkrétně například toho, že vyšlo najevo, že trestná činnost mohla být páchána v rámci organizované skupiny působící ve více státech (body 14 až 22 usnesení městského soudu a body 6 až 17 usnesení vrchního soudu) [k doktríně zesílených důvodů srov. například nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727), body 19 až 21 a 27 a tam citovaná judikatura].

13. Ústavní stížnost je zčásti návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, z větší části pak návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu