IV.ÚS 2095/25 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavních stížnostech stěžovatele I. B., zastoupeného Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou, sídlem Plaská 614/10, Praha 5 - Malá Strana, proti příkazu k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. května 2025 sp. zn. 0 Nt 3312/2025 a příkazu k osobní prohlídce Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Mělník ze dne 20. května 2025 č. j. KRPS-57665-17/ČJ-2025-010681-DOŽ, za účasti Obvodního soudu Praha-východ a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Mělník, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. brojí proti samotné domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků a osobní prohlídce. Ústavní soud usnesením ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2095/25, IV. ÚS 2096/25 rozhodl o jejich spojení ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 2095/25.

2. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství") podala okresnímu soudu návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor na základě evropského vyšetřovacího příkazu vydaného Státním zastupitelstvím v Saské Kamenici za účelem shromáždění důkazů při posuzování trestné činnosti, na níž se měl podílet i stěžovatel. Trestná činnost byla v evropském vyšetřovacím příkazu kvalifikována jako trestný čin zadržování a zpronevěry odměny za práci, případně jako trestný čin napomáhání k zadržování a zpronevěře odměny za práci spáchaný v souběhu s trestným činem krácení daní, popřípadě napomáhání ke krácení daní podle příslušných ustanovení německého trestního zákoníku a daňového řádu. Konkrétně se měl stěžovatel podílet na vytváření podmínek pro nelegální zaměstnávání ukrajinských dělníků pracujících na stavbách ve Spolkové republice Německo.

3. Napadeným příkazem Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") nařídil podle § 47 odst. 2 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), a podle § 82 odst. 1 a § 83 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, domovní prohlídku a prohlídku jiných prostor a pozemků (dále jen "domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor") specifikovaných objektů a věcí, konkrétně rodinného domu a všech objektů a prostorů nacházejících se na stejné adrese jako rodinný dům, automobilů a jejich vnitřních prostor registrovaných (provozovaných) stěžovatelem a obchodní společností, v níž je stěžovatel jediným jednatelem a společníkem. Popisovaný skutkový děj je trestný i podle českého práva a naplňuje znaky skutkové podstaty trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 trestního zákoníku. Ze zjištění orgánů činných v trestním řízení vyplynulo, že stěžovatel se zdržuje v uvedeném domě a používá i soudem specifikované automobily. Proto lze důvodně předpokládat, že tam mohou být uložené listinné i elektronické údaje a jiné důkazy potřebné pro náležité objasnění trestné činnosti. Jde o rozsáhlou a dobře organizovanou trestnou činnost s přesahem do několika států Evropské unie a nebyla-li by uvedená domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor provedena jako neopakovatelný úkon, hrozí, že budou potřebné důkazy zničeny. Soud dále konstatoval, že je patrné, že trestní řízení je důvodné a vše nasvědčuje tomu, že se stěžovatel podílel na spáchání trestné činnosti v oblasti daní. Zároveň v dané věci nejsou dány překážky podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci bránící provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, neboť i kdyby byla uvedená věc vedena před českými orgány, k provedení prohlídky by patrně vedly stejné důvody. Byly proto splněny všechny zákonné podmínky pro vydání příkazu k domovní prohlídce i k prohlídce jiných prostor.

4. Dále stěžovatel napadá příkaz Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Mělník, Oddělení hospodářské kriminality, (dále jen "policejní orgán") k provedení jeho osobní prohlídky. V odůvodnění příkazu k osobní prohlídce policejní orgán uvádí, že v evropském vyšetřovacím příkazu jsou popsány skutkové okolnosti případu kvalifikované jako trestný čin zadržování a zpronevěry odměny za práci, případně jako napomáhání k zadržování a zpronevěře odměny za práci podle německého trestního zákoníku, v souběhu s trestným činem krácení daní, případně napomáhání ke krácení daní podle německého daňového řádu. Trestná činnost, na níž se měl stěžovatel podílet, naplňuje podle českého práva znaky skutkové podstaty trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 trestního zákoníku. I osobní prohlídka měla povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, neboť v dané věci jde o vysoce závažnou trestnou činnost, velmi rozsáhlou a dobře organizovanou zasahující do několika států Evropské unie. Proto existuje vysoké nebezpečí odstranění nebo zničení důkazů, které mohou být i prostřednictvím osobní prohlídky zjištěny, kdy využití méně invazivních vyšetřovacích prostředků by tak neodpovídalo závažnosti a koordinovanosti posuzované trestné činnosti.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Pokud jde o příkaz k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor, stěžovatel namítá, že ani po doplnění informací ze strany Eurojustu nelze z jednání, které je mu kladeno za vinu, dovozovat naplnění znaků skutkové podstaty žádného trestného činu. Státní zástupkyně krajského státního zastupitelství sice žádala před podáním návrhu na provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor doplnění potřebných informací, nicméně toto doplnění nebylo dostatečné k tomu, aby mohlo být vyhověno příkazu k nařízení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor. Z dokumentace předložené německými orgány činnými v trestním řízení stále není možné posoudit, zda trestná činnost, na níž se měl stěžovatel podílet, je skutečně trestná jak v České republice, tak ve Spolkové republice Německo. V evropském vyšetřovacím příkazu rovněž není dostatečně vysvětlena neodkladnost a neopakovatelnost domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor. Stěžovatel považuje za zásadní pochybení, že doplnění informací o trestné činnosti, na níž se měl stěžovatel podílet, poskytla českým orgánům činným v trestním řízení zástupkyně Eurojustu, která není justičním orgánem ve smyslu § 2 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Není proto možné ověřit původ doplněných informací. Tato zjištění jsou o to závažnější, že vykonáním domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor došlo k zásahu do domovní svobody stěžovatele.

6. Příkaz k provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor jako neodkladného a neopakovatelného úkonu není podle stěžovatele dostatečně odůvodněn, v tomto kontextu odkazuje na nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2024/15 (N 215/79 SbNU 461). Stěžovatel se měl na trestné činnosti podílet formou účastenství, nicméně doposud u něj nebylo prokázáno zavinění alespoň v podobě nepřímého úmyslu, a to jak k jeho účastenství na trestném činu, tak k trestnému činu spáchanému samotným hlavním pachatelem. Stěžovatel tvrdí porušení základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

7. V ústavní stížnosti směřující proti příkazu k osobní prohlídce a proti jejímu vykonání stěžovatel argumentuje, že prohlídka byla provedena zároveň s domovní prohlídkou a prohlídkou jiných prostor dne 6. 5. 2025, ačkoliv stěžovateli bylo umožněno nahlédnout do spisového materiálu až dne 26. 6. 2025 a do té doby neměla možnost se s materiálem seznámit ani jeho právní zástupkyně, byť již disponovala plnou mocí pro zastupování před Ústavním soudem. Ve věci nebyly shromážděny dostatečné podklady pro to, aby mohla být posouzena eventuální oboustranná trestnost jednání, na němž se měl podílet. Ani v příkazu k osobní prohlídce nebyla dostatečně odůvodněna neodkladnost a neopakovatelnost úkonu. Na základě sdělení zástupkyně Eurojustu nelze z jednání kladeného stěžovateli za vinu dovodit naplnění žádného ze znaků skutkové podstaty trestného činu. Zástupkyně Eurojustu není justičním orgánem ve smyslu § 2 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, a proto není doplnění materiálů z její strany pro účely rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ve věci stěžovatele v souladu se zákonem, neboť nelze jednoznačně identifikovat původ takto doplněných informací. Uvedené pochybení je o to závažnější, že vykonáním osobní prohlídky byla narušena nedotknutelnost stěžovatelovy osoby a jeho soukromí. Podklady pro vydání příkazu k osobní prohlídce a pro jeho realizaci nebyly podloženy žádným důkazem. I v námitkách týkajících se osobní prohlídky tvrdí, že nebyl prokázán jeho alespoň nepřímý úmysl, a to jak k formě účastenství, tak k trestnému činu spáchanému hlavním pachatelem. K trestní odpovědnosti stěžovatele nestačí pouhá objektivní součinnost s hlavním pachatelem. Na základě uvedeného stěžovatel v ústavní stížnosti směřující proti příkazu k osobní prohlídce a proti jejímu vykonání tvrdí porušení základních práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatel před jejich podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury, podle kterých je jakýkoli jeho zásah do přípravného řízení, tj. probíhajícího pravomocně neskončeného trestního řízení, možný pouze ve zcela výjimečných případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jež může založit vady dosahující ústavněprávní intenzity, které nelze ani v následujících fázích trestního řízení odstranit či zhojit (srov. např. usnesení ze dne 6. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1135/23 nebo ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2133/23).

10. Problematikou domovních prohlídek, prohlídek jiných prostor a pozemků i osobních prohlídek se Ústavní soud opakovaně zabýval. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny v této souvislosti přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých skutkových a právních okolností lze dovodit důvodnost podezření ze spáchání trestného činu, přiměřenost provedení prohlídky a její nezbytnost [srov. nález ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2787/13 (N 205/71 SbNU 417)]. Ústavní požadavek na odůvodnění písemného příkazu k prohlídce přitom není splněn pouhým uvedením odkazu na použitelná zákonná ustanovení či jejich citaci [srov. nález ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263)].

11. Nelze však odhlédnout od toho, že příslušný orgán je při vydávání příkazu k prohlídce obvykle limitován časem běžícího trestního řízení [srov. nález ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 515/12 (N 106/65 SbNU 451)] a stručností či neúplností informací, jejichž ověřitelnost je v dané fázi omezená [srov. nález ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2227/12 (N 189/67 SbNU 271)]. Nadměrná formalizace počáteční etapy vyšetřování může neúměrně komplikovat postup a dosažení cíle trestního řízení, a proto absence podrobného odůvodnění bez dalšího neznamená, že by takové rozhodnutí bylo vadné, lze-li při jeho následné kontrole a po zvážení všech souvislostí ověřit naplnění zákonných důvodů pro nařízení daného úkonu [srov. nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4183/12 (N 131/70 SbNU 211)]. Na vydávané příkazy k prohlídkám tedy nejsou kladeny takové nároky jako na jiná soudní rozhodnutí, neboť tím by byl často popřen smysl daného úkonu (srov. usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1263/19).

12. Ústavní soud se neztotožňuje s argumentací stěžovatele směřující k nedostatečnému posouzení či absenci posouzení oboustranné trestnosti skutku, na němž se měl podílet. V obou příkazech je popsáno, jaké trestné činy jsou v činnosti stěžovatele spatřovány, a to jak podle českých, tak německých právních předpisů. Obdobné lze konstatovat i ke stěžovatelovu tvrzení, že nebyla vysvětlena neodkladnost a neopakovatelnost provedení obou nařízených prohlídek. Orgány činné v trestním řízení podrobně popsaly, že ve věci stěžovatele jde o sofistikovanou trestnou činnost, která má dosah do několika států Evropské unie, což posiluje obavu, že by eventuální důkazy o trestné činnosti mohly být - zjednodušeně řečeno - o to snadněji skrývány na různých místech a staly by se pro orgány činné v trestním řízení prakticky nedosažitelnými. Tyto okolnosti přitom přímo vyplývají již ze samotného evropského vyšetřovacího příkazu. V něm je dokonce v této souvislosti vysvětleno napojení jednoho ze spoluobviněných na vysoce postaveného kriminalistu v České republice, a proto hrozí vyzrazení celé akce. Rovněž z tohoto důvodu je žádost o provedení prohlídek pojata jako naléhavá. Ústavní soud dodává, že co se týká podmínek naléhavosti a neodkladnosti, odůvodnění obou příkazů k prohlídkám i odůvodnění evropského vyšetřovacího příkazu obstojí i ve světle judikatury Ústavního soudu. Zde ostatně postačí odkázat na stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 2024/15, podle nějž neodkladnost (neopakovatelnost) konkrétního úkonu musí být v rozhodnutích alespoň v minimálním nezbytném rozsahu vysvětlena nebo taková povaha úkonu z nich musí být dovoditelná alespoň interpretací. Takové minimální náležitosti všechna napadená rozhodnutí i evropský vyšetřovací příkaz splňují.

13. Ústavní soud se zabýval i námitkou stěžovatele, že jemu i jeho právní zástupkyni bylo až s určitým časovým odstupem po provedení prohlídek umožněno nahlédnout do podkladových materiálů orgánů činných v trestním řízení, na jejichž základě byly obě prohlídky provedeny. Uvedené prodlení bylo odůvodněno - jak uvádí sám stěžovatel -tím, že jeho právní zástupkyně nedostatečně doložila oprávnění zastupovat stěžovatele i v řízení vedeném ve Spolkové republice Německo, disponovala pouze plnou mocí pro zastupování před Ústavním soudem. Z podkladů přiložených k ústavním stížnostem vyplývá, že právní zástupkyně si byla tohoto nedostatku vědoma. Stěžovatel však dostal možnost nahlédnout do spisu a mohl s sebou přitom mít další osobu, o tom rovněž jeho právní zástupkyně věděla. Z příloh k ústavním stížnostem rovněž vyplývá, že stěžovatel trestní spis studoval za účelem sepsání ústavní stížnosti. Tu sepsal a podal a z ničeho podle Ústavního soudu nevyplývá, že by byl v přípravě stížnostní argumentace jakkoliv omezen.

14. V obou příkazech k prohlídkám je podrobně popsáno, v čem role stěžovatele v popisované trestné činnosti spočívala. Jeho úloha je mimo jiné dokládána i svědectvím převážně ukrajinských dělníků, kteří pracovali na území Spolkové republiky Německo bez potřebných veřejnoprávních povolení, a to právě i díky organizačním podmínkám cíleně vytvářeným stěžovatelem. V této souvislosti jsou zmiňovány i podezřelé finanční operace stěžovatele. Podle Ústavního soudu proto neobstojí tvrzení stěžovatele, že v jeho věci není dostatečně popsáno jednání, kterého se měl dopustit včetně naplnění zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu.

15. Jak vyplývá z příloh přiložených ke stížnostem, provedení prohlídek u stěžovatele bylo žádáno na základě usnesení Okresního soudu v Saské Kamenici. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je mimo jiné výslovně uvedeno, že stěžovatel prováděl pro soudem specifikovanou stavební společnost působící na německém území nábor ukrajinských pracovníků, aniž by disponovali pro práci ve Spolkové republice Německo příslušným povolením. Usnesení rovněž výslovně uvádí, že nábor probíhal z pověření uvedené stavební společnosti. Dále Okresní soud v Saské Kamenici v rozhodnutí specifikuje krácení nejrůznějších daní a povinných plateb, kterého se stavební společnost, na základě jejíhož pověření stěžovatel ukrajinské pracovníky nabíral, dopouštěla. Uvedená zjištění pak byla převzata i do evropského vyšetřovacího příkazu, na základě něhož byly následně - po doplnění informací od příslušného pracovníka Eurojustu - vydány nyní přezkoumávané příkazy k prohlídkám. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že v jeho věci vydaný evropský vyšetřovací příkaz skutečně neobsahuje tak podrobné informace, které jsou následně uvedeny a systematizovány v odůvodnění samotných napadených příkazů k prohlídkám. Nicméně na druhou stranu nelze přehlížet, že takto doplněná, systematizovaná zjištění nejsou obsahově nová a nepředstavují skutečnosti, které by v původním usnesení Okresního soudu v Saské Kamenici, respektive v evropském vyšetřovacím příkazu, nebyly vůbec obsaženy nebo z nich alespoň logicky nevyplývaly.

16. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že uvedená pochybení - s ohledem na konkrétní okolnosti případu - neznamenají takový zásah do práv stěžovatele, aby Ústavní soud přistoupil ke kasaci nyní napadených příkazů k prohlídkám. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud i s ohledem na stěžovatelem odkazovanou judikaturu, konkrétně nález ze dne 9. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2597/18 (N 69/99 SbNU 344). Jak je totiž zjevné z výše uvedené rekapitulace, orgány činné v trestním řízení před vydáním nyní hodnocených příkazů k prohlídkám pečlivě vážily, zda jsou dány předpoklady pro to, aby německými orgány tvrzená trestná činnost představovala porušení trestněprávních předpisů České republiky. V tomto hodnocení přitom nepochybily, což stěžovatelova stížnostní argumentace ve svém důsledku nevyvrací. Stěžovatelův případ tedy nelze srovnávat s okolnostmi nálezu sp. zn. II. ÚS 2597/18, kdy orgány činné v trestním řízení spolupracovaly s orgány jiného státu, aniž si řádně zvážily trestnost jednání, pro které byla navazující domovní prohlídka vlastně realizována.

17. V této souvislosti Ústavní soud rovněž nemohl přehlédnout, že skutečnosti, které byly doplněny na základě informací získaných od příslušného pracovníka Eurojustu a následně orgány činné v trestním řízení využily v odůvodnění obou příkazů k prohlídkám, stěžovatel hlouběji věcně nezpochybňuje. Pouze tvrdí, že takto doplněné, respektive konkretizované informace nebyly obsaženy v původním usnesení Okresního soudu v Saské Kamenici, resp. v evropském vyšetřovacím příkazu. To je ovšem další důvod, proč Ústavní soud ke kasaci uvedených příkazů nepřistoupil. V této souvislosti vyšel přiměřeně např. z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Svetina proti Slovinsku ze dne 22. 5. 2018 č. 38059/13. Z něho vyplývá, že ne každé použití nezákonně získaného důkazu automaticky znamená porušení práva na spravedlivý proces; důkaz je použitelný tehdy, pokud sice při jeho zajištění došlo k formálnímu pochybení, nicméně na druhou stranu je zjevné, že takový důkaz by byl bezesporu zjištěn, i kdyby k pochybení nedošlo. Ve věci stěžovatele je přitom podle Ústavního soudu zjevné, že uvedené informace by byly ze strany německých orgánu činných v trestním řízení doplněny bezesporu i tehdy, pokud by k formálním pochybením při jejich předávání nedošlo.

18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrhy zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu