RATH proti České republice

Rozhodnutí ze dne 2. června 2026 ve věci č. 34695/22 – Rath proti České republice

Senát páté sekce Soudu většinou hlasů prohlásil za nepřijatelnou stížnost bývalého vrcholného politika, který byl odsouzen za korupci při zadávání veřejných zakázek. Soud dospěl k závěru, že námitky proti absenci nestrannosti předsedy senátu a přísedících krajského soudu jsou zjevně neopodstatněné a že věc byla projednána nezávislým a nestranným soudem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Část stížnosti týkající se tvrzeného porušení presumpce neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy z důvodu vyjádření představitelů veřejné moci Soud odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.

I.   Skutkové okolnosti

Stěžovatel, bývalý ministr zdravotnictví, hejtman Středočeského kraje a poslanec Parlamentu ČR, byl v roce 2012 po několikaměsíčním sledování zadržen s krabicí od vína, v níž bylo 7 mil. Kč v hotovosti. Případ vyvolal mimořádný mediální i politický zájem, mimo jiné proto, že šlo o první trestní stíhání poslance během výkonu mandátu. Policie vyzvala Středočeský kraj, aby se připojil k trestnímu řízení jako poškozený a uplatnil nárok na náhradu škody. Přestože tehdejší hejtman s účastí souhlasil, kraj se řízení následně neúčastnil a náhradu škody nepožadoval. Věc projednával senát Krajského soudu v Praze složený ze soudce R. P. a dvou přísedících zvolených zastupitelstvem Středočeského kraje; stěžovatel byl na počátku řízení vyzván k případným námitkám podjatosti, které neuplatnil. Pro získání představy o objemu spisového materiálu umožnil krajský soud novinářům pořídit jeho fotodokumentaci. Následně došlo v tisku ke zveřejnění přední strany spisu s osobními údaji stěžovatele. Za tento incident se krajský soud omluvil a uhradil pokutu uloženou mu Úřadem pro ochranu osobních údajů. Stěžovatel kvůli úniku osobních údajů podal žalobu na ochranu osobnosti proti soudci R. P., které soudy nevyhověly, protože odpovědným byl krajský soud, nikoli sám soudce. Stěžovatel dále namítal, že jeho práva byla dotčena mediální kampaní a veřejnými výroky dozorující státní zástupkyně, ministra spravedlnosti, a především tehdejšího prezidenta M. Z., které podle něj porušovaly presumpci neviny a mohly ovlivnit rozhodování soudů. Trestní řízení bylo významně poznamenáno spory o zákonnost důkazů získaných odposlechy a sledováním. Zatímco vrchní soud dvakrát dospěl k závěru, že příslušné příkazy nebyly dostatečně odůvodněny a důkazy jsou procesně nepoužitelné, Nejvyšší soud po stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jejich zákonnost potvrdil. V navazujícím řízení soudy dospěly k závěru, že sledování a odposlechy byly provedeny v souladu se zákonem a že získané důkazy lze použít. Stěžovatel byl nakonec pravomocně uznán vinným z korupční trestné činnosti související se zadáváním a manipulacemi veřejných zakázek a odsouzen k trestu odnětí svobody, peněžitému trestu, propadnutí části majetku a zákazu výkonu veřejných funkcí. Nejvyšší soud ani Ústavní soud neshledaly žádné okolnosti, které by zpochybňovaly nestrannost soudce R. P. či přísedících nebo nasvědčovaly tomu, že mediální a politické výroky měly vliv na jejich rozhodování. Ústavní soud odmítl i ústavní stížnost směřující proti veřejným výrokům prezidenta republiky. Zdůraznil, že případné zásahy do osobnostních práv či námitky týkající se vlivu těchto výroků na trestní řízení bylo třeba uplatnit jinými procesními prostředky.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy

Stěžovatel vznesl na poli článku 6 Úmluvy řadu námitek. Soud se zaměřil především na dva aspekty: zda byli soudce a přísedící krajského soudu vůči němu nepodjatí a zda veřejné výroky vrcholných představitelů výkonné moci neporušily presumpci neviny.

a)  K přijatelnosti

1.  Zneužití práva na podání stížnosti

Podle vlády stěžovatel zneužil právo individuální stížnosti, protože v průběhu řízení opakovaně podával obdobné a nedůvodné námitky podjatosti, čímž prodlužoval řízení a zatěžoval soudy. Soud připomněl, že z tohoto důvodu je možné odmítnout stížnost jako nepřijatelnou, pokud jednání ve svém souhrnu představuje zneužití ochranných mechanismů Úmluvy, přičemž relevantní je i chování stěžovatele před vnitrostátními soudy (Ferrara a ostatní proti Itálii, č. 2394/22 a 18 dalších, rozhodnutí ze dne 16. května 2023, § 43). V projednávané věci však neshledal, že by jednání stěžovatele dosahovalo intenzity potřebné pro závěr o zneužití práva na individuální stížnost. Námitku vlády proto zamítl.

2.  Neslučitelnost ratione materiae

Vláda dále namítala, že část stížnosti nespadá do věcného rámce Úmluvy. Blogový příspěvek ministra spravedlnosti, ve kterém se vyjadřoval k zadržení a stíhání stěžovatele, vznikl v době, kdy byl advokátem, a nelze jej proto přičítat státu. Nadto některá vyjádření ministra a prezidenta se vztahovala k řízení o stížnosti pro porušení zákona, na které nedopadá článek 6 Úmluvy.

Soud uvedl, že je-li v sázce presumpce neviny, je formální postavení autora výroků jen jedním z faktorů, jež musí být brány na zřetel. Autor blogového příspěvku se později stal ministrem spravedlnosti, aktivně se angažoval ve stěžovatelově věci, přičemž sporný text zůstal veřejně dostupný. Řízení o stížnosti pro porušení zákona, které inicioval, bylo úzce spojeno s trestní věcí stěžovatele, neboť se týkalo zákonnosti klíčových důkazů a jeho výsledek ovlivnil další rozhodování obecných soudů. Stěžovatel se proto mohl oprávněně domnívat, že veřejná vyjádření ministra a prezidenta mohla mít negativní vliv na trestní řízení. Námitky vlády proto Soud zamítl.

b)  K odůvodněnosti

1.  Nezávislost a nestrannost krajského soudu

Stěžovatel zpochybňoval nestrannost a nezávislost krajského soudu s odkazem na únik osobních údajů, civilní spor s předsedou senátu a skutečnost, že byl dotyčný k soudu trvale přidělen až v průběhu trestního řízení. Dále tvrdil, že přísedící byli zvoleni zastupitelstvem kraje coby poškozeným.

Pokud jde o relevantní obecné zásady, Soud odkázal na věc Denisov proti Ukrajině (č. 76639/11, rozsudek velkého senátu ze dne 25. září 2018, § 60–65).

Soud rozlišil argumenty stěžovatele týkající se údajného nepřátelského postoje soudce R. P., které mohou vyvolávat otázky nedostatku subjektivní nestrannosti, zatímco jeho námitku týkající se přísedících zkoumal z hlediska testu objektivní nestrannosti, aby určil, zda byly stěžovatelovy pochybnosti objektivně opodstatněné.

Podle Soudu neoprávněné zpřístupnění osobních údajů stěžovatele médiím ani následné podání žaloby na ochranu osobnosti nezakládají samy o sobě legitimní pochybnosti o subjektivní nestrannosti soudce R. P. Tyto okolnosti byly posouzeny vnitrostátními soudy, soudce se za podjatého nepovažoval a nebyly zjištěny žádné okolnosti nasvědčující jeho osobní zaujatosti či neprofesionálnímu postupu. Vláda ve svém stanovisku předložila Soudu informace, z nichž vyplývá, že obavy stěžovatele nemohly být opodstatněné. Za pochybení při pořizování fotografií spisu odpovídal krajský soud jako instituce, nikoliv soudce R. P. Zásah do osobnostních práv stěžovatele byl nízké intenzity, jelikož jeho osobní údaje byly veřejně dohledatelné, a byl napraven omluvou. Pokud jde o žalobu na ochranu osobnosti, vnitrostátní soudy dovodily, že R. P. nebyl za únik osobních údajů odpovědný, a samotná existence žaloby proto nemohla založit pochybnosti o jeho nestrannosti. Řízení o ochraně osobnosti skončilo zamítnutím žaloby přibližně rok a půl před odsuzujícím rozsudkem a soudce přiznanou náhradu nákladů řízení věnoval na charitativní účely. Za spekulativní označil Soud tvrzení, že trvalé přidělení soudce R. P. ke krajskému soudu představovalo odměnu za postup v jeho trestní věci. Připomněl, že samotné jmenování, přidělení či přeložení soudce výkonnou mocí nezpochybňuje jeho nezávislost, pokud není prokázán následný vliv na výkon soudní funkce (Thiam proti Francii, č. 80018/12, rozsudek ze dne 18. října 2018, § 77–80). V projednávané věci navíc trvalé přeložení odpovídalo běžné praxi a uskutečnilo se s delším časovým odstupem před vynesením odsuzujícího rozsudku.

Pokud jde o přísedící, Soud zdůraznil, že jejich účast na rozhodování není sama o sobě v rozporu s článkem 6 Úmluvy a že požadavky nezávislosti a nestrannosti se na ně vztahují stejně jako na profesionální soudce (İbrahim Gürkan proti Turecku, č. 10987/10, rozsudek ze dne 3. července 2012, § 18). Přestože byli zvoleni zastupitelstvem Středočeského kraje, který mohl být jednáním stěžovatele poškozen, kraj v řízení neuplatňoval nárok na náhradu škody ani nevykonával jiná procesní práva. Současně Soud vyzdvihl záruky nezávislosti přísedících a fakt, že nebyly zjištěny žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by přísedící byli podřízeni orgánu, který je zvolil, nebo že by při výkonu své funkce podléhali jeho pokynům či tlaku.

K námitce, že soudy byly ovlivněny výroky veřejných funkcionářů předjímajícími vinu stěžovatele, Soud uvedl, že rozhodující senáty byly tvořeny převážně profesionálními soudci, od nichž lze očekávat schopnost odolávat vnějším vlivům. Vnitrostátní soudy rozhodly na základě provedených důkazů, vydaly podrobně odůvodněná rozhodnutí a odvolací soud dokonce částečně vyhověl argumentaci stěžovatele, zmírnil právní kvalifikaci i uložený trest. Ze spisu nevyplývalo, že by soudci byli veřejnými výroky jakkoli ovlivněni; naopak výslovně ujistili stěžovatele, že je ignorují a že na jejich rozhodování nemají vliv.

Soud proto stížnost v tomto rozsahu prohlásil za zjevně neopodstatněnou.

 2.  Presumpce neviny

Stěžovatel dále namítal porušení presumpce neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy, neboť veřejná prohlášení některých představitelů veřejné moci podle něj předjímala jeho vinu, ovlivňovala veřejné mínění a vytvářela nepřípustný tlak na soudce rozhodující jeho trestní věc.

Soud připomněl, že pravidlo o vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy vyžaduje, aby stěžovatel nejprve využil prostředky nápravy dostupné ve vnitrostátním právním systému. Má-li k dispozici několik účinných opravných prostředků, je na něm, aby si vybral, který vyčerpá (Hajnal proti Srbsku, č. 36937/06, rozsudek ze dne 19. června 2012, § 120). Posouzení, které opravné prostředky je třeba vyčerpat, závisí na konkrétních okolnostech případu a na vnitrostátní právní úpravě. Pokud je porušení presumpce neviny spatřováno ve výrocích učiněných v rámci trestního řízení, musí být námitka zpravidla uplatněna právě v tomto řízení, aby mohly soudy zjednat nápravu (Šantare a Labazņikovs proti Lotyšsku, č. 34148/07, rozsudek ze dne 31. března 2016, § 71). Naopak v případě výroků veřejných funkcionářů učiněných mimo trestní řízení nemusí být trestní řízení samo o sobě účinným prostředkem ochrany, zejména pokud trestní soudy nemohou autorům výroků uložit sankce ani přiznat stěžovateli odškodnění (Konstas proti Řecku, č. 53466/07, rozsudek ze dne 24. května 2011, § 29).

V projednávané věci stížnost směřovala výlučně proti výrokům osob, které se trestního řízení neúčastnily. České trestní soudy proto nemohly nařídit autorům výroků, aby se zdrželi dalšího zasahování do práv stěžovatele, aby se mu veřejně omluvili, ani stěžovateli přiznat odškodnění. Za těchto okolností nebylo nerozumné, aby stěžovatel čerpal prostředky nápravy, na které poukazovala vláda. Zejména žaloba na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku mohla vést k omluvě i odškodnění (srov. Okropiridze proti Gruzii, č. 43627/16 a 71667/16, rozsudek ze dne 7. září 2023, § 114 a Januškevičienė proti Litvě, č. 69717/14, rozsudek ze dne 3. září 2019, § 59). Odškodnění se stěžovatel mohl domoci i podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, pokud by sporná prohlášení byla považována za učiněná při oficiálním výkonu pravomocí. Jelikož vláda na příkladech z rozhodovací praxe českých soudů doložila, že tyto prostředky nápravy mohly být ve věci stěžovatele účinné, a stěžovatel je nevyčerpal, přestože mu takový postup doporučil i Ústavní soud, Soud námitce vlády vyhověl a tuto část stížnosti odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků.

3.  Další údajná porušení Úmluvy

Stěžovatel dále namítal porušení práva na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy, protože příkazy k odposlechům a sledování nebyly podle něj dostatečně odůvodněné, dokazování bylo neúplné a jednostranné, řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a rovnost zbraní byla narušena mimořádným opravným prostředkem podaným ministrem spravedlnosti.

Podle Soudu dostupných informací tyto námitky nenasvědčovaly porušení Úmluvy. Proto je jako zjevně neopodstatněné prohlásil za nepřijatelné.