I.ÚS 2090/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Vlasty Maškové, právně zastoupené Mgr. et Mgr. Petrem Votavou, advokátem, sídlem Havlíčkova 132, Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. dubna 2025 č. j. 24 Cdo 1108/2025-755, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2024 č. j. 29 Co 209/2024-694 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. března 2024 č. j. 26 D 241/2000-595, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze a Obvodního soudu v Praze 6 jako účastníků řízení, a RNDr. Tomáše Houdy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Usnesením Obvodního soudu v Praze 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 3. 2024 č. j. 26 D 241/2000-595 bylo rozhodnuto o vypořádání dědictví po zůstaviteli RNDr. Miloslavu Houdovi, otci stěžovatelky, a vedlejšího účastníka. Obvodní soud určil čistou hodnotu dědictví (výrok I), stěžovatelce potvrdil nabytí podílu na majetku v rozsahu 3/4 a vedlejšímu účastníkovi v rozsahu 1/4 (výrok II) a určil odměnu notáře (výrok III). Vyšel přitom z toho, že zůstavitel zemřel se zanecháním pořízení pro případ smrti, a to závěti, ve které dědičkou v podstatě veškerého majetku (k části majetku povolal dědicem svého vnuka) ustanovil stěžovatelku a současně vydědil vedlejšího účastníka. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 9. 1. 2008 č. j. 4 C 216/2003-221 (právní moci nabyl dne 4. 2. 2009) však bylo určeno, že vedlejší účastník je dědicem zůstavitele. Žaloba stěžovatelky na určení, že vedlejší účastník není dědicky způsobilý, byla zamítnuta. Při určení výše dědických podílů dědiců obvodní soud vycházel z § 479 občanského zákoníku účinného v době úmrtí zůstavitele, podle kterého se zletilým potomkům musí dostat alespoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 9. 2024 č. j. 29 Co 209/2024-694 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud shledal usnesení obvodního soudu věcně správným, na jeho argumentaci odkázal a v zásadě se s ní ztotožnil. Stěžovatelka napadla usnesení městského soudu dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

3. V ústavní stížnosti směřující proti usnesení obvodního soudu, městského soudu i usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka tvrdí, že usnesení obvodního soudu je zatíženo vadou, neboť je založeno na incidenčním rozhodnutí dle § 175k občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), které dle stěžovatelky nepřípustně omezuje autonomii vůle zůstavitele a vede k nepřijatelným důsledkům. Formalistický postup soudu vedl podle stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy k odepření náležité ochrany poslední vůle zůstavitele. Soud při posuzování platnosti vydědění vůbec nepřihlédl k důvodům vydědění spočívajícím v hrubém a nemravném chování vedlejšího účastníka k zůstaviteli. Postup soudů vedoucí k důsledkům rozporným s dobrými mravy nemá požívat právní ochrany. Kromě toho stěžovatelka namítá, že incidenční rozhodnutí je protiústavní i z důvodu změny přiděleného soudce, kterou nařídil v průběhu procesu odvolací soud, a to dle stěžovatelky chybně.

II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

5. Předně je třeba upozornit na skutečnost, že argumentace stěžovatelky se netýká napadených rozhodnutí, nýbrž řízení, které napadeným rozhodnutím předcházelo. Již Nejvyšší soud však stěžovatelce vysvětlil, že její námitky směřující proti postupu soudů v řízení o určení, že vedlejší účastník je dědicem zůstavitele, jsou bezdůvodné. Ústavní soud se zcela ztotožňuje s odůvodněním napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Jako irelevantní je nutné posoudit argumentaci stěžovatelky týkající se toho, že rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo potvrzeno, že vedlejší účastník coby dědic nabývá podíl na majetku zůstavitele v rozsahu 1/4 , jsou v rozporu s dobrými mravy. Jak uvedl Nejvyšší soud, předchozími soudními rozhodnutími byla otázka dědického práva vedlejšího účastníka jednou pro vždy závazně soudy vyřešena. Obecné soudy poté rozhodující v dědickém řízení byly povinny vycházet z příslušného rozsudku určujícího, že vedlejší účastník je dědicem zůstavitele (§ 159a o. s. ř.). V rámci dědického řízení již nelze napadat závěry ani procesní postup (změna přiděleného soudce rozhodnutím odvolacího soudu) soudů v řízení zcela jiném, již skončeném pravomocným rozhodnutím ve věci.
6. Pokud jde o samotná napadená rozhodnutí, k nim Ústavní soud vzhledem k absenci argumentace stěžovatelky pouze obecně uvádí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není další pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí s výjimkou případů, kdy postup obecných soudů mohl porušit ústavně zaručená práva či svobody. Takovým případem posuzovaná věc není. Závěry obecných soudů jsou podrobně a srozumitelně vysvětleny. Obecné soudy nepřistoupily k posuzované věci nijak formalisticky a řádně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky vznesenými v průběhu řízení.

7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu