II.ÚS 2025/25 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., zastoupená Mgr. Lenkou Šrámkovou, advokátkou, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. 6 Tdo 1123/2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2023 sp. zn. 3 To 48/2023 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020 sp. zn. 56 T 2/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

1. Dne 14. 7. 2025 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelky proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím.

2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Návrh stěžovatelky trpí zjevnými vadami. Nebyla k němu přiložena plná moc pro zastupování před Ústavním soudem ani napadené rozhodnutí o posledním prostředku, který byl k ochraně práva použit. Ústavní soud proto podáním ze dne 24. 7. 2025 vyzval právní zástupkyni stěžovatelky k odstranění uvedených vad.

4. Dne 29. 7. 2025 obdržel Ústavní soud ze strany právní zástupkyně stěžovatelky plnou moc, z jejíhož obsahu se však výslovně podává, že byla udělena k zastupování stěžovatelky ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2025 č. j. 8 To 14/2025. Toto rozhodnutí však není ústavní stížností napadáno ani nebylo Ústavnímu soudu doručeno.

5. Ústavní soud úřední činností navíc zjistil, že v záhlaví specifikovaná rozhodnutí se netýkají stěžovatelky, nýbrž stěžovatele M. M. (partnera stěžovatelky), který proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. 6 Tdo 1123/2024 (coby posledním prostředku, který byl k ochraně práva použit) ústavní stížnost již podal. Jde o věc vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1910/25, ve které již bylo Ústavním soudem rozhodnuto, a to usnesením ze dne 30. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 1910/25, kterým byla ústavní stížnost stěžovatele M. M. odmítnuta.

6. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud podáním ze dne 5. 8. 2025 opětovně vyzval právní zástupkyni stěžovatelky k odstranění vad podání a upřesnění, proti jakému rozhodnutí podaná ústavní stížnost směřuje, včetně řádné ústavněprávní argumentace, a k doložení tohoto rozhodnutí.

7. Následně právní zástupkyně stěžovatelky Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2025 doručila plnou moc k zastupování stěžovatelky ve věci ústavní stížnosti bez bližší specifikace, kterého rozhodnutí se týká. Dne 12. 8. 2025 pak Ústavní soud obdržel návrh podaný samotnou stěžovatelkou (nikoli prostřednictvím právní zástupkyně) na spojení dané věci s věcí vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1910/25 s tím, že jde o věci, které se skutkově a právně překrývají. Dne 13. 8. 2025 a dne 16. 8. 2025 obdržel Ústavní soud několik dalších podání přímo od stěžovatelky, ve kterých stěžovatelka na rozdíl od předchozího podání uvádí, že dané řízení není totožné s věcí vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1910/25, nýbrž že jde o samostatnou ústavní stížnost, dále namítá podjatost rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu a poukazuje na údajné zanedbání zdravotní péče M. M. v souvislosti s léčbou diabetu.

8. Podle § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

9. Podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podán někým zjevně neoprávněným.

10. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že osoba blízká obviněnému není zásadně oprávněna podat za obviněného ústavní stížnost, a to ani proti meritornímu rozhodnutí a rozhodnutí o opravných prostředcích proti němu (srov. např. usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 85/17, usnesení ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 2715/15, usnesení ze dne 7. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 3065/18 aj.), ani proti rozhodnutím ryze procesního charakteru (srov. např. usnesení ze dne 24. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2512/15). Jedinou výjimkou jsou situace, v nichž jsou napadenými rozhodnutími přímo dotčena základní práva či svobody takové osoby, což není případ posuzované věci.

11. Stěžovatelka netvrdila či neprokazovala žádnou relevantní skutečnost, která by mohla odůvodnit podání její ústavní stížnosti ku prospěchu jejího partnera, např. že by tento nebyl schopen účelně hájit svá práva a ústavní stížnost podat (např. že by byl omezen na svéprávnosti a jeho opatrovník by byl liknavý atd.). Partner stěžovatelky naopak sám podal proti napadeným rozhodnutím ústavní stížnost, o které již Ústavní soud rozhodl (viz výše).

12. Vedle toho, že stěžovatelka nebyla oprávněna k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím, představuje její podání opakovanou ústavní stížnost, neboť v dané věci již bylo Ústavním soudem rozhodnuto. Návrh stěžovatelky je tak nepřípustný i podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení ze dne 7. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 800/20).

13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c), e) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a současně jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2025


Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj