I.ÚS 575/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti NEZOXIS, s.r.o. v likvidaci, se sídlem Na Vypichu 46/6 Praha 6, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024 č. j. 26 Cdo 2167/2024-388, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 22. 3. 2024 č. j. 15 Co 326/2023-357, 15 Co 22/2024-357 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 9. 2023 č. j. 9 C 75/2022-308 ve spojení s jeho usnesením ze dne 8. 1. 2024 č. j. 9 C 75/2022-337, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře jako účastníků řízení a Romana Váci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše jmenovaných soudních rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Řízení před obecnými soudy se týkalo náhrady škody. Ta měla stěžovatelce vzniknout poté, co si vedlejší účastník od stěžovatelky krátkodobě pronajal vozidlo, aby si vyzkoušel jeho vlastnosti v rámci obchodní akce na silničním okruhu, a s vozidlem kvůli selhání brzdového systému havaroval.

3. Okresní soud v Táboře (nalézací soud) zamítl žalobu stěžovatelky, která se po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky 998 379 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi. Nalézací soud dospěl k závěru, že nebylo možné prokázat, že k selhání brzdového systému došlo stylem jízdy vedlejšího účastníka. K nehodě došlo i pod dozorem instruktora, jehož pokyny se vedlejší účastník měl řídit. Případná nesprávnost těchto pokynů je přičitatelná stěžovatelce. Proto jí nepřiznal právo na náhradu škody. Návrh stěžovatelky na provedení důkazu poškozenými brzdami a kotouči vznesený při posledním jednání nalézací soud odmítl. V průběhu řízení z kontextu všech výpovědí vyplynulo, že tyto součástky nejsou k dispozici. Nebylo by možné ověřit, zda opravdu pocházejí z havarovaného vozidla. Nalézací soud později svůj rozsudek doplnil usnesením, jímž stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice náklady spojené s řízením (vyplacení svědečného).

4. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (odvolací soud) potvrdil rozsudek nalézacího soudu i s doplňujícím usnesením. Ohledně odmítnutí návrhu provést důkaz poškozenými brzdami havarovaného vozidla se shodl s nalézacím soudem. K právnímu posouzení věci odvolací soud doplnil, že se nalézací soud nezabýval okolnostmi pro zproštění odpovědnosti vedlejšího účastníka. Případ posoudil jako spoluúčast poškozeného na vzniku škody dle § 2918 občanského zákoníku. Jelikož z dokazování vyšlo, že selhání brzdového systému bylo přičitatelné pouze jednání stěžovatelky (resp. její pasivitě), jde vzniklá škoda pouze k její tíži.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost odmítl usnesením. Úvahy nalézacího a odvolacího soudu o tom, jak se stěžovatelka a vedlejší účastník na vzniku škody podíleli, neshledal jako zjevně nepřiměřené, a proto ji dovolacímu přezkumu nepodrobil. Přípustnost dovolání nezaložila ani stěžovatelčina námitka neúplného a nedostatečného poučení podle § 118a občanského soudního řádu.

6. Dle ústavní stížnosti zatížily obecné soudy své právní posouzení extrémní nespravedlností na úkor stěžovatelky, když svévolně vyložily zákonná ustanovení. Stěžovatelka vytýká nalézacímu i odvolacímu soudu, že porušily zásadu volného hodnocení důkazů a právo na rovnost účastníků, což mělo založit extrémní nesoulad s provedenými důkazy. Dle stěžovatelky popřely obecné soudy základní principy odpovědnosti za škodu a zasáhly do jejích majetkových práv.

7. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny.

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Jádrem ústavní stížnosti je především nesouhlas se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů. Ústavní soud do činnosti obecných soudů ale zasahuje až tehdy, shledá-li že očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže jsou jejich hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (viz nález sp. zn. IV. ÚS 2273/14, bod 37; popř. nález sp. zn. III. ÚS 2480/20, bod 51).

10. V nynější věci Ústavní soud takové vady v rozhodování obecných soudů neshledal. Z rozsudku nalézacího soudu plyne, že řádně provedl dokazování. Vyslechl instruktora, jenž byl s vedlejším účastníkem v autě, když došlo k nehodě (viz bod 8 jeho rozsudku). K technickým záležitostem se ve výpovědi vyjádřil automechanik a stav brzd dosvědčil svědek (viz body 9 a 10 jeho rozsudku). Odvolací soud provedené důkazy znovu hodnotil. Dospěl k vlastnímu závěru a až na základě toho rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Nepřejímal pouze názor nalézacího soudu, jak tvrdí stěžovatelka. Oba soudy své závěry řádně podložily a v odůvodnění napadených rozhodnutí své úvahy o skutkových zjištěních pečlivě popsaly. Tvrzení stěžovatelky, že nehodu způsobil vedlejší účastník, když nepřizpůsobil rychlost vozidla svým schopnostem a počínal si přes rady instruktora nezodpovědně, byla u nalézacího soudu vyvrácena s odkazem na svědecké výpovědi (viz bod 9 jeho rozsudku). I pokud by selhání brzdového systému nastalo v důsledku jízdy vedlejšího účastníka, bylo by to dle odvolacího soudu zcela přičitatelné stěžovatelce. Ta jízdu vedlejšího účastníka prostřednictvím instruktora nijak nekorigovala a neudělala nic pro zabránění takovému selhání (viz bod 20 jeho rozsudku).

11. Už nalézací soud vysvětlil, proč odmítl provést stěžovatelčin návrh na dokazování brzdovými destičkami (viz bod 10 jeho rozsudku). Odvolací soud se k odmítnutému návrhu také vyjádřil (viz bod 17 jeho rozsudku). Ústavní soud k jejich vysvětlení nemá co dodat a považuje je za ústavně souladná.

12. Namítá-li stěžovatelka, že svědecká výpověď instruktora a další důkazy stěžovatelky byly neobjektivně zpochybněny a ignorovány, je na místě zdůraznit, že nalézací soud ve svém rozhodnutí právě z výpovědí stěžovatelky a jejího instruktora vycházel (viz bod 11 rozsudku nalézacího soudu).

13. Ústavní soud nemůže souhlasit ani s námitkou nepřípustného zásahu do práva stěžovatelky vlastnit majetek. Tuto námitku stěžovatelka ani podrobně nezdůvodňuje. Obecné soudy se každopádně důsledně držely zákonných ustanovení o náhradě škody, resp. o spoluzavinění. Není tak možné souhlasit s tím, že by stěžovatelka byla povinna nést celou škodu bez zákonného důvodu.

14. Ani stížnostní námitky vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nepovažoval za opodstatněné. Nejvyšší soud totiž přiléhavě reagoval na všechny stěžovatelčiny dovolací námitky (v bodech 8 až 14 svého usnesení).
15. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro výše uvedené odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2025

Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu