I.ÚS 1068/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Radima Matyáše, zastoupeného JUDr. Milanem Trlicou, advokátem, sídlem Horní náměstí 3, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2025 č. j. 21 Cdo 2658/2024-221, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a ČSOB Stavební spořitelny, a.s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud považoval jeho dovolání za nepřípustné (a zčásti za vadné), aniž by pro to byly splněny předpoklady.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že se vedlejší účastnice jako oprávněná domáhá po stěžovateli jako povinném vymožení pohledávky. Tato pohledávka jí vznikla ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření (dále jen "úvěrová smlouva") uzavřené s paní Lucií Lipovskou (dále jen "dlužnice"). Podle této smlouvy oprávněná poskytla dlužnici peněžní prostředky a stěžovatel - v té době druh dlužnice - zastavil svou nemovitost k zajištění této pohledávky. Dlužnice se později ocitla v úpadku a bylo jí povoleno oddlužení. Následně také přestala splácet svůj dluh vůči oprávněné, která o přibližně dva roky později odstoupila od úvěrové smlouvy. Jelikož pohledávka oprávněné nebyla zcela uspokojena, začala podnikat kroky k realizaci zástavního práva.

3. V předchozím řízení o soudním prodeji zástavy získala oprávněná vůči stěžovateli exekuční titul, na jehož základě byla nařízena exekuce prodejem nemovitosti. V nyní projednávané věci se stěžovatel u Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") domáhá zastavení této exekuce. Jednou z jeho námitek je, že pohledávka oprávněné není splatná. Odstoupení od smlouvy podle stěžovatele nebylo učiněno řádně a platně s ohledem na neúčinné doručení a probíhající insolvenční řízení dlužnice. Podle stěžovatele mělo být odstoupení doručeno insolvenčnímu správci. I pokud by bylo doručeno řádně pouze dlužnici, oprávněná vůbec nemohla od smlouvy odstoupit vzhledem k omezení vyplývajícímu z § 253 insolvenčního zákona.

4. Okresní soud návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítl, což následně potvrdil i Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací. Proti jeho rozhodnutí podal stěžovatel dovolání. Dovolacímu soudu předložil k vyřešení otázku, zda může věřitel odstoupit od úvěrové smlouvy dopisem adresovaným dlužníku po zjištění úpadku dlužníka a po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku formou oddlužení. Také formuloval otázku, zda může věřitel v obdobné situaci odstoupit od smlouvy i jiným způsobem než podle § 253 insolvenčního zákona. Dále namítl, že se exekuční soud musí zabývat výší vymáhané pohledávky, je-li podán návrh na zastavení exekuce, což neučinil.

5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť podle něj žádná z předložených otázek či námitek přípustnost dovolání nezaložila. Dospěl k tomu, že oprávněná mohla platně odstoupit od úvěrové smlouvy právním jednáním adresovaným přímo dlužnici, jelikož po povolení oddlužení je nadále osobou s dispozičním oprávněním. K otázce postupu podle § 253 insolvenčního zákona Nejvyšší soud pouze uvedl, že se toto ustanovení týká řešení úpadku formou konkursu, což není případ dlužnice. Na výkladu tohoto ustanovení a vyřešení této otázky proto podle Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Ani další námitky stěžovatele pak nezaložily přípustnost dovolání.

6. Stěžovatel napadá ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Rozporuje zejména závěr Nejvyššího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na výkladu § 253 insolvenčního zákona. Podle stěžovatele dopadá i na oddlužení podle § 397a insolvenčního zákona, který pro oddlužení odkazuje na přiměřené použití tohoto ustanovení. Také namítá, že mu nebylo doručeno vyjádření vedlejší účastnice k dovolání, takže na něj nemohl reagovat.

7. Ústavní soud si vyžádal vyjádření od Nejvyššího soudu zejména k zodpovězení toho, zda bylo zasláno vyjádření oprávněné stěžovateli k případné replice, a dále ohledně hodnocení přípustnosti dovolání s ohledem na § 397a insolvenčního zákona. Nejvyšší soud v reakci na to uvedl, že vyjádření oprávněné zřejmě nebylo zasláno stěžovateli, ale že tím nemohlo být zasaženo do práva stěžovatele na soudní ochranu, jelikož neobsahuje žádné nové argumenty. Ohledně aplikace § 253 insolvenčního zákona zdůraznil, že pro oddlužení není přímo aplikovatelné, ale má se dle odkazu v § 397a insolvenčního zákona uplatnit pouze přiměřeně. Stěžovatel v celém dovolání na toto ustanovení nepoukázal a nijak neodůvodnil, proč by mělo být ustanovení aplikováno. I argumentaci ohledně naplnění podmínek samotného § 253 insolvenčního zákona uvádí až v ústavní stížnosti. V dovolání to zcela pominul, s výjimkou odkazu na jedno rozhodnutí, které se však týkalo konkursu a jeho závěry samy o sobě na oddlužení aplikovatelné nejsou.

8. Obdržené vyjádření Nejvyššího soudu zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí, ten na něj však již dále nereagoval.

9. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že závěr o přípustnosti, či nepřípustnosti dovolání Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť podle § 239 občanského soudního řádu je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Výjimku z výše uvedeného představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu [např. usnesení ze dne 2. října 2013 sp. zn. II. ÚS 2745/13, ze dne 9. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 či ze dne 27. června 2017 sp. zn. II. ÚS 2368/16; viz též stanovisko pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)].

11. Ústavní soud připomíná závěry nálezu ze dne 9. února 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391), podle nichž může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [bod 20].

12. Nejvyšší soud může také porušit práva dovolatele, pokud nezašle dovolateli vyjádření dalších účastníků k dovolání, ovšem záleží také na obsahu takového vyjádření (viz nález ze dne 28. listopadu 2023 sp. zn. III. ÚS 1670/23, na který odkazoval i stěžovatel). Není nutné vždy zasílat dovolateli každé vyjádření, jež soud obdrží, obsahuje-li výlučně argumenty, které již dovolatel zná nebo které pro posouzení dovolání nemají význam. Tak tomu bude typicky v situaci, kdy vyjádření k dovolání obsahuje souhlas s rozhodnutím odvolacího soudu či zopakování argumentace, kterou účastník uplatňoval v dosavadním řízení (viz též usnesení ze dne 7. srpna 2024 sp. zn. I. ÚS 232/24).

13. Nejprve se Ústavní soud zabýval námitkou, že stěžovateli nebylo doručeno vyjádření vedlejší účastnice. Ústavní soud si vyžádal spis a zjistil, že vyjádření oprávněné k dovolání skutečně nebylo stěžovateli zasláno. V tomto vyjádření však oprávněná neuvádí nic nového. Kromě stručného vyjádření názoru, že nesouhlasí s dovoláním a není důvod pro zastavení exekuce, oprávněná pouze odkázala na svá předchozí vyjádření. Na ty měl tedy stěžovatel možnost reagovat a také tak opakovaně činil. Nedoručením vyjádření oprávněné k dovolání tedy nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.

14. Stěžovatel dále napadá především to, že Nejvyšší soud nezodpověděl dovolací otázku ohledně aplikace § 253 insolvenčního zákona. Toto ustanovení je v insolvenčním zákoně zařazeno do dílu zabývajícího se prohlášením konkursu a jeho účinky. Konkrétně dopadá na tzv. smlouvy o vzájemném plnění, které v době prohlášení konkursu ještě nebyly zcela splněny ani jednou ze stran. Zjednodušeně řeší situaci, zda budou závazky z takové smlouvy pouze vypořádány (nebude směřováno k jejich splnění), anebo zda v nich bude pokračováno a namísto dlužníka je splní insolvenční správce. Insolvenčnímu správci je poskytnuta 30denní lhůta od prohlášení konkursu na to, aby zvolil, zda smlouvu splní, či odmítne její plnění. Do realizace této volby insolvenčního správce může dlužníkova protistrana po prohlášení konkursu či jiném rozhodnutí o způsobu řešení úpadku odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění či jinak smlouvu ukončit, pouze pokud to bylo ujednáno. Pokud se v této lhůtě insolvenční správce nevyjádří, platí, že plnění smlouvy odmítl (viz též SPRINZ, Petr. § 253 [Smlouva o vzájemném plnění]. In: SPRINZ, Petr a kol. Insolvenční zákon. Praha: C. H. Beck, 2022.).

15. Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání stěžovatele a zjistil, že neobsahuje žádnou zmínku ohledně § 397a insolvenčního zákona (a ani bližší odůvodnění, proč jsou splněny podmínky pro aplikaci § 253 insolvenčního zákona). Nutno však připomenout zásadu, že soud zná právo (iura novit curia) a v souladu s ní by bylo při nejmenším vhodné, aby se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vypořádal s tímto zákonným odkazem na § 253 insolvenčního zákona a s tím, zda lze ustanovení v rámci oddlužení přiměřeně aplikovat. Odůvodnění napadeného rozhodnutí lze v tomto ohledu považovat za neúplné. Ústavní soud přesto dospěl k tomu, že Nejvyšší soud při vypořádávání této otázky neporušil právo stěžovatele na přístup k dovolacímu soudu. Přihlédl při tom zejména k celému odůvodnění napadeného rozhodnutí a k předchozímu procesnímu vývoji vyplývajícímu z obsahu spisu, zejména pak z obsahu dovolání.

16. Z vyžádaného spisu plyne, že stěžovatel setrvale namítal, že pohledávka oprávněné není splatná, mimo jiné i proto, že tomu bránilo speciální ustanovení insolvenčního zákona. Již krajský soud však ve svém usnesení ze dne 17. července 2024 sp. zn. 66 Co 310/2023-197 uvedl, že insolvenční řízení upravuje pouze vztahy mezi insolvenčním dlužníkem a jeho věřiteli, nikoliv mezi věřiteli a třetími osobami. Zastavený majetek ani nebyl součástí majetkové podstaty. Odstoupení od smlouvy o úvěru se tedy podle krajského soudu nepromítlo do insolvenčního řízení vůči dlužnici. Stěžovatel ve svém dovolání na tento závěr reagoval pouze stručně, jen uvedl, že odstoupení od smlouvy nebylo možné řádně učinit, protože tomu brání § 253 insolvenčního zákona. I judikatura, na kterou v dovolání odkazoval a od které se měl krajský soud odchýlit, se týkala situací, kdy byl způsobem řešení úpadku konkurs.

17. Stěžovatel v dovolání ani nijak nevysvětlil, proč by měl být § 253 insolvenčního zákona v dané věci aplikován. V dovolacím řízení je přitom dovolatel povinně zastoupen advokátem, a už jen proto lze na dovolání logicky klást vyšší nároky než na jiná podání před soudy nižších stupňů. Před podáním dovolání se advokáti mají nejen dostatečně seznámit s judikaturou Nejvyššího soudu, ale v dovolání také uvést, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. To může také přispět k zefektivnění rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (viz zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 35 a 46). Podle § 241a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu je přitom náležitostí dovolání i vymezení dovolacího důvodu, tedy polemika dovolatele s právními závěry odvolacího soudu - vysvětlení, v čem je podle něj právní posouzení nesprávné (viz též nález ze dne 29. srpna 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 16). S ohledem na tato východiska a podstatu dovolacího řízení lze na stěžovatele klást nároky i co do argumentace, kterou předkládá dovolacímu soudu.

18. Pro účely posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je tak podstatné i to, že stěžovatel ve svém dovolání na argumentaci ohledně aplikovatelnosti § 253 insolvenčního zákona rezignoval a uplatnil ji (byť opět jen ve stručnosti) až v ústavní stížnosti. To má pochopitelně vliv i na materiální přípustnost takové argumentace s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti, neboť je třeba, aby stěžovatel setrvale uplatňoval v opravných prostředcích ty námitky (je-li to možné), s nimiž se následně hodlá obrátit na Ústavní soud (viz nález ze dne 6. září 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14, bod 17, či nález ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16, bod 17). Stěžovatel si nemůže ponechávat takovou argumentaci až pro řízení před Ústavním soudem a očekávat, že ji bude Ústavní soud brát v potaz, když se skrze ní stěžovatel nepokusil přesvědčit už obecné soudy.

19. Co se týče ostatních dovolacích námitek stěžovatele, Ústavní soud neshledal na posouzení jejich přípustnosti Nejvyšším soudem nic ústavně rozporného. Odůvodnění napadeného rozhodnutí srozumitelně vysvětluje, proč je řešení krajského soudu ohledně doručování odstoupení od smlouvy v poměrech oddlužení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. U dalších stěžovatelových námitek uvádí, že stěžovatel pouze polemizuje s dílčími závěry odvolacího soudu, aniž by vymezil dovolací otázku a v čem spatřuje její přípustnost, případně že podrobuje kritice skutkové závěry soudů ohledně výše pohledávky. Ústavní soud tyto závěry porovnal s obsahem dovolání a zcela se s nimi ztotožňuje. Ve zbylé části dovolání formuloval dovolatel jen jednu otázku, tou však ve skutečnosti vznáší dílčí výhrady vůči výši pohledávky. Ani další otázku, natož pak vymezení její přípustnosti v dovolání dohledat nelze. Ani odmítnutí dovolání v této části proto nelze považovat za porušení práva stěžovatele na přístup k soudu.

20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu