II.ÚS 2172/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Čermáka, zastoupeného Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem, sídlem Orlí 492/18, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2025 č. j. 21 Co 496/2025-125, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, 1) Zdeňka Čermáka, a 2) Petry Čermákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, z vyžádaného soudního spisu a z napadeného rozhodnutí se podává, že v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce MUDr. Evě Čermákové (dále jen "zůstavitelka") Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 16. 1. 2025 č. j. 59 D 1566/2024-94 ve výroku I. stanovil obvyklou cenu majetku ve společném jmění zůstavitelky a vedlejšího účastníka 1) - pozůstalého manžela, ve výroku II. schválil dohodu o vypořádání společného jmění zůstavitelky a vedlejšího účastníka 1), ve výroku III. stanovil obvyklou cenu aktiv pozůstalosti, výši pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, ve výroku IV. schválil dohodu o rozdělení pozůstalosti, ve výroku V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a ve výroku VI. rozhodl o uložení povinnosti zaplatit odměnu soudního komisaře.

3. Proti výše uvedenému usnesení městského soudu podal stěžovatel dne 31. 1. 2025 odvolání. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo odvolání stěžovatele podle § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Stěžovatel se práva podat odvolání proti tomuto usnesení vzdal a nebyl tak oprávněn odvolání podat.

II.
Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že si není vědom toho, že by se na jednání u městského soudu po doručení usnesení městského soudu vzdal práva podat odvolání proti tomuto usnesení. Stěžovatel uvádí, že neměl v úmyslu vzdát se práva podat odvolání proti usnesení, a učinil-li takové právní jednání stěžovatel písemně, muselo jít o situaci, kdy se domníval, že činí jiné právní jednání. Stěžovatel namítá, že nebyl městským soudem poučen o následcích vzdání se práva odvolání proti tomuto usnesení a vzhledem ke skutečnosti, že v řízení u městského soudu nebyl zastoupen advokátem, nebyl schopen tyto následky sám posoudit. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na právní závěry vyjádřené v nálezu ze dne 9. 3. 2021 sp. zn. ÚS 61/21 [(N 48/105 SbNU 62); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterém se Ústavní soud vyslovil k poučovací povinnosti soudu v trestním řízení.

5. Stěžovatel uvádí, že v odvolání namítal, že v řízení předcházejícím vydání usnesení městského soudu nebyla projednána některá aktiva a pasiva pozůstalosti, což je skutečnost, kterou v předmětném odvolání doložil listinnými důkazy. Stěžovatel tvrdí, že vyjde-li před nabytím právní moci konečného usnesení o pozůstalosti najevo existence aktiv nebo pasiv pozůstalosti, které nebyly v tomto usnesení projednány, je tato skutečnost vždy důvodem pro zrušení tohoto usnesení a opětovné projednání pozůstalosti, když k dodatečnému projednání ve smyslu § 193 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních, může dojít až po právní moci konečného usnesení o pozůstalosti. Výše uvedené podle názoru stěžovatele platí i za situace, kdy existence neprojednaných aktiv nebo pasiv pozůstalosti vyjde najevo na základě odvolání účastníka proti konečnému usnesení o pozůstalosti, i kdyby se tento účastník vzdal práva na jeho podání. Stěžovatel na základě shora uvedeného zdůrazňuje, že odmítnutím jeho odvolání krajským soudem bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. V předmětné věci vyšel krajský soud ze zjištění, že stěžovateli bylo výše uvedené usnesení městského soudu vydané v řízení o pozůstalosti doručeno dne 16. 1. 2025, přičemž stěžovatel prohlásil, že se práva na odvolání proti tomuto usnesení vzdává. Uvedenou skutečnost Ústavní soud ověřil z vyžádaného soudního spisu, ze kterého vyplývá, že dne 16. 1. 2025 stěžovatel převzal usnesení městského soudu a poté podepsal prohlášení, že se vzdal práva odvolání proti usnesení městského soudu, které převzal téhož dne (srov. č. l. 98). Protože stejně postupovali i vedlejší účastníci řízení, uvedené usnesení městského soudu nabylo dne 16. 1. 2025 právní moci; nejsou tedy důvodné námitky stěžovatele o některých neprojednaných aktivech a pasivech, které měl dokládat v podaném odvolání. Nastalou procesní situaci, kdy se stěžovatel vzdal odvolání a poté přesto odvolání podal, posoudil krajský soud tak, že odvolání bylo podáno někým, kdo k němu není oprávněn. Tomuto závěru krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Krajský soud tedy nepochybil, pokud v souladu s § 218 písm. b) o. s. ř. odvolání stěžovatele odmítl.

9. Odkaz stěžovatele na nález ze dne 9. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 61/21, který byl vydán v trestní věci, neshledal Ústavní soud případným. V nyní posuzované věci stěžovatel uzavřel dohodu o rozdělení pozůstalosti, přičemž s obsahem této dohody, která byla následně schválena městským soudem, vyslovil souhlas. Po převzetí usnesení městského soudu vydanému v řízení o pozůstalosti se stěžovatel svého práva podat odvolání proti tomuto usnesení vzdal. K podání odvolání proti uvedenému usnesení tedy již nebyl oprávněn. Měl-li stěžovatel pochybnosti o tom, zda je schopen sám v řízení o pozůstalosti hájit svoje práva, nic mu nebránilo v tom, aby se v tomto řízení nechal zastoupit právním zástupcem, což však neučinil.

10. Ústavní soud v této souvislosti připomíná mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. V řízení před obecnými soudy je obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat.

11. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud svůj závěr o neoprávněnosti stěžovatele podat proti usnesení městského soudu vydanému v řízení o pozůstalosti odvolání řádně a ústavně konformním způsobem odůvodnil. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu