I.ÚS 458/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, právně zastoupeného JUDr. Rudolfem Coganem, Ph.D., advokátem, sídlem Pražská 617, Nová Paka, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2024 č. j. 10 To 261/2024-72 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. listopadu 2024 č. j. 25 Nt 2575/2024-44, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a dalších příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v roce 2020 odsouzen k trestu odnětí svobody, který aktuálně vykonává ve Věznici Valdice. Stěžovatel ve výkonu trestu podal spojenou žádost na přerušení výkonu trestu a upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů. Uvedl, že jeho zdravotní stav je natolik vážný, že podmínky zdravotní péče ve výkonu trestu nejsou dostatečné, a to i vzhledem k tomu, že mu již v minulosti byla poskytována zdravotní péče non lege artis. Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením žádosti stěžovatele zamítl. Rozhodoval na základě hodnocení stěžovatele ředitelem Věznice Valdice a zprávy oblastní lékařské komise Vězeňské služby ČR, dle kterých stěžovatel ve výkonu trestu neprospívá, k trestu i jeho výkonu se staví spíše negativně a jeho zdravotní stav, byť vážný, je stabilizovaný a slučitelný s výkonem trestu odnětí svobody. Na základě stěžovatelem podané stížnosti rozhodoval následně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl. Neztotožnil se s názorem stěžovatele, že by jeho zdravotní stav byl s výkonem trestu neslučitelný, přestože stěžovatel zpochybnil závěry zprávy oblastní lékařské komise a dodal sám stanovisko nutriční terapeutky a znalecký posudek v oboru zdravotnictví, specializace kardiologie. Dle krajského soudu byl stav stěžovatele oblastní lékařskou komisí dostatečně a objektivně zhodnocen a jeho závěry jsou tak platné, nadto materiály předložené stěžovatelem nemohou být ve věci relevantní, neboť stanovisko nutriční terapeutky pouze vytyčuje zásady vhodného stravování, které jsou naplňovány i ve výkonu trestu, a znalecký posudek z oboru kardiologie nemá se žádostmi stěžovatele souvislost, neboť pochází již z roku 2019 a týká se výhradně postupu ošetřujícího vězeňského lékaře a posouzení toho, zda byl tento postup lege artis.

3. Proti výše uvedeným usnesením podává stěžovatel ústavní stížnost, jíž se domáhá ochrany svých základních práv, která jimi měla být porušena. Odkazuje na svá procesní práva vyplývající z práva na spravedlivý proces, neboť neměl možnost se vyjádřit ke zprávě oblastní lékařské komise, ani její závěry rozporovat, přestože byla zjevně zcela klíčovým podkladem pro rozhodování okresního i krajského soudu. Odkazuje především na nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2307/15, dle kterého je porušením práva na spravedlivý proces, pokud není osobě dána možnost vyjádřit se ke všem podkladům rozhodování, a to i ve vykonávacím řízení, bez ohledu na zásadní formu řízení. Rozporuje dále také skutkové závěry obecných soudů, že je jeho zdravotní stav slučitelný s výkonem trestu odnětí svobody. V doplnění podání pak stěžovatel dále rozvíjí porušení jeho procesních práv a demonstruje špatné zacházení, jehož je ve výkonu trestu obětí. Kromě zrušení napadených rozhodnutí pak stěžovatel navrhuje dodatečné zkrácení trestu odnětí svobody z uvedených důvodů.

4. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost s přílohami k vyjádření okresnímu soudu i krajskému soudu. Oba soudy ve svých vyjádřeních zopakovaly argumentaci napadených rozhodnutí a zevrubně shrnuly, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud tato vyjádření stěžovateli k replice nezasílal, neboť nevnesly do řízení žádné nové skutečnosti.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť zákon stěžovateli nepřiznává další procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

8. Vzhledem k tomu Ústavní soud úvodem konstatuje, že mu nepřísluší hodnotit ani jinak posuzovat skutkový stav, v tomto případě tedy konkrétní zdravotní stav stěžovatele a jeho slučitelnost s výkonem trestu odnětí svobody. To je úkolem obecných soudů, kterým jej svěřuje ústavní pořádek i zákonné předpisy. Ústavní soud současně neshledal extrémní rozpor zjištěného skutkového stavu s právním hodnocením obecných soudů, a tedy nebyla naplněna podmínka jeho zásahu v této oblasti. Obecné soudy se se stěžovatelovou argumentací a zejména jeho skutkovými tvrzeními (zejm. v podobě stanoviska nutriční terapeutky a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, specializace kardiologie) adekvátně vypořádaly. Nad rámec námitek stěžovatele Ústavní soud připomíná, že instituty přerušení výkonu trestu odnětí svobody i upuštění od zbytku jeho výkonu jsou nenárokovými instituty, které nejsou ústavním pořádkem garantovány - tomu odpovídá také legislativní úprava v § 325 odst. 1 a § 327 odst. 1: "(...) může samosoudce výkon trestu na potřebnou dobu přerušit.;" resp. "Předseda senátu může upustit od výkonu trestu odnětí svobody (...)." Na oba tyto instituty tedy neexistuje zákonný nárok, tím méně pak nárok ústavní. Ústavněprávního přezkumu se tak v této oblasti dostane pouze při namítaném porušení zásad spravedlivého procesu.

9. Stran námitky porušení procesních práv stěžovatele a nesprávného postupu obecných soudů lze v obecnosti souhlasit se stěžovatelem, že ani rozhodování ve vykonávacím řízení není vyňato z ústavněprávního přezkumu a dopadají na něj požadavky dodržování základních práv (srov. stěžovatelem citovaný nález ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2307/15). Z téhož nálezu vyplývá rovněž požadavek na zachování kontradiktornosti při tomto rozhodování, spočívající v možnosti vyjádřit se k podkladům, které jsou pro rozhodování zásadní. Tak tomu v případech přerušení výkonu trestu odnětí svobody nebo upuštění od jeho výkonu bude zejména ve vztahu k lékařské dokumentaci. Je tedy i ústavním požadavkem v řízení ve vykonávacím řízení dát osobám, o nichž je rozhodováno, možnost efektivně bránit svá práva, a to mimo jiné i vyjádřením se k rozhodným skutečnostem a podkladům.

10. Případ stěžovatele je však od situace v odkazovaném nálezu odlišná. Ve věci sp. zn. II. ÚS 2307/15 byla porušena práva tehdejšího stěžovatele, neboť podklad v podobě zprávy oblastní lékařské komise Vězeňské služby ČR obstaral až stížnostní soud, který ve věci na základě stížnosti sám rozhodoval. Jedinou možností, jak zajistit tehdejšímu stěžovateli uplatnění jeho procesních práv, bylo uskutečnění veřejného jednání, což však tehdejší stížnostní soud neučinil. Situace současného stěžovatele je však odlišná - zprávu oblastní lékařské komise obstaral již okresní soud, který rozhodoval o žádostech stěžovatele v prvním stupni. Byť je tedy dílčím pochybením, že už ten nedal stěžovateli možnost se k tomuto podkladu vyjádřit, uvedený nedostatek byl zhojen možností podat proti rozhodnutí okresního soudu stížnost, jak stěžovatel ostatně učinil. V té mohl brojit (a brojil) proti závěrům oblastní lékařské komise a konfrontovat je s vlastními, odlišnými skutkovými tvrzeními. Ústavně garantovaný požadavek na kontradiktornost řízení tak porušen nebyl.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu