IV.ÚS 1281/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Sokola, advokáta, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2025 č. j. 24 Cdo 3585/2024-639, Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2024 č. j. 29 Co 336/2024-616 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. srpna 2024 č. j. 37 Sd 8/2017-602, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, sídlem Bryksova 763/46, Praha 14 - Černý Most, a obchodní společnosti Tamarind s.r.o., sídlem Vladislavova 52/19, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Popis věci a její procesní vývoj

1. Stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily celou řadu jeho ústavně zaručených práv zakotvených v Listině základních práv a svobod. Namítá též porušení mnoha ustanovení Ústavy České republiky.

2. Nynější věc se odehrává na pozadí exekučního řízení vůči obchodní společnosti Tamarind s.r.o., kterou vedl v záhlaví uvedený soudní exekutor. Ten provedl exekuci mj. tak, že nechal prodat nemovitou věc (zástavu) ve vlastnictví této společnosti. Z prodeje zbyla částka ve výši 72 mil. Kč (tzv. hyperocha). Tu exekutor chtěl společnosti Tamarind vyplatit, ale nemohl. Jednatelé a současně společníci společnosti měli mezi sebou vzájemné neshody. V důsledku toho exekutor nevěděl, komu a jak má hyperochu vyplatit. Proto se jako složitel obrátil na Obvodní soud pro Prahu 1. Navrhl, aby obvodní soud přijal hyperochu do soudní úschovy ve prospěch výše uvedené společnosti, tj. příjemkyně. Tím zahájil řízení o úschově (§ 289 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., ozvláštních řízeních soudních).

3. Obvodní soud částku přijal. Současně ustanovil společnosti z řad advokátů tzv. procesního opatrovníka, neboť ji nikdo nezastupoval kvůli dlouhodobým sporům mezi jednateli (§ 29 odst. 2 a 4 občanského soudního řádu). Obvodní soud ustanovil opatrovníkem stěžovatele (předtím jím byl jiný advokát, toho ale obvodní soud zprostil z funkce). Hyperocha se nakonec vydala: jednak jinému soudnímu exekutorovi (necelých 2,7 mil. Kč), jednak stěžovateli do advokátní úschovy (69,3 mil. Kč). Tím řízení o úschově pravomocně skončilo.

4. Stěžovateli tak vznikl vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (§ 140 odst. 2 občanského soudního řádu). A právě o její výši se nyní vede spor. Stěžovatel vyčíslil svoji odměnu na 880,5 tis. Kč, později na 1,143 mil. Kč. Tuto částku zvýšil o trojnásobek, neboť šlo o mimořádně obtížný případ. Celkem tedy chtěl 3 mil. Kč.

5. Civilní soudy však přiznaly stěžovateli jen zlomek požadované odměny. O ní rozhodovaly opakovaně: obvodní soud a městský soud třikrát, Nejvyšší soud dvakrát. Pro nyní napadená rozhodnutí byl klíčový v pořadí první, rušící rozsudek Nejvyššího soudu (ze dne 3. 6. 2024 č. j. 24 Cdo 697/2024-585). Jeho závěry lze shrnout následovně:

* Zaprvé, Nejvyšší soud vytkl soudům nižšího stupně, že stěžovateli přiznaly odměnu též za hmotněprávní jednání, přestože stěžovatel byl jen procesním opatrovníkem. Protože soudy přihlédly a přiznaly odměnu za jednání této povahy, v zájmu ochrany dobré víry stěžovateli náleží i odměna za tato právní jednání, byť ne za všechna (body 24 až 27).

* Zadruhé, civilní soudy smí ustanovenému advokátovi snížit odměnu [srov. § 12 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Ač § 1 odst. 3 část za středníkem advokátního tarifu vylučuje u ustanoveného advokáta aplikaci § 12 odst. 2, tato výluka je nezákonná. Nezohledňuje požadavek přiměřenosti odměny k hodnotě a složitosti věci. Civilní soudy proto nemusí - s odkazem na čl. 95 odst. 1 Ústavy - tuto výluku použít (body 29 až 30).

* Zatřetí, tarifní hodnota za každý úkon právní služby se neodvíjí od hodnoty uschovaných peněz (srov. § 8 advokátního tarifu). Její hodnota se stanoví na základě pevné tarifní hodnoty (srov. § 9 advokátního tarifu). Předmětem řízení o úschovách nejsou peníze, nýbrž důvody pro jejich úschovu a vydání. Tarifní hodnota tak není 69,3 mil. Kč (odměna za jeden úkon se rovná 84 300 Kč), ale jen 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu (odměna za úkon činí 1 500 Kč, případně snížená na 1 200 Kč podle § 12a advokátního tarifu, pokud jde o úkony učiněné do konce 2021) [body 31 až 33].

* Začtvrté, § 9 odst. 5 advokátního tarifu se nepoužije. Byl zrušen jako neústavní (body 34 až 35).

* Zapáté, § 12a advokátního tarifu se použije, ovšem jen na ty úkony, které stěžovatel učinil do konce roku 2021 (později zrušeno bez náhrady). První odstavec umožňuje odměnu za jeden úkon dále snížit o jednu pětinu, v tomto případě z 1 500 Kč na 1 200 Kč. Je sice pravda, že toto ustanovení výslovně nemyslelo na opatrovníky ustanovené pro účely řízení podle zákona o zvláštních řízeních soudních. To ovšem nevadí, neboť jde o pouhou legislativní nedůslednost. Občanský soudní řád v minulých znění upravoval všechna zvláštní řízení soudní včetně řízení o úschovách. Pokud § 12a advokátního tarifu mluví jen o ustanoveném opatrovníkovi v občanském soudním řízení, myslí se jím i opatrovník ustanovený pro řízení podle zákona o zvláštních řízeních soudních (body 36 až 37).

* Zašesté, zásada zákazu reformationis in peius (zákaz změny k horšímu) se nepoužije při rozhodování o odměně opatrovníka (body 38 až 40).

6. Protože Nejvyšší soud vyhověl dovolání stěžovatele, obvodní soud musel o jeho odměně znova rozhodnout, a to napotřetí. Obvodní soud přiznal stěžovateli jednak odměnu ustanoveného opatrovníka (74,6 tis. Kč), jednak odměnu jako náhradu za náklady odvolacího a dovolacího řízení (cca 6 500 Kč).

7. Stěžovatel se opět odvolal, ale městský soud přiznanou odměnu dodatečně snížil - stěžovateli přiznal jen 57,7 tis. Kč. Městský soud jednak aplikoval § 12a advokátního tarifu na úkony právní služby provedené do konce roku 2021, jednak odepřel náhradu nákladů opravných řízení. V prvém případě obvodní soud opomněl zkrátit odměnu za jeden úkon o 20 %, tj. na 1 200 Kč. V druhém případě analogicky použil § 23 zákona o zvláštních řízeních soudních. Upozornil, že řízení o úschově již skončilo; rozhoduje se jen o odměně stěžovatele. Protože v této části řízení stěžovatel vystupuje nikoli za společnost, ale sám za sebe, nemá nárok na náhradu nákladů (opravných) řízení.

8. Stěžovatel se proto opět obrátil na Nejvyšší soud. Ten tentokrát jeho dovolání odmítl pro nepřípustnost: městský soud neargumentoval § 1 odst. 3 částí za středníkem advokátního tarifu, městský soud se neodchýlil od ustálené judikatury a nynější věc nevyžaduje jiné řešení (§ 243c odst. 1 ve spojení § 237 občanského soudního řádu). Nejvyšší soud setrval na závěru, že se nyní použije § 9 odst. 1 advokátního tarifu, že zásada zákazu změny k horšímu není použitelná a vůbec neviděl důvod se odchýlit od závěrů vyřčených v rušícím rozsudku (viz bod 5 shora).

II.
Argumentace stěžovatele

9. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá nesprávnou výši odměny za jeden úkon právní služby. Zde stěžovatel svoji argumentaci rozdělil do dvou dílčích argumentů. Zaprvé, nesouhlasí s použitím § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatel odkazuje na bohatou nálezovou judikaturu ve věcech náhrady nákladů řízení. Ta jasně říká, že pokud je předmětem řízení věc penězi ocenitelná, přednost má § 8 advokátního tarifu [část IVa. ústavní stížnosti]. Postup při určení tarifní hodnoty má jasně dané pořadí: nejdřív § 8, poté § 9. Pokud předmětem úschovy jsou mj. peníze (§ 290 zákona o zvláštních řízeních soudních), co jiného než jejich (nominální) hodnota vyjadřuje cenu věci či práva ve smyslu § 8 advokátního tarifu. Nutnost posoudit důvody úschovy a jejího vydání nehraje žádnou roli při stanovení tarifní hodnoty. V druhém dílčím argumentu stěžovatel vytýká použití již zrušeného § 12a advokátního tarifu. Nikde se v něm nemluví o opatrovníkovi ustanoveném pro řízení o zvláštních řízeních soudních (na rozdíl od taktéž zrušeného § 9 odst. 5 advokátního tarifu). Pokud by normotvůrce zamýšlel vztáhnout možnost snížení odměny o 20 % též na tuto skupinu, učinil by tak výslovně. To se však nyní nestalo. Tento nedostatek nelze omlouvat legislativní nedůsledností [část Va. a Vb. ústavní stížnosti].

10. Druhý argumentační okruh se dovolává zásady zákazu změny k horšímu [část VI. ústavní stížnosti].
11. Ve třetím argumentačním okruhu stěžovatel trvá na aplikaci části za středníkem § 1 odst. 3 advokátního tarifu, tj. že odměnu ustanoveného opatrovníka nelze snížit. Etický kodex je jen vnitřním předpisem. Rozpor s ním není důvodem pro aplikační výluku. Požadovaná odměna je přiměřená, neboť věc byla složitá. Vyčíslená odměna představuje několik málo procent z celkové hodnoty hyperochy [část VIII. ústavní stížnosti].

12. Ve čtvrtém argumentačním okruhu stěžovatel nesouhlasí s odepřením nároku na náhradu nákladů za odvolací a dovolací řízení. V prvé řadě, § 23 zákona o zvláštních řízeních soudních se nepoužije, protože řízení o úschovách se zahajuje pouze a jen na návrh. Pro analogii tu není žádný prostor. Civilní soudy rozhodují o odměně vždy v návaznosti na konkrétní řízení. Pokud stát (soud) ustanoví advokáta, aby chránil a bránil práva a zájmy jiného, musí dostat odpovídající odměnu. Jestliže nedostane nic nebo dostane příliš málo, má právo se bránit. Tento nárok má hmotněprávní povahu, i když má původ v procesu. Odměna advokáta nezahrnuje jen odměnu za vykonanou funkci opatrovníka, nýbrž také náhradu nákladů řízení, které advokát musel vynaložit při její ochraně. Řízení o odměně opatrovníka není řízením upraveným zákonem o zvláštních řízeních soudních [část IX. ústavní stížnosti]. V samostatné námitce stěžovatel chce rovněž odměnu za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení [část VII. ústavní stížnosti].

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel nemusí být zastoupen jiným advokátem, protože jím sám je [stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná.

IV.
Posouzení ústavní stížnosti

14. Úvodem Ústavní soud stručně vysvětlí, co je podstatou řízení o úschovách (§ 289 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních). Jde o procesní provedení jednoho ze způsobů zániku závazku - splnění (§ 1908 až § 1980 občanského zákoníku). Závazek je právním vztahem mezi dlužníkem a věřitelem; právě jemu musí dlužník v prvé řadě plnit. Mohou ovšem nastat situace, kdy dlužník ne vlastní vinou nemůže plnit přímo věřiteli. V takových případech občanský zákoník umožňuje, aby dlužník dluh splnil náhradním způsobem - soudní (soluční) úschovou. Tím se dlužník zbaví svého závazku a závazek tak zaniká. Ovšem ne všechny závazky lze tímto způsobem splnit. Záleží, zda jde o takový dluh, který je způsobilý k náhradnímu plnění. Byť nyní nejde o klasický vztah mezi věřitelem a dlužníkem, přesto se vylíčená právní úprava použije i na ty závazky, které mají původ v jiných právních skutečnostech, zde exekuční prodej nemovitosti (§ 1723 odst. 2 občanského zákoníku).

15. Vše řečené se přirozeně promítá do výkladu advokátního tarifu, ale také odpovídá na klíčovou otázku, a sice co přesně je předmětem řízení o úschovách. Civilní soud zde neřeší hmotněprávní vztah mezi věřitelem a dlužníkem, ale to, zda dlužník skutečně nemůže věřiteli přímo plnit. Posuzuje, zda nastal některý z důvodů pro soudní úschovu, v jejímž důsledku závazek zanikne . Právě to se Nejvyšší soud snažil stěžovateli sdělit.

16. Pokud stěžovatel dovozuje z nadpisu k § 290 zákona o zvláštních řízeních soudních (předmět úschovy), že předmětem řízení je něco jiného, opomíjí jednu skutečnost. Zákonodárce nadepsal sporný paragraf tímto způsobem, aby zdůraznil, že ne vše lze složit do soudní úschovy a tím splnit dluh. Již proto neobstojí stěžovatelova hlavní námitka proti tarifní hodnotě podle § 9 advokátního tarifu.

17. Stěžovatel si nepomůže ani zbývajícími argumenty. Zásada zákazu reformationis in peius se v nákladových věcech nepoužije (srov. nedávné stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 18 a násl., zejm. bod 28). Civilní soudy ústavně odůvodnily, proč lze snížit odměnu ustanovenému opatrovníkovi, resp. proč se nepoužije výluka zakotvená v § 1 odst. 3 část za středníkem advokátního tarifu. Není pravda, že civilní soudy argumentovaly jen vnitřním předpisem, resp. etickým kodexem (bod 27 usnesení Nejvyššího soudu; k předpokladům nepoužití jiného právního předpisu srov. např. nález ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1406/24, bod 18).

18. Závěry obecných soudů v této věci tedy nejsou neústavní.

19. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu