J.S. proti Slovensku

Rozsudek ze dne 22. ledna 2026 ve věci č. 35767/23 – J. S. proti Slovensku

Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vnitrostátní soudy nesplnily pozitivní procesní závazek podle článku 3 Úmluvy, protože v trestním řízení ve věci domácího násilí neprovedly kontextuální posouzení věci a trestní řízení bylo příliš pomalé. Námitku porušení zákazu diskriminace podle článku 14 Úmluvy ve spojení s články 3 a 8 z důvodu systémových nedostatků v ochraně před domácím násilím Soud jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

I.   Skutkové okolnosti

Stěžovatelka byla od roku 2001 vdaná za T. V červenci 2014 policie obvinila T. z nebezpečného vyhrožování poté, co stěžovatelku fyzicky i verbálně napadl a vyhrožoval jí smrtí. T. byl v prosinci 2014 za tento čin odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmi měsíců. V září 2014 zahájila policie z vlastní iniciativy další trestní řízení pro podezření z trestného činu týrání blízké a svěřené osoby, kterého se měl T. dopouštět vůči stěžovatelce v období od září 2012 do července 2014. V březnu 2015 byl T. propuštěn z vězení a byl vydán soudní příkaz, který mu zakazoval kontakt se stěžovatelkou a jejich dvěma dětmi.

V červnu 2015 byl T. obžalován z dlouhodobého fyzického a psychického týrání stěžovatelky, včetně fyzických útoků, ponižování a vyhrožování smrtí. Obžaloba se opírala o výpovědi stěžovatelky, jejích nezletilých dětí, matky a sestry, ošetřující psychiatričky, otce T. i sousedů. Znalecký posudek z oboru psychologie u stěžovatelky konstatoval posttraumatickou stresovou poruchu a syndrom týrané ženy. Znalec vyloučil souvislost mezi tímto syndromem a předchozí léčbou úzkostí stěžovatelky. Psycholog konstatoval, že děti byly svědky domácího násilí.

Okresní soud třikrát zprostil T. obžaloby (rozsudky z let 2016, 2021 a 2022). Krajský soud první dva zprošťující rozsudky zrušil a vrátil věc k novému projednání. Okresní soud zprošťující rozsudky odůvodnil tím, že žádný ze svědků nepotvrdil jednání T. tak, jak bylo popsáno v obžalobě. Zpochybnil rovněž závěry psychologického posudku s odůvodněním, že stěžovatelka se již v roce 2010 léčila na psychiatrii, což podle okresního soudu vyvracelo příčinnou souvislost mezi jejím stavem a konflikty s manželem od září 2012. Učitelé dětí si také žádných známek násilí nevšimli. Skutečnost, že T. přiznal občasné fyzické a verbální útoky vůči stěžovatelce, okresní soud zhodnotil tak, že chování mezi manžely mělo „vzájemný charakter“, čímž vyloučil trestnost jednání T. Třetí zprošťující rozsudek krajský soud potvrdil a Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatelky.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatelka namítala, že v důsledku předsudečného a stereotypního přístupu soudů při hodnocení důkazů nedošlo k rychlému a účinnému vyšetření domácího násilí.

Soud se nejprve zabýval tím, zda byla stěžovatelka podrobena zacházení, které odporuje článku 3 Úmluvy. Neměl přitom k dispozici žádné lékařské zprávy (stěžovatelka u okresního soudu uvedla, že ze strachu nevyhledala lékařskou pomoc). S ohledem na psychologický posudek, podle něhož byla stěžovatelka vystavena útokům manžela a trpěla syndromem týrané ženy, a na předchozí odsouzení manžela, ale Soud neměl pochybnost o tom, že stěžovatelka se manžela oprávněně bála. Soud proto považoval stěžovatelkou popsané jednání manžela, kterému byla vystavena, za zasahující do její důstojnosti a vyvolávající pocity strachu, úzkosti a nejistoty, jež dosáhly prahu závažnosti „ponižujícího zacházení“ ve smyslu článku 3 Úmluvy.

Soud dále zkoumal, zda stát dostál svým pozitivním závazkům (1) zavést vhodný právní a regulatorní rámec k ochraně, (2) rychle reagovat na oznámení domácího násilí a přijmout operativní opatření k ochraně dotčené osoby před špatným zacházením a (3) účinně prošetřit hájitelná tvrzení o špatném zacházení (X a ostatní proti Bulharsku, č. 22457/16, rozsudek velkého senátu ze dne 2. února 2021, § 178). Nedodržení prvních dvou povinností stěžovatelka nenamítala. Policejní vyšetřování bylo zahájeno z úřední povinnosti a proběhlo rychle. Soud se tedy zaměřil na to, zda vnitrostátní orgány dostály procesnímu závazku důkladně posoudit případ stěžovatelky v přiměřené lhůtě.

Zde Soud poukázal na silně formalistický přístup vnitrostátních soudů, které odmítly vzít v potaz celou řadu relevantních okolností. Jejich závěr, že žádný ze svědků nepotvrdil jednání T. popsané v obžalobě, považoval Soud za rozporné s řadou důkazů, které obžalobu podporovaly a které vnitrostátní soudy bez vysvětlení nezohlednily (svědectví dětí, sousedů, příbuzných stěžovatelky a její psychiatričky). Okresní soud dále svěvolně zavrhl psychologický posudek s poukazem na to, že stěžovatelka navštěvovala psychiatra již dříve, přestože znalec vysvětlil, že předchozí léčba úzkostí se syndromem týrané ženy nesouvisela. Znalecký posudek podle okresního soudu vyvracela svědectví učitelů dětí, která ale se stěžovatelkou nesouvisela.

Soud shledal, že okresní soud navzdory množství důkazů podporujících tvrzení stěžovatelky kladl důraz na svědectví několika málo osob, které o skutečnostech popsaných v obžalobě nevěděly. Okresní soud navíc nevysvětlil, proč nepřičetl T. k tíži přiznání, že stěžovatelku občas verbálně a fyzicky napadal, ale naopak na základě něj obžalobu zamítl. Okresní soud uznal, že k násilí docházelo, ale kvůli jeho údajné vzájemnosti T. zprostil obžaloby. To podle Soudu představuje nedostatek genderově citlivého přístupu. Okresní soud postupoval příliš formalisticky, bez znalosti specifik domácího násilí, případ neposoudil z pohledu genderově podmíněného násilí a neprovedl kontextuální posouzení věrohodnosti výpovědí. Tvrzení stěžovatelky neposoudil v kontextu svědeckých výpovědí, které její tvrzení podporovaly, a v kontextu znaleckého posudku a historie, vzorce a dynamiky násilí páchaného T. na stěžovatelce. V případech domácího násilí znamená opomenutí zohlednit vzájemně související incidenty, které zapadají do téhož vzorce agresivního chování, porušení povinnosti vnitrostátních soudů tyto případy důkladně posoudit.

Soud rovněž kritizoval délku soudního řízení, které trvalo více než sedm let a v jehož průběhu musela stěžovatelka opakovaně prožívat traumatické události, což jí způsobilo zbytečné utrpení a frustraci.

Vzhledem k absenci kontextuálního hodnocení případu a zdlouhavosti soudního řízení Soud konstatoval, že vnitrostátní orgány nedostály svým pozitivním závazkům podle článku 3 Úmluvy.

K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s články 3 a 8

Stěžovatelka rovněž namítala, že násilí na ženách a jeho nedostatečné vyšetřování představují na Slovensku systémový problém. Poukázala na nízký počet hlášených případů i odsouzení plynoucí ze zpráv Výborů OSN pro odstranění diskriminace žen a proti mučení. Ačkoli policie v jejím případě zahájila vyšetřování z vlastní iniciativy, soudy násilí, které utrpěla, zlehčovaly a hodnocení důkazů bylo zatíženo předsudky a stereotypy.

Soud konstatoval, že závěry, k nimž dospěl na poli článku 3 Úmluvy, nesvědčí o diskriminačním přístupu vnitrostátních orgánů. Nedospěl k závěru, že by policie nebo jiné vnitrostátní orgány konzistentně zlehčovaly násilí na ženách a neměly vůli se jím zabývat.

Soud poznamenal, že Slovensko dosud neratifikovalo tzv. Istanbulskou úmluvu a že výbory OSN kritizují nedostatečný právní rámec a trestání domácího násilí na Slovensku. Stěžovatelka ale kromě obecného odkazu na tyto zprávy nepředložila žádné statistické či jiné prima facie důkazy prokazující rozšířenou institucionální pasivitu státních orgánů ve vztahu k domácímu násilí. Rovněž neprokázala, že by vnitrostátní orgány v jejím případě jednaly s diskriminačním úmyslem. Samotná skutečnost, že soudy v jejím případě pochybily, nedokládala diskriminační postoj státních orgánů. Soud proto tuto část stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněnou.