III.ÚS 3091/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele KOVO DRUŽSTVO Olomouc, sídlem Dukelských hrdinů 29, Hlubočky, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2024, č. j. 27 Cdo 1293/2024-397, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a a) Petra Hejtmana a b) Ing. Josefa Peřiny, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Klíčovou otázkou ve věci je, zda závazný právní názor Nejvyššího soudu vůči nižšímu soudu odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastníci se svým návrhem domáhali vyslovení neplatnosti usnesení přijatých členskou schůzí stěžovatele dne 15. 6. 2016, jimiž členská schůze: odvolala z funkce předsedu družstva, vedlejšího účastníka Ing. J. Peřinu; zvolila předsedkyní družstva V. Peřinovou; zvolila místopředsedou družstva R. Peřinu a odvolala prokuru udělenou vedlejšímu účastníkovi P. Hejtmanovi (dále jen "napadená usnesení členské schůze"). Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 14. 11. 2018, č. j. 30 Cm 135/2016-275, vyslovil neplatnost napadených usnesení členské schůze (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud na základě závěrů Nejvyššího soudu vyslovených v usnesení pod sp. zn. 27 Cdo 1254/2017 rozhodl, že vedlejší účastníci jsou osobami oprávněnými dovolávat se neplatnosti usnesení členské schůze, neboť byli v době jejího konání členy družstva.

4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 6. 12. 2023, č. j. 8 Cmo 14/2019-368, usnesení krajského soudu ve výroku I. potvrdil (I. výrok), ve výroku II. změnil co do nákladů řízení (II. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. výrok). Ve věci jde již o druhé rozhodnutí vrchního soudu v této věci, když první (zamítavé) usnesení krajského soudu ze dne 7. 12. 2016, č. j. 30 Cm 135/2016-50, jakož i potvrzující usnesení vrchního soudu ze dne 23. 5. 2017, č. j. 8 Cmo 42/2017-82, Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4479/2017, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

5. Proti nyní napadenému usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl jako nepřípustné.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel uvádí, že vede několik soudních řízení, jejichž předmětem je otázka neplatnosti postupně konaných členských schůzí stěžovatele. Zásadní rozhodnou otázkou pro posouzení všech těchto sporů je vyřešení otázky, zda vedlejší účastníci přestali být k datu 31. 12. 2010 členy družstva (stěžovatele) z důvodu skončení jejich pracovněprávního vztahu ke stěžovateli.

7. Stěžovatel namítá, že nyní napadené usnesení Nejvyššího soudu je v absolutním rozporu s provedeným dokazováním a s východisky a závěry uvedenými v rozhodnutí vrchního soudu ze dne 2. 1. 2019 č. j. 8 Cmo 123/2018-313, s nimiž se stěžovatel zcela ztotožňuje. Předmětné usnesení vrchního soudu bylo vydáno v posuzované věci a bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021 č. j. 27 Cdo 940/2019-337, v němž jsou uvedeny stejné závěry jako v nyní napadeném usnesení Nejvyššího soudu, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje. Vrchní soud byl nucen změnit svůj právní názor a respektovat nesprávný právní názor Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.

8. Nejvyšší soud přikázal vrchnímu soudu, aby postupoval v souladu se závěry rozsudků pro uznání vydanými Okresním soudem v Olomouci (dále jen "okresní soud") ve věcech pod sp. zn. 11 C 137/2015 a sp. zn. 16 C 135/2015, aniž by se zabýval účelovostí těchto rozsudků a zneužitím práva. Vydáním nyní napadeného usnesení Nejvyššího soudu došlo k hrubému porušení zásad občanského soudního řízení. Stěžovatel dodává, že soudy nemohou při svém rozhodování vycházet toliko formalisticky z určité skutečnosti (tj. z obsahu rozsudků pro uznání okresního soudu ze dne 24. 6. 2015 č. j. 11 C 137/2015-66 a ze dne 16. 7. 2015 č. j. 16 C 135/2015-57), a musí se zabývat i otázkou, zda nedošlo ke zneužití práva a účelovosti vydání rozsudku pro uznání. Opačný přístup lze označit za právní nihilismus a porušení legitimního očekávání stěžovatele.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

11. Stěžovatel v podstatě veškerou svou rozsáhlou (převážně skutkovou) argumentací, která je příznačná pro soudní žalobu, nikoliv pro ústavní stížnost, namítá, že právní názor, kterým Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí v posuzované věci ze dne 12. 9. 2018, č. j. 27 Cdo 4479/2017-128, zavázal nižší soudy, tj. že pracovněprávní vztah vedlejších účastníků ke stěžovateli v rozhodné době trval, neboť soudy jsou vázány při posouzení této otázky předchozím rozsudkem pro uznání okresního soudu, který tuto právní otázku mezi účastníky posuzoval, je nesprávný, neboť předmětný rozsudek pro uznání byl (podle názoru stěžovatele) účelový. Ústavní soud však podotýká, že jeho úkolem není posuzovat správnost právních závěrů obecných soudů, pokud tato pochybení nezasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelů. Stěžovatel takto sice uvádí, že skutečnost, že vedlejší účastníci uspěli se svojí žalobou na určení neplatnosti členské schůze družstva (stěžovatele), do jeho základních práv zasáhla, avšak neuvádí, jaký dopad do jeho ústavně zaručených základních práv tato skutečnost měla mít. Členské schůze lze konat opakovaně a stěžovatel neuvádí, jaká újma dosahující ústavně právní úrovně mu byla napadenými rozhodnutími způsobena. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavně právní rozměr.

12. Ústavní soud dále k právnímu názoru Nejvyššího soudu, kterým jsou vrchní soud i krajský soud vázáni, uvádí, že tento není svévolný, nýbrž řádně odůvodněný, a to ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k otázce posouzení překážky věci rozsouzené. Rozsudek pro uznání okresního soudu představoval ve věci tzv. překážku věci rozsouzené, jde-li o předmětnou právní otázku, přičemž ustálená judikatura Nejvyššího soudu (na niž Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkazuje) v tomto ohledu nerozlišuje mezi rozsudkem pro uznání či rozsudkem následujícím po provedeném jednání ve věci. Nejvyšší soud uzavřel, že soud nemůže při posouzení právního vztahu účastníků vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť je vázán výrokem rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na plnění. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky nemůže soud v jiném řízení posuzovat znovu, byť například již jen jako otázku předběžnou, k čemuž došlo v posuzované věci. Nejvyšší soud tak korigoval právní závěry nižších soudů.

13. Stěžovatel namítá, že měl legitimní očekávání, že akt státu jednou vyslovený je platný, čímž mířil evidentně na řízení, které bylo vedeno u krajského soudu pod sp. zn. 30 Cm 27/2011. V tomto řízení bylo podáno i dovolání, které bylo odmítnuto usnesením ze dne 17. 4. 2014, č. j. 29 Cdo 4028/2013-517, jakož i ústavní stížnost, která byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 2298/14. K této námitce se taktéž vyjádřil Nejvyšší soud, neboť v tomto řízení šlo sice taktéž o vyslovení neplatnosti členské schůze stěžovatele a jednalo se o historicky první z řady řízení tohoto druhu, avšak neexistovala zde shoda účastníků řízení, neboť P. Hejtman ani Ing. J. Peřina nebyli jeho účastníky. Závazně pro účastníky řízení vyřešil předmětnou právní otázku až okresní soud.

14. Stěžovateli taktéž nelze přisvědčit, že Nejvyšší soud pominul otázku účelovosti vydání rozsudku pro uznání. Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil ve svém kasačním usnesení, jehož závěry částečně reprodukoval v nyní napadeném usnesení, tak, že z hlediska ustálené judikatury Nejvyššího soudu k otázce věci rozsouzené jsou tyto námitky nerelevantní. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatel svou původní žalobní argumentaci pouze převzal do ústavní stížnosti, aniž by jakkoliv specifikoval, jaká konkrétní újma na jeho ústavně zaručených základních právech mu v přímé návaznosti na napadená rozhodnutí vznikla. Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti vyplývají pouze neutěšené personální vztahy mezi jeho členy, avšak nikoli zásah do jeho ústavně zaručených základních práv.

15. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2025


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu