II.ÚS 499/25 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Juráčka, zastoupeného Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou, sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti části výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2024, č. j. 37 Co 286/2021-1698, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2025, č. j. 37 Co 286/2021-1713, kterou potvrdil výrok VII rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2021, č. j. 47 C 339/2014-1361, a proti výroku VII rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2021, č. j. 47 C 339/2014-1361, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Idy Lendlové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti navrhuje stěžovatel zrušení v záhlaví označených částí rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 11 odst. 1, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Označenými rozsudky bylo rozhodnuto o vypořádání zaniklého společného jmění manželů ("SJM"). Stěžovatel nyní ústavní stížností napadá výroky o nákladech řízení před soudem I. stupně. Městský soud v Brně ("městský soud") uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady řízení, vycházel přitom ze zásady úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), kterou je dle městského soudu řízení o vypořádání SJM ovládáno. Krajský soud v Brně ("krajský soud") pak rozhodnutí městského soudu co do nákladů řízení potvrdil.

2. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, odvolává se přitom na judikaturu Ústavního soudu, zejména na stanovisko pléna ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, se kterým má být výrok VII rozsudku městského soudu v rozporu. Městský soud přitom odklon od závěrů uvedeného stanoviska neodůvodnil.

3. Stěžovatel s ústavní stížností rovněž spojil návrh na odklad vykonatelnosti příslušných částí napadených rozhodnutí, neboť se obává, že po zaplacení nákladů řízení ve výši přes 2 000 000 Kč vedlejší účastnice tyto prostředky převede na své syny a sama zůstane prakticky bez majetku.

4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky pro její projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Ze zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně práva poskytuje.

5. Přímo v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je proto nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio. To znamená, že nastupuje tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

6. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku městského soudu o nákladech řízení a navazující části rozsudku krajského soudu, současně však upozornil, že bude proti rozsudku krajského soudu podávat dovolání. Výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Bylo by proto v rozporu s principem efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší. Ústavní soud z databáze infoSoud.cz přitom zjistil, že proti rozsudku krajského soudu bylo dne 14. 2. 2025 podáno dovolání a tuto informaci ověřil u městského soudu. Za této procesní situace je podaná ústavní stížnost předčasná, a tedy nepřípustná (srov. usnesení ze dne 29. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 2043/23, bod 14, či ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 870/19, bod 7).

7. Tím, že Ústavní soud odmítá stávající ústavní stížnost pro její předčasnost, není poškozeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu. Po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy, bude mít stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost. Taková ústavní stížnost (při splnění i ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i tehdy, brojil-li by stěžovatel výhradně proti nákladovým výrokům (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2043/23 ze dne 29. 9. 2023 či sp. zn. III. ÚS 941/19 ze dne 30. 5. 2019). Je nicméně obecně vhodné, aby stěžovatel z procesní opatrnosti na tuto skutečnost v textu (případné další) ústavní stížnosti upozornil.

8. Ústavní soud v současné chvíli stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2025


Jiří Přibáň v. r.
soudce zpravodaj