IV.ÚS 449/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti obchodní společnosti In Time, s.r.o., sídlem Jirečkova 1021/3, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 23 Cdo 3695/2023-778, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2023 č. j. 2 Cmo 101/2018-679, 2 Cmo 102/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 46 Cm 119/2009-334, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 46 Cm 119/2009-338 a opravného usnesení ze dne 23. ledna 2016 (správně 2017) č. j. 46 Cm 119/2009-352, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ACOGER s.r.o., sídlem Sochařská 312/12, Praha 7 - Bubeneč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatelka (žalobkyně) se po vedlejší účastnici (žalované), resp. její právní předchůdkyni [obchodní společnosti U STUDÁNKY A.M., s.r.o. (dále jen "původní žalovaná")], domáhala zaplacení částky ve výši 492 500 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka představovala odměnu podle smlouvy o poradenství ze dne 5. 10. 2004 (dále jen "smlouva") za vypracování zprávy o výkonu správy nemovitostí (dále jen "zpráva"). Smlouva byla uzavřena mezi stěžovatelkou a původní žalovanou, za kterou jednala obchodní společnost HELDENBURG s.r.o.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ve znění doplňujícího usnesení a opravného usnesení žalobu na zaplacení částky 492 500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 85 100 Kč (výrok II) a České republice ve výši 700 Kč (výrok III).

4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 1. 10. 2020 č. j. 2 Cmo 101/2018-556, 2 Cmo 102/2018 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022 č. j. 23 Cdo 1775/2021-614 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 106 000 Kč (výrok II) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 132 600 Kč (výrok III). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022 č. j. 23 Cdo 1775/2021-614 konstatoval, že ve věci vydaný platební rozkaz nenabyl právní moci, jelikož proti němu byl řádně a včas podán odpor. Společnost HELDENBURG s.r.o. zavázala původní žalovanou smlouvou, kterou jejím jménem uzavřela se stěžovatelkou. Stěžovatelce se nepodařilo prokázat splnění závazku (předání zprávy původní žalované) podle § 554 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."), jako základního předpokladu vzniku nároku na zaplacení ceny díla, proto se žalobou neuspěla.

5. Následné dovolání stěžovatelky i vedlejší účastnice Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl (výroky I a II) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 31 500 Kč (výrok III). Dovolání vedlejší účastnice odmítl jako objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")], neboť směřovalo pouze proti výrokům o nákladech řízení. Dovolání stěžovatelky odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro existenci vad. Konstatoval, že v otázce poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. se vrchní soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Otázka, kterého z účastníků tížilo důkazní břemeno k prokázání pravosti podpisů při podání odporu proti platebnímu rozkazu, nebyla pro řešení sporu určující a nenaplňuje vymezení konkrétní otázky procesního práva, která by dosud nebyla řešena. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce, že prokázání existence předávacího protokolu (zápisu o předání zprávy) je rozhodující pro vznik práva na zaplacení ceny díla a splnění požadavku ve smyslu § 554 obch. zák. Ani poslední otázka, kterou stěžovatelka zpochybňovala závěr vrchního soudu o neprokázání předání díla (zprávy) původní žalované, nemohla založit přípustnost dovolání, neboť vycházela ze skutkového stavu, který nebyl v řízení zjištěn, a napadala hodnocení důkazů. Vrchní soud postavil své rozhodnutí nejen na závěru o neprokázání předání zprávy, ale též na závěru, že nebyla prokázána samotná existence této zprávy.


II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka nejprve shrnuje okolnosti vzniku jejího nároku a dosavadní průběh řízení. Rozebírá jednotlivé argumenty a provedené důkazy. Obecným soudům vytýká, že věc nesprávně posoudily, rozhodovaly na základě libovůle, rozporně, spekulativně, nevypořádaly namítané skutečnosti a neopodstatněně odmítly navržené důkazy. Stěžovatelka napadá i výrok o náhradě nákladů řízení, která byla stanovena v nepřiměřené výši.

7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem o nevěrohodnosti svědka Michala Heldenburga (jednatele obchodní společnosti HELDENBURG s.r.o.) k předání zprávy, kterou vrchní soud odůvodnil střetem zájmů a poukazem na osobu blízkou. Věrohodnost výpovědi svědka nelze bagatelizovat pouze z důvodu příbuzenského vztahu. Poukazuje na nerovný přístup obecných soudů s tím, že věrohodnost tohoto svědka byla zpochybněna, ale věrohodností vedlejší účastnice, resp. její jednatelky, se blíže nezabývaly.

8. Stěžovatelka dále namítá absenci poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Připouští, že nepřítomného účastníka řízení nelze poučovat, ale je třeba se přinejmenším zabývat okolnostmi jeho nepřítomnosti. Stěžovatelka se nedostavila k ústnímu jednání, které se konalo dne 18. 5. 2023 u vrchního soudu, neboť se domnívala, že bude odročeno, přičemž příčinou její nezaviněné absence byl nejasný způsob informování o konání jednání vrchním soudem.

9. Další pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatelka v neověření pravosti podpisů v souvislosti s podáním odporu proti platebnímu rozkazu. Stěžovatelka uvedla dostačující argumenty pro vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, kterým by byla stanovena pravost podpisů, ale jeho provedení bylo odmítnuto pro nadbytečnost.

10. Stěžovatelka zpochybňuje závěr o nepředání zprávy vedlejší účastnici. K předání zprávy stěžovatelkou obchodní společnosti HELDENBURG s.r.o. došlo. Nelze jí přičítat k tíži nepředání zprávy obchodní společností HELDENBURG s.r.o. vedlejší účastnici, toto stěžovatelka nemohla nikterak ovlivnit.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

13. Námitky stěžovatelky lze rozdělit do 4 okruhů - nevěrohodnost svědecké výpovědi, nedostatky v poučení podle § 118a o. s. ř., neověření pravosti podpisů a zpochybnění závěru o nepředání díla. Stěžovatelka se svými námitkami snaží o přehodnocení skutkových z nich vyvozovaných právních závěrů. Jde o opakované námitky, které byly obecnými soudy dostatečně zodpovězeny a vypořádány.

14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, a to včetně posouzení věrohodnosti svědecké výpovědi, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování zásady stanovené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" důkazy jimi provedené. K jejich "přehodnocení" je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2049/21). V nyní posuzované věci nejde o tento případ.

15. K věrohodnosti svědka Michala Heldenburga vrchní soud uvedl, že je osobou blízkou jediné společnice a jednatelky stěžovatelky. Zastupovala-li obchodní společnost HELDENBURG s.r.o. (prostřednictvím Michala Heldenburga) původní žalovanou, potažmo vedlejší účastnici, byla ve střetu zájmu. Vedle toho ovšem vrchní soud poukázal i na rozpory mezi skutkovými tvrzeními stěžovatelky a svědeckou výpovědí Michala Heldenburga (k tomu blíže body 25 a 26 rozsudku). Za daného stavu nelze považovat závěr o nevěrohodnosti daného svědka za nepřiměřený.

16. K námitce nedostatečnosti poučení vrchním soudem se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud (viz body 14 až 18 napadeného usnesení). Stěžovatelka byla k jednání vrchního soudu, které se konalo dne 18. 5. 2023, řádně předvolána a bez omluvy se k jednání nedostavila. Spoléhala-li na to, že jednání bude odročeno, aniž by si skutečný stav zjistila, nemůže soudu nyní vytýkat, že se jí nedostalo poučení na jednání, k němuž se pouze ze své vůle nedostavila. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje svoji předešlou argumentaci, která byla řádně vypořádána.

17. Stěžovatelka dále namítala, že obecné soudy neověřovaly pravost podpisů na odporu proti platebnímu rozkazu. Ani v tomto případě nemá Ústavní soud žádné výhrady proti úvahám Nejvyššího soudu (viz body 20 a 21 napadeného usnesení) vycházejícím ze zjištění učiněných městským soudem, jehož závěry potvrdil vrchní soud již v pořadí prvním rozsudku ze dne 1. 10. 2020 č. j. 2 Cmo 101/2018-556, 2 Cmo 102/2018 (viz bod 29). O tom, že odpor proti platebnímu rozkazu byl učiněn včas a oprávněnou osobou (obecným zmocněncem vedlejší účastnice Mgr. Slukou) neměly soudy pochybnosti, pročež nebylo třeba pro nadbytečnost provádět stěžovatelkou požadovaný důkaz znaleckým posudkem.

18. Poslední námitkou zpochybňující závěr o nepředání zprávy se stěžovatelka snaží o přehodnocení skutkového stavu, k němuž není, jak bylo uvedeno výše, Ústavní soud příslušný. Obecné soudy vyšly ze zjištění, že nejenže nebyla prokázána existence předávacího protokolu mezi obchodní společností HELDENBURG s.r.o. a původní žalovanou, ale stěžovatelka nenavrhla a nepředložila žádný jiný důkaz, který by prokazoval, že by původní žalovaná zprávu převzala (viz bod 26 napadeného rozsudku vrchního soudu). Nadto nebyla prokázána ani existence samotné zprávy.

19. Namítala-li stěžovatelka nepřiměřenost výše nákladů řízení, pak je třeba poukázat na to, že vrchní soud vycházel ze zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a zohlednil i účelnost nákladů vynaložených vedlejší účastnicí. V postupu vrchního soudu neshledává Ústavní soud žádný exces, který by dosahoval ústavněprávní roviny.

20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu