III.ÚS 1944/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Lierové, zastoupené Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem, sídlem Západní 1448/16, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, č. j. 29 Cdo 958/2022-368, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Hany Ornstové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Podstata nyní posuzovaného případu souvisí s otázkou, zda stěžovatelka poté, co soudy v předchozím řízení zamítly její žalobu podle § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), jíž se domáhala vyslovení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 28. 7. 2015 mezi vedlejší účastnicí řízení a insolvenčním správcem, mohla úspěšně zpochybnit platnost této kupní smlouvy žalobou o určení vlastnického práva.

2. Ústavní soud považuje za vhodné shrnout podstatná zjištění, z nichž při svém rozhodování vyšly obecné soudy.

3. Krajský soud v Plzni ("krajský soud" nebo "insolvenční soud") usnesením ze dne 28. 8. 2013, č. j. KSPL 52 INS 15510/2013-A-15, (mimo jiné) zjistil úpadek stěžovatelky, prohlásil konkurs na její majetek a insolvenčním správcem ustanovil AP insolvence, v. o. s.

4. Kupní smlouvou ze dne 28. 7. 2015, jíž předcházel souhlas zajištěných věřitelů se zpeněžením nemovitostí mimo dražbu, převedl insolvenční správce vlastnické právo ke stěžovatelčiným nemovitostem na vedlejší účastnici řízení (s právními účinky vkladu práva k 29. 7. 2015).

5. Stěžovatelka napadla tuto transakci žalobou podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, jíž se domáhala určení neplatnosti uvedené kupní smlouvy. Insolvenční soud tuto žalobu zamítl rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 152 ICm 3824/2015-34. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 101 VSPH 581/2016, potvrdil rozsudek insolvenčního soudu. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 ICdo 154/2017. Ústavní stížnost stěžovatelky Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou (srov. usnesení ze dne
7. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3807/19).

6. Vrchní soud následně usnesením ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 1 VSPH 671/2016, zrušil usnesení insolvenčního soudu o zjištění úpadku, a to s odůvodněním, že v samém počátku insolvenčního řízení došlo k porušení procesních práv stěžovatelky (konkrétně se jednalo o vady v doručování a navazující vady v dokazování).

7. Insolvenční řízení stěžovatelky bylo pravomocně ukončeno usnesením insolvenčního soudu ze dne 4. 11. 2020, č. j. KSPL 52 INS 15510/2013-A-75, o zastavení řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu (rozhodnutí potvrdil odvolací soud - srov. bod 26 tohoto usnesení).

8. Řízení o žalobě na obnovu řízení podané stěžovatelkou, vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 152 ICm 3824/2015, bylo pravomocně skončeno zastavením řízení na základě usnesení vrchního soudu ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 104 VSPH 892/2020, a to s odůvodněním, že podle § 159 odst. 4 insolvenčního zákona nejsou po skončení insolvenčního řízení důvody pro pokračování v řízení o žalobě na neplatnost kupní smlouvy, včetně řízení o opravných prostředcích směřujících proti původnímu rozhodnutí. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 30. 6. 2023, č. j. 29 ICdo 52/2021-331.

9. V této procesní situaci stěžovatelka podala určovací žalobu, kterou Okresní soud v Karlových Varech ("okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 7. 2021, č. j. 17 C 18/2021-132, zamítl.

10. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval krajský soud, který rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 61 Co 186/2021-219, ve znění usnesení ze dne 30. 11. 2021, č. j. 61 Co 186/2021-262, rozsudek okresního soudu změnil tak, že určil, že stěžovatelka je vlastníkem předmětných nemovitostí. Krajský soud dospěl k závěru, že "je na místě poskytnout ochranu žalobkyni jako řádné vlastnici, která svým jednáním nezpůsobila neplatnost kupní smlouvy, před právem žalované (jako nabyvatelky) na ochranu její dobré víry a důvěry v akty veřejné (státní) moci." Krajský soud vycházel z předpokladu, že posouzení platnosti kupní smlouvy nebrání ani shora uvedený pravomocný rozsudek, jímž insolvenční soud zamítl žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy. Dovodil, že na rozsudek vydaný v incidenčním řízení, byť nabyl právní moci, je nutno od okamžiku pravomocného zastavení insolvenčního řízení pohlížet jako na rozsudek neúčinný.

11. K dovolání vedlejší účastnice řízení ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že rozsudek okresního soudu se potvrzuje. Dle Nejvyššího soudu se krajský soud odchýlil od ustálené dovolací judikatury, z níž vyplývá, že není-li platnost smlouvy, kterou insolvenční správce zpeněžil majetek z majetkové podstaty prodejem mimo dražbu, zpochybněna úspěšnou žalobou na určení neplatnosti této smlouvy, tj. není-li v incidenčním sporu vyvolaném touto žalobou pravomocně rozhodnuto o určení neplatnosti takové smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, nelze již platnost prodeje zpochybnit. Nejvyšší soud se vymezil vůči závěru krajského soudu, že rozhodnutí, jímž insolvenční soud zamítl žalobu na neplatnost kupní smlouvy, je neúčinné a výkladem relevantní právní úpravy dospěl k závěru opačnému. Nejvyšší soud následně vycházel z předpokladu plynoucího z jeho ustálené judikatury, že žalobce, který zpochybňuje platnost takové kupní smlouvy žalobou o určení vlastnického práva, nemůže být s žalobou úspěšný. Jestliže krajský soud žalobě vyhověl a uzavřel, že stěžovatelka je vlastníkem nemovitostí, neboť kupní smlouva, kterou nemovitosti nabyla vedlejší účastnice, je neplatná, bylo dle dovolacího soudu na místě jeho rozhodnutí změnit a potvrdit věcně správný závěr okresního soudu (byť k němu okresní soud dospěl z jiných důvodů).


II. Argumentace stěžovatelky

12. Stěžovatelka s těmito závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

13. Stěžovatelka rozporuje shora předestřený závěr Nejvyššího soudu týkající se vztahu žaloby podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona a žaloby o určení vlastnického práva, který považuje za formalistický. Má za to, že dovolací soud přehlédl specifické okolnosti jejího případu, zejména pak - dle jejího názoru - nezákonné vedení insolvenčního řízení. Stěžovatelka namítá zásah do svých majetkových práv s tím, že jí s ohledem na závěry Nejvyššího soudu byla odepřena možnost účinné ochrany proti tomuto zásahu.


III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Vlastní posouzení věci

15. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud v nyní posuzovaném případě nezjistil, že by napadené rozhodnutí trpělo jakýmkoliv ústavněprávním deficitem.

16. Sporná otázka, jak je shrnuto výše, spočívá v tom, zda žalobce (stěžovatelka) po předchozím neúspěšném uplatnění žaloby na neplatnost kupní smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona může stejného výsledku dosáhnout prostřednictvím žaloby o určení vlastnického práva.

17. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že z napadeného rozhodnutí dostatečně vyplývají důvody, pro které Nejvyšší soud přistoupil ke změně rozhodnutí krajského soudu a ve výsledku potvrdil rozhodnutí okresního soudu, jenž stěžovatelčinu žalobu zamítl.

18. V nyní posuzované věci lze - s využitím shora předestřené a do širšího kontextu zasazené rekapitulace průběhu předchozího řízení - identifikovat celkem čtyři významné a navzájem propojené procesní momenty, které soudy zohledňovaly při nalézání odpovědi na shora předestřenou otázku, zda se stěžovatelka může úspěšně dovolávat ochrany svých práv prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva. Tyto čtyři "milníky", jež jsou určující pro výsledek nyní posuzované řízení, tvoří: (i) rozhodnutí o incidenčním sporu, tj. žalobě na neplatnost kupní smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona; (ii) rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku proti tomuto předchozímu rozhodnutí; (iii) posouzení účinků rozhodnutí o žalobě podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona a konečně (iv) posouzení vzájemného vztahu této incidenční žaloby a žaloby na určení vlastnictví.

19. Pro Ústavní soud je podstatné, že jednotlivé procesní kroky vedoucí k výsledku nyní posuzovaného řízení jsou dostatečným a ústavně konformním způsobem odůvodněny, logicky na sebe navazují a potvrzují závěr, že stěžovatelka nemohla úspěšně zpochybnit platnost kupní smlouvy žalobou o určení vlastnického práva. Ústavní soud připomíná, že pouhý nesouhlas stěžovatelky s tímto závěrem Nejvyššího soudu sám o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

20. Ústavní soud toliko stručně odkazuje na odůvodnění rekapitulovaných rozhodnutí, včetně rozhodnutí napadených. Ve vztahu k prvnímu z těchto rozhodnutí (o žalobě na neplatnost kupní smlouvy podle insolvenčního zákona) postačí zmínit závěr Ústavního soudu, že v daném řízení (srov. výše, bod 5 tohoto usnesení) "ve všech napadených rozsudcích obecných soudů bylo podrobně vyloženo, proč stěžovatelce nelze v jejím návrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 7. 2015, uzavřené mezi vedlejšími účastníky řízení, vyhovět" (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn I. ÚS 3807/19, bod 3).

21. Závěr o zastavení řízení o žalobě na obnovu incidenčního sporu obecné soudy dovodily výkladem § 159 odst. 3, odst. 4 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud se pečlivě vypořádal rovněž s námitkou stěžovatelky, že vrchní soud rozhodoval z pozice odvolacího soudu formalisticky (srov. usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 29 ICdo 52/2021-331, body 24-36). Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelky nedůvodným, protože se ztotožnil "s názorem odvolacího soudu, že v dané věci nelze v řízení pokračovat, neboť insolvenční řízení vedené na majetek dovolatelky skončilo jiným rozhodnutím insolvenčního soudu než definovaným v ustanovení § 159 odst. 4 insolvenčního zákona" (srov. tamtéž, bod 29).

22. V pořadí třetí procesní krok odůvodnil Nejvyšší soud výkladem insolvenčního zákona s využitím své předchozí judikatury (srov. napadený rozsudek Nejvyššího soudu, body 47-51), přičemž konstatoval (tamtéž, bod 50), že "závěr odvolacího soudu, že se závaznost rozsudku vydaného v incidenčním sporu nemůže uplatnit mimo rámec probíhajícího insolvenčního řízení a pravomocný rozsudek v incidenčním sporu tak v zásadě nemá přesah mimo vlastní insolvenční řízení, má obecnou platnost jen ve vztahu k odporovým sporům", tj. nikoliv ve vztahu ke sporům, jimiž se vymezuje rozsah majetkové podstaty, do nějž patří rovněž spor o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu [srov. § 159 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona].

23. Ve vztahu k výsledku napadeného rozhodnutí (shora uvedený čtvrtý procesní krok) Ústavní soud uvádí, že jej nelze považovat za překvapivý, neboť je plně v souladu se závěry plynoucími z předchozí ustálené dovolací judikatury (srov. např. usnesení 28 Cdo 1965/2018 ze dne 13. 8. 2018; srov. napadený rozsudek Nejvyššího soudu, body 43-45). Tyto závěry dovolacího soudu jsou nadto přijímány i v komentářové literatuře, jež ve vztahu k § 289 odst. 3 insolvenčního zákona potvrzuje, že "platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou na neplatnost smlouvy podanou u insolvenčního soudu. Toto pravidlo nelze obcházet pozdějším podáním žaloby na určení vlastnického práva." (srov. Sprinz, P. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023).

24. Závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka nemůže úspěšně zpochybnit platnost kupní smlouvy uzavřené mezi vedlejší účastnicí řízení a insolvenčním správcem žalobou o určení vlastnického práva, je odvozen z kontextu předchozích rozhodnutí a Ústavní soud na něm nespatřuje cokoliv protiústavního, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Nejvyšší soud totiž vycházel z toho, že obecné soudy v předchozím řízení zamítly stěžovatelčinu žalobu na neplatnost kupní smlouvy, přičemž vysvětlil, že řízení o tomto incidenčním sporu nebylo možné obnovit s tím, že rozhodnutí o zamítnutí žaloby vyvolává účinky i po skončení insolvenčního řízení, což v konečném důsledku - vzhledem k tomu, že tady nadále existuje zamítavé rozhodnutí vydané v incidenčním sporu - vylučuje možnost uplatnění "klasické" určovací žaloby.

25. Ústavní soud navíc zohlednil případnou připomínku Nejvyššího soudu týkající se ochrany práv nabytých v dobré víře (zásada quieta non movere). Lze jen zopakovat, že byla-li by s mnohaletým odstupem mimo shora předestřený zákonný rámec zpochybněna platnost nabytí majetku z majetkové podstaty prodejem mimo dražbu, byla by tím podstatně zasažena právní jistota osob, které - obdobně jako vedlejší účastnice řízení - v dobré víře nabývají majetek z majetkové podstaty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, bod 57).

26. V projednávané věci je nesporné, že stěžovatelka byla postižena důsledky nezákonně vedeného insolvenčního řízení. Ústavní soud současně nepřehlédl, že stěžovatelka nezůstala zcela bez ochrany, na což ji ostatně upozornil již Nejvyšší soud (srov. tamtéž, bod 59), neboť i když se nemohla úspěšně domoci určení vlastnického práva k nemovitostem, byla jí při splnění podmínek předvídaných zákonem o odpovědnosti státu nadále zachována možnost domáhat se náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem insolvenčního soudu. Této možnosti si navíc stěžovatelka byla dobře vědoma, o čemž svědčí mj. její stanovisko uplatněné v průběhu odvolacího řízení vedeného u vrchního soudu proti usnesení insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení - srov. usnesení ze dne 10. 2. 2021, č. j. 1 VSPH 14/2021-A-83, bod 5. Stěžovatelka tak byla sice postižena, ale zároveň nezůstala bez právní ochrany a prostředků, jak dosáhnout alespoň kompenzace. Pokud by Nejvyšší soud zvolil jiný postup, kterým by zasáhl do již nabytých práv, narušil by princip právní jistoty a postupy insolvenčního řízení v jejich samotných základech. Jeho preferování ochrany nabytých práv před právy stěžovatelky je proto ústavně akceptovatelné.

27. Ústavní soud závěrem konstatuje, že ačkoliv stěžovatelka může výsledek řízení vnímat jako nespravedlivý, s ohledem na odůvodnění jednotlivých k němu směřujících, na sebe logicky navazujících a výše popsaných procesních kroků, jakož i s ohledem na ochranu v dobré víře nabytých práv vedlejší účastnice řízení, je tento výsledek ústavně konformní.


V. Závěr

28. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu

Nesouhlas s odůvodněním ve věci sp. zn. III. ÚS 1944/24

Nesouhlasím s odůvodněním tohoto rozhodnutí, neboť neodpovídá na srozumitelně formulovanou argumentaci stěžovatelky. Stěžovatelka po celou dobu řízení namítá, že přišla o vlastnictví ke svým nemovitostem v nezákonně vedeném insolvenčním řízení, rozhodnutí soudů (okresního a Nejvyššího) by byla stejná v situaci, kdyby insolvenční řízení bylo řádné. Jinými slovy - pokud vlastník nemovitosti pozbyde vlastnictví v nezákonně vedeném insolvenčním řízení, má podle napadené argumentace Nejvyššího soudu po jeho ukončení zcela stejnou pozici, jako vlastník, jehož insolvenční řízení bylo vedeno v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí (a v jemu předcházejících) vytvořil konstrukci, podle které nelze žádným způsobem napadnout rozhodnutí vydané v incidenčním sporu o platnosti kupní smlouvy (tj. v rámci insolvenčního řízení) po ukončení insolvenčního řízení, bez ohledu na to, že insolvenční řízení skončilo z důvodu jeho nezákonnosti. Zároveň však trvá na tom, že toto rozhodnutí (o platnosti kupní smlouvy, které bylo vydáno v rámci nezákonného insolvenčního řízení) vyvolává účinky i po skončení insolvenčního řízení. Není však možné ho napadnout "klasickou" určovací žalobou. Tato konstrukce zakládá nemožnost přezkumu rozhodnutí, u něhož je zjevné, že bylo vydáno v rámci řízení, které bylo pravomocně označeno za nezákonné a jeho důsledky se negativně projevily v právní sféře stěžovatelky (pozbyla vlastnictví ke svým nemovitostem), aniž dává jasnou odpověď na důvod přednosti ochrany nového nabyvatele a na to, jak bude kompenzován zásah do práv stěžovatelky. Nejvyšší soud pouze povrchně, bez bližšího odůvodnění, odkazuje na nutnost ochrany práv nabyvatele nemovitosti a zachování důvěry v insolvenční řízení. Zmiňuje teoretickou možnost odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., aniž se zabývá např. během lhůt a dalšími podmínkami.

V argumentaci Nejvyššího soudu a též v odůvodnění usnesení Ústavního soudu je potlačena zásadní skutečnost, že nemovitosti stěžovatelky byly převedeny na třetí osobu v rámci nezákonně vedeného insolvenčního řízení, stěžovatelka po zastavení insolvenčního řízení vyčerpala všechny dostupné právní prostředky pro revizi rozhodnutí vydaného v rámci nezákonného řízení. Tato skutečnost se v rozhodnutí sice konstatuje, ale dále se již v úvahách, na kterých je založeno toto rozhodnutí, nepromítá. Naopak je zdůrazňováno, že stěžovatelka se snaží domoci vyslovení neplatnosti kupní smlouvy poté, kdy předtím s touto žalobou neuspěla. Bez vyhodnocení toho, že rozhodnutí o platnosti kupní smlouvy bylo vydáno v rámci nezákonně vedeného insolvenčního řízení.

Stěžovatelka považuje za protiprávní, aby rozhodnutí, které bylo vydáno v rámci nezákonně vedeného řízení, mělo zásadní právní účinky, které nelze nijak zpochybnit. Srozumitelně to popisuje v ústavní stížnosti a v tomto odůvodnění nedostává žádnou odpověď. Ústavní soud pouze odkazuje na části odůvodnění soudů, které stěžovatelka nijak nezpochybňuje. S tímto způsobem odůvodnění rozhodnutí nesouhlasím.

Ústavní soud v závěru rozhodnutí připouští, že stěžovatelka byla postižena. Obecné odkazy na princip právní jistoty a nutnost důvěry v insolvenční řízení považuji v případě stěžovatelky, která pozbyla vlastnické právo k nemovitostem v nezákonně vedeném insolvenčním řízení, za nepřesvědčivé.
Vymezuji se pouze proti odůvodnění a nikoliv výroku, neboť v této fázi řízení již z mého pohledu stěžovatelka vlastnické právo k nemovitostem nenabyde. Má však právo na odpověď na jí vznášené otázky (zejména porovnání zásahu do jejích práv a do práv nabyvatele nemovitostí v dobré víře), které jí mohl poskytnout alespoň Ústavní soud.

V Brně dne 22. října 2024


Daniela Zemanová