III.ÚS 359/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Luďka Kratochvíla, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Dirhanem, advokátem, sídlem Chvalova 1696/10, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2024 č. j. 28 Cdo 2385/2024-266, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2024 č. j. 16 Co 1/2024-205 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. září 2023 č. j. 4 C 97/2020-181, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Zuzany Žďárkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a připojených listin vyplývá, že Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "soud prvního stupně"), jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 171 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se zaplacení uvedené částky domáhal z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vedlejší účastnici tím, že užívá nemovité věci specifikované v rozhodnutích v období od května 2017 do května 2020 nad rámec svého spoluvlastnického podílu na těchto nemovitostech.

3. Soud prvního stupně rozhodoval v této věci v pořadí třetím rozsudkem, když jeho dvě předchozí vyhovující rozhodnutí byla odvolacím soudem zrušena. V napadeném rozsudku dospěl k závěru, že vedlejší účastnice po celé rozhodné období předmětné nemovitosti fakticky neužívala, nemohla je tedy ani užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a navíc nemovitosti nebyly způsobilé k užívání. Proto soud prvního stupně dovodil, že na straně vedlejší účastnice nemohlo ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku vzniknout bezdůvodné obohacení, které by měla stěžovateli vydat a žalobu zamítl jako nedůvodnou. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.

4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. Dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení v souladu s judikaturou. Pokud jde o námitku stěžovatele, že nebylo postupováno podle § 118a o. s. ř., Nejvyšší soud vysvětlil, že odvolací soud v dané věci rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu, a nikoliv z důvodu neunesení důkazního břemene; poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. tak nebylo na místě. Na stěžovatelem předložené otázce povinnosti nájemce platit nájemné v případě zhoršení stavebně technického stavu pronajaté nemovitosti rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo, neboť předmětem řízení nebyla úhrada dlužného nájemného. Další argumenty stěžovatele se týkají skutkových, nikoliv právních závěrů, a tudíž se jimi nemohl Nejvyšší soud zabývat. Dovolání stěžovatele nebylo přípustné ani co do části týkající se výroku odvolacího soudu o nákladech řízení vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

5. Stěžovatel založil svou ústavní stížnost na podrobné rekapitulaci provádění a hodnocení důkazů, která má podpořit jeho tvrzení, že nemovité věci byly vedlejší účastnicí v rozhodném období užívány nad rámec jejího spoluvlastnického podílu. Tvrdí, že skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a v důsledku tzv. opomenutých důkazů jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Poukázal dále na to, že nebylo postupováno podle § 118a o. s. ř., že byl přerušen ze strany odvolacího soudu při přednesu své závěrečné řeči s odůvodněním, že to co sděluje je zbytečné. K porušení vlastnického práva stěžovatele mělo pak dojít závěrem soudů, že nájemce není povinen hradit sjednané nájemné v případě, že předmět nájmu trpí vadami.

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

7. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.

8. Obecné soudy řádně provedly dokazování a přesvědčivě s odkazem na konkrétní důkazy odůvodnily závěr, že vedlejší účastnice fakticky neužívala společnou věc vůbec, a ani bez právního důvodu nad rámec svého spoluvlastnického podílu, tudíž k žádnému obohacení na její straně, které by měla stěžovateli vydat, nedošlo a ani dojít nemohlo. Jak je výše uvedeno, Ústavní soud nemůže libovolně přehodnocovat důkazy, ledaže se obecné soudy dopustí neústavního pochybení. Stěžovatel v ústavní stížnosti však nepředkládá žádné ústavněprávní argumenty, na jejichž základě by bylo možné usoudit, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Podstata jeho argumentace spočívá pouze ve spojení námitek, které již uplatnil v předchozím řízení s odkazy na ustanovení Listiny upravující principy práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnického práva.

9. Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, nutno konstatovat, že stěžovatel vůči jeho závěrům o nepřípustnosti dovolání žádné konkrétní námitky neuvádí vyjma obecného tvrzení, že tento soud spolu se soudem odvolacím "posvětil" postup soudu prvního stupně, který stěžovatele nepoučil ve smyslu § 118a o. s. ř. či ve vztahu ke kritice provedeného dokazování pouze konstatoval, že se tím nemůže zabývat, neboť se jedná o skutkovou otázku. Ústavní soud k tomu uvádí, že dovolací soud svůj závěr ohledně nepřípustnosti dovolání srozumitelně a racionálně vyložil ve vztahu ke všem dovolacím námitkám stěžovatele, a to včetně stěžovatelem tvrzeného zásahu odvolacího soudu do jeho závěrečné řeči. V tomto případě se jednalo o poukaz na vady řízení, kterými se dovolací soud může zabývat jen v případě přípustnosti dovolání (blíže bod 12. napadeného rozhodnutí). Ústavní soud nespatřuje v závěrech dovolacího soudu nic, co by představovalo tvrzený zásah do základních práv stěžovatele.

10. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávané věci neshledal v napadených rozhodnutích žádný deficit, který by zakládal porušení některého ústavně zaručeného práva stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou výrazy nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů.

11. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2025


Milan Hulmák v. r.
předseda senátu