KLÍČOVÉ TÉMA[1]  

Článek 5 a 34
Postavení oběti z hlediska stížností podle článku 5 ve vztahu k odškodnění/uznání porušení ze strany vnitrostátních soudů

(Naposledy aktualizováno: 28/02/2023)

Úvod

Při zkoumání postavení oběti, pokud jde o stížnosti podle článku 5, Soud shledal, že samotné přiznání odškodnění obecně k zajištění nápravy nepostačuje: je třeba, aby vnitrostátní soudy posoudily konkrétní stížnosti stěžovatelů podle tohoto ustanovení a/nebo výslovně či implicitně uznaly porušení tohoto ustanovení. V některých případech však Soud shledal, že dostatečné uznání porušení článku 5 ze strany vnitrostátních soudů lze dovodit z celkového posouzení okolností případu.

Toto klíčové téma si klade za cíl zjistit a rozebrat nuance přístupu Soudu v těchto případech.

Zásady vyplývající z judikatury

Obecně platí, že rozhodnutí nebo opatření příznivé pro stěžovatele v zásadě nestačí k tomu, aby ztratil postavení „oběti“, pokud vnitrostátní orgány výslovně nebo v podstatě neuznaly porušení Úmluvy a následně nezjednaly nápravu (Dalban proti Rumunsku [velký senát], 1999, § 44; Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], 2006, § 179–180). Zjednaná náprava musí být přiměřená a dostatečná. Pouze v případě, že jsou tyto podmínky splněny, brání posouzení stížnosti subsidiární povaha ochranného mechanismu Úmluvy (Rooman proti Belgii [velký senát], 2019, § 129 a 132; Selahattin Demirtaş proti Turecku (č. 2) [velký senát], 2020, § 218 a 220).

V souvislosti s nezákonným zadržováním Soud obecně shledal, že vyplacení odškodnění z důvodu zastavení trestního řízení nebo zproštění obžaloby není způsobilé napravit porušení článku 5, pokud takový postup nepředstavoval, ani nemohl představovat posouzení a/nebo dostatečné uznání konkrétních stížností stěžovatelů podle tohoto ustanovení (Labita proti Itálii [velký senát], 2000, § 143–144; Dubovtsev a ostatní proti Ukrajině, 2021, § 68 obsahující další odkazy). Samotné přiznání odškodnění proto neznamená, že vnitrostátní orgány konstatovaly, že zadržování nesplňovalo požadavky článku 5 Úmluvy (Labita proti Itálii [velký senát], 2000, § 143; Lyubushkin proti Rusku, 2015, § 49–52). Pouhé zohlednění délky vazby při stanovení výše odškodnění nebylo shledáno dostačujícím s ohledem na absenci odpovídajícího výslovného nebo implicitního uznání nedodržení čl. 5 odst. 3 (tamtéž).

Soud však tento přístup v některých případech, kdy na základě celkového posouzení okolností bylo možné dovodit, že vnitrostátní orgány dostatečně jasně uznaly porušení článku 5, upravil (Dimo Dimov a ostatní proti Bulharsku, 2020, § 54; Dubovtsev a ostatní proti Ukrajině, 2021, § 59–61; Shipovikj proti Severní Makedonii (rozhodnutí), 2021, § 50–51). To může zahrnovat posouzení povahy dotčeného práva, důvodů, které vnitrostátní orgány uvedly ve svém rozhodnutí, a trvání nepříznivých důsledků pro stěžovatele po vydání rozhodnutí (Ščensnovičius proti Litvě, 2018, § 89). Uznání nepřiměřené délky řízení tak lze například považovat za přiměřené uznání nepřiměřené délky vazby (tamtéž, § 91; srov. naproti tomu Malkov proti Estonsku, 2010, § 41). Závěry vnitrostátního soudu ohledně zákonnosti zbavení svobody by rovněž mohly znamenat, že došlo k uznání – alespoň v podstatě – porušení práv stěžovatele podle čl. 5 odst. 3 (Bulaç proti Turecku, 2021, § 51; İlker Deniz Yücel proti Turecku, 2022, § 71).

Kromě toho lze pro tyto účely považovat za dostatečné i faktické uznání nepřiměřené délky vazby stěžovatele,  i když k uznání došlo v průběhu řízení o určení výše odškodnění. Skutečnost, že odškodnění je přiznáno podle právního základu, kterým je zastavení řízení nebo zproštění obžaloby, se v této souvislosti nezdá být obzvlášť důležitá, pokud došlo k dostatečnému uznání porušení (Dimo Dimov a ostatní proti Bulharsku, 2020, § 54; Shipovikj proti Severní Makedonii (rozhodnutí), 2021, § 50–51). Povaha a výše přiznaného odškodnění, jakož i argumenty, které vnitrostátní soudy použily při přiznání odškodnění, mohou být pro Soud při posuzování, zda došlo k dostatečnému uznání porušení, stejně důležitými faktory (tamtéž).

Pokud jde o „přiměřenou“ a „dostatečnou“ povahu nápravy, kterou je třeba zjednat, dospěl Soud k závěru, že závisí na všech okolnostech případu, zejména s ohledem na povahu dotčeného porušení Úmluvy (Selami a ostatní proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, 2018, § 95–96; Shipovikj proti Severní Makedonii (rozhodnutí), 2021, § 48). Obecně platí, že náprava k tomu, aby byla přiměřená a dostatečná, vyžaduje přiznání náhrady škody (Moskovets proti Rusku, 2009, § 50). Při posuzování dostatečné výše přiznaného odškodnění Soud přihlédne ke své vlastní praxi ve srovnatelných situacích týkajících se nezákonného zadržování (Staykov proti Bulharsku, 2006, § 91–92; Vedat Doğru proti Turecku, 2016, § 39–40; Bilal Akyıldız proti Turecku, 2020, § 42). Odpovídající náprava nicméně nemusí nutně znamenat odškodnění v penězích: za dostatečné zadostiučinění lze považovat i snížení trestu uloženého stěžovateli (Ščensnovičius proti Litvě, 2018, § 92; Porchet proti Švýcarsku (rozhodnutí), 2019, § 21–26; srov. naproti tomu Malkov proti Estonsku, 2010, § 40).

Významné příklady

  • Selahattin Demirtaş proti Turecku (č. 2) [velký senát], 2020 – zjištění Ústavního soudu, že rozhodnutí o dalším trvání vazby stěžovatele neobsahovala dostatečné odůvodnění, shledal Soud jako rozhodnutí, které v sobě neobsahovalo uznání, že původní rozhodnutí o vazbě stěžovatele bylo v rozporu s čl. 5 odst. 3. Nedošlo tedy k uznání porušení práva chráněného tímto ustanovením (§ 222) – postavení oběti bylo uznáno;
  • Staykov proti Bulharsku, 2006 – při přiznání odškodnění vnitrostátní soud poukázal, byť stručně, na nepřiměřenou délku vyšetřovací vazby stěžovatele. Kromě toho byla výše přiznaného odškodnění stěžovatele shledána přiměřenou a dostatečnou (§ 90–93) – ztráta postavení oběti;
  • Malkov proti Estonsku, 2010 – vnitrostátní soud sice ve svém rozsudku zmínil dlouhou dobu vazby stěžovatele, ale učinil tak proto, aby dospěl k závěru, že délka trestního řízení nebyla přiměřená. Kromě toho nebylo snížení trestu stěžovatele shledáno jako dostatečná náprava porušení článku 5 Úmluvy (§ 41) – postavení oběti bylo uznáno;
  • Shkarupa proti Rusku, 2015 – vnitrostátní soud sice ve svém rozsudku odkázal na článek 5, ale neshledal vazbu stěžovatele nezákonnou proto, že by byla v rozporu s tímto ustanovením, nýbrž proto, že byl zproštěn obžaloby. Délka vazby byla zohledněna při výpočtu výše odškodnění, ale rozsudek neobsahoval uznání, že by byla nepřiměřeně dlouhá nebo že by rozhodnutí nařizující další trvání vazby stěžovatele nebylo založeno na odpovídajících a dostatečných důvodech (§ 77) – postavení oběti bylo uznáno;
  • Lyubushkin proti Rusku, 2015 – vnitrostátní soud sice vyhověl stěžovatelovu nároku na náhradu nemajetkové újmy, ale shledal stěžovatelovu vazbu nezákonnou nikoli proto, že by byla v rozporu s požadavky stanovenými v čl. 5 odst. 3 Úmluvy, ale proto, že byl zproštěn obžaloby. Délka stěžovatelovy vyšetřovací vazby byla zohledněna pouze při výpočtu výše odškodnění, ale v příslušném rozsudku nebylo výslovně ani implicitně uznáno, že byla nepřiměřeně dlouhá nebo že rozhodnutí nařizující další trvání vazby stěžovatele nebylo založeno na odpovídajících a dostatečných důvodech (§ 51) – postavení oběti bylo uznáno;
  • Ščensnovičius proti Litvě, 2018 – s odkazem na zjištění, že stěžovatel byl dlouhou dobu držen ve vyšetřovací vazbě a že délka trestního řízení byla nedůvodná, Soud konstatoval, že vnitrostátní soud dostatečně uznal porušení článku 5 Úmluvy. Navíc bylo snížení trestu shledáno jako dostatečná náprava (§ 90–92) – ztráta postavení oběti;
  • Dimo Dimov a ostatní proti Bulharsku, 2020 – Soud konstatoval, že podle ustálené vnitrostátní judikatury má zastavení trestního stíhání rovněž za následek nezákonnost vyšetřovací vazby a za konkrétních okolností případu Nejvyšší kasační soud v podstatě s ohledem na čl. 5 odst. 3 Úmluvy nepřiměřenost délky vazby uznal. Povaha a výše odškodnění byly rovněž shledány přiměřenými a dostatečnými (§ 54–55) – ztráta postavení oběti. Soud však rozhodl, že stěžovatel neztratil postavení oběti, pokud jde o stížnosti podané podle čl. 5 odst. 4 a 5 Úmluvy, neboť tyto otázky nebyly v tomto případě vnitrostátními soudy řešeny, ani implicitně, ani výslovně (§ 58);
  • Bilal Akyıldız proti Turecku, 2020 – vnitrostátní soud shledal, že vazba stěžovatele byla neoprávněná, a přiznal odškodnění pouze na základě toho, že byl obžaloby zproštěn, aniž by zkoumal, zda vazba stěžovatele byla procesně vadná nebo zda byla založena na důvodném podezření, že spáchal trestný čin, z něhož byl obviněn. Kromě toho Soud shledal, že částka přiznaná v souvislosti s náhradou nemajetkové újmy je výrazně nižší než částky, které přiznává v obdobných případech týkajících se nezákonné vazby (§ 42) – postavení oběti bylo uznáno;
  • Dubovtsev a ostatní proti Ukrajině, 2021 – kárné řízení proti soudcům, kteří rozhodli o vazbě stěžovatelů (iniciované samotnými stěžovateli), po němž bylo rozhodnuto, že protiprávní jednání jednoho ze soudců vedlo k protiprávní vazbě některých z dotčených stěžovatelů, Soud shledal za dostatečné uznání, že vazba stěžovatelů byla protiprávní a svévolná (§ 60–61). V úvahu byla vzata i skutečnost, že stěžovatelé nezpochybnili přiměřenost odškodnění (§ 62) – ztráta postavení oběti;
  • Shipovikj proti Severní Makedonii (rozhodnutí), 2021 – ačkoli bylo odškodnění přiznáno podle ustanovení zákona upravujících přiznání odškodnění po zrušení trestního obvinění, Soud konstatoval, že závěry vnitrostátních soudů obsahují jasné uznání, že vazba stěžovatelů byla nespravedlivá. Zejména poukázal na komplexní povahu přiznaného odškodnění v tom smyslu, že se týkalo „veškerých škodlivých důsledků v nemajetkové sféře“ stěžovatelů a zohlednilo „veškeré okolnosti případu“. Soud rozhodl, že odškodnění přiznané za zastavení trestního stíhání stěžovatelů je neoddělitelné od jakéhokoli odškodnění, na které by mohli mít nárok v důsledku neoprávněného zbavení svobody (§ 50–51). Kromě toho bylo odškodnění v penězích shledáno přiměřeným (§ 52–53) – ztráta postavení oběti;
  • Bulaç proti Turecku, 2021 – závěry vnitrostátního soudu ohledně zákonnosti zbavení svobody znamenaly, že došlo k uznání porušení práv stěžovatele podle čl. 5 odst. 3, přinejmenším co do podstaty (§ 51). S ohledem na délku vazby stěžovatele však Soud shledal, že přiznané odškodnění je ve vztahu k okolnostem případu zjevně nedostatečné (§ 53; viz též İlker Deniz Yücel proti Turecku, 2022, § 71–74) – postavení oběti bylo uznáno;
  • Yapuquan proti Turecku (rozhodnutí), 2022 – závěry Ústavního soudu ohledně zákonnosti zbavení svobody představovaly výslovné uznání porušení článku 5 (§ 78–79). Pokud jde o přiznané odškodnění, ačkoli bylo nižší než to, které by Soud přiznal ve srovnatelných situacích, nebylo zjevně nepřiměřené vzhledem ke zvláštním okolnostem případu: stěžovateli byla umožněna neomezená komunikace s vnějším světem, v prostorách vazby měl k dispozici komunikační zařízení a nebyla mu omezena možnost lékařské péče (§ 81) – ztráta postavení oběti.

Další odkazy

Průvodce judikaturou:

Další klíčová témata:

KLÍČOVÉ ODKAZY NA JUDIKATURU

Zásadní případ:

  • Labita proti Itálii [velký senát], č. 26772/95, ESLP 2000-IV (postavení oběti bylo uznáno);
  • Rooman proti Belgii [velký senát], č. 18052/11, 31. ledna 2019 (postavení oběti bylo uznáno);
  • Dimo Dimov a ostatní proti Bulharsku, č. 30044/10, 7. července 2020 (ztráta postavení oběti ve vztahu ke stížnosti podle čl. 5 odst. 3; postavení oběti uznáno ve vztahu ke stížnostem podle čl. 5 odst. 4 a 5);
  • Dubovtsev a ostatní proti Ukrajině, č. 21429/14 a 9 dalších, 21. ledna 2021 (devět žadatelů ztratilo postavení oběti, u zbývajících bylo postavení oběti uznáno).

Další případy podle článku 5:

[1] Vypracováno kanceláří Soudu. Pro Soud není závazné. 
Původní text je použit se souhlasem Rady Evropy (Sekce pro vztahy s veřejností a publikaci) a Evropského soudu pro lidská práva (Oddělení správy znalostí). Tento překlad byl zveřejněn na základě dohody s Radou Evropy a Evropským soudem pro lidská práva a je výhradní odpovědností Ministerstva spravedlnosti České republiky.