Klíčové téma[1]

Práva dítěte:
Právo na styk

(Naposledy aktualizováno: 31/08/2024)

Úvod

Vzájemné užívání společnosti rodiče a dítěte představuje základní prvek rodinného života (Strand Lobben a ostatní proti Norsku [velký senát], 2019, § 202), i když se vztah mezi rodiči rozpadl (Baškys proti Litvě, 2022, § 41). Navíc i v případech, kdy stěžovateli a jeho dítěti nebylo díky pravidelnému kontaktu odepřeno „vzájemné užívání společnosti druhého“, Soud zdůraznil, že v rámci pozitivního kontaktu je velice důležitá  jak četnost, tak kvalita upraveného styku, včetně přespávání, styku při významných příležitostech a během prázdnin, je-li to podle všeho v nejlepším zájmu dítěte; jelikož takový kontakt může posílit jejich vzájemný vztah a umožnit jim smysluplně trávit společný čas (Popadić proti Srbsku, 2022, § 87).

Pokud jde o rodinný život dítěte, Soud opakovaně konstatoval, že panuje široká shoda, a to i na poli mezinárodního práva, na tom, že ve všech rozhodnutích týkajících se dětí je prvořadý jejich nejlepší zájem. Soud totiž zdůraznil, že v případech týkajících se péče o děti a omezení styku musí mít zájem dítěte přednost před všemi ostatními hledisky (Strand Lobben a ostatní proti Norsku [velký senát], 2019, § 204).

Použitelnost článku 8 Úmluvy 

  • Použitelnost článku 8 na věci týkající se stykových práv vyžaduje posouzení existence rodinné vazby, a to vazby mezi rodičem a dítětem. Pojem rodinného života není omezen na vztahy založené manželstvím a může zahrnovat také faktické rodinné vazby. Ačkoli zpravidla bude pro existenci takového vztahu vyžadováno společné soužití, výjimečně mohou k prokázání toho, že vztah je dostatečný pro vytvoření faktické rodinné vazby, sloužit i jiné faktory. Otázky práva na styk byly vzneseny např. v následujících věcech:
  • Nerezidentní rodiče po rozvodu, jejichž právo na styk s dětmi bylo omezeno (Luca proti Moldavsku, 2023, § 85).
  • Rodiče ve vztahu ke zletilému dítěti, jež má omezenou svéprávnost z důvodu zdravotního postižení: Soud uznal možnou existenci „rodinného života“ mezi rodiči a zletilým dítětem, „je-li prokázána existence dalších faktorů závislosti, mimo běžné citové vazby“ (Bierski proti Polsku, 2022, § 39–41 a 46–47).
  • Biologičtí otcové: tato zásada se dle názoru Soudu použije rovněž na vztah mezi biologickým otcem a dítětem narozeným mimo partnerský vztah. V tomto ohledu nemůže být článek 8 vykládán tak, že chrání pouze existující „rodinný život“, ale odůvodňují-li to okolnosti, musí se vztahovat i na potenciální vztah, jenž může vzniknout mezi biologickým otcem a dítětem narozeným mimo partnerský vztah. Relevantními faktory v tomto ohledu jsou povaha vztahu mezi biologickým rodičem a prokazatelný zájem a závazek biologického otce vůči dítěti jak před narozením, tak po něm (A a ostatní proti Itálii, 2023, § 73). V obdobných případech Soud rozhodl, že článek 8 Úmluvy se může vztahovat i na potenciální rodinný vztah, pokud skutečnost, že se rodinný život zcela nerozvinul nelze přičítat stěžovateli (Katsikeros proti Řecku, 2022, § 47–48;  Schneider proti Německu, 2011, § 81).
  • Prarodiče: za normálních okolností je vztah mezi prarodiči a vnoučaty svou povahou a intenzitou odlišný od vztahu mezi rodičem a dítětem, a tedy ze samotné podstaty obvykle vyžaduje nižší stupeň ochrany (Kruškić proti Chorvatsku (rozhodnutí), 2014, § 110; T. A. a ostatní proti Moldavsku, 2021, § 50, T. S. a J. J. proti Norsku (rozhodnutí), 2016, § 23–24). Pokud se však prarodiče o dítě starali od jeho narození a chovali se ve všech ohledech jako jeho rodiče, náleží jim stejný stupeň ochrany jako rodičům (Terna proti Itálii, 2021, § 64).
  • Pěstouni: Soud shledal, že vztah mezi pěstounskou rodinou a dítětem v pěstounské péči, pokud spolu žili mnoho měsíců, lze podřadit pod pojem rodinného života i přes chybějící biologické vazby. Soud zohlednil skutečnost, že mezi pěstounskou rodinou a dítětem se vytvořilo silné citové pouto, obdobné vztahu rodiče a dítěte, přičemž pěstounská rodina se ve všech ohledech chovala jako vlastní rodina dítěte (V. D. a ostatní proti Rusku, 2019, § 91–92; Nazarenko proti Rusku, 2015, § 57–58).
  • Sociální rodiče: Soud tuto zásadu uplatnil také v případě (bývalého) partnera/manžela rodiče, který není biologickým ani matrikovým rodičem dítěte, ale o dítě pečuje nebo se podílí na jeho výchově – takový vztah se často označuje jako „sociální rodičovství“ (Vinškovský proti České republice (rozhodnutí), 2023, § 40, Callamand proti Francii, 2022, § 20–22).

Zda přezkoumávat věc z hlediska negativních nebo pozitivních závazků

Ačkoli předmětem článku 8 je v zásadě chránit jednotlivce před svévolnými zásahy orgánů veřejné moci, neukládá státu pouze povinnost zdržet se takových zásahů: vedle tohoto primárně negativního závazku mohou existovat i pozitivní závazky vyplývající z účinného respektování soukromého života (J. N. proti Polsku, 2022, § 145; Ribić proti Chorvatsku, 2015, § 89).

Soud uznal, že v oblasti stykových práv nelze určit přesnou hranici mezi pozitivními a negativními závazky státu podle článku 8. Použitelné zásady jsou ovšem obdobné. V obou případech musí být především zohledňována spravedlivá rovnováha mezi obecným zájmem a zájmy jednotlivce, jíž je třeba dosáhnout; v obou kontextech požívá stát určitý prostor pro uvážení (M. H. proti Polsku, 2022, § 65) a rozhodovací proces musí poskytovat potřebnou ochranu i zájmům rodičů (Popadić proti Srbsku, 2022, § 85).

 

Opatření představující zásah:

  • Vnitrostátní opatření bránící užívání vzájemné společnosti rodiče a dítěte představují zásah do práv chráněných článkem 8 Úmluvy (Baškys proti Litvě, 2022, § 41; K. a T. proti Finsku [velký senát], 2001, § 151). Rozhodnutí omezující práva stěžovatele na styk představují zásah do jeho práva na rodinný život zaručeného článkem 8 (Bîzdîga proti Moldavsku, 2023, § 55; A. M. a ostatní proti Rusku, 2021, § 51; R. M. proti Lotyšsku, 2021, § 102). Obdobně umístění dítěte do péče státu a následné neumožnění kontaktů mezi dítětem a rodičem představuje zásah do práva na rodinný život (E. M. a ostatní proti Norsku, 2022, § 50–51).
  • Zásah do práva na respektování soukromého života mohou představovat rovněž rozhodnutí o omezení styku stěžovatele s jeho dítětem (Katsikeros proti Řecku, 2022, § 49). 

 

Situace, v nichž se aktivují pozitivní závazky:

Následující situace jsou v zásadě zkoumány z pohledu pozitivních závazků států:

  • Obecně lze říci, že pokud mezi rodiči vzniknou spory ohledně kontaktu s dítětem, Soud posuzuje, zda problémy při výkonu soudních rozhodnutí upravujících styk mezi stěžovatelem a jeho dítětem dosáhly intenzity porušení práva stěžovatele na respektování jeho rodinného života, právě ve světle pozitivních závazků státu podle článku 8 (Baškys proti Litvě, 2022, § 41). Je-li proto tvrzené porušení článku 8 důsledkem odloučení stěžovatele od druhého rodiče dítěte, a není-li přímo důsledkem rozhodnutí nebo aktu orgánu veřejné moci, je třeba posoudit věc ve světle pozitivních závazků státu podle článku 8 (Vinškovský proti České republice (rozhodnutí), 2023, § 44–45; Honner proti Francii, 2020, § 53, s dalšími odkazy).
  • Nepřiměřená délka vnitrostátního řízení, v němž se rozhoduje o svěření dítěte do péče a úpravě styku, spadá do přezkumu v rámci pozitivních závazků státu (Ribić proti Chorvatsku, 2015, § 91; ale srov. M. H. proti Polsku, 2022, § 65).
  • Nevykonávání soudních rozhodnutí, jimiž bylo stěžovateli přiznáno právo na styk, je třeba posuzovat ve světle pozitivního závazku státu podle článku 8 umožnit rodiči vídat se se svým dítětem a navázat s ním pravidelný a smysluplný kontakt. V takových případech je úkolem Soudu posoudit, zda vnitrostátní orgány přijaly veškerá opatření, která po nich bylo možné za daných okolností rozumně požadovat k zachování vztahu mezi stěžovatelem a jeho dítětem, a dále prověřit způsob, jakým se zasadily o umožnění jejich vzájemného styku v souladu s příslušnými vnitrostátními rozhodnutími (Anagnostakis proti Řecku, 2023, § 55; I. S. proti Řecku, 2023, § 84).

 

Zásady vyplývající z aktuální judikatury

V kontextu negativních i pozitivních závazků musí Soud posoudit, zda byly důvody uvedené příslušnými vnitrostátními orgány k odůvodnění jejich rozhodnutí ve světle případu jako celku „relevantní a dostatečné“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Za tímto účelem musí Soud ověřit, zda  vnitrostátní soudy zevrubně zkoumaly celkové poměry rodiny a celou řadu faktorů, jež jsou především povahy faktické, emoční, psychologické, materiální a zdravotní, a zda provedly vyvážené a přiměřené posouzení příslušných zájmů každé osoby, přičemž musí setrvale usilovat o zjištění, jaké řešení by bylo nejlepší pro dítě (T. A. a ostatní proti Moldavsku, 2021, § 52; Strand Lobben a ostatní proti Norsku [velký senát], 2019, § 211).

Negativní závazky:

V případech týkajících se vnitrostátních opatření, jimiž je rodiči bráněno stýkat se s dítětem, Soud uznal, že orgány mají při posuzování nezbytnosti svěření dítěte do péče široký prostor pro uvážení. Veškerá další omezení, například omezení práva rodičů na styk s dítětem, a veškeré právní záruky, jejichž cílem je zajistit účinnou ochranu práva rodičů a dětí na respektování jejich rodinného života, však podléhají přísnější kontrole. Taková další omezení s sebou nesou nebezpečí, že rodinné vztahy mezi rodiči a malým dítětem budou fakticky zmařeny (Bîzdîga proti Moldavsku, 2023, § 58; Sommerfeld proti Německu [velký senát], 2003, § 62–63). Obdobné zásady se uplatní na případy týkající se rozhodnutí o právech prarodičů na styk (Q a R proti Slovinsku, 2022, § 95).

  • Soud musí při rozhodování o tom, zda odepření styku rodiče s jeho dítětem „bylo nezbytné v demokratické společnosti“, posoudit, zda ve světle případu jako celku byly důvody uvedené jako podklad rozhodnutí „relevantní a dostatečné“ (Katsikeros proti Řecku, 2022, § 57–63). V tomto ohledu musí Soud zohledňovat skutečnost, že vnímání adekvátnosti zásahu orgánu veřejné moci do péče o děti se v jednotlivých státech liší stát od státu v závislosti na takových faktorech, jako jsou tradice spojované s rolí rodiny a zásahy státu do rodinných záležitostí či dostupnost zdrojů pro veřejnoprávní opatření v této konkrétní oblasti. Rozhodující význam má však v každém případě úvaha, co je v nejlepším zájmu daného dítěte (Kilic proti Rakousku, 2023, § 122; Strand Lobben a ostatní proti Norsku [velký senát], 2019, § 210).
  • Při rozhodování o omezení kontaktu mají vnitrostátní orgány povinnost zohlednit stěžovatelem tvrzenou existenci domácího násilí, které je relevantním a povinně posuzovaným argumentem (Bîzdîga proti Moldavsku, 2023, § 62), stejně jako zranitelnost stěžovatele (A. I. proti Itálii, 2021, § 101–103).
  • Soud dále posoudí rozhodovací procesu orgánů veřejné moci, aby zjistil, zda byl veden tak, aby zajistil, že názory a zájmy biologických rodičů byly orgánům známy a náležitě zohledněny a že měli možnost včas uplatnit veškeré dostupné opravné prostředky (Strand Lobben a ostatní proti Norsku [velký senát], 2019, § 212–213).
  • Pokud jde o rozhodovací proces, Soud dospěl k závěru, že by bylo přehnané tvrdit, že vnitrostátní soudy jsou vždy povinny přibrat znalce z oboru psychologie k otázce navázání kontaktu s rodičem, který nemá dítě v péči, ale tato otázka závisí na konkrétních okolnostech každého případu, kdy je třeba náležitě zohlednit věk a vyspělost daného dítěte (tamtéž, § 213). V několika případech týkajících se dětí však Soud shledal, že rozhodovací proces nebyl spravedlivý, jelikož vnitrostátní orgány neopatřily znalecký posudek, ačkoli byl nezbytný pro posouzení vztahu dítěte s jeho rodiči nebo pro ověření, zda vyjádření dítěte odpovídají jeho skutečnému přání (Byčenko proti Litvě, 2023, § 116; viz také Omorefe proti Španělsku, 2020, § 54–56).
  • Otázka toho, zda jsou vnitrostátní soudy povinny dítě vyslechnout, závisí na konkrétních okolnostech každé věci, s řádným přihlédnutím k věku a vyspělosti dotyčného dítěte (Byčenko proti Litvě, 2023, § 106).

Pozitivní závazky:

Pozitivní závazky nedílně spjaté s účinným „respektováním“ rodinného života, v kontextu případů týkajících se práva na styk, zahrnují přijetí opatření určených k zajištění respektování rodinného života i ve sféře vztahů mezi jednotlivci, a to včetně poskytování regulatorního rámce soudního a vymáhacího systému chránícího práva jednotlivců, a v případě potřeby i provádění konkrétních kroků. Právo rodiče na to, aby v jeho prospěch byla přijata opatření směrující k opětovnému shledání s dítětem, a závazek vnitrostátních orgánů taková opatření provést se uplatní rovněž ve věcech, kdy mezi rodiči nebo jinými rodinnými příslušníky dětí vznikají spory o styk s dítětem a jeho bydliště (E. K. proti Lotyšsku, 2023, § 73). Tento rámec by měl umožnit státu přijmout opatření k opětovnému shledání rodiče a dítěte, a to i v případě konfliktu mezi oběma rodiči (A. T.  proti Itálii, 2021, § 66,  R. B.  a  M. proti Itálii, 2021, § 65; Terna proti Itálii, 2021, § 60; Boştină proti Rumunsku, 2016, § 55). Závazek vnitrostátních orgánů učinit opatření umožňující kontakt nerezidentního rodiče s dětmi však není absolutní: jedná se o povinnost vynaložit určité prostředky, nikoli dosáhnout určitého výsledku.

  • Pozitivní závazky států podle článku 8 Úmluvy zahrnují povinnost zavést nezbytné ochranné rámce, jimiž bude možné soudně upravit styk (viz např. Glaser proti Spojenému království, 2000, § 63; a nověji E. K. proti Lotyšsku, 2023, § 73, s dalšími odkazy).
  • Ohled na jednotu rodiny a sloučení rodiny v případě oddělení jsou neodmyslitelnými aspekty práva na respektování rodinného života podle článku 8. Proto v případě nařízení veřejné péče omezující rodinný život mají orgány pozitivní závazek přijmout opatření umožňující sloučení rodiny, jakmile to je rozumně proveditelné (Strand Lobben a ostatní proti Norsku [velký senát], 2019, § 205). Rozhodnutí o úpravě péče by mělo být považováno za dočasné opatření, které je třeba ukončit, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření týkající se přechodné péče by měla být v souladu s konečným cílem, kterým je opětovné sloučení biologických rodičů a dítěte. U tohoto typu případů je třeba přiměřenost opatření posuzovat podle rychlosti jeho provedení, neboť plynutí času může mít nenapravitelné důsledky pro vztahy mezi dítětem a rodičem, s nímž nežije. Kromě toho budou vazby mezi rodinnými příslušníky a vyhlídky na jejich úspěšné sloučení oslabeny, pokud jim budou kladeny překážky, které jim znemožní snadný a pravidelný přístup k sobě navzájem (tamtéž, § 208). Pozitivní závazky se neomezují na zajištění toho, aby se mohly děti opětovně vrátit ke svým rodičům nebo s nimi mít kontakt, ale zahrnují také všechny přípravné kroky, které je k tomu třeba učinit (A a ostatní proti Itálii, 2023, § 98; A. T. proti Itálii, 2021, § 66; Haddad proti Španělsku, 2019, § 54; Polidario proti Švýcarsku, 2013, § 65). Může se totiž stát, že styk nebude možno upravit okamžitě a budou nutná přípravná nebo postupná opatření (T. A. a ostatní proti Moldavsku, 2021, § 62; Neves Caratão Pinto proti Portugalsku, 2021, § 112). Spolupráce a porozumění všech zúčastněných bude vždy důležitým prvkem. Avšak nedostatečná spolupráce odloučených rodičů není okolností, která by sama o sobě mohla zprostit orgány jejich pozitivních závazků podle článku 8 Úmluvy. Naopak, ukládá orgánům povinnost přijmout opatření k ke smíření protichůdných zájmů stran, přičemž zájem dítěte je vždy předním hlediskem. I když musí vnitrostátní orgány vynaložit veškeré úsilí k usnadnění takové spolupráce, jakákoliv povinnost uplatňovat v této oblasti donucovací opatření musí být omezena, neboť musí být zohledněny nejen zájmy, ale i práva a svobody všech zúčastněných, a obzvláště pak nejlepší zájem dítěte a jeho práva podle článku 8 Úmluvy (Ribić proti Chorvatsku, 2015, § 94–95).
  • Vnitrostátní orgány musí zohlednit rizika pro tělesnou a duševní integritu dítěte, jež s sebou nese realizace osobního styku (I. M. a ostatní proti Itálii, 2022, § 111).
  • Ačkoli v této citlivé oblasti nejsou donucovací opatření proti dětem na místě, v případě protiprávního jednání rodiče, který má dítě v péči, nelze uplatnění sankcí vyloučit (A. S. a M. S. proti Itálii, 2023, § 153; Ribić proti Chorvatsku, 2015, § 95).
  • V případech, kdy se děti brání styku s druhým rodičem, vyžaduje článek 8, aby se státy pokusily identifikovat příčiny takového odporu a vhodným způsobem je řešily (Jurišić proti Chorvatsku (č. 2), 2022, § 43; Ribić proti Chorvatsku, 2015, § 94). Otázka toho, zda jsou vnitrostátní soudy povinny dítě vyslechnout, závisí na konkrétních okolnostech jednotlivých případů, s řádným přihlédnutím k věku a vyspělosti dotyčného dítěte (A a ostatní proti Itálii, 2023, § 110). Právo dítěte vyjádřit svůj názor by nemělo být vykládáno tak, že je fakticky dětem přiznáváno bezpodmínečné právo veta, aniž by byly zohledňovány jiné faktory a vedeno šetření ke zjištění jejich nejlepšího zájmu. Pokud by soud založil své rozhodnutí na názorech dětí, které zjevně nejsou s to vytvořit si a vyjádřit názor ohledně svých přání – např. kvůli loajalitě k jednomu z rodičů – mohlo by takové rozhodnutí být v rozporu s článkem 8 (A. S. a M. S. proti Itálii, 2023, § 147; I. S. proti Řecku, 2023, § 94; K. B. a ostatní proti Chorvatsku, 2017, § 143).
  • Pokud jde o nařizování psychologického posudku k možnostem navázání kontaktu mezi dítětem a stěžovatelem, Soud konstatoval obecné pravidlo, podle kterého je na vnitrostátních soudech, aby posoudily důkazy, které mají k dispozici, včetně prostředků ke zjištění relevantních skutečností. V několika případech týkajících se dětí však Soud shledal, že rozhodovací proces nebyl spravedlivý, jelikož vnitrostátní orgány nezajistily odborný posudek, který byl nezbytný k posouzení vztahu dítěte k jeho rodiči nebo zhodnocení, zda vyjádření dítěte odpovídají jeho skutečnému přání (A. S. a M. S. proti Itálii, 2023, § 157; A a ostatní proti Itálii, 2023, § 105–108).
  • Neúčinné, a zejména zdlouhavé vedení řízení o úpravě péče a styku s dítětem může vést k porušení pozitivních závazků podle článku 8, jelikož procesní průtahy a z nich vyplývající plynutí času může fakticky vést k vyřešení věci. Proto v případech týkajících se vztahu osoby s jejím dítětem platí povinnost vynakládat mimořádnou pečlivost (T. C. proti Itálii, 2022, § 58). Tato povinnost, která je rozhodující pro posouzení, zda byla věc projednána v přiměřené lhůtě, jak vyžaduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tvoří rovněž součást procesních požadavků vyplývajících z článku 8 (Paparrigopoulos proti Řecku, 2022, § 49; Ribić proti Chorvatsku, 2015, § 92). Obdobný požadavek rychlosti a pečlivosti se uplatní i na výkon rozhodnutí o úpravě péče a rodičovské odpovědnosti (viz např. Barnea a Caldararu proti Itálii, 2017, § 87–89).

 

Významné příklady

  • Honner proti Francii, 2020 – nepřiznání stykových práv ženě, jež neměla biologickou vazbu na dítě narozené její partnerce prostřednictvím asistované reprodukce v době, kdy byly tyto dvě ženy v partnerském vztahu. Vnitrostátní orgány konstatovaly, že stěžovatelka a matka dítěte mají mimořádně konfliktní vztah a udržování kontaktu se stěžovatelkou tak není v nejlepším zájmu dítěte. Soud přisvědčil, že rozhodnutí bylo přijato v nejlepším zájmu dítěte.
  • A. M. a ostatní proti Rusku, 2021 – první stěžovatelkou je transgender žena, jež prošla operativní i právní změnou pohlaví (z muže na ženu). Ostatními stěžovateli jsou její děti, které se narodily před stěžovatelčinou tranzicí. Vnitrostátní soudy omezily rodičovská práva stěžovatelky a odepřely jí právo na styk s dětmi kvůli změně pohlaví a údajnému negativnímu vlivu na děti spočívajícímu v její komunikaci s nimi a sdělování informací o její změně pohlaví. Soud dospěl k závěru, že vnitrostátní soudy neprovedly vyvážené a přiměřené posouzení příslušných zájmů a shledal porušení článku 8 a článku 14 Úmluvy.
  • Anagnostakis a ostatní proti Řecku, 2021 – průtahy v řízení o určení rozsahu styku mezi otcem a jeho dítětem znamenaly porušení článku 8.
  • R. M. proti Lotyšsku, 2021 – dočasné pozastavení rodičovské odpovědnosti stěžovatelky a omezení práva na styk se zranitelným dítětem bylo založeno na relevantních a dostatečných důvodech, zejména na neochotě stěžovatelky spolupracovat s příslušnými orgány, a bylo přijato ve vnitrostátním řízení, kterého se stěžovatelka mohla účastnit v plném rozsahu ve všech fázích, včetně opakovaného soudního přezkumu (viz také G. M. proti Francii, 2021);
  • E. M. a ostatní proti Norsku, 2022 – odmítnutí vnitrostátních orgánů zrušit rozhodnutí o péči o dvě děti stěžovatelky, rozhodnutí o zbavení rodičovské odpovědnosti matky a odepření jejího práva na styk. Děti byly umístěny do neodkladné péče kvůli obavám ze sexuálního zneužívání a násilí. Soud uzavřel, že z vnitrostátního řízení je zřejmé, že otázce udržení vztahu matky s dětmi v největším možném rozsahu byla věnována značná pozornost, přičemž nejlepší zájem dětí byl vždy na prvním místě.
  • Paparrigopoulos proti Řecku, 2022 – průtahy v řízení o určení otcovství, jež trvalo devět let a osm měsíců, ovlivnilo stěžovatelův vztah s jeho dítětem.
  • Jurišić proti Chorvatsku (č. 2), 2022 – pokračující nevykonávání soudních rozhodnutí, jimiž bylo stěžovateli přiznáno právo na styk, po rozsudku Soudu konstatujícím porušení článku 8 Úmluvy. Soud neshledal porušení článku 8 z důvodu nevhodného chování stěžovatele (viz také Ovakimyan proti Rusku (rozhodnutí), 2016, § 62).
  • I. M. a ostatní proti Itálii, 2022 – rozhodnutí vnitrostátních soudů nezohlednila problematický průběh styků mezi stěžovatelčinými dětmi a jejich otcem, který se choval násilně, nebezpečné podmínky, na které několikrát upozornili různí aktéři, násilí, kterému byla vystavena matka i děti samotné, ani trestní řízení vedené proti otci pro týrání.
  • Bierski proti Polsku, 2022 – odmítnutí vnitrostátních orgánů obnovit kontakt mezi stěžovatelem a jeho dospělým synem, který trpí závažným mentálním postižením.
  • M. H. proti Polsku, 2022 – neodůvodněné sedmiměsíční průtahy ve spojeném řízení o rozvodu a úpravě péče, které stěžovatelce znemožnilo mít další kontakt s její malou dcerou po dobu tří měsíců.
  • Vinškovský proti České republice (rozhodnutí), 2023 – zamítnutí návrhů stěžovatele na úpravu styku s dítětem jeho bývalé partnerky, s níž žil po dobu dvou let. Soud uplatnil obecné zásady týkající se kontaktů mezi „sociálními rodiči“ a dětmi bývalého partnera (viz také Nazarenko proti Rusku, 2015; V. D. a ostatní proti Rusku, 2019).
  • Anagnostakis proti Řecku, 2023 – nevykonávání soudních rozhodnutích přiznávajících stěžovateli právo na styk s jeho dítětem nebylo přičítáno nedostatečné pečlivosti příslušných orgánů, nýbrž napjatému vztahu mezi rodiči a jejich chování, včetně stěžovatelova nepřizpůsobivého chování (srov. I. S. proti Řecku, 2023; E. K. proti Lotyšsku, 2023; A a ostatní proti Itálii, 2023).
  • Bîzdîga proti Moldavsku, 2023 – omezení práva stěžovatele na styk se synem po rozhodovacím procesu, jenž nebyl přiměřený, spravedlivý ani dostatečně rychlý.
  • Luca proti Moldavsku, 2023 – vnitrostátní orgány nepřijaly rychlá opatření na podporu stěžovatelky při snaze o udržení kontaktu s dětmi, která tak byla nucena svá práva bránit sama; zároveň nebraly při úpravě styku s dětmi v potaz incidenty domácího násilí.

 

Rekapitulace obecných zásad

  • Haddad proti Španělsku, 2019, § 51–56, pokud jde o pozitivní závazky státu umožnit sloučení rodiny, jakmile to bude rozumně proveditelné;
  • Jurišić proti Chorvatsku (č. 2), 2022, § 42–44, pokud jde o pozitivní závazky státu ve vztahu k promptnímu vymáhání práva na styk;
  • Popadić proti Srbsku, 2022, § 82–85: shrnutí obecných zásad týkajících se jak pozitivních, tak negativních závazků ve věcech práva na styk;
  • Katsikeros proti Řecku, 2022, § 52–55, pokud jde o přiměřenost zásahu do soukromého života biologického otce v důsledku rozhodnutí o omezení jeho práva na styk s dítětem. 

 

Další odkazy

Průvodce judikaturou:

Jiná klíčová témata: 

Klíčové odkazy na judikaturu

Významné případy: 

Další případy na poli článku 8 Úmluvy:

  • Glaser proti Spojenému království, č. 32346/96, 19. září 2000 (neporušení článku 8; neporušení čl. 6 odst. 1; neporušení článku 9);
  • K. a T. proti Finsku [velký senát], č. 25702/94, 27. dubna 2000 (porušení článku 8 ve vztahu k umístění J do neodkladné péče; neporušení článku 8 ve vztahu k umístění M do neodkladné péče; neporušení článku 8 ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé ohledně umístění obou dětí do péče státu; porušení článku 8 z důvodu nepřijetí potřebných kroků ke sloučení rodiny; neporušení článku 8 ve vztahu k aktuálnímu omezení styku; neporušení článku 13);
  • Schneider proti Německu, č. 17080/07, 15. září 2011 (porušení článku 8; není nutné zkoumat stížnostní námitku na poli článku 8 ve spojení s článkem 14);
  • Polidario proti Švýcarsku, č. 33169/10, 30. července 2013 (porušení článku 8);
  • Kruškić proti Chorvatsku (rozhodnutí), č. 10140/13, 25. listopadu 2014 (nepřijatelné pro zjevnou neopodstatněnost);
  • Nazarenko proti Rusku, č. 39438/13, 16. července 2015 (porušení článku 8; není třeba zkoumat další stížnostní námitky na poli čl. 6 odst. 1 a článku 13);
  • Ribić proti Chorvatsku, č. 27148/12, 2. dubna 2015 (porušení článku 8);
  • Boştină proti Rumunsku, č. 612/13, 22. března 2016 (neporušení článku 8);
  • T. S. a J. J. proti Norsku (rozhodnutí), č. 15633/15, 11. října 2016 (nepřijatelné pro zjevnou neopodstatněnost);
  • K. B. a ostatní proti Chorvatsku, č. 36216/13, 14. března 2017 (porušení článku 8);
  • Barnea a Caldararu proti Itálii, č. 37931/15, 22. června 2017 (porušení článku 8);
  • V. D. a ostatní proti Rusku, č. 72931/10, 9. dubna 2019 (neporušení článku 8 pokud jde o navrácení dítěte do péče biologických rodičů a ukončení pěstounské péče první stěžovatelky; porušení článku 8 z důvodu nemožnosti zachování rodinných vazeb mezi stěžovateli a dítětem);
  • Haddad proti Španělsku, č. 16572/17, 18. června 2019 (porušení článku 8);
  • Omorefe proti Španělsku, č. 69339/16, 23. června 2020 (porušení článku 8);
  • Honner proti Francii, č. 19511/16, 12. listopadu 2020 (neporušení článku 8);
  • A. I. proti Itálii, č. 70896/17, 1. dubna 2021 (porušení článku 8; není nutné zkoumat stížnost na poli článku 13);
  • R. B. a M. proti Itálii, č. 41382/19, 22. dubna 2021 (porušení článku 8);
  • A. T. proti Itálii, č. 40910/19, 24. června 2021 (porušení článku 8);
  • Neves Caratão Pinto proti Portugalsku, č. 28443/19, 13. července 2021 (porušení článku 8);
  • Anagnostakis a ostatní proti Řecku, č. 46075/16, 23. září 2021 (porušení článku 8);
  • T. A. a ostatní proti Moldavsku, č. 25450/20, 30. listopadu 2021 (porušení článku 8);
  • G. M. proti Francii, č. 25075/18, 9. prosince 2021 (neporušení článku 8);
  • R. M. proti Lotyšsku, č. 53487/13, 9. prosince 2021 (neporušení článku 8; vyškrtnutí stížnostní námitky na poli článku 2 Protokolu č. 1 týkající se základního vzdělávání; nepřijatelnost, článek 2 Protokolu č. 1 ve vztahu ke vzdělávání v hudební škole);
  • E. M. a ostatní proti Norsku,  č. 53471/17, 20. ledna 2022 (nepřijatelné v rozsahu, v němž se týká druhého a třetího stěžovatele; neporušení článku 8 ve vztahu k první stěžovatelce);
  • Callamand proti Francii, č. 2338/20, 7. dubna 2022 (porušení článku 8; námitka na poli článku 14 nepřijatelná pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy);
  • Paparrigopoulos proti Řecku, č. 61657/16, 30. června 2022 (porušení článku 8; porušení článku 14 ve spojení s článkem 8; není třeba zkoumat námitku na poli článku 6 a 13);
  • Jurišić proti Chorvatsku (č. 2), č. 8000/21, 7. července 2022 (neporušení článku 8);
  • Katsikeros proti Řecku, č. 2303/19, 21. července 2022 (námitka na poli článků 8 a 6 namítající nedostatek nestrannosti odmítnuta pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy; neporušení článku 8; neporušení čl. 6 odst. 1 ohledně zamítnutí dalších dovolacích důvodů);
  • Popadić proti Srbsku /12, 20. září 2022 (porušení článku 8);
  • Bierski proti Polsku, č. 46342/19, 20. října 2022 (porušení článku 8);
  • Baškys proti Litvě, č. 47410/20, 22. listopadu 2022 (neporušení článku 8);
  • M. H. proti Polsku, č. 73247/14, 1. prosince 2022 (porušení článku 8);
  • Kılıc proti Rakousku č. 27700/15, 12. ledna 2023 (neporušení článku 8 vykládaného samostatně i ve světle článku 9).
  • Byčenko proti Litvě, č. 10477/21, 14. února 2023 (neporušení článku 8);
  • E. K. proti Lotyšsku, č. 25942/20, 13. dubna 2023 (porušení článku 8);
  • I. S. proti Řecku, č. 19165/20, 23. května 2023 (porušení článku 8);
  • Vinškovský proti České republice (rozhodnutí), č. 59252/19, 5. září 2023 (námitka na poli článku 8 nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost);
  • A a ostatní proti Itálii,č. 17791/22, 7. září 2023 (porušení článku 8);
  • Anagnostakis proti Řecku, č. 26504/20, 10. října 2023 (neporušení článku 8);
  • Bîzdîga proti Moldavsku, č. 15646/18, 17. října 2023 (porušení článku 8; porušení čl. 6 odst. 1);
  • Luca proti Moldavsku, č. 55351/17, 17. října 2023 (porušení článku 8);
  • A. S. a M. S. proti Itálii, č. 48618/22, 19. října 2023 (porušení článku 8).

 

Právo na styk podle ostatních článků:

  • Terna proti Itálii, č. 21052/18, 14. ledna 2021 (porušení článku 8; neporušení článku 14 ve spojení s článkem 8; není třeba zabývat se námitkou na poli článku 13);
  • A. M. a ostatní proti Rusku, č. 47220/19, 6. července 2021 (porušení článku 8; porušení článku 14 vykládaného společně s článkem 8);
  • Q a R proti Slovinsku, č. 19938/20, 8. února 2022 (nepřijatelnost námitky druhého stěžovatele na poli čl. 6 odst. 1 ohledně řízení o svěření dětí do pěstounské péče a námitky první stěžovatelky na pokračující zapojení orgánu sociální péče v těchto řízeních pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy; porušení čl. 6 odst. 1, pokud jde o námitku první stěžovatelky na délku řízení o svěření do pěstounské péče; neporušení článku 8, pokud jde o námitku stěžovatelů na řízení o úpravě styku);
  • T. C. proti Itálii, č. 54032/18, 19. května 2022 (neporušení článku 14 ve spojení s článkem 8; nepřijatelnost námitky na poli článku 8 pro zjevnou neopodstatněnost).

[1] Vypracováno kanceláří Soudu. Pro Soud není závazné. 

Původní text je použit se souhlasem Rady Evropy (Sekce pro vztahy s veřejností a publikaci) a Evropského soudu pro lidská práva (Oddělení správy znalostí). Tento překlad byl zveřejněn na základě dohody s Radou Evropy a Evropským soudem pro lidská práva a je výhradní odpovědností Ministerstva spravedlnosti České republiky.