Klíčové téma[1]

Článek 6 (trestní část)
Presumpce neviny

(Naposledy aktualizováno: 28/02/2023)

Úvod  

Ustanovení čl. 6 odst. 2 zakotvuje právo obviněného, aby byl považován za nevinného, dokud jeho vina nebude prokázána zákonným způsobem.

Na presumpci neviny lze nahlížet ze dvou hledisek (Allen proti Spojenému království [velký senát], 2013, § 93–94):

  • Jako na procesní záruku v rámci samotného trestního řízení, v němž stanoví požadavky týkající se mimo jiné důkazního břemene, skutkových a právních domněnek, zákazu nucení k sebeobviňování, publicity před zahájením trestního řízení a unáhlených vyjádření soudu nebo jiných úředních osob o vině obviněného, a
  • Jako na záruku ochrany osob, které byly zproštěny obvinění z trestného činu nebo proti nimž bylo trestní řízení zastaveno, před tím, aby s nimi úřední osoby a orgány veřejné moci zacházely, jako by byly skutečně vinny z trestného činu, který jim byl kladen za vinu. Ochrana poskytovaná podle čl. 6 odst. 2 se v této souvislosti může do jisté míry překrývat s ochranou poskytovanou podle článku 8.

Zásady vyplývající ze současné judikatury týkající se působnosti čl. 6 odst. 2

Trestní řízení:

Ustanovení čl. 6 odst. 2 mimo jiné vyžaduje, aby: 1) soudci při plnění svých povinností nevycházeli z předem dané představy, že obviněný spáchal trestný čin, který je mu kladen za vinu, 2) důkazní břemeno nesla obžaloba a 3) případné pochybnosti byly ve prospěch obviněného (Barberà, Messegué a Jabardo proti Španělsku, 1988, § 77).

Ustanovení čl. 6 odst. 2 se obvykle nepoužije, pokud není sděleno obvinění za okolností, kdy jsou jednotlivci uložena opatření v řízení předcházejícímu obvinění z trestného činu (Gogitidze a ostatní proti Gruzii, 2015, § 125–126, týkající se řízení o propadnutí věci, které probíhalo před trestním stíháním stěžovatele; viz naproti tomu Batiashvili proti Gruzii, 2019, § 79, kde se toto ustanovení uplatnilo s ohledem na konkrétní okolnosti případu, v němž bylo manipulováno s důkazy za účelem vyvolání představy o spáchání trestného činu, přičemž takto vyvolaná představa následně vedla k obvinění stěžovatele z trestného činu; viz též Farzaliyev proti Ázerbájdžánu, 2020, § 48).

V trestním řízení platí presumpce neviny bez ohledu na jeho výsledek (Minelli proti Švýcarsku, 1983, § 30). Platí po celou dobu řízení (Konstas proti Řecku, 2011, § 36). Ustanovení čl. 6 odst. 2 však přestává platit poté, co byla vina zákonným způsobem prokázána (Bikas proti Německu, 2018, § 57; k výjimce viz Böhmer proti Německu, 2002, § 55).

Do působnosti čl. 6 odst. 2 spadá i posmrtné odsouzení, které se obvykle považuje za porušení presumpce neviny, pokud se stěžovatel soudu neúčastnil (Magnitskiy a ostatní proti Rusku, 2019, § 284).

Souběžná řízení:

Ustanovení čl. 6 odst. 2 se může vztahovat i na soudní rozhodnutí vydaná v řízení, které nebylo vedeno proti stěžovateli jakožto obviněnému, ale přesto se týkalo trestního řízení, které bylo proti němu současně vedeno nebo s ním souviselo, pokud tato soudní rozhodnutí představují předběžné posouzení viny (Böhmer proti Německu, 2002, § 67; Diamantides proti Řecku (č. 2), 2005, § 35; Eshonkulov proti Rusku, 2015, § 74–75).

Ustanovení čl. 6 odst. 2 se vztahuje i na výpovědi učiněné v souběžných trestních řízeních proti spoluobviněným, která nejsou závazná ve vztahu k obviněnému stěžovateli, pokud existovala přímá souvislost mezi řízením vedeným proti stěžovateli a těmito souběžnými řízeními (Karaman proti Německu, 2014, § 43).

Ustanovení čl. 6 odst. 2 se vztahuje i na řízení o nařízení výkonu trestu odnětí svobody, jehož výkon byl původně podmíněně odložen, v němž bylo poukázáno na nové trestní řízení vedené proti stěžovateli pro podezření ze spáchání jiného trestného činu (El Kaada proti Německu, 2015, § 37).

Zásada presumpce neviny platí i v případě dvojího řízení, tj. souběžně vedeného správního a trestního řízení (Kemal Çoşkun proti Turecku, 2017, § 44).

Ustanovení čl. 6 odst. 2 platí i v případě, že jsou proti stěžovateli vedena dvě trestní řízení (Kangers proti Lotyšsku, 2019, § 60–61).

Soud dospěl rovněž k závěru, že čl. 6 odst. 2 platí i v parlamentním vyšetřovacím řízení vedeném souběžně s trestním řízením (Rywin proti Polsku, 2016, § 208).

Následná řízení:

Vyvstane-li otázka použitelnosti čl. 6 odst. 2 v souvislosti s následným řízením, musí stěžovatel prokázat existenci souvislosti mezi skončeným trestním řízením a následným řízením (Allen proti Spojenému království [velký senát], 2013, § 104).

Soud dospěl k závěru, že se čl. 6 odst. 2 vztahuje na soudní rozhodnutí přijatá po skončení trestního řízení, která se mimo jiné týkají (viz dále Allen proti Spojenému království [velký senát], 2013, § 98):

  • Povinnosti osoby, která byla v minulosti obviněna, nést náklady soudního řízení a náklady trestního stíhání;
  • Žádosti osoby, která byla v minulosti obviněna, o odškodnění za vazbu nebo jiné obtíže způsobené trestním řízením;
  • Žádosti osoby, která byla v minulosti obviněna, o náhradu nákladů na obhajobu;
  • Žádosti osoby, která byla v minulosti obviněna, o náhradu škody způsobené nezákonným nebo nesprávným vyšetřováním nebo trestním stíháním;
  • Shledání občanskoprávní odpovědnosti za odškodnění oběti;
  • Zamítnutí občanskoprávních nároků, které stěžovatel uplatnil proti pojistitelům;
  • Vyživovací povinnosti na základě rozhodnutí o svěření dítěte do péče poté, co se státní zastupitelství rozhodlo nepodat obžalobu na rodiče za zneužití dítěte;
  • Disciplinárních řízení nebo otázek týkajících se skončení pracovního poměru;
  • Zrušení práva stěžovatele na sociální bydlení;
  • Žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody;
  • Řízení o obnově trestního řízení;
  • Propadnutí pozemku stěžovatele i přesto, že trestní řízení proti němu bylo zastaveno pro promlčení (G.I.E.M. S.r.l. a ostatní proti Itálii [velký senát], 2018, § 314–318);
  • Odsouzení v následném správním řízení poté, co byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro stejný skutek v trestním řízení (Kapetanios a ostatní proti Řecku, 2015, § 88);
  • Zamítnutí stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce vnitrostátními soudy v případě promlčení trestního stíhání (Caraian proti Rumunsku, 2015, § 74–77).
  • Zastavení trestního řízení proti stěžovatelům z důvodu amnestie (Béres a ostatní proti Maďarsku, 2017, § 27–34).

Stručně o povinnostech státu

Předpojaté výroky:

Ustanovení čl. 6 odst. 2 zakazuje nejen unáhlené vyjádření názoru samotného soudu, že osoba „obviněná z trestného činu“ je vinna dříve, než jí byla vina prokázána zákonným způsobem, ale vztahuje se i na výroky jiných úředních osob o probíhajících trestních vyšetřováních, které vzbuzují u veřejnosti přesvědčení o vině podezřelého a předjímají posouzení skutečností příslušným soudem. I když neexistuje žádné formální zjištění, postačí, že existuje úvaha, která naznačuje, že soud nebo úřední osoba považuje obviněného za vinného (Karaman proti Německu, 2014, § 41). Kromě toho se předpojaté výroky musí týkat téhož skutku, v souvislosti s nímž je uplatňována ochrana presumpce neviny v rámci uvedeného řízení (Larrañaga Arando a ostatní proti Španělsku (rozhodnutí), 2019, § 48).

Pokud napadené výroky pronesou soukromé subjekty (například noviny) a výroky nejsou doslovnou reprodukcí (nebo přímou citací) jakékoli části úředního dokumentu poskytnutého orgány, nejde o záležitost podle čl. 6 odst. 2, ale může dojít k porušení článku 8 Úmluvy (Mityanin a Leonov proti Rusku, 2019, § 102 a 105; viz též Mulosmani proti Albánii, 2013, § 141; McCann a Healy proti Portugalsku, 2022, §  65–66, kde Soud nepovažoval výroky policisty ve výslužbě za přičitatelné státu pro účely čl. 6 odst. 2).

Soud rozlišuje mezi výroky, které pouze vyjadřují podezření o vině podezřelého, a výroky, které jeho vinu jasně naznačují. Výroky, které vinu jasně naznačují, porušují čl. 6 odst. 2, zatímco výroky, které pouze vyjadřují podezření o vině, Soud v různých posuzovaných případech považoval za nenapadnutelné (Garycki proti Polsku, 2007, § 67).

V případech použití nešťastně zvolených výrazů je třeba se zabývat souvislostmi celého řízení a jeho zvláštnostmi, aby bylo možné určit, zda výroky porušily čl. 6 odst. 2 (Fleischner proti Německu, 2019, § 65).

Vyjádření soudů

K porušení presumpce neviny dochází, pokud soudní rozhodnutí týkající se obviněné osoby vyjadřuje názor o vině předtím, než byla vina prokázána zákonným způsobem. I když neexistuje žádné formální zjištění, postačí, že existuje úvaha , která naznačuje, že soud považuje obviněného za vinného (Gutsanovi proti Bulharsku, 2013, § 202–203). Absence úmyslu porušit právo na presumpci neviny navíc nemůže vyloučit porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy (Avaz Zeynalov proti Ázerbájdžánu, 2021, § 69).

Vždy je však důležité zohlednit skutečný význam daných výroků, nikoli jejich doslovné znění (Lavents proti Lotyšsku, 2002, § 126).

Skutečnost, že je stěžovatel nakonec shledán vinným, nemění nic na jeho původním právu být považován za nevinného, dokud jeho vina nebude prokázána zákonným způsobem (Matijašević proti Srbsku, 2006, § 49; Nešťák proti Slovensku, 2007, § 90).

Vyšší soud však může napadené výroky soudů nižších stupňů napravit tím, že jejich znění upraví tak, aby vyloučil jakýkoli předpojatý náznak viny (Benghezal proti Francii, 2022, § 36).

Vyjádření veřejných činitelů

Presumpci neviny může porušit nejen soudce nebo soud, ale i jiné orgány veřejné moci, například policisté (Allenet de Ribemont proti Francii, 1995, § 37 a 41), prezident republiky (Peša proti Chorvatsku, 2010, § 149), předseda vlády nebo ministr vnitra (Gutsanovi proti Bulharsku, 2013, § 194–198), ministr spravedlnosti (Konstas proti Řecku, 2011, § 43 a 45), předseda parlamentu (Butkevičius proti Litvě, 2002, § 53), státní zástupce (Daktaras proti Litvě, 2000, § 42), a další orgány činné v trestním řízení (Khuzhin a ostatní proti Rusku, 2008, § 96).

Ustanovení čl. 6 odst. 2 zakazuje prohlášení veřejných činitelů o probíhajících trestních vyšetřováních, která vyvolávají u veřejnosti dojem, že podezřelý je vinen, a předjímají posouzení skutečností příslušným soudem (Ismoilov a ostatní proti Rusku, 2008, § 161; Butkevičius proti Litvě, 2002, § 53). Takové předpojaté výroky jsou otázkou spadající pod čl. 6 odst. 2 bez ohledu na další hlediska podle čl. 6 odst. 1, například hlediska týkající se nepříznivé publicity před zahájením soudního řízení (Turyev proti Rusku, 2016, § 21).

Orgány však stále mohou informovat veřejnost o probíhajících trestních vyšetřováních, pokud tak činí s veškerou nezbytnou diskrétností a obezřetností (Fatullayev proti Ázerbájdžánu, 2010, § 159; Allenet de Ribemont proti Francii, 1995, § 38; Garycki proti Polsku, 2007, § 69).

Obdobně v případu Filat proti Moldavské republice, 2021, § 45–51, Soud neshledal, že by v souvislosti s parlamentním řízením o zbavení imunity výroky generálního prokurátora a předsedy parlamentu odkazující na důkazy na podporu žádosti o zbavení imunity stěžovatele porušovaly čl. 6 odst. 2.

Negativní kampaně v médiích:

Štvavá kampaň v médiích může negativně ovlivnit spravedlivý proces tím, že ovlivní veřejné mínění a poruší presumpci neviny stěžovatele (Ninn-Hansen proti Dánsku (rozhodnutí), 1999; Anguelov proti Bulharsku (rozhodnutí), 2004). Například vysílání záběrů podezřelého v televizi tak může vyvolat otázku slučitelnosti s čl. 6 odst. 2 (Rupa proti Rumunsku (č. 1), 2008, § 232).

Důkazní břemeno:

Zásada presumpce neviny mimo jiné vyžaduje, aby obžaloba sdělila obviněnému, co je mu kladeno za vinu Barberà, Messegué a Jabardo proti Španělsku, 1988, § 77; Janosevic proti Švédsku, 2002, § 97).

Přenesení břemene na obhajobu je však slučitelné s čl. 6 odst. 2 Úmluvy poté, co již byl proti obviněnému předložen zjevný důkaz (Telfner proti Rakousku, 2001, § 18; Poletan a Azirovik proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, 2016, § 63–67).

Soud rovněž rozhodl, že zásada in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) je specifickým vyjádřením presumpce neviny (Barberà, Messegué a Jabardo proti Španělsku, 1988, § 77; Tsalkitzis proti Řecku (č. 2), 2017, § 60).

Z pohledu této zásady může vyvstat problém například v případě, kdy rozhodnutí vnitrostátních soudů o vině nejsou dostatečně odůvodněna (Melich a Beck proti České republice, 2008, § 49–55; Ajdarić proti Chorvatsku, 2011, § 51), nebo pokud bylo na stěžovatele uvaleno nesplnitelné důkazní břemeno (Němcov proti Rusku, 2014, § 92; Topić proti Chorvatsku, 2013, § 45; Frumkin proti Rusku, 2016, § 166).

Skutkové a právní domněnky:

Ustanovení čl. 6 odst. 2 umožňuje uplatňování skutkových a právních domněnek, ale vyžaduje, aby je státy omezily na rozumnou míru s ohledem na význam toho, co je v sázce, a na zachování práva na obhajobu (Salabiaku proti Francii, 1988, § 27–28; Radio France a ostatní proti Francii, 2004, § 24). Jinými slovy, použité prostředky musí být rozumně přiměřené legitimnímu cíli, jehož má být dosaženo (Janosevic proti Švédsku, 2002, § 101; Falk proti Nizozemsku (rozhodnutí), 2004; Busuttil proti Maltě, 2021, § 46–47). 

Významné příklady

  • Allen proti Spojenému království [velký senát], 2013 – použitelnost čl. 6 odst. 2 v souvislosti s následným řízením;
  • Salabiaku proti Francii, 1988 – týkající se skutkových a právních domněnek, které jsou přípustné, ale musí být omezeny na rozumnou míru s ohledem na význam toho, co je v sázce, a zachování práva na obhajobu;
  • Barberà, Messegué a Jabardo proti Španělsku, 1988 – ustanovení čl. 6 odst. 2 mimo jiné vyžaduje, aby důkazní břemeno nesl státní zástupce, který má rovněž povinnost informovat obviněného o tom, co je mu kladeno za vinu;
  • Allenet de Ribemont proti Francii, 1995 – možné porušení presumpce neviny ve světle výroků policistů, které vyjadřují názor o vině podezřelého předtím, než byla prokázána zákonným způsobem; rovnováha mezi nutností orgánů informovat veřejnost o probíhajících trestních vyšetřováních a nutností chránit právo na obhajobu, zejména presumpci neviny;
  • Daktaras proti Litvě, 2000 – zásada presumpce neviny může být porušena, pokud veřejný činitel, například státní zástupce, pronese předpojatý výrok;
  • Telfner proti Rakousku, 2001 – ustanovení čl. 6 odst. vyžaduje, aby důkazní břemeno nesla obžaloba;
  • Ajdarić proti Chorvatsku, 2001 – týkající se nedostatečně odůvodněných rozhodnutí vnitrostátních soudů, která by mohla být v rozporu se zásadou in dubio pro reo, podle níž by každá pochybnost měla být ve prospěch obviněného;
  • Lavents proti Lotyšsku, 2002 – týkající se důležitosti zohlednění skutečného významu dotčených výroků, nikoli jejich doslovného znění, pro posouzení, zda došlo k porušení čl. 6 odst. 2;
  • Zollmann proti Spojenému království (rozhodnutí), 2003 – týkající se předpojatých výroků, které by mohly spadat do působnosti článku 8 a občanskoprávní části článku 6 Úmluvy;
  • Bikas proti Německu, 2018 – ustanovení čl. 6 odst. 2 se nevztahuje na tvrzení o povaze a chování obviněného v rámci řízení, ve kterém má být odsouzen;
  • Larrañaga Arando a ostatní proti Španělsku (rozhodnutí), 2019 – předpojaté výroky vydané v řízení o odškodnění, které vyvolávají potenciální otázky podle článku 8 a občanskoprávní části článku 6 Úmluvy, nikoli podle čl. 6 odst. 2; předpojaté výroky se musí týkat téhož skutku, ve vztahu k němuž je požadována ochrana presumpce neviny v rámci řízení o odškodnění;
  • Fleischner proti Německu, 2019 – v případech nešťastně zvolených výrazů je třeba se zabývat souvislostmi celého řízení a jeho zvláštnostmi, aby bylo možné určit, zda výroky porušily čl. 6 odst. 2;
  • Batiashvili proti Gruzii, 2019 – týkající se jednání orgánů ve zlé víře, které manipulovaly s důkazy, aby naznačily existenci trestného činu ještě před sdělením obvinění, což nakonec vedlo k trestnímu stíhání stěžovatele; vzhledem ke konkrétním okolnostem se uplatnil čl. 6 odst. 2, který byl porušen.

Presumpce neviny podle ostatních článků Úmluvy

Otázky související s presumpcí neviny mohou rovněž spadat do působnosti občanskoprávní části článků 6, 8 a 10 Úmluvy.

Ustanovení čl. 6 odst. 2 chrání jednotlivce, který byl obviněn z trestného činu, před předpojatými výroky, které by mohly bránit spravedlivému trestnímu řízení. Pokud však takové řízení neprobíhá, mají výroky, které přisuzují osobě trestné nebo jiné zavrženíhodné jednání, význam spíše pro ochranu před pomluvou a pro otázku odpovídajícího přístupu k soudu za účelem rozhodnutí o občanských právech, a jedná se tak o otázky na poli článku 8 a občanskoprávní části článku 6 Úmluvy (Zollmann proti Spojenému království (rozhodnutí), 2003; Ismoliov a ostatní proti Rusku, 2008, § 160; Mikolajová proti Slovensku, 2011, § 42–48; Larrañaga Arando a ostatní proti Španělsku (rozhodnutí), 2019, § 40).

Obdobně platí, že pokud napadené výroky pronesou soukromé subjekty a nejedná se o přímou citaci z úředního dokumentu poskytnutého orgány, může dojít k porušení článku 8 (Mityanin a Leonov proti Rusku, 2019, § 102 a 105).

Jeden ze dvou aspektů zásady presumpce neviny se týká ochrany osob, které byly zproštěny obžaloby nebo proti nimž bylo trestní řízení zastaveno, před tím, aby s nimi úřední osoby a orgány jednaly, jako by byly skutečně vinny trestným činem, který jim byl kladen za vinu (Allen proti Spojenému království [velký senát], 2013, § 94). Ochrana poskytovaná podle čl. 6 odst. 2 se v této souvislosti může do jisté míry překrývat s ochranou poskytovanou podle článku 8 (G.I.E.M. S.r.l. a ostatní proti Itálii [velký senát], 2018, § 314).

Podle článku 10 Úmluvy má tisk právo na svobodu projevu, a proto je nanejvýš důležité, aby při sdělování informací veřejnosti bylo zohledněno právo obviněného na spravedlivý proces (Bédat proti Švýcarsku [velký senát], 2016, § 51).

Shrnutí obecných zásad

Související (ale odlišná) témata

Štvavá kampaň ve sdělovacích prostředcích může porušit presumpci neviny a bránit obecné spravedlnosti trestního řízení. Nejen, že však sdělovací prostředky mají za úkol předávat informace a myšlenky, ale veřejnost má též právo je přijímat, jak zaručuje článek 10 Úmluvy. Je nutné vyvážit práva podle článků 6 a 10 Úmluvy, aby bylo zaručeno jak spravedlivé projednání věci, tak svoboda projevu (Bédat proti Švýcarsku [velký senát], 2016, § 51).

Právo nevypovídat a zákaz nucení k sebeobviňování, jakožto neoddělitelné aspekty spravedlivého procesu, jsou s presumpcí neviny úzce spojeny. Obžaloba musí v trestním řízení usilovat o prokázání viny obviněného, aniž by se uchylovala k důkazům získaným metodami nátlaku nebo útlaku, které jsou v rozporu s vůlí obviněného (Heaney a McGuinness proti Irsku, 2000, § 40). Soulad s článkem 6 v této souvislosti však bude záviset na povaze a míře donucení použitého k získání důkazů, na existenci příslušných záruk v řízení a na využití takto získaných materiálů (O’Halloran a Francis proti Spojenému království [velký senát], 2007, § 55).

V případě zvláštního uspořádání jednací síně, například držení obviněného v kovové kleci, je ve hře otázka porušení zásady presumpce neviny. V této souvislosti Soud zdůraznil důvěru, kterou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u veřejnosti a především, pokud jde o trestní řízení, u obviněného (Svinarenko a Slyadnev proti Rusku [velký senát], 2014, § 131).

Další odkazy

Další klíčová témata:

Tiskové přehledy:


 

KLÍČOVÉ ODKAZY NA JUDIKATURU

Zásadní případy:

Další případy podle čl. 6 odst. 2:

Presumpce neviny podle jiných článků:

[1] Vypracováno kanceláří Soudu. Pro Soud není závazné. 

Původní text je použit se souhlasem Rady Evropy (Sekce pro vztahy s veřejností a publikaci) a Evropského soudu pro lidská práva (Oddělení správy znalostí). Tento překlad byl zveřejněn na základě dohody s Radou Evropy a Evropským soudem pro lidská práva a je výhradní odpovědností Ministerstva spravedlnosti České republiky.