Určování mateřství a otcovství

Klíčové téma[1]

Článek 8
Určování mateřství a otcovství

(Naposledy aktualizováno: 28/02/2023)

Úvod

Pojmy mateřství a otcovství se pro účely tohoto dokumentu rozumí právní uznání vztahu mezi rodičem a dítětem, včetně příjmení dítěte. Týká se tedy několika druhů stížností: stížností podaných biologickým rodičem či rodičem v právním smyslu nebo dítětem (narozeným v manželství nebo mimo manželství). Nevztahuje se na zvláštní situace, například na osvojení nebo náhradní mateřství, ani na další související otázky, například na svěření dítěte do péče, právo na kontakt s dítětem a styk s ním.

Stanovení a odmítání takového právního uznání může vyvolávat otázky podle různých článků Úmluvy (zejména podle článku 8, ale též podle článků 6 a 14). Při přezkumu rozhodnutí přijatých vnitrostátními orgány za použití prostoru pro uvážení Soud usiluje o dosažení spravedlivé rovnováhy mezi všemi dotčenými zájmy: zájmy stěžovatele, zájmy dítěte, rodiče (rodičů) v právním smyslu, rodiny a obecným zájmem na zajištění právní jistoty a jistoty rodinných vztahů (Lavanchy proti Švýcarsku, 2021, § 32).

Použitelnost článku 8

Podstatným aspektem identity jednotlivce je v sázce v případě právního vztahu mezi rodičem a dítětem (C.E. a ostatní proti Francii, 2022, § 54). Soud v určitých situacích připustil existenci faktického „rodinného života“ mezi dospělou osobou a dítětem při neexistenci biologických vazeb nebo uznaného právního vztahu, pokud existují skutečné osobní vazby. Pojem „soukromý život“ nevylučoval citové vazby vzniklé a rozvíjené mezi dospělou osobou a dítětem v jiných než klasických situacích příbuzenství (§ 49 a § 53–54).
Právo znát svůj původ a nechat si ho uznat nezaniká s věkem. Narození, a zejména okolnosti, za kterých se dítě narodilo, tvoří součást „soukromého života“ dítěte a následně dospělého, zaručeného článkem 8 (Scalzo proti Itálii, 2022, § 58–59 a § 63–64).
Řízení o určení otcovství spadá do oblasti působnosti článku 8 nejen v případě manželských vztahů, ale rovněž v případě existence jiných faktických „rodinných vazeb“ (Keegan proti Irsku, 1994, § 44; Kroon a ostatní proti Nizozemsku, 1994, § 30; Nylund proti Finsku (rozhodnutí), 1999).
Pokud není prokázána žádná rodinná vazba, může řízení o určení otcovství přesto spadat do oblasti působnosti článku 8 v rámci pojmu „soukromý život“ (Nylund proti Finsku (rozhodnutí), 1999, pokud jde o určení otcovství domnělého otce a dítěte narozeného mimo manželství, Çapın proti Turecku, 2019, § 33–34; Backlund proti Finsku, 2010, § 37, 6. července 2010; Mikulić proti Chorvatsku, 2002, § 52–55; Rasmussen proti Dánsku, 1984, § 33, a Shofman proti Rusku, 2005, § 31, pokud jde o popření otcovství). Právo znát své potomky spadá do působnosti pojmu „soukromý život“, který zahrnuje důležitá hlediska osobní identity, například identitu vlastních rodičů (Boljević proti Srbsku, 2020, § 28), včetně otázek dokazování pomocí testů DNA (I.L.V. proti Rumunsku (rozhodnutí), 2010, § 33).
Nemožnost dosáhnout uznání právního vztahu mezi dítětem a bývalou partnerkou biologické matky může být posuzována jak podle práva na „rodinný život“, tak podle práva na „soukromý život“ (C.E. a ostatní proti Francii, 2022, § 49–55).
Pouhé biologické příbuzenství, které postrádá veškeré právní nebo faktické prvky svědčící o existenci blízkého osobního vztahu, nelze považovat za dostatečné k tomu, aby se na něj vztahovala ochrana podle článku 8 (Marinis proti Řecku, 2014, § 62).
Příjmení se týká „soukromého“ a „rodinného“ života jednotlivce (Cusan a Fazzo proti Itálii, 2014, § 55 a § 56; Mandet proti Francii, 2016, § 44–45).

Zásady vyplývající ze současné judikatury

Pokud je zjištěna existence rodinné vazby k dítěti, musí stát jednat tak, aby umožnil rozvoj této vazby, a musí být zavedeny právní záruky, které umožní začlenění dítěte do rodiny od okamžiku jeho narození nebo co nejdříve po něm Keegan proti Irsku, 1994, § 50; Kroon a ostatní proti Nizozemsku, 1994, § 32).
Biologická a sociální realita by měla mít obvykle přednost před právní domněnkou, která je v rozporu jak se zjištěnými skutečnostmi, tak s přáním dotčených osob, a ve skutečnosti tak nikomu neprospívá (Kroon a ostatní proti Nizozemsku, 1994, § 40, pokud jde o určení otcovství a Emonet a ostatní proti Švýcarsku, 2007, § 86, pokud jde o mateřství). Jak bylo připomenuto v případu Mizzi proti Maltě, 2006, situace, kdy je umožněno, aby právní domněnka převážila nad biologickou realitou, nemusí být slučitelná s povinností zajistit účinné „respektování“ soukromého a rodinného života, a to bez ohledu na prostor pro uvážení, který má stát k dispozici (§ 113–114).
Nejlepší zájem dítěte musí být prvořadým hlediskem (Koychev proti Bulharsku, 2020, § 56). Pokud je nutné zájmy vyvážit, musí převážit zájem dítěte (Yousef proti Nizozemsku, 2002, § 73). Nemuselo by proto být nepřiměřené upřednostnit nejlepší zájem dítěte a zásadu právní jistoty před zájmem stěžovatele, který chtěl zjistit biologickou skutečnost, přestože dítě, které mělo dlouhodobě ke stěžovateli legitimní vztah jako k otci, odmítlo podstoupit test DNA (I.L.V. proti Rumunsku (rozhodnutí), 2010, § 42–45). Nejlepší zájem dítěte však nemusí nutně korespondovat s přáním dítěte (Mandet proti Francii, 2016, § 56–57).
Rozsah prostoru pro uvážení, který má stát k dispozici, je třeba určit s ohledem na konkrétní okolnosti, oblast působnosti a souvislosti (Mandet proti Francii, 2016, § 52; viz také A.L. proti Francii, 2022, § 51–55, § 61–62). Například v případech, kdy stížnosti vyvolávaly řadu etických otázek a kdy neexistoval evropský konsenzus ohledně určení právního vztahu mezi rodičem a dítětem a bývalým partnerem biologické matky, Soud rozhodl, že tyto úvahy převážily ve prospěch toho, aby byl státům ponechán široký prostor pro uvážení. V případě vztahů mezi rodiči a dětmi je však v sázce podstatný aspekt individuální identity; v tomto případě Soud objasnil, že stát má užší prostor pro uvážení, pokud jde o zkoumání situace dítěte, jehož nejlepší zájem je prvořadý (C.E. a ostatní proti Francii, 2022, § 85–90).
Soukromý život zesnulé osoby, které by musel být odebrán vzorek DNA, nemohl být negativně ovlivněn žádostí podanou po její smrti (Jäggi proti Švýcarsku, 2006, § 42; Boljević proti Srbsku, 2020, § 54).
Jednotlivci mají zásadní zájem chráněný Úmluvou na získání informací, které potřebují k tomu, aby se dozvěděli pravdu o důležitém aspektu své osobní identity (Scalzo proti Itálii, 2022, § 64).

Určování mateřství

Soud uznává zásadu „mater semper certa est“ s tím, že pouhé uvedení jména matky v rodném listě by mělo být považováno za důkaz toho, kdo je matkou dítěte Marckx proti Belgii, 1979, § 36–37). Soud však chrání i zájem matky na tom, aby mohla porodit anonymně (Odièvre proti Francii [velký senát], 2003, § 44). Viz též León Madrid proti Španělsku, 2021, o uvedení jména matky v rodném listě (§ 60–66).

Určování otcovství

Státy mohou zavést lhůty pro zahájení řízení o určení či popření otcovství (Rasmussen proti Dánsku, 1984, § 41; Shofman proti Rusku, 2005, § 39; Silva a Mondim Correia proti Portugalsku, 2017, § 57). Po uplynutí promlčecí doby pro popření otcovství je třeba přikládat větší váhu zájmům dítěte než zájmu muže na popření otcovství (Yildirim proti Rakousku (rozhodnutí), 1999; Çapın proti Turecku, 2019, § 77). Tyto lhůty by však neměly být uplatňovány příliš přísně bez ohledu na okolnosti konkrétního případu (Phinikaridou proti Kypru, 2007, § 65; Çapın proti Turecku, 2019, § 57–61 a odkazy v nich uvedené).
Situace, kdy jsou lhůty stanovené vnitrostátním právem pro zahájení řízení o určení otcovství absolutní a pevně stanovené, byly shledány v rozporu s článkem 8. Naproti tomu v případech, kdy vnitrostátní právní přepisy umožňovaly prodloužení lhůt, pokud se o relevantních okolnostech dozvěděli až po uplynutí lhůt, Soud zjišťoval, zda stěžovatelé jednali dostatečně pečlivě, aby mohli využít možnosti podat žalobu po uplynutí lhůty (Lavanchy proti Švýcarsku, 2021, § 34 a Çapın proti Turecku, 2019, § 59–61).
Zásadní zájem na tom, aby byla biologická pravda právně prokázána, nezbavuje osobu povinnosti dostát požadavkům vnitrostátních právních předpisů (Silva a Mondim Correia proti Portugalsku, 2017, § 67–68). Ospravedlnitelná nebyla například nečinnost stěžovatele po dobu 31 let (Lavanchy proti Švýcarsku, 2021, § 39).
Při provádění „testu vyvažování zájmů“ v rámci posuzování případů týkajících se žalob na určení otcovství Soud zohledňuje řadu hledisek: viz zejména Boljević proti Srbsku, 2020, § 51–53 a § 56, Lavanchy proti Švýcarsku, 2021, § 32–33.
V případu Boljević proti Srbsku, 2020 se stěžovatel dozvěděl o pravomocném rozsudku týkajícím se určení, kdo je jeho otcem, několik desítek let poté, co již uplynula příslušná lhůta pro obnovu řízení o určení otcovství, a bez ohledu na jeho velmi specifickou situaci neexistoval žádný právní způsob, jak dosáhnout prodloužení lhůty pro podání žádosti o obnovu řízení (§ 54). Bylo shledáno, že zachování právní jistoty samo o sobě nepostačuje jako důvod pro to, aby bylo stěžovateli upřeno právo na určení, kdo je jeho rodič (§ 55).
Pokud muž žádá o uznání otcovství k dítěti narozenému v manželství (Nylund proti Finsku (rozhodnutí), 1999), lze přikládat větší váhu zájmům dítěte a stávající rodinné jednotky. Pokud jde o možnost biologického otce zpochybnit domněnku, že otcem je manžel matky, mají státy v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení (Chavdarov proti Bulharsku, 2010, a Marinis proti Řecku, 2014, § 70–71) – srov. s nesezdanými páry: Różański proti Polsku, 2006, a Yousef proti Nizozemsku, 2002.
Pokud jde o domnělého biologického otce, který zpochybňuje otcovství stávajícího otce v právním smyslu, který s dítětem žije v sociálním a rodinném vztahu, rozhodnutí, zda by domnělý biologický otec měl mít možnost za okolností daného případu zpochybnit otcovství, je na uvážení státu, a obdobné úvahy platí i pro otázku, zda by domnělý biologický otec měl být oprávněn žádat určení původu dítěte pomocí genetických testů, aniž by se změnilo právní postavení dítěte (Kautzor proti Německu, 2012, § 77–79; viz též Ahrens proti Německu, 2012, § 75).
Pokud nelze údajného otce přimět k tomu, aby se podrobil testu DNA, měl by mít stát k dispozici alternativní prostředky, které nezávislému orgánu umožní rychle určit otcovství (Mikulić proti Chorvatsku, 2002, § 64).
Jednotlivec může být povinen poskytnout v řízení o určení otcovství genetický vzorek (Mifsud proti Maltě, 2019, § 70–75). Je povinností státu spravedlivě vyvážit zájem na určení otcovství a zájem stěžovatele nepodstoupit test DNA (tamtéž, 2019, § 77; viz též I.L.V. proti Rumunsku (rozhodnutí), 2010, § 37–47).

Procesní požadavky

V případech týkajících se vztahu osoby k jejímu dítěti existuje povinnost postupovat mimořádně pečlivě s ohledem na riziko, že v důsledku plynutí času se věc může fakticky vyřešit (Ahrens proti Německu, 2012, § 78). To zahrnuje i řízení o soudním určení otcovství (Paparrigopoulos proti Řecku, 2022, § 49–50).
S ohledem na prostor pro uvážení státu by vnitrostátní právní systém, podle kterého má žaloba na popření otcovství předběžnou povahu ve vztahu k řízení o určení otcovství, mohl být v zásadě považován za slučitelný s povinnostmi vyplývajícími z článku 8. V kontextu takového systému však musí být chráněny zájmy osoby, která se domáhá určení svého rodičovství (Scalzo proti Itálii, 2022, § 65).

Významné příklady

Kroon a ostatní proti Nizozemsku, 1994: první rozsudek, který stanovil hlavní zásady platné pro řízení o určení a popření otcovství;
G.M.B. a K.M. proti Švýcarsku (rozhodnutí), 2001: odmítnutí orgánů udělit dítěti příjmení matky v případě, že příjmení manželů je příjmením otce;
Znamenskaya proti Rusku, 2005: Soud se zabývá velmi specifickou situací zápisu nesporného otcovství v souvislosti s narozením mrtvého dítěte;
Tavlı proti Turecku, 2006: zamítnutí návrhu na obnovu řízení za účelem zpochybnění závěru o otcovství, neboť vědecký pokrok (test DNA) nebyl platným důvodem pro takové zpochybnění;
Menéndez García proti Španělsku (rozhodnutí), 2009: Soud se zabývá novým hlediskem otázky pátrání po původu (určení otcovství k otci stěžovatelky) a zakotvil zásadu, podle níž se „zájem na znalosti vlastní identity liší v závislosti na stupni příbuznosti ve vzestupné linii“;
I.L.V. proti Rumunsku (rozhodnutí), 2010: odmítnutí nařídit matce a dítěti, aby se podrobily testům DNA za účelem vědeckého prokázání otcovství v případě, kdy tato otázka již byla rozhodnuta soudem před více než deseti lety;
Pascaud proti Francii, 2011: tento rozsudek ilustruje majetkový rozměr, který je často sporech o určení otcovství implicitně obsažen;
Krušković proti Chorvatsku, 2011: první rozsudek Soudu, který se zabýval otázkou uznání otcovství mužem omezeným ve svéprávnosti;
Laakso proti Finsku, 2013: uplatňování pevně stanovené lhůty pro zahájení řízení o určení otcovství a zejména absence jakékoli možnosti vyvážení protichůdných zájmů ze strany vnitrostátních soudů;
A.L. proti Polsku, 2014: posouzení chování stěžovatele a jeho zájmu vyvrátit po testu DNA své svobodně uznané otcovství – srov. s jinými pokusy o popření otcovství: Mizzi proti Maltě, 2006, Shofman proti Rusku, 2005, a Paulík proti Slovensku, 2006;
Mandet proti Francii, 2016: Soud se zabývá velmi specifickou situací změny uznaného otcovství na žádost a ve prospěch biologického otce bez souhlasu dítěte;
R.L. a ostatní proti Dánsku, 2017: Soud podrobně analyzuje nejlepší zájem dítěte a nastoluje spravedlivé vyvážení jeho zájmů a ostatních dotčených zájmů (viz též Fröhlich proti Německu, 2018);
Bagniewski proti Polsku, 2018: úloha testů DNA (viz též Canonne proti Francii (rozhodnutí), 2015), a zejména test DNA nenařízený soudem;
Mifsud proti Maltě, 2019: povinný odběr vzorku DNA získaného bukálním stěrem od muže (stěžovatele) na základě soudního rozhodnutí vydaného v rámci řízení o určení otcovství, které zahájila jeho domnělá dcera;
Çapın proti Turecku, 2019: stěžovatel se domáhal soudního uznání otcovství ve věku pětačtyřiceti let. Zájem osob na získání informací nezbytných k odstranění nejistoty ohledně jejich osobní identity s věkem nemizí, spíše naopak;
Boljević proti Srbsku, 2020: promlčení bránící provedení testu DNA u zemřelého muže a přezkumu pravomocného rozsudku, kterým bylo schváleno jeho popření otcovství, o němž stěžovatel nevěděl a které bylo přijato předtím, než byly testy DNA k dispozici;
Koychev proti Bulharsku, 2020: zamítnutí žaloby na popření otcovství uznaného manželem matky z důvodu zájmu dítěte, aniž by byly poskytnuty dostatečné záruky domnělému biologickému otci;
Lavanchy proti Švýcarsku, 2021: odmítnutí vnitrostátních soudů povolit výjimku ze lhůty stanovené vnitrostátním právem (jednoho roku ode dne dosažení zletilosti) pro určení otcovství;
C.E. a ostatní proti Francii, 2022: odmítnutí vnitrostátních soudů uznat právní vztah mezi dítětem a bývalým partnerem biologické matky;
Paparrigopoulos proti Řecku, 2022: diskriminace otce uložením rozsudku o určení otcovství, kterým byla omezena jeho rodičovská odpovědnost; řízení o soudním určení otcovství dosáhlo celkové délky devět let a čtyři měsíce;
S.W. a ostatní proti Rakousku (rozhodnutí), 2022: zveřejnění totožnosti osvojitele v rodném listě dítěte rodičů stejného pohlaví po osvojení druhým rodičem;
Scalzo proti Itálii, 2022: dlouhodobá nemožnost stěžovatelky podat žalobu na určení otcovství biologického otce z důvodu délky řízení o popření otcovství domnělého otce, v důsledku čehož stěžovatelka zůstala ve stavu dlouhodobé nejistoty ohledně své osobní identity.