Klíčové téma[1]

Článek 8
Určování mateřství a otcovství

(Naposledy aktualizováno: 31/08/2025)

Úvod  

Pojmy mateřství a otcovství se pro účely tohoto dokumentu rozumí právní uznání vztahu mezi rodičem a dítětem, včetně příjmení dítěte. Týká se tedy několika druhů stížností: stížností podaných biologickým rodičem či rodičem v právním smyslu nebo dítětem (narozeným v manželství nebo mimo manželství). Nevztahuje se na zvláštní situace, například na osvojení nebo náhradní mateřství, ani na další související otázky, například na svěření dítěte do péče, právo na kontakt s dítětem a styk s ním.

Stanovení a odmítání takového právního uznání může vyvolávat otázky podle různých článků Úmluvy (zejména podle článku 8, ale též podle článků 6 a 14). Při přezkumu rozhodnutí přijatých vnitrostátními orgány za použití prostoru pro uvážení Soud usiluje o dosažení spravedlivé rovnováhy mezi všemi dotčenými zájmy: zájmy stěžovatele, zájmy dítěte, rodiče (rodičů) v právním smyslu, rodiny a obecným zájmem na zajištění právní jistoty a jistoty rodinných vztahů (Lavanchy proti Švýcarsku, 2021, § 32).

Použitelnost článku 8

  • Podstatným aspektem identity jednotlivce je v sázce v případě právního vztahu mezi rodičem a dítětem (C.E. a ostatní proti Francii, 2022, § 54, CZE). Soud v určitých situacích připustil existenci faktického „rodinného života“ mezi dospělou osobou a dítětem při neexistenci biologických vazeb nebo uznaného právního vztahu, pokud existují skutečné osobní vazby. Pojem „soukromý život“ nevylučoval citové vazby vzniklé a rozvíjené mezi dospělou osobou a dítětem v jiných než klasických situacích příbuzenství (§ 49 a 53–54).
  • Právo znát svůj původ a nechat si ho uznat nezaniká s věkem (Mitrevska proti Severní Makedonii, 2024, § 46, CZE). Narození, a zejména okolnosti, za kterých se dítě narodilo, tvoří součást „soukromého života“ dítěte a následně dospělého, zaručeného článkem 8 (Scalzo proti Itálii, 2022, § 58–59 a § 63–64).
  • Řízení o určení otcovství spadá do oblasti působnosti článku 8 nejen v případě manželských vztahů, ale rovněž v případě existence jiných faktických „rodinných vazeb“ (Keegan proti Irsku, 1994, § 44; Kroon a ostatní proti Nizozemsku, 1994, § 30; Nylund proti Finsku (rozhodnutí), 1999).
  • Pokud není prokázána žádná rodinná vazba, může řízení o určení otcovství přesto spadat do oblasti působnosti článku 8 v rámci pojmu „soukromý život“ (Nylund proti Finsku (rozhodnutí), 1999, pokud jde o určení otcovství domnělého otce a dítěte narozeného mimo manželství, Çapın proti Turecku, 2019, § 33–34; Backlund proti Finsku, 2010, § 37, 6. července 2010; Mikulić proti Chorvatsku, 2002, § 52–55; Rasmussen proti Dánsku, 1984, § 33, a Shofman proti Rusku, 2005, § 31, CZE, pokud jde o popření otcovství). Právo znát své potomky spadá do působnosti pojmu „soukromý život“, který zahrnuje důležitá hlediska osobní identity, například identitu vlastních rodičů (Boljević proti Srbsku, 2020, § 28), včetně otázek dokazování pomocí testů DNA (I.L.V. proti Rumunsku (rozhodnutí), 2010, § 33). V případech, kdy je touha poznat své předky motivována cílem změnit záznamy o narození nebo uchovat památku zemřelého rodiče, může taková situace spadat pod pojem „soukromý život“, i když stěžovatel zmínil přání dědit po rodiči, jakmile bude otcovství prokázáno (Moldovan proti Ukrajině, 2024, § 35).
  • Nemožnost dosáhnout uznání právního vztahu mezi dítětem a bývalou partnerkou biologické matky může být posuzována jak podle práva na „rodinný život“, tak podle práva na „soukromý život“ (C.E. a ostatní proti Francii, 2022, § 49–55, CZE).
  • Pouhé biologické příbuzenství, které postrádá veškeré právní nebo faktické prvky svědčící o existenci blízkého osobního vztahu, nelze považovat za dostatečné k tomu, aby se na něj vztahovala ochrana podle článku 8 (Marinis proti Řecku, 2014, § 62).
  • Příjmení se týká „soukromého“ a „rodinného“ života jednotlivce (Cusan a Fazzo proti Itálii, 2014, § 55 a § 56; Mandet proti Francii, 2016, § 44–45, CZE).
  • Právo transgender rodičů a jejich biologických dětí na to, aby bylo oficiální pohlaví rodičů zapsáno v rodném listu jejich dětí, se týká „soukromého života“ stěžovatelů (O.H. a G.H. proti Německu, 2023, § 81 a 83, CZE; viz také A.H. a ostatní proti Německu, 2023, § 85 a 87).
  • Přání stěžovatelky získat informace o důvodech jejího osvojení a biologickém původu, jejím životě před osvojením, jakož i totožnosti a zdravotních informacích o jejích biologických rodičích představuje její „soukromý život“ (Mitrevska proti Severní Makedonii, 2024, § 41, CZE).

Zásady vyplývající ze současné judikatury

  • Pokud je zjištěna existence rodinné vazby k dítěti, musí stát jednat tak, aby umožnil rozvoj této vazby, a musí být zavedeny právní záruky, které umožní začlenění dítěte do rodiny od okamžiku jeho narození nebo co nejdříve po něm Keegan proti Irsku, 1994, § 50; Kroon a ostatní proti Nizozemsku, 1994, § 32).
  • Biologická a sociální realita by měla mít obvykle přednost před právní domněnkou, která je v rozporu jak se zjištěnými skutečnostmi, tak s přáním dotčených osob, a ve skutečnosti tak nikomu neprospívá (Kroon a ostatní proti Nizozemsku, 1994, § 40, pokud jde o určení otcovství a Emonet a ostatní proti Švýcarsku, 2007, § 86, pokud jde o mateřství). Jak bylo připomenuto v případu Mizzi proti Maltě, 2006, situace, kdy je umožněno, aby právní domněnka převážila nad biologickou realitou, nemusí být slučitelná s povinností zajistit účinné „respektování“ soukromého a rodinného života, a to bez ohledu na prostor pro uvážení, který má stát k dispozici (§ 113–114). Skutečnost, že vnitrostátní soudy důkladně nezvážily důkazy o otcovství založené na DNA a místo toho se opíraly o zastaralé právní předpisy, které upřednostňují „sociální“ důkazy (například důkaz o společném soužití), představuje porušení pozitivních závazků státu plynoucích z článku 8 Úmluvy (Moldovan proti Ukrajině, 2024, § 51–54).
  • V případech týkajících se asistované reprodukce, kdy určitý počet osob může být v postavení, kdy může uplatňovat práva ve vztahu k dítěti, Soud uznal, že může být nezbytné, aby státy přijaly právní předpisy, které stanoví pravidlo absolutní povahy zaměřené na podporu právní jistoty (R.F. a ostatní proti Německu, 2024, § 85; viz také H proti Spojenému království (rozhodnutí), 2022, § 53, CZE). Skutečnost, že je zákon v zásadě uznán za slučitelný s požadavky článku 8 Úmluvy, však není v rozporu s nutností posoudit dopady, které má jeho použití v dané situaci. Zejména je nutné posoudit dopady odmítnutí uznat genetickou vazbu mezi dospělým a dítětem, které obecně nemůže nést následky chování dospělého (R.F. a ostatní proti Německu, 2024, § 87– 88).
  • Nejlepší zájem dítěte musí být prvořadým hlediskem (Koychev proti Bulharsku, 2020, § 56). Pokud je nutné zájmy vyvážit, musí převážit zájem dítěte (Yousef proti Nizozemsku, 2002, § 73). Nemuselo by proto být nepřiměřené upřednostnit nejlepší zájem dítěte a zásadu právní jistoty před zájmem stěžovatele, který chtěl zjistit biologickou skutečnost, přestože dítě, které mělo dlouhodobě ke stěžovateli legitimní vztah jako k otci, odmítlo podstoupit test DNA (I.L.V. proti Rumunsku (rozhodnutí), 2010, § 42–45). Nejlepší zájem dítěte však nemusí nutně korespondovat s přáním dítěte (Mandet proti Francii, 2016, § 56–57, CZE). Soudy by měly rovněž náležitě zohlednit nejlepší zájem adoptovaného dospělého, který žádá o informace o svých biologických rodičích (Mitrevska proti Severní Makedonii, 2024, § 56, CZE).
  • Rozsah prostoru pro uvážení, který má stát k dispozici, je třeba určit s ohledem na konkrétní okolnosti, oblast působnosti a souvislosti (Mandet proti Francii, 2016, § 52, CZE; viz také A.L. proti Francii, 2022, § 51–55, § 61–62, CZE, O.H. a G.H. proti Německu, 2023, § 112–117, CZE; A.H. a ostatní proti Německu, 2023, § 112–117). Například  v případech, kdy stížnosti vyvolávaly řadu etických otázek a kdy neexistoval evropský konsenzus ohledně určení právního vztahu mezi rodičem a dítětem a bývalým partnerem biologické matky, Soud rozhodl, že tyto úvahy převážily ve prospěch toho, aby byl státům ponechán široký prostor pro uvážení. V případě vztahů mezi rodiči a dětmi je však v sázce podstatný aspekt individuální identity; v tomto případě Soud objasnil, že stát má užší prostor pro uvážení, pokud jde o zkoumání situace dítěte, jehož nejlepší zájem je prvořadý (C.E. a ostatní proti Francii, 2022, § 85–90, CZE; Mitrevska proti Severní Makedonii, 2024, § 56, CZE, vnitrostátní právní předpisy zakazující přístup k neidentifikujícím informacím o biologických rodičích bez výjimek pro lékařské účely a vnitrostátní soudy, které upřednostňují zájmy adoptovaného „dítěte“ namísto posouzení potřeby adoptovaného dospělého získat informace o lékařské anamnéze svých biologických rodičů).
  • Soukromý život zesnulé osoby, které by musel být odebrán vzorek DNA, nemohl být negativně ovlivněn žádostí podanou po její smrti (Jäggi proti Švýcarsku, 2006, § 42, CZE; Boljević proti Srbsku, 2020, § 54).
  • Jednotlivci mají zásadní zájem chráněný Úmluvou na získání informací, které potřebují k tomu, aby se dozvěděli pravdu o důležitém aspektu své osobní identity (Scalzo proti Itálii, 2022, § 64).

Určování mateřství

  • Soud uznává zásadu „mater semper certa est“ s tím, že pouhé uvedení jména matky v rodném listě by mělo být považováno za důkaz toho, kdo je matkou dítěte Marckx proti Belgii, 1979, § 36–37). Soud však chrání i zájem matky na tom, aby mohla porodit anonymně (Odièvre proti Francii [velký senát], 2003, § 44, CZE; Cherrier proti Francii, 2024, § 72).). Viz též León Madrid proti Španělsku, 2021, o uvedení jména matky v rodném listě (§ 60–66).

Určování otcovství

  • Státy mohou zavést lhůty pro zahájení řízení o určení či popření otcovství (Rasmussen proti Dánsku, 1984, § 41; Shofman proti Rusku, 2005, § 39, CZE; Silva a Mondim Correia proti Portugalsku, 2017, § 57; C.P. a M.N. proti Francii, 2023, § 45). Po uplynutí promlčecí doby pro popření otcovství je třeba přikládat větší váhu zájmům dítěte než zájmu muže na popření otcovství (Yildirim proti Rakousku (rozhodnutí), 1999; Çapın proti Turecku, 2019, § 77). Tyto lhůty by však neměly být uplatňovány příliš přísně bez ohledu na okolnosti konkrétního případu (Phinikaridou proti Kypru, 2007, § 65; Çapın proti Turecku, 2019, § 57–61 a odkazy v nich uvedené; C.P. a M.N. proti Francii, 2023, § 45).
  • Situace, kdy jsou lhůty stanovené vnitrostátním právem pro zahájení řízení o určení otcovství absolutní a pevně stanovené, byly shledány v rozporu s článkem 8. To zahrnuje i případy, kdy vnitrostátní právo nestanoví prodloužení lhůt za určitých okolností (Vagdalt proti Maďarsku, 2024, § 65–66). Naproti tomu v případech, kdy vnitrostátní právní přepisy umožňovaly prodloužení lhůt, pokud se o relevantních okolnostech dozvěděli až po uplynutí lhůt, Soud zjišťoval, zda stěžovatelé jednali dostatečně pečlivě, aby mohli využít možnosti podat žalobu po uplynutí lhůty (Lavanchy proti Švýcarsku, 2021, § 34 a Çapın proti Turecku, 2019, § 59–61).
  • Zásadní zájem na tom, aby byla biologická pravda právně prokázána, nezbavuje osobu povinnosti dostát požadavkům vnitrostátních právních předpisů (Silva a Mondim Correia proti Portugalsku, 2017, § 67–68; C.P. a M.N. proti Francii, 2023, § 52). Ospravedlnitelná  nebyla například nečinnost stěžovatele po dobu 31 let (Lavanchy proti Švýcarsku, 2021, § 39). Soud navíc neshledal porušení článku 8 v případě, kdy biologický otec bez řádného důvodu nepodal platnou žádost ve stanovené lhůtě a dítě již mělo s rodičem navázaný vztah (C.P. a M.N. proti Francii, 2023, § 45).
  • Při provádění „testu vyvažování zájmů“ v rámci posuzování případů týkajících se žalob na určení otcovství Soud zohledňuje řadu hledisek: viz zejména Boljević proti Srbsku, 2020, § 51–53 a § 56, Lavanchy proti Švýcarsku, 2021, § 32–33.
  • V případu Boljević proti Srbsku, 2020 se stěžovatel dozvěděl o pravomocném rozsudku týkajícím se určení, kdo je jeho otcem, několik desítek let poté, co již uplynula příslušná lhůta pro obnovu řízení o určení otcovství, a bez ohledu na jeho velmi specifickou situaci neexistoval žádný právní způsob, jak dosáhnout prodloužení lhůty pro podání žádosti o obnovu řízení (§ 54). Bylo shledáno, že zachování právní jistoty samo o sobě nepostačuje jako důvod pro to, aby bylo stěžovateli upřeno právo na určení, kdo je jeho rodič (§ 55).
  • Pokud muž žádá o uznání otcovství k dítěti narozenému v manželství (Nylund proti Finsku (rozhodnutí), 1999), lze přikládat větší váhu zájmům dítěte a stávající rodinné jednotky. Pokud jde o možnost biologického otce zpochybnit domněnku, že otcem je manžel matky, mají státy v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení (Chavdarov proti Bulharsku, 2010, a Marinis proti Řecku, 2014, § 70–71) – srov. s nesezdanými páry: Różański proti Polsku, 2006, a Yousef proti Nizozemsku, 2002. I v případech, kdy státy disponují prostorem pro uvážení a prokázaly, že zavedly záruky pro posouzení zájmů všech dotčených stran při rozhodování o rodinném stavu dítěte, může neplnění těchto záruk, zejména vůči biologickému otci, být v rozporu s článkem 8 (Vagdalt proti Maďarsku, 2024, § 68–71).
  • Pokud jde o domnělého biologického otce, který zpochybňuje otcovství stávajícího otce v právním smyslu, který s dítětem žije v sociálním a rodinném vztahu, rozhodnutí, zda by domnělý biologický otec měl mít možnost za okolností daného případu zpochybnit otcovství, je na uvážení státu, a obdobné úvahy platí i pro otázku, zda by domnělý biologický otec měl být oprávněn žádat určení původu dítěte pomocí genetických testů, aniž by se změnilo právní postavení dítěte (Kautzor proti Německu, 2012, § 77–79; viz též Ahrens proti Německu, 2012, § 75, CZE).
  • Pokud nelze údajného otce přimět k tomu, aby se podrobil testu DNA, měl by mít stát k dispozici alternativní prostředky, které nezávislému orgánu umožní rychle určit otcovství (Mikulić proti Chorvatsku, 2002, § 64).
  • Jednotlivec může být povinen poskytnout v řízení o určení otcovství genetický vzorek (Mifsud proti Maltě, 2019, § 70–75, CZE). Je povinností státu spravedlivě vyvážit zájem na určení otcovství a zájem stěžovatele nepodstoupit test DNA (tamtéž, 2019, § 77; viz též I.L.V. proti Rumunsku (rozhodnutí), 2010, § 37–47).

Procesní požadavky

  • V případech týkajících se vztahu osoby k jejímu dítěti existuje povinnost postupovat mimořádně pečlivě s ohledem na riziko, že v důsledku plynutí času se věc může fakticky vyřešit (Ahrens proti Německu, 2012, § 78, CZE). To zahrnuje i řízení o soudním určení otcovství (Paparrigopoulos proti Řecku, 2022, § 49–50).
  • S ohledem na prostor pro uvážení státu by vnitrostátní právní systém, podle kterého má žaloba na popření otcovství předběžnou povahu ve vztahu k řízení o určení otcovství, mohl být v zásadě považován za slučitelný s povinnostmi vyplývajícími z článku 8. V kontextu takového systému však musí být chráněny zájmy osoby, která se domáhá určení svého rodičovství (Scalzo proti Itálii, 2022, § 65).

Významné příklady

  • Kroon a ostatní proti Nizozemsku, 1994: první rozsudek, který stanovil hlavní zásady platné pro řízení o určení a popření otcovství;
  • G.M.B. a K.M. proti Švýcarsku (rozhodnutí), 2001: odmítnutí orgánů udělit dítěti příjmení matky v případě, že příjmení manželů je příjmením otce;
  • Znamenskaya proti Rusku, 2005, CZE: Soud se zabývá velmi specifickou situací zápisu nesporného otcovství v souvislosti s narozením mrtvého dítěte;
  • Tavlı proti Turecku, 2006: zamítnutí návrhu na obnovu řízení za účelem zpochybnění závěru o otcovství, neboť vědecký pokrok (test DNA) nebyl platným důvodem pro takové zpochybnění;
  • Menéndez García proti Španělsku (rozhodnutí), 2009: Soud se zabývá novým hlediskem otázky pátrání po původu (určení otcovství k otci stěžovatelky) a zakotvil zásadu, podle níž se „zájem na znalosti vlastní identity liší v závislosti na stupni příbuznosti ve vzestupné linii“;
  • I.L.V. proti Rumunsku (rozhodnutí), 2010: odmítnutí nařídit matce a dítěti, aby se podrobily testům DNA za účelem vědeckého prokázání otcovství v případě, kdy tato otázka již byla rozhodnuta soudem před více než deseti lety;
  • Pascaud proti Francii, 2011: tento rozsudek ilustruje majetkový rozměr, který je často sporech o určení otcovství implicitně obsažen;
  • Krušković proti Chorvatsku, 2011: první rozsudek Soudu, který se zabýval otázkou uznání otcovství mužem omezeným ve svéprávnosti;
  • Laakso proti Finsku, 2013, CZE: uplatňování pevně stanovené lhůty pro zahájení řízení o určení otcovství a zejména absence jakékoli možnosti vyvážení protichůdných zájmů ze strany vnitrostátních soudů;
  • A.L. proti Polsku, 2014, CZE: posouzení chování stěžovatele a jeho zájmu vyvrátit po testu DNA své svobodně uznané otcovství – srov. s jinými pokusy o popření otcovství: Mizzi proti Maltě, 2006, Shofman proti Rusku, 2005, CZE a Paulík proti Slovensku, 2006;
  • Mandet proti Francii, 2016, CZE: Soud se zabývá velmi specifickou situací změny uznaného otcovství na žádost a ve prospěch biologického otce bez souhlasu dítěte;
  • R.L. a ostatní proti Dánsku, 2017: Soud podrobně analyzuje nejlepší zájem dítěte a nastoluje spravedlivé vyvážení jeho zájmů a ostatních dotčených zájmů (viz též Fröhlich proti Německu, 2018, CZE);
  • Bagniewski proti Polsku, 2018: úloha testů DNA (viz též Canonne proti Francii (rozhodnutí), 2015, CZE), a zejména test DNA nenařízený soudem;
  • Mifsud proti Maltě, 2019, CZE: povinný odběr vzorku DNA získaného bukálním stěrem od muže (stěžovatele) na základě soudního rozhodnutí vydaného v rámci řízení o určení otcovství, které zahájila jeho domnělá dcera;
  • Çapın proti Turecku, 2019: stěžovatel se domáhal soudního uznání otcovství ve věku pětačtyřiceti let. Zájem osob na získání informací nezbytných k odstranění nejistoty ohledně jejich osobní identity s věkem nemizí, spíše naopak;
  • Boljević proti Srbsku, 2020: promlčení bránící provedení testu DNA u zemřelého muže a přezkumu pravomocného rozsudku, kterým bylo schváleno jeho popření otcovství, o němž stěžovatel nevěděl a které bylo přijato předtím, než byly testy DNA k dispozici;
  • Koychev proti Bulharsku, 2020: zamítnutí žaloby na popření otcovství uznaného manželem matky z důvodu zájmu dítěte, aniž by byly poskytnuty dostatečné záruky domnělému biologickému otci;
  • Lavanchy proti Švýcarsku, 2021: odmítnutí vnitrostátních soudů povolit výjimku ze lhůty stanovené vnitrostátním právem (jednoho roku ode dne dosažení zletilosti) pro určení otcovství (viz též C.P. a M.N. proti Francii, 2023);
  • C.E. a ostatní proti Francii, 2022, CZE: odmítnutí vnitrostátních soudů uznat právní vztah mezi dítětem a bývalým partnerem biologické matky;
  • Paparrigopoulos proti Řecku, 2022: diskriminace otce uložením rozsudku o určení otcovství, kterým byla omezena jeho rodičovská odpovědnost; řízení o soudním určení otcovství dosáhlo celkové délky devět let a čtyři měsíce;
  • S.W. a ostatní proti Rakousku (rozhodnutí), 2022: zveřejnění totožnosti osvojitele v rodném listě dítěte rodičů stejného pohlaví po osvojení druhým rodičem;
  • Scalzo proti Itálii, 2022: dlouhodobá nemožnost stěžovatelky podat žalobu na určení otcovství biologického otce z důvodu délky řízení o popření otcovství domnělého otce, v důsledku čehož stěžovatelka zůstala ve stavu dlouhodobé nejistoty ohledně své osobní identity.
  • O.H. a G.H. proti Německu, 2023, CZE: právo transgender rodiče a jeho dítěte na to, aby bylo oficiální pohlaví rodiče zapsáno v rodném listu dítěte namísto biologického pohlaví (viz též A.H. a ostatní proti Německu, 2023);
  • Vagdalt proti Maďarsku, 2024: nedostatečná reakce vnitrostátních orgánů na rozhodnutí biologického otce napadnout prohlášení o otcovství učiněné manželem matky a prokázat své vlastní otcovství; neefektivnost státem jmenovaného opatrovníka při uplatňování nezbytných právních prostředků a následné průtahy, které měly nepříznivý dopad na případ biologického otce;
  • Moldovan proti Ukrajině, 2024: vnitrostátní soud neprovedl důkladné přezkoumání důkazů DNA týkajících se otcovství, které mu byly předloženy, a opíral se o starší legislativu, která upřednostňuje sociální faktory před současnými vědeckými testovacími metodami;
  • R.F. a ostatní proti Německu, 2024: právo genetické matky být uvedena v rodném listu spolu s biologickou matkou, která byla její registrovanou partnerkou.

Určování mateřství a otcovství podle jiných článků Úmluvy

  • Marckx proti Belgii, 1979: diskriminace na základě narození, pokud jde o způsob určení mateřství (článek 14 ve spojení s článkem 8);
  • Rasmussen proti Dánsku, 1984: rozdílné zacházení mezi manželem a manželkou, pokud jde o lhůty stanovené pro popření otcovství (článek 14 ve spojení s články 6 a 8);
  • Nylund proti Finsku (rozhodnutí), 1999: neuplatnění článku 6;
  • Mikulić proti Chorvatsku, 2002: délka řízení o určení otcovství (§ 44–46) (článek 6);
  • Haas proti Nizozemsku, 2004: neuplatnění článku 8 a článku 14, CZE;
  • Mizzi proti Maltě, 2006: nemožnost podat žalobu na popření otcovství představuje porušení práva na přístup k soudu (§ 71–91) (článek 6);
  • Paulík proti Slovensku, 2006: diskriminace otce, jehož otcovství bylo určeno soudním rozhodnutím, vůči matkám a otcům, jejichž otcovství bylo určeno na základě jiných důvodů, z důvodu neexistence právních prostředků k popření jeho otcovství (§ 51–59) (článek 14 ve spojení s článkem 8);
  • Cusan a Fazzo proti Itálii, 2014: nemožnost manželského páru dát svému dítěti narozenému v manželství příjmení manželky (§ 58–69) (článek 14 ve spojení s článkem 8);
  • Koch proti Polsku (rozhodnutí), 2017: v řízení o popření otcovství získal stěžovatel vzorky DNA násilím (články 6 a 8: zneužití práva podat stížnost).
  • Yocheva a Ganeva proti Bulharsku, 2021: diskriminační odepření příspěvku svobodné matce nezletilých dětí neznámého otce (§ 106–113, § 125) (článek 14 ve spojení s článkem 8).
  • León Madrid proti Španělsku, 2021: pokud nedojde k dohodě mezi rodiči, příjmení otce automaticky předchází příjmení matky v příjmení dítěte bez ohledu na konkrétní okolnosti (§ 60–72) (článek 14 ve spojení s článkem 8).
  • Paparrigopoulos proti Řecku, 2022: nemožnost otce dítěte narozeného mimo manželství vykonávat rodičovskou zodpovědnost bez souhlasu matky navzdory rodičovství zjištěnému testem DNA (§ 38–42) (článek 14 ve spojení s článkem 8).

Shrnutí obecných zásad

KLÍČOVÉ ODKAZY NA JUDIKATURU

[1] Vypracováno kanceláří Soudu. Pro Soud není závazné. 

Původní text je použit se souhlasem Rady Evropy a Evropského soudu pro lidská práva. Tento překlad, včetně doplnění odkazů na české překlady rozhodnutí nebo jejich shrnutí, byl pořízen Ministerstvem spravedlnosti České republiky na základě dohody s Radou Evropy a Evropským soudem pro lidská práva a je výhradní odpovědností Ministerstva spravedlnosti České republiky.