Klíčové téma [1]
Článek 6 (trestní část)
Vzdání se záruk spravedlivého procesu
(Naposledy aktualizováno: 28/02/2023)
Úvod
Litera ani duch článku 6 Úmluvy nebrání tomu, aby se osoba z vlastní vůle výslovně nebo konkludentně vzdala práva na záruky spravedlivého procesu. Má-li však být vzdání se práva na účast na soudním řízení pro účely Úmluvy účinné, musí být učiněno jednoznačně a musí jej doprovázet minimální záruky odpovídající jeho významu. Kromě toho nesmí odporovat žádnému důležitému veřejnému zájmu (Sejdovic proti Itálii [velký senát], 2006, § 86; Dijkhuizen proti Nizozemsku, § 58).
Zásady vyplývající ze současné judikatury
- Soud přijal měřítko „vědomého a informovaného vzdání se práva“ (Ibrahim a ostatní proti Spojenému království [velký senát], 2016, § 272).
- Tato norma vyžaduje, aby jakékoli vzdání se záruk (Dvorski proti Chorvatsku [velký senát], 2015, § 100–102; Simeonovi proti Bulharsku [velký senát], 2017, § 115; Pishchalnikov proti Rusku, 2009, § 77):
- bylo učiněno jednoznačně;
- doprovázely minimální záruky odpovídající jeho významu;
- bylo dobrovolné;
- bylo učiněno na základě informované volby;
- bylo jasné: je třeba, aby byla osoba schopna rozumně předvídat následky, které její jednání způsobí;
- nebylo v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem. - Některá práva podle článku 6 vyžadují přísné dodržení měřítek vztahujících se na vzdání se práva, která byla stanovena v judikatuře Soudu. Zejména vzdání se práva vyslýchat svědka, které je jedním ze základních práv uvedených v čl. 6 odst. 3, jež představují pojem spravedlivého procesu, vyžaduje takové přísné dodržení (Murtazaliyeva proti Rusku [velký senát], 2018, § 118).
- Stejně tak právo na obhájce, které je dalším základním právem tvořícím pojem spravedlivého procesu podle článku 6 Úmluvy, vyžaduje zvláštní ochranu „vědomého a informovaného vzdání se práva“ (Dvorski proti Chorvatsku [velký senát], 2015, § 101). To však neznamená, že se stěžovatel může platně vzdát práva na přístup k obhájci pouze za přítomnosti právního zástupce (Fariz Ahmadov proti Ázerbájdžánu, 2021, § 50–55).
- Tato zvláštní ochrana znamená zejména níže uvedené záruky:
- podezřelé osoby musí být informovány o svých právech, včetně práva na přístup k obhájci (Ibrahim a ostatní proti Spojenému království [velký senát], 2016, § 272);informace o tomto právu musí být poskytnuta neprodleně po zadržení (Simeonovi proti Bulharsku [velký senát], 2017, § 118);
- informace o tomto právu musí být poskytnuta neprodleně po zadržení (Simeonovi proti Bulharsku [velký senát], 2017, § 118);
- vzdání se práva na obhájce podpisem předtištěného textu „právníka nevyžaduji“ při absenci příslušných procesních záruk je sporné (Bozkaya proti Turecku, 2017, § 48; naproti tomu Sklyar proti Rusku, 2017, § 22–25);
- předchozí vzdání se práva, i když bylo platně učiněno, se nepovažuje nadále za platné, pokud stěžovatel následně výslovně o obhájce požádal (Artur Parkhomenko proti Ukrajině, 2017, § 81);
- vzdání se práva není platné, pokud byl stěžovatel vystaven ze strany policie špatnému zacházení (Turbylev proti Rusku, 2015, § 96);
- vnitrostátní soudy přesvědčivě přezkoumají a prokáží okolnosti související se vzdáním se práva na přístup k právnímu obhájci (Türk proti Turecku, 2017, § 53–54). - Pokud vzdání se práva na přístup k obhájci splňuje standard „vědomého a informovaného vzdání se práva“, není podle judikatury Soudu důvod pochybovat o celkové spravedlnosti trestního řízení vedeného proti stěžovateli (Šarkienė proti Litvě (rozhodnutí), 2017, § 38; Sklyar proti Rusku, 2017, § 26).
- Soud rovněž podotkl, že jednání o vině a trestu v trestním řízení má v podstatě za následek vzdání se řady procesních práv (Navalnyy a Ofitserov proti Rusku, 2016, § 100). Je však třeba, aby u každého rozhodnutí o schválení dohody o vině a trestu byly splněny níže uvedené podmínky (Natsvlishvili a Togonidze proti Gruzii, 2014, § 91–92):
- stěžovatel musí dohodu přijmout s plným vědomím skutkových okolností a právní kvalifikace a skutečně dobrovolně;
- obsah dohody a to, zda byla uzavřena mezi stranami spravedlivým způsobem, musí soud dostatečně přezkoumat. - Vzdání se záruk má zvláštní význam rovněž v případech týkajících se soudních řízení konaných v nepřítomnosti. V této souvislosti Soud rozhodl, že jde o odepření spravedlnosti, pokud osoba odsouzená v nepřítomnosti nemůže následně dosáhnout toho, aby soud znovu rozhodl o důvodnosti obvinění, a to jak po právní, tak po skutkové stránce, pokud nebylo prokázáno, že se vzdala svého práva dostavit se k soudu a hájit se nebo že měla v úmyslu se soudnímu řízení vyhýbat (Sejdovic proti Itálii [velký senát], 2006, § 82).
Významné příklady
- Dvorski proti Chorvatsku [velký senát], 2015 – týkající se práva na přístup k obhájci podle vlastního výběru;
- Simeonovi proti Bulharsku [velký senát], 2017 – týkající se práva na přístup k obhájci;
- Medenica proti Švýcarsku, 2001 – týkající se soudních řízení konaných v nepřítomnosti obžalovaného;
- Natsvlishvili a Togonidze proti Gruzii, 2014 – týkající se jednání o dohodě o vině a trestu.
Shrnutí obecných zásad
- Obecné zásady: Sejdovic proti Itálii [velký senát], 2006, § 86;
- Obecné zásady práva na obhájce: Dvorski proti Chorvatsku [velký senát], 2015, § 100–102; Simeonovi proti Bulharsku [velký senát], 2017, § 115;
- Obecné zásady pro jednání o vině a trestu: Navalnyy a Ofitserov proti Rusku, 2016, § 100;
- Obecné zásady soudního řízení konaného v nepřítomnosti obžalovaného: Sanader proti Chorvatsku, 2015, § 72–74.
Vzdání se práva podle ostatních článků úmluvy
Článek 3 Úmluvy:
- Ve věci Pocasovschi a Mihaila proti Moldavsku a Rusku, 2018, § 61, Soud s odkazem na absolutní povahu článku 3 (viz například Muršić proti Chorvatsku [velký senát], 2016, § 96), nepřijal argumentaci vlády žalovaného státu, že stěžovatele, kteří byli zbaveni svobody, a tedy v moci orgánů, lze považovat za osoby, které se platně vzdaly svého práva na přiměřené podmínky vazby.
Článek 5 Úmluvy:
- Soud rozhodl, že právo na svobodu je ve smyslu Úmluvy v „demokratické společnosti“ příliš důležité na to, aby osoba přišla o ochranu podle Úmluvy pouze z toho důvodu, že se dobrovolně nechá vzít do vazby. Zadržování může být v rozporu s článkem 5, i když s ním dotyčná osoba souhlasila (De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii, 1971, § 65; Storck proti Německu, 2005, § 75). Soud tedy neshledal skutečnost, že stěžovatel sám požádal o uvalení domácího vězení a nenapadl soudní rozhodnutí, kterými bylo toto opatření nařízeno, za vzdání se práva na svobodu podle článku 5 (Buzadji proti Moldavsku [velký senát], 2016, § 106–110).
Další odkazy
Další klíčová témata:
Tiskové přehledy:
KLÍČOVÉ ODKAZY NA JUDIKATURU
Zásadní případy:
- Sejdovic proti Itálii [velký senát], č. 56581/00, ESLP 2006-II, § 86;
- Murtazaliyeva proti Rusku [velký senát], č. 36658/05, 18. prosince 2018, § 118.
Další případy podle článku 6:
- Medenica proti Švýcarsku, č. 20491/92, ESLP 2001-VI;
- Pishchalnikov proti Rusku, č. 7025/04, 24. září 2009, § 77;
- Natsvlishvili a Togonidze proti Gruzii, č. 9043/05, ESLP 2014 (výňatky), § 91–92;
- Sanader proti Chorvatsku, č. 66408/12, 12. února 2015;
- Turbylev proti Rusku, č. 4722/09, 6. října 2015;
- Dvorski proti Chorvatsku [velký senát], č. 25703/11, ESLP 2015, § 100–102;
- Navalnyy a Ofitserov proti Rusku, č. 46632/13 a 28671/14, 23. února 2016;
- Ibrahim a ostatní proti Spojenému království [velký senát], č. 50541/08 a 3 další, 13. září 2016, § 272;
- Artur Parkhomenko proti Ukrajině, č. 40464/05, 16. února 2017;
- Simeonovi proti Bulharsku [velký senát], č. 21980/04, 12. května 2017, § 115;
- Šarkienė proti Litvě (rozhodnutí), č. 51760/10, 27. června 2017;
- Sklyar proti Rusku, č. 45498/11, 18. července 2017, § 22–26;
- Bozkaya proti Turecku, č. 46661/09, 5. září 2017, § 48;
- Türk proti Turecku, č. 22744/07, 5. září 2017;
- Fariz Ahmadov proti Ázerbájdžánu, č. 40321/07, 14. ledna 2021;
- Dijkhuizen proti Nizozemsku, č. 61591/16, 8. června 2021.
Vzdání se podle ostatních článků:
Článek 3:
- Muršić proti Chorvatsku [velký senát], č. 7334/13, 20. října 2016;
- Pocasovschi a Mihaila proti Moldavsku a Rusku, č. 1089/09, 29. května 2018, § 61.
Článek 5:
- De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii, 18. června 1971, série A č. 12, § 65;
- Storck proti Německu, č. 61603/00, ESLP 2005-V, § 75;
- Buzadji proti Moldavsku [velký senát], č. 23755/07, 5. července 2016, § 106–110.
[1] Vypracováno kanceláří Soudu. Pro Soud není závazné.