Klíčové téma [1]

Článek 6 (trestní větev)

Vzdání se záruk spravedlivého procesu

(Naposledy aktualizováno: 31/08/2025)

Úvod

Litera ani duch článku 6 Úmluvy nebrání tomu, aby se osoba z vlastní vůle výslovně nebo konkludentně vzdala práva na záruky spravedlivého procesu. Má-li však být vzdání se práva na účast na soudním řízení pro účely Úmluvy účinné, musí být učiněno jednoznačně a musí jej doprovázet minimální záruky odpovídající jeho významu. Kromě toho nesmí odporovat žádnému důležitému veřejnému zájmu (Sejdovic proti Itálii [velký senát], 2006, § 86; Dijkhuizen proti Nizozemsku, § 58, CZE).

Zásady vyplývající ze současné judikatury 

  • Soud přijal měřítko „vědomého a informovaného vzdání se práva“ (Ibrahim a ostatní proti Spojenému království [velký senát], 2016, § 272, CZE).
  • Tato norma vyžaduje, aby jakékoli vzdání se záruk (Dvorski proti Chorvatsku [velký senát], 2015, § 100–102, CZE; Simeonovi proti Bulharsku [velký senát], 2017, § 115, CZE; Pishchalnikov proti Rusku, 2009, § 77):
    -    bylo učiněno jednoznačně;
    -    doprovázely minimální záruky odpovídající jeho významu;
    -    bylo dobrovolné;
    -    bylo učiněno na základě informované volby;
    -    bylo jasné: je třeba, aby byla osoba schopna rozumně předvídat následky, které její jednání způsobí;
    -    nebylo v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem.
  • Některá práva podle článku 6 vyžadují přísné dodržení měřítek vztahujících se na vzdání se práva, která byla stanovena v judikatuře Soudu. Zejména vzdání se práva vyslýchat svědka, které je jedním ze základních práv uvedených v čl. 6 odst. 3, jež představují pojem spravedlivého procesu, vyžaduje takové přísné dodržení (Murtazaliyeva proti Rusku [velký senát], 2018, § 118, CZE).
  • Stejně tak právo na obhájce, které je dalším základním právem tvořícím pojem spravedlivého procesu podle článku 6 Úmluvy, vyžaduje zvláštní ochranu „vědomého a informovaného vzdání se práva“ (Dvorski proti Chorvatsku [velký senát], 2015, § 101, CZE). To však neznamená, že se stěžovatel může platně vzdát práva na přístup k obhájci pouze za přítomnosti právního zástupce (Fariz Ahmadov proti Ázerbájdžánu, 2021, § 50–55).
  • Tato zvláštní ochrana znamená zejména níže uvedené záruky:
    -    podezřelé osoby musí být informovány o svých právech, včetně práva na přístup k obhájci (Ibrahim a ostatní proti Spojenému království [velký senát], 2016, § 272, CZE);
    -    informace o tomto právu musí být poskytnuta neprodleně po zadržení (Simeonovi proti Bulharsku [velký senát], 2017, § 118, CZE);
    -    vzdání se práva na obhájce podpisem předtištěného textu „právníka nevyžaduji“ při absenci příslušných procesních záruk je sporné (Bozkaya proti Turecku, 2017, § 48; naproti tomu Sklyar proti Rusku, 2017, § 22–25);
    -    pokud stěžovatel trpí mentálním postižením, nestačí pro platné zproštění povinnosti poskytnout informace o právu na advokáta pouze na předtištěných formulářích formulovaných složitým způsobem s odkazem na vnitrostátní právní předpisy (Krpelík proti České republice, 2025, § 79–88, CZE);
    -    předchozí vzdání se práva, i když bylo platně učiněno, se nepovažuje nadále za platné, pokud stěžovatel následně výslovně o obhájce požádal (Artur Parkhomenko proti Ukrajině, 2017, § 81);
    -    vzdání se práva není platné, pokud byl stěžovatel vystaven ze strany policie špatnému zacházení (Turbylev proti Rusku, 2015, § 96);
    -    vnitrostátní soudy přesvědčivě přezkoumají a prokáží okolnosti související se vzdáním se práva na přístup k právnímu obhájci (Türk proti Turecku, 2017, § 53–54);
    -    abstinenční příznaky představují formu zranitelnosti, která může zpochybnit platnost vzdání se práva na advokáta a která ukládá vnitrostátním soudům povinnost zjistit, zda bylo vzdání se tohoto práva navzdory této zranitelnosti dobrovolné (Bogdan proti Ukrajině, 2024, § 57–69 a 75, CZE).
  • Pokud vzdání se práva na přístup k obhájci splňuje standard „vědomého a informovaného vzdání se práva“, není podle judikatury Soudu důvod pochybovat o celkové spravedlnosti trestního řízení vedeného proti stěžovateli (Šarkienė proti Litvě (rozhodnutí), 2017, § 38; Sklyar proti Rusku, 2017, § 26).
  • Soud rovněž podotkl, že jednání o vině a trestu v trestním řízení má v podstatě za následek vzdání se řady procesních práv (Navalnyy a Ofitserov proti Rusku, 2016, § 100). Je však třeba, aby u každého rozhodnutí o schválení dohody o vině a trestu byly splněny níže uvedené podmínky (Natsvlishvili a Togonidze proti Gruzii, 2014, § 91–92):
    -    stěžovatel musí dohodu přijmout s plným vědomím skutkových okolností a právní kvalifikace a skutečně dobrovolně;
    -    obsah dohody a to, zda byla uzavřena mezi stranami spravedlivým způsobem, musí soud dostatečně přezkoumat.
  • Vzdání se záruk má zvláštní význam rovněž v případech týkajících se soudních řízení konaných v nepřítomnosti. V této souvislosti Soud rozhodl, že jde o odepření spravedlnosti, pokud osoba odsouzená v nepřítomnosti nemůže následně dosáhnout toho, aby soud znovu rozhodl o důvodnosti obvinění, a to jak po právní, tak po skutkové stránce, pokud nebylo prokázáno, že se vzdala svého práva dostavit se k soudu a hájit se nebo že měla v úmyslu se soudnímu řízení vyhýbat (Sejdovic proti Itálii [velký senát], 2006, § 82).
  • Ve věci Pfeifer a Plankl proti Rakousku, 1992, § 39, Soud ponechal otevřenou otázku, zda se obviněný může vzdát institucionálních záruk článku 6 § 1 (tj. práva na nezávislý a nestranný soud zřízený zákonem), a dospěl k závěru, že i kdyby se těchto práv bylo možné vzdát, v daném případě nebylo takové vzdání se platné (viz také Dāvidsons a Savins proti Lotyšsku, 2016, § 51–52).

Významné příklady

Shrnutí obecných zásad

Související (ale odlišná) témata

Situace podobné vzdání se práva:

  • Existují případy, které zahrnují okolnosti podobné vzdání se práva, ale které jsou spíše posuzovány na základě merita stížnosti na spravedlivý proces podle článku 6, pokud je to v daném případě vhodné. Viz například Naviede proti Spojenému království (rozhodnutí), 1999, týkající se zneužívajícího chování stěžovatele v souvislosti s právní pomocí, která mu byla poskytnuta; Smailagić proti Chorvatsku (rozhodnutí), 2015, týkající se toho, že stěžovatel nevyužil účinné a dostupné mechanismy pro vyloučení soudců z řízení, a v kontextu občanskoprávní větve Mutu a Pechstein proti Švýcarsku, 2018, § 96, CZE, týkající se rozhodčích soudů.

Vzdání se práva podle ostatních článků úmluvy

Článek 3 Úmluvy:

  • Ve věci Pocasovschi a Mihaila proti Moldavsku a Rusku, 2018, § 61, Soud s odkazem na absolutní povahu článku 3 (viz například Muršić proti Chorvatsku [velký senát], 2016, § 96, CZE), nepřijal argumentaci vlády žalovaného státu, že stěžovatele, kteří byli zbaveni svobody, a tedy v moci orgánů, lze považovat za osoby, které se platně vzdaly svého práva na přiměřené podmínky vazby.

Článek 5 Úmluvy:

  • Soud rozhodl, že právo na svobodu je ve smyslu Úmluvy v „demokratické společnosti“ příliš důležité na to, aby osoba přišla o ochranu podle Úmluvy pouze z toho důvodu, že se dobrovolně nechá vzít do vazby. Zadržování může být v rozporu s článkem 5, i když s ním dotyčná osoba souhlasila (De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii, 1971, § 65; Storck proti Německu, 2005, § 75, CZE). Soud tedy neshledal skutečnost, že stěžovatel sám požádal o uvalení domácího vězení a nenapadl soudní rozhodnutí, kterými bylo toto opatření nařízeno, za vzdání se práva na svobodu podle článku 5 (Buzadji proti Moldavsku [velký senát], 2016, § 106–110).

Ostatní odkazy

Ostatní klíčová témata:

KLÍČOVÉ ODKAZY NA JUDIKATURU

Zásadní případy:

  • Sejdovic proti Itálii [velký senát], č. 56581/00, § 86, 1. března 2006 (porušení článku 6 odst. 1);
  • Murtazaliyeva proti Rusku [velký senát], č. 36658/05, 18. prosince 2018, § 118 (stížnost týkající se nepřítomnosti relevantního svědka nepřijatelná – zjevně neopodstatněná).
    CZE

Ostatní  případy podle článku 6:

Vzdání se podle ostatních článků:

Článek 3:

Článek 5:

  • De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii, č. 2832/66 a 2 další, 18. června 1971 (neporušení čl. 5 odst. 1; porušení čl. 5 odst. 4 v tom, že stěžovatelé neměli před soudem k dispozici žádný opravný prostředek proti rozhodnutím nařizujícím jejich zadržení; neporušení čl. 5 odst. 4 z důvodu zamítnutí žádostí o propuštění);
  • Storck proti Německu, č. 61603/00, 16. června 2005 (porušení čl. 5 odst. 1 v jednom období a neporušení v jiném období); 
    CZE
  • Buzadji proti Moldavsku [velký senát], č. 23755/07, 5. července 2016 (porušení čl. 5 odst. 3).

[1]  Vypracováno kanceláří Soudu. Pro Soud není závazné.
Původní text je použit se souhlasem Rady Evropy a Evropského soudu pro lidská práva. Tento překlad, včetně doplnění odkazů na české překlady rozhodnutí nebo jejich shrnutí, byl pořízen Ministerstvem spravedlnosti České republiky na základě dohody s Radou Evropy a Evropským soudem pro lidská práva a je výhradní odpovědností Ministerstva spravedlnosti České republiky.