Münster proti České republice

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

ROZHODNUTÍ

 

Stížnost č. 17290/23
Pavel MÜNSTER proti České republice

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající dne 18. března 2026 ve výboru ve složení:

Andreas Zünd, předseda, 
Kateřina Šimáčková,
Georgios A. Serghides,
Diana Sârcu,
Mykola Gnatovskyy,
Vahe Grigoryan,
Sébastien Biancheri, soudci,

a Victor Soloveytchik, tajemník sekce,

na základě výše uvedené stížnosti podané dne 19. dubna 2023,

s ohledem na rozhodnutí oznámit stížnostní námitky na poli článku 8 a článku 13 Úmluvy vládě České republiky („vláda“) a prohlásit zbývající část stížnosti za nepřijatelnou;

se zřetelem ke stanovisku podanému žalovanou vládou a k replice předložené stěžovatelem;

vynesl pro projednání následující rozhodnutí:

ÚVOD

1.  V dané věci se jedná zejména o tvrzení stěžovatele, že neměl k dispozici účinné prostředky nápravy umožňující mu výkon jeho práva na styk s dítětem přiznaného v roce 2017, a nemohl tak udržovat kontakt se svým synem (články 8 a 13 Úmluvy).

SKUTKOVÝ STAV

2.  Stěžovatel, pan Pavel Münster, je občan České republiky, narodil se v roce 1978 a bydliště má ve Vysokém Mýtě. Před Soudem ho zastupoval J. Lipavský, advokát působící v Hradci Králové. Vládu zastupoval její zmocněnec, pan P. Konůpka z Ministerstva spravedlnosti.

3.  Skutkový stav případu předestřený účastníky řízení lze shrnout následovně.

A.    Okolnosti případu a řízení o změně péče

4.  Syn stěžovatele se narodil v roce 2011 z manželství s M. M., se kterou se stěžovatel později rozvedl. Po rozvodu manželství v roce 2013 soud svěřil nezletilého do péče matky a stěžovateli byla uložena povinnost platit výživné. Zároveň bylo stěžovateli přiznáno právo na styk s dítětem v rozsahu jeden den v týdnu každý druhý týden a každý druhý víkend.

5.  Rozsudkem okresního soudu v Pardubicích („okresní soud“) ze dne 8. února 2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové („krajský soud“) ze dne 17. července 2017 došlo k rozšíření styku stěžovatele s dítětem tak, že nezletilý trávil se stěžovatelem nově dva dny v týdnu každý druhý týden a každý druhý víkend. Dále byl upraven styk o školních prázdninách.

6.  Ze spisu vyplývá, že toto právo na styk s dítětem mohlo být realizováno až do dne 25. září 2019, kdy stěžovatel podal návrh na jeho další rozšíření spočívající ve změně úpravy poměrů na střídavou péči. Na tento návrh chlapec reagoval tím, že se odmítal se stěžovatelem setkávat a od října roku 2020 ke styku již nedocházelo, ačkoli rodiče na doporučení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, kolizního opatrovníka nezletilého („opatrovník“), zpočátku využili spolupráci se specializovaným zařízením za účelem asistovaného styku.

7.  V řízení o změně úpravy poměrů byl názor nezletilého zjišťován opakovaně. Dne 23. října 2019 a dne 29. června 2020 dítě před opatrovníkem vyjádřilo přání stýkat se s otcem ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako doposud, jakož i nesouhlas se střídavou péčí. Dne 5. srpna 2020 nezletilý toto přání zopakoval při jiném soudním roku před okresním soudem. Dne 19. dubna 2021 dítě před opatrovníkem vyjádřilo vůli vidět svého otce, „ale ne teď hned“, a vytklo otci, že na něj „vyvíjí přílišný nátlak“. Při jiném soudním roku dne 7. září 2021 nezletilý vyjádřil přání, aby na něj otec nečekal před školou a aby mohl sám rozhodovat o četnosti jejich kontaktů.

8.  Dále byl nezletilý v únoru 2021 vyšetřen znalcem z oboru psychologie. Ve zprávě předložené soudu v březnu 2021 znalec neuvedl žádnou překážku bránící kontaktům stěžovatele se synem, ani neshledal žádný negativní vliv některého z rodičů na dítě. Konstatoval, že mezi rodiči panují konfliktní vztahy a že je dítě vystaveno politováníhodnému tlaku ze strany otce, který trvá na uplatnění svých práv na úkor zájmu dítěte. Upřesnil, že nezletilý má ke stěžovateli citovou vazbu a chce se s ním vídat, nicméně si přeje rozhodovat o svých kontaktech s ním podle svých potřeb a střídavou péči rozhodně odmítá. K návrhu stěžovatele (viz § 14 níže) znalec v závěru konstatoval, že umístění dítěte do neutrálního prostředí by bylo nevhodné a mělo by negativní dopad jak na nezletilého, tak i na jeho vztah ke stěžovateli.  

9.  Kromě tohoto znalce ustanoveného soudem vyšetřila nezletilého v únoru 2022 také psycholožka v nemocnici. Ta ve své zprávě poukázala na riziko disharmonizace vývoje dítěte v důsledku nestabilní rodinné situace. Následně pak lékařka z ambulance dětské psychiatrie v lékařské zprávě ze dne 11. dubna 2022 uvedla, že nezletilý má poruchy přizpůsobení pro dlouhodobou stresovou zátěž, kterou představuje porozvodový konflikt rodičů a dlouhodobá soudní řízení s opakovanými vyšetřeními prováděnými různými znalci.

10.  Okresní soud rozsudkem ze dne 26. ledna 2022 návrh stěžovatele na změnu úpravy péče zamítl s odůvodněním, že toto opatření není v nejlepším zájmu dítěte. Krajský soud tento rozsudek dne 27. července 2022 potvrdil. Soudy se totiž shodly, že vzhledem ke znepokojivému psychickému stavu nezletilého a jeho zdrženlivosti vůči stěžovateli je nutné stabilizovat rodinnou situaci. Zdůraznily, že dítě, jehož názor byl několikrát zjišťován, si nepřálo, aby jeho kontakty se stěžovatelem byly určovány soudním rozhodnutím, a že navíc nebyla prokázána manipulace nezletilého ze strany matky vůči stěžovateli. Poukázaly na to, že podle lékařských zpráv nezletilý trpí psychickými problémy vyplývajícími z dlouhodobého stresu souvisejícího s konfliktem rodičů, se zdlouhavými soudními řízeními a opakovanými výslechy. Soudy konstatovaly, že tyto potíže se projevovaly mimo jiné jeho zatvrzelým odmítáním styku se stěžovatelem a zhoršovaly se pod nátlakem stěžovatele, který byl odhodlán prosadit své právo na styk s dítětem. Vyzvaly proto rodiče, aby hledali způsoby, jak zlepšit vzájemnou komunikaci a spolupráci.

11.  Dne 2. listopadu 2022 stěžovatel podal proti těmto soudním rozhodnutím ústavní stížnost, kterou Ústavní soud dne 6. prosince 2022 odmítl jako zjevně neopodstatněnou (sp. zn. III. ÚS 3040/22). Ústavní soud se přiklonil k závěrům soudů, že změna formy péče nebyla mj. s ohledem na psychický stav nezletilého v jeho zájmu. Konstatoval dále, že stěžovatelem tvrzená manipulace dítěte ze strany matky nebyla znaleckým zkoumáním prokázána.

12.  Mezitím, dne 4. května 2022, soud vyhověl návrhu stěžovatele a uložil matce povinnost podávat písemně informace o nezletilém, o jeho zdravotním stavu, školní výuce a jeho sportovních aktivitách. Dne 31. ledna 2023 byl tento rozsudek odvolacím soudem změněn, pokud jde o formu poskytování těchto informací.

13.  Zároveň soud projednal také návrh babičky z otcovy strany, které bylo rozsudkem ze dne 15. září 2021 přiznáno právo na styk s nezletilým. Následně babička podávala návrhy na výkon rozhodnutí o tomto právu, na jejichž základě byla matce doručena výzva k plnění a byla jí uložena pokuta ve výši 5 000 Kč (přibližně 200 €).

B.    Výkon práva stěžovatele na styk s dítětem

14.  Od října roku 2020 (viz § 6 výše) stěžovatel pravidelně podával na soud návrhy na výkon rozhodnutí o právu na styk s dítětem přiznaném v roce 2017. Poukazoval na to, že matka rozhodnutí o jeho právu na styk s dítětem nerespektuje, a na negativní dopady tohoto jednání na vývoj nezletilého. V některých návrzích požadoval jeho umístění do neutrálního prostředí; usnesením soudu ze dne 3. března 2021 byl návrh na vydání takového předběžného opatření zamítnut.

15.  Dne 28. října 2020 mělo dojít na návrh a za přítomnosti kolizního opatrovníka ve specializovaném zařízení k asistovanému předání nezletilého stěžovateli. K předání však nedošlo kvůli neochotě dítěte, které odmítlo spolupracovat a zavřelo se v jiné místnosti.

16.  Dne 4. listopadu 2020 okresní soud adresoval matce výzvu k plnění rozhodnutí o stěžovatelovu právu na styk s dítětem.

17.  V listopadu 2020 stěžovatel podal k předsedkyni okresního soudu stížnost na průtahy v řízení o výkonu jeho práva na styk s nezletilým. Předsedkyně soudu neshledala žádné nedostatky; její závěry potvrdil předseda krajského soudu v lednu 2021.

18.  Dne 26. listopadu 2020 soud nařídil tzv. navykací režim. Soud vzal do úvahy přetrvávající konflikty mezi rodiči a negativní postoj dítěte, které od října 2020 odmítalo jakýkoli kontakt se stěžovatelem, a dospěl k závěru, že výkon rozhodnutí formou ukládání pokut nebo nuceného předání nezletilého by byl kontraproduktivní pro dosažení cíle postupného obnovení kontaktů mezi dítětem a stěžovatelem.

19.  Dne 8. prosince 2020 se ve specializovaném zařízení uskutečnilo jednání s rodiči, na kterém bylo dohodnuto několik termínů setkání mezi stěžovatelem a jeho synem v lednu a únoru 2021. Tato setkání se však neuskutečnila vzhledem k odmítavému postoji nezletilého. Dne 3. února 2021 byla proto spolupráce specializovaného zařízení s rodiči ukončena.

20.  Dne 6. ledna 2021 nezletilý během pohovoru s psychologem ze specializovaného zařízení uvedl, že mu vyhovoval režim styků s otcem až do podzimu 2020; vadí mu ale, jak otec trvá na uplatňování svého práva a že za ním chodí ke škole.

21.  Ve dnech 24. února a 31. března 2021 uložil okresní soud matce pokutu ve výši 30 000 Kč (přibližně 1 200 €) a 40 000 Kč (přibližně 1 600 €) za neplnění povinnosti v podobě řádného předávání syna stěžovateli od 1. října 2020. Dne 12. května 2021 krajský soud zrušil obě uložené pokuty a zamítl zároveň třináct návrhů na nařízení výkonu rozhodnutí o právu na styk se synem podaných stěžovatelem od 12. října 2020 do 25. března 2021. Soud zdůraznil, že neplnění stěžovatelova práva na styk s nezletilým nelze přičítat jeho matce a že nucené předávání by mohlo být kontraproduktivní vzhledem k negativnímu postoji dítěte a jeho psychickému stavu.

22.  Od července do prosince 2021 stěžovatel podal dalších šest návrhů na výkon svého práva na styk s dítětem, ve kterých požadoval uložení pokut matce nebo umístění nezletilého do neutrálního prostředí.

23.  Dne 3. srpna 2021 se konalo jednání okresního soudu, na kterém soud ustanovil znalce z oboru pedopsychologie za účelem vyšetření dítěte.

24.  Dne 31. srpna 2021 soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření, které mělo umožnit okamžité setkání stěžovatele se synem v rámci navykacího režimu.   

25.  Dne 5. listopadu 2021 okresní soud opětovně uložil navykací režim ve specializovaném zařízení. Při zohlednění šetření provedeného opatrovníkem a zjištění získaných v průběhu řízení, a zejména s ohledem na neshody mezi rodiči a negativní postoj nezletilého, soud dospěl k závěru, že tato forma výkonu rozhodnutí o styku je vhodná k obnovení pozitivního vztahu mezi stěžovatelem a dítětem. Soud poznamenal, že tento režim by rovněž umožnil zapojit kvalifikované odborníky, kteří by spolupracovali s rodinou a opatrovníkem, a získat nový psychologický posudek nezletilého.

26.  Matka dítěte se proti usnesení odvolala; dne 23. února 2022 se o odvolání konalo jednání před krajským soudem, který zavedení stanoveného režimu potvrdil.

27.  Ze spisu vyplývá, že opatrovník rodičům opakovaně doporučoval mediaci jako způsob komunikace mezi nimi, stejně tak jako uspořádání případové konference. Ta se uskutečnila v dubnu 2022 a dospěla k závěru, že je nutné stabilizovat psychický stav dítěte. Stěžovatel, který trval na přítomnosti dítěte, následně zmínil ztrátu důvěry dítěte v opatrovníka, jelikož se dítě odmítlo účastnit. 

28.  Ve zprávě specializovaného zařízení se uvádí, že dne 18. května 2022 se konala schůzka s rodiči, na které byly dohodnuty termíny setkání stěžovatele se synem na červen 2022. Dne 9. června 2022 však zařízení informovalo soud, že dohodnutá setkání se neuskutečnila, jelikož chlapec se jich odmítl zúčastnit.

29.  Dne 18. července 2022 okresní soud obdržel vyžádaný znalecký posudek (viz § 23 výše). Znalec v posuzovaném případě považoval za problematické rodinné poměry, kdy, dle jeho názoru, stěžovatel vnímal situaci paranoidně, matka nezletilého přehnaně chránila a dítě bylo přecitlivělé, ovlivněné kritikou stěžovatele vůči matce a bylo k němu velmi nepřátelské. Znalec proto doporučil intenzivnější psychoterapii nezletilého a individuální psychoterapii rodičů; s ohledem na křehký psychický stav dítěte znalec odmítl jeho umístění do neutrálního prostředí, jak požadoval stěžovatel.

30.  Na jednání soudu dne 9. listopadu 2022 znalec při výslechu zdůraznil, že nemohl dítě podrobit znaleckému zkoumání, jelikož odmítlo vystoupit z auta a jít do jeho ordinace.

31.  V říjnu a listopadu 2022 rodiče adresovali soudu několik podání. Poté, co matka vznesla námitku podjatosti soudců, byl spis předložen soudu vyššího stupně; v prosinci 2022 byl předseda senátu krajského soudu vyloučen z projednávání dané věci.

32.  Od 17. listopadu 2022 do 19. prosince 2022 stěžovatel podal čtyři další návrhy na výkon rozhodnutí o jeho právu na styk s nezletilým.

33.  Stěžovatel požádal o delegaci věci jinému soudu; jeho žádost byla zamítnuta v květnu 2023.

34.  Ze spisu rovněž vyplývá, že stěžovatel opakovaně napadal provedené kroky a opatření navrhovaná orgánem sociálně-právní ochrany dětí, veřejně tento orgán kritizoval a netajil se vůči němu svou nedůvěrou. Soud následně odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh stěžovatele na odvolání tohoto orgánu z funkce kolizního opatrovníka dítěte.

35.  V červnu 2023 stěžovatel znovu podal k předsedkyni okresního soudu stížnost na průtahy v řízení o výkonu jeho práva na styk s dítětem. Předsedkyně okresního soudu ve svém vyjádření neshledala žádné nedostatky ve vedení řízení a poukázala na složitost řízení a na mimořádně vyhrocené vztahy mezi rodiči.

36.  Dne 5. června 2023 si soud vyžádal zprávu opatrovníka o výkonu práva stěžovatele na styk se synem.

37.  Dne 25. ledna 2024 okresní soud ukončil řízení ve věci výkonu práva stěžovatele na styk s nezletilým. Uložil matce pokutu ve výši 50 000 Kč (přibližně 2 000 €) za neuskutečněná setkání s otcem od května 2021. Soud toto rozhodnutí odůvodnil tím, že v rámci navykacího režimu matka nezajistila přítomnost dítěte, ačkoliv byla schopná zajistit jeho účast na různých konzultacích s odborníky. Soud zároveň poukázal na to, že rodiče opakovaně nerespektovali poskytnutá doporučení a nadto vyvíjeli nadměrnou procesní aktivitu bránící posunu v řízení.

PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO A PRAXE

A.    Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních

38.  Ustanovení § 502 odst. 1 tohoto zákona umožňuje soudům nařídit výkon rozhodnutí o péči o dítě nebo o styku s dítětem uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí.

39.  V souladu s § 503 zákona mohou být použita další opatření ve snaze zajistit výkon rozhodnutí o svěření dítěte do péče nebo o právu na styk s dítětem nebo rozhodnutí obsahující pravidla pro styk s dítětem. V úvahu připadá setkání s mediátorem, stanovení plánu navykacího režimu, je-li to v zájmu dítěte, dále je možné nařídit výkon styku pod dohledem orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo nařídit setkání s poskytovatelem pomoci, zejména s odborníkem v oboru pedopsychologie.

40.  Zůstane-li postup stanovený na základě § 502 a § 503 bezvýsledný, nebo je-li po zahájení řízení zřejmé, že by využití těchto ostatních opatření nevedlo ke splnění dané povinnosti, umožňuje ust. § 504 soudu, aby ve výjimečných případech nařídil výkon rozhodnutí tím, že dítě bude nuceně odňato nebo předáno.

B.    Vnitrostátní judikatura

41.  Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. října 2015 vyslovil názor, že výchovné působení rodiče na dítě, a to i ve smyslu rozhodnutí soudu o výchově, nikdy nesmí překročit racionální mez a mělo by respektovat rozhodnutí dítěte. Soud připomněl, že institut nařízení výkonu rozhodnutí není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte, pokud jeho rozhodnutí nebylo úmyslně ovlivněno třetími osobami. Pokud nelze dítě i přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k druhému rodiči, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tj. zajistit splnění povinnosti.

42.  Ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. dubna 2016 Ústavní soud zdůraznil, že účelem uložení pokuty je primárně vynucení splnění povinnosti uložené povinnému soudem ve prospěch oprávněného, nikoliv sankcionování povinného za dobrovolné nesplnění povinnosti. Pokud tedy ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný přes zjevnou a odpovídající snahu nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné.

43.  V nálezu sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. března 2019 Ústavní soud připomněl, že při rozhodování o uložení pokuty tomu z rodičů, který neplní povinnost předat nezletilého ke styku s druhým rodičem, musí soudy zohlednit postoj dítěte. V této věci byly stěžovateli uloženy pokuty, přestože se dítě ve věku téměř devíti let verbálně odmítlo setkat se svými prarodiči.  

44.  Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1938/25 ze dne 26. srpna 2025 posuzoval, zda obecné soudy dostály své povinnosti zajistit účinný výkon rozhodnutí upravujících poměry k nezletilým dětem. Vytkl soudům, že nevěnovaly náležitou pozornost dlouhodobému neplnění vykonatelných rozhodnutí, důsledně nezkoumaly tvrzené překážky bránící předávání dětí a rezignovaly na využití prostředků, které by mohly zajistit realizaci ústavně zaručených práv rodiče.

Ústavní soud uvedl, že zajištění styku či předání dětí druhému rodiči musí být pro pečujícího rodiče prioritou. Upřesnil, že zjištění příčin dřívějších porušení je nezbytné pro posouzení celkového přístupu povinného rodiče k plnění soudních povinností a případně pro určení účelnosti výše pokuty s cílem zajistit jejich dodržování do budoucna. Ústavní soud se vyjádřil, že jednotlivá porušení nelze posuzovat izolovaně, ale vždy v kontextu celého vývoje věci, zejména s ohledem na jejich opakovanost, délku trvání a postoj povinného rodiče k výkonu jeho povinností. Doplnil, že systematické a dlouhodobé nepředávání dětí druhému rodiči může postupem času mít nezvratné důsledky na vztah dítěte s rodičem, se kterým v danou dobu nežije. O to přísnější musí být požadavky na tvrzení a prokázání případných překážek, které nejsou jednorázového charakteru.

STÍŽNOSTNÍ NÁMITKY

45.  Stěžovatel na poli článku 8 Úmluvy namítal porušení svého práva na respektování rodinného života jednak v důsledku nevykonávání jeho práva na styk s dítětem a nepřijetí dostatečně účinných opatření k výkonu jeho práva na styk s nezletilým synem, a dále v důsledku zamítnutí jeho návrhu na změnu úpravy péče.

46.  Stěžovatel rovněž namítal porušení svého práva na účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, kterým by mohl napadnout nečinnost soudů ve vztahu k jeho žádostem o výkon práva na styk s dítětem.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

A.    K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

47.  Stěžovatel zejména namítá nevykonávání jeho práva na styk s dítětem, nereagování ze strany soudů na jeho poslední návrhy na výkon rozhodnutí a zamítnutí jeho návrhu na změnu péče.

V této souvislosti se dovolává článku 8 Úmluvy, jehož příslušná část zní:

„1. Každý má právo na respektování svého (...) rodinného života (...).

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat krom případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (...) ochrany práv a svobod jiných.“

1.     K námitce vznesené vládou

48.  Ohledně údajné nečinnosti soudů ve vztahu ke stěžovatelovým žádostem o výkon práva na styk s dítětem vláda namítá, že stěžovatel nevyčerpal veškeré vnitrostátní prostředky nápravy, neboť neuplatnil ani kompenzační, ani preventivní prostředky nápravy, které by se ukázaly jako neúčinné (viz Drenk proti České republice, č. 1071/12, rozsudek ze dne 4. září 2014).

49.  Stěžovatel je přesvědčen, že vyčerpal všechny účinné, dostupné a odpovídající prostředky nápravy. Připomíná, že preventivní prostředek nápravy zakotvený v § 174a zákona o soudech a soudcích pouze umožňuje podat k soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu; dovozuje, že tento opravný prostředek by mu nemohl zajistit výkon jeho práva na styk s nezletilým. Ke kompenzačnímu opravnému prostředku stěžovatel uvádí, že nepožadoval finanční odškodnění, nýbrž účinný výkon rozhodnutí o právu na styk se synem.  

50.  Soud s ohledem na svůj níže uvedený závěr o nepřijatelnosti stížnosti z jiných důvodů konstatuje, že není třeba zabývat se vznesenou námitkou nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.

2.     Tvrzení účastníků řízení

a)     Vláda

51.  K nevykonávání práva na styk s dítětem vláda uvádí, že vnitrostátní soudy nařídily veškerá opatření, která byla za obzvláště obtížných okolností projednávané věci vhodná: vyzvaly matku k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí a dvakrát nařídily navykací režim, který se však nerealizoval kvůli odmítání nezletilým. Vláda vysvětluje, že pokuty uložené matce byly následně v odvolacím řízení zrušeny z toho důvodu, že realizace práva stěžovatele na styk s dítětem nebyla v moci matky, jelikož nezletilý styk kategoricky odmítal. Za daných okolností nebylo možné o výkonu rozhodnutí formou nuceného předání dítěte uvažovat. Závěrem vláda dodává, že při zamítnutí návrhu otce na vydání předběžného opatření na umístění nezletilého do neutrálního prostředí vycházely soudy z posudku znalce (viz § 8 in fine výše).

52.  Vláda rovněž konstatuje, že znaleckým zkoumáním nebylo zjištěno ovlivňování nezletilého matkou proti stěžovateli. Vláda vyzdvihuje činnost kolizního opatrovníka a poukazuje na to, že názor dítěte byl opakovaně zjišťován a soudy zohledňován.  

53.  Vláda uzavírá, že navzdory značnému úsilí vnitrostátních orgánů se nepodařilo změnit postoj nezletilého natolik, aby bylo možné realizovat právo stěžovatele na styk s dítětem. Skutečnost, že přijatá opatření nevedla k uspokojivému výsledku, vláda vysvětluje jednak negativním postojem a psychickým stavem dítěte a dále chováním rodičů. Uvádí, že rodiče navzdory četným doporučením soudů a kolizního opatrovníka nebyli schopni se ohledně nezletilého dohodnout, a neúčastnili se ani mediace ani individuální terapie. Vláda dodává, že stěžovatel zhoršoval situaci tím, že vyvíjel na nezletilého nátlak, a matka, byť styku stěžovatele s dítětem aktivně nebránila, nedokázala s ním spolupracovat v nejlepším zájmu dítěte.  

54.  Ve věci řízení o návrhu stěžovatele na změnu úpravy péče vláda tvrdí, že soudy postupovaly s náležitou péčí a s přihlédnutím k několika zprávám o situaci a konstantnímu a neměnnému názoru nezletilého řádně zohlednily jeho nejlepší zájem. Vláda připomíná, že návrh stěžovatele byl zamítnut po důkladném vyhodnocení spisu, ve kterém je několikrát zaznamenáno nevhodné chování stěžovatele, který nerespektoval přání syna, aby na něj nečekal před školou, a trval na výkonu svého práva na styk. Závěrem vláda poznamenává, že soudy i opatrovník nezletilého opakovaně – avšak marně – vyzývali rodiče, aby změnili svůj přístup a využili mediace nebo terapie.

b)     Stěžovatel

55.  Výtky stěžovatele spočívají zejména v tom, že neměl k dispozici dostatek účinných opatření, která by mu umožnila výkon práva na styk s dítětem, které mu bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu v roce 2017. Tvrdí, že navzdory jeho četným návrhům příslušné orgány při výkonu tohoto rozhodnutí nejednaly dostatečně rychle a účinně. Vytýká vnitrostátním orgánům, že nejednaly v nejlepším zájmu dítěte: dle jeho mínění po roce 2020 nezajistily přítomnost opatrovníka při jeho pokusech o výkon práva na styk s dítětem a spokojily se pouze s uložením dvou následně zrušených pokut matce a s dvojím nařízením navykacího režimu, který se však ukázal jako bezvýsledný. Stěžovatel zároveň poukazuje na to, že jeho návrhy na umístění nezletilého do neutrálního prostředí byly ignorovány, že nebyl odvolán opatrovník, který dle jeho názoru nebyl nestranný, a že matka nebyla potrestána za své obstruktivní jednání. Závěrem popírá, že by na svého syna vyvíjel nátlak.

3.     Hodnocení Soudu

56.  Soud odkazuje zejména na rozsudky Ball proti Andoře (č. 40628/10, rozsudek ze dne 11. prosince 2012, § 45–51), Ribić proti Chorvatsku (č. 27148/12, rozsudek ze dne 2. dubna 2015, § 92–96) a Zavridou proti Kypru (č. 14680/22, rozsudek ze dne 8. října 2024, § 77–80), které pojednávají o příslušných zásadách týkajících se povinnosti státu přijmout pozitivní povinnosti, když mezi rodiči vzniknou spory ohledně úpravy péče o dítě nebo práva na styk s dítětem. V prvé řadě Soud připomíná, že povinnost vnitrostátních orgánů přijmout opatření k usnadnění styků mezi nezletilým a rodičem, jemuž nebylo dítě po rozvodu svěřeno do péče, není absolutní a že spolupráce a porozumění všech zúčastněných osob představují v každém případě zásadní okolnosti. Ačkoli se vnitrostátní orgány musí snažit takovou spolupráci usnadnit, jejich povinnost použít za takové situace donucovací opatření má svoje limity: musí zohlednit zájmy, práva a svobody těchto osob a zejména pak nejlepší zájem dítěte a práva přiznaná mu článkem 8 Úmluvy. Je rozhodující, zda vnitrostátní orgány přijaly za účelem usnadnění výkonu jakéhokoli rozhodnutí o právu na styk s dítětem všechna nezbytná opatření, která od nich bylo možné vzhledem k okolnostem případu rozumně očekávat. A konečně, když navrhovatel žádá o výkon soudního rozhodnutí, je třeba zohlednit jak jeho chování, tak i chování soudů.

a)     Výkon práva stěžovatele na styk s dítětem

57.  Jak Soud opakovaně judikoval, článek 8 Úmluvy vyžaduje, aby vnitrostátní orgány zachovaly spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů a přitom kladly zvláštní důraz na nejlepší zájem dítěte, který s ohledem na svou povahu a závažnost může převážit nad zájmem rodičů. Článek 8 v žádném případě neopravňuje rodiče k tomu, aby vyžadoval přijetí opatření, jež by poškozovala zdraví a rozvoj dítěte (viz, mezi mnoha jinými, Drenk, cit. výše, § 84).

58.  V projednávaném případě bylo stěžovateli přiznáno právo na styk se synem, od října roku 2020 však toto právo nebylo realizováno (viz § 5 a 6 výše). Od té doby stěžovatel podal řadu návrhů na výkon práva a požadoval, aby soudy nařídily donucovací opatření, zejména uložení pokut matce dítěte (viz § 14 výše).

59.  V souvislosti s těmito návrhy opatrovník nejprve navrhl asistované předání nezletilého ve specializovaném zařízení, což však narazilo na neochotu dítěte (viz § 15 výše). Poté soud adresoval matce výzvu k plnění rozhodnutí o stěžovatelovu právu na styk s dítětem (viz § 16 výše). Jelikož tyto pokusy nepřinesly požadovaný výsledek, soud následně nařídil ve spolupráci se specializovaným zařízením a ve snaze postupně obnovit kontakty mezi stěžovatelem a jeho synem navykací režim. Setkání plánovaná v rámci tohoto režimu se však neuskutečnila vzhledem k odmítavému postoji nezletilého (viz § 18 a 19 výše).

60.  Soud konstatuje, že soud prvního stupně následně uložil matce pokuty za neplnění povinnosti od října 2020 předávat syna stěžovateli; tyto pokuty byly později v odvolacím řízení zrušeny s odůvodněním, že neplnění stěžovatelova práva na styk s dítětem nelze přičítat jeho matce a návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí o právu na styk se synem, podané stěžovatelem do března 2021, byly zamítnuty (viz § 21 výše). V reakci na další návrhy stěžovatele, podané od července 2021, opatrovník, zjevně však bez úspěchu, doporučil rodičům mediaci a uspořádal případovou konferenci. Okresní soud opětovně nařídil navykací režim s cílem obnovit, za pomoci kvalifikovaných odborníků, pozitivní vztah mezi stěžovatelem a dítětem (viz § 25 výše). Tento režim však opětovně selhal z důvodu naprosto odmítavého postoje nezletilého (viz § 28 výše). Další návrhy stěžovatele ve věci výkonu jeho práva na styk s dítětem vyústily v lednu 2024, tedy po datu podání stížnosti k Soudu, v uložení souhrnné pokuty matce (viz § 37 výše).

61.  Na základě výše uvedených skutečností Soud konstatuje, že vnitrostátní orgány ve snaze zajistit výkon stěžovatelova práva na styk s nezletilým využily téměř veškeré právní nástroje zakotvené v českém právním řádu (viz § 38–40 výše). Po zjištění, že represivní opatření, jako výzvy a pokuty, použitá vůči matce neodpovídají v daném případě situaci, jelikož výkon práva na styk nebyl odvislý pouze od její vůle (v tomto ohledu viz judikatura Ústavního soudu citovaná v § 41–44 výše), ale narážel zejména na odpor dítěte, zavedly vnitrostátní orgány přípravná opatření ve formě navykacích režimů s cílem vytvořit příznivé podmínky pro obnovení kontaktů mezi stěžovatelem a jeho synem.

62.  Soud uznává, že za obzvláště obtížných okolností tohoto případu nelze vytýkat soudům, že neuplatnily přísnější opatření, jako je nucené předání dítěte stěžovateli nebo jeho umístění do neutrálního prostředí. Taková opatření byla, dle mínění soudů podpořeného posudkem znalce (viz § 29 in fine výše), v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Na tomto místě je třeba připomenout, že se jedná o velmi citlivé dítě trpící poruchami přizpůsobení souvisejícími se stresem a že rodičům byla opakovaně doporučena předchozí psychoterapie a vzájemná spolupráce. Soud považuje za nutné připomenout, že pozitivní povinnosti státu v dané oblasti spočívají ve snaze přiblížit dítě oběma jeho rodičům za pomoci vhodných a přiměřených prostředků. Soud se domnívá, že výsledek donucovacích opatření by v tomto případě mohl být kontraproduktivní (viz, mutatis mutandis, Pedovič proti České republice, č. 27145/03, rozsudek ze dne 18. července 2006, § 113).

63.  Na druhou stranu nelze pominout, že soudy ponechaly bez odezvy četné návrhy stěžovatele podané v průběhu zavádění druhého navykacího režimu a když tento režim nebyl úspěšný, rozhodly o těchto návrzích souhrnně až dne 25. ledna 2024 (viz § 37 výše). Soudy tak ponechaly stěžovatele v nejistotě, či dokonce v nepochopení ohledně dalšího vývoje událostí a postoje, který by měl zaujmout. Soud nicméně poznamenává, že stěžovatel mohl napadnout nečinnost soudů za pomoci prostředku k urychlení řízení podle § 174 a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (viz Drenk, citovaný výše, § 106), čehož však nevyužil (viz § 48 a 49 výše). S ohledem na selhání druhého navykacího režimu lze však mít pochybnosti o tom, zda v tomto stadiu řízení by větší aktivita soudů mohla ovlivnit průběh událostí.

64.  Soud dále konstatuje, že vnitrostátní soudy zohlednily nejen názor dítěte, ale také jeho křehký psychický stav stvrzený mnoha odborníky a specialisty, jeho postoj ke stěžovateli a průběh posledních pokusů o navázání kontaktu mezi nimi, čímž vzaly do úvahy všechny okolnosti podstatné pro posouzení nejlepšího zájmu dítěte.

65.  V tomto ohledu a při opětovném konstatování, že děti schopné úsudku musí mít možnost být slyšeny a vyjádřit svůj názor v každém řízení dopadajícím na jejich práva (viz, mimo jiné, M. a M. proti Chorvatsku, č. 10161/13, rozsudek ze dne 3. září 2015, § 181) a při zohlednění toho, že v posuzovaném případě bylo nezbytné do rozhodovacího procesu zapojit stěžovatelova syna v té době osmi až jedenáctiletého, musí Soud nicméně poznamenat, že tento byl vyslechnut nebo vyšetřen mnohokrát a v relativně krátkých časových intervalech (viz § 7–9 výše). Soud v této souvislosti konstatuje, že tato opakovaná vyšetření pravděpodobně přispěla ke stresu, který nezletilý prožíval (viz § 9 a 10 výše), což mělo za následek, že nakonec odmítl vystoupit z auta a dostavit se ke specialistovi (viz § 30 výše). Soud proto považuje za důležité připomenout, že vnitrostátní orgány musí zjistit názor dítěte s přihlédnutím k jeho zralosti a psychickému stavu, vysvětlit mu účel těchto výslechů a poučit ho také o jeho právu odmítnout vypovídat. Musí rovněž postupovat koordinovaně, umírněně a přiměřeně, aby se zabránilo zbytečným či nadbytečným výslechům či vyšetřováním nezletilého, zejména pokud probíhá souběžně více řízení se ho týkajících, a aby nebylo příliš často vystavováno situacím, které může vnímat jako stresující či dokonce traumatizující.

66.  Soud si uvědomuje, že spory týkající se styku s dětmi jsou ze své podstaty pro všechny zúčastněné strany mimořádně citlivé a že pro vnitrostátní orgány není snadné zajistit výkon rozhodnutí, pokud chování jednoho nebo obou rodičů zdaleka není konstruktivní (Krasicki proti Polsku, č. 17254/11, rozsudek ze dne 15. dubna 2014, § 90). Soud považuje za nezbytné připomenout, že pozitivní povinnosti státu v této oblasti nespočívají v povinnosti dosáhnout určitého výsledku, ale pouze v povinnosti vynaložit k tomu prostředky; soudy totiž nejsou všemohoucí, zejména když se v záležitostech v oblasti rodinného života dostávají do střetu s rodiči, kteří nejsou schopni překonat svou nevraživost a nedbají zájmů vlastního dítěte (Pedovič, citovaný výše, § 115). Soud má v projednávaném případě za to, že situaci zhoršilo problematické chování stěžovatele, který zjevně nebral ohled na přání dítěte (§ 7 výše), a dále neochota rodičů účastnit se mediace nebo terapie vedoucí ke zlepšení jejich spolupráce. Ze spisu naopak vyplývá, že vnitrostátní soudy, podporované sociálními službami, se zejména řídily stanovisky odborníků, rodinnou situací a přáním nezletilého.

67.  Soud na základě všech těchto skutečností uzavírá, že vnitrostátní soudy, které projednávaly danou věc, měly možnost přímo jednat se všemi dotčenými osobami a byly v lepší pozici než Soud k nalezení spravedlivé rovnováhy mezi zájmem dítěte na život v poklidném prostředí a zájmy, které ovlivňovaly jednání jeho otce; přijaly veškerá opatření, která od nich lze za daných okolností ve snaze zajistit výkon práva na styk s nezletilým rozumně očekávat. I když tato opatření nevedla k uspokojivému výsledku, Soud se domnívá, že dlouhodobé neplnění stěžovatelova práva stýkat se se synem nelze přičítat liknavosti příslušných orgánů (srov. Gobec proti Slovinsku, č. 7233/04, rozsudek ze dne 3. října 2013, § 152).

b)     Řízení o změně úpravy styku

68.  Pokud jde o právní úpravu v oblasti péče o dítě, Soud připomíná, že článek 8 nepřiznává žádnému z rodičů přednostní právo na výchovu dětí a že příslušné orgány, které mají v tomto ohledu rozhodnout, jsou povinny vzít v potaz nejvyšší zájem dětí (viz, mezi mnoha jinými, Reslová proti České republice, č. 7550/04, rozsudek ze dne 18. července 2006, § 63).  Krom toho v otázkách péče o dítě mají vnitrostátní orgány značnou volnost (viz např. Sommerfeld proti Německu, č. 31871/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003).

69.  S ohledem na skutkový stav projednávané věci Soud konstatuje, že poté, co bylo dítě v roce 2013 svěřeno do péče matky a v roce 2017 bylo rozšířeno stěžovatelovo právo na styk, podal tento v roce 2019 k soudu návrh na střídavou péči (§ 6 výše). Ze spisu vyplývá, že dítě na tento návrh reagovalo negativně a proti střídavé péči se postavilo, a to i při posuzování provedeném znalcem (viz § 6–8 výše). V roce 2022 soudy zejména na základě posudku tohoto znalce a přání nezletilého návrh zamítly (§ 10 výše). Jak soudy nižšího stupně, tak později i Ústavní soud dospěly k závěru, že změna úpravy péče není v zájmu dítěte, které trpělo psychickými poruchami a špatně snášelo konflikt rodičů, související řízení a nátlak ze strany stěžovatele, a které potřebovalo zklidnění rodinné situace.

70.  Podle mínění Soudu nic nenasvědčuje tomu, že by závěry vnitrostátních soudů, které měly možnost přímého kontaktu se všemi dotčenými osobami, byly nepřiměřené nebo svévolné. Soudy zohlednily rodinnou situaci jako celek a opíraly se o znalecký posudek vypracovaný psychologem, o stanoviska dalších odborníků a o několik zpráv opatrovníka nezletilého. Ze znaleckého posudku navíc nevyplývalo, že by dítě bylo matkou manipulováno, jak tvrdil stěžovatel.

71.  Soud konstatuje, že napadená rozhodnutí neignorovala skutečnost, že v době jejich přijetí nebylo právo na styk s dítětem realizováno již více než jeden rok. Soudy v této souvislosti poukázaly na to, že byl zaveden navykací režim s cílem obnovit kontakty mezi stěžovatelem a jeho synem. Nezpochybnily tedy roli stěžovatele jako otce, jehož právo na styk s nezletilým bylo výslovně uznáno.

72.  Při zohlednění toho, že rodič není oprávněn vyžadovat přijetí opatření, jež by poškozovala zdraví a rozvoj dítěte (viz, např. T.P. a K.M. proti Spojenému království, č. 28945/95, rozsudek velkého senátu ze dne 10. května 2001, § 71 a Sommerfeld, cit. výše, § 64), Soud nepochybuje o tom, že vnitrostátní soudy při zamítnutí návrhu stěžovatele upřednostnily nejlepší zájem dítěte v souladu s článkem 8 Úmluvy a s požadavky vnitrostátního práva.

c)      Závěr Soudu

73.  S ohledem na výše uvedené úvahy Soud konstatuje, že stěžovatelovy námitky týkající se údajného porušení jeho práva na respektování rodinného života jsou nepřijatelné podle čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy jako zjevně neopodstatněné a je třeba je odmítnout podle čl. 35 odst. 4 Úmluvy.

B.    K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy

74.  Stěžovatel namítal porušení svého práva na účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, jehož prostřednictvím by se mohl domoci nápravy při výkonu jeho práva na styk s dítětem.

75.  Vláda oponuje, že stěžovatel nevyužil žádný z opravných prostředků, které měl k dispozici podle vnitrostátního práva (viz § 48 výše).

76.  Stěžovatel je naopak přesvědčen, že vyčerpal všechny účinné, dostupné a odpovídající prostředky nápravy.

77.  Soud připomíná, že článek 13 Úmluvy se uplatní pouze tehdy, pokud osoba považující se za oběť porušení práva chráněného Úmluvou předloží „hájitelné tvrzení“ (viz, mezi mnoha jinými, Isaka proti České republice, č. 36919/10, rozhodnutí ze dne 6. září 2011). Soud po posouzení stížnostních námitek vznesených v posuzované věci na poli článku 8 Úmluvy dospěl k závěru, že neexistuje hájitelné tvrzení o porušení podstatného práva zaručeného Úmluvou. Nedošlo tedy k porušení článku 13 Úmluvy (obdobně viz G.S. proti Lucembursku, č. 5235/13, rozhodnutí ze dne 17. března 2015).

78.  Z toho důvodu je také tato námitka zjevně neopodstatněná a je třeba ji odmítnout v souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.

Z těchto důvodů Soud jednomyslně

prohlašuje stížnost za nepřijatelnou. 

 

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno dne 9. dubna 2026.

 

Victor Soloveytchik	Andreas Zünd
tajemník	předseda