Praktická příručka k podmínkám přijatelnosti

Tato praktická příručka je součástí řady příruček k Úmluvě vydaných Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „Soud“, „Evropský soud“ nebo „soud ve Štrasburku“) s cílem informovat právníky, a to zejména ty právníky, kteří mohou být vyzváni k zastupování stěžovatelů před Soudem, pokud jde o podmínky přijatelnosti jednotlivých stížností. Tato příručka je navržena tak, aby poskytovala jasnější a podrobnější představu o podmínkách přijatelnosti s cílem, zaprvé, co nejvíce snížit počet stížností, které nemají vyhlídky na rozhodnutí o odůvodněnosti, a zadruhé zajištění toho, aby stížnosti, které vyžadují přezkoumání odůvodněnosti, prošly testem přijatelnosti.

Tato příručka tedy nepředstírá, že je vyčerpávající, a bude se soustředit na nejčastěji se vyskytující scénáře. Citovaná judikatura byla vybrána z hlavních, významných a/nebo nedávných rozsudků a rozhodnutí. 

Rozsudky Soudu neslouží pouze k rozhodování v případech, které mu byly předloženy, ale obecněji k objasnění, ochraně a rozvoji pravidel zavedených Úmluvou, čímž přispívají k tomu, že státy dodržují závazky, které přijaly jako smluvní strany Úmluvy (Irsko proti Spojenému království, č. 5310/71, rozsudek pléna ze dne 18. ledna 1978, § 154, řada A č. 25, a nověji též Jeronovičs proti Lotyšsku, č. 44868/10, rozsudek velkého senátu ze dne 5. července 2016, § 109).

Posláním systému zřízeného Úmluvou je tedy rozhodovat v otázkách veřejného pořádku v obecném zájmu, a tím zvyšovat standardy ochrany lidských práv a rozšiřovat judikaturu v oblasti lidských práv v celém společenství států Úmluvy (Konstantin Markin proti Rusku, č. 30078/06, rozsudek velkého senátu ze dne 22. března 2012, § 89, ESLP 2012). Soud skutečně zdůraznil úlohu Úmluvy jako „ústavního nástroje evropského veřejného pořádku“ v oblasti lidských práv (Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi proti Irsku, č. 45036/98, rozsudek velkého senátu ze dne 30. června 2005, § 156, ESLP 2005-VI).

Tato příručka obsahuje odkazy na klíčová slova pro každý citovaný článek Úmluvy a jejích dodatkových protokolů. Právní otázky, jimiž se každý případ zabývá, jsou shrnuty v seznamu klíčových slov, který je vybrán z tezauru pojmů převzatých (ve většině případů) přímo z textu Úmluvy a jejích protokolů.

Databáze judikatury Soudu HUDOC umožňuje vyhledávání podle klíčových slov. Vyhledávání pomocí těchto klíčových slov umožňuje nalezení skupiny dokumentů s podobným právním obsahem (odůvodnění a závěry Soudu u každého případu jsou shrnuty prostřednictvím klíčových slov). Klíčová slova pro jednotlivé případy najdete kliknutím na značku „Case Details“ v databázi HUDOC. Další informace o databázi HUDOC a klíčových slovech naleznete v uživatelské příručce k databázi HUDOC. 

1.   Systém ochrany základních práv a svobod zakotvený v Evropské úmluvě o lidských právech (dále jen „Úmluva“) je založen na zásadě subsidiarity. Důležitost této zásady byla znovu potvrzena přijetím Protokolu č. 15 k Úmluvě a jeho vstupem v platnost. Tento protokol uvedl výslovný odkaz na tuto zásadu v preambuli Úmluvy². Úkol zajistit její uplatňování náleží v prvé řadě smluvním státům Úmluvy; Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) by měl zasahovat, pouze pokud státy své povinnosti nesplnily.

Štrasburský dohled je prováděn hlavně na základě individuální stížnosti, kterou může k Soudu podat jednotlivec nebo právnická osoba, nacházející se v jurisdikci jednoho ze smluvních států Úmluvy. Okruh potenciálních stěžovatelů je tudíž široký: vedle osmi set milionů obyvatel rozšířené Evropy a občanů třetích zemí, kteří zde žijí nebo tudy projíždějí, jsou zde miliony sdružení, nadací, politických stran, společností a dalších právnických osob (přičemž tu ani nejsou zmiňovány osoby, které v důsledku exteritoriálního jednání smluvních států Úmluvy provedených mimo jejich území spadají do jejich jurisdikce).

Soud je nyní po řadu let v důsledku různých faktorů zahlcen individuálními stížnostmi (ke dni 31. ledna 2021 probíhalo řízení o 64 100 stížnostech). Převážná většina těchto stížností je však odmítána bez projednání jejich odůvodněnosti, neboť nesplňují některou z podmínek přijatelnosti stanovených Úmluvou. Například v roce 2020 bylo z 39 190 stížností vyřízených Soudem 37 289 prohlášeno za nepřijatelné nebo vyškrtnuto ze seznamu případů. Tato situace je frustrující ze dvou důvodů. Zaprvé, Soud musí odpovědět na každou stížnost, což mu brání věnovat se v rozumné lhůtě těm stížnostem, které projednání své odůvodněnosti vyžadují, aniž však má veřejnost z této situace jakýkoli užitek. Zadruhé, stížnosti desítek tisíc stěžovatelů jsou nutně odmítány, často po mnoha letech čekání.

2.   Smluvní státy Úmluvy, Soud i jeho kancelář hledají způsoby, jak tento problém vyřešit a zajistit efektivní výkon spravedlnosti. Jedním z nejviditelnějších opatření bylo přijetí Protokolu č. 14 k Úmluvě. Tento protokol umožňuje mimo jiné, aby jasně nepřijatelné stížnosti napříště namísto tříčlenných výborů řešil samosoudce za pomoci nesoudcovských zpravodajů. Protokol č. 14, který vstoupil v platnost dne 1. června 2010, též zavedl novou podmínku přijatelnosti týkající se stupně újmy, kterou stěžovatel utrpěl, přičemž cílem nové podmínky je odradit osoby, které neutrpěly závažnou újmu, od podání stížnosti.

Dne 19. února 2010 se zástupci čtyřiceti sedmi členských států Rady Evropy, které jsou všechny Úmluvou vázány, setkali ve švýcarském Interlakenu, aby projednali budoucnost Soudu a zejména objem nevyřízených případů vzniklý v důsledku velkého počtu nepřijatelných stížností. Ve slavnostním prohlášení potvrdili ústřední úlohu Soudu v evropském systému ochrany základních práv a svobod a zavázali se zvýšit jeho efektivnost při zachování zásady individuální stížnosti.

Potřeba zajistit životaschopnost mechanismu Úmluvy v krátkodobém, střednědobém a dlouhodobém horizontu byla dále zdůrazněna v prohlášeních přijatých na navazujících konferencích v İzmiru, Brightonu, Bruselu a Kodani konaných v letech 2011, 2012, 2015 a 2018. Konference v Brightonu vedla k přijetí Protokolu č. 15 k Úmluvě, který kromě vložení odkazu na zásadu subsidiarity a zásady o prostoru pro uvážení do preambule Úmluvy zkracuje ze šesti na čtyři měsíce dobu, do kdy musí být stížnost podána u Soudu, po konečném vnitrostátním rozhodnutí³.

3.   Myšlenka poskytnout potenciálním stěžovatelům souborné a objektivní informace o postupu projednávání stížností a podmínkách přijatelnosti je výslovně vyjádřena v bodě C-6 písm. a) a b) prohlášení z Interlakenu. Na tuto praktickou příručku zabývající se podmínkami přijatelnosti individuálních stížností je třeba nahlížet v témže kontextu. Jejím účelem je podat jasnější a podrobnější obrázek o podmínkách přijatelnosti s cílem předně co možná snížit počet stížností, které nemají naději na to, aby byly završeny rozhodnutím o odůvodněnosti, a dále zajistit, aby ty stížnosti, které vyžadují projednání odůvodněnosti, prošly testem přijatelnosti. V současné době je u většiny stížností, které tímto testem procházejí, současně projednávána jejich přijatelnost a odůvodněnost, což zjednodušuje a zrychluje řízení.

Tento dokument je určen především právníkům z praxe, zejména těm, kteří mohou zastupovat stěžovatele v řízení před Soudem.

Všechny formální podmínky stanovené v článku 34 (individuální stížnosti) a článku 35 (podmínky přijatelnosti) Úmluvy byly zkoumány ve světle judikatury Soudu. Některé pojmy, jako jsou šestiměsíční lhůta a v menší míře vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, jsou přirozeně lépe vymezeny než jiné, jako je pojem „zjevná neopodstatněnost“, který lze rozebírat téměř do nekonečna, či pojem příslušnosti Soudu ratione materiae nebo ratione personae. Kromě toho se některých článků stěžovatelé dovolávají častěji než jiných a některé státy neratifikovaly všechny dodatkové protokoly k Úmluvě, jiné učinily výhradu k rozsahu některých ustanovení. Tato příručka tedy nepředstírá, že je vyčerpávající, a bude se soustředit na nejčastěji se vyskytující scénáře. Ačkoli se zaměřuje na případy vznikající na základě jednotlivých stížností (předložené podle článku 34 Úmluvy), bude tato příručka odkazovat na některé rozsudky a některá rozhodnutí vydaná v mezistátních případech (předložených podle článku 33 Úmluvy4), pokud jsou pro jednotlivé stížnosti relevantní.

4.   Příručka byla připravena oddělením právního poradce Soudu a výklad podmínek přijatelnosti z jeho strany není pro Soud závazný. Bude pravidelně aktualizována. Byla sepsána ve francouzštině a angličtině a bude přeložena do některých dalších jazyků, přičemž přednost bude dána oficiálním jazykům smluvních států, proti kterým je podáváno nejvíce stížností.

5.   Po vymezení pojmů individuální stížnosti a postavení oběti se příručka bude zabývat procesními důvody nepřijatelnosti (část I), důvody týkajícími se příslušnosti Soudu (část II) a těmi, které se týkají odůvodněnosti stížnosti (část III)5.

Článek 34 – Individuální stížnosti

„Soud může přijímat stížnosti každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny osob považujících se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a jejími protokoly jednou z Vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva.“

Klíčová slova databáze HUDOC

Stížnost (34) – Žalovaný smluvní stát (34) – Jednotlivec (34) – Nevládní organizace (34) – Skupina jednotlivců (34) – Oběť (34) – Actio popularis (34) – Locus standi (34)

6.   Článek 34, který zaručuje právo individuální stížnosti, poskytuje jednotlivcům skutečné právo zahájit právní řízení na mezinárodní úrovni. Je též jednou ze základních záruk efektivity systému Úmluvy – jednou z „klíčových součástí mechanismu“ na ochranu lidských práv (Mamatkulov a Askarov proti Turecku [velký senát], § 100 a 122; Loizidou proti Turecku (předběžné námitky), § 70).

7.   Jakožto živý instrument musí být Úmluva vykládána ve světle současných podmínek. Ustálená judikatura k této otázce se uplatní také na procesní ustanovení, jakým je článek 34 (tamtéž, § 71).

8.   Aby se stěžovatel mohl spolehnout na článek 34 Úmluvy, musí splnit dvě podmínky: musí patřit do jedné z kategorií předkladatelů uvedených v článku 34 a musí být schopen přednést případ, v němž je obětí porušení Úmluvy (Vallianatos a ostatní proti Řecku [velký senát], § 47).

a. Fyzické osoby

9.   Kterýkoli jednotlivec může podle článku 1 Úmluvy požívat ochrany Úmluvy proti smluvnímu státu, jestliže k tvrzenému porušení jeho práv došlo v jurisdikci dotčeného státu (Van der Tang proti Španělsku, § 53), bez ohledu na svou národnost, místo bydliště, osobní stav, postavení nebo právní způsobilost. Pokud jde o matku zbavenou rodičovských práv, viz Scozzari a Giunta proti Itálii [velký senát), § 138; pokud jde o nezletilého, viz A. proti Spojenému království; pokud jde o osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům, jednající bez souhlasu svého opatrovníka, viz Zehentner proti Rakousku, § 39 a násl.

10.  Stížnosti mohou podávat pouze živé osoby nebo mohou být podávány jejich jménem; zesnulá osoba stížnost podat nemůže (Aizpurua Ortiz a ostatní proti Španělsku, § 30; Dvořáček a Dvořáčková proti Slovensku, § 41).

b. Právnické osoby

11. Právnická osoba, která tvrdí, že se stala obětí porušení práv stanovených Úmluvou a jejími protokoly ze strany členského státu, má u soudu postavení pouze tehdy, je-li „nevládní organizací“ ve smyslu článku 34 Úmluvy.

12. Termín „vládní organizace“, na rozdíl od „nevládních organizací“ ve smyslu článku 34, se vztahuje nejen na ústřední orgány státu, ale také na decentralizované orgány, které vykonávají „veřejné funkce“, bez ohledu na jejich autonomii vůči ústředním orgánům; obdobně to platí pro místní a regionální orgány (Radio France a ostatní proti Francii (rozh.), § 26), pro obec (Ayuntamiento de Mula proti Španělsku (rozh.), nebo pro část obce, která má účast na výkonu pravomoci veřejného orgánu (Městská část Antilly [Municipal Section of Antilly] proti Francii (rozh.)), z nichž žádný není oprávněn podat stížnost na základě článku 34 (viz také Döşemealtı Belediyesi proti Turecku (rozh.)). Stát, který není smluvní stranou Úmluvy, nelze kvalifikovat jako „nevládní organizaci“, a není proto oprávněn předložit případ k Soudu podle článku 34 (Demokratická republika Kongo proti Belgii (rozh.), § 13–21).

13.  Kategorie „vládní organizace“ zahrnuje právnické osoby, které se účastní výkonu vládních pravomocí nebo provozují veřejnou službu pod vládní kontrolou (JKP Vodovod Kraljevo proti Srbsku (rozh.), § 23–28, týkající se vodárenské a kanalizační společnosti zřízené obcí; İhsan Doğramacı Bilkent Üniversitesi proti Turecku (rozh.), § 35–47, týkající se univerzity založené nadací). Soukromá povaha stěžovaného aktu není v tomto ohledu podstatná (§ 38).

14. Aby bylo možné určit, zda do dané kategorie spadá jakákoli jiná právnická osoba než územní orgán, je třeba vzít v úvahu její právní postavení a případně práva, která jí toto postavení dává, povahu činnosti, kterou vykonává, kontext ve kterém se provádí, a stupeň jeho nezávislosti na politických orgánech (Radio France a ostatní proti Francii (rozh.), § 26; Kotov proti Rusku [velký senát], § 93; Slovinsko proti Chorvatsku (rozh.) [velký senát], § 61). Ohledně veřejnoprávních subjektů, které nevykonávají žádné vládní pravomoci, nebo veřejnoprávních vysílacích společností viz Svaté Kláštery [The Holy Monasteries] proti Řecku,§ 49; Radio France a ostatní proti Francii (rozh.), § 24–26; Rakouský rozhlas [Österreichischer Rundfunk] proti Rakousku, § 46–53; Švýcarský rozhlas a televize Schweizerische Radio – und Fernsehgesellschaft et publisisse SA] proti Švýcarsku,§ 46–48. Ohledně státních společností, které mají dostatečnou institucionální a provozní nezávislost na státu, viz Íránská přepravní společnosti [Islamic Republic of Iran Shipping Lines] proti Turecku, § 80–81; Ukrajina-Tyumen proti Ukrajině, § 25–28; Unédic proti Francii, § 48–59; a srov. Zastava It Turs proti Srbsku (rozh.); Státní holdingová společnost Luganskvugillya proti Ukrajině (rozh.); viz také Transpetrol, a.s., proti Slovensku (rozh.). Pokud jde o společnosti, Soud považuje společnost za „nevládní“ ve smyslu článku 34 tehdy, když se řídí v zásadě právem obchodních společností, nemá žádné vládní ani jiné pravomoci nad rámec pravomocí přiznávaných běžným soukromým právem při výkonu své činnosti a podléhá spíše jurisdikci obecných než správních soudů. Soud rovněž bere v úvahu skutečnost, zda stěžovatelská společnost vykonávala obchodní činnosti a neměla ani úlohu veřejné služby, ani nebyla monopolem v konkurenčním odvětví (Slovinsko proti Chorvatsku (rozh.) [velký senát], § 62–63 a odkazy tam uvedené).

15. Soud objasnil, že článek 33 Úmluvy (mezistátní stížnosti) neumožňuje stěžující vládě obhájit práva právnické osoby, která by nespadala do kategorie „nevládní organizace“, a proto by nebyla oprávněna podat individuální stížnost podle článku 34 (Slovinsko proti Chorvatsku (rozh.) [velký senát], § 60–70 a 76–79, týkající se banky ve vlastnictví stěžovatelského státu). S přihlédnutím ke specifické povaze Úmluvy jakožto smlouvy o lidských právech a s připomínkou, že i v mezistátních případech je právě jednotlivec tím, kdo je primárně „poškozen“ porušením Úmluvy, Soud potvrdil, že pouze jednotlivci, skupiny jednotlivců a právnické osoby, které vyhovují kvalifikaci „nevládní organizace“, mohou být nositeli práv podle Úmluvy, nikoli však smluvní stát nebo jakákoli právnická osoba, která státu patří (tamtéž, § 66).

c.  Jakákoli skupina jednotlivců

16.  Stížnost může podat i skupina jednotlivců. Místní orgány nebo kterékoli státní orgány však nemohou předložit stížnost prostřednictvím jednotlivců, kteří je tvoří anebo kteří jednají jeho jménem, na úkony stíhatelné ze strany státu, jehož jsou součástí a jehož jménem vykonávají veřejnou moc (Demirbaş a ostatní proti Turecku (rozh.)). Naopak skupinu poslanců z regionálního parlamentu lze považovat za „skupinu jednotlivců“ (místo vládní organizace), když si stěžují na pozastavení plenárního zasedání parlamentu autonomního společenství. V takovém případě se jich práva a svobody uplatňované žalobci týkají jednotlivě a nelze je přičíst parlamentu jako orgánu (Forcadell i Lluis a ostatní proti Španělsku (rozh.)).

17.   Soud soustavně rozhoduje, že Úmluva nezaručuje právo na podání actio popularis a že úkolem Soudu normálně není přezkoumávat relevantní právo a praxi in abstracto, nýbrž určovat, zda způsob, jakým byly na stěžovatele aplikovány, vedl k porušení Úmluvy (například Roman Zacharov proti Rusku [velký senát], § 164).

a. Pojem „oběť“

18.  Slovo „oběť“ v kontextu článku 34 Úmluvy označuje osobu nebo osoby přímo nebo nepřímo ovlivněné údajným porušením. Článek 34 se tedy netýká pouze přímé oběti nebo obětí údajného porušení, ale také jakýchkoli nepřímých obětí, kterým by porušení působilo škodu nebo které by měly oprávněný a osobní zájem na takovém jeho porušení (Vallianatos a ostatní proti Řecku [velký senát], § 47). Pojem „oběť“ je vykládán samostatně a bez ohledu na pravidla vnitrostátního práva, která se týkají například zájmu či způsobilosti zahájit právní řízení (Gorraiz Lizarraga a ostatní proti Španělsku, § 35), i kdyby měl Soud zohlednit skutečnost, že stěžovatel byl účastníkem vnitrostátního řízení (Aksu proti Turecku [velký senát], § 52; Micallef proti Maltě [velký senát], § 48; Bursa Barosu Başkanliği a ostatní proti Turecku, § 109–117). Pro postavení oběti není předpokladem vznik újmy (Brumărescu proti Rumunsku [velký senát], § 50), přičemž může postačovat úkon, který má jen dočasné právní účinky (Monnat proti Švýcarsku, § 33).

19. Výklad pojmu „oběť“ se vyvíjí ve světle podmínek současné společnosti a musí být uplatňován bez přílišného formalismu (tamtéž, § 30–33; Gorraiz Lizarraga a ostatní proti Španělsku, § 38; Stukus a ostatní proti Polsku, § 35; Ziętal proti Polsku, § 54–59). Soud rozhodl, že otázka postavení oběti může být spojena s odůvodněností stížnosti (Siliadin proti Francii, § 63; Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii [velký senát], § 111). Soud může zkoumat otázku postavení oběti a locus standi ex officio, protože se týká záležitosti, která spadá do jurisdikce Soudu (Buzadji proti Moldavsku [velký senát], § 70; Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku [velký senát], § 93; Unifaun Theatre Productions Limited a ostatní proti Maltě, § 63–66; Jakovljević proti Srbsku (rozh.), § 29).

20. Rozložení důkazního břemene je neodmyslitelně spojeno se specifičností skutečností, povahou vzneseného obvinění a dotčeným právem podle Úmluvy (N. D. a N. T. proti Španělsku [velký senát], § 83–88).

b. Přímá oběť

21. Aby mohl stěžovatel podat stížnost v souladu s článkem 34, musí být schopen prokázat, že se jej „přímo dotklo“ opatření, na něž si stěžuje (Tănase proti Moldavsku [velký senát], § 104; Burden proti Spojenému království [velký senát], § 33; Lambert a ostatní proti Francii [velký senát], § 89). Toto je pro uvedení ochranného mechanismu Úmluvy do pohybu nepostradatelné (Hristozov a ostatní proti Bulharsku, § 73), ačkoli tato podmínka nemůže být v průběhu řízení uplatňována rigidním, mechanickým a nepružným způsobem (Micallef proti Maltě [velký senát], § 45; Karner proti Rakousku, § 25; Aksu proti Turecku [velký senát], § 51). Osoba si například nemůže stěžovat na porušení svých práv v řízení, jehož nebyla stranou (Centro Europa 7 S.r.l. a Di Stefano proti Itálii [velký senát], § 92). Ve věci Margulev proti Rusku však Soud považoval stěžovatele za přímou oběť řízení o hanobení, přestože byl do řízení přijat pouze jako třetí strana. Vzhledem k tomu, že vnitrostátní právo přiznávalo postavení třetí strany řízení, v němž „rozsudek může ovlivnit práva a povinnosti třetí strany vůči žalobci nebo žalovanému“, měl Soud za to, že vnitrostátní soudy mlčky připustily, že práva stěžovatele mohla být ovlivněna výsledkem řízení o hanobení (§ 36). Za určitých konkrétních okolností byly přímé oběti, které se vnitrostátního řízení neúčastnily, též přijímány jako stěžovatelé před Soudem (Beizaras a Levickas proti Litvě, § 78–81). Postavení ve vnitrostátním řízení tedy není rozhodující, protože pojem „oběť“ je v systému Úmluvy vykládán autonomně (viz například Kalfagiannis a Pospert proti Řecku (rozh.), § 44–48, týkající se finančního správce provozovatele veřejnoprávního vysílání, jehož postavení oběti bylo přijato vnitrostátními soudy, ale nikoli Soudem).

22.  Navíc v souladu s praxí Soudu a článkem 34 Úmluvy mohou stížnosti podávat pouze živí jednotlivci nebo mohou být stížnosti podávány jménem živých jednotlivců (Centrum pro právní zdroje [Centre for Legal Resources] jménem Valentina Câmpeanu proti Rumunsku [velký senát], § 96). Ke zvláštnímu uvážení však může dojít v případě obětí údajného porušení článků 2, 3 a 8 ze strany vnitrostátních orgánů. Stížnosti podané jednotlivci nebo sdruženími jménem oběti (resp. obětí), přestože nebyla předložena žádná platná forma zmocnění, byly tedy prohlášeny za přijatelné (§ 103–114).⁶

c. Nepřímá oběť

23.  Pokud údajná oběť porušení zemřela před podáním stížnosti, může být možné, aby osoba, která má příslušný právní zájem jakožto příbuzný, podala stížnost se stížnostními námitkami týkajícími se úmrtí nebo zmizení svého příbuzného (Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 112). Důvodem je konkrétní situace upravená povahou údajného porušení a úvahami o účinném provádění jednoho z nejzákladnějších ustanovení v systému Úmluvy (Fairfield proti Spojenému království (rozh.)).

24.  V takových případech Soud uznal, že blízcí rodinní příslušníci, jako jsou rodiče osoby, za jejíž smrt nebo zmizení lze přičíst odpovědnost státu, mohou sami tvrdit, že jsou nepřímými oběťmi údajného porušení článku 2, přičemž otázka, zda byli zákonnými dědici zesnulého, není podstatná (Van Colle proti Spojenému království, § 86; Tsalikidis a ostatní proti Řecku, § 64; Kotilainen a ostatní proti Finsku, § 51–52).

25.  Nejbližší příbuzní mohou podat také další stížnostní námitky, například podle článků 3 a 5 Úmluvy, jménem zesnulých nebo zmizelých příbuzných, za předpokladu, že údajné porušení je úzce spojeno se smrtí nebo zmizením, což vyvolává otázky podle článku 2. Například viz Khayrullina [Chajrullina] proti Rusku, § 91–92 a § 100–107, pokud jde o postavení nejbližšího příbuzného umožňující podat stížnostní námitky podle čl. 5 odst. 1 a čl. 5 odst. 5. Stejnou logiku lze použít na stížnostní námitku podle článku 6, pokud osoba zemřela v průběhu trestního řízení proti ní a pokud k úmrtí došlo za okolností, kdy za porušení práva nese odpovědnost stát (Magnickij [Magnitskiy] a ostatní proti Rusku, § 278–279).

26. Ohledně manželských partnerů viz McCann a ostatní proti Spojenému království, Salman proti Turecku [velký senát]; ohledně nemanželských partnerů viz Velikova proti Bulharsku (rozh.); ohledně rodičů viz Ramsahai a ostatní proti Nizozemsku [velký senát], Giuliani a Gaggio proti Itálii [velký senát]; ohledně sourozenců viz Andronicou a Constantinou proti Kypru; ohledně dětí viz McKerr proti Spojenému království; ohledně synovců viz Yaşa proti Turecku; a naopak, ohledně rozvedené partnerky, u níž nebylo uznáno dostačující pouto k jejímu zesnulému bývalému manželovi, viz Trivkanović proti Chorvatsku, § 49–50; ohledně strýce a prvního bratrance viz Fabris a Parziale proti Itálii, § 37–41 a rekapitulace judikatury. Pokud jde o pohřešované osoby, jejichž těla nebyla nalezena po lodní havárii, Soud uznal, že blízké osoby mohou podat stížnost podle článku 2, zejména pokud stát nenašel všechny oběti a dokonce neuspěl v identifikaci všech nalezených obětí (Ranđelović a ostatní proti Černé Hoře, § 85).

27.  V případech, kdy údajné porušení Úmluvy nebylo úzce spojeno se smrtí nebo zmizením přímé oběti, byl přístup Soudu restriktivnější (Karpylenko proti Ukrajině, § 104, A a B proti Chorvatsku, § 88–91). Soud obecně odmítá přiznat postavení oběti jakékoli jiné osobě, ledaže by tato osoba byla výjimečně schopna prokázat svůj vlastní zájem (Nassau Verzekering Maatschappij N.V. proti Nizozemsku (rozh.), § 20). Viz například Sanles Sanles proti Španělsku (rozh.), který se týkal zákazu asistované sebevraždy při údajném porušení článků 2, 3, 5, 8, 9 a 14 a v němž Soud rozhodl, že práva uplatňovaná stěžovatelkou, která byla švagrovou a zákonnou dědičkou zesnulé osoby, patřila do kategorie nepřevoditelných práv, a proto nemohla stěžovatelka tvrdit, že se stala obětí porušení jménem svého zesnulého švagra; dále viz věc týkající se článku 8, Petithory Lanzmann proti Francii (rozh.), § 16, kde Soud rozhodl, že osud gamet uložených jednotlivcem a jeho přání, aby byly použity po jeho smrti, se týkaly práva jednotlivce rozhodnout, jak a kdy si přál stát se rodičem a toto právo spadalo do kategorie nepřevoditelných práv; viz také Biç a ostatní proti Turecku (rozh.) (týkající se stížnostních námitek podle článků 5 a 6); Fairfield proti Spojenému království (rozh.) (stížnostní námitky podle článků 9 a 10); Rõigas proti Estonsku, § 127, a Jakovljević proti Srbsku (rozh.), § 29–30 (týkající se stížnostních námitek podle článku 8).

28.  Pokud jde o stížnostní námitky na špatné zacházení se zemřelými příbuznými podle článku 3 Úmluvy, Soud uznal locus standi stěžovatelů v případech, kdy špatné zacházení úzce souviselo se smrtí nebo zmizením jejich příbuzných (Karpylenko proti Ukrajině, § 105; Dzidzava proti Rusku, § 46). Soud rovněž potvrdil, že může uznat postavení oběti u stěžovatelů, kteří si stěžují na špatné zacházení s jejich zesnulým příbuzným, pokud stěžovatelé projeví buď silný morální zájem, kromě pouhého majetkového zájmu na výsledku vnitrostátního řízení, nebo jiné závažné důvody, jako je důležitý obecný zájem, který vyžaduje, aby byl jejich případ přezkoumán (Boacă a ostatní proti Rumunsku, § 46; Karpylenko proti Ukrajině, § 106; viz také Stepanian proti Rumunsku, § 40–41; Selami a ostatní proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, § 58–65).

29.   V případech, kdy bylo postavení oběti přiznáno blízkým příbuzným, což jim umožnilo podat stížnost, například podle článků 5, 6 nebo 8, Soud vzal v úvahu, zda projevili morální zájem nechat zprostit zesnulou oběť jakéhokoli zjištění viny (Nölkenbockhoff proti Německu, § 33; Grădinar proti Moldavsku, § 95 a 97–98; Akbay a ostatní proti Německu, § 73 a 80–82) nebo zájem chránit svou vlastní pověst nebo pověst své rodiny (Brudnicka a ostatní proti Polsku, § 27–31; Armonienė proti Litvě, § 29; Polanco Torres a Movilla Polanco proti Španělsku, § 31–33), nebo zda projevili materiální zájmy na základě přímého vlivu na jejich materiální práva (Nölkenbockhoff proti Německu, § 33; Grădinar proti Moldavsku, § 97; Micallef proti Maltě [velký senát], § 48; Akbay a ostatní proti Německu, § 74 a 83–85). Rovněž byla vzata v úvahu existence obecného zájmu, který si vyžádal projednání stížností (Micallef proti Maltě [velký senát], § 46 a 50; viz také Biç a ostatní proti Turecku (rozh.), § 22–23; Akbay a ostatní proti Německu, § 76 a 86–88).

30.   Ukázalo se, že účast stěžovatele na vnitrostátním řízení je pouze jednou z několika podstatných podmínek (Nölkenbockhoff proti Německu, § 33; Micallef proti Maltě [velký senát], § 48–49; Polanco Torres a Movilla Polanco proti Španělsku, § 31; Grădinar proti Moldavsku, § 98–99; viz také Kaburov proti Bulgaria (rozh.), § 57–58, kde Soud shledal, že v případě týkajícím se převoditelnosti článku 3 Úmluvy nemohl být stěžovatel bez morálního zájmu na výsledku řízení ani z jiného závažného důvodu považován za oběť pouze proto, že mu vnitrostátní právo umožnilo zasáhnout do řízení o přečinu jakožto dědicovi zesnulého pana Kaburova; viz také Nassau Verzekering Maatschappij N.V. proti Nizozemsku (rozh.), kde byla žádost stěžovatelské společnosti o uznání postavení oběti z důvodu získání nároku podle Úmluvy díky listině o postoupení Soudem zamítnuto).

31. Soud obvykle výše uvedené podmínky zvážil kumulativně a posoudil, zda blízcí příbuzní měli dostatečné postavení k tomu, aby podali stížnost s ohledem na všechny okolnosti případu (Akbay a ostatní proti Německu, § 77 a 89).

32.  Kromě toho, že mohou mít postavení „nepřímých obětí“, mohou být rodinní příslušníci také „přímými oběťmi“ zacházení, které je v rozporu s článkem 3 Úmluvy, kvůli utrpení vyplývajícímu z vážného porušování lidských práv postihujícího jejich příbuzné (viz příslušné podmínky ve věci Janowiec a ostatní proti Rusku [velký senát], § 177–181, a Selami a ostatní proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, § 54–56).

33. Blízcí příbuzní mohou za určitých okolností tvrdit, že jsou nepřímými oběťmi porušení, které se přímo dotýká žijícího příbuzného. Matka může například požadovat postavení nepřímé oběti v souvislosti s údajnou diskriminací postihující její zdravotně postižené dítě, pokud kromě péče, kterou poskytla, zahájila vnitrostátní řízení jako opatrovnice své dcery, která neměla schopnost rozlišit porušení práva (Belli a Arquier-Martinez proti Švýcarsku, § 97).

34.  Pokud jde o stížnosti týkající se společností (Agrotexim a ostatní proti Řecku, § 64–71), Soud dospěl k názoru, že si osoba nemůže stěžovat na porušení svých práv v řízení, jehož nebyla účastníkem, i když byla akcionářem a/nebo ředitelem společnosti, která účastníkem řízení byla (Centro Europa 7 S.r.l. a Di Stefano proti Itálii [velký senát], § 92–93).

Pokud jde o případy přednesené akcionáři společnosti (zejména podle článku 1 Protokolu č. 1), Soud shledal klíčovým rozlišování mezi stížnostními námitkami podanými akcionáři na opatření ovlivňující jejich práva jako akcionáře a námitkami na jednání ovlivňující společnosti, jejichž akcie vlastní (Agrotexim a ostatní proti Řecku, § 65–66; Albert a ostatní proti Maďarsku [velký senát], § 122). V prvně jmenované skupině mohou být považováni za oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy sami akcionáři (viz Olczak proti Polsku (rozh.), § 57–62; Albert a ostatní proti Maďarsku [velký senát], § 126–134 a odkazy tam uvedené; Project-Trade d.o.o. proti Chorvatsku, § 44–47; Papachela a Amazon S.A. proti Řecku, § 37–41). U posledně jmenované skupiny platí obecná zásada, že akcionáře společností nelze ve smyslu článku 34 Úmluvy považovat za oběti jednání a opatření ovlivňujících jejich společnosti. Soud uznal, že tuto zásadu lze oprávněně kvalifikovat ve dvou druzích situací – zaprvé tam, kde jsou společnost a její akcionáři navzájem tak úzce identifikováni, že by bylo nepřirozené mezi nimi rozlišovat (viz například Ankarcrona proti Švédsku (rozh.)), a zadruhé tam, kde je to odůvodněno „výjimečnými okolnostmi“ (Albert a ostatní proti Maďarsku [velký senát], § 124 a 135–145). V této souvislosti může být ignorování právní subjektivity společnosti odůvodněno pouze za „výjimečných okolností“, zejména tam, kde je jasně prokázáno, že daná společnost nemůže předložit věc Soudu vlastním jménem. Aby stěžovatelé ujistili Soud, že takové důvody dostatečně odůvodňují, proč se jakožto akcionáři zabývají záležitostí, jež se dotýká dané společnosti, měli by uvést vážné a přesvědčivé důvody prokazující, že je prakticky nebo účinně nemožné, aby se daná společnost obracela na Soud prostřednictvím orgánů zřízených podle jejích stanov, a že by jim proto mělo být umožněno pokračovat ve stížnosti jménem společnosti (tamtéž, § 138–145 a odkazy tam uvedené; ohledně uplatňování těchto zásad viz § 159–165).

Pokud jde o postavení „oběti“ stěžovatelských společností a/nebo jejich manažerů v případech, kde nebylo vůči společnosti formálně vydáno povolení k tajnému dohledu, viz Liblik a ostatní proti Estonsku, § 111–112.

Pokud jde o postavení „oběti“ stěžovatelské společnosti v případech, kdy došlo k nevynucování soudních rozhodnutí ve prospěch předcházející společnosti, viz Titan Total Group S.R.L. proti Moldavsku*, § 61–64.

35. Pokud jde o nevládní organizace, Soud nepřiznává postavení „oběti“ sdružením, jejichž zájmy nejsou v sázce, ačkoli by mohly být v sázce zájmy všech či některých jejich členů. Postavení „oběti“ navíc není přiznáváno nevládním organizacím, i když byla sdružení založena pouze za účelem obrany práv údajných obětí (Nenčeva [Nencheva] a ostatní proti Bulharsku, § 90 a § 93 a odkazy tam uvedené; viz také Kalfagiannis a Pospert proti Řecku (rozh.), § 49–51, týkající se federace odborů zastupujících zaměstnance médií; naproti tomu viz AsDAC proti Moldavsku, § 21–37, týkající se nevládní organizace zřízené pro kolektivní správu práv duševního vlastnictví jejích členů a postavení oběti ve vztahu ke stížnosti podle článku 1 Protokolu č. 1). Je však třeba poznamenat, že za určitých okolností se nevládní organizace (namísto stěžovatelů) mohou účastnit vnitrostátních řízení hájících zájmy stěžovatelů. To nezbavuje stěžovatele, kteří se vnitrostátního řízení neúčastnili, jejich postavení oběti (Gorraiz Lizarraga a ostatní proti Španělsku, § 37–39; viz také Beizaras a Levickas proti Litvě, § 78–81 a souhra postavení oběti podle článku 34 a vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy podle čl. 35 odst. 1).

d. Potenciální oběti a actio popularis

36.  Článek 34 Úmluvy nepovoluje stížnostní námitky vycházející in abstracto z údajného porušení Úmluvy (Centrum pro právní zdroje [Centre for Legal Resources] jménem Valentina Câmpeanu proti Rumunsku [velký senát], § 101 a odkazy tam uvedené). V určitých konkrétních situacích však Soud připustil, že stěžovatel může být potenciální obětí. Například tam, kde nebyl stěžovatel schopen prokázat, že na něj byly skutečně použity právní předpisy, na které si stěžoval, kvůli tajné povaze opatření vycházejících z těchto předpisů (Klass a ostatní proti Německu), nebo kde bylo nařízeno vyhoštění cizince, ale nebylo vymáháno, a kde by ho vykonané vyhoštění v přijímající zemi vystavilo zacházení, které je v rozporu s článkem 3 Úmluvy, nebo porušení jeho práv podle článku 8 Úmluvy (Soering proti Spojenému království), nebo kde by se na kategorii populace, ke které stěžovatel patří, pravděpodobně vztahovaly právní předpisy postihující homosexuální chování (Dudgeon proti Spojenému království). Soud také rozhodl, že stěžovatel může tvrdit, že se stal obětí porušení Úmluvy, pokud se na něj vztahuje oblast působnosti právních předpisů umožňujících tajná sledovací opatření a pokud stěžovatel nemá k dispozici účinné prostředky nápravy proti takovému sledování (Roman Zacharov [Zakharov] proti Rusku [velký senát], § 173–79; Centrum för rättvisa proti Švédsku [velký senát], § 166–77, týkající se stížnostní námitky neziskové nadace na režim hromadného odposlechu).

37.  Aby mohl stěžovatel v takové situaci tvrdit, že je obětí, musí předložit přiměřený a přesvědčivý důkaz o pravděpodobnosti, že dojde k porušení, které se týká jeho osobně; pouhé podezření nebo dohady jsou nedostačující (Senator Lines GmbH proti patnácti členským státům Evropské unie (rozh.) [velký senát]). Ohledně neexistence formálního příkazu k vyhoštění viz Vijayanathan a Pusparajah proti Francii, § 46; ohledně údajných důsledků parlamentní zprávy viz Křesťanské sdružení svědků Jehovových ve Francii [Fédération chrétienne des témoins de Jéhovah de France] proti Francii (rozh.); ohledně údajných důsledků soudního rozhodnutí týkajícího se třetí osoby v kómatu viz Rossi a ostatní proti Itálii (rozh.); ohledně důsledků antidopingových opatření pro sportovní svazy a jednotlivé profesionální sportovce viz Národní federace asociací a svazů sportovců [National federation of Sportspersons’ Associations and unions] (FNASS) a ostatní proti Francii, § 91–103.

38.   Stěžovatel nemůže tvrdit, že je obětí v případě, kdy je částečně zodpovědný za údajné porušení (Paşa a Erkan Erol proti Turecku).

39.  Soud také zdůraznil, že Úmluva nepředpokládá zavedení actio popularis pro výklad práv, která obsahuje, ani neumožňuje jednotlivcům stěžovat si na ustanovení vnitrostátního práva jednoduše proto, že se domnívají, že může být v rozporu s Úmluvou, aniž by jím byli přímo ovlivněni (Aksu proti Turecku [velký senát], § 50; Burden proti Spojenému království [velký senát], § 33; Dimitras a ostatní proti Řecku (rozh.), § 28–32; Cordella a ostatní proti Itálii, § 100; Kalfagiannis a Pospert proti Řecku (rozh.), § 46). Například obyvatelé, kteří se neúčastnili vnitrostátního řízení směřujícího ke zrušení správních rozhodnutí, nebo sdružení, kterým vnitrostátní soudy nepřiznaly locus standi, nemohou tvrdit, že jsou oběťmi údajného porušení práva na výkon soudních rozhodnutí podle čl. 6 odst. 1 (Bursa Barosu Başkanliği a ostatní proti Turecku, § 114–116, týkající se případu životního prostředí; srov. s věcí Beizaras a Levickas proti Litvě, § 80). Pokud stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení práva na respektování soukromého a rodinného života z důvodu zákonných omezení návštěv rodinných příslušníků nebo jiných osob, aby mohl být prohlášen za oběť údajného porušení, měl by přinejmenším prokázat: a ) že má příbuzné nebo jiné osoby, s nimiž si skutečně přeje udržovat kontakt ve vazbě a pokouší se o to; a b) že využil svého práva na návštěvy tak často, jak bylo vnitrostátními právními předpisy povoleno (Černenko [Chernenko] a ostatní proti Rusku (rozh.), § 45). V kontextu článku 10 Úmluvy pouhá skutečnost, že žadatel již nemohl sledovat nebo poslouchat programy dříve vysílané veřejnoprávním vysílacím subjektem, který vláda ukončila, nepostačovala k uznání jeho postavení oběti, pokud jde o právo přijímat informace (Kalfagiannis a Pospert proti Řecku (rozh.), § 46–47).

40.  Osobě je však ponechána možnost tvrdit, že zákon porušuje její práva v případě, že neexistuje individuální opatření k provedení, pokud je tato osoba povinna upravit své chování nebo hrozí, že bude stíhána nebo je členem třídy lidí, u nichž hrozí, že budou právními předpisy přímo ovlivněni (tamtéž, § 34; Tănase proti Moldavsku [velký senát], § 104; Michaud proti Francii, § 51–52; Sejdić a Finci proti Bosně a Hercegovině [velký senát], § 28).

e. Ztráta postavení oběti

41.  V první řadě přísluší náprava jakéhokoli údajného porušení Úmluvy vnitrostátním orgánům. Otázka, zda se stěžovatel může prohlásit za oběť údajného porušení, je tedy relevantní ve všech fázích řízení před Soudem (Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], § 179; Rooman proti Belgii [velký senát], § 128–133). V tomto ohledu musí být stěžovatel schopen odůvodnit své postavení oběti v průběhu celého řízení (Burdov proti Rusku, § 30; Centro Europa 7 S.r.l. a Di Stefano proti Itálii [velký senát], § 80).

42. Otázka, zda se osoba stále může prohlašovat za oběť údajného porušení Úmluvy, v zásadě souvisí s tím, že Soud může zkoumat její situaci ex post facto (tamtéž, § 82).

43. Rozhodnutí nebo opatření příznivé pro stěžovatele v zásadě nepostačuje k tomu, aby jej zbavilo jeho postavení „oběti“ ve smyslu článku 34 Úmluvy, ledaže by vnitrostátní orgány uznaly, ať už výslovně nebo v podstatě, nutnost nápravy za porušení Úmluvy a poté nápravu i poskytly (Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], § 180; Gäfgen proti Německu [velký senát], § 115; Nada proti Švýcarsku [velký senát], § 128; Blyudik [Bljudik]proti Rusku, § 49–50; Dimo Dimov a ostatní proti Bulharsku, § 51–56; Roth proti Německu, § 75–81). Pouze když jsou splněny tyto podmínky, vylučuje subsidiární povaha ochranného mechanismu Úmluvy přezkoumání stížnosti (Jensen a Rasmussen proti Dánsku (rozh.); Albayrak proti Turecku, § 32; Selahattin Demirtaş proti Turecku (č. 2) [velký senát], § 217–223).

44. Stěžovatel by zůstal obětí, pokud by úřady výslovně nebo v podstatě neuznaly, že došlo k porušení práv stěžovatele (tamtéž, § 33; Jensen proti Dánsku (rozh.)), i kdyby stěžovatel již obdržel určité odškodnění (Centro Europa 7 S.r.l. a Di Stefano proti Itálii [velký senát], § 88).

45. Kromě toho musí být poskytnutá náprava odpovídající a dostatečná. Závisí to na veškerých okolnostech daného případu, se zvláštním zřetelem k povaze projednávaného porušení Úmluvy (Gäfgen proti Německu [velký senát], § 116; Bivolaru proti Rumunsku (č. 2), § 170).

46.  Soud například shledal, že stěžovatelka, která v občanskoprávním řízení přijala smírné urovnání, již nemůže žádat o postavení oběti podle hmotné části článku 2, ale současně shledal, že si toto postavení zachovala podle procesní části článku v souvislosti s trestním řízením týkajícím se zabití jejího dítěte, které bylo v péči státní agentury (Penati proti Itálii*, § 154–66).

47.  V případech úmyslného špatného zacházení ze strany zástupců státu v rozporu s článkem 3 Soud opakovaně shledal, že k zajištění dostatečné nápravy jsou nutná dvě opatření. Zaprvé, státní orgány musí provést důkladné a účinné vyšetřování, které může vést k identifikaci a potrestání odpovědných osob. Zadruhé je případně požadováno přiznání odškodnění stěžovateli nebo přinejmenším možnost požadovat a získat náhradu škody, kterou stěžovatel utrpěl v důsledku špatného zacházení (Gäfgen proti Německu [velký senát], § 116–118). V případech úmyslného špatného zacházení ze strany zástupců státu nelze porušení článku 3 napravit pouze přiznáním odškodnění oběti (tamtéž, § 119; Šmorgunov [Shmorgunov]a ostatní proti Ukrajině, § 397–401; Barovov proti Rusku*, § 37 a 45, týkající se zejména odškodnění přiznaného v občanskoprávním řízení, které řešilo špatné zacházení, za nepřiměřenou délku trestního řízení stěžovatele). Tyto zásady se nevztahují pouze na případy špatného zacházení ze strany zástupců státu, ale také na případy špatného zacházení ze strany soukromých osob (Beganović proti Chorvatsku, § 56; Škorjanec proti Chorvatsku, § 47).

48.  Pokud vnitrostátní soudy poskytnou přiměřenou a dostatečnou nápravu údajného porušení článku 3 (podmínky vazby) stěžovatelům, kteří již nejsou ve vazbě, tito stěžovatelé ztratí postavení oběti. Jde například o případ, kdy vnitrostátní orgány kompenzovaly špatné podmínky zadržení, v nichž byli stěžovatelé drženi, konkrétním a měřitelným snížením trestů vedoucím k jejich předčasnému propuštění (Dîrjan a Ștefan proti Rumunsku (rozh.), § 23–34).

Pokud však vnitrostátní soudy odškodní jednotlivce, kteří jsou stále zadržováni, odškodnění těmto osobám neumožní získat přímou a přiměřenou nápravu jejich práv podle článku 3, a to zastavení nebo zlepšení podmínek jejich zadržení (J.M.B. a ostatní proti Francii, § 167–169).

49.  Pokud bylo na vnitrostátní úrovni výslovně uznáno porušení čl. 5 odst. 1, což stěžovateli dávalo možnost požadovat náhradu škody v samostatném řízení a získat přiměřenou částku odškodnění, dalo se od stěžovatele důvodně očekávat, že se obrátí na vnitrostátní soudy, aby získal náhradu, místo aby se obrátil na Soud a požádal o potvrzení protiprávnosti jeho vazby, která již byla uznána (Al Husin proti Bosně a Hercegovině (č. 2), § 89–90; ohledně uznání nezákonnosti zadržení v rámci disciplinárního řízení proti soudcům, kteří zadržení stěžovatelů povolili, a vyplacení odškodného přiznaného v samostatných občanskoprávních řízeních, viz Dubovcev [Dubovtsev]a ostatní proti Ukrajině, § 57–66). Pokud jde o čl. 5 odst. 5, stěžovatel by mohl přijít o postavení oběti, pokud vnitrostátní orgány udělí nápravu snížením trestu uloženého stěžovateli výslovným a měřitelným způsobem namísto přiznání finanční výhody stěžovateli (Porchet proti Švýcarsku (rozh.), § 14–26). Zmírnění trestu může být rovněž podstatné pro odebrání postavení oběti s ohledem na délku vyšetřovací vazby v rozporu s čl. 5 odst. 3 (tamtéž, § 20; Ščensnovičius proti Litvě, § 88–93; oproti tomu srov. Malkov proti Estonsku, § 40–41).

50.  Osoba také nesmí tvrdit, že se stala obětí porušení jejího práva na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy, které podle ní proběhlo v průběhu řízení, ve kterém byla zproštěna viny nebo které bylo zastaveno (Sachnovskij [Sakhnovskiy] proti Rusku [velký senát], § 77; Oleksy proti Polsku (rozh.); Koç a Tambaş proti Turecku (rozh.); Bouglame proti Belgii (rozh.)), s výjimkou stížnosti týkající se délky projednávaného řízení (Osmanov a Husseinov proti Bulharsku (rozh.)). Naproti tomu u stížnostních námitek podle článku 10 nemusí být zproštění obžaloby pro odstranění postavení oběti podstatné (Döner a ostatní proti Turecku, § 89).

Pokud je stěžovatel pravomocně odsouzen v řízení, které porušilo článek 6, a proto získá postavení oběti, pak je na státu, aby mu včas poskytl přiměřenou a dostatečnou nápravu v souvislosti s touto stížností. Soud by poté posoudil, zda tato následná řízení zbavila stěžovatele postavení oběti, protože mu byla poskytnuta dostatečná náprava (Webster proti Spojenému království (rozh.) a odkazy tam uvedené).

Uložení mírnějšího trestu vnitrostátním trestním soudem z důvodu nadměrné délky řízení může znamenat přiměřené uznání a dostatečnou nápravu průtahů v tomto řízení (čl. 6 odst. 1) za předpokladu, že je snížení výslovné a měřitelné (Chiarello proti Německu, § 54–59). Zmírnění trestu může být rovněž podstatné pro odebrání postavení oběti, pokud jde o délku trvání vyšetřovací vazby v rozporu s čl. 5 odst. 3 (Ščensnovičius proti Litvě, § 88–93; oproti tomu srov. Malkov proti Estonsku, § 40–41). Postavení oběti, pokud jde o právo na spravedlivý proces, nemůže být odebráno, pokud byl pro stěžovatele v jiném řízení vynesen jiný rozsudek, týkající se jiné záležitosti, než jakou stěžovatel uvádí (Sine Tsaggarakis A.E.E. proti Řecku, § 27–31).

51.  V některých dalších případech může to, zda jednotlivec zůstává obětí, také záviset na výši odškodnění přiznané vnitrostátními soudy nebo přinejmenším na možnosti požadovat a získat náhradu způsobené škody s ohledem na skutečnosti, na které si před Soudem stěžuje a na účinnost (včetně rychlosti) opravného prostředku, který odškodnění poskytuje (Normann proti Dánsku (rozh.); Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], § 202; viz také Jensen a Rasmussen proti Dánsku (rozh.); Kurić a ostatní proti Slovinsku [velký senát], § 262; J. B. a ostatní proti Maďarsku (rozh.), § 59). Pokud jde o dostatečnost odškodnění přiznaného sdružení zastupujícímu několik jednotlivců, viz Društvo za varstvo upnikov proti Slovinsku (rozh.), § 48–64. Výslovné uznání porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces v přiměřené době v trestním řízení na vnitrostátní úrovni nemusí v případě neexistence odškodnění nebo snížení trestu postačovat k odebrání postavení oběti tohoto stěžovatele (Tempel proti České republice, § 77–83).

52.  Stěžovatel, který byl nepříznivými podmínkami prostředí donucen opustit svůj domov a následně si za vlastní prostředky koupit jiný dům, nepřestává být obětí, pokud jde o údajné porušení jeho práva na respektování jeho soukromého života a jeho domova podle článku 8 Úmluvy (Jevgenij Dmitrijev [Yevgeniy Dmitriyev] proti Rusku, § 37–38).

53.  Ohledně dalších specifických situací viz Marshall a ostatní proti Maltě, § 33–34, 46–47 (článek 6); Arat proti Turecku, § 47 (článek 6); Constantinescu proti Rumunksu, § 40–44 (články 6 a 10); Guisset proti Francii, § 66–70 (článek 6); Chevrol proti Francii, § 30 a následující (článek 6); Kerman proti Turecku, § 106 (článek 6); Moskovec [Moskovets] proti Rusku, § 50 (článek 5); Bivolaru proti Rumunsku (č. 2), § 168–175 (článek 8); X a Y proti Rumunsku, § 109–114 (článek 8); Kemal Çetin proti Turecku, § 33 (článek 11); Moon proti Francii, § 29 a následující (článek 1 Protokolu č. 1); D. J. a A.-K. R. proti Rumunsku (rozh.), § 77 a následující (článek 2 Protokolu č. 4); a Sergej Zolotuchin [Sergey Zolotukhin] proti Rusku [velký senát], § 115 (článek 4 Protokolu č. 7); Dalban proti Rumunsku [velký senát], § 44 (článek 10); Güneş proti Turecku (rozh.) (článek 10); Çölgeçen a ostatní proti Turecku, § 39–40, (článek 2 Protokolu č. 1).

54.  Skutečnost, že na právnickou osobu je během řízení podle Úmluvy vyhlášen konkurs, ji nemusí nutně připravit o postavení oběti (Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku [velký senát], § 94). Totéž platí pro společnost, která zanikla a jejíž jediní akcionáři vyjádřili svůj zájem na pokračování žádosti jejím jménem (Euromak Metal Doo proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, § 32–33, týkající se daňového sporu podle článku 1 Protokolu č. 1; viz také Švýcarská rozhlasová a televizní společnost [Schweizerische Radio- und Fernsehgesellschaft and publisuisse SA] proti Švýcarsku, § 43, týkající se společnosti, která po podání žaloby k Soudu přestala působit a jejíž činnosti převzala jiná firma, která chtěla v řízení pokračovat).

55.  Věc může být vyškrtnuta ze seznamu stížností, jestliže stěžovatel ztratí postavení oběti / locus standi. K vyřešení sporu na vnitrostátní úrovni poté, co byla stížnost prohlášena za přijatelnou, viz Ohlen proti Dánsku (vyškrtnutí ze seznamu stížností); k dohodě o převodu práv, která jsou předmětem stížnosti projednávané Soudem, viz Dimitrescu proti Rumunsku, § 33–34.

56. Soud též zkoumá, zda by věc měla být vyškrtnuta ze seznamu případů z některého důvodu uvedeného v článku 37 Úmluvy ve světle událostí, ke kterým došlo po podání stížnosti, bez ohledu na skutečnost, že stěžovatel může nadále tvrdit, že je v postavení „oběti“ (Pisano proti Itálii (vyškrtnutí ze seznamu stížností) [velký senát], § 39, nebo dokonce bez ohledu na to, zda stěžovatel může nadále tvrdit, že je v postavení oběti. K vývoji po rozhodnutí vzdát se pravomoci ve prospěch velkého senátu viz El Majjaoui a Stichting Touba Moskee proti Nizozemsku (vyškrtnutí ze seznamu stížností) [velký senát], § 28–35; po prohlášení stížnosti za přijatelnou: viz Ševanova [Shevanova] proti Lotyšsku (vyškrtnutí ze seznamu stížností) [velký senát], § 44 a násl.; po přijetí rozsudku senátem: viz Sisojeva a ostatní proti Lotyšsku (vyškrtnutí ze seznamu stížností) [velký senát], § 96).

f. Úmrtí stěžovatele

57.   V zásadě platí, že ve stížnosti podané před jeho smrtí původním stěžovatelem mohou pokračovat jeho dědici nebo blízcí rodinní příslušníci, kteří vyjádří přání pokračovat v řízení, za předpokladu, že mají na věci dostatečný/oprávněný zájem (López Ribalda a ostatní proti Španělsku [velký senát], § 71–73; Malhous proti České republice (rozh.) [velký senát]; Tagijev [Tagiyev] a Husejnov [Huseynov] proti Ázerbájdžánu, § 23–24 a odkazy tam uvedené; Hristozov a ostatní proti Bulharsku, § 71; Ergezen proti Turecku, § 30; Pais Pires de Lima proti Portugalsku, § 36–40; Karastelev a ostatní proti Rusku, § 51; Mile Novaković proti Chorvatsku, § 33–34).

58.  Pokud však stěžovatel zemřel v průběhu řízení a buď se nikdo nepřihlásil s přáním dále pokračovat ve stížnosti, nebo osoby, které takové přání vyjádřily, nejsou dědici ani dostatečně blízkými příbuznými stěžovatele a nemohou prokázat, že mají další legitimní zájem na pokračování ve stížnosti, Soud stížnost vyškrtne ze seznamu (Léger proti Francii (vyškrtnutí ze seznamu stížností) [velký senát], § 50; Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii [velký senát], § 57; Burlya [Burlja] a ostatní proti Ukrajině, § 70–75) s výjimkou velmi výjimečných případů, kdy Soud shledá, že dodržování lidských práv definovaných v Úmluvě a jejích protokolech vyžaduje pokračování ve vyšetřování případu (Paposhvili proti Belgii [velký senát], § 129–133; Delecolle proti Francii, § 39; Karner proti Rakousku, § 25 a násl.).

59. Viz například Raimondo proti Itálii, § 2, a Stojkovic proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, § 25 (vdova a děti); X proti Francii, § 26 (rodiče); Malhous proti České republice (rozh.) [velký senát] (synovec a potenciální dědic); Velikova proti Bulharsku (rozh.), Ivko proti Rusku, § 64–70 a Delecolle proti Francii, § 39–44 (nemanželský parnter, resp. de facto partner); srov. s věcí Thévenon proti Francii (rozh.) (univerzální odkazovník nesouvisející se zesnulým); Léger proti Francii (vyškrtnutí ze seznamu stížností) [velký senát], § 50–51 (neteř).

60.  Pokud se stěžovatelé rozhodnou nechat se zastupovat podle čl. 36 odst. 1 jednacího řádu Soudu, místo aby stížnost podali sami, článek 45 odst. 3 požaduje, aby předložili písemné zmocnění k jednání, řádně podepsané. Je nezbytné, aby zástupci prokázali, že obdrželi konkrétní a výslovné pokyny od údajné oběti ve smyslu článku 34, jejímž jménem míní jednat před Soudem (Post proti Nizozemsku (rozh.); Centrum pro právní zdroje [Centre for Legal Resources] jménem Valentina Câmpeanu proti Rumunsku [velký senát], § 102 – viz také Oliyevskyy [Olijevskyj] proti Ukrajině (rozh.), § 16–22 a V. M. a ostatní proti Belgii (vyškrtnutí ze seznamu stížností) [velký senát], § 32–41, kde stěžovatelé neudržovali kontakt se svým zástupcem, a srov. N. D. a N. T. proti Španělsku [velký senát], § 69–79, a odkazy tam uvedené, kde zástupce zůstával v kontaktu s oběma stěžovateli prostřednictvím telefonu a aplikace WhatsApp, a existovaly zvláštní okolnosti týkající se dodržování lidských práv, jak jsou definovány v Úmluvě a v jejích protokolech, které vyžadovaly, aby Soud pokračoval ve zkoumání stížnosti (čl. 37 odst. 1 in fine)). Ohledně platnosti oprávnění jednat, viz Aliev proti Gruzii, § 44–49; ohledně pravosti stížnosti viz Velikova proti Bulharsku, § 48–52.

61. Zvláštní úvahy však mohou vyvstat v případě obětí údajného porušení článků 2, 3 a 8 Úmluvy ze strany vnitrostátních orgánů, s ohledem na zranitelnost obětí z důvodu jejich věku, pohlaví nebo zdravotního postižení, pokud jim tato zranitelnost znemožnila podat stížnost na dotyčnou věc k Soudu, přičemž se náležitě zohlednilo také spojení mezi osobou podávající stížnost a obětí. V takových případech byly stížnosti podané jednotlivci jménem oběti, přestože nebyla předložena žádná platná forma zmocnění, prohlášeny za přijatelné (Centrum pro právní zdroje [Centre for Legal Resources] jménem Valentina Câmpeanu proti Rumunsku [velký senát], § 103; oproti tomu však srov. Lambert a ostatní proti Francii [velký senát], § 96–106). Viz například İlhan proti Turecku [velký senát], § 55, kde stížnosti podal stěžovatel jménem svého bratra, který byl obětí špatného zacházení; Y. F. proti Turecku, § 29, kde si manžel stěžoval, že jeho manželka byla nucena podstoupit gynekologické vyšetření; S. P., D. P. a A. T. proti Spojenému království, rozhodnutí Komise, kde stížnost podal právník jménem dětí, které zastupoval ve vnitrostátním řízení, ve kterém byl jmenován opatrovníkem ad litem; V. D. a ostatní proti Rusku, § 80–84, kde stížnost podal opatrovník jednající jménem nezletilých. Naproti tomu viz věc Lambert a ostatní proti Francii [velký senát], § 105, kde Soud rozhodl, že rodiče přímé oběti, která nebyla schopna vyjádřit své přání ohledně rozhodnutí o ukončení výživy a hydratace, čímž byla oběť držena uměle při životu, neměli způsobilost vznášet stížnosti podle článků 2, 3 a 8 Úmluvy jménem oběti nebo v jejím zastoupení; a také Gard a ostatní proti Spojenému království (rozh.), § 63–70, která se lišila od Lambert a ostatní, protože přímou obětí byl nezletilý, který nikdy nebyl schopen vyjádřit své názory nebo žít nezávislý život, a kde Soud projednal, zda rodiče přímé oběti byli oprávněni vznášet jeho jménem stížnosti podle článků 2 a 5, ale v tomto bodě nedospěl ke konečnému závěru, vzhledem k tomu, že tyto otázky vznesli stěžovatelé také i svým jménem.

62.   Ve věci Blyudik [Bljudik] proti Rusku (§ 41–44), týkající se zákonnosti umístění mladistvých do uzavřené vzdělávací instituce Soud uvedl, že stěžovatel byl oprávněn se obrátit na Soud s cílem chránit zájem nezletilého podle článků 5 a 8, pokud jde o její umístění v ústavu: dcera byla nezletilá v době sporných událostí, jakož i v době podání stížnosti. Poté, co dosáhla dospělosti, dcera stěžovatele potvrdila svůj zájem o stížnost a vydala plnou moc právníkovi, který ji již jako stěžovatelku ve věci před Soudem do té doby zastupoval.

63.  Soud zjistil, že ve výjimečných případech může vystupovat jako zástupce oběti sdružení i v případě, že neexistuje plná moc, a aniž by bylo vyloučeno, že oběť mohla zemřít před podáním stížnosti podle Úmluvy (Centrum pro právní zdroje [Centre for Legal Resources] jménem Valentina Câmpeanu proti Rumunsku [velký senát], § 112). Soud shledal, že rozhodnout jinak by znamenalo zabránit tomu, aby byla závažná obvinění z porušení Úmluvy přezkoumávána na mezinárodní úrovni, s rizikem, že by žalovaný stát mohl uniknout odpovědnosti podle Úmluvy (Sdružení pro obranu lidských práv v Rumunsku – Helsinský výbor [Association for the Defence of Human Rights in Romania – Helsinki Committee] jménem Ionela Garcei proti Rumunsku, § 42; Kondrulin proti Rusku, § 31). Ve věci Centrum pro právní zdroje [Centre for Legal Resources] jménem Valentina Câmpeanu proti Rumunsku [velký senát], která se týkala neposkytnutí adekvátní péče ze strany státu HIV pozitivnímu, duševně nemocnému pacientovi, Soud uznal legitimitu stěžovatelského sdružení zahájit řízení bez plné moci z následujících důvodů: kvůli zranitelnosti Valentina Câmpeanu, který trpěl vážným duševním postižením; kvůli závažnosti obvinění učiněných podle článků 2 a 3 Úmluvy; nepřítomnost dědiců nebo zákonných zástupců, kteří by za něj zahájili řízení podle Úmluvy; kvůli kontaktům, které měl stěžovatel s Valentinem Câmpeanu, a kvůli zapojení stěžovatele do vnitrostátního řízení po smrti oběti, během kterého nebylo zpochybněno, že je sdružení oprávněno jednat jménem oběti (§ 104–111).

64. Ve věci L. R. proti Severní Makedonii (zkoumané podle článku 3), měl stěžovatel zákonného zástupce, který by mohl poskytnout spojení s potřebným oprávněním zastupovat stěžovatele před Soudem. Opatrovník stěžovatele však byl obviněn z toho, že selhal ve své odpovědnosti chránit zájmy stěžovatele jak před vnitrostátními orgány, tak před Soudem. Nelze tedy očekávat, že osoba podezřelá z toho, že byla součástí údajného celkového zanedbání vůči stěžovateli v rozporu s jeho právy podle článku 3, podá stížnost z těchto důvodů k Soudu (§ 50). Na druhé straně sdružení zastupující stěžovatele navštívilo stěžovatele krátce poté, co byl jeho případ zveřejněn, kontaktovalo různé úřady ohledně jeho situace, bezodkladně podalo trestní oznámení státnímu zástupci a věc dále řešilo, až po nejvyšší orgány činné v trestním řízení. V důsledku toho Soud výjimečně uznal postavení sdružení jednat jménem stěžovatele (§ 51–53).

65.  Ve věci Association Innocence en Danger a Association Enfance et Partage proti Francii (zkoumané podle článků 3 a 13 ve spojení s článkem 3) Soud uznal postavení dvou sdružení na ochranu dětí, aby jednaly jménem dítěte, které zemřelo jako důsledek špatného zacházení ze strany rodičů dítěte (§ 119–131). Existence známých dědiců nebo zákonných zástupců dítěte (jeho zneužívající odsouzení rodiče, tři bratři a sestra a teta) nebránila tomu, aby Soud vzhledem k výjimečným okolnostem případu přiznal postavení stěžovatele sdružení.

66. Oproti tomu ve věci Bulharského helsinského výboru [Bulgarian Helsinki Committee] proti Bulharsku (rozh.) Soud neuznal postavení oběti stěžovatelského sdružení jednajícího za zesnulé mladistvé, kteří zemřeli v domovech pro mentálně postižené děti, protože stěžovatel nikdy neměl žádný kontakt s nezletilými před jejich smrtí a sdružení postrádalo formální postavení ve vnitrostátním řízení (§ 59); viz také věc Nencheva [Nenčeva] a ostatní proti Bulharsku, § 93, kde Soud neuznal postavení oběti stěžovatelského sdružení jednajícího za přímé oběti, přičemž poznamenal, že se sdružení případem nezabývalo před vnitrostátními soudy a rovněž že skutečnosti, na které si stěžovalo, neměly žádný dopad na činnost sdružení, protože sdružení mohlo pokračovat v práci při plnění svých cílů.

67.   Žádné ustanovení Úmluvy nedovoluje, aby vedlejší účastník třetí strany zastupoval před Soudem jinou osobu (Lambert a ostatní proti Francii [velký senát], § 110).

Článek 34 Úmluvy – Individuální stížnosti

„... Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou žádným způsobem bránit účinnému výkonu tohoto práva.“

Klíčová slova databáze HUDOC

Bránit výkonu práva stížnosti (34)

68.  Právo podat stížnost k Soudu má absolutní povahu a jeho výkonu nesmí být bráněno. Tato zásada v sobě zahrnuje svobodu komunikovat s orgány Úmluvy (ohledně korespondence ve vazbě viz Peers proti Řecku, § 84; Kornakovs proti Lotyšsku, § 157 a násl.). V této souvislosti viz též Evropská dohoda o osobách účastnících se řízení před Evropským soudem pro lidská práva z roku 1996 (CETS č. 161).

69.   Vnitrostátní orgány se musí zdržet jakéhokoli nátlaku na stěžovatele, aby stáhl nebo změnil stížnostní námitky. Podle názoru Soudu může mít nátlak podobu přímého donucení a zřejmého zastrašování stěžovatele nebo potenciálního stěžovatele, jeho rodiny nebo právního zástupce, ale i nevhodného nepřímého jednání nebo kontaktů (Mamatkulov a Askarov proti Turecku [velký senát], § 102). Soud přezkoumává odrazující účinek takového postupu z hlediska výkonu práva individuální stížnosti (Colibaba proti Moldavsku, § 68). Nesplnění povinnosti žalované vlády vyhovět svým procesním závazkům podle článku 34 nemusí nutně vyžadovat, aby údajný zásah skutečně omezil výkon právě na podání individuální stížnosti nebo by měl na tento výkon znatelný dopad. Procesní závazky podle článků 34 a 38 Úmluvy musí být vymáhány bez ohledu na konečný výsledek řízení a takovým způsobem, aby se zabránilo jakémukoli skutečnému nebo potenciálnímu odrazujícímu účinku na stěžovatele nebo jejich zástupce (Mehmet Ali Ayhan a ostatní proti Turecku, § 41).

70.   Za určitých okolností může Soud z vlastního podnětu nastolit otázku, zda byl stěžovatel vystaven zastrašování, které představovalo překážku účinného výkonu jeho práva na podání individuální stížnosti (Lopata proti Rusku, § 147).

71.   Musí být posouzena zranitelnost stěžovatele a nebezpečí, že jej orgány mohou ovlivnit (Iambor proti Rumunsku (č. 1), § 212). Stěžovatelé mohou být zvláště zranitelní, jestliže se nacházejí ve vazbě v přípravném řízení a jejich styk s rodinou a vnějším světem je omezen (Cotleţ proti Rumunsku, § 71).

72. Zde je několik typických příkladů:

• výslech ze strany orgánů ohledně stížnosti: Akdivar a ostatní proti Turecku, § 105; Tanrıkulu proti Turecku [velký senát], § 131;
• hrozba zahájením trestního řízení proti právnímu zástupci stěžovatele: Kurt proti Turecku, § 159–165; stížnost podaná vnitrostátními orgány proti obhájci, který stěžovatele zastupoval ve vnitrostátním řízení: McShane proti Spojenému království, § 151; disciplinární a jiná opatření vůči advokátům stěžovatele: Chodorkovskij [Khodorkovskiy] a Lebedev proti Rusku, § 929–933;
• policejní výslech právního zástupce stěžovatele a tlumočníka týkající se žádosti o spravedlivé zadostiučinění: Fedotova proti Rusku, § 49–51; ohledně šetření nařízeného zástupcem vlády: Ryabov [Rjabov] proti Rusku, § 53–65;
• nemožnost právního zástupce stěžovatele setkat se s jeho lékařem: Boicenco proti Moldavsku, § 158–159;
• opatření omezující kontakty stěžovatele s jeho zástupcem: Štukaturov [Shtukaturov] proti Rusku, § 140, kde byl zákaz návštěv advokáta spolu se zákazem telefonních hovorů a korespondence shledán neslučitelným s povinnostmi žalovaného státu podle článku 34, a Zacharkin [Zakharin]] proti Rusku, § 157–160, kde byly kontakty stěžovatele s jeho zástupcem před Soudem omezeny z důvodu, že dotyčný zástupce nebyl profesionálním advokátem a nepatřil do žádné advokátní komory;
• zadržování dopisů zaslaných zadrženým stěžovatelům jejich zákonnými zástupci s přiložením úředních formulářů k vyplnění za účelem podání a následné finalizace jejich stížnosti u Soudu: Mehmet Ali Ayhan a ostatní proti Turecku, § 39–45 a odkazy tam uvedené;
• nerespektování důvěrnosti rozhovorů stěžovatele s jeho právním zástupcem v návštěvní místnosti: Oferta Plus SRL proti Moldavsku, § 156;
• hrozby ze strany vězeňských orgánů: Petra proti Rumunsku, § 44;
• odmítnutí vězeňských orgánů zaslat stížnost Soudu z důvodu nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy: Nurmagomedov proti Rusku, § 61;
• nátlak na svědka v řízení před Soudem týkajícím se podmínek ve věznici: Novinskij [Novinskiy] proti Rusku, § 119 a násl.;
• odrazující poznámky ze strany vězeňských orgánů spojené s neodůvodněnými opomenutími a průtahy při předávání psacích potřeb vězni nezbytných k jeho korespondenci a dokumentů nutných k podložení stížnosti podané k Soudu: Gagiu proti Rumunsku, § 94 a násl.;
• odmítnutí orgánů poskytnout stěžovateli kopie dokumentů nutných pro podání jeho stížnosti k Soudu: Najdjon [Naydyon] proti Ukrajině, § 68; Vasilij Ivaščenko [Vasiliy Ivashchenko] proti Ukrajině, § 107–110, a Feilazoo proti Maltě, § 123–124;
• ztráta nenahraditelných papírů týkajících se stížnosti vězně u Soudu způsobená vězeňskými úřady: Buldakov proti Rusku, § 48–50;
• zastrašování a nátlak vyvíjený na stěžovatele ze strany orgánů v souvislosti s jeho případem u Soudu: Lopata proti Rusku, § 154–160;
• neúčinné právní zastoupení prostřednictvím vnitrostátního systému právní pomoci u řízení před Soudem: Feilazoo proti Maltě, § 125–132.

73. Okolnosti konkrétního případu mohou zeslabit tvrzený zásah do práva individuální stížnosti (Sisojeva a ostatní proti Lotyšsku (vyškrtnutí ze seznamu stížností) [velký senát], § 118 a násl.). Viz též Holland proti Švédsku (rozh.), kde Soud rozhodl, že zničení přepisu záznamu z jednání soudu v souladu se švédským právem před uplynutím šestiměsíční lhůty pro podání stížnosti k Soudu nebránilo stěžovateli v účinném výkonu práva stížnosti; Farcaş proti Rumunsku (rozh.), kde Soud rozhodl, že tvrzená neschopnost tělesně postiženého stěžovatele vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy, vzhledem k nedostatku zvláštních úprav umožňujících mu bezbariérový přístup k veřejným službám, mu nezabránila v účinném výkonu práva stížnosti; Jepišin [Yepishin] proti Rusku, § 73–77, kde Soud rozhodl, že odmítnutí vězeňské správy zaplatit poštovné za odeslání dopisů vězně Soudu nebránilo stěžovateli v účinném výkonu práva stížnosti; Yam proti Spojenému království, § 79–83, kde Soud rozhodl, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů nezveřejnit materiál in camera v případě neexistence žádosti Soudu nebránilo stěžovateli v účinném výkonu práva stížnosti, protože došlo k smysluplnému nezávislému zkoumání tvrzeného základu pro pokračující potřebu důvěrnosti.

a. Článek 39 jednacího řádu Soudu

74. Podle článku 39 jednacího řádu Soudu může Soud nařídit předběžné opatření (Mamatkulov a Askarov proti Turecku [velký senát], § 99–129). Jestliže orgány smluvního státu neučiní všechny kroky, které mohou být rozumně provedeny k tomu, aby předběžnému opatření nařízenému Soudem bylo vyhověno, dojde k porušení článku 34 (Paladi proti Moldavsku [velký senát], § 87–92).

75.   Vláda musí Soudu prokázat, že bylo dodrženo předběžné opatření, nebo ve výjimečném případě že existovala objektivní překážka, která bránila dodržování předpisů, a že vláda podnikla všechny přiměřené kroky k odstranění překážky a k informování Soudu o dané situaci (viz například A. N. H. proti Finsku (rozh.), § 27).

76.  Některé příklady:

• nezajištění včasného setkání žadatele o azyl, který se nacházel v zajišťovacím zařízení pro cizince, s jeho právním zástupcem, přestože bylo v tomto směru nařízeno předběžné opatření podle článku 39 jednacího řádu: D. B. proti Turecku, § 67;
• předání zadržených osob iráckým orgánům v rozporu s předběžným opatřením: Al-Saadoon a Mufdhi proti Spojenému království, § 162–165;
• vyhoštění prvního stěžovatele v rozporu s předběžným opatřením: Kamalijevy [Kamaliyevy] proti Rusku, § 75–79;
• neúmyslné, ale nikoli neodstranitelné nedodržení předběžných opatření uvedených v článku 8: Hamidovic proti Itálii (rozh.);
• nedodržení předběžného opatření vyžadujícího umístění vězně ve specializovaném zdravotnickém zařízení: Macharadze a Sicharulidze proti Gruzii, § 100–105;
• nedodržení předběžných opatření uvedených Soudem kvůli skutečnému riziku mučení v případě vydání: Mannai proti Itálii, § 54–57; Labsi proti Slovensku, § 149–151;
• tajné předání osoby ohrožené špatným zacházením v Uzbekistánu, u níž bylo v platnosti předběžné opatření: Abdulchakov proti Rusku, § 226–231;
• násilné předání osoby do Tádžikistánu se skutečným rizikem špatného zacházení a obcházení předběžných opatření: Savriddin Džurajev [Savriddin Dzhurayev] proti Rusku, § 218–219; viz také neschopnost ruských úřadů chránit tádžické státní příslušníky v jejich vazbě před násilnou repatriací do Tádžikistánu v rozporu s předběžným opatřením: Nizomchon Džurajev [Nizomkhon Dzhurayev] proti Rusku, § 157–159;
• příprava vyhoštění způsobem, který záměrně vytvořil situaci, kdy by stěžovatel měl velké potíže s podáním žádosti o předběžné opatření u Soudu: M. A. proti Francii, § 70;
• nedodržení předběžných opatření, jimiž Soud orgánům uložil, aby se zdržely vracení žadatelů o mezinárodní ochranu do Běloruska z kontrolního místa na polsko-běloruské hranici: D. A. a ostatní proti Polsku*, § 96–101.

77.   Je na Soudu, aby ověřil, zda bylo předběžné opatření dodrženo, a je na státu, aby Soud informoval, že má k dispozici materiály, o kterých se domnívá, že by Soud mohly přesvědčit o tom, že má být předběžné opatření zrušeno (Paladi proti Moldavsku [velký senát], § 90–92; Olaechea Cahuas proti Španělsku, § 70; Grori proti Albánii, § 181 a násl.).

Samotná skutečnost, že stěžovatel požádal o uplatnění článku 39 jednacího řádu, nestačí k tomu, aby stát zastavil výkon rozhodnutí o vydání (Al-Moayad proti Německu (rozh.), § 122 a násl.; viz též povinnost dotčeného státu spolupracovat v dobré víře se Soudem).

Ačkoli u stížností podle článku 34 neexistuje požadavek na vyčerpání a Soud je jediným orgánem, který ověřuje dodržování předběžných opatření, může Soud shledat stížnost podle článku 34 jako předčasnou, pokud úzce souvisí se stížností na neschopnost úřadů chránit právo na život a tato druhá stížnost je stále zpracovávána u vnitrostátních soudů (Ahmet Tunç a ostatní proti Turecku (rozh.), § 141–145.

b. Zjištění skutkového stavu

78.   Zatímco Soud je odpovědný za zjištění skutkového stavu, je na účastnících řízení, aby byli aktivně nápomocni tím, že mu poskytnou veškeré relevantní informace. Jejich postup může být zohledněn při zajišťování důkazů (Irsko proti Spojenému království, § 161).

79.   Soud rozhodl, že řízení u určitých typů stížností se ve všech případech nehodí k důslednému uplatňování zásady, podle níž osoba, která něco tvrdí, musí toto tvrzení prokázat a že je mimořádně důležité pro účinné fungování systému individuálních stížností zavedeného podle článku 34 Úmluvy, aby smluvní státy poskytly veškeré nezbytné prostředky umožňující řádné a účinné posuzování stížností (Bazorkina proti Rusku, § 170; Tahsin Acar proti Turecku [velký senát], § 253). Tento závazek vyžaduje, aby smluvní státy poskytly soudu veškeré nezbytné prostředky, ať už provádí vyšetřování zjišťování skutečností nebo plní své obecné povinnosti týkající se posuzování stížností. Neschopnost vlády předložit informace, které má v rukou, bez uspokojivého vysvětlení, může vést nejen k vyvození závěrů o odůvodněnosti tvrzení stěžovatele, ale může se také negativně odrazit na úrovni souladu žalovaného státu s jeho závazky podle článku 38 Úmluvy (tamtéž, § 254; Imakajeva [Imakayeva] proti Rusku, § 200; Janowiec a ostatní proti Rusku [velký senát], § 202).

80.  Povinnost předložit důkazní materiály požadované Soudem je pro žalovanou vládu závazná od okamžiku, kdy byla taková žádost formulována, ať už při prvním podání stížnosti vládě nebo v jakékoli další fázi řízení (tamtéž, § 203; Enukidze a Girgvliani proti Gruzii, § 295; Bekirski proti Bulharsku, § 111–113). Je zásadním požadavkem, aby byl požadovaný materiál předložen kompletní, pokud tak Soud nařídil, a aby veškeré chybějící prvky byly řádně zdokumentovány (Janowiec a ostatní proti Rusku [velký senát], § 203). Kromě toho musí být jakýkoli požadovaný materiál předložen rychle a v každém případě ve lhůtě stanovené Soudem, neboť jakákoli podstatná a nevysvětlená prodleva může Soud vést k závěru, že vysvětlení žalovaného státu nejsou přesvědčivá (tamtéž).

81. Soud v minulosti zjistil, že žalovaná vláda nedodržela požadavky článku 38 v případech, kdy neposkytla žádné vysvětlení pro odmítnutí předložit požadované dokumenty (viz například Maslova a Nalbandov proti Rusku, § 128–129) nebo předložila neúplnou nebo zkreslenou kopii, přičemž odmítla předložit Soudu ke kontrole původní dokument (viz například Trubnikov proti Rusku, § 50–57).

82.  Pokud vláda uvede důvěrnost nebo bezpečnostní hlediska jako důvod pro nepředložení požadovaného materiálu, musí se Soud ujistit, že existují rozumné a pádné důvody pro to, aby dotyčné dokumenty byly považovány za tajné nebo důvěrné (Janowiec a ostatní proti Rusku [velký senát], § 205). Ohledně neposkytnutí utajované zprávy Soudu: tamtéž, § 207 a násl.; Nolan a K. proti Rusku, § 56 a násl. Ohledně nepředložení dokumentů s odůvodněním, že představují „státní tajemství“, navzdory praktickým opatřením navrhovaným Soudem k předkládání nedůvěrných výpisů, viz Gruzie proti Rusku (II) [velký senát] (odůvodněnost), § 345–346.

Ohledně vztahu mezi články 34 a 38 viz Bazorkina proti Rusku, § 170 a násl. a 175. Zatímco článek 34 má zajistit, aby právo na individuální stížnost skutečně fungovalo, a je tak určitým druhem legis generalis, článek 38 specificky vyžaduje, aby státy se Soudem spolupracovaly.

c. Šetření na místě

83. Od žalovaného státu se též očekává, že bude pomáhat při šetření na místě (článek 38), neboť je na něm, aby poskytl „nezbytné prostředky“ pro účinné projednání stížnosti (Çakıcı proti Turecku [velký senát], § 76). Bránění v realizaci šetření na místě představuje porušení článku 38 (Šamajev [Shamayev] a ostatní proti Gruzii a Rusku, § 504).

Čl. 35 odst. 1 Úmluvy – Podmínky přijatelnosti

„Soud může posuzovat věc až po vyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva...“

Klíčová slova databáze HUDOC

Vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy (35-1) – Osvobození od vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy (35-1) – Účinné vnitrostátní prostředky nápravy (35-1)

84.   Jak samotné znění článku 35 uvádí, tento požadavek je založen na obecně uznávaných pravidlech mezinárodního práva. Povinnost vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy je součástí obyčejového mezinárodního práva a jako taková je uznávána judikaturou Mezinárodního soudního dvora (např. věci Interhandel (Švýcarsko proti Spojeným státům), rozsudek ze dne 21. března 1959). Stejné pravidlo se nachází i v jiných mezinárodních smlouvách o lidských právech: Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (článek 41 odst. 1 písm. c)) a opčním protokolu k tomuto paktu (článek 2 a čl. 5 odst. 2 písm. b)); Americké úmluvě o lidských právech (článek 46); Africké chartě lidských práv a práv národů (článek 50 a čl. 56 odst. 5). Jak Evropský soud pro lidská práva uvedl ve věci De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii, stát se může vzdát výhody vyplývající z pravidla vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, jak dokládá dlouhodobě ustálená mezinárodní praxe v tomto ohledu (§ 55).

85.  Soud je určen k tomu, aby hrál podpůrnou úlohu vůči vnitrostátním systémům ochrany lidských práv, a je žádoucí, aby vnitrostátní soudy měly nejprve možnost rozhodnout o otázkách slučitelnosti vnitrostátního práva s Úmluvou (A, B a C proti Irsku [velký senát], § 142). Jestliže je však následně podána stížnost do Štrasburku, Soud musí mít možnost seznámit se s názory těchto soudů, které jsou v přímém a trvalém kontaktu se životem ve svých zemích (Burden proti Spojenému království [velký senát], § 42).

86.  Článek 35 odst. 1 se týká pouze vnitrostátních prostředků nápravy; nevyžaduje vyčerpání prostředků nápravy v rámci mezinárodních organizací. Naopak, pokud stěžovatel předloží případ jinému postupu mezinárodního vyšetřování nebo urovnání, může být stížnost zamítnuta podle čl. 35 odst. 2 písm. b) Úmluvy (viz bod „V podstatě stejná záležitost“ níže). Zásada subsidiarity však může zahrnovat požadavek na vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, v jejichž kontextu se žádá o rozhodnutí o předběžné otázce Soudním dvorem Evropské unie (Laurus Invest Hungary KFT a ostatní proti Maďarsku (rozh.), § 42, kde rozhodnutí o předběžné otázce Soudního dvora Evropské unie poskytlo vnitrostátním soudům vodítko ohledně podmínek, které se mají použít v projednávané věci týkající se údajného porušení článku 1 Protokolu č. 1). Je na Soudu, aby rozhodl, zda má určitý orgán vnitrostátní či mezinárodní povahu, a to s ohledem na všechny relevantní faktory, zejména právní povahu, zřizovací instrument, jeho pravomoci, místo (pokud nějaké má) v existujícím právním systému a způsob jeho financování (Jeličić proti Bosně a Hercegovině (rozh.); Peraldi proti Francii (rozh.)) (viz bod I.E.).

87.   Důvodem pro existenci pravidla vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy je umožnit vnitrostátním orgánům, především soudům, aby předešly tvrzenému porušení Úmluvy nebo je napravily (viz shrnutí zásad ve věci Gherghina proti Rumunsku (rozh.) [velký senát], § 84–89; Mocanu a ostatní proti Rumunsku [velký senát], § 221 a násl.; Vučković a ostatní proti Srbsku (předběžná námitka) [velký senát], § 69–77 a další odkazy tam uvedené). Pravidlo je založeno na předpokladu, obsaženém v článku 13, že vnitrostátní právní systém poskytne účinný prostředek nápravy porušení práv zaručených Úmluvou. Jedná se o důležitý aspekt subsidiární povahy systému Úmluvy (Selmouni proti Francii [velký senát], § 74; Kudła proti Polsku [velký senát], § 152; Andrášik a ostatní proti Slovensku (rozh.)). Toto pravidlo se použije nezávisle na tom, zda ustanovení Úmluvy byla začleněna do vnitrostátního právního systému (Eberhard a M. proti Slovinsku). Pravidlo vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy je jednou z nezbytných součástí fungování mechanismu ochrany založeného Úmluvou a jde o základní zásadu (Demopoulos a ostatní proti Turecku (rozh.) [velký senát], § 69 a 97, Vučković a ostatní proti Srbsku (předběžná námitka) [velký senát], § 69–77 a další odkazy tam uvedené, zejména na věc Akdivar a ostatní proti Turecku).

Určení, zda vnitrostátní řízení představuje účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 35 odst. 1, který musí stěžovatel vyčerpat, a který by proto měl být vzat v úvahu pro šestiměsíční lhůtu, závisí na řadě faktorů, zejména na stížnosti stěžovatele, na rozsahu povinností státu podle tohoto konkrétního ustanovení Úmluvy, na dostupných prostředcích nápravy v žalovaném státě a na konkrétních okolnostech případu (Lopes de Sousa Fernandes proti Portugalsku [velký senát], § 134; viz také Kozacıoğlu proti Turecku [velký senát], § 40 a D. H. a ostatní proti České republice [velký senát], § 116).

a. Pružnost

88.   Vyčerpání prostředků nápravy lze považovat za zlaté pravidlo spíše než za zásadu vytesanou do kamene. Komise a Soud často zdůrazňovaly, že vzhledem ke kontextu ochrany lidských práv je třeba je uplatňovat s určitou pružností a bez zbytečného formalismu (Ringeisen proti Rakousku, § 89; Lehtinen proti Finsku (rozh.); Gherghina proti Rumunsku (rozh.) [velký senát], § 87). Soud například připouští, že posledního stupně vnitrostátních prostředků nápravy lze dosáhnout po podání stížnosti, ale před stanovením její přijatelnosti (Molla Sali proti Řecku [velký senát], § 90).

Pravidlo vyčerpání prostředků nápravy nemá absolutní povahu ani je nelze uplatňovat automaticky (Kozacıoğlu proti Turecku [velký senát], § 40). Soud například rozhodl, že by bylo příliš formalistické žádat na stěžovatelích, aby využili prostředek nápravy, jehož vyčerpání po nich nevyžadovala ani nejvyšší vnitrostátní soudní instance (D. H. a ostatní proti České republice [velký senát], § 116–118). Soud v jedné věci zohlednil velmi krátké lhůty určené pro vyjádření stěžovatelům, když zdůraznil „spěch“, v jakém museli svá vyjádření předložit (Financial Times Ltd a ostatní proti Spojenému království, § 43–44). Využití dostupných prostředků nápravy, které vyžaduje vnitrostátní procesní právo, a splnění všech náležitostí stanovených vnitrostátním právem nabývá na důležitosti tam, kde je v sázce jasnost právního posouzení a právní jistota (Saghinadze a ostatní proti Gruzii, § 83–84).

89.   Ačkoli by v zásadě bylo myslitelné uznávat spory veřejného zájmu nevládní organizací – výslovně stanovené vnitrostátním právem jako prostředek k ochraně zájmů větší skupiny lidí – jako formu vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, spory ve veřejném zájmu nemohou osvobodit jednotlivého stěžovatele od nutnosti zahájit vlastní vnitrostátní řízení, pokud tento soudní spor přesně neodpovídal jeho individuální situaci a konkrétním stížnostem (Kósa proti Maďarsku (rozh.), § 55–63, týkající se údajné diskriminace romských dětí). Ve věci Beizaras a Levickas proti Litvě, § 78–81, Soud rozhodl, že nevládní organizace, přestože nebyla stěžovatelem u Soudu ve Štrasburku, mohla vystupovat jako zástupce zájmů stěžovatelů ve vnitrostátním trestním řízení, protože nevládní organizace byla zřízena tak, aby se osoby, které utrpěly diskriminaci, mohly bránit, a to i u soudu. Soud také vzal v úvahu, že zastupování zájmů stěžovatelů ze strany nevládní organizace u státních zástupců a vnitrostátních soudů (dvou instancí) nebylo nikdy žádným způsobem zpochybněno ani zkoumáno (viz také Gorraiz Lizarraga a ostatní proti Španělsku, § 37–39).

b. Dodržení vnitrostátních pravidel a omezení

90.  Stěžovatelé však musí dodržet pravidla a postupy stanovené vnitrostátním právem, a pokud tak neučiní, jejich stížnost bude pravděpodobně odmítnuta pro nesplnění podmínky stanovené článkem 35 (Ben Salah Adraqui a Dhaime proti Španělsku (rozh.); Merger a Cros proti Francii (rozh.); MPP Golub proti Ukrajině (rozh.); Agbovi proti Německu (rozh.); Vučković a ostatní proti Srbsku (předběžná námitka) [velký senát], § 72 a 80). Článek 35 odst. 1 není dodržen, jestliže je prostředek nápravy odmítnut pro procesní pochybení stěžovatele (Gäfgen proti Německu [velký senát], § 143). Pokud vláda tvrdí, že stěžovatel nedodržel vnitrostátní pravidla (např. pravidla o vyčerpání běžných prostředků nápravy před ústavní nápravou), musí Soud ověřit, zda tato pravidla byla již existujícími závaznými právními požadavky vyplývajícími ze zákona nebo dobře zavedené judikatury (Brincat a ostatní proti Maltě, § 69; Pop-Ilić a ostatní proti Srbsku, § 42).

91.   Jestliže však odvolací soud prozkoumá odůvodněnost nároku, i když jej považuje za nepřijatelný, čl. 35 odst. 1 bude dodržen (Voggenreiter proti Německu). Soud také považuje dostupný prostředek nápravy za vyčerpaný v případě, že ústavní soud prohlásí stížnost za nepřijatelnou, pokud stěžovatel dostatečně věcně vznese stížnost na údajné porušení práv z Úmluvy (Magyar Kétfarkú Kutya Párt proti Maďarsku [velký senát], § 53 a 56–57 a odkazy tam uvedené). Stejný případ platí, jestliže stěžovatelé, kteří nerespektovali formu předepsanou vnitrostátním právem, ale příslušné orgány věc samou projednaly (Vladimir Romanov proti Rusku, § 52). Totéž se uplatní i u nároků formulovaných jen ve zkratce, která je stěží v souladu se zákonnými požadavky, avšak soud jednal o odůvodněnosti případu, byť jen ve stručnosti (Verein gegen Tierfabriken Schweiz (VgT) proti Švýcarsku (č. 2) [velký senát], § 43–45).

c. Existence několika prostředků nápravy

92.  Jestliže má stěžovatel k dispozici více potenciálně účinných prostředků nápravy, je povinen vyčerpat pouze jeden z nich (Moreira Barbosa proti Portugalsku (rozh.); Jeličić proti Bosně a Hercegovině (rozh.); Karakó proti Maďarsku, § 14; Aquilina proti Maltě [velký senát], § 39). Jestliže byl totiž vyzkoušen jeden prostředek nápravy, není požadováno využití dalšího se stejným účelem (Riad a Idiab proti Belgii, § 84; Kozacıoğlu proti Turecku [velký senát], § 40 a násl.; Micallef proti Maltě [velký senát], § 58; Lagutin a ostatní proti Rusku, § 75; Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku [velký senát], § 177). Je na stěžovateli, aby zvolil prostředek nápravy, který je v jeho případě nejvhodnější (Fabris a Parziale proti Itálii, kde stěžovatel nemohl podat občanskoprávní žalobu z důvodu zastavení trestního řízení po sedmi letech, ke kterému se připojil jako občanská strana, § 49–59; O’Keeffe proti Irsku [velký senát], § 110–111; Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku [velký senát], § 176, týkající se volby stěžovatele vstoupit do trestního řízení jako občanská strana a nepodat samostatnou občanskoprávní žalobu). Ve shrnutí, jestliže vnitrostátní právo nabízí souběžně několik prostředků nápravy v různých právních odvětvích, stěžovatel, který se pokusil dosáhnout nápravy tvrzeného porušení Úmluvy prostřednictvím jednoho z těchto prostředků nápravy, nemusí nutně využít další, které vedou v zásadě ke stejnému cíli (Jasinskis proti Lotyšsku, § 50 a 53–54).

d. Námitka vznesená co do podstaty

93.    Není třeba, aby se stěžovatel v rámci vnitrostátního řízení explicitně dovolával práva zaručeného Úmluvou za předpokladu, že svoji námitku uplatnil „alespoň co do podstaty“ (Castells proti Španělsku, § 32; Ahmet Sadik proti Řecku, § 33; Fressoz a Roire proti Francii [velký senát], § 38; Azinas proti Kypru [velký senát], § 40–41; Vučković a ostatní proti Srbsku (předběžná námitka) [velký senát], § 72, 79 a 81–82; Platini proti Švýcarsku (rozh.), § 51; Kemal Çetin proti Turecku, § 28–30). Znamená to, že pokud stěžovatel ve vnitrostátním řízení neuvedl ustanovení Úmluvy, byl povinen uplatnit argumenty za stejným nebo podobným účelem na základě vnitrostátního práva, aby vnitrostátním soudům poskytl možnost na prvním místě napravit tvrzené porušení (Gäfgen proti Německu [velký senát], § 142, 144 a 146; Radomilja a ostatní proti Chorvatsku [velký senát], § 117; Karapanagiotou a ostatní proti Řecku, § 29; Marić proti Chorvatsku, § 53; Portu Juanenea a Sarasola Yarzabal proti Španělsku, § 62–63; Rodina proti Lotyšsku, § 81–83; a ve vztahu k námitce, která nebyla vznesena, dokonce ani implicitně, před poslední instancí, Sdružení svědků Jehovových [Association Les témoins de Jéhovah] proti Francii (rozh.); Nicklinson a Lamb proti Spojenému království (rozh.), § 89–94; Peacock proti Spojenému království (rozh.), § 32–41). Nestačí, že stěžovatel uplatnil prostředek nápravy, který by mohl zrušit napadené opatření z jiných důvodů, které nejsou spojeny s námitkou proti porušení práva Úmluvy. Na vnitrostátní úroveň by musela být vyslána právě námitka proti porušení práva Úmluvy, aby došlo k vyčerpání „účinných prostředků nápravy“ (Vučković a ostatní proti Srbsku (předběžná námitka) [velký senát], § 75; Nicklinson a Lamb proti Spojenému království (rozh.), § 90). Stěžovatel není tohoto požadavku zproštěn, i kdyby vnitrostátní soudy byly schopny, nebo dokonce povinny, přezkoumat případ z vlastního podnětu podle Úmluvy (Van Oosterwijck proti Belgii, § 39; Gazijev [Gaziyev] proti Ázerbájdžánu (rozh.)).

Ve shrnutí, pouhá skutečnost, že stěžovatel předložil svůj případ příslušnému soudu, sama o sobě nepředstavuje soulad s požadavky čl. 35 odst. 1, neboť ani v těch jurisdikcích, kde jsou vnitrostátní soudy schopné, nebo dokonce povinné přezkoumat případ bez návrhu, nejsou stěžovatelé zproštěni povinnosti vznést před tyto soudy stížnost následně podanou u Soudu. K řádnému vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy tedy nestačí, aby bylo porušení Úmluvy „evidentní“ ze skutkových okolností případu nebo z tvrzení stěžovatele. Stěžovatel si na porušení ve skutečnosti musel (výslovně nebo věcně) stěžovat způsobem, který nepopírá pochybnosti o tom, že stejná stížnost, která byla následně předložena Soudu, byla skutečně vznesena na vnitrostátní úrovni (Farzalijev [Farzaliyev] proti Ázerbájdžánu, § 55; Peacock proti Spojenému království (rozh.), § 38).

Pokud si stěžovatel například stěžuje na nedostatek účinného vyšetřování trestných činů podle procesních ustanovení článku 2 nebo 3 Úmluvy, stačí, aby to bylo v souladu s čl. 35 odst. 1 Úmluvy, a to i pokud jde o právní argumenty, které nejsou výslovně vzneseny na vnitrostátní úrovni, pokud stěžovatel napadl účinnost tohoto vyšetřování u příslušného vnitrostátního soudu a podrobným popisem průběhu a délky vyšetřování a následného soudního řízení odkázal na relevantní skutkové okolnosti, aby tento soud posoudil účinnost šetření (Hanan proti Německu [velký senát], § 149–151).

e. Existence a vhodnost

94.   Stěžovatelé jsou povinni vyčerpat pouze ty prostředky nápravy, které jsou v rozhodné době dostupné jak teoreticky, tak prakticky a které mohou podat sami, tedy takové, které jsou dostupné, způsobilé poskytnout nápravu ve vztahu k jejich námitkám a které mají rozumné vyhlídky na úspěch (Sejdovic proti Itálii [velký senát], § 46; Paksas proti Litvě [velký senát], § 75; viz také zvážení subsidiární zásady Soudu ve věci S. A. S. proti Francii [velký senát], § 61, týkající se rozumných vyhlídek na úspěch odvolání v právních otázkách na základě článku 9 Úmluvy).

95.  Není třeba využít mimořádné prostředky nápravy nebo takové, u nichž záleží na uvážení, například žádost soudu, aby přezkoumal své vlastní rozhodnutí (Çınar proti Turecku (rozh.); Prystavska proti Ukrajině (rozh.)); nebo žádost o obnovu řízení, kromě zvláštních okolností, například když vnitrostátní právo stanoví, že taková žádost ve skutečnosti představuje účinný prostředek nápravy (K. S. a K. S. AG proti Švýcarsku, rozhodnutí Komise; Shibendra Dev proti Švédsku (rozh.), § 41–43, 45 a 48), nebo tam, kde zrušení pravomocného rozsudku je jediným prostředkem, jehož prostřednictvím může žalovaný stát situaci napravit v rámci svého vlastního právního systému (Kiiskinen a Kovalainen proti Finsku (rozh.); Nikula proti Finsku (rozh.); Dinčev [Dinchev] proti Bulharsku (rozh.), § 27–29). Stejně tak není účinným prostředkem nápravy hierarchická stížnost (Horvat proti Chorvatsku, § 47; Hartman proti České republice, § 66); ani prostředek nápravy, který není přímo dostupný stěžovateli, nýbrž závisí na uvážení jiné osoby (Tănase proti Moldavsku [velký senát], § 122). Stížnost na ministerstvo je hierarchickou stížností a není považována za účinný prostředek nápravy (Poljach [Polyakh] a ostatní proti Ukrajině, § 135; Milovanović proti Srbsku, § 104). K účinnosti prostředku nápravy, který v zásadě není nutné vyčerpat (stížnost k ombudsmanovi), viz odůvodnění v rozsudku Egmez proti Kypru, § 66–73. Konečně, vnitrostátní prostředek nápravy, jehož podání není jednoznačně časově omezeno, a vyvolává tudíž nejistotu, nemůže být považován za účinný (Williams proti Spojenému království (rozh.) a odkazy tam uvedené; Nicholas proti Kypru, § 38–39).

96.  To, zda čl. 35 odst. 1 Úmluvy vyžaduje individuální podání stížnosti u ústavního soudu, bude do značné míry záviset na konkrétních rysech právního systému žalovaného státu a rozsahu jurisdikce jeho ústavního soudu (Uzun proti Turecku (rozh.), § 42–71 a odkazy tam uvedené). Ve státě, kde je tato jurisdikce omezena na přezkoumání ústavnosti zákonných ustanovení a jejich slučitelnosti s ustanoveními nadřazené právní moci, bude tedy od stěžovatelů požadováno, aby využili podání stížnosti u ústavního soudu, pouze pokud napadnou ustanovení stanovy nebo nařízení, které je samo o sobě v rozporu s Úmluvou (Grišankova a Grišankovs proti Lotyšsku (rozh.); Liepājnieks proti Lotyšsku (rozh.)). Toto však nebude účinný prostředek nápravy, pokud si stěžovatel stěžuje pouze na chybné uplatňování nebo výklad stanov nebo nařízení, které samy o sobě nejsou protiústavní (Smirnov proti Rusku (rozh.); Szott-Medyńska a ostatní proti Polsku (rozh.); Petrova proti Lotyšsku, § 69–70), nebo pokud stížnost stěžovatele vyplývá z ustanovení samotné ústavy (Sándor Varga a ostatní proti Maďarsku*, § 29–34). Soud také bral v úvahu, zda se individuální stížnost k ústavnímu soudu v průběhu času vyvíjela tak, aby byla považována za vhodnou k nápravě určité stížnosti (Riđić a ostatní proti Srbsku, § 68–74, kde šlo o nevymáhání rozsudků vynesených v souvislosti se společnostmi ve společenském/státním vlastnictví) a zda by takový prostředek nápravy, který je v zásadě účinný, byl účinný i v praxi, vzhledem k délce takového řízení (Story a ostatní proti Maltě, § 82–85, pokud jde o stížnosti na podmínky zadržení podle článku 3 Úmluvy; viz v souvislosti s odmítnutím manželských návštěv ve vězení, Lesław Wójcik proti Polsku*, § 88–93, kde Soud zdůraznil, že za účinný lze považovat pouze takový prostředek nápravy, který může včas zajistit nápravu situace). Soud například považoval ústavní stížnost za účinný prostředek nápravy, když ústavní soud v nedávných případech přezkoumal účinnost vyšetřování podle článků 2 a 3, přičemž základem pro posouzení byla judikatura Soudu (Kušić a ostatní proti Chorvatsku (rozh.), § 104–105). Soud dále výraz „prostředek nápravy“ vykládá extenzivně, a proto by měla být vyčerpána nápravná opatření, která nejsou prostředky nápravy v užším smyslu (Dos Santos Calado a ostatní proti Portugalsku, § 91, týkající se námitky podané u výboru složeného ze tří soudců ústavního soudu proti předmětnému souhrnnému rozhodnutí).

97.  Jestliže se stěžovatel pokusil využít prostředek nápravy Soudem považovaný za nevhodný, doba, kterou si jeho vyřízení vyžádá, nepřerušuje lhůtu šesti měsíců, což může vést k odmítnutí stížnosti pro opožděnost (Rezgui proti Francii (rozh.), Prystavska proti Ukrajině (rozh.)).

f. Dostupnost a účinnost

98.  Existence prostředků nápravy musí být dostatečně jistá nejenom teoreticky, ale i prakticky. Při rozhodování o tom, zda určitý prostředek nápravy splňuje kritéria dostupnosti a účinnosti, je třeba zohlednit konkrétní okolnosti jednotlivého případu (viz níže, bod 4). Vnitrostátní judikatura musí být dostatečně jednotná v rámci vnitrostátního právního řádu. Soud rozhodl, že opravný prostředek k vyšší soudní instanci ztrácí svoji „účinnost“ v důsledku rozporů v judikatuře vnitrostátních soudů, dokud tyto rozpory trvají (Ferreira Alves proti Portugalsku (č. 6), § 27–29).

99.  Soud například rozhodl, že pokud si stěžovatel stěžuje na podmínky zadržení poté, co zadržení již skončilo, je dostupný a dostatečný kompenzační prostředek nápravy, tj. takový, který nabízí rozumné vyhlídky na úspěch, tím prostředkem nápravy, který musí být použit pro účely čl. 35 odst. 1 Úmluvy (Lienhardt proti Francii (rozh.); Rhazali a ostatní proti Francii (rozh.); Ignats proti Lotyšsku (rozh.); J. M. B. a ostatní proti Francii, § 163). Pokud byl však stěžovatel v době podání stížnosti stále zadržen, musí být prostředek nápravy schopen zabránit údajné stále trvající situaci, aby byl účinný (Torreggiani a ostatní proti Itálii, § 50; Neškov a ostatní proti Bulharsku, § 181 a 192–193; Vasilescu proti Belgii, § 70 a 128). Před podáním stížnosti u Soudu týkající se podmínek zadržení je obvykle po stěžovatelích nejprve požadováno, aby řádně využili dostupný a účinný preventivní prostředek nápravy, a poté případně příslušný kompenzační prostředek nápravy. Soud však připustil, že mohou nastat případy, kdy by použití jinak účinného preventivního prostředku nápravy bylo marné s ohledem na krátkost pobytu stěžovatele v neadekvátních podmínkách zadržení, a tudíž jedinou schůdnou možností by byl kompenzační prostředek nápravy, který poskytuje možnost získat nápravu za umístění v takových podmínkách v minulosti. Předmětná délka trvání zadržení může záviset na mnoha faktorech souvisejících se způsobem fungování tuzemského systému prostředků nápravy (Ulemek proti Chorvatsku, § 84–88). Soud v této souvislosti zkoumal různé prostředky nápravy: viz například Petrescu proti Portugalsku, § 81–84, J. M. B. a ostatní proti Francii, § 212–221, a Shmelev a ostatní proti Rusku (rozh.), § 123–131.[1]

100.  Pokud se stěžovatel snaží zabránit jeho vyhoštění ze smluvního státu kvůli údajnému riziku porušení článků 2 nebo 3 ve třetím státě, prostředek nápravy bude účinný pouze tehdy, bude-li mít odkladný účinek (ohledně článku 3 a článku 4 Protokolu č. 4 viz M. K. a ostatní proti Polsku, § 142–148 a odkazy tam uvedené). A naopak, má-li prostředek nápravy odkladný účinek, bude po žadateli obvykle požadováno vyčerpání tohoto prostředku nápravy. V případě, že je soudní přezkum k dispozici a že podání žádosti o soudní přezkum bude překážkou vyhoštění, musí být soudní přezkum považován za účinný prostředek nápravy, který budou v zásadě muset stěžovatelé vyčerpat před podáním stížnosti u Soudu nebo zažádáním o předběžná opatření podle článku 39 jednacího řádu Soudu o odložení vyhoštění (NA proti Spojenému království, § 90; A. M. proti Francii, § 64 a 79).

101.  V kontextu článku 5 Úmluvy se preventivní a kompenzační prostředky nápravy vzájemně doplňují. Prostředek nápravy, který neposkytuje možnost propuštění, nelze považovat za účinný prostředek nápravy, dokud odnětí svobody probíhá. Pokud si však stěžovatel stěžuje, že byl zadržen v rozporu s vnitrostátním právem, a pokud zadržení skončilo, nárok na odškodnění, který může vést k uznání údajného porušení a přiznání odškodnění, je v zásadě nápravným prostředkem, který je třeba uplatnit, pokud byla jeho účinnost v praxi přesvědčivě prokázána (Selahattin Demirtaş proti Turecku (č. 2) [velký senát], § 205–214, kde nárok na odškodnění nebyl považován za účinný prostředek nápravy, jelikož neexistovalo předchozí uznání trestními soudy nebo ústavním soudem, že vyšetřovací vazba stěžovatele byla nezákonná; viz také Dubovcev [Dubovtsev] a ostatní proti Ukrajině, § 67–71, kde nárok na odškodnění u občanskoprávních soudů nebyl považován za účinný prostředek nápravy, který by mohl adekvátně řešit konkrétní stížnostní námitky předložené podle článku 5).

102.      Soud rozhodl, že účinný prostředek nápravy musí fungovat bez zbytečného odkladu (Story a ostatní proti Maltě, § 80). Pokud jde o případy s podstatnou délkou řízení, je nejúčinnějším řešením nápravný prostředek určený k urychlení řízení, aby se zabránilo jejich nadměrnému prodlužování. Smluvní státy se však také mohou rozhodnout zavést pouze kompenzační prostředky nápravy, aniž by takový prostředek nápravy byl považován za neúčinný (Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], § 183 a násl.; Marshall a ostatní proti Maltě, § 82). Aby byla zajištěna shoda se zásadou přiměřené doby, neměl by prostředek nápravy ovlivňující délku řízení v zásadě a při absenci výjimečných okolností trvat více než dva a půl roku ve dvou jurisdikcích, včetně fáze provádění (tamtéž, § 88).

103. Pokud jde o nevymáhání rozsudků, Soud ve věci Solonskij [Solonskiy] a Petrova proti Rusku (rozh.) shledal, že možnost podat zástupný nárok na odpovědnost vůči orgánům, které stěžovatelům nezaplatily dluhy za rozhodnutí, představovala účinný prostředek nápravy, protože měl rozumné vyhlídky na úspěch v případech stěžovatelů (§ 34–40).

104.  Pokud jde o presumpci neviny (čl. 6 odst. 2), lze nápravný prostředek podle občanského práva v zásadě považovat za účinný proti údajnému porušení. V několika případech Soud shledal, že prostředky nápravy podle občanského práva, které nabízejí možnost získat peněžní odškodnění, spolu s různými dalšími postupy pro uznání nebo ukončení porušování presumpce neviny, jsou účinné ve smyslu Úmluvy (viz Januškevičienė proti Litvě, § 58–62 a odkazy tam uvedené, kde mohla stěžovatelka žádat občanskoprávní nárok na získání peněžité náhrady za porušení její cti a důstojnosti).

105.  V souvislosti s trvajícím nevymáháním vazebních/kontaktních práv podle článku 8 nelze očekávat, že by stěžovatel podal samostatnou stížnost k ústavnímu soudu nebo tomuto Soudu na nevymáhání každého jednotlivého předběžného opatření, jichž může být v hlavním řízení velký počet. Soud proto při posuzování vnitrostátního řízení uplatňuje globální přístup a má na zřeteli celkové skutečnosti, které mohou být důležité pro kontext a odůvodněnost původního řízení (Milovanović proti Srbsku, § 106).

106. V rámci řízení pro pomluvu považoval Soud nápravný prostředek, který neumožňoval uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, za neúčinný pro účely případů ochrany soukromí podle článku 8 (Lewit proti Rakousku, § 66–67). V případě údajného porušení práva na ochranu pověsti Soud shledal, že řízení o odškodnění u občanskoprávních soudů (zajištění úplných procesních záruk pro obě strany a umožnění vhodného vyvažování různých sporných zájmů) představuje vhodný prostředek nápravy na rozdíl od urychleného postupu nápravy, založeného na výkladu poskytnutém ústavním soudem žalovaného státu (Gülen proti Turecku (rozh.), § 58–69; na rozdíl od naléhavé žádosti o zablokování přístupu k internetové publikaci, viz Savcı Çengel proti Turecku (rozh.), § 27–43).

107.   Zda lze vznesení otázky skrytého sledování v trestním řízení považovat za účinný prostředek nápravy ve věci stížnosti podle článku 8, závisí na okolnostech případu. Přestože trestní soudy mohly zvažovat otázky spravedlnosti připouštění důkazů v trestním řízení, Soud shledal, že nebyly schopny poskytnout účinný prostředek nápravy, pokud jim nepříslušelo zabývat se podstatou stížnosti podle článku 8, že zasahování nebylo „v souladu se zákonem“ nebo nebylo „nezbytné v demokratické společnosti“, ani neposkytovalo přiměřenou úlevu v souvislosti s danou stížností (Hambardzumjan [Hambardzumyan] proti Arménii, § 40–44 a odkazy tam uvedené; Zubkov a ostatní proti Rusku, § 88).

108. Soud musí realisticky zohlednit nejenom prostředky nápravy formálně dostupné ve vnitrostátním právním řádu, ale též obecný právní a politický kontext, v němž tyto prostředky působí, jakož i osobní situaci stěžovatele (Akdivar a ostatní proti Turecku, § 68–69; Chašijev a Akajeva [Khashiyev a Akayeva] proti Rusku, § 116–117; Čiragov [Chiragov] a ostatní proti Arménii [velký senát], § 119; Sargsjan [Sargsyan] proti Ázerbájdžánu [velký senát], § 117–119). Musí přezkoumat, zda vzhledem ke všem okolnostem daného případu stěžovatel učinil vše, co od něho bylo možno rozumně očekávat pro vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy (D. H. a ostatní proti České republice [velký senát], § 116–122). Stěžovatel například nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy, pokud nevyužil prostředek nápravy – který nebylo možné považovat za zjevně zbytečný – navržený vnitrostátním soudem, který ho vedl k dalším konkrétním krokům, které je třeba učinit (P. proti Ukrajině (rozh.), § 52–55). V případě, že byl výkon rozsudku nařizujícího naléhavé přemístění opožděn a bylo ho dosaženo po požadované lhůtě, lze žalobu o náhradu škody proti smluvnímu státu za účelem zpochybnění zdlouhavého nevykonávání rozsudku považovat za účinný prostředek nápravy, i když byl vymáhán až poté, co byla stížnost podána u Soudu (Bouhamla proti Francii (rozh.), § 35–44).

109.  Je třeba podotknout, že faktické i právní hranice samy o sobě nebrání vyčerpání prostředků nápravy; v zásadě platí, že stěžovatelé, kteří žijí mimo jurisdikci smluvního státu, nejsou zproštěni povinnosti vyčerpat prostředky nápravy v tomto státě, a to bez ohledu na potíže a pochopitelnou osobní neochotu (Demopoulos a ostatní proti Turecku (rozh.) [velký senát], § 98 a 101, ohledně stěžovatelů, kteří se dobrovolně nepodrobili jurisdikci žalovaného státu).

110.  Podle „obecně uznávaných zásad mezinárodního práva“ mohou existovat určité zvláštní okolnosti, které stěžovatele zprošťují povinnosti vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy (Sejdovic proti Itálii [velký senát], § 55) (a viz bod 4 níže).

Pravidlo se též nepoužije, jestliže byla doložena stálá správní praxe spočívající v opakování jednání neslučitelného s Úmluvou a jeho úřední tolerance ze strany státních orgánů, v důsledku níž se zahájení řízení stane zbytečným nebo neúčinným (Aksoy proti Turecku, § 52; Gruzie proti Rusku (I) [velký senát], § 125–159; Ukrajina proti Rusku (ohledně Krymu) (rozh.) [velký senát], § 260–263, 363–368; Gruzie proti Rusku (II) [velký senát] (odůvodněnost), § 98–99 a 220–221). Avšak pouze pokud jsou oba základní prvky údajné „správní praxe“ („opakování aktů“ a „oficiální tolerance“) dostatečně podloženy důkazy prima facie, pravidlo vyčerpání podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy se neuplatní (Ukrajina proti Rusku (ohledně Krymu) (rozh.) [velký senát], § 366).

V případech, kdy by bylo v praxi nepřiměřené po stěžovateli požadovat, aby využil určitý prostředek nápravy, který by pro něj představoval nepřiměřenou překážku v účinném výkonu práva individuální stížnosti ve smyslu článku 34 Úmluvy, Soud ho této povinnosti zprostí (Veriter proti Francii, § 27; Gaglione a ostatní proti Itálii, § 22; M. S. proti Chorvatsku (č. 2), § 123–125).

Uložení pokuty v závislosti na výsledku řízení o opravném prostředku, kde není namítáno zneužití procesních práv, vylučuje takový prostředek z okruhu těch, které je třeba vyčerpat (Prencipe proti Monaku, § 95–97).

V situacích vyvolávajících oprávněné pochybnosti o nestrannosti soudce podle článku 6 Úmluvy nemusí být nutné, aby stěžovatel usiloval o diskvalifikaci soudce, ale místo toho může být soudce z případu odstraněn, pokud to vyžaduje vnitrostátní právo (Škrlj proti Chorvatsku, § 43–45 a odkazy tam uvedené). Není-li k dispozici žádný další prostředek nápravy, protože stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu nedostatečné nestrannosti soudního orgánu poslední instance vnitrostátního právního systému, může zásada subsidiarity vyžadovat zvláštní péči ze strany žadatelů při plnění jejich povinnosti vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy (například požadovat odvolání dotyčného soudce). Tyto úvahy samozřejmě platí pouze tehdy, pokud stěžovatel znal nebo mohl znát složení příslušného soudu (Chorvatská golfová federace [Croatian Golf Federation] proti Chorvatsku, § 110–120 a odkazy tam uvedené).

Požadavek vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, včetně možnosti obnovení řízení, se zpravidla nevztahuje na nároky na spravedlivé zadostiučinění předložené podle článku 41 Úmluvy (Jalloh proti Německu [velký senát], § 129; S. L. a J. L. proti Chorvatsku (spravedlivé zadostiučinění), § 15).

111.   Pokud vláda namítá nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, je na vládě, aby dokázala, že stěžovatel nevyčerpal konkrétní prostředek nápravy, který byl účinný a dostupný (Molla Sali proti Řecku [velký senát], § 89; Mocanu a ostatní proti Rumunsku [velký senát], § 225; Dalia proti Francii, § 38; McFarlane proti Irsku [velký senát], § 107; Vučković a ostatní proti Srbsku (předběžná námitka) [velký senát], § 77). Dostupnost takového prostředku musí být dostatečně jistá jak v právu, tak v praxi (Vernillo proti Francii). Prostředek nápravy tudíž musí mít jasný základ ve vnitrostátním právu (Scavuzzo-Hager a ostatní proti Švýcarsku (rozh.); Norbert Sikorski proti Polsku, § 117; Sürmeli proti Německu [velký senát], § 110–112). Prostředek nápravy musí být způsobilý zajistit nápravu ve vztahu ke stěžovatelovým námitkám a skýtat rozumné vyhlídky na úspěch (Scoppola proti Itálii (č. 2) [velký senát], § 71; Magyar Keresztény Mennonita Egyház a ostatní proti Maďarsku, § 50; Karácsony a ostatní proti Maďarsku [velký senát], § 75–82; Selahattin Demirtaş proti Turecku (č. 2) [velký senát], § 205). Například v oblasti nezákonného použití síly státními zástupci není žaloba vedoucí pouze k přiznání náhrady škody účinným prostředkem nápravy, pokud jde o stížnosti založené na hmotněprávním nebo procesním aspektu článků 2 a 3 Úmluvy (Mocanu a ostatní proti Rumunsku [velký senát], § 227 a 234; Jørgensen a ostatní proti Dánsku (rozh.), § 52–53; naproti tomu viz případy lékařské nedbalosti, kde Soud uznal nebo požadoval, aby stěžovatelé použili k získání nápravy občanskoprávní nebo správní prostředky nápravy: Lopes de Sousa Fernandes proti Portugalsku [velký senát], § 137–138; V. P. proti Estonsku (rozh.), § 52–61; Dumpe proti Lotyšsku (rozh.), § 55–76; naproti tomu viz také případy týkající se údajné neschopnosti státu zajistit ochranu majetku v souvislosti s nebezpečnými průmyslovými činnostmi, například případ týkající se výbuchu ropné rafinerie, který měl za následek poškození majetku: Kurşun proti Turecku, § 118–132). Vývoj a dostupnost údajně existujícího prostředku nápravy, včetně jeho rozsahu a použití, musí být jasně vysvětleny a potvrzeny nebo doplněny praxí nebo judikaturou (Mikolajová proti Slovensku, § 34). Platí to i v kontextu právního systému inspirovaného common law s psanou ústavou implicitně zaručující právo, jehož se stěžovatel dovolává (McFarlane proti Irsku [velký senát], § 117, ohledně prostředku nápravy, který byl teoreticky dostupný už dvacet pět let, ale nikdy nebyl použit).

Argumenty vlády mají samozřejmě větší váhu, jsou-li podpořeny příklady vnitrostátní judikatury (Andrášik a ostatní proti Slovensku (rozh.); Di Sante proti Itálii (rozh.); Giummarra a ostatní proti Francii (rozh.); Paulino Tomás proti Portugalsku (rozh.); Johtti Sapmelaccat Ry a ostatní proti Finsku (rozh.); Parrillo proti Itálii [velký senát], § 87–105; P. proti Ukrajině (rozh.), § 53). Přestože by vláda normálně měla být schopna ilustrovat praktickou účinnost prostředku nápravy na příkladech domácí judikatury, Soud připouští, že to může být obtížnější v menších jurisdikcích, kde může být počet případů konkrétního druhu menší než ve větších jurisdikcích (Aden Ahmed proti Maltě, § 63; M. N. a ostatní proti San Marinu, § 81).

Uvedená rozhodnutí měla být v zásadě doručena před podáním stížnosti (Norbert Sikorski proti Polsku, § 115, Dimitar Janakiev [Yanakiev] proti Bulharsku (č. 2), § 53 a 61), a měla by být pro projednávaný případ podstatná (Sachnovskij [Sakhnovskiy] proti Rusku [velký senát], § 43–44); viz však zásady (uvedené níže) týkající se vytvoření nového prostředku nápravy v průběhu řízení před Soudem.

112.  Jestliže vláda tvrdí, že se stěžovatel mohl přímo dovolávat Úmluvy před vnitrostátními soudy, je třeba, aby stupeň právní jistoty spojené s takovým prostředkem nápravy podpořila konkrétními příklady (Slavgorodski proti Estonsku (rozh.)). Totéž platí pro údajný prostředek nápravy přímo založený na určitých obecných ustanoveních vnitrostátní ústavy (Kornakovs proti Lotyšsku, § 84).

113.  Soud je takovým argumentům více nakloněn, jestliže byl do vnitrostátní právní úpravy zaveden zvláštní prostředek nápravy pro nepřiměřenou délku soudního řízení (Brusco proti Itálii (rozh.); Slaviček proti Chorvatsku (rozh.)). Viz též Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], § 136–148. Srov. s Merit proti Ukrajině, § 65.

114.    Jakmile vláda unesla důkazní břemeno v tom směru, že stěžovateli byl dostupný vhodný a účinný prostředek nápravy, je na stěžovateli, aby prokázal, že

• prostředek nápravy opravdu využil (Grässer proti Německu (rozh.)); nebo
• prostředek nápravy byl vzhledem k okolnostem konkrétního případu z nějakého důvodu nevhodný či neúčinný (Selmouni proti Francii [velký senát], § 76; Vučković a ostatní proti Srbsku (předběžná námitka) [velký senát], § 77; Gherghina proti Rumunsku (rozh.) [velký senát], § 89; Joannou proti Turecku, § 86–87 a § 94–106) – například v případě nepřiměřených průtahů ve vyšetřování (Radio France a ostatní proti Francii (rozh.), § 34), nebo prostředek nápravy, který je běžně dostupný, jako například dovolání, byl ve světle judikatury v podobných věcech v daném případě neúčinný (Scordino proti Itálii (rozh.); Pressos Compania Naviera S. A. a ostatní proti Belgii, § 26–27), i když dotčená rozhodnutí pocházela z nedávné doby (Gas a Dubois proti Francii (rozh.)). To platí také tehdy, když se stěžovatel na příslušný soud nemohl obrátit přímo (Tănase proti Moldavsku [velký senát], § 122). Za určitých okolností u většího množství stěžovatelů v obdobné situaci mohou být ti z nich, kteří se neobrátili na soud, na který odkazuje vláda, zproštěni této povinnosti, protože vnitrostátní prostředek nápravy, jehož využili jiní, se ukázal jako prakticky neúčinný a byl by býval i v jejich případě (Vasilkoski a ostatní proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, § 45–46; Laska a Lika proti Albánii, § 45–48). To se však uplatní pouze ve velmi specifických případech (srov. Saghinadze a ostatní proti Gruzii, § 81–83); nebo že
• existovaly zvláštní okolnosti zprošťující stěžovatele dané povinnosti (Akdivar a ostatní proti Turecku, § 68–75; Sejdovic proti Itálii [velký senát], § 55; Veriter proti Francii, § 60.

115. Jednou z takových okolností může být naprostá nečinnost vnitrostátních orgánů při řešení závažných obvinění z nesprávného postupu nebo vzniku újmy způsobené státními činiteli, například když nevedou vyšetřování nebo neposkytují součinnost. Za takových okolností lze říci, že důkazní břemeno je znovu přeneseno na žalovanou vládu, která tak musí prokázat, jak bylo reagováno na rozsah a závažnost problémů, které jsou předmětem stížnosti (Demopoulos a ostatní proti Turecku (rozh.) [velký senát], § 70).

116.  Pouhé pochybnosti stěžovatele o účinnosti určitého prostředku nápravy jej nezbavují povinnosti tento prostředek vyzkoušet (Epözdemir proti Turecku (rozh.); Milošević proti Nizozemsku (rozh.); Pellegriti proti Itálii (rozh.); MPP Golub proti Ukrajině (rozh.); Vučković a ostatní proti Srbsku (předběžná námitka) [velký senát], § 74 a 84; Zihni proti Turecku (rozh.), § 23 a 29–30, ohledně obav stěžovatele, pokud jde o nestrannost soudců ústavního soudu). Je naopak v zájmu stěžovatele, aby se na příslušný soud obrátil a umožnil mu rozvinout existující práva prostřednictvím jeho výkladové pravomoci (Ciupercescu proti Rumunsku, § 169). V právním systému, který poskytuje ústavní ochranu základních práv, je poškozený jednotlivec povinen vyzkoušet rozsah této ochrany a umožnit vnitrostátním soudům rozvinout tato práva cestou soudního výkladu (A, B a C proti Irsku [velký senát], § 142; Vučković a ostatní proti Srbsku (předběžná námitka) [velký senát], § 84). Tam, kde navrhovaný prostředek nápravy nemá rozumné vyhlídky na úspěch, například ve světle ustálené vnitrostátní judikatury, skutečnost, že stěžovatel takový prostředek nevyužil, však není překážkou přijatelnosti stížnosti (Pressos Compania Naviera S. A. a ostatní proti Belgii, § 27; Carson a ostatní proti Spojenému království [velký senát], § 58).

117. Požadavek, aby stěžovatel vyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy, se v zásadě vztahuje ke dni podání stížnosti k Soudu (Baumann proti Francii, § 47), z čehož existují výjimky, které mohou být odůvodněny zvláštními okolnostmi případu (viz bod 6 níže). To se v zásadě vztahuje na žádost o předběžná opatření podle článku 39 jednacího řádu Soudu, kterou lze podat Soudu před podáním formální stížnosti (A. M. proti Francii, § 65 a 68). Soud nicméně připouští, aby bylo poslední fáze čerpání prostředků nápravy dosaženo krátce po podání stížnosti, avšak předtím, než rozhodne o otázce přijatelnosti (Molla Sali proti Řecku [velký senát], § 90; Karoussiotis proti Portugalsku, § 57; Cestaro proti Itálii, § 147–148, kde stěžovatel podal u Soudu svou žádost týkající se článku 3 Úmluvy, aniž by čekal na rozsudek kasačního soudu, který byl uložen rok a osm měsíců poté; A. M. proti Francii, § 66 a 80, kde jediné fáze, ve které bylo možné zajistit opatření s odkladným účinkem – žádost o azyl – bylo dosaženo až po podání stížnosti u Soudu; Selahattin Demirtaş proti Turecku (č. 2) [velký senát], § 193–194).

118.  Jestliže má vláda v úmyslu namítat nevyčerpání prostředků nápravy, musí tak učinit v rozsahu, v jakém to povaha námitky a okolnosti umožňují, ve svém stanovisku předloženém před rozhodnutím Soudu o přijatelnosti, přičemž za zvláštních okolností může být této povinnosti zproštěna (López Ribalda a ostatní proti Španělsku [velký senát], § 83; Mooren proti Německu [velký senát], § 57–59 a odkazy tam uvedené; Svinarenko a Slydanev proti Rusku [velký senát], § 79–83; Blochin [Blokhin] proti Rusku [velký senát], § 96–98; viz také článek 55 jednacího řádu Soudu). V této fázi, kdy byla stížnost podána žalované vládě a vláda nevznesla otázku nevyčerpání, ji Soud nemůže zkoumat z vlastního podnětu. Vláda musí vznést výslovnou námitku nepřijatelnosti z důvodu nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy (Navalnyj [Navalnyy] proti Rusku [velký senát], § 60–61, kde žalovaná vláda při řešení odůvodněnosti stížnostní námitky pouze mimochodem uvedla, že stěžovatel nezpochybnil sporná opatření ve vnitrostátním řízení; Liblik a ostatní proti Estonsku, § 114, kde vláda nastínila další prostředky nápravy, které mají stěžovatelé k dispozici, ale nevznesla námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy). Ve věci Strezovski a ostatní proti Severní Makedonii Soud zjistil, že vládě nebylo zabráněno vznést námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, ačkoli svou námitku poprvé vznesla ve svých dodatečných vyjádřeních, s ohledem na zvláštní okolnosti případu (přijetí právního názoru Nejvyššího soudu v návaznosti na počáteční vyjádření vlády ohledně přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti, § 33 a 35; naproti tomu viz Khlaifia a ostatní proti Itálii [velký senát], § 52, a Feilazoo proti Maltě, § 62). Soud může znovu přezkoumat rozhodnutí o prohlášení stížnosti za přijatelnou, a to i ve fázi hodnocení odůvodněnosti a s výhradou článku 55 jednacího řádu Soudu (O’Keeffe proti Irsku [velký senát], § 108; Muršić proti Chorvatsku [velký senát], § 69; Merabišvili [Merabishvili] proti Gruzii [velký senát], § 214).

119.  Spojení otázky nevyčerpání prostředků nápravy s odůvodněností stížnosti není neobvyklé, zejména v případech týkajících se procesních povinností nebo záruk (Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku [velký senát], § 103), například u stížností, které se vztahují:

• k procesním zárukám vyplývajícím z článku 2 (Dink proti Turecku, § 56–58; Oruk proti Turecku, § 35; Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku [velký senát], § 103–104; Vovk a Bogdanov proti Rusku, § 58);
• k procesním zárukám vyplývajícím z článku 3 (Husayn (Abu Zubaydah) proti Polsku, § 337; Al Nashiri proti Polsku, § 343);
• k článku 5 (Margaretić proti Chorvatsku, § 83);
• k článku 6 (Scoppola proti Itálii (č. 2) [velký senát], § 126);
• k článku 8 (A, B a C proti Irsku [velký senát], § 155; Konstantinidis proti Řecku, § 31);
• k článku 13 (Sürmeli proti Německu [velký senát], § 78; M. S. S. proti Belgii a Řecku [velký senát], § 336; J. M. B. a ostatní proti Francii, § 176);
• k článku 1 Protokolu č. 1 (S. L. a J. L. proti Chorvatsku, § 53; Joannou proti Turecku, § 63).

120.  Posouzení, zda vnitrostátní prostředky nápravy byly vyčerpány, obvykle závisí na stavu řízení ke dni podání stížnosti k Soudu. Toto pravidlo však podléhá výjimkám v návaznosti na zavedení nového prostředku nápravy (İçyer proti Turecku (rozh.), § 72 a násl.). Soud se od tohoto pravidla odchýlil zejména v případech týkajících se délky řízení (Predil Anstalt proti Itálii (rozh.); Bottaro proti Itálii (rozh.); Andrášik a ostatní proti Slovensku (rozh.); Nogolica proti Chorvatsku (rozh.); Brusco proti Itálii (rozh.); Korenjak proti Slovinsku (rozh.), § 66–71; Techniki Olympiaki A. E. proti Řecku (rozh.)) nebo týkajících se nového kompenzačního prostředku ve vztahu k zásahům do majetkových práv (Charzyński proti Polsku (rozh.); Michalak proti Polsku (rozh.); Demopoulos a ostatní proti Turecku (rozh.) [velký senát]; Beširi [Beshiri] a ostatní proti Albánii (rozh.), § 177 a 216–218); nebo u nevykonání vnitrostátních rozsudků (Nagovicyn a Nalgijev proti Rusku (rozh.), § 36–40; Balan proti Moldavsku (rozh.)); nebo u přeplněnosti věznic (Łatak proti Polsku (rozh.); Stella a ostatní proti Itálii (rozh.), § 42–45); nebo u nevhodných podmínek zadržení (Šmelev [Shmelev] a ostatní proti Rusku (rozh.), § 123–131).

Soud zohledňuje účinnost a dostupnost nově vytvořených prostředků nápravy (Demopoulos a ostatní proti Turecku (rozh.) [velký senát], § 88). K případu, kdy byl nový prostředek nápravy neúčinný, viz Parizov proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, § 41–47. K případu později účinného prostředku nápravy u ústavního soudu viz Cvetković proti Srbsku, § 41.

Pokud jde o datum, od kterého je spravedlivé po stěžovateli požadovat, aby vyčerpal prostředek náhrady nově začleněný do soudního systému státu po změně judikatury, Soud rozhodl, že by nebylo spravedlivé požadovat vyčerpání takového nového prostředku nápravy, aniž by měli jednotlivci přiměřený čas na seznámení se se soudním rozhodnutím (Broca a Texier-Micault proti Francii, § 20). Rozsah „přiměřeného času“ závisí na okolnostech každého případu, ale obecně Soud shledal, že je to přibližně šest měsíců (tamtéž; Depauw proti Belgii (rozh.); Yavuz Selim Güler proti Turecku, § 26). Například ve věci Leandro Da Silva proti Lucembursku, § 50, byla tato lhůta osm měsíců od přijetí dotyčného vnitrostátního rozhodnutí a tři a půl měsíce od jeho zveřejnění. Viz také McFarlane proti Irsku [velký senát], § 117; pokud jde o nový prostředek nápravy zavedený po pilotním rozsudku viz Fachretdinov a ostatní proti Rusku (rozh.), § 36–44; ohledně odchylky od vnitrostátní judikatury viz Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], § 147.

K charakteristice vnitrostátních prostředků nápravy, které jsou účinné ve věcech týkajících se nepřiměřené délky řízení, se Soud vyjádřil v rozsudcích Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát] a Cocchiarella proti Itálii [velký senát] (viz též Vassilios Athanasiou a ostatní proti Řecku, § 54–56). Je pravidlem, že prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení, který nemá preventivní ani kompenzační účinek, není třeba vyčerpat (Puchstein proti Rakousku, § 31). Prostředek nápravy v oblasti nepřiměřené délky řízení musí zejména fungovat bez zbytečných průtahů a poskytovat odpovídající úroveň nápravy (Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], § 195 a 204–207).

121. V případech, kdy Soud zjistil strukturální či obecné nedostatky ve vnitrostátním právu nebo praxi, může být stát požádán, aby situaci prošetřil a v případě potřeby přijal účinná opatření k předejití tomu, aby byly Soudu předkládány nové stížnosti podobné povahy (Lukenda proti Slovinsku, § 98). Soud může rozhodnout, že stát má buď změnit stávající okruh prostředků nápravy, nebo zavést nové prostředky, aby zajistil skutečně účinnou nápravu porušení práv zaručených Úmluvou (viz např. pilotní rozsudky ve věci Xenides-Arestis proti Turecku, § 40; a Burdov proti Rusku (č. 2), § 42, 129 a násl. a 140). Zvláštní pozornost by měla být věnována potřebě zajistit existenci účinných vnitrostátních prostředků nápravy (viz pilotní rozsudek ve věci Vassilios Athanasiou a ostatní proti Řecku, § 41).

V případech, kdy dotčený stát zavedl nový právní prostředek nápravy, Soud prověří, zda je takový prostředek účinný (například viz Robert Lesjak proti Slovinsku, § 34–55; Demopoulos a ostatní proti Turecku (rozh.) [velký senát], § 87; Xynos proti Řecku, § 37 a 40–51; Preda a ostatní proti Rumunsku, § 118–133). Soud tak učiní zkoumáním okolností každého případu; jeho zjištění, zda je nový legislativní rámec účinný, musí vycházet z jeho praktického uplatnění (Nogolica proti Chorvatsku (rozh.); Rutkowski a ostatní proti Polsku, § 176–186). Avšak ani skutečnost, že se dosud neobjevila žádná soudní nebo správní praxe, pokud jde o uplatňování rámce, ani riziko, že řízení může trvat značnou dobu, nemohou samy o sobě učinit nový prostředek nápravy neúčinným (Nagovicyn a Nalgijev [Nagovitsyn a Nalgiyev] proti Rusku (rozh.), § 30).

122. Pokud Soud shledá, že nový prostředek nápravy je účinný, znamená to, že jiní stěžovatelé v podobných případech musí tento nový prostředek využít za předpokladu, že jim v tom nebrání uplynutí lhůty. Soud takové stížnosti prohlásil za nepřijatelné ve smyslu čl. 35 odst. 1 i tehdy, když byly podány před vytvořením nového prostředku nápravy (Grzinčič proti Slovinsku, § 102–110; İçyer proti Turecku (rozh.), § 74 a násl.; Stella a ostatní proti Itálii (rozh.), § 65–68; Preda a ostatní proti Rumunsku, § 134–142; Muratović proti Srbsku (rozh.), § 17–20; Beširi [Beshiri] a ostatní proti Albánii (rozh.), § 177 a 216–218).

Týká se to vnitrostátních prostředků nápravy, které se staly dostupnými po podání stížnosti. Při posuzování toho, zda existovaly výjimečné okolnosti vyžadující, aby stěžovatelé nový prostředek nápravy vyčerpali, Soud bere v úvahu zejména povahu nové vnitrostátní právní úpravy a kontext, v němž byla přijata (Fachretdinov a ostatní proti Rusku (rozh.), § 30). V tomto případě Soud rozhodl, že účinný vnitrostátní prostředek nápravy, zavedený v návaznosti na pilotní rozsudek, ve kterém nařídil zavedení takového prostředku nápravy, musí stěžovatelé vyčerpat k tomu, aby se mohli obrátit na Soud.

Soud rovněž vzal v úvahu skutečnost, že se stát potýkal s mimořádně obtížnou a složitou situací zahrnující otázky, které peněžité a morální povinnosti bylo možné splnit, přičemž poukázal na široký prostor pro uvážení úřadů v situacích, které zahrnují rozsáhlý, ale kontroverzní legislativní systém s významným ekonomickým dopadem pro zemi jako celek (Beširi [Beshiri] a ostatní proti Albánii (rozh.), § 194, s ohledem na nový prostředek nápravy zabývající se dlouhodobým nevymáháním konečných rozhodnutí o přiznání odškodnění za majetek vyvlastněný za komunistického režimu, zavedený v reakci na pilotní rozsudek).

Soud poukázal na to, že je připraven změnit svůj přístup, pokud jde o potenciální účinnost prostředku nápravy zavedeného po pilotním rozsudku, pokud by praxe vnitrostátních orgánů v dlouhodobém horizontu ukázala, že nová legislativa není uplatňována způsobem, který je v souladu s pilotním rozsudkem a normami Úmluvy obecně (Muratović proti Srbsku (rozh.), § 17–20; Beširi [Beshiri] a ostatní proti Albánii (rozh.), § 222).

Soud též upřesnil podmínky použití čl. 35 odst. 1 Úmluvy v závislosti na okamžiku podání stížnosti (Fachretdinov a ostatní proti Rusku (rozh.), § 31–33; Nagovicyn a Nalgijev [Nagovitsyn a Nalgiyev] proti Rusku (rozh.), § 29 a násl. a 40–41).

Čl. 35 odst. 1 Úmluvy – Podmínky přijatelnosti

„Soud může posuzovat věc ... ve lhůtě čtyř měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné vnitrostátní rozhodnutí.“

Klíčová slova databáze HUDOC

Čtyřměsíční lhůta (35-1) – Konečné vnitrostátní rozhodnutí (35-1) – Pokračující situace (35-1)

123. Primárním účelem pravidla čtyřměsíční lhůty je zachovat právní jistotu zajištěním toho, aby případy námitek porušení Úmluvy byly projednány v přiměřené době, a zabránit tomu, aby byly orgány a jiné dotčené osoby dlouhodobě vystaveny stavu nejistoty (Mocanu a ostatní proti Rumunsku [velký senát], § 258; Lopes de Sousa Fernandes proti Portugalsku [velký senát], § 129). Toto pravidlo též poskytuje potenciálnímu stěžovateli dostatek času na zvážení, zda skutečně stížnost podat, a pokud ano, aby rozhodl, které konkrétní námitky a argumenty uplatní, a usnadňuje zjištění skutkového stavu věci, neboť plynutí času ohrožuje náležité projednání nastolených otázek (Ramos Nunes de Carvalho e Sá proti Portugalsku [velký senát], § 99–101; Sabri Güneş proti Turecku [velký senát], § 39).

124. Pravidlo vymezuje časové hranice kontroly prováděné Soudem a jak jednotlivcům, tak státním orgánům stanoví dobu, po jejímž uplynutí již taková kontrola není možná (Radomilja a ostatní proti Chorvatsku [velký senát], § 138). Odráží přání vysokých smluvních stran zabránit neustálému zpochybňování minulých rozsudků a představuje legitimní snahu o zachování pořádku, stability a míru (Idalov proti Rusku [velký senát], § 128; Sabri Güneş proti Turecku [velký senát], § 40; Lopes de Sousa Fernandes proti Portugalsku [velký senát], § 129).

125.  Pravidlo čtyřměsíční lhůty je pravidlem veřejného pořádku a Soud má pravomoc jej uplatňovat z vlastního podnětu, i pokud by vláda tuto námitku nevznesla (Sabri Güneş proti Turecku [velký senát], § 29; § 29; Svinarenko a Slydanev proti Rusku [velký senát], § 85; Blochin [Blokhin] proti Rusku [velký senát], § 102; Merabišvili proti Gruzii [velký senát], § 247; Radomilja a ostatní proti Chorvatsku [velký senát], § 138).

126. Pravidlo čtyřměsíční lhůty však od stěžovatele nevyžaduje, aby námitku k Soudu podal předtím, než v jeho věci bude s konečnou platností rozhodnuto na vnitrostátní úrovni (Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 157; Lekić proti Slovinsku [velký senát], § 65; Chapman proti Belgii (rozh.), § 34). K rekapitulaci příslušných zásad viz Svinarenko a Slydanev proti Rusku [velký senát], § 86.

127. Protokol č. 15 k Úmluvě (vstoupil v platnost dne 1. srpna 2021) změnil čl. 35 odst. 1, a zkrátil tím období ze šesti měsíců na čtyři⁸. Podle přechodných ustanovení protokolu (čl. 8 odst. 3) se tato změna použije až po období šesti měsíců po vstupu protokolu v platnost (od 1. února 2022), aby měli potenciální stěžovatelé možnost stát se plně vědomi nové lhůty. Nová lhůta navíc nebude mít zpětný účinek, protože se nebude vztahovat na stížnosti, u nichž bylo konečné rozhodnutí ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy přijato přede dnem vstupu nového pravidla v platnost (viz důvodová zpráva k Protokolu č. 15, § 22).

a. Konečné rozhodnutí

128.  Šestiměsíční lhůta běží od přijetí konečného rozhodnutí v procesu vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy (Paul a Audrey Edwards proti Spojenému království (rozh.); Lekić proti Slovinsku [velký senát], § 65). Stěžovatel musí obvykle použít vnitrostátní prostředky nápravy, které jsou pravděpodobně účinné a dostatečné (Moreira Barbosa proti Portugalsku (rozh.); O’Keeffe proti Irsku [velký senát], § 110–113; viz také Călin a ostatní proti Rumunsku, § 59–60 a 62–69 ohledně dočasně účinného prostředku nápravy). Pokud existuje pouze jedno konečné rozhodnutí, existuje pouze jeden soubor řízení pro účely šestiměsíční lhůty, a to i tehdy, když je případ zkoumán dvakrát před různými úrovněmi jurisdikce (Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku [velký senát], § 93). Pokud stěžovatel využije zjevně existujícího prostředku nápravy a teprve následně se dozví o okolnostech, které činí prostředek nápravy neúčinným, může být pro účely čl. 35 odst. 1 vhodné zahájit šestiměsíční období ode dne, kdy se o těchto okolnostech stěžovatel poprvé dozvěděl nebo se měl dozvědět (Mocanu a ostatní proti Rumunsku [velký senát], § 260).

129. Soud nebude zvažovat uplatnění prostředků nápravy, které nesplňují požadavky podle čl. 35 odst. 1, pro účely stanovení data „konečného rozhodnutí“ nebo výpočtu počátečního okamžiku pro uplatnění pravidla šestiměsíční lhůty (Jeronovičs proti Lotyšsku [velký senát], § 75; Alekseyev a ostatní proti Rusku, § 10–16). Brány v úvahu jsou pouze ty prostředky, které jsou obvyklé a účinné, protože stěžovatel nemůže rozšířit Úmluvou pevně stanovenou lhůtu tím, že podává nevhodné nebo neopodstatněné stížnosti k orgánům a institucím, které nemají pravomoc nebo nejsou příslušné poskytnout účinnou nápravu námitky vznesené podle Úmluvy (Lopes de Sousa Fernandes proti Portugalsku [velký senát], § 132; Fernie proti Spojenému království (rozh.)). Ve věci Červenka proti České republice, kde stěžovatel čekal na rozhodnutí Ústavního soudu, přestože měl pochybnosti o účinnosti prostředku nápravy, Soud uvedl, že by stěžovateli nemělo být vyčítáno, že se tento prostředek nápravy pokusil vyčerpat (§ 90 a 113–121). Stejně tak ve věci Poljach [Polyakh] a ostatní proti Ukrajině Soud rozhodl, že přestože délka řízení v případech stěžovatelů nebyla „přiměřená“ v rozporu s čl. 6 odst. 1, Soud neshledal, že by si stěžovatelé měli být vědomi toho, že předmětný prostředek nápravy je neúčinný (z důvodu nadměrného zpoždění), a že by tím pádem začalo běžet šestiměsíční období v kterémkoli bodě před vynesením konečného rozsudku (§ 213–216).

130.  Rozhodnutí, zda vnitrostátní řízení představuje účinný prostředek nápravy, který stěžovatel musí vyčerpat, a který by proto měl být brán v úvahu pro účely šestiměsíční lhůty, závisí na řadě faktorů, zejména na stížnosti stěžovatele, na rozsahu závazků smluvního státu podle konkrétního ustanovení Úmluvy, na dostupných prostředcích nápravy v žalovaném státě a na konkrétních okolnostech případu. Toto rozhodnutí se bude například lišit v případech týkajících se nezákonného použití síly státními činiteli ve srovnání s případy, které se týkají lékařské nedbalosti (Lopes de Sousa Fernandes proti Portugalsku [velký senát], § 134–137). K případu týkajícímu se opatření skrytého sledování viz Hambardzumjan [Hambardzumyan] proti Arménii, § 52–53.

131.  Nemohou být brány v úvahu prostředky, jejichž použití závisí na volném uvážení veřejných představitelů, a které tak nejsou stěžovateli přímo dostupné. Podobně prostředky, u nichž nejsou přesně stanoveny lhůty, vytvářejí nejistotu a činí pravidlo šestiměsíční lhůty stanovené v čl. 35 odst. 1 nefunkčním (Williams proti Spojenému království (rozh.); Abramjan [Abramyan] a ostatní proti Rusku (rozh.), § 97–102 a 104; Kašlan proti Rusku (rozh.), § 23 a 26–30). Ve výjimečném případě však Soud shledal důvodným, aby stěžovatel čekal na konečné rozhodnutí o diskreční nápravě. Soud tedy neměl za to, že se stěžovatelka úmyslně pokoušela odložit lhůtu použitím nevhodných postupů, které jí nemohly poskytnout účinnou nápravu (Petrović proti Srbsku, § 57–61).

132.   Článek 35 odst. 1 zpravidla nevyžaduje, aby stěžovatelé podávali žádost o obnovu řízení nebo využili jiné mimořádné prostředky nápravy, a neumožňuje prodloužit šestiměsíční lhůtu z důvodu využití takových prostředků (Berdzenišvili [Berdzenishvili] proti Rusku (rozh.); Tucka proti Spojenému království (č. 1) (rozh.); Haász a Szabó proti Maďarsku, § 36–37). Pokud je však mimořádný prostředek nápravy jediným soudním prostředkem nápravy, který je stěžovateli dostupný, šestiměsíční lhůta může být počítána ode dne rozhodnutí vydaného na základě tohoto prostředku (Ahtinen proti Finsku (rozh.); Tomaszewscy proti Polsku, § 117–119).

Stížnost, kterou stěžovatel podal ve lhůtě šesti měsíců ode dne rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o obnovu řízení, je nepřijatelná, protože takové rozhodnutí není „konečné rozhodnutí“ (Sapejan [Sapeyan] proti Arménii, § 23).

Ve věcech, kdy je řízení obnoveno nebo konečné rozhodnutí přezkoumáno, bude ohledně původního řízení nebo konečného rozhodnutí běh šestiměsíční lhůty přerušen pouze ve vztahu k těm námitkám podle Úmluvy, které byly základem pro takový přezkum nebo obnovu a byly předmětem zkoumání před mimořádným odvolacím orgánem (tamtéž, § 24). I když žádost o mimořádný přezkum nemohla vést k obnovení původního řízení, ale vnitrostátním soudům byla poskytnuta příležitost zabývat se jádrem otázek lidských práv, které stěžovatel následně předložil Soudu a zabýval se jimi, běh šestiměsíční lhůty byl považován za započatý znovu od začátku (Schmidt proti Lotyšsku, § 70–71).

b.  Počátek běhu lhůty

128.  Pravidlo čtyřměsíční lhůty je autonomní a musí být vykládáno a uplatňováno na skutkové okolnosti každého jednotlivého případu, aby bylo zajištěno účinné uplatňování práva individuální stížnosti. I když je zohlednění vnitrostátního práva a praxe důležitým aspektem, není rozhodující pro určení okamžiku, odkdy čtyřměsíční lhůta začíná běžet (Sabri Güneş proti Turecku [velký senát], § 52 a 55). Soud se například domníval, že by bylo příliš formalistickým výkladem čtyřměsíční lhůty požadovat po stěžovateli se dvěma souvisejícími námitkami, aby podal dvě stížnosti v různých termínech, aby zohlednil některá procesní pravidla vnitrostátního práva (Sociedad Anónima del Ucieza proti Španělsku, § 43–45).

i. Informace o rozhodnutí

129.  Čtyřměsíční lhůta začíná plynout ode dne, kdy stěžovatel nebo jeho právní zástupce získal dostatečné informace o konečném vnitrostátním rozhodnutí (Koç a Tosun proti Turecku (rozh.)).

130. Stát, který namítá nedodržení šestiměsíční lhůty, je povinen prokázat, k jakému dni se stěžovatel o konečném rozhodnutí vnitrostátních orgánů dozvěděl (Şahmo proti Turecku (rozh.); Belozorov proti Rusku a Ukrajině, § 93–97).

ii. Doručení rozhodnutí

131. Doručení rozhodnutí stěžovateli: Je-li vnitrostátní rozhodnutí stěžovateli doručováno z úřední povinnosti, je předmět a účel čl. 35 odst. 1 Úmluvy naplněn nejlépe tehdy, když je čtyřměsíční lhůta počítána ode dne doručení kopie rozhodnutí (Worm proti Rakousku, § 33), bez ohledu na to, zda bylo toto rozhodnutí dříve doručeno ústně (Akif Hasanov proti Ázerbájdžánu, § 27).

132.  Doručení rozhodnutí právnímu zástupci: Čtyřměsíční lhůta běží ode dne, kdy se právní zástupce stěžovatele dozvěděl o rozhodnutí, kterým bylo dovršeno vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, bez ohledu na skutečnost, že se o něm stěžovatel dozvěděl později (Çelik proti Turecku (rozh.)).

iii.  Nedoručení rozhodnutí

133. V případě, že vnitrostátní právo nestanoví povinnost rozhodnutí doručit, počátek lhůty zpravidla běží od data vyhotovení rozhodnutí, tedy okamžiku, kdy se účastníci řízení mohli seznámit s jeho obsahem (Papachelas proti Řecku [velký senát], § 30). Stěžovatel nebo právní zástupce musí projevit náležitou péči při získávání kopie rozhodnutí uloženého v soudní kanceláři (Ölmez proti Turecku (rozh.)). Není-li rozhodnutí doručeno, ačkoli vnitrostátní právo stanoví lhůtu tří dnů pro rozhodnutí o takových odvoláních, stěžovatel nemůže zůstat nečinný neomezeně dlouho. Stěžovatel má v takovém případě individuální povinnost podniknout základní kroky a vyhledat informace o výsledku odvolání u příslušných orgánů (Akif Hasanov proti Ázerbájdžánu, § 28–33).

iv. Nedostupnost prostředku nápravy

134. Je důležité mít na paměti, že požadavky v čl. 35 odst. 1 týkající se vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy a čtyřměsíční lhůty spolu úzce souvisí (Jeronovičs proti Lotyšsku [velký senát], § 75; Lopes de Sousa Fernandes proti Portugalsku [velký senát], § 130). V případech, kde je od začátku zřejmé, že stěžovatel nemá k dispozici žádný účinný prostředek nápravy, běží čtyřměsíční lhůta ode dne, kdy došlo k úkonu, proti kterému stěžovatel podává stížnost, nebo ode dne, kdy byl stěžovatel takovým úkonem přímo dotčen nebo se o rozhodnutí či o jeho nežádoucích účincích dozvěděl (Dennis a ostatní proti Spojenému království (rozh.); Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 157; Ajdarov [Aydarov] a ostatní proti Bulharsku (rozh.), § 90).

135.  Pokud stěžovatel využívá zdánlivě existující prostředek nápravy a pouze následně se dozví o okolnostech, na jejichž základě ztrácí tento prostředek účinnost, může být vhodné považovat za počátek běhu čtyřměsíční lhůty den, kdy se stěžovatel poprvé o těchto okolnostech dozvěděl nebo mohl dozvědět (tamtéž, § 157–158; Jeronovičs proti Lotyšsku [velký senát], § 75; Zubkov a ostatní proti Rusku, § 105–109; Adžigitova [Adzhigitova] a ostatní proti Rusku*, § 209–213).

v. Trvající situace

136.  Pojem „trvající situace“ odkazuje na stav věcí vyplývající z pokračujícího jednání státu nebo jeho jménem, které stěžovatele poškozuje. Trvající situace může být také přímým dopadem právních předpisů, které mají vliv na soukromý život žadatele (S. A. S. proti Francii [velký senát], § 110; Parrillo proti Itálii [velký senát], § 109–114). Skutečnost, že nějaká událost má významné důsledky trvající v čase, neznamená, že se jedná o „trvající situaci“ (Iordache proti Rumunsku, § 49; Călin a ostatní proti Rumunsku, § 58–60).

137. V situaci, kdy se opakují stejné události, vytvořila podle názoru Soudu absence jakýchkoli výrazných rozdílů v podmínkách, jimž byl stěžovatel běžně vystaven, „trvající situaci“, která přenesla celé období, jehož se stížnost týká, do kompetence Soudu (Fetisov a ostatní proti Rusku, § 75 a odkazy tam uvedené, ohledně podmínek převodu z vězení k soudu; Svinarenko a Slydanev proti Rusku [velký senát], § 86–87, ohledně použití kovové klece k držení obžalovaných během trestního řízení; Čaldajev [Chaldayev] proti Rusku, § 54–57, ohledně podmínek návštěv ve vězení; Šlykov [Shlykov] a ostatní proti Rusku, § 60–65, ohledně systematického nasazování pout doživotním vězňům pokaždé, když opustili celu).

138.  V případě, že tvrzené porušení představuje trvající situaci, proti které neexistuje vnitrostátní prostředek nápravy, běží čtyřměsíční lhůta od okamžiku ukončení trvající situace (Sabri Güneş proti Turecku [velký senát], § 54; Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 159; Ülke proti Turecku (rozh.)). Dokud situace trvá, pravidlo čtyřměsíční lhůty se neuplatní (Iordache proti Rumunsku, § 50; Oliari a ostatní proti Itálii, § 96–97; Sándor Varga a ostatní proti Maďarsku*, § 36–39).

139.   Trvající situace přesto nemusí odložit použití pravidla čtyřměsíční lhůty na neurčito. Soud uložil povinnost pečlivosti a iniciativy stěžovatelům, kteří si chtějí stěžovat na trvající nedodržování některých povinností ze strany státu, jako je např. pokračující případy zmizení, právo na majetek nebo domov a nevymáhání peněžitých dluhů státní společnosti (Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 159–172; Sargsjan [Sargsyan] proti Ázerbájdžánu (rozh.) [velký senát], § 124–148; Sokolov a ostatní proti Srbsku (rozh.), § 31–36; viz také bod 5.a níže).

145. Lhůta začíná běžet dnem následujícím po dni, kdy bylo konečné rozhodnutí veřejně vyhlášeno nebo kdy s ním byl stěžovatel či jeho právní zástupce seznámen, a uplyne po čtyřech kalendářních měsících bez ohledu na skutečnou délku těchto kalendářních měsíců (Otto proti Německu (rozh.); Ataykaya proti Turecku, § 40).

146.  Dodržení čtyřměsíční lhůty se řídí použitím specifických kritérií Úmluvy, nikoli vnitrostátními právními předpisy každého žalovaného státu (BENet Praha, spol. s r.o., proti České republice (rozh.); Poslu a ostatní proti Turecku, § 10). Uplatňování vlastních kritérií Soudem při výpočtu lhůt nezávisle na vnitrostátních pravidlech vede k zajištění právní jistoty, řádného výkonu spravedlnosti, a tedy k praktickému a účinnému fungování mechanismu Úmluvy (Sabri Güneş proti Turecku [velký senát], § 56).

147.  Skutečnost, že poslední den čtyřměsíční lhůty připadá na sobotu, neděli nebo státní svátek a že v takové situaci se podle vnitrostátního práva lhůty prodlužují na následující pracovní den, nemá vliv na určení dies ad quem (tamtéž, § 43 a 61).

148.  Soud má možnost určit datum uplynutí čtyřměsíční lhůty, které se může lišit od data uvedeného žalovaným státem (İpek proti Turecku (rozh.)).

a. Vyplněný formulář stížnosti

149. Podle článku 47 jednacího řádu Soudu, ve znění účinném od 1. ledna 2014, je datum podání stížnosti ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy datem, kdy je formulář žádosti splňující požadavky tohoto článku poslán Soudu. Stížnost musí obsahovat všechny informace požadované v příslušných částech formuláře stížnosti a musí k ní být přiloženy kopie příslušných podpůrných dokumentů. Rozhodnutí ve věci Malyš [Malysh] a Ivanin proti Ukrajině ukazuje, jak pozměněný článek 47 funguje v praxi. Nestanoví-li článek 47 jinak, běh šestiměsíční lhůty přeruší pouze vyplněný formulář stížnosti (Praktické pokyny k zahájení řízení, odst. 1).

Pokud se stěžovatel rozhodne nechat svou stížnost podat zástupcem, musí být vyplněn oddíl pověření ve formuláři stížnosti. Stěžovatel i zástupce musí oddíl pověření podepsat (viz čl. 47 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudu). Samostatná plná moc není v této fázi přijatelná, protože Soud vyžaduje, aby všechny podstatné informace byly obsaženy v jím vydaném formuláři stížnosti. Pokud je tvrzeno, že z důvodu nepřekonatelných praktických obtíží není možné získat podpis stěžovatele v oddílu pověření formuláře stížnosti, mělo by to být vysvětleno Soudu společně s jakýmikoli odůvodňujícími prvky. Požadavek na rychlé vyplnění formuláře stížnosti v šestiměsíční lhůtě nebude přijat jako adekvátní vysvětlení (Praktické pokyny k zahájení řízení, odst. 9).

Podle čl. 47 odst. 5 bodu 1 jednacího řádu může nedodržení požadavků stanovených v odstavcích 1 až 3 tohoto pravidla za určitých podmínek vést k tomu, že stížnost nebude Soudem přezkoumána (Radomilja a ostatní [velký senát], § 112).

b. Datum odeslání

150.  Datum podání stížnosti je datum na poštovním razítku ze dne, kdy stěžovatel zaslal Soudu řádně vyplněný formulář stížnosti (čl. 47 odst. 6 písm. a) jednacího řádu Soudu; viz také Abdulrahman proti Nizozemsku (rozh.); Brežec proti Chorvatsku, § 29; Vasiliauskas proti Litvě [velký senát], § 115–117; J. L. proti Itálii*, § 73–74).

151.  Pouze zvláštní okolnosti – například nemožnost zjistit, kdy byla stížnost podána – by mohly odůvodnit odlišný přístup: například lze jako datum podání brát datum z formuláře stížnosti nebo, pokud neexistuje, datum přijetí formuláře soudní kanceláří (Bulinwar OOD a Hrusanov proti Bulharsku, § 30–32).

152.  Stěžovatelé nemohou nést odpovědnost za žádná zpoždění, která mohou ovlivnit doručení jejich korespondence se Soudem (Ančugov [Anchugov] a Gladkov proti Rusku, § 70).

c. Odeslání faxem

153. Stížnosti odeslané faxem nepřeruší běh šestiměsíční lhůty. Stěžovatelé musí podepsaný originál ve stejné šestiměsíční lhůtě rovněž odeslat poštou (Praktické pokyny k zahájení řízení, odst. 3).

d. Vymezení stížnostní námitky

154. Stížnostní námitka je vymezena skutečnostmi tvrzenými ve stížnosti, nikoliv pouhými právními důvody nebo argumenty, o něž se stěžovatel opírá (Scoppola proti Itálii (č. 2) [velký senát], § 54); Radomilja a ostatní proti Chorvatsku [velký senát], § 110–126). Na základě zásady jura novit curia není Soud vázán právními důvody, na které se stěžovatel odkazuje podle Úmluvy a jejích protokolů, a má pravomoc rozhodnout o právním charakteru skutkových okolností stížnosti přezkoumáním podle článků nebo ustanovení Úmluvy, které se liší od článků nebo ustanovení Úmluvy lišících se od těch, o něž se stěžovatel opírá (Navalnyj [Navalnyy] proti Rusku [velký senát], § 62–66, kde Soud shledal, že skutkové podstaty stížnostních námitek podle článku 18 byly přítomny ve všech počátečních žádostech, přestože se stěžovatel o toto ustanovení opíral pouze ve dvou z nich, a proto zamítl námitku vlády, že části těchto stížnostních námitek byly podány mimo příslušný čas, to znamená v průběhu řízení velkého senátu). K podání stížnostních námitek a přerušení běhu šestiměsíční lhůty je zapotřebí uvedení faktického základu stížnosti a povahy údajného porušení Úmluvy. Stěžovatelé musí uvést své námitky a poskytnout dostatek informací, které by měly stačit k tomu, aby Soud mohl určit povahu a rozsah stížnosti. Nejednoznačné fráze nebo izolovaná slova nestačí k uznání, že byla vznesena konkrétní námitka (Ilias a Ahmed proti Maďarsku [velký senát], § 82–85 a odkazy tam uvedené).

V této souvislosti čl. 47 odst. 1 písm. e) a f) jednacího řádu Soudu stanoví, že všechny stížnosti musí mimo jiné obsahovat stručné a čitelné prohlášení o skutečnostech a o údajném porušení Úmluvy a příslušné argumenty. Podle čl. 47 odst. 1 písm. f) a odst. 2 písm. a) jednacího řádu Soudu nelze při určování povahy a rozsahu podaných stížnostních námitek očekávat, že by Soud vzal v úvahu jiný dokument než stručné a čitelné prohlášení údajného porušení Úmluvy tak, jak je popsal stěžovatel (Rustavi 2 Broadcasting Company Ltd a ostatní proti Gruzii, § 244–246).

e. Následné námitky

155.  Pokud jde o námitky, které nejsou zahrnuty v původní stížnosti, běh šestiměsíční lhůty se nepřerušuje až do dne, kdy je námitka poprvé předložena Soudu (Allan proti Spojenému království (rozh.)).

156.  Stěžovatel může objasnit nebo upřesnit původně předložené skutečnosti, ale pokud takové dodatečné úpravy povedou ke vzniku nových a odlišných námitek, musí tyto námitky splňovat požadavky na přijatelnost, včetně pravidla šestiměsíční lhůty (Radomilja a ostatní proti Chorvatsku [velký senát], § 122 a 128–139). Námitky vznesené po uplynutí šestiměsíční lhůty lze projednávat pouze v případě, že se ve skutečnosti nejedná o samostatné námitky, ale pouze o další aspekty nebo další argumenty na podporu původních námitek, které byly vzneseny ve lhůtě (Merabišvili [Merabishvili] proti Gruzii [velký senát], § 250; Řeckokatolická farnost Sâmbata Bihor [Sâmbata Bihor Greco-Catholic Parish] proti Rumunsku (rozh.)).

157. Pouhá skutečnost, že se stěžovatel ve své stížnosti odvolává na ustanovení článku 6, nestačí pro včasné podání všech následných námitek vznesených na základě tohoto ustanovení, nemohou-li se opřít o původně uvedený skutkový základ námitky a povahu tvrzeného porušení (Ramos Nunes de Carvalho e Sá proti Portugalsku [velký senát], § 102–106; Allan proti Spojenému království (rozh.); Adam a ostatní proti Německu (rozh.)). Podobně by námitka podle článku 14 měla poskytnout alespoň údaj o osobě nebo skupině osob, ve srovnání s nimiž stěžovatel tvrdí, že s ním bylo zacházeno odlišně, jakož i o důvodu rozlišování, které bylo údajně uplatněno. Soud nemůže uznat, že pouhá skutečnost, že námitka podle článku 14 Úmluvy byla zahrnuta do formuláře stížnosti, je dostatečná k tomu, aby představovala podání všech následných námitek vznesených podle tohoto ustanovení (Fábián proti Maďarsku [velký senát], § 96).

158. Poskytnutí dokumentů o vnitrostátním řízení nestačí k tomu, aby bylo možno považovat později podané námitky opírající se o dané řízení za včasné. K tomu, aby byla předložena námitka a tím přerušen běh šestiměsíční lhůty, je třeba alespoň stručně upřesnit povahu tvrzeného porušení Úmluvy (Božinovski proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii (rozh.)).

a. Uplatnění časových omezení na pokračující situace týkající se práva na život, domov a majetek

159.   Ačkoli neexistuje přesný časový okamžik, kdy by čtyřměsíční lhůta začala běžet, Soud uložil povinnost pečlivosti a iniciativy stěžovatelům, kteří si chtějí stěžovat na pokračující absenci vyšetřování zmizení v situacích ohrožujících život. Vzhledem k nejistotě a nejasnostem typickým pro takové situace mohou být příbuzní zmizelé osoby oprávněně nuceni čekat delší dobu, než vnitrostátní orgány ukončí řízení, i když jsou tato řízení sporadická a zatížená problémy (Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 162–163). Stěžovatelé nicméně nemohou čekat neomezeně dlouho, než podají stížnost do Štrasburku. Musí projevit určitou péči a iniciativu a uplatnit své námitky bez zbytečného prodlení (tamtéž, § 161–166). Úvahy o nepřiměřeném zdržení ze strany stěžovatelů obecně nevzniknou, pokud dojde k nějakému smysluplnému kontaktu mezi příbuznými a úřady, ve kterých jsou vzneseny námitky či podány žádosti o informace, nebo dojde k určitým náznakům či reálné možnosti pokroku ve vyšetřovacích opatřeních (tamtéž, § 165; viz také Picajeva [Pitsayeva] a ostatní proti Rusku, § 386–393; Sultygov a ostatní proti Rusku, § 375–380; Sagajeva [Sagayeva] a ostatní proti Rusku, § 58–62; Došujeva a Jusupov [Doshuyea a Yusupov] proti Rusku (rozh.), § 41–47). V případě, že uplynulo více než deset let, by stěžovatelé obecně museli přesvědčivě prokázat, že došlo k určitému pokračujícímu a konkrétnímu pokroku, který by odůvodnil další zpoždění při podání stížnosti ve Štrasburku (Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 166; viz také Açış proti Turecku, § 41–42; Er a ostatní proti Turecku, § 59–60 a Trivkanović proti Chorvatsku, § 54–58).

160.  Podobně tam, kde je v sázce údajné pokračující porušování práva na vlastnictví nebo na domov v souvislosti s dlouhodobým konfliktem, může nastat čas, kdy by stěžovatel měl svůj případ předložit u Soudu, jelikož další pasivita by vzhledem k neměnné situaci již nebyla opodstatněná. Jakmile si stěžovatel uvědomí nebo by si měl uvědomit, že neexistuje žádná reálná naděje na obnovení přístupu k jeho majetku a domovu v dohledné budoucnosti, může nevysvětlené nebo nadměrné zpoždění při podávání stížnosti vést k zamítnutí stížnosti jako nepodané včas. Ve složité situaci po konfliktu musí být časové rámce velkorysé, aby se situace mohla urovnat a aby stěžovatelé měli možnost shromáždit veškeré informace o dosahování řešení na vnitrostátní úrovni (Sargsjan [Sargsyan] proti Ázerbájdžánu (rozh.) [velký senát], § 140–141, kde šlo o dobu přibližně tří let po ratifikaci Úmluvy; Čiragov [Chiragov] a ostatní proti Arménii (rozh.) [velký senát], § 141–142, kde šlo o dobu čtyř let a téměř čtyř měsíců po ratifikaci; naproti tomu srov. Samadov proti Arménii (rozh.), § 9–18, kde šlo o dobu delší než šest let po ratifikaci).

161.  Zásada povinnosti pečlivosti byla uplatněna také v kontextu nevymáhání peněžitých dluhů státní společnosti (Sokolov a ostatní proti Srbsku (rozh.), § 31–33).

b. Použitelnost časového omezení týkajícího se nedostatku účinného vyšetřování úmrtí a špatného zacházení

162. Při stanovení rozsahu povinnosti pečlivosti vůči stěžovatelům, kteří si chtějí stěžovat na neexistenci účinného vyšetřování úmrtí nebo špatného zacházení (články 2 a 3 Úmluvy), se Soud do značné míry řídil judikaturou týkající se zmizení jednotlivců v kontextu mezinárodního konfliktu nebo výjimečného stavu v zemi (Mocanu a ostatní proti Rumunsku [velký senát], § 267). I v těchto případech Soud zvažoval, zda došlo ke smysluplnému kontaktu s úřady nebo k určitému náznaku či reálné možnosti pokroku ve vyšetřovacích opatřeních (Şakir Kaçmaz proti Turecku, § 72–75; Vatandaş proti Turecku, § 26–27). Soud rovněž posoudil rozsah a složitost vnitrostátního vyšetřování při posuzování, zda se stěžovatel oprávněně mohl domnívat, že by bylo účinné (Melničuk [Melnichuk] a ostatní proti Rumunsku, § 87–89). Ohledně určení data, do kterého si stěžovatel musel uvědomit neúčinnost vnitrostátních prostředků nápravy vzhledem k tomu, že úřady na jeho námitku nereagovaly, viz Mehmet Ali Eser proti Turecku, § 30–31).

163. Povinnost pečlivosti obsahuje dva odlišné, ale úzce provázané aspekty: stěžovatelé se musí neprodleně obrátit na vnitrostátní orgány ohledně pokroku ve vyšetřování a musí neprodleně podat svou stížnost k Soudu, jakmile se dozvědí nebo měli dozvědět, že je vyšetřování neúčinné. Nečinnost stěžovatelů na vnitrostátní úrovni není jako taková podstatná pro posouzení splnění požadavku čtyřměsíční lhůty. Pokud by však Soud dospěl k závěru, že předtím, než stěžovatelé vznesli námitku u příslušných vnitrostátních orgánů, byli si již vědomi nebo si měli být vědomi neexistence účinného vyšetřování trestného činu, je zřejmé, že následné stížnosti podané k Soudu nebyly a fortiori podány včas (Mocanu a ostatní proti Rumunsku [velký senát], § 256–257, 262–264 a 272). Ve věci Sakvarelidze proti Gruzii Soud zjistil, že stěžovatel, který se pravidelně dotazoval na pokrok ve vyšetřování, počínaje raným stádiem řízení, a podnikl kroky k urychlení postupu vyšetřování v naději na účinnější výsledek, splnil svou povinnost náležité pečlivosti (§ 41–46 a odkazy tam uvedené).

164.  Otázku dodržování povinnosti náležité pečlivosti je třeba posoudit s ohledem na okolnosti případu. Zpoždění stěžovatele při vznesení námitky u vnitrostátních orgánů není rozhodující, pokud si úřady měly být vědomy toho, že jednotlivec mohl být vystaven špatnému zacházení, protože vyšetřovací povinnost úřadů vzniká i bez výslovné námitky (Velev proti Bulharsku, § 40 a 59–60). Pokud se stěžovatel ocitl ve zvláště zranitelné situaci, nemá takové zpoždění vliv ani na přijatelnost stížnosti. Soud například uznal zranitelnost stěžovatele a pocit bezmoci jako přijatelné vysvětlení zpoždění při vznesení námitky na vnitrostátní úrovni (Mocanu a ostatní proti Rumunsku [velký senát], § 265 a 273–275).

Problém identifikace přesného okamžiku, kdy si stěžovatel uvědomil nebo měl uvědomit, že vyšetřování není účinné, je obtížné přesně určit. Soud tedy zamítl stížnosti jako nepodané včas, pokud bylo prodlení ze strany stěžovatelů nadměrné nebo nevysvětlené (Melničuk [Melnichuk] a ostatní proti Rumunsku, § 82–83 a odkazy tam citované; viz také Chadžimuradov [Khadzhimuradov] a ostatní proti Rusku, § 73–74).

165.  V některých případech se mohou informace údajně vrhající nové světlo na okolnosti smrti dostat na veřejnost v pozdější fázi. V závislosti na situaci pak může být obnovena procesní povinnost vyšetřování a může poskytnout nový výchozí bod pro účely výpočtu šestiměsíční lhůty (Chadžimuradov [Khadzhimuradov] a ostatní proti Rusku, § 67 a 75–77). Pokud jsou různé fáze vyšetřování považovány za odlišné, stěžovatel nemusí dodržovat pravidlo šestiměsíční lhůty týkající se námitek vycházejících z nedostatků v počátečním vyšetřování (Tsalikidis a ostatní proti Řecku, § 52, kde mezi dvěma fázemi předběžného vyšetřování trestného činu uplynulo více než pět let).

Soud použil pojem „trvající situace“ pro účely pravidla šestiměsíční lhůty v případě, který se týkal toho, že orgány nevymohly trestní sankci po udělení a následném zrušení amnestie (E. G. proti Moldavsku, § 32–35, ve vztahu k trestu pachatele sexuálního trestného činu).

c. Použití pravidla šestiměsíční lhůty, pokud jde o podmínky zbavení svobody

166. Zbavení svobody stěžovatele by mělo být považováno za „trvající situaci“, pokud byl stěžovatel zadržován ve stejném typu vazebního zařízení za podstatně podobných podmínek. Krátká období nepřítomnosti v zařízení (pokud by byl stěžovatel vyveden ze zařízení kvůli pohovorům nebo jiným procesním úkonům) by neměla vliv na průběžnou povahu zbavení svobody. Propuštění nebo převedení stěžovatele na jiný typ vazebního režimu v zařízení i mimo něj by však znamenalo ukončení „trvající situace“. Námitka vůči podmínkám zbavení svobody musí být podána do šesti měsíců od konce situace, proti které byla námitka vznesena, nebo v případě vyčerpání účinného vnitrostátního prostředku nápravy (Ananjev [Ananyev] a ostatní proti Rusku, § 75–78 a odkazy tam uvedené, a také viz příklad zadržení ve dvou vězeních ve věci Petrescu proti Portugalsku, § 93). Pokud mezi obdobími zadržení svobody došlo k přerušení na více než tři měsíce, Soud je nepovažuje za „trvající situaci“ (Šišanov [Shishanov] proti Moldavsku, § 68–69). Podobně vícero po sobě jdoucích zatýkání s následným stíháním, odsouzením a trestem odnětí svobody, která následovala přímo po trestných činech spáchaných stěžovatelem, nepředstavují „trvající situaci“, i když si stěžovatel užíval období svobody pouze několik minut (Gough proti Spojenému království, § 133–134).

Ve věci Ulemek proti Chorvatsku nejvyšší soud ve státě přezkoumal odůvodněnost stížnostních námitek stěžovatele vůči neadekvátním podmínkám zadržení po celou dobu jeho pobytu ve dvou různých věznicích a jeho stížnosti u Soudu nebyly zamítnuty z důvodu nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy ani nedodržení čtyřměsíční lhůty (§ 117–118).

d. Použití pravidla šestiměsíční lhůty ve věcech několika po sobě jdoucích období zbavení svobody podle článku 5 Úmluvy

167.  Několikerá navazující období zbavení svobody se považují pro účely čl. 5 odst. 3 za celek, a šestiměsíční lhůta tudíž začne běžet od konce posledního období zbavení svobody (Solmaz proti Turecku, § 36).

Obdobně lze nepřerušené trvání vyšetřovací vazby označit za trvající situaci pro účely čtyřměsíční lhůty, pokud jde o námitku stěžovatele podle čl. 5 odst. 1 proti neexistenci soudního příkazu upravujícího určitá období a vzhledem k tomu, že zbavení svobody bylo součástí stejného strukturálního problému (Popovyč [Popovych] proti Ukrajině, § 28–34, a § 35–42 ve vztahu k námitce podle čl. 5 odst. 4).

168.  Pokud je vyšetřovací vazba obviněného rozdělena do několika po sobě následujících období, neměla by být tato období posuzována jako celek, ale samostatně. Jakmile je tedy stěžovatel na svobodě, je povinen vznést jakoukoli případnou námitku týkající se vyšetřovací vazby do šesti měsíců ode dne skutečného propuštění. Pokud však tato období tvoří součást stejného souboru trestních řízení proti stěžovateli, může Soud při posuzování celkové přiměřenosti vazby pro účely čl. 5 odst. 3 vzít v úvahu skutečnost, že stěžovatel dříve strávil nějaký čas ve vazbě čekaje na soud (Idalov proti Rusku [velký senát], § 129–130).

Čl. 35 odst. 2 písm. a) Úmluvy – Podmínky přijatelnosti

„1. Soud nebude posuzovat žádnou individuální stížnost předloženou podle článku 34, která je a) anonymní;“ 

Klíčová slova databáze HUDOC

Anonymní stížnost (35-2-a)

169.  Stěžovatel musí být ve formuláři stížnosti řádně identifikován (čl. 47 odst. 1 písm. a) jednacího řádu Soudu). Soud může rozhodnout, že totožnost stěžovatele by neměla být zveřejněna (čl. 47 odst. 4); v takovém případě bude stěžovatel označen svými iniciálami nebo pouhým písmenem.

170.  Soud je sám příslušný rozhodnout, zda je žádost anonymní ve smyslu čl. 35 odst. 2 písm. a) (Sindicatul Păstorul cel Bun proti Rumunsku [velký senát], § 69). Pokud má žalovaná vláda pochybnosti o pravosti stížnosti, musí o tom Soud včas informovat (tamtéž).

171.  Stížnost k Soudu je považována za anonymní, jestliže ze spisu nevyplývá nic, podle čeho by bylo možno určit osobu stěžovatele („Blondje“ proti Nizozemsku (rozh.)). Žádný z předložených formulářů nebo dokumentů neobsahoval zmínku o jménu, ale pouze odkazy a pseudonymy, a plná moc byla podepsána „X“: totožnost stěžovatele tedy nebyla uvedena.

172. Za anonymní byla považována stížnost podaná sdružením ve prospěch blíže neurčených osob, kde sdružení samo netvrdilo, že bylo v postavení oběti, ale poukazovalo na porušení práva na respektování soukromého života blíže neurčených jednotlivců, kteří se tak stali stěžovateli a o nichž sdružení uvedlo, že je zastupuje (Federace francouzských lékařských odborů a Národní federace sester [Federation of French Medical Trade Unions and National Federation of Nurses] proti Francii, rozhodnutí Komise).

173.  Článek 35 odst. 2 písm. a) Úmluvy se nepoužije, pokud stěžovatelé předložili faktické a právní informace, které Soudu umožňují je identifikovat a prokázat jejich vazby na předmětné skutečnosti a vznesenou námitku (Sindicatul Păstorul cel Bun proti Rumunsku [velký senát], § 71).

174. Stížnost podaná pod smyšlenými jmény: V případě, že jednotlivci použili pseudonymy a vysvětlili Soudu, že v souvislosti s ozbrojeným konfliktem nemohou odhalit svá skutečná jména, aby ochránili své rodinné příslušníky a přátele, a to vzhledem k tomu, že „za takovou taktikou zakrývající skutečnou totožnost z pochopitelných důvodů stáli skuteční lidé, které bylo možno identifikovat podle dostatečného počtu jiných znaků, než jsou jejich jména ...“, a že „existovala dostatečně úzká vazba mezi stěžovateli a dotčenými událostmi“, Soud stížnost nepovažoval za anonymní (Šamajev [Shamayev] a ostatní proti Gruzii a Rusku (rozh.)); viz také rozsudek ve věci Šamajev [Shamayev] a ostatní, § 275.

175. Stížnosti podané církevním subjektem nebo sdružením s náboženským a filozofickým zaměřením, u něhož není uvedena totožnost členů, nebyly odmítnuty jako anonymní (články 9, 10 a 11 Úmluvy): viz Omkarananda a Divine Light Zentrum proti Švýcarsku, rozhodnutí Komise.

Čl. 35 odst. 2 písm. b) Úmluvy – Podmínky přijatelnosti

„2. Soud nebude posuzovat žádnou individuální stížnost předloženou podle článku 34, která je
...
b) v podstatě stejná jako stížnost již předtím Soudem projednávaná anebo již předložená jiné mezinárodní vyšetřovací nebo smírčí instanci a pokud neobsahuje žádné nové důležité informace…“

Klíčová slova databáze HUDOC

Věc již projednána Soudem (35-2-b) – Věc již předložena jinému mezinárodnímu postupu (35-2-b) – Nové podstatné informace (35-2-b)

173. Stížnost bude zamítnuta podle čl. 35 odst. 2 písm. b) Úmluvy, pokud je v podstatě stejná jako záležitost, která již byla projednána Soudem nebo jiným postupem mezinárodního vyšetřování nebo urovnání a neobsahuje žádné nové podstatné informace.

177.  Účelem první části čl. 35 odst. 2 písm. b) je zajistit konečnost rozhodnutí Soudu a zabránit stěžovatelům v tom, aby se prostřednictvím podání nové stížnosti domáhali odvolání proti předchozím rozsudkům nebo rozhodnutím Soudu (Harkins proti Spojenému království (rozh.) [velký senát], § 51; Kafkaris proti Kypru (rozh.), § 67; Lowe proti Spojenému království (rozh.)). Kromě toho, že slouží zájmům konečnosti a právní jistoty, čl. 35 odst. 2 písm. b) také vymezuje hranice jurisdikce Soudu. I když určitá pravidla přijatelnosti musí být uplatňována s určitou mírou flexibility a bez nadměrného formalismu, Soud zaujal přísnější přístup při uplatňování těch podmínek přijatelnosti, jejichž cílem a účelem je sloužit zájmům právní jistoty a vymezit meze příslušnosti Soudu (Harkins proti Spojenému království (rozh.) [velký senát], § 52–54).

178. Stížnost nebo stížností námitka je prohlášena za nepřijatelnou, pokud „je v podstatě totožná jako záležitost, kterou již Soud projednal ... a neobsahuje žádné nové podstatné informace“. To zahrnuje případy, kdy Soud vyškrtl předchozí stížnost ze svého seznamu případů na základě postupu smírného urovnání (Kezer a ostatní proti Turecku (rozh.)). Pokud však předchozí stížnost nikdy nebyla předmětem formálního rozhodnutí, Soudu není bráněno v projednání aktuální stížnosti (Sürmeli proti Německu (rozh.)).

179. Soud zkoumá, zda se obě stížnosti, které mu stěžovatelé podali, v podstatě týkají stejných osob, stejných skutečností a stejných námitek (Vojnović proti Chorvatsku (rozh.), § 28; Verein gegen Tierfabriken Schweiz (VgT) proti Švýcarsku (č. 2) [velký senát], § 63; Amarandei a ostatní proti Rumunsku, § 106–111). Aby bylo možné určit, zda je stížnost nebo stížnostní námitka v zásadě stejná ve smyslu čl. 35 odst. 2 písm. b) Úmluvy, je stížnostní námitka vždy vymezena skutečnostmi, které jsou v ní tvrzeny (Radomilja a ostatní proti Chorvatsku [velký senát], § 120).

180.  Mezistátní stížnost nezbavuje jednotlivé stížnosti možnosti vznášet nebo uplatňovat vlastní nároky (Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 118; Šiošvili [Shioshvili] a ostatní proti Rusku, § 46–47).

181.  Stížnost bude obecně v rozporu s tímto článkem, pokud má stejný faktický základ jako některá předchozí stížnost. Nestačí, aby stěžovatel tvrdil, že přináší nové podstatné informace v případě, že se pouze snaží podpořit své předchozí námitky novými právními argumenty (I. J. L. proti Spojenému Království (rozh.); Mann proti Spojenému království a Portugalsku (rozh.)) nebo poskytuje doplňující informace o vnitrostátním právu, které nemohou změnit důvody pro zamítnutí jeho předchozí stížnosti (X. proti Spojenému království, rozhodnutí Komise ze dne 10. července 1981). Aby Soud mohl posoudit stížnost, která se týká stejných skutečností jako předchozí stížnost, musí stěžovatel skutečně podat novou stížnost nebo předložit nové informace, které Soud dříve nezvážil (Kafkaris proti Kypru (rozh.), § 68). Těmito novými podstatnými informacemi musí být nové faktické informace. Vývoj v judikatuře Soudu nepředstavuje „nové podstatné informace“ pro účely čl. 35 odst. 2 písm. b) (Harkins proti Spojenému království (rozh.) [velký senát], § 50 a 55–56).

182.  Orgány Úmluvy zjistily, že stížnost nebo stížnostní námitka nebyla v podstatě stejná jako předchozí stížnost ve věcech Nobili Massuero proti Itálii (rozh.); Riener proti Bulharsku, § 103; Chappex proti Švýcarsku, rozhodnutí Komise; Yurttas proti Turecku, § 36–37; Sadak proti Turecku, § 32–33; Amarandei a ostatní proti Rumunsku, § 106–112; Tsalikidis a ostatní proti Řecku, § 56–58. Naopak zjistily, že stížnost nebo námitka v podstatě stejné byly ve věcech Moldovan a ostatní proti Rumunsku (rozh.); Hokkanen proti Finsku, rozhodnutí Komise; Adesina proti Francii, rozhodnutí Komise; Bernardet proti Francii, rozhodnutí Komise; Gennari proti Itálii (rozh.); Manuel proti Portugalsku (rozh.).

183.  Účelem druhé části čl. 35 odst. 2 písm. b) je zabránit situaci, kdy by několik mezinárodních orgánů současně řešilo stížnosti, které jsou v podstatě stejné. Situace tohoto typu by byla neslučitelná s duchem a literou Úmluvy, která se snaží vyhnout se pluralitě mezinárodních řízení týkajících se totožných případů (OAO Neftjanaja Kompanija Jukos proti Rusku, § 520; Eğitim ve Bilim Emekçileri Sendikası proti Turecku, § 37; Selahattin Demirtaş proti Turecku (č. 2) [velký senát], § 180). Z tohoto důvodu je nezbytné, aby Soud tuto záležitost zkoumal z vlastního podnětu (POA a ostatní proti Spojenému království (rozh.), § 27).

184.  Při rozhodování o tom, zda je jurisdikce Soudu na základě tohoto ustanovení Úmluvy vyloučena, by Soud musel rozhodnout, zda je věc, kterou projednává, v podstatě totožná s věcí, která již byla předložena souběžnému řízení, a pokud ano, zda souběžné řízení lze považovat za „jinou mezinárodní vyšetřovací nebo smírčí instanci“ ve smyslu čl. 35 odst. 2 písm. b) Úmluvy (OAO Neftjanaja Kompanija Jukos proti Rusku, § 520; Gürdeniz proti Turecku (rozh.), § 39–40; Doğan a Çakmak proti Turecku (rozh.), § 20).

a. Posouzení podobnosti případů

185. Posouzení podobnosti případů obvykle zahrnuje srovnání stran v příslušných řízeních, příslušných zákonných ustanoveních, na něž se odvolávají, rozsah jejich nároků a druhy požadované nápravy (OAO Neftjanaja Kompanija Jukos proti Rusku, § 521; Řecká federace odborů bankovních zaměstnanců [Greek Federation of Bank Employee Unions] proti Řecku (rozh.), § 39).

186. Soud tedy, stejně jako je tomu v případě první části čl. 35 odst. 2 písm. b) výše, ověřuje, zda se stížnosti podané u různých mezinárodních institucí týkají v podstatě stejných osob, skutečností a námitek (Patera proti České republice (rozh.); Karoussiotis proti Portugalsku, § 63; Gürdeniz proti Turecku (rozh.), § 41–45; Pauger proti Rakousku, rozhodnutí Komise).

187. Pokud například stěžovatelé před dvěma různými orgány nejsou totožní, nelze „stížnost“ u Soudu považovat za „v podstatně totožnou jako záležitost, která ... byla předložena jiné mezinárodní vyšetřovací nebo smírčí instanci“ (Folgerø a ostatní proti Norsku (rozh.)). Soud tedy dospěl k závěru, že mu nic nebránilo podanou stížnost projednat, když bylo jiné mezinárodní řízení zahájeno nevládní organizací (Celniku proti Řecku, § 39–41; Illiu a ostatní proti Belgii (rozh.)) nebo konfederací odborů, ke které byla přidružena (Eğitim ve Bilim Emekçileri Sendikası proti Turecku, § 38), a nikoli samotnými stěžovateli. Ve věci Kavala proti Turecku zvláštní zpravodajové OSN a místopředseda pracovní skupiny pro svévolné zadržování (WGAD) zaslali Turecku dopis obsahující „naléhavé odvolání“ v rámci zvláštního řízení zavedeného Úřadem vysokého komisaře OSN pro lidská práva, což by mohlo vést k zahájení řízení. Jelikož však WGAD takové řízení nezahájil a protože stěžovatel ani jeho blízcí příbuzní nepodali žádné odvolání k orgánům OSN, „stížnost“ nebyla „v podstatě totožná“ (§ 92–94).

188.  Soud však nedávno znovu potvrdil, že stížnost podaná k Soudu, která byla prakticky totožná se stížností podanou dříve jinému mezinárodnímu orgánu (Mezinárodní organizace práce), ale je podána jednotlivými stěžovateli, kteří nebyli a nemohli být účastníky této předchozí stížnosti, jelikož postup byl kolektivní povahy a jeho postavení bylo omezeno na odbory a organizace zaměstnavatelů, byla v podstatě stejná jako stížnost předložená mezinárodnímu orgánu. Důvodem je, že na tyto jednotlivé stěžovatele je třeba pohlížet jako na osoby úzce spojené s řízením a námitkami před tímto orgánem na základě jejich postavení úředníků dotyčné odborové organizace. Umožnit jim pokračovat v jednání před Soudem by se tedy rovnalo obcházení čl. 35 odst. 2 písm. b) Úmluvy (POA a ostatní proti Spojenému království (rozh.), § 30–32).

b. Pojem „jiná mezinárodní vyšetřovací nebo smírčí instance“

189.  Při posuzování podle čl. 35 odst. 2 písm. b) musí Soud určit, zda předmětná souběžná řízení představují jinou mezinárodní instanci pro účely této podmínky přijatelnosti (POA a ostatní proti Spojenému království, § 28).

190. Projednání Soudu se v tomto ohledu neomezuje pouze na formální ověření, ale v případě potřeby by se rozšířilo i na zjištění, zda povaha dozorčího orgánu, jeho postup a účinek jeho rozhodnutí jsou takové, že by vylučovaly jurisdikci Soudu podle čl. 35 odst. 2 písm. b) (OAO Neftjanaja Kompanija Jukos [OAO Neftyanaya Kompaniya Yukos] proti Rusku, § 522; De Pace proti Itálii, § 25–28; Karoussiotis proti Portugalsku, § 62 a 65–76; Řecká federace odborů bankovních zaměstnanců [Greek Federation of Bank Employee Unions] proti Řecku (rozh.), § 33–38; Doğan a Çakmak proti Turecku (rozh.), § 21; Peraldi proti Francii (rozh.)). Soud vyvinul kritéria, která musí mezinárodní orgán splňovat, aby mohl být považován za „jinou mezinárodní vyšetřovací nebo smírčí instanci“ ve smyslu tohoto ustanovení. Požadavek soudního nebo kvazisoudního řízení podobného mechanismu Úmluvy znamená, že projednávání musí být jasně definováno v rozsahu a omezeno na určitá práva založená na právním nástroji, kterým je příslušný orgán oprávněn určit odpovědnost státu a poskytnout právní nápravu, která je schopna údajné porušení ukončit. Rovněž musí poskytovat institucionální a procesní záruky, jako je nezávislost, nestrannost a sporné řízení (Selahattin Demirtaş proti Turecku (č. 2) [velký senát], § 182–186).

Čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy – Podmínky přijatelnosti

„3. Soud prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost předloženou podle článku 34, pokud se domnívá, že:
a) stížnost je ... zneužívající právo na stížnost; …“

Klíčová slova databáze HUDOC

Zneužití práva stížnosti (35-3-a)

191. Pojem „zneužití“ ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) je třeba chápat v běžném smyslu podle obecné právní teorie – tedy jako škodlivý výkon práva k jiným účelům, než pro které byl určen. Proto jakékoli jednání stěžovatele, které je zjevně v rozporu s účelem práva individuální stížnosti zakotveného Úmluvou a brání řádnému fungování Soudu nebo řádnému postupu v řízení před ním, představuje zneužití práva stížnosti (Ždanov [Zhdanov] a ostatní proti Rusku, § 79–81 a odkazy tam uvedené; Miroļubovs a ostatní proti Lotyšsku, § 62 a 65; S. A. S. proti Francii [velký senát], § 66; Bivolaru proti Rumunsku, § 78–82).

192.  Soud zdůraznil, že odmítnutí stížnosti z důvodu zneužití práva stížnosti je výjimečným opatřením (Miroļubovs a ostatní proti Lotyšsku, § 62). Věci, v nichž Soud shledal zneužití práva stížnosti, lze uspořádat do pěti typických kategorií: zavádějící informace; urážlivý jazyk; porušení povinnosti zachovat důvěrnost jednání o smírném urovnání; stížnosti zjevně zlomyslné nebo postrádající skutečný účel; všechny ostatní případy, jejichž vyčerpávající výčet nelze pořídit (S. A. S. proti Francii [velký senát], § 67).

193. Stížnost představuje zneužití práva stížnosti, je-li vědomě založena na nepravdivých skutečnostech s cílem uvést Soud v omyl (Varbanov proti Bulharsku, § 36; Gogitidze a ostatní proti Gruzii, § 76). Nejzávažnější a nejzjevnější příklady takových zneužití jsou v prvé řadě stížnosti podané pod falešnou totožností (Drijfhout proti Nizozemsku (rozh.), § 27–29), a dále pozměňování dokumentů zaslaných Soudu (Jian proti Rumunsku (rozh.); Bagheri a Maliki proti Nizozemsku (rozh.); Poznanski a ostatní proti Německu (rozh.); Gogitidze a ostatní proti Gruzii, § 77–78). Ve věci týkající se zadržení při čekání na vyhoštění Soud zjistil, že došlo ke zneužití práva na podání stížnosti, když stěžovatel uvedl v omyl ohledně své státní příslušnosti jak vnitrostátní orgány, tak i Soud (viz Bencheref proti Švédsku (rozh.), § 39). Soud rovněž považoval za zneužití práva na stížnost, když stěžovatelé použili vágní a nedefinované výrazy, aby okolnosti případu vypadaly podobně jako v jiném případě, v němž Soud shledal porušení (Kongresna Narodna Stranka a ostatní proti Bosně a Hercegovině (rozh.), § 13 a 15–19).

194.  Tento typ zneužití může být též spáchán opomenutím, jestliže stěžovatel od začátku neinformuje Soud o faktorech, které jsou zásadní pro posouzení věci (Kerečašvili [Kerechashvili] proti Gruzii (rozh.); Martins Alves proti Portugalsku (rozh.), § 12–15; Gross proti Švýcarsku [velký senát], § 35–36; Gevorgjan [Gevorgyan] a ostatní proti Arménii (rozh.), § 31–37; Safarjan [Safaryan] proti Arménii (rozh.), § 24–30; naproti tomu viz Al-Nashif proti Bulharsku, § 89; G.I.E.M. S.R.L. a ostatní proti Itálii [velký senát], § 174; S. L. a J. L. proti Chorvatsku, § 49; Zličić proti Srbsku, § 55–56). Aby však Soud shledal opomenutí, které by znamenalo zneužití práva na individuální stížnost, zavádějící informace by se měly týkat samotného jádra věci (Bestry proti Polsku, § 44; Mitrović proti Srbsku, § 33–34; Šaljavski [Shalyavski] a ostatní proti Bulharsku, § 45). Podle případu Belošević proti Chorvatsku (rozh.), kdykoli stěžovatel v rozporu s čl. 44C odst. 1 jednacího řádu Soudu opomene sdělit podstatné informace, v závislosti na konkrétních okolnostech případu může Soud vyvodit takové závěry, které uzná za vhodné, včetně vyškrtnutí stížnosti ze seznamu podle kteréhokoli z tří pododstavců čl. 37 odst. 1 Úmluvy (§ 48–49 a § 51–54).

195. Stejně tak pokud se během řízení před Soudem objeví nové či důležité skutečnosti a pokud navzdory výslovné povinnosti uložené stěžovateli jednacím řádem Soudu o nich stěžovatel Soud neinformuje, a brání mu tak v rozhodování o věci s plnou znalosti skutečností, může být jeho stížnost odmítnuta pro zneužití práva stížností (Hadrabová a ostatní proti České republice (rozh.); Predescu proti Rumunsku, § 25–27; Gross proti Švýcarsku [velký senát], § 28–37; Dimo Dimov a ostatní proti Bulharsku, § 42–47).

196.Kromě toho je stěžovatel zcela odpovědný za chování svého právního zástupce nebo jakékoli jiné osoby, která jej zastupuje před Soudem. Jakákoli opomenutí ze strany zástupce jsou v zásadě přičitatelná samotnému stěžovateli a mohou vést k zamítnutí stížnosti z důvodu zneužití práva na podání stížnosti (Bekauri proti Gruzii (předběžné námitky), § 22–25; Migliore a ostatní proti Itálii (rozh.); Martins Alves proti Portugalsku (rozh.), § 11–13 a 16–17; Gross proti Švýcarsku [velký senát], § 33).

197. Úmysl oklamat Soud musí být vždy určen s dostatečnou jistotou (Melnik proti Ukrajině, § 58–60; Nold proti Německu, § 87; Miszczyński proti Polsku (rozh.); Gross proti Švýcarsku [velký senát], § 28; S. L. a J. L. proti Chorvatsku, § 48–49; Bagdonavicius a ostatní proti Rusku, § 64–65). Strany mohou předložit argumenty, které Soud zamítne, aniž by taková sporná tvrzení byla považována za zneužití práva na individuální stížnost (Hoti proti Chorvatsku), § 92.

198. I v případě, že rozsudek Soudu o odůvodněnosti již nabyl právní moci a následně se ukázalo, že stěžovatel zatajil skutečnost, která by byla pro posouzení stížnosti podstatná, může Soud svůj rozsudek znovu projednat prostřednictvím postupu obnovy řízení (podle článku 80 jednacího řádu Soudu) a zamítnout stížnost z důvodu zneužití práva na podání stížnosti (Gardean a S.C. Grup 95 SA proti Rumunsku (obnova řízení), § 12–22; Vidu a ostatní proti Rumunsku (obnova řízení), § 17–30; Petroiu proti Rumunsku (obnova řízení), § 16–30; N. A. proti Finsku (obnova řízení), § 8–17). Obnova řízení je možná pouze v případě, že žalovaná vláda nemohla vědět o předmětné skutečnosti v době, kdy Soud zkoumal případ, a pokud podá žádost o obnovu řízení do šesti měsíců od získání informací o skutečnosti, v souladu s článkem 80 odst. 1 jednacího řádu (Grossi a ostatní proti Itálii (obnova řízení), § 17–24; Vidu a ostatní proti Rumunsku (obnova řízení), § 20–23; Petroiu proti Rumunsku (obnova řízení), § 19 a 27–28).

199. O zneužití práva stížnosti půjde tam, kde stěžovatel v korespondenci se Soudem používá obzvlášť nepříjemný, urážlivý, výhružný nebo provokativní jazyk, ať už vůči dotčené vládě, jejímu zmocněnci, orgánům žalovaného státu, samotnému Soudu, jeho soudcům, jeho kanceláři nebo jejím členům (Řehák proti České republice (rozh.); Duringer a ostatní proti Francii (rozh.); Stamoulakatos proti Spojenému království, rozhodnutí Komise). Totéž platí, pokud stěžovatel zveřejňuje urážlivá prohlášení o Soudu a jeho soudcích mimo kontext projednávané věci a pokračuje v tom i po varování (Ždanov [Zhdanov] a ostatní proti Rusku, § 82–86).

200.  Nestačí, aby jazyk stěžovatele byl pouze ostrý, polemický nebo sarkastický, musí přesáhnout „meze normální, občanské a legitimní kritiky“, aby byl považován za hanlivý (Di Salvo proti Itálii (rozh.), Apinis proti Lotyšsku (rozh.); opačný příklad viz Aleksanjan [Aleksanyan] proti Rusku, § 116–118; X a ostatní proti Bulharsku [velký senát], § 146; Chačaturov [Khachaturov] proti Arménii*, § 69–75). Pokud v průběhu řízení po formálním varování Soudu stěžovatel přestane používat urážlivé poznámky, výslovně je odvolá nebo, ještě lépe, nabídne omluvu, nebude jeho stížnost odmítnuta pro zneužití práva stížnosti (Černicyn [Chernitsyn] proti Rusku, § 25–28).

201.  Úmyslné porušení povinnosti důvěrnosti jednání o smírném urovnání, uložené účastníkům řízení čl. 39 odst. 2 Úmluvy a čl. 62 odst. 2 jednacího řádu Soudu, ze strany stěžovatele může být považováno za zneužití práva stížnosti a v jeho důsledku může být stížnost odmítnuta (Hadrabová a ostatní proti České republice (rozh.); Popov proti Moldavsku (č. 1), § 48; Miroļubovs a ostatní proti Lotyšsku, § 66).

202. K určení, že stěžovatel porušil povinnost důvěrnosti, je třeba nejprve vymezit hranice této povinnosti. Povinnost důvěrnosti musí být vždy vykládána ve světle jejího obecného účelu, jímž je usnadnění smírného urovnání ochranou účastníků a Soudu před možným nátlakem. Proto ačkoli sdělení obsahu dokumentů týkajících se smírného urovnání třetí osobě může být teoreticky považováno za zneužití práva stížnosti ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy, neexistuje absolutní a bezpodmínečný zákaz tyto dokumenty ukazovat nebo informovat o nich třetí osobu. Takový široký a přísný výklad by mohl ohrozit ochranu oprávněných zájmů stěžovatele, např. v situaci, kdy jednorázově hledá radu ve věci, ve které je oprávněn hájit své zájmy před Soudem osobně. Navíc by bylo příliš obtížné, ne-li nemožné, aby Soud sledoval dodržování takového zákazu. Článek 39 odst. 2 Úmluvy a čl. 62 odst. 2 jednacího řádu Soudu účastníkům zakazují zveřejňovat dotčené informace, například prostřednictvím médií, v korespondenci, která může být dostupná velkému počtu lidí, nebo jakýmkoli jiným způsobem (Miroļubovs a ostatní proti Lotyšsku, § 68; viz také Mătăsaru proti Moldavsku (rozh.), § 36–39, kde manželka stěžovatele sdělila médiím návrh Soudu na smírné urovnání). Takový druh jednání, který dosáhne určitého stupně závažnosti, pak zakládá zneužití práva stížnosti.

203. Aby mohlo být zveřejnění důvěrných informací považováno za zneužití práva stížnosti, musí být úmyslné. Přímá odpovědnost stěžovatele za zveřejnění musí být vždy stanovena s dostatečnou jistotou, pouhé podezření nestačí (tamtéž, § 66 in fine). Konkrétní příklady uplatňování této zásady: případ odmítnutí stížnosti ve věci Hadrabová a ostatní proti České republice (rozh.), v níž stěžovatelé ve své korespondenci s Ministerstvem spravedlnosti své země výslovně citovali návrhy na smírné urovnání předložené kanceláří Soudu, což vedlo k odmítnutí jejich stížnosti pro zneužití práva stížnosti; k případu, kdy stížnost byla prohlášena za přijatelnou, viz Miroļubovs a ostatní proti Lotyšsku, kde nebylo s jistotou určeno, že všichni tři stěžovatelé byli odpovědní za zveřejnění důvěrných informací, což vedlo Soud k zamítnutí předběžné námitky vlády.

204. Je třeba rozlišovat mezi prohlášeními učiněnými v rámci přísně důvěrných řízení o smírném urovnání na jedné straně a jednostrannými prohlášeními žalované vlády ve veřejných a sporných řízeních před Soudem na straně druhé, přestože výsledek těchto postupů může být podobný. Zveřejnění podmínek jednostranného prohlášení nepředstavuje zneužití práva individuální stížnosti (Eskerchanov [Eskerkhanov] a ostatní proti Rusku, § 26–29).

205. Pokud jde o nerespektování pravidla důvěrnosti po vynesení hlavního rozsudku, ale předtím, než Soud rozhodl o spravedlivém zadostiučinění, viz Žáková proti České republice (spravedlivé zadostiučinění), § 18–25, kde Soud ve světle konkrétních okolností případu shledal, že je vhodné v projednávání případu pokračovat.

206.  Stěžovatel zneužívá právo stížnosti, jestliže opakovaně podává Soudu zlomyslné a zjevně neopodstatněné stížnosti, které jsou podobné té, jež byla podána v minulosti a byla prohlášena za nepřijatelnou (M. proti Spojenému království a Philis proti Řecku, oboje rozhodnutí Komise). Úkolem Soudu nemůže být vypořádávat se s řadou nepodložených a kverulantních námitek nebo s jinak zjevně znevažujícím jednáním stěžovatelů nebo jejich zmocněných zástupců, které vytváří pro Soud bezvýznamnou práci, neslučitelnou s jeho skutečnými funkcemi podle Úmluvy (Bekauri proti Gruzii (předběžné námitky), § 21; viz také Migliore a ostatní proti Itálii (rozh.) a Simitzi-Papachristou a ostatní proti Řecku (rozh.)).

207.  Soud může také dojít k závěru, že došlo ke zneužití práva stížnosti, pokud stížnost zjevně nemá žádný skutečný účel, týká se drobné finanční částky nebo, obecně řečeno, nemá žádný vliv na objektivní oprávněné zájmy stěžovatele (tamtéž, Bock proti Německu (rozh.) naproti tomu viz S. A. S. proti Francii [velký senát], § 62 a 68). Od okamžiku vstupu Protokolu č. 14 v platnost dne 1. června 2010 jsou stížnosti tohoto druhu spíše řešeny na základě čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy (nedostatek podstatné újmy).

208.  Někdy jsou rozsudky a rozhodnutí Soudu i stížnosti dosud nerozhodnuté využívány v rámci politické diskuse ve smluvních státech. Podání stížnosti vedené snahou po zviditelnění nebo k propagandistickým účelům není samo o sobě zneužitím práva stížnosti (McFeeley a ostatní proti Spojenému království, rozhodnutí Komise, a také Chadžialijev [Khadzhialiyev] a ostatní proti Rusku, § 66–67). Ke zneužití však může dojít, pokud stěžovatel vedený politickými zájmy poskytuje rozhovory pro tisk nebo televizi, ve kterých vyjadřuje nezodpovědný a lehkovážný postoj k řízení před Soudem (Gruzínská strana práce [Georgian Labour Party] proti Gruzii). Šíření nepravdivých informací do tisku způsobem, který mohl být důsledkem chyby v dobré víře, nebylo shledáno jako zneužití práva na podání stížnosti (Podeschi v. San Marino, § 88, kde stěžovatel nebo jeho zástupci mylně veřejně tvrdili, že Soud již prohlásil stížnost za přijatelnou).

209.  Soud zjistil, že došlo ke zneužití práva na podání individuální stížnosti, když se stěžovatel u Soudu dovolával článku 8 na základě důkazů získaných v rozporu s právy Úmluvy jiných osob. Stěžovatel ve snaze dokázat, že není otcem dítěte, získal vzorky DNA násilím, bez souhlasu, a v důsledku toho byl usvědčen z útoku na fyzickou integritu své bývalé manželky (Koch proti Polsku (rozh.), § 31–34).

210. Pokud se žalovaná vláda domnívá, že stěžovatel zneužil práva stížnosti, musí o tom Soud informovat a sdělit mu relevantní informace, které má k dispozici, aby z nich Soud mohl vyvodit odpovídající závěry. Soud samotný, nikoli žalovaná vláda, odpovídá za dohled nad dodržováním procesních povinností uložených stěžovateli Úmluvou a jednacím řádem Soudu. Výhrůžky vlády a státních orgánů, že bude zahájeno trestní nebo kárné řízení proti stěžovateli pro údajné porušení jeho procesních povinností před Soudem, by mohly vést k problému v rámci článku 34 in fine Úmluvy, který zakazuje jakýkoli zásah do účinného výkonu práva individuální stížnosti (Miroļubovs a ostatní proti Lotyšsku, § 70).

211. I když vláda netvrdí, že chování stěžovatelů představovalo zneužití práva individuální stížnosti, otázku možného zneužití může položit Soud proprio motu (Gevorgjan [Gevorgyan] a ostatní proti Arménii (rozh.), § 32; Dimo Dimov a ostatní proti Bulharsku, § 41).

Čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy – Podmínky přijatelnosti

„3. Soud prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost předloženou podle článku 34, pokud se domnívá, že:
a) je neslučitelná s ustanoveními Úmluvy nebo jejích Protokolů, …“

Článek 32 Úmluvy – Pravomoc Soudu

„1. Pravomoc Soudu se vztahuje na všechny otázky týkající se výkladu a provádění této Úmluvy a jejich Protokolů, které mu budou předloženy podle článků 33, 34, 46 a 47. 
2. V případě sporu o pravomoc Soudu rozhodne Soud.“

Klíčová slova databáze HUDOC

Ratione personae (35-3-a) – Ratione loci (35-3-a) – Ratione temporis (35-3-a) – Trvající situace (35-3-a) – Ratione materiae (35-3-a)

212.  Slučitelnost ratione personae vyžaduje, aby se údajného porušení Úmluvy dopustil smluvní stát nebo mu toto porušení bylo nějakým způsobem přičitatelné.

213.   I tam, kde žalovaný Stát nevznesl žádné námitky ohledně příslušnosti Soudu ratione personae, Soud tuto otázku posuzuje z úřední povinnosti (Sejdić a Finci proti Bosně a Hercegovině [velký senát], § 27; Mutu a Pechstein proti Švýcarsku, § 63).

214.  Základní práva chráněná mezinárodními smlouvami o lidských právech by měla být zajištěna jednotlivcům žijícím na území dotčené smluvní strany, a to bez ohledu na její následné rozpuštění nebo nástupnictví (Bijelić proti Černé Hoře a Srbsku, § 69).

215. Stát může být volán k odpovědnosti za dluhy státní společnosti, i když je společnost samostatnou právnickou osobou, za předpokladu, že nepožívá dostatečné institucionální a provozní nezávislosti na státě, aby to stát zbavilo jeho odpovědnosti podle Úmluvy (Ališić a ostatní proti Bosně a Hercegovině, Chorvatsku, Srbsku, Slovinsku a Bývalé jugoslávské republice Makedonii [velký senát], § 114–115; Kuželev [Kuzhelev] a ostatní proti Rusku, § 93–100, 117; Mychajlenkovi [Mykhaylenky] a ostatní proti Ukrajině, § 43–45). Tento princip vyvinutý ve vztahu k dluhům se vztahuje i na ostatní jednání a opomenutí těchto společností, jako např. použití patentovaného vynálezu (Tokel proti Turecku, § 58–62). Jednání a opomenutí nadace soukromého práva mohou být rovněž schopny vyžadovat plnění odpovědnosti žalovaného státu podle Úmluvy (Mutu a Pechstein proti Švýcarsku, § 65–67, týkající se rozhodčího soudu pro sport). Podobně měl Soud pravomoc ratione personae posuzovat stížnosti související s jednáními a opomenutími arbitrární komory Římské obchodní komory (subjekt veřejného práva), jak potvrdily italské vnitrostátní soudy (Beg S.p.a. proti Itálii*, § 63–66).

216.  Stížnost lze prohlásit za neslučitelnou ratione personae s Úmluvou z těchto důvodů:

• stěžovatel postrádá postavení ve smyslu článku 34 Úmluvy (viz například Městská část Antilly [Municipal Section of Antilly] proti Francii (rozh.); Döşemealtı Belediyesi proti Turecku (rozh.); Moretti a Benedetti proti Itálii, § 32–35; Bulharský helsinský výbor [Bulgarian Helsinki Committee] proti Bulharsku (rozh.); V.D. a ostatní proti Rusku, § 72–76; İhsan Doğramacı Bilkent Üniversitesi proti Turecku (rozh.), § 34–47; Demokratická republika Kongo proti Belgii (rozh.), § 13–21);
• stěžovatel není schopen prokázat, že je obětí tvrzeného porušení Úmluvy (Kátai proti Maďarsku (rozh.), § 25–26; Trivkanović proti Chorvatsku, § 49–51; viz úvod, bod A.3 „postavení oběti“);
• stížnost směřuje proti jednotlivci (X. proti Spojenému království, rozhodnutí Komise ze dne 10. prosince 1976; Durini proti Itálii, rozhodnutí Komise);
• stížnost je podána přímo proti mezinárodní organizaci, která nepřistoupila k Úmluvě (Stephens proti Kypru, Turecku a Organizaci spojených národů (rozh.), poslední odstavec);
• námitka zahrnuje protokol Úmluvy, který žalovaný stát dosud neratifikoval (Horsham proti Spojenému království, rozhodnutí Komise; De Saedeleer proti Belgii, § 68).

217.  Zjištění nedostatku příslušnosti ratione loci není překážkou tomu, aby Soud zkoumal, zda stěžovatelé spadají pod jurisdikci jednoho nebo více smluvních států ve smyslu článku 1 Úmluvy (Drozd a Janousek proti Francii a Španělsku, § 90). Proto námitky, že stěžovatelé nespadají pod jurisdikci žalovaného státu, budou zpravidla vznášeny na poli neslučitelnosti ratione personae s Úmluvou (viz vyjádření žalovaných vlád ve věci Banković a ostatní proti Belgii a dalším státům (rozh.) [velký senát], § 35; Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 300; Weber a Saravia proti Německu (rozh.); viz také Mozer proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 79, kde ruská vláda vznesla námitku ratione personae a ratione loci; viz M. A. a ostatní proti Litvě, § 67). „Jurisdikce“ podle článku 1 Úmluvy je prahovým kritériem. Výkon jurisdikce je nezbytnou podmínkou toho, aby smluvní stát mohl nést odpovědnost za jednání nebo opomenutí, která mu lze přičíst a která vedou k tvrzení o porušení práv a svobod stanovených v Úmluvě (Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 311; Al-Skeini proti Spojenému království [velký senát], § 130).

218.  Jurisdikční příslušnost státu podle článku 1 je primárně územní (Banković a ostatní proti Belgii a dalším státům (rozh.) [velký senát], § 61 a 67; Catan a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 104). Předpokládá se, že jurisdikce je normálně vykonávána na celém území státu (N. D. a N. T. proti Španělsku [velký senát], § 102–103, 105 a násl.; Assanidze proti Gruzii [velký senát], § 139; Sargsjan [Sargsyan] proti Ázerbájdžánu [velký senát], § 129, 139 a 150). Jurisdikci lze vykonávat také na hranici (viz například odmítnutí hraničních úředníků přijímat žádosti o azyl a přijímat uchazeče na území státu ve věci M. A. a ostatní proti Litvě, § 69–70; M. K. a ostatní proti Polsku, § 126–132). Pojem „jurisdikce“ je třeba chápat tak, aby odrážel význam tohoto pojmu v mezinárodním veřejném právu, podle kterého existence plotu umístěného v určité vzdálenosti od hranice neopravňuje stát jednostranně vyloučit, změnit nebo omezit svou územní jurisdikci, která začíná na čáře tvořící hranici. Soud uznal, že státy tvořící vnější hranici schengenského prostoru mají značné potíže při zvládání rostoucího přílivu migrantů a žadatelů o azyl, ale nevyvodil žádné závěry týkající se jurisdikce dotčených států (N. D. a N. T. proti Španělsku [velký senát], § 104–111, kde stát uplatnil výjimku z územní jurisdikce v kontextu nelegálního přistěhovalectví, § 107–108).

219. Státy mohou být považovány za odpovědné za činy provedené jejich orgány mimo jejich vlastní území nebo za dopady takových činů (Drozd a Janousek proti Francii a Španělsku, § 91; Soering proti Spojenému království, § 86 a 91; Loizidou proti Turecku (předběžné námitky), § 62). K tomu však dochází pouze výjimečně (Banković a ostatní proti Belgii a dalším státům (rozh.) [velký senát], § 71; Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 314), zejména tam, kde smluvní stát má skutečnou kontrolu nad oblastí nebo na ni má přinejmenším rozhodující vliv (tamtéž, § 314–316 a 392; Catan a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 106–107; Al-Skeini proti Spojenému království [velký senát], § 138–140; Medveděv [Medvedyev] a další proti Francii [velký senát], § 63–64; Gruzie proti Rusku (II) [velký senát] (odůvodněnost), § 161–175, týkající se okupační fáze po ukončení nepřátelských akcí). Ohledně pojmu „skutečné kontroly“ nad oblastí a skutečné kontroly prostřednictvím ozbrojených sil státu viz Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 314–316; viz také Banković a ostatní proti Belgii a dalším státům [velký senát] (rozh.), § 67 a násl. a 74–82; Kypr proti Turecku [velký senát], § 75–81; Loizidou proti Turecku (odůvodněnost), § 52–57; Hassan proti Spojenému království [velký senát], § 75; Ukrajina proti Rusku (ohledně Krymu) (rozh.) [velký senát], § 315–335; Gruzie proti Rusku (II) [velký senát] (odůvodněnost), § 126 a 165. Ohledně pojmu skutečné kontroly vykonávané nikoli přímo, ale prostřednictvím podřízené místní správy, která díky podpoře tohoto státu přežívá, viz Catan a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 116–122; Čiragov [Chiragov] a ostatní proti Arménii [velký senát], § 169–186; Gruzie proti Rusku (II) [velký senát] (odůvodněnost), § 166–174. Příklad skutečné kontroly nad oblastí v kontextu údajného „připojení“ území jednoho smluvního státu jiným smluvním státem viz Ukrajina proti Rusku (ohledně Krymu) (rozh.) [velký senát], § 338–349.

220.  Státu lze přičíst odpovědnost za porušení Úmluvou zaručených práv ve vztahu k osobám nacházejícím se na území jiného státu, které jsou ale v moci nebo pod kontrolou zástupců prvně zmiňovaného státu, ať už působících legálně či nikoli na území státu druhého (Issa a ostatní proti Turecku, § 71; Sánchez Ramirez proti Francii, rozhodnutí Komise; Öcalan proti Turecku [velký senát], § 91; Veronica Ciobanu proti Moldavsku, § 25–26; ohledně vojenských operací v zahraničí viz Al-Skeini proti Spojenému království [velký senát], § 149; Hassan proti Spojenému království [velký senát], § 76–80; Jaloud proti Nizozemsku [velký senát], § 140–152).

Pokud jde o činy spáchané jednotkami mnohonárodních sil schválených OSN a jejich přičitatelnost odpovědnosti státu, jestliže mezinárodní organizace nemá nad tímto jednáním žádnou účinnou kontrolu ani konečnou autoritu, viz Al-Jedda proti Spojenému království [velký senát], § 84–86. Pokud jde o činy odehrávající se v nárazníkové zóně OSN viz Isaak a ostatní proti Turecku (rozh.). Pokud jde o aktivní fázi nepřátelských akcí (bombardování a dělostřelecké ostřelování) v kontextu mezinárodního ozbrojeného konfliktu mezi dvěma smluvními státy, viz Gruzie proti Rusku (II) [velký senát] (odůvodněnost), § 125–144.

221. Na územích, která jsou právně v jurisdikci smluvního státu, ale nepodléhají skutečné kontrole a skutečné pravomoci tohoto státu, mohou být stížnosti považovány za neslučitelné s ustanoveními Úmluvy (An a ostatní proti Kypru, rozhodnutí Komise), je však třeba vzít v úvahu pozitivní závazky státu podle Úmluvy (Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 312–313 a 333 a násl.; viz také Stephens proti Kypru, Turecku a OSN (rozh.); Azemi proti Srbsku (rozh.); Ivanţoc a ostatní proti Moldavsku a Rusku, § 105–106; Catan a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 109–110; Mozer proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 99–100). Ohledně sporných zón na mezinárodně uznávaném území smluvního státu, nad nimiž žádný jiný stát nemá skutečnou kontrolu, viz Sargsjan [Sargsyan] proti Ázerbájdžánu [velký senát], § 139–151. Ohledně věznice plně ovládané smluvním státem, ale jejíž přívod elektřiny a vody byl odstaven obecním úřadem subjektu de facto mimo jeho kontrolu, viz Pocasovschi a Mihaila proti Moldavsku a Rusku, § 43–46. Stát nesměl požadovat výjimku ze zásad jurisdikce, když na svém území postavil tři ploty, aby zabránil neoprávněnému vstupu cizinců, a tvrdil, že do jeho jurisdikce spadá jednotlivec až po průchodu přes všechny tři ploty: Soud rozhodl, že stát měl nad svým územím blízko hranice přesto skutečnou pravomoc (N. D. a N. T. proti Španělsku [velký senát], § 104–111).

222.  Ze zásady, podle které se v důsledku své fyzické přítomnosti na území jedné ze smluvních stran jednotlivec nachází v jurisdikci tohoto státu, existují výjimky, například když na území státu má sídlo mezinárodní organizace, proti které stěžovatel směřuje své námitky. Pouhá skutečnost, že mezinárodní trestní tribunál má sídlo a zázemí v Nizozemsku, není dostatečným důvodem k tomu, aby tomuto státu bylo přičítáno údajné jednání nebo opomenutí tribunálu v souvislosti s odsouzením stěžovatele (Galić proti Nizozemsku (rozh.); Blagojević proti Nizozemsku (rozh.); Djokaba Lambi Longa proti Nizozemsku (rozh.)). Jako příklad stížnosti proti státu jakožto státu sídla mezinárodní organizace viz Lopez Cifuentes proti Španělsku (rozh.), § 25–26; Klausecker proti Německu (rozh.), § 80–81. Jako příklad přijetí mezinárodní občanské správy na území žalovaného státu viz Berić a ostatní proti Bosně a Hercegovině (rozh.), § 30.

223.  Pouhá účast státu v řízení, které proti němu bylo zahájeno v jiném státě, není sama o sobě považována za výkon extrateritoriální jurisdikce (McElhinney proti Irsku a Spojenému království (rozh.) [velký senát]; Treska proti Albánii a Itálii (rozh.); Manoilescu a Dobrescu proti Rumunsku a Rusku (rozh.), § 99–111). Jakmile však nějaká osoba podá občanskoprávní žalobu u soudů nebo tribunálů státu, bezesporu existuje „jurisdikční spojení“ mezi touto osobou a státem, a to navzdory extrateritoriální povaze událostí, které údajně byly na počátku daného jednání (Markovic a ostatní proti Itálii [velký senát], § 49–55, ohledně článku 6 Úmluvy; podobně viz též Arlewin proti Švédsku, § 65–74, týkající se jurisdikce smluvního státu ve věci řízení o hanobení zahájeného v souvislosti s televizním programem vysílaným z cizí země; naproti tomu viz M. N. a ostatní proti Belgii (rozh.) [velký senát], § 121–125, týkající se řízení zahájených v Belgii za účelem získání povolení ke vstupu do této země za účelem žádosti o azyl a zamezení zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy). Obdobně, pokud vyšetřovací nebo soudní orgány smluvního státu zahájí vlastní vyšetřování trestných činů nebo řízení týkající se smrti – i když k takové smrti došlo mimo jurisdikci tohoto státu – stačí pro účely článku 1 Úmluvy zahájení tohoto vyšetřování nebo tohoto řízení k vytvoření „jurisdikčního spojení“ mezi tímto státem a příbuznými oběti, kteří později podají stížnost podle procesní části článku 2 k Soudu (Güzelyurtlu a ostatní proti Kypru a Turecku [velký senát], § 188–189 a 191; Alijeva a Alijev [Aliyeva a Aliyev] proti Ázerbájdžánu, § 57; naproti tomu viz Hanan proti Německu [velký senát], § 134–135, týkající se úmrtí, ke kterým došlo v souvislosti s extrateritoriální vojenskou operací mimo území smluvní strany Úmluvy). Pokud v dotyčném smluvním státě neprobíhá vyšetřování nebo řízení, může „zvláštní situace“ v daném případě vytvořit „jurisdikční spojení“ ve vztahu k procesní povinnosti podle článku 2 vyšetřovat úmrtí, ke kterému došlo v jiné jurisdikci nebo které nutně nespadalo do jurisdikce dotyčného státu (Güzelyurtlu a ostatní proti Kypru a Turecku [velký senát], § 190 a 192–196, kde podezřelí z vraždy uprchli do části kyperského území, které bylo pod skutečnou kontrolou Turecka, a tím bránili Kypru ve vlastním vyšetřování trestných činů týkajících se těchto podezřelých; Gruzie proti Rusku (II) [velký senát] (odůvodněnost), § 331–332, pokud jde o údajné válečné zločiny spáchané během aktivní fáze nepřátelských akcí, které byla Ruská federace povinna vyšetřovat podle mezinárodního humanitárního práva a vnitrostátního práva; Hanan proti Německu [velký senát], § 136–142, kde Německu zůstala výlučná jurisdikce nad německými vojáky s ohledem na závažné zločiny, které bylo Německo povinno vyšetřovat podle mezinárodního a domácího práva). Soud použil přístup „zvláštní situace“ a našel „jurisdikční spojení“ také ve vztahu k procesní povinnosti pokračovat ve výkonu trestu odnětí svobody zahájeného v jiném smluvním státě (Makučjan a Minasjan [Makuchyan a Minasyan] proti Ázerbájdžánu a Maďarsku, § 49–51, týkající se vraždy spáchané v Maďarsku ázerbájdžánským důstojníkem odsouzeným a později převezeným do jeho domovské země).

224. Soud rovněž stanovil zásady upravující extrateritoriální odpovědnost za zatčení a zadržování ve třetím státě v rámci postupu vydávání zahájeného žalovaným státem (Stephens proti Maltě (č. 1), § 52; Vasiliciuc proti Moldavsku, § 22–25).

225. Mezi další uznávané případy extrateritoriálního výkonu jurisdikce státem patří případy zahrnující činnosti jeho diplomatických nebo konzulárních zástupců v zahraničí (M. proti Dánsku, rozhodnutí Komise; naproti tomu viz M. N. a ostatní proti Belgii (rozh.) [velký senát], § 106 a 117–119) a případy zahrnující činnosti na palubě letadel a lodí registrovaných v dotyčném státě nebo plujících pod vlajkou dotyčného státu (Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii [velký senát], § 70–75 a 79–81; Medveděv [Medvedyev] a další proti Francii [velký senát], § 65; Bakanova proti Litvě, § 63). Z účasti soudců smluvního státu vyslaných k soudům jiného státu však nevyplývá žádné jurisdikční spojení (Brandão Freitas Lobato proti Portugalsku (rozh.), § 94–98).

226.  Slučitelnost ratione personae s Úmluvou navíc vyžaduje, aby údajné porušení bylo přičitatelné smluvnímu státu (Gentilhomme, Schaff-Benhadji a Zerouki proti Francii, § 20; M. A. a ostatní proti Litvě, § 70). Nedávné případy však zvažovaly otázky přičitatelnosti a odpovědnosti, aniž by výslovně odkazovaly na slučitelnost ratione personae (Assanidze proti Gruzii [velký senát], § 144 a násl.; Hussein proti Albánii a dalších 20 smluvních států (rozh.); Isaak a ostatní proti Turecku (rozh.); Stephens proti Maltě (č. 1), § 45; Jaloud proti Nizozemsku [velký senát], § 154–155). Ve věci Georgia proti Rusku (II) [velký senát] (odůvodněnost), § 162, Soud poznamenal, že otázka, zda skutečnosti, na které se stížnost vztahuje, spadají do jurisdikce žalovaného státu a zda je lze přičíst tomuto státu a vyžadovat jeho odpovědnost, jsou samostatné záležitosti, přičemž přičitatelnost a odpovědnost státu je třeba určit na základě přezkumu odůvodněnosti.

227. Odpovědnost smluvních států za jednání soukromých osob, tradičně posuzovaná v rámci slučitelnosti ratione personae, může též záviset na obsahu jednotlivých práv zaručených Úmluvou a na rozsahu pozitivních povinností, které jsou s těmito právy spojeny (viz např. Söderman proti Švédsku [velký senát], § 78; Aksu proti Turecku [velký senát], § 59; Siliadin proti Francii, § 77–81; Beganović proti Chorvatsku, § 69–71). Odpovědnost státu podle Úmluvy může vzniknout tím, že státní orgány schválí nebo mlčky uznají jednání soukromých osob, které porušuje Úmluvou zaručená práva jiných osob v rámci jeho jurisdikce (Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 318; naproti tomu viz Makučjan a Minasjan [Makuchyan a Minasyan] proti Ázerbájdžánu a Maďarsku, § 111–120, týkající se zločinů spáchaných v zahraničí úředníkem v soukromém postavení, bez jasného a jednoznačného „uznání“ a „přijetí“ státem), nebo dokonce v případě, že jsou tato jednání prováděna zahraničními úředníky na území státu (El-Masri proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii [velký senát], § 206; Al Nashiri proti Polsku, § 452; Nasr a Ghali proti Itálii, § 241; Al Nashiri proti Rumunsku, § 594 a 600–602).

228. Odpovědnost států za soudní rozhodnutí týkající se sporů mezi soukromými osobami lze vyžadovat na základě existence zásahu do práva Úmluvy (Židov [Zhidov] proti Rusku, § 71 a 95, týkající se soudních příkazů k demolici nezákonně postavených budov na základě žádostí soukromých společností provozujících plynovody a ropovody, kde Soud dospěl k závěru, že tyto příkazy představují zásah orgánů do práva stěžovatelů na pokojné užívání jejich majetku, a odmítl proto předběžnou námitku vlády vůči neslučitelnosti ratione personae).

229.  Úmluva nemůže být vykládána způsobem, který zkoumání Soudu podrobí jednání a opomenutí smluvních stran, jež vycházejí z rezolucí Rady bezpečnosti OSN a došlo k nim před zahájením nebo v průběhu misí OSN pro zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti. Šlo by tak o zásah do plnění klíčového poslání OSN (Behrami proti Francii a Saramati proti Francii, Německu a Norsku (rozh.) [velký senát], § 146–152; naproti tomu viz Al-Jedda proti Spojenému království [velký senát], § 74–85, týkající se činů národních jednotek v rámci mnohonárodních sil, nad nimiž Rada bezpečnosti OSN neměla žádnou pravomoc a kontrolu a které lze přičíst smluvnímu státu). Soud však zaujímá odlišný přístup, pokud jde o vnitrostátní akty provádějící rezoluce Rady bezpečnosti OSN, které nelze přímo přičítat OSN, a mohou proto vyžadovat odpovědnost státu (Nada proti Švýcarsku [velký senát], § 120–122; Al-Dulimi a společnost Montana Management Inc. proti Švýcarsku [velký senát], § 93–96).

230.  V důsledku toho Soud ve vztahu k rozhodnutím mezinárodních soudů rozhodl, že není příslušný ratione personae řešit stížnosti týkající se vlastního řízení před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, jenž byl zřízen rezolucí Rady bezpečnosti OSN (Galić proti Nizozemsku (rozh.); Blagojević proti Nizozemsku (rozh.)). Pro příklad propuštění veřejných úředníků rozhodnutím Vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu, jehož pravomoci vyplývají z rezolucí Rady bezpečnosti OSN, viz Berić a ostatní proti Bosně a Hercegovině (rozh.), § 26 a násl.

231. Smluvnímu státu nelze přičíst údajné porušení Úmluvy, jde-li o rozhodnutí nebo opatření přijaté orgánem mezinárodní organizace, jejímž členem stát je, jestliže nebylo zjištěno, nebo dokonce ani tvrzeno, že ochrana základních práv obecně poskytovaná dotčenou mezinárodní organizací není „rovnocenná“ ochraně zajištěné Úmluvou, a pokud se dotyčný stát přímo nebo nepřímo nepodílel na napadaném jednání (Gasparini proti Itálii a Belgii (rozh.); Klausecker proti Německu (rozh.), § 97).

232. Soud tak není příslušný ratione personae řešit námitky namířené proti jednotlivým rozhodnutím vydaným příslušným orgánem mezinárodní organizace v rámci pracovněprávního sporu, který spadá do vnitřního právního řádu této organizace nadané právní subjektivitou oddělenou od subjektivity jejích členských států, jestliže tyto státy přímo ani nepřímo do sporu nezasáhly a žádné jejich jednání nebo opomenutí nezaložilo jejich odpovědnost podle Úmluvy ( Boivin proti 34 členským státům Rady Evropy (rozh.) – individuální pracovní spor s organizací Eurocontrol; Lopez Cifuentes proti Španělsku (rozh.) – kárné řízení v rámci Mezinárodní rady pro olivy, § 28–29; Beygo proti 46 členským státům Rady Evropy (rozh.) – kárné řízení v rámci Rady Evropy). Jako příklad údajného porušování Úmluvy, které vyplývalo z propuštění úředníka Evropské komise a řízení před soudy EU, viz Connolly proti 15 členským státům Evropské unie (rozh.); Andreasen proti Spojenému království a 26 dalším členským státům Evropské unie (rozh.), § 71–72.

Je užitečné porovnat tato zjištění s tím, jak Soud posoudil tvrzení o strukturálních nedostatcích ve vnitřním mechanismu mezinárodní organizace, na kterou dotčené státy převedly část svých svrchovaných pravomocí, v případě, kde bylo namítáno, že ochrana základních práv v této organizaci nebyla „rovnocenná“ ochraně zajištěné Úmluvou (Gasparini proti Itálii a Belgii (rozh.); Klausecker proti Německu (rozh.), § 98–107).

233.  Soud uplatňuje odlišný přístup ve věcech týkajících se přímých či nepřímých zásahů do předmětného sporu ze strany žalovaného státu, jehož mezinárodní odpovědnost tudíž vzniká: viz Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi proti Irsku [velký senát], § 153; Michaud proti Francii, § 102–104; Nada proti Švýcarsku [velký senát], § 120–122; Al-Dulimi a společnost Montana Management Inc. proti Švýcarsku [velký senát], § 93–96; naproti tomu viz Behrami proti Francii a Saramati proti Francii, Německu a Norsku (rozh.) [velký senát], § 151. Viz také následující příklady:

• rozhodnutí o zamítnutí registrace stěžovatele jako voliče na základě smlouvy vypracované v rámci Evropské unie (Matthews proti Spojenému království [velký senát]);
• uplatnění francouzského zákona, který provádí směrnici EU, vůči stěžovateli (Cantoni proti Francii);
• odepření přístupu k německým soudům z důvodu jurisdikčních imunit udělených mezinárodním organizacím (Beer a Regan proti Německu [velký senát]; Waite a Kennedy proti Německu [velký senát]; Klausecker proti Německu (rozh.), § 45);
• zajištění majetku na území žalovaného státu jeho orgány na rozkaz ministra v souladu s právními závazky státu vyplývajícími z práva EU (Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi proti Irsku [velký senát] – nařízení EU, které bylo vydáno na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN – viz § 153–154);
• návrh vnitrostátního soudu Soudnímu dvůr Evropské  unie (Cooperatieve Producentenorganisatie van de Nederlandse Kokkelvisserij U.A. proti Nizozemsku (rozh.));
• rozhodnutí švýcarských orgánů vrátit uchazeče o azyl do Itálie podle nařízení Dublin II, kterým se stanoví kritéria a mechanismy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané v jednom z členských států státním příslušníkem třetí země, použitelné na Švýcarsko na základě dohody o přidružení s EU (Tarakhel proti Švýcarsku [velký senát], § 88–91).

234.  Co se týče Evropské unie, stížnosti vůči jejím jednotlivým členským státům ohledně použití evropského práva z jejich strany nemusí být nutně nepřijatelné z tohoto důvodu (Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi proti Irsku [velký senát], § 137; Matthews proti Spojenému království [velký senát], § 26–35).

235. Stížnosti podané přímo proti orgánům Evropského společenství, jež není smluvní stranou Úmluvy, mohou být na základě starší judikatury považovány za nepřijatelné ratione personae (Confédération française démocratique du travail proti Evropskému společenství, rozhodnutí Komise; Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi proti Irsku [velký senát], § 152 a odkazy tam uvedené; Cooperatieve Producentenorganisatie van de Nederlandse Kokkelvisserij U.A. proti Nizozemsku (rozh.)).

Tento postoj byl rovněž přijat ohledně Evropského patentového úřadu (Lenzing AG proti Německu, rozhodnutí Komise) a dalším mezinárodním organizacím, jako je OSN (Stephens proti Kypru, Turecku a OSN (rozh.)).

236. Pokud jde o otázku, zda odpovědnost Státu může být dovozována z jeho ústavy, která je přílohou k mezinárodní smlouvě, viz Sejdić a Finci proti Bosně a Hercegovině [velký senát], § 30.

237.  Slučitelnost ratione loci vyžaduje, aby k údajnému porušení Úmluvy došlo v jurisdikci žalovaného státu nebo na území, které je pod jeho účinnou kontrolou (Kypr proti Turecku [velký senát], § 75–81; Drozd a Janousek proti Francii a Španělsku, § 84–90).

238. Pokud se stížnost zakládá na událostech, které se odehrávaly mimo území smluvního státu, a neexistuje žádná souvislost mezi těmito událostmi a jakýmkoli orgánem v jurisdikci smluvního státu, bude stížnost odmítnuta jako neslučitelná ratione loci s Úmluvou.

239. V případě, že se stížnost týká jednání, které se odehrálo mimo území smluvního státu, může vláda vznést předběžnou námitku, že stížnost je neslučitelná ratione loci s ustanoveními Úmluvy (Loizidou proti Turecku (předběžné námitky), § 55; Rancev [Rantsev] proti Kypru a Rusku, § 203; Mozer proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 79 a 111; Güzelyurtlu a ostatní proti Kypru a Turecku, § 170–174; Hanan proti Německu [velký senát], § 104–113). Taková námitka bude přezkoumána podle článku 1 Úmluvy[1] (k rozsahu pojmu „jurisdikce“ podle tohoto článku viz například N .D. a N. T. proti Španělsku [velký senát], § 102–103; Banković a ostatní proti Belgii a dalším státům (rozh.) [velký senát], § 75; Güzelyurtlu a ostatní proti Kypru a Turecku, § 178–197; Hanan proti Německu [velký senát], § 132–142; viz také bod II.A.2 výše). I když vláda nevznese námitku, Soud může věc přezkoumat z vlastního podnětu (Vasiliciuc proti Moldavsku, § 22; Stephens proti Maltě (č. 1), § 45).

240. Někdy žalovaná vláda vznáší námitku, že stížnost je nepřijatelná pro neslučitelnost ratione loci s ustanoveními Úmluvy z toho důvodu, že v průběhu řízení měl stěžovatel trvalé bydliště v jiném smluvním státě, ale zahájil řízení na území žalovaného státu, protože jeho právní předpisy byly příznivější. Takové stížnosti bude Soud rovněž zkoumat z hlediska článku 1 (Haas proti Švýcarsku (rozh.)).

241.   Je však zřejmé, že stát bude odpovědný za jednání svých diplomatických a konzulárních zástupců v zahraničí a že žádná otázka neslučitelnosti ratione loci nemůže vzniknout ve vztahu k diplomatickým misím (X. proti Německu, rozhodnutí Komise ze dne 25. září 1965; Al-Skeini proti Spojenému království [velký senát], § 134; M. proti Dánsku, rozhodnutí Komise, § 1 a odkazy tam uvedené; naproti tomu viz M. N. a ostatní proti Belgii (rozh.) [velký senát], § 106 a 117–119) nebo k jednání na palubách letadel a lodí zapsaných nebo létajících či plujících pod vlajkou toho státu (Banković a ostatní proti Belgii a dalším státům (rozh.) [velký senát], § 73; Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii [velký senát], § 77 a 81; Bakanova proti Litvě, § 63).

242.  Konečně zjištění nedostatku příslušnosti ratione loci nebrání Soudu zkoumat, zda stěžovatelé spadají pod jurisdikci jednoho nebo více smluvních států pro účely článku 1 Úmluvy (Drozd a Janousek proti Francii a Španělsku, § 90).

Proto by námitky, že stěžovatelé nejsou v jurisdikci žalovaného státu, zpravidla měly být vzneseny jako námitky neslučitelnosti stížnosti s Úmluvou ratione personae (viz vyjádření žalovaných vlád ve věci Banković a ostatní proti Belgii a dalším státům (rozh.) [velký senát], § 35; Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 300; Weber a Saravia proti Německu (rozh.)).

243. Neučiní-li smluvní stát stran stížností, které se týkají závislých území, prohlášení podle článku 56 o rozšíření používání Úmluvy na tato území, bude stížnost neslučitelná ratione loci (Gillow proti Spojenému království, § 60–62; Bui Van Thanh a ostatní proti Spojenému království, rozhodnutí Komise; Yonghong proti Portugalsku (rozh.); Chagos Islanders proti Spojenému království (rozh.), § 60–76). Totéž platí i pro protokoly k Úmluvě (Quark Fishing Limited proti Spojenému království (rozh.)).

V případě, že smluvní stát učinil takové prohlášení podle článku 56, otázka neslučitelnosti nevznikne (Tyrer proti Spojenému království, § 23).

244.  Pokud se závislé území osamostatní, prohlášení automaticky zaniká. Následné stížnosti proti mateřskému státu budou prohlášeny za neslučitelné ratione personae (Církev X [Church of X] proti Spojenému království, rozhodnutí Komise).

245. Když se závislé území stane součástí vlastního území smluvního státu, Úmluva se automaticky vztahuje na toto bývalé závislé území (Hingitaq 53 a ostatní proti Dánsku (rozh.)).

246.  V souladu s obecnými zásadami mezinárodního práva (zásada zákazu zpětné působnosti smluv) Úmluva nezavazuje smluvní stranu ve vztahu k jakémukoliv jednání nebo skutečnosti, ke kterým došlo, nebo k situaci, která skončila, před datem nabytí platnosti Úmluvy vůči této smluvní straně (Blečić proti Chorvatsku [velký senát], § 70; Šilih proti Slovinsku [velký senát], § 140; Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 130).

247. Příslušnost ratione temporis se vztahuje pouze na období po ratifikaci Úmluvy nebo protokolů ze strany žalovaného státu. Úmluva ovšem neukládá smluvním státům zvláštní povinnost, aby poskytly odškodnění za křivdy nebo škody způsobené před tímto datem (Kopecký proti Slovensku [velký senát], § 38).

248. Ode dne ratifikace musí být všechna tvrzená jednání a opomenutí státu v souladu s Úmluvou nebo jejími protokoly a následné skutečnosti spadají do příslušnosti Soudu ratione temporis, i když jsou pouhým pokračováním již existujícího stavu (Almeida Garrett, Mascarenhas Falcão a ostatní proti Portugalsku, § 43). Soud však může přihlédnout ke skutečnostem, ke kterým došlo přede dnem ratifikace v té míře, v jaké je lze považovat za skutečnosti, které založily stav trvající po tomto dni nebo mohou být relevantní pro pochopení skutečností, k nimž došlo po tomto dni (Hutten-Czapska proti Polsku [velký senát], § 147–153; Kurić a ostatní proti Slovinsku [velký senát], § 240–241).

249.Soud musí zkoumat svoji příslušnost ratione temporis z úřední povinnosti a v každé fázi řízení, protože se jedná o záležitost, která se týká pravomoci Soudu spíše než otázky přijatelnosti v úzkém slova smyslu (Blečić proti Chorvatsku [velký senát], § 67; Petrović proti Srbsku, § 66; Hoti proti Chorvatsku, § 84 – srov. taAgrotexim a ostatní proti Řecku, § 58).

a. Rozhodný den ve vztahu k ratifikaci Úmluvy nebo přijetí pravomoci orgánů Úmluvy

250.  Rozhodným dnem pro účely stanovení časové příslušnosti Soudu je v zásadě den vstupu Úmluvy a protokolů v platnost vůči dotčené straně (viz např. Šilih proti Slovinsku [velký senát], § 164).

251.  Úmluva z roku 1950 však vázala pravomoc Komise přezkoumávat individuální stížnosti (článek 25) a pravomoc Soudu (článek 46) na prohlášení učiněná za tímto účelem smluvními státy. Tato prohlášení mohla obsahovat omezení, zejména časová. U zemí, které taková prohlášení učinily po ratifikaci Úmluvy, Komise a Soud přijaly časová omezení své pravomoci na skutečnosti, ke kterým došlo v tomto časovém období od vstupu Úmluvy v platnost do takového prohlášení (X. proti Itálii, rozhodnutí Komise; Stamoulakatos proti Řecku (č. 1), § 32; viz také Chong a ostatní proti Spojenému království (rozh.), § 84–90, kde Soud objasnil, že „rozhodným dnem“ bylo datum, kdy Spojené království uznalo právo na individuální stížnost – 1966 –, a nikoli datum, kdy Úmluva vstoupila pro tento stát v platnost – 1953).