Římský statut Mezinárodního trestního soudu

Změna: 16/2016 Sb.m.s., 29/2018 Sb.m.s. 

Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 17. července 1998 byl v Římě přijat Římský statut Mezinárodního trestního soudu. 

Jménem České republiky byl Statut podepsán v New Yorku dne 13. dubna 1999. 

Se Statutem vyslovil souhlas Parlament České republiky a prezident republiky Statut ratifikoval. Ratifikační listina České republiky byla uložena u generálního tajemníka Organizace spojených národů, depozitáře Statutu, dne 21. července 2009. 

Při ratifikaci Statutu bylo učiněno následující prohlášení České republiky: 

„V souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Římského statutu Mezinárodního trestního soudu Česká republika prohlašuje, že žádosti o spolupráci mohou být předávány diplomatickou cestou, anebo zasílány:

1. jde-li o předání či dočasné předání osoby či o průvoz osoby, přímo Ministerstvu spravedlnosti České republiky; 

2. jde-li o jinou formu spolupráce, do doby zahájení hlavního líčení přímo Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky a po zahájení hlavního  líčení přímo Ministerstvu spravedlnosti České republiky. 

V souladu s čl. 87 odst. 2 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu Česká republika prohlašuje, že žádosti o spolupráci a přiložené písemnosti mají být vyhotoveny nebo přeloženy do českého jazyka. 

V souladu s čl. 103 odst. 1 písm. a) Římského statutu Mezinárodního trestního soudu Česká republika prohlašuje, že je ochotna přijímat odsouzené, kteří jsou občany České republiky, anebo mají na území České republiky trvalý pobyt.“. 

Statut vstoupil v platnost na základě svého článku 126 odst. 1 dne 1. července 2002. Pro Českou republiku vstupuje v platnost podle odstavce 2 téhož článku dne 1. října 2009. 

Anglické znění Statutu a jeho překlad do českého jazyka se vyhlašují současně.

Preambule

Smluvní strany tohoto Statutu: 

uvědomujíce si, že všechny národy k sobě vážou společná pouta, jejich kultury spolu tvoří společné dědictví, a obávajíce se, že tato křehká mozaika by mohla být kdykoli rozbita, 

pamětlivy, že v průběhu tohoto století miliony dětí, žen a mužů padly za oběť nepředstavitelným zvěrstvům, která hluboce otřásla svědomím lidstva, 

uznávajíce, že tyto závažné zločiny ohrožují mír, bezpečnost a blaho světa, 

potvrzujíce, že nejzávažnější zločiny, kterými je dotčeno mezinárodní společenství jako celek, nesmí zůstat nepotrestány a že je nutné zajistit jejich účinné stíhání přijetím opatření na národní úrovni a posílením mezinárodní spolupráce, 

rozhodnuty skoncovat s beztrestností pachatelů těchto zločinů, a tak přispět k prevenci takových zločinů, 

připomínajíce, že povinností každého státu je vykonávat svou trestní jurisdikci nad osobami odpovědnými za mezinárodní zločiny, 

potvrzujíce cíle a zásady Charty Organizace spojených národů, a zejména zásadu, že všechny státy se vystříhají hrozby silou nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů, 

zdůrazňujíce v této souvislosti, že žádné z ustanovení Statutu nebude vykládáno tak, jako by kterákoli smluvní strana byla oprávněna zasahovat v ozbrojeném konfliktu nebo do vnitřních záležitostí kteréhokoli státu, 

rozhodnuty za tímto účelem a v zájmu současných i budoucích generací ustavit nezávislý stálý Mezinárodní trestní soud s vazbou na systém Organizace spojených národů a s jurisdikcí nad nejzávažnějšími zločiny, kterými je dotčeno mezinárodní společenství jako celek, 

zdůrazňujíce, že Mezinárodní trestní soud ustavený podle tohoto Statutu bude komplementární vůči národním trestním jurisdikcím, 

odhodlány zajistit trvalou úctu k mezinárodní spravedlnosti a k jejímu výkonu,

se dohodly takto:

Tímto se ustavuje Mezinárodní trestní soud ("Soud"). Soud je stálou institucí a je oprávněn vykonávat jurisdikci nad osobami pro nejzávažnější zločiny, kterými je dotčeno mezinárodní společenství jako celek a které jsou uvedeny v tomto Statutu, a má komplementární úlohu vůči národním trestním jurisdikcím . Jurisdikce a fungování Soudu se řídí ustanoveními tohoto Statutu. 

Vztah Soudu k Organizaci spojených národů bude určen dohodou, kterou schválí Shromáždění smluvních stran tohoto Statutu a poté uzavře předseda Soudu jménem Soudu. 

1. Sídlo Soudu se zřizuje v Haagu v Nizozemí ("hostitelský stát"). 

2. Soud sjedná s hostitelským státem dohodu o svém sídle , kterou schválí Shromáždění smluvních stran a poté uzavře předseda Soudu jménem Soudu. 

1. Soud má mezinárodněprávní subjektivitu. Má rovněž takovou právní způsobilost, která může být potřebná k výkonu svých funkcí a plnění svých cílů. 

2. Soud může vykonávat své funkce a pravomoci stanovené tímto Statutem na území kterékoli smluvní strany a, na základě zvláštní dohody, na území kteréhokoli jiného státu. 

3. Soud může zasedat jinde, kdykoli to považuje za žádoucí, jak stanoví tento Statut. 

1. Jurisdikce Soudu je omezena na nejzávažnější zločiny, kterými je dotčeno mezinárodní společenství jako celek . Soud má jurisdikci podle tohoto Statutu ve vztahu k následujícím zločinům: 

a) zločinu genocidy; 

b) zločinům proti lidskosti; 

c) válečným zločinům; 

d) zločinu agrese. 

Pro účely tohoto Statutu se "genocidou" rozumí kterýkoli z níže uvedených činů spáchaný v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou: 

a) usmrcení příslušníků takové skupiny; 

b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny; 

c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení; 

d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí; 

e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné. 

1. Pro účely tohoto Statutu se "zločinem proti lidskosti" rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaný v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu při vědomí existence takového útoku: 

a) vražda; 

b) vyhlazování; 

c) zotročování; 

d) deportace nebo násilný přesun obyvatelstva; 

e) věznění nebo jiné závažné formy zbavení osobní svobody v rozporu se základními pravidly mezinárodního práva; 

f) mučení; 

g) znásilnění, sexuální otroctví, nucená prostituce, nucené těhotenství, nucená sterilizace nebo jiné formy sexuálního násilí srovnatelné závažnosti; 

h) persekuce jakékoli identifikovatelné skupiny nebo kolektivu z důvodů politických, rasových, národnostních, etnických, kulturních či náboženských nebo z důvodu pohlaví, jak je definováno v odstavci 3, či z jiných důvodů, jež jsou podle mezinárodního práva všeobecně považovány za nepřípustné, v souvislosti s činy uvedenými v tomto odstavci nebo s jakýmkoli zločinem spadajícím do jurisdikce Soudu; 

i) nedobrovolné mizení osob; 

j) zločin apartheidu; 

k) jiné nelidské činy podobné povahy spočívající v úmyslném způsobení velkých útrap nebo těžké újmy na zdraví či poruchy duševního nebo tělesného zdraví. 

2. Pro účely odstavce 1: 

a) "útokem zaměřeným proti civilnímu obyvatelstvu" se rozumí jednání spočívající v opakovaném páchání činů uvedených v odstavci 1 proti civilnímu obyvatelstvu v souladu s politickou linií státu nebo organizace směřující k provedení takového útoku nebo s úmyslem napomáhat uplatňování takové politické linie; 

b) "vyhlazováním" se rozumí úmyslné uvedení do životních podmínek, které mají přivodit zničení části obyvatelstva, mimo jiné znemožnění přístupu k potravinám a lékům; 

c) "zotročováním" se rozumí výkon některých nebo veškerých pravomocí vyplývajících z vlastnického práva k osobě, včetně výkonu takové pravomoci v souvislosti s obchodováním lidmi, zejména ženami a dětmi; 

d) "deportací nebo násilným přesunem obyvatelstva" se rozumí násilné vysídlení dotčených osob prostřednictvím vyhoštění či jiných donucovacích prostředků z jejich zákonného místa pobytu, za neexistence důvodů povolených mezinárodním právem; 

e) "mučením" se rozumí úmyslné způsobení citelné bolesti nebo tělesného či duševního utrpení osobě, kterou obviněný drží ve vazbě nebo má jiným způsobem ve své moci; pojem "mučení" nicméně nezahrnuje bolest či utrpení vzniklé v důsledku zákonem stanovených trestů, vyplývající z povahy těchto trestů nebo tyto tresty provázející. 

f) "nuceným těhotenstvím" se rozumí nezákonné zbavení osobní svobody ženy, která byla bez svého souhlasu oplodněna s cílem ovlivnit etnické složení obyvatelstva nebo jinak závažně porušit mezinárodní právo. Tuto definici nelze v žádném případě vykládat tak, že by měla vliv na vnitrostátní právní předpisy týkající se těhotenství; 

g) "persekucí" se rozumí úmyslné a závažné zbavení základních práv v rozporu s mezinárodním právem z důvodu identity skupiny nebo kolektivu; 

h) "zločinem apartheidu" se rozumí nelidské činy podobné povahy jako činy uvedené v odstavci 1, páchané v rámci institucionalizovaného režimu systematického útlaku a nadvlády jedné rasové skupiny nad jinou rasovou skupinou nebo skupinami a páchané s úmyslem zachovat tento režim; 

i) "nedobrovolným mizením osob" se rozumí zatýkání, zadržování nebo únosy osob prováděné státem nebo politickou organizací či prováděné z pověření, s podporou či tichým souhlasem státu nebo politické organizace následované odmítnutím potvrdit, že došlo ke zbavení osobní svobody, či odmítnutí podat informace o osudu nebo místě pobytu těchto osob, s úmyslem dlouhodobě držet tyto osoby mimo dosah zaručené právní ochrany. 

3. Pro účely tohoto Statutu se rozumí, že termín "pohlaví" označuje obě pohlaví, mužské i ženské, ve společenském kontextu. Termín "pohlaví" nemá jiné významy než je uvedeno výše. 

1. Soud má jurisdikci nad válečnými zločiny, zejména jsou-li páchány v rámci plánu či politické linie nebo v rámci rozsáhlého páchání trestné činnosti tohoto typu. 

2. Pro účely tohoto Statutu se "válečnými zločiny" rozumí: 

a) Závažná porušení Ženevských úmluv z 12. srpna 1949, zejména níže uvedené činy zaměřené proti osobám nebo majetku požívajícím ochrany podle ustanovení příslušné Ženevské úmluvy: 

(i) úmyslné zabití; 

(ii) mučení nebo nelidské zacházení, včetně biologických pokusů; 

(iii) úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné tělesné újmy či poruchy zdraví; 

(iv) rozsáhlé ničení a přivlastňování majetku, které není ospravedlněno vojenskou nutností a které je prováděno protiprávním a svévolným způsobem; 

(v) nucení válečných zajatců nebo jiných chráněných osob ke službě ve vojsku nepřátelské mocnosti; 

(vi) svévolné zbavení válečného zajatce nebo jiné chráněné osoby práva na spravedlivé a řádné řízení; 

(vii) protiprávní deportace či přesun nebo protiprávní zbavení osobní svobody; 

(viii) braní rukojmích. 

b) Jiné případy závažného porušení zákonů a obyčejů platných v mezinárodních ozbrojených konfliktech v existujícím rámci mezinárodního práva, zejména následující činy: 

(i) úmyslné vedení útoků proti civilnímu obyvatelstvu jako takovému nebo proti jednotlivým civilním osobám, které se přímo neúčastní nepřátelských akcí; 

(ii) úmyslné vedení útoků proti civilním objektům, tedy objektům, které nejsou vojenskými cíli; 

(iii) úmyslné vedení útoků proti personálu, zařízením, materiálu, jednotkám či vozidlům účastnícím se humanitární pomoci nebo mírové operace v souladu s Chartou Organizace spojených národů, pokud mají nárok na ochranu poskytovanou civilním osobám či civilním objektům podle mezinárodního práva ozbrojených konfliktů; 

(iv) úmyslné zahájení útoku s vědomím, že v souvislosti s takovým útokem dojde ke ztrátám na životech nebo zranění civilních osob či poškození civilních objektů nebo k rozsáhlým a závažným škodám na přírodním prostředí, které budou zjevně nepřiměřené v poměru k očekávané konkrétní a přímé celkové vojenské výhodě; 

(v) útok nebo bombardování měst, vesnic, obydlí nebo budov, které nejsou bráněny a nejsou vojenskými cíli, jakýmikoli prostředky; 

(vi) zabití nebo zranění kombatanta, který již složil zbraň či nemá k dispozici další prostředky obrany a vzdal se bezpodmínečně; 

(vii) zneužití vlajky příměří, vlajky nebo vojenských insignií a stejnokroje nepřítele nebo Organizace spojených národů, jakož i rozlišovacích znaků Ženevských úmluv, vedoucí k úmrtí či vážnému zranění osob; 

(viii) okupační silou provedené přímé nebo nepřímé přesídlení částí jejího vlastního civilního obyvatelstva na okupované území nebo částečná či úplná deportace či přesídlení obyvatelstva okupovaného území uvnitř nebo vně tohoto území; 

(ix) úmyslné vedení útoků proti budovám určeným k náboženským, školským, uměleckým, vědeckým nebo charitativním účelům, historickým památkám, nemocnicím či místům, kde jsou shromažďováni nemocní a ranění, pokud se nejedná o vojenské cíle; 

(x) vystavení osob nacházejících se v moci znepřátelené strany fyzickému mrzačení nebo lékařským či vědeckým pokusům jakéhokoli druhu, které nejsou odůvodněny lékařskou, zubní či nemocniční péčí ani nejsou prováděny v zájmu dotčené osoby a které způsobí smrt nebo vážné ohrožení života této osoby nebo osob; 

(xi) proradné zabití nebo zranění osob náležejících ke znepřátelenému státu nebo armádě; 

(xii) prohlášení, že nikdo nebude ušetřen; 

(xiii) zničení nebo zmocnění se nepřátelského majetku, pokud takové zničení nebo zmocnění se majetku není nezbytně vyžadováno válečnou nutností; 

(xiv) prohlášení práv a úkonů občanů znepřátelené strany za zrušené, pozastavené nebo před soudem nepřijatelné; 

(xv) nucení občanů znepřátelené strany k účasti na vojenských operacích zaměřených proti své vlastní zemi, i v případě, že tito občané byli před začátkem války ve službě válčící strany; 

(xvi) plenění města nebo místa, i v případě, že bylo dobyto útokem; 

(xvii) používání jedu nebo otravných zbraní; 

(xviii) používání dusivých, jedovatých a jiných plynů a všech obdobných tekutin, materiálů nebo prostředků; 

(xix) používání střel, které se v lidském těle snadno rozpínají či zplošťují, například střel s tvrdým pláštěm, který zcela nezakrývá jádro neboje perforován zářezy; 

(xx) používání zbraní, projektilů a materiálu a způsobů vedení boje, které svou povahou způsobují nadměrné zranění či zbytečné utrpení nebo které mají inherentně nerozlišující účinky v rozporu s mezinárodním právem ozbrojených konfliktů, pokud jsou tyto zbraně, projektily a materiály a způsoby vedení boje předmětem úplného zákazu a byly zařazeny do přílohy tohoto Statutu změnou v souladu s příslušnými ustanoveními čl. 121 a 123; 

(xxi) těžké urážky lidské důstojnosti, zejména pokořující a ponižující zacházení; 

(xxii) znásilnění, sexuální otroctví, nucená prostituce, nucené těhotenství podle článku 7, odstavce 2 (f), nucená sterilizace či jiné formy sexuálního násilí, které jsou rovněž závažným porušením Ženevských úmluv; 

(xxiii) využití přítomnosti civilní osoby či jiné chráněné osoby k zajištění vynětí určitých míst, oblastí nebo vojenských jednotek z vojenských operací; 

(xxiv) úmyslné vedení útoků proti budovám, materiálu, zdravotnickým jednotkám a transportům a proti personálu označenému rozlišovacími znaky Ženevských úmluv v souladu s mezinárodním právem; 

(xxv) úmyslné využívání hladovění civilních osob jako způsobu vedení boje spočívající v tom, že těmto osobám jsou odnímány prostředky nutné k přežití, včetně svévolného znemožňování dodávek humanitární pomoci podle Ženevských úmluv; 

(xxvi) odvody či nábor dětí mladších patnácti let do ozbrojených sil státu nebo jejich využívání k aktivní účasti v nepřátelských akcích. 

c) V případě ozbrojeného konfliktu jiné než mezinárodní povahy, vážná porušení čl. 3 společného čtyřem Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949, a zejména níže uvedené činy páchané proti osobám, které se aktivně neúčastní nepřátelských akcí, včetně příslušníků ozbrojených sil, kteří složili zbraně a těch kteří jsou neschopni boje z důvodu nemoci, zranění, zajetí nebo z jakéhokoli jiného důvodu: 

(i) násilné činy proti životu a osobě, zejména vražda všeho druhu, mrzačení, kruté zacházení a mučení; 

(ii) těžké urážky lidské důstojnosti, zejména pokořující a ponižující zacházení; 

(iii) braní rukojmích; 

(iv) ukládání trestů a vykonávání poprav bez předchozího rozsudku vyneseného řádně ustaveným soudem poskytujícím veškeré záruky soudního řízení, které jsou obecně považovány za nezbytné. 

d) Odstavec 2 písm. c) se vztahuje na ozbrojené konflikty jiné než mezinárodní povahy, a tedy se nevztahuje na případy vnitřních nepokojů a napětí, například veřejné nepokoje, izolované a sporadické násilné činy nebo jiné činy podobné povahy. 

e) Ostatní závažná porušení zákonů a obyčejů platných v ozbrojených konfliktech jiné než mezinárodní povahy, v existujícím rámci mezinárodního práva, zejména následující činy: 

(i) úmyslné vedení útoků proti civilnímu obyvatelstvu jako takovému nebo proti jednotlivým civilním osobám, které se přímo neúčastní nepřátelských akcí; 

(ii) úmyslné vedení útoků proti budovám, materiálu, zdravotnickým jednotkám a transportům a personálu označenému rozlišovacími znaky Ženevských úmluv v souladu s mezinárodním právem; 

(iii) úmyslné vedení útoků proti personálu, zařízením, materiálu, jednotkám či vozidlům účastnícím se humanitární pomoci či mírové operace v souladu s Chartou Organizace spojených národů, pokud mají nárok na ochranu poskytovanou civilním osobám či civilním objektům podle mezinárodního práva ozbrojených konfliktů; 

(iv) úmyslné vedení útoků proti budovám určeným k náboženským, vzdělávacím, uměleckým, vědeckým nebo charitativním účelům, historickým památkám, nemocnicím či místům, kde jsou shromažďováni nemocní a ranění, pokud se nejedná o vojenské cíle; 

(v) plenění města nebo místa, i v případě, že bylo dobyto útokem; 

(vi) znásilnění, sexuální otroctví, nucená prostituce, nucené těhotenství podle čl. 7 odst. 2 písm. f), nucená sterilizace nebo jiné formy sexuálního násilí, které jsou rovněž závažným porušením čl. 3 společného čtyřem Ženevským úmluvám; 

(vii) odvody nebo nábor dětí mladších patnácti let do ozbrojených sil státu nebo jejich využívání k aktivní účasti ve nepřátelských akcích; 

(viii) nařízení vysídlení civilního obyvatelstva z důvodů souvisejících s konfliktem, pokud to není nutné z důvodu bezpečnosti dotčených civilních osob nebo z naléhavých vojenských důvodů; 

(ix) proradné zabití nebo zranění příslušníka nepřátelských ozbrojených sil; 

(x) prohlášení, že nikdo nebude ušetřen; 

(xi) vystavení osob nacházejících se v moci znepřátelené strany fyzickému mrzačení nebo lékařským či vědeckým pokusům jakéhokoli druhu, které nejsou odůvodněny lékařskou, zubní či nemocniční péčí ani nejsou prováděny v zájmu dotčené osoby a které způsobí smrt nebo vážné ohrožení života této osoby nebo osob; 

(xii) zničení či zabrání nepřátelského majetku, pokud takové zničení či zabrání majetku není nezbytně vyžadováno nutností konfliktu; 

(xiii) používání jedů nebo otravných zbraní; 

(xiv) používání dusivých, jedovatých nebo jiných plynů a všech obdobných tekutin, materiálů nebo prostředků; 

(xv) používání střel, které se v lidském těle snadno rozpínají či zplošťují, například střel s tvrdým pláštěm, který zcela nezakrývá jádro nebo je perforován zářezy. 

f) Odstavec 2 písm. e) se vztahuje na ozbrojené konflikty jiné než mezinárodní povahy, a tedy se nevztahuje na případy vnitřních nepokojů a napětí, například veřejné nepokoje, izolované a sporadické násilné činy nebo jiné činy podobné povahy. Na ozbrojené konflikty probíhající na území státu se vztahuje tehdy, když se jedná o déletrvající ozbrojený konflikt mezi státními orgány a organizovanými ozbrojenými skupinami nebo mezi takovými skupinami. 

3. Žádné z ustanovení odstavce 2 písm. c) a e) nemá vliv na odpovědnost vlády za udržení nebo znovunastolení práva a pořádku ve státu nebo obranu jednoty a územní celistvosti státu všemi legitimními prostředky. 

1. Pro účely tohoto Statutu „zločin agrese" znamená plánování, přípravu, zahájení nebo provedení útočného činu, který svou povahou, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty Organizace spojených národů, osobou v postavení, které jí umožňuje efektivně vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické nebo vojenské akce. 

2. Pro účely odstavce 1 „útočný čin" znamená použití ozbrojené síly státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou Organizace spojených národů. Kterýkoliv z následujících činů, bez ohledu na to, zda byla vyhlášena válka, bude v souladu s rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů 3314 (XXIX) ze dne 14. prosince 1974 považován za útočný čin: 

a) vpád nebo útok ozbrojených sil státu na území jiného státu nebo jakákoli vojenská okupace, byť i dočasná, jež je výsledkem takového vpádu nebo útoku, anebo jakékoliv připojení území jiného státu nebo jeho části, při němž bylo použito síly; 

b) bombardování ozbrojenými silami státu území jiného státu, nebo použití jakýchkoliv zbraní státem proti území jiného státu; 

c) blokáda přístavů nebo pobřeží státu ozbrojenými silami jiného státu; 

d) útok ozbrojených sil státu na pozemní, námořní nebo letecké síly anebo námořní a letecké flotily jiného státu; 

e) použití ozbrojených sil jednoho státu, které se nacházejí na území jiného státu se souhlasem přijímajícího státu, v rozporu s podmínkami stanovenými v tomto souhlasu, anebo prodloužení jejich přítomnosti na takovém území po ukončení platnosti tohoto souhlasu; 

f) jednání státu, který dovolil, aby jeho území, jež dal k dispozici jinému státu, bylo tímto jiným státem použito ke spáchání útočného činu proti třetímu státu; 

g) vyslání státem nebo jeho jménem ozbrojených band, skupin, příslušníků nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldnéřů, kteří používají ozbrojenou sílu proti jinému státu v tak závažné míře, že se to rovná činům vypočteným výše nebo podstatné účasti státu na nich. 

1. Znaky skutkové podstaty zločinů pomáhají Soudu při výkladu a provádění čl. 6, 7, 8 a 8 bis. Jsou přijímány dvoutřetinovou většinou hlasů členů Shromáždění smluvních stran. 

2. Změny Znaků skutkových podstat zločinů může navrhnout: 

a) kterákoli smluvní strana; 

b) soudci na základě rozhodnutí přijatého absolutní většinou hlasů; 

c) žalobce. 

Změny jsou přijímány dvoutřetinovou většinou hlasů členů Shromáždění smluvních stran. 

3. Znaky skutkových podstat zločinů a jejich změny musí být slučitelné s tímto Statutem.

Žádné z ustanovení této části Statutu nelze vykládat tak, že by omezovalo nebo jakkoli ovlivňovalo stávající nebo budoucí pravidla mezinárodního práva, která slouží jiným účelům než účelům tohoto Statutu. 

1. Soud má jurisdikci pouze nad zločiny spáchanými po vstupu tohoto Statutu v platnost.

2. Pokud se stát stane smluvní stranou tohoto Statutu po jeho vstupu v platnost, může Soud vykonávat jurisdikci pouze nad zločiny spáchanými po vstupu Statutu v platnost pro tento stát, pokud stát neučinil prohlášení podle čl. 12 odst. 3. 

1. Stát, jenž se stal smluvní stranou tohoto Statutu, tím přijímá jurisdikci Soudu nad zločiny uvedenými v čl. 5. 

2. V případě čl. 13 odst. písm. a) nebo c) může Soud vykonávat jurisdikci, pokud jeden nebo více z níže uvedených států jsou smluvními stranami tohoto Statutu nebo přijaly pravomoc Soudu podle odstavce 3: 

a) stát, na jehož území došlo k danému jednání nebo, pokud byl zločin spáchán na palubě lodi či letadla, stát registrace této lodi či letadla; 

b) stát, jehož občanem je obviněná osoba. 

3. Pokud je zapotřebí, aby stát, který není smluvní stranou tohoto Statutu, přijal jurisdikci podle odstavce 2, může tento stát prohlášením uloženým u tajemníka přijmout výkon jurisdikce Soudu nad předmětným zločinem. Stát přijímající jurisdikci neprodleně a bezvýhradně poskytne Soudu součinnost podle části 9. 

Soud může vykonávat jurisdikci nad zločinem uvedenému v odstavci 5 v souladu s ustanoveními Statutu, pokud: 

a) smluvní strana podala žalobci oznámení o situaci nasvědčující tomu, že byl spáchán takový zločin či zločiny v souladu s čl. 14; 

b) oznámení o situaci nasvědčující tomu, že byl spáchán takový zločin či zločiny podala žalobci Rada bezpečnosti v souladu s kapitolou VII Charty Organizace spojených národů; nebo c) žalobce zahájil vyšetřování takového zločinu v souladu s čl. 15. 

1. Smluvní strana může podat žalobci oznámení o situaci nasvědčující tomu, že byl spáchán zločin nebo zločiny spadající do jurisdikce Soudu a požádat žalobce o vyšetření situace s cílem zjistit, zda je důvod vznést proti určité osobě nebo osobám obvinění z takových zločinů. 

2. Oznámení by pokud možno mělo obsahovat vylíčení příslušných okolností a být doloženo dokumentací dostupnou státu, který oznámení o situaci podává.

1. Žalobce může zahájit vyšetřování z vlastní iniciativy na základě informací o zločinech spadajících do jurisdikce Soudu.

2. Žalobce přezkoumá závažnost obdržených informací. Za tímto účelem může podle vlastního uvážení vyžadovat doplňující informace od států, orgánů Organizace spojených národů, mezivládních nebo nevládních organizací nebo z jiných spolehlivých zdrojů a může přijímat písemné a ústní výpovědi v sídle Soudu. 

3. Pokud žalobce dojde k závěru, že je opodstatněný důvod pokračovat ve vyšetřování, předloží přípravnému senátu žádost o povolení vyšetřování, doloženou shromážděným důkazním materiálem. Oběti mohou poskytovat přípravnému senátu svá vyjádření v souladu s Jednacím a důkazním řádem. 

4. Pokud přípravný senát po přezkoumání žádosti a důkazního materiálu dojde k závěru, že je oprávněný důvod pokračovat ve vyšetřování a že věc zřejmě spadá do jurisdikce Soudu, povolí zahájení vyšetřování, přičemž tímto povolením nebudou dotčena následná rozhodnutí Soudu ohledně pravomoci a přípustnosti věci. 

5. Odmítne-li přípravný senát povolit vyšetřování, nebude tím nijak dotčena následná žádost žalobce vycházející z nově zjištěných skutečností nebo důkazů týkajících se téže situace. 

6. Pokud na základě předběžného zkoumání podle odstavců 1 a 2 dojde žalobce k závěru, že poskytnuté informace nezakládají opodstatněný důvod k vyšetřování, sdělí to osobám, které informace poskytly. To však žalobci nebrání posuzovat další poskytnuté informace týkající se téže situace ve světle nově zjištěných skutečností nebo důkazů. 

1. Soud může vykonávat jurisdikci nad zločinem agrese v souladu s čl. 13 písm. a) a c) s výhradou ustanovení tohoto článku. 

2. Soud může vykonávat jurisdikci pouze ve vztahu ke zločinům agrese spáchaným jeden rok po ratifikaci nebo přijetí změn třiceti smluvními stranami. 

3. Soud bude vykonávat jurisdikci nad zločinem agrese v souladu s tímto článkem pod podmínkou rozhodnutí přijatého po 1. lednu 2017 stejnou většinou smluvních stran, jaká je nezbytná pro přijetí změny Statutu. 

4. Soud může v souladu s čl. 12 vykonávat jurisdikci nad zločinem agrese, který vychází z útočného činu spáchaného smluvní stranou, ledaže tento stát již dříve prohlásil, že nepřijímá tuto pravomoc, podáním prohlášení tajemníkovi. Stažení tohoto prohlášení může být provedeno kdykoliv a bude přezkoumáno smluvní stranou do tří let. 

5. Pokud jde o stát, který není smluvní stranou tohoto Statutu, Soud nebude vykonávat svou jurisdikci nad zločinem agrese, který byl spáchán státními příslušníky tohoto státu nebo na jeho území. 

6. Tam, kde žalobce shledá, že zde existuje opodstatněný důvod zahájit vyšetřování zločinu agrese, nejprve prověří, zda Rada bezpečnosti určila, že byl spáchán útočný čin dotčeným státem. Žalobce zpraví generálního tajemníka Organizace spojených národů o posuzované situaci před Soudem, včetně všech relevantních informací a dokumentů. 

7. Tam, kde Rada bezpečnosti provedla takovéto určení, žalobce může zahájit vyšetřování zločinu agrese. 

8. Tam, kde takovéto určení není provedeno do 6 měsíců po datu oznámení, žalobce může zahájit vyšetřování zločinu agrese za podmínky, že přípravný úsek povolil zahájení vyšetřování zločinu agrese v souladu s postupem stanoveným v čl. 15 a Rada bezpečnosti v souladu s čl. 16 nerozhodla jinak. 

9. Určení útočného činu orgánem mimo Soud nebude zavazovat Soud v jeho vlastním posouzení podle tohoto Statutu. 

10. Tento článek není na újmu ustanovením týkajícím se podmínek výkonu jurisdikce nad jinými zločiny uvedenými v čl. 5. 

1. Soud může vykonávat jurisdikci nad zločinem agrese v souladu s čl. 13 odst. b) s výhradou ustanovení tohoto článku. 

2. Soud může vykonávat jurisdikci pouze ve vztahu ke zločinům agrese spáchaným jeden rok po ratifikaci nebo přijetí změn třiceti smluvními stranami. 

3. Soud vykonává jurisdikci nad zločinem agrese v souladu s tímto článkem pod podmínkou rozhodnutí přijatého po 1. lednu 2017 stejnou většinou smluvních stran, jaká je nezbytná pro přijetí změny Statutu. 

4. Určení útočného činu orgánem mimo Soud nebude zavazovat Soud v jeho vlastním posouzení podle tohoto Statutu. 

5. Tento článek není na újmu ustanovením týkajícím se podmínek výkonu jurisdikce nad jinými zločiny uvedenými v čl. 5. 

Vyšetřování či stíhání nesmí být zahájeno nebo pokračovat podle Statutu po dobu 12 měsíců ode dne, kdy o to Soud požádá Rada bezpečnosti rezolucí přijatou podle kapitoly VII Charty Organizace spojených národů; Rada může tuto žádost obnovit za stejných podmínek. 

1. S ohledem na odstavec 10 preambule a čl. 1 Soud rozhodne, že věc je nepřípustná, pokud: 

a) vyšetřování nebo stíhání ve věci vede stát, do jehož jurisdikce věc spadá, kromě případů, kdy je tento stát neochoten nebo neschopen skutečně vést vyšetřování nebo stíhání; 

b) vyšetřování věci vede stát, do jehož jurisdikce věc spadá, a tento stát se rozhodl nestíhat dotčenou osobu, kromě případů, kdy důvodem rozhodnutí byla neochota nebo neschopnost státu skutečně vést stíhání; 

c) dotčená osoba již byla souzena pro skutky, které jsou předmětem stížnosti, a řízení před Soudem není dovoleno podle čl. 20 odst. 3; 

d) věc není dostatečně závažná, aby zakládala důvod k dalšímu postupu Soudu. 

2. Pro účely rozhodnutí o neochotě státu v určité věci Soud zváží, s přihlédnutím k zásadám řádného řízení uznávaným mezinárodním právem, zda nastaly některé z následujících okolností: 

a) účelem řízení či rozhodnutí na národní úrovni bylo nebo je chránit dotčenou osobu před trestní odpovědností za zločiny spadající do jurisdikce Soudu uvedené v čl. 5; 

b) v řízení nastaly neopodstatněné průtahy, které za daných okolností nejsou slučitelné s úmyslem postavit dotčenou osobu před soud; 

c) řízení nebylo nebo není vedeno nezávisle nebo nestranně a způsob jeho vedení není za daných okolností slučitelný s úmyslem postavit dotčenou osobu před soud. 

3. Pro účely rozhodnutí o neschopnosti státu v určité věci Soud zváží, zdaje stát neschopen zajistit obviněného či potřebné důkazy a výpovědi nebo jinak neschopen vést řízení z důvodu naprostého či rozsáhlého kolapsu nebo nedostupnosti národního soudnictví.

1. Jestliže je Soudu podáno oznámení o situaci podle čl. 13 písm. a) a žalobce rozhodl, že existují oprávněné důvody zahájit vyšetřování, nebo žalobce zahájil vyšetřování podle čl. 13 písm. c) a čl. 15, žalobce to sdělí smluvním stranám a státům, které by podle dostupných informací za běžných okolností měly jurisdikci nad danými zločiny. Žalobce může označit sdělení těmto státům jako tajné a může, pokud to považuje za nutné v zájmu ochrany osob, zamezení ničení důkazů a skrývání osob, omezit rozsah informací poskytovaných státům. 

2. Do jednoho měsíce od obdržení tohoto sdělení může stát oznámit Soudu, že vyšetřuje nebo vyšetřil své občany nebo jiné osoby spadající do jeho jurisdikce v souvislosti s trestnou činností, která zakládá skutkovou podstatu zločinů uvedených v čl. 5 a souvisí s informacemi poskytnutými ve sdělení státům. Na žádost státu žalobce odloží vyšetřování, kromě případů, kdy přípravný senát na žádost žalobce rozhodne povolit vyšetřování. 

3. Rozhodnutí o odkladu vyšetřování může žalobce přezkoumat šest měsíců od data rozhodnutí nebo kdykoli se okolnosti podstatně změní z důvodu neochoty nebo neschopnosti státu skutečně vést vyšetřování. 

4. Proti rozhodnutí přípravného senátu se dotčený stát nebo žalobce může odvolat k odvolacímu senátu v souladu s čl. 82 odst. 2. Odvolání bude projednáno urychleným postupem. 

5. Jestliže žalobce odložil vyšetřování podle odstavce 2, může požádat příslušný stát, aby ho pravidelně informoval o postupu vyšetřování a následně zahájeném stíhání. Smluvní strany tyto žádosti vyřídí neprodleně. 

6. Do rozhodnutí přípravného senátu nebo kdykoli žalobce rozhodne o odkladu podle tohoto článku, může žalobce požádat přípravný senát o výjimečné povolení provést nezbytné vyšetřovací úkony za účelem zachování důkazů v situaci, kdy nastane jedinečná příležitost získat důležité důkazy nebo hrozí značné nebezpečí, že tyto důkazy nebudou později dostupné. 

7. Stát, který napadl rozhodnutí přípravného senátu podle tohoto článku může napadnout přípustnost věci podle čl. 19, pokud vyjdou najevo další význačné skutečnosti nebo pokud se okolnosti výrazně změní. 

1. Soud se ujistí, že má jurisdikci vůči věci, která mu byla postoupena. Soud může z vlastního podnětu rozhodnout o přípustnosti věci v souladu s čl. 17. 

2. Přípustnost věci z důvodů uvedených v čl. 17 nebo jurisdikci Soudu může napadnout: 

a) obviněný nebo osoba, na niž se vztahuje zatýkací rozkaz či předvolání podle čl. 58; 

b) stát, do jehož jurisdikce věc spadá, s tím, že v této věci vede nebo vedl vyšetřování či stíhání; nebo 

c) stát, který je požádán o přijetí jurisdikce podle čl. 12. 

3. Žalobce může Soud požádat o rozhodnutí v otázce jurisdikce nebo přípustnosti. V řízení týkajícím se jurisdikce nebo přípustnosti mohou svá vyjádření předkládat Soudu rovněž osoby, které podaly oznámení podle čl. 13, jakož i oběti. 

4. Přípustnost věci nebo jurisdikci Soudu může napadnout pouze jednou osoba nebo stát uvedený v odstavci 2. Námitka proti přípustnosti věci nebo jurisdikci Soudu musí být podána před zahájením řízení nebo v okamžiku jeho zahájení. Za výjimečných okolností může Soud povolit opakovanou námitku nebo její podání po zahájení řízení. Námitky proti přípustnosti věci podané v okamžiku zahájení řízení nebo se souhlasem Soudu i později mohou vycházet pouze z čl. 17 odst. 1 písm. c). 

5. Stát uvedený v odstavci 2 písm. b) a c) podá námitku při nejbližší možné příležitosti. 

6. Před potvrzením obvinění se námitky ohledně přípustnosti věci nebo námitky ohledně jurisdikce Soudu podávají přípravnému senátu. Po potvrzení obvinění se podávají projednacímu senátu. Odvolání proti rozhodnutím o jurisdikci nebo přípustnosti se podávají odvolacímu senátu v souladu s čl. 82.

7. Pokud stát uvedený v odstavci 2 písm. b) nebo c) podá námitku, žalobce pozastaví vyšetřování do rozhodnutí Soudu podle čl. 17. 

8. Do vynesení rozsudku může žalobce požádat Soud o povolení: 

a) provést nezbytné vyšetřovací úkony typu uvedeného v čl. 18 odst. 6; 

b) vyslechnout svědka nebo dokončit shromažďování a zkoumání důkazů zahájené před podáním námitky; a 

c) v součinnosti s příslušnými státy bránit skrývání osob v případech, kdy žalobce již požádal o vydání příkazu k zatčení podle čl. 58. 

9. Podáním námitky není dotčena platnost jakéhokoli úkonu provedeného žalobcem nebo jakéhokoli příkazu vydaného Soudem před podáním námitky. 

10. Jestliže Soud rozhodne, že věc je nepřípustná podle čl. 17, může žalobce podat návrh na přezkum tohoto rozhodnutí, pokud šije zcela jist, že nově objevené skutečnosti popírají důvody, na jejichž základě byla věc prohlášena za nepřípustnou podle čl. 17. 

11. Jestliže žalobce, s ohledem na skutečnosti uvedené v čl. 17 odloží vyšetřování, může požádat příslušný stát, aby mu poskytoval informace o řízení. Tyto informace budou na žádost dotčeného státu označeny jako tajné. Jestliže se žalobce posléze rozhodne pokračovat ve vyšetřování, vyrozumí o tom stát, kvůli jehož řízení bylo rozhodnuto o odkladu. 

1. S výjimkou případů stanovených tímto Statutem nemůže Soud nikoho soudit pro jednání zakládající skutkovou podstatu zločinů, pro něž Soud tuto osobu již dříve odsoudil nebo zprostil obvinění. 

2. Nikdo nemůže být souzen jiným soudem pro zločin uvedený v čl. 5, pro nějž Soud tuto osobu již dříve odsoudil nebo zprostil obvinění. 

3. Osoba, která již byla souzena jiným soudem pro jednání uvedené v čl. 6, 7, 8 nebo 8 bis, nemůže být souzena Soudem pro totéž jednání, s výjimkou případů, kdy řízení před jiným soudem: 

a) bylo vedeno s úmyslem chránit dotčenou osobu proti trestní odpovědnosti za zločiny spadající do jurisdikce Soudu; nebo 

b) v jiném ohledu nebylo vedeno nezávisle nebo nestranně v souladu s normami řádného řízení uznávanými mezinárodním právem a bylo vedeno způsobem, který za daných okolností nebyl slučitelný s úmyslem postavit dotčenou osobu před soud.

1. Soud bude uplatňovat: 

a) za prvé, tento Statut, Znaky skutkových podstat zločinů a Jednací a důkazní řád; 

b) za druhé, ve vhodných případech, aplikovatelné mezinárodní smlouvy a zásady a pravidla mezinárodního práva, včetně uznávaných zásad mezinárodního práva ozbrojených konfliktů; 

c) pokud nelze uplatnit výše uvedené, obecné zásady práva, které Soud odvodí z vnitrostátních právních řádů platných v právních systémech zemí světa, včetně, ve vhodných případech, vnitrostátních právních řádů států, které by za obvyklých okolností vykonávaly jurisdikci nad zločinem, pokud tyto zásady nejsou neslučitelné s tímto Statutem a s mezinárodním právem a mezinárodně uznávanými standardy. 

2. Soud může použít právní zásady a pravidla, jak je vyložil ve svých předcházejících rozhodnutích. 

3. Uplatňování a výklad práva podle tohoto článku musí být slučitelné s mezinárodně uznávanými lidskými právy a nesmí nepříznivě rozlišovat z důvodu pohlaví, jak je definováno v čl. 7 odst. 3, věku, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického či jiného názoru, národnostního, etnického či sociálního původu, majetku, rodu či jiného postavení. 

1. Osoba je trestně odpovědná podle tohoto Statutu pouze pokud její čin, v době spáchání, naplnil znaky zločinu spadajícího do jurisdikce Soudu. 

2. Definice zločinu bude vykládána v přesném slova smyslu a nebude rozšiřována prostřednictvím analogie. V případě nejasností bude skutková podstata vykládána ve prospěch osoby vyšetřované, stíhané či odsouzené. 

3. Tento článek nemá vliv na rozhodnutí, že určitý čin je trestný podle mezinárodního práva nezávisle na tomto Statutu. 

Osobě odsouzené Soudem může být uložen trest pouze v souladu s tímto Statutem. 

1. Nikdo není trestně odpovědný podle tohoto Statutu za čin spáchaný před vstupem tohoto Statutu v platnost. 

2. Pokud před vynesením pravomocného rozsudku bude změněno právo použitelné v daném případě, uplatňuje se právo příznivější pro osobu vyšetřovanou, stíhanou či odsouzenou. 

1. Soud má podle tohoto Statutu jurisdikci nad fyzickými osobami. 

2. Pachatel zločinu spadajícího do jurisdikce Soudu má individuální odpovědnost a může mu být uložen trest podle tohoto Statutu. 

3. V souladu s tímto Statutem je osoba trestně odpovědná a může jí být uložen trest za zločin spadající do jurisdikce Soudu, pokud tato osoba: 

a) spáchala takový zločin samostatně, společně s jinou osobou nebo prostřednictvím jiné osoby, bez ohledu na trestní odpovědnost této jiné osoby; 

b) nařídila spáchání takového zločinu, navedla či podněcovala jiného ke spáchání zločinu, který byl skutečně dokonán nebo došlo k jeho pokusu; 

c) s cílem usnadnit spáchání takového zločinu se dopustila napomáhání či nadržování nebo jinak pomáhala při jeho spáchání či pokusu, včetně poskytnutí prostředků pro jeho spáchání; 

d) jinak přispěla ke spáchání zločinu nebo jeho pokusu skupinou osob jednajících se společným záměrem. Přispění musí být úmyslné a musí: 

(i) směřovat k podpoře trestné činnosti nebo zločinného záměru skupiny, pokud tato činnost či záměr zahrnuje spáchání zločinu spadajícího do jurisdikce Soudu; nebo 

(ii) být provedeno s vědomím, že skupina má v úmyslu spáchat takový zločin. 

e) pokud jde o zločin genocidy, přímo a veřejně podněcuje jiné k páchání genocidy; 

f) dopustí se pokusu takového zločinu spočívajícího v tom, že vykoná čin zásadním způsobem zahajující naplňování skutkové podstaty zločinu, nicméně zločin není dokonán vzhledem k okolnostem nezávislým na jejím úmyslu. Osoba, která upustí od dalšího jednání potřebného k dokonání zločinu či jinak zmaří dokonání zločinu, nebude trestána za pokus podle tohoto Statutu, pokud zcela a dobrovolně upustila od zločinného úmyslu. 

3 bis. S ohledem na zločin agrese se ustanovení tohoto článku vztahují pouze na osoby, které jsou v postavení, jež jim umožňuje efektivně vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické nebo vojenské akce. 

4. Žádným z ustanovení tohoto Statutu o individuální trestní odpovědnosti nebude dotčena odpovědnost států podle mezinárodního práva.

Soud nemá jurisdikci nad osobou, která v době údajného spáchání činu nedovršila osmnáctý rok věku. 

1. Tento Statut platí stejně pro všechny, bez rozdílů založených na výkonu veřejné funkce. Zejména osoby zastávající funkce hlavy státu nebo vlády, člena vlády nebo parlamentu, voleného zástupce nebo vládního činitele nejsou v žádném případě vyňaty z trestní odpovědnosti podle tohoto Statutu a jejich funkce sama o sobě není důvodem ke snížení trestu. 

2. Imunity a zvláštní procesní pravidla případně stanovená vnitrostátním nebo mezinárodním právem pro veřejnou funkci osoby nebudou Soudu na překážku při výkonu jurisdikce nad takovou osobou. 

Kromě jiných okolností zakládajících trestní odpovědnost podle tohoto Statutu za zločiny spadající do jurisdikce Soudu: 

a) Vojenský velitel nebo osoba fakticky vykonávající funkci vojenského velitele má trestní odpovědnost za zločiny spadající do jurisdikce Soudu, kterých se dopustí ozbrojené síly podléhající jeho faktickému velení a kontrole, respektive vedení a kontrole, v důsledku toho, že tento velitel nebo tato osoba řádně nevykonává kontrolu nad ozbrojenými silami, pokud: 

(i) tento vojenský velitel či osoba si byli vědomi nebo vzhledem k okolnostem v daném okamžiku si měli být vědomi, že ozbrojené síly páchají nebo připravují takové zločiny; a 

(ii) tento vojenský velitel či osoba neučinili v rámci svých pravomocí veškerá potřebná a opodstatněná opatření s cílem předejít či zmařit páchání těchto zločinů nebo neučinili oznámení příslušným orgánům k vyšetření a trestnímu stíhání. 

b) Pokud jde o vztahy mezi nadřízenými a podřízenými neupravené písmenem a), nadřízený je trestně odpovědný za zločiny spadající do jurisdikce Soudu, kterých se dopustí podřízení podléhající jeho faktickému vedení a kontrole v důsledku toho, že nadřízený řádně nevykonával kontrolu nad takovými podřízenými, pokud: 

(i) nadřízený si byl vědom skutečností zřetelně nasvědčujících tomu, že podřízení páchají nebo připravují takové zločiny, nebo tyto skutečnosti úmyslně nebral na vědomí; 

(ii) zločiny se týkaly činností spadajících fakticky do pravomoci a pod kontrolu nadřízeného; a 

(iii) nadřízený neučinil v rámci své pravomoci veškerá potřebná a přiměřená opatření s cílem předejít či zmařit páchání těchto zločinů nebo neučinil oznámení příslušným orgánům k vyšetření a trestnímu stíhání. 

Zločiny spadající do jurisdikce Soudu jsou nepromlčitelné. 

1. Není-li stanoveno jinak, osoba je trestně odpovědná a může jí být uložen trest za zločin spadající do jurisdikce Soudu, pouze pokud naplnila objektivní stránku zločinu úmyslně a vědomě. 

2. Pro účely tohoto článku se "úmyslem" rozumí: 

a) pokud jde o jednání, že osoba má v úmyslu se dopustit určitého jednání; 

b) pokud jde o následek, že osoba má v úmyslu způsobit určitý následek nebo si je vědoma, že za obvyklého sledu událostí dojde k takovému následku. 

3. Pro účely tohoto článku se "vědomím" rozumí vědomí existence určitých okolností nebo vědomí, že za obvyklého sledu událostí dojde k určitému následku. Výrazy "vědět" a "vědomě" se vykládají v tomto smyslu. 

1. Kromě jiných okolností vylučujících trestní odpovědnost podle tohoto Statutu není osoba trestně odpovědná, pokud v době spáchání činu: 

a) trpěla duševní chorobou nebo poruchou, pro niž nebyla schopna rozpoznat protiprávnost či povahu svého jednání nebo své jednání ovládat natolik, aby bylo v souladu s právem stanovenými požadavky; 

b) byla požitím omamné látky uvedena do stavu nepříčetnosti, pro nějž nebyla schopna rozpoznat protiprávnost či povahu svého jednání nebo své jednání ovládat natolik, aby bylo v souladu s právem stanovenými požadavky, s výjimkou případů, kdy se osoba úmyslně uvede do stavu nepříčetnosti za okolností, kdy si je vědoma nebezpečí, že v důsledku této nepříčetnosti se zřejmě dopustí jednání, jež naplňuje znaky zločinu spadajícího do jurisdikce Soudu, či toto nebezpečí nebere na vědomí; 

c) jednala přiměřeně s cílem bránit sebe či jinou osobu nebo, v případě válečných zločinů, věci nezbytné pro její vlastní přežití či přežití jiné osoby nebo věci nezbytné pro splnění bojového úkolu, proti hrozícímu a protiprávnímu použití síly, přičemž toto jednání bylo přiměřené stupni ohrožení osoby či jiné osoby či věci. Skutečnost, že osoba se podílela na obranné operaci vedené ozbrojenými silami, sama o sobě není důvodem k vyloučení trestní odpovědnosti podle tohoto písmene; 

d) jednání, jež mělo naplnit znaky skutkové podstaty zločinu spadajícího do jurisdikce Soudu, se osoba dopustila v nouzi spočívající v bezprostředním ohrožení života či trvající nebo bezprostřední hrozbě těžké újmy na zdraví této nebo jiné osoby, přičemž způsob odvracení nebezpečí byl nutný a přiměřený, s výjimkou případů, kdy osoba měla v úmyslu takto způsobit větší újmu, než byla újma, kterou se snažila odvrátit. Taková hrozba může být buď: 

(i) vyvolána jinými osobami; anebo 

(ii) vyvolána jinými okolnostmi, které nejsou v moci této osoby. 

2. O uplatnění okolností vylučujících trestní odpovědnost, uvedených v tomto Statutu, v projednávané věci rozhodne Soud. 

3. V průběhu soudního řízení může Soud posoudit jinou okolnost vylučující trestní odpovědnost než je uvedena v odstavci 1, v případě, že taková okolnost je odvozena z použitelného práva podle čl. 21. Pravidla posouzení takových okolností stanoví Jednací a důkazní řád.

1. Skutkový omyl je důvodem vylučujícím trestní odpovědnost pouze v případě, že popírá naplnění nutných znaků subjektivní stránky daného zločinu. 

2. Právní omyl v hodnocení, zda určité jednání je zločinem spadajícím do jurisdikce Soudu, není důvodem k vyloučení trestní odpovědnosti. Právní omyl však může být důvodem vylučujícím trestní odpovědnosti, pokud popírá naplnění nutných znaků subjektivní stránky zločinu, nebo v případech stanovených čl. 33. 

1. Skutečnost, že osoba spáchala zločin spadající do jurisdikce Soudu na základě rozkazu vydaného vládou nebo vojenským či civilním nadřízeným, nezbavuje tuto osobu trestní odpovědnosti, s výjimkou případů, kdy:

a) tato osoba byla ze zákona povinna uposlechnout rozkaz vlády či příslušného nadřízeného; 

b) tato osoba si nebyla vědoma, že rozkaz je protiprávní; a 

c) rozkaz nebyl zjevně protiprávní. 

2. Pro účely tohoto článku se rozkaz spáchat genocidu nebo zločiny proti lidskosti považuje za zjevně protiprávní. 

 Soud se skládá z následujících orgánů: 

a) předsednictvo; 

b) odvolací úsek, projednací úsek a přípravný úsek; 

c) úřad žalobce; 

d) kancelář. 

1. Všichni soudci jsou voleni jako členové Soudu na plný úvazek a jsou Soudu k dispozici pro práci na plný úvazek od počátku svého funkčního období. 

2. Soudci tvořící předsednictvo vykonávají svůj úřad na plný úvazek od okamžiku zvolení. 

3. S ohledem na vytíženost Soudu a po poradě s jeho členy může předsednictvo občas rozhodnout, v jakém rozsahu musí zbývající soudci vykonávat svůj úřad na plný úvazek. Ustanovení čl. 40 nebudou takovým opatřením dotčena. 

4. Finanční náležitosti soudců, kteří nemusí vykonávat svůj úřad na plný úvazek, se řídí čl. 49.

1. S výjimkou případů stanovených v odstavci 2 tvoří Soud 18 soudců. 

2.

a) Předsednictvo může jménem Soudu navrhnout navýšení počtu soudců stanoveného v odstavci 1, přičemž uvede důvody, proč je navýšení považováno za nezbytné a vhodné. Tajemník neprodleně vyrozumí o takovém návrhu všechny smluvní strany. 

b) Jakýkoli takový návrh bude poté projednán na zasedání Shromáždění smluvních stran svolané podle čl. 112. Návrh bude považován za přijatý, pokud jej zasedání schválí dvoutřetinovou většinou hlasů členů Shromáždění smluvních stran, a vstoupí v platnost k datu stanovenému Shromážděním smluvních stran. 

c) 

(i) Jakmile je přijat návrh na navýšení počtu soudců podle písmene (b), koná se v průběhu následujícího zasedání Shromáždění smluvních stran volba dodatečných soudců podle odstavců 3 až 8 včetně a podle čl. 37 odst. 2; 

(ii) Byl-li přijat a uskutečněn návrh na navýšení počtu soudců podle písmene b) a písmene c) bodu (i), má předsednictvo kdykoli poté možnost navrhnout snížení počtu soudců, pokud to odůvodňuje vytíženost Soudu, pod podmínkou, že počet soudců se nesníží pod hranici stanovenou v odstavci 1. Takový návrh bude projednán postupem stanoveným v písmenech a) a b). Po přijetí tohoto návrhu bude počet soudců postupně snižován podle toho, jak jednotlivým soudcům skončí funkční období, dokud nebude dosaženo požadovaného počtu. 

3.

a) Soudci jsou vybíráni z osob vysoké morální úrovně, nestranných a bezúhonných, splňujících podmínky pro výkon nejvyšších soudních funkcí ve svých státech. 

b) Každý kandidát na zvolení členem Soudu musí být: 

(i) uznávaným odborníkem v oblasti trestního práva a trestního práva procesního, musí mít potřebnou praxi v oboru ve funkci soudce, žalobce, advokáta nebo v podobné funkci v trestním řízení; nebo 

(ii) uznávaným odborníkem v příslušných oblastech mezinárodního práva, například mezinárodním humanitárním právu a právu lidských práv, a mít rozsáhlou praxi v právnické funkci související s činností Soudu; 

c) Každý kandidát na zvolení členem Soudu musí mít vynikající znalost alespoň jednoho z pracovních jazyků Soudu a musí být schopen tímto jazykem plynně hovořit. 

4. 

a) Návrhy kandidátů na zvolení členy Soudu může předložit kterákoli smluvní strana tohoto Statutu a může tak učinit buď: 

(i) postupem stanoveným pro navrhování kandidátů na nejvyšší soudní funkce příslušného státu; nebo 

(ii) postupem stanoveným pro navrhování kandidátů do Mezinárodního soudního dvora podle Statutu tohoto soudního dvora. 

K návrhům se přikládá dostatečně podrobné vyjádření o tom, jak kandidát splňuje požadavky odstavce 3. 

b) Každá smluvní strana může pro kteroukoli volbu navrhnout jednoho kandidáta, který nemusí nezbytně být občanem této smluvní strany, ale v každém případě musí být občanem některé ze smluvních stran. 

c) Shromáždění smluvních stran může v případě potřeby rozhodnout o ustavení Poradního výboru pro kandidatury. V takovém případě stanoví složení a mandát Výboru Shromáždění smluvních stran. 

5. Pro účely volby jsou vedeny dvě kandidátní listiny: 

Listina A obsahující jména kandidátů s předpoklady uvedenými v odstavci 3 písm. b) bodu (i); a 

Listina B obsahující jména kandidátů s předpoklady uvedenými v odstavci 3 písm. b) bodu (ii). 

Kandidát s dostatečnými předpoklady pro zařazení na obě listiny si může vybrat, na které listině chce být uveden. Při první volbě členů Soudu musí být zvoleno alespoň devět soudců z listiny A a alespoň pět soudců z listiny B. Následné volby budou organizovány tak, aby se v Soudu zachoval ekvivalentní poměr soudců s předpoklady opravňujícími k zařazení na tyto dvě listiny. 

6.

a) Soudci jsou voleni v tajném hlasování na schůzi Shromáždění smluvních stran svolaném za tím účelem podle čl. 112. S výhradou odstavce 7 je za zvolené členy Soudu pokládáno 18 kandidátů, kteří získali nejvyšší počet hlasů a byli zvoleni dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných a hlasujících smluvních stran. 

b) Není-li v prvním kole hlasování zvolen dostatečný počet soudců, konají se další kola postupem stanoveným v písmenu a), dokud nejsou obsazena zbývající místa. 

7. Mezi soudci nemůže být více než jeden občanem téhož státu. Osoba, která by pro účely členství v Soudu mohla být považována za občana více než jednoho státu, je považována za občana toho státu, v němž obvykle vykonává svá občanská a politická práva. 

8.

a) Při výběru soudců smluvní strany zohlední potřebu zajistit v rámci Soudu: 

(i) zastoupení hlavních světových právních systémů; 

(ii) rovnoměrné zastoupení geografických oblastí; 

(iii) spravedlivé zastoupení žen a mužů mezi soudci. 

b) Smluvní strany dále zohlední potřebu zařadit do Soudu soudce s právnickými znalostmi z určitých oborů, mimo jiné pokud jde o násilí na ženách nebo dětech. 

9.

a) S výhradou písmene b) vykonávají soudci svůj úřad po dobu devíti let a nemohou být, s výhradou písmene c) a čl. 37 odst. 2, zvoleni znovu; 

b) Při první volbě bude jedna třetina zvolených soudců vybrána losem k výkonu úřadu po dobu tří let; jedna třetina soudců bude vybrána losem k výkonu úřadu po dobu šesti let a zbývající soudci budou vykonávat úřad po dobu devíti let. 

c) Soudce vybraný losem k výkonu úřadu po dobu tří let podle písmene b) může být poté zvolen na řádné funkční období. 

10. Nezávisle na ustanoveních odstavce 9 musí soudce přidělený k projednacímu či odvolacímu senátu podle čl. 39 pokračovat ve výkonu svého úřadu až do uzavření hlavního líčení či odvolacího řízení, které již bylo zahájeno před tímto senátem. 

1. Uprázdní-li se místo soudce, koná se za účelem jeho obsazení volba podle čl. 36. 

2. Soudce zvolený na uprázdněné místo vykonává úřad po zbytek funkčního období svého předchůdce a může být, pokud je toto období tříleté či kratší, zvolen znovu na řádné funkční období podle čl. 36. 

1. Předseda a první a druhý místopředseda se volí absolutní většinou hlasů soudců. Svůj úřad vykonávají po dobu tří let nebo do skončení svého funkčního období soudce, v závislosti na tom, které z těchto období skončí dříve. Mohou být jednou zvoleni znovu. 

2. První místopředseda zastupuje předsedu v případě, kdy předseda není k dispozici nebo není schopen výkonu úřadu. Druhý místopředseda zastupuje předsedu v případě, že předseda i první místopředseda nejsou k dispozici nebo nejsou schopni výkonu úřadu. 

3. Předseda společně s prvním a druhým místopředsedou tvoří předsednictvo odpovědné za: 

a) řádnou správu Soudu, s výjimkou úřadu žalobce; a 

b) ostatní funkce svěřené mu v souladu s tímto Statutem. 

4. Při plnění svých povinností podle odstavce 3 písm. a) předsednictvo koordinuje svůj postup s a usiluje o dohodu s žalobcem ve všech záležitostech společného zájmu. 

1. Po zvolení soudců se Soud co nejdříve rozdělí na úseky uvedené v čl. 34 odst. písm. b). Odvolací úsek tvoří předseda a čtyři další soudci, projednací úsek nejméně šest soudců a přípravný úsek nejméně šest soudců. Soudci jsou přidělováni k jednotlivým úsekům v závislosti na povaze činnosti úseku a předpokladech a praxi soudců zvolených do Soudu tak, aby v každém úseku vznikla vhodná kombinace soudců s praxí v oboru trestního práva a trestního řízení a mezinárodního práva. Projednací a přípravný úsek jsou složeny převážně ze soudců s praxí v oboru trestního soudnictví. 

2.

a) Soudní funkce Soudu budou vykonávány v každém úseku senáty. 

b) 

(i) Odvolací senát tvoří všichni soudci odvolacího úseku; 

(ii) Funkce projednacího senátu vykonávají tři soudci projednacího úseku; 

(iii) Funkce přípravného senátu vykonávají buď tři soudci přípravného úseku, anebo jeden soudce tohoto úseku podle tohoto Statutu a Jednacího a důkazního řádu; 

c) Žádné z ustanovení tohoto odstavce nevylučuje souběžné ustavení více než jednoho projednacího senátu nebo přípravného senátu, pokud to je potřebné pro efektivní vyřizování agendy Soudu. 

3.

a) Soudci přidělení k projednacímu a přípravnému úseku působí na tomto úseku po dobu tří let a poté do uzavření případu, který již příslušný úsek začal projednávat; 

b) Soudci přidělení k odvolacímu úseku působí na tomto úseku po celé funkční období. 

4. Soudci přidělení k odvolacímu úseku působí pouze na tomto úseku. Žádné z ustanovení tohoto článku však nevylučuje dočasné přeložení soudců z projednacího úseku do přípravného úseku nebo opačně, pokud to předsednictvo považuje za potřebné vzhledem k efektivnímu vyřizování agendy Soudu, pod podmínkou, že soudce, který se podílel na přípravném řízení případu, nebude moci zasednout v projednacím senátu projednávajícím tento případ. 

1. Soudci jsou při výkonu svých funkcí nezávislí. 

2. Soudci se nesmějí zabývat činností, která by mohla být neslučitelná s jejich soudcovskou činností nebo mít vliv na důvěru v jejich nezávislost. 

3. Soudci, kteří mají pracovat na plný úvazek v sídle Soudu, se nesmějí zabývat jinou činností, která by měla povahu povolání. 

4. O otázkách související s uplatňováním odstavců 2 a 3 se rozhoduje absolutní většinou hlasů soudců. Pokud se otázka týká určitého soudce, nepodílí se tento soudce na rozhodování. 

1. Na žádost soudce může předsednictvo tohoto soudce uvolnit z výkonu funkce podle tohoto Statutu v souladu s Jednacím a důkazním řádem. 

2.

a) Soudce se nesmí podílet na projednávání případu, ve kterém by v souvislosti s tímto případem mohla být z jakéhokoli důvodu oprávněně zpochybněna jeho nestrannost. Soudce je vyloučen z projednávání případu podle tohoto odstavce, mimo jiné pokud se tímto případem již dříve zabýval v jakékoli funkci před Soudem nebo se na vnitrostátní úrovni zabýval související trestní věcí, která se týkala vyšetřované či stíhané osoby. Soudce bude vyloučen i z jiných důvodů stanovených Jednacím a důkazním řádem. 

b) Žalobce nebo vyšetřovaná či stíhaná osoba může požádat o vyloučení soudce podle tohoto odstavce; 

c) O otázkách souvisejících s vyloučením soudce se rozhoduje absolutní většinou hlasů soudců. Soudce, proti němuž byla vznesena námitka podjatosti, má právo se k věci vyjádřit, ale nepodílí se na rozhodování. 

1. Úřad žalobce jedná nezávisle jako samostatný orgán Soudu. Odpovídá za přijímání oznámení a podložených informací o zločinech spadajících do jurisdikce Soudu, jejich prověření a vedení vyšetřování a stíhání před Soudem. Pracovníci úřadu žalobce nesmějí vyžadovat ani provádět pokyny ze zdrojů mimo úřad žalobce. 

2. V čele úřadu žalobce stojí žalobce. Žalobce má veškeré pravomoci k řízení a správě úřadu žalobce, jeho pracovníků, zařízení a jiných zdrojů. Žalobci pomáhá nejméně jeden zástupce žalobce s oprávněním provádět veškeré úkony, které se od žalobce vyžadují podle tohoto Statutu. Žalobce a zástupci žalobce musí mít odlišné občanství. Své funkce vykonávají na plný úvazek. 

3. Žalobce a zástupci žalobce musí být osoby vysoké mravní úrovně, s vysokou odborností a rozsáhlou praxí v oboru trestního stíhání či soudnictví. Musí mít vynikající znalost alespoň jednoho pracovního jazyka Soudu a být schopni tímto jazykem plynně hovořit. 

4. Žalobce se volí tajným hlasováním absolutní většinou hlasů členů Shromáždění smluvních stran. Zástupci žalobce se volí týmž způsobem z kandidátní listiny, kterou poskytne žalobce. Žalobce navrhne tři kandidáty na každé místo zástupce, jež má být obsazeno. Není-li v době volby rozhodnuto o zkrácení funkčního období, vykonávají žalobce a zástupci žalobce svůj úřad po dobu devíti let a nemohou být zvoleni znovu. 

5. Žalobce a zástupce žalobce se nesmí zabývat činností, která by mohla být neslučitelná s funkcí žalobce nebo mít vliv na důvěru v jejich nezávislost. Nesmí se zabývat jinou činností, která by měla povahu povolání. 

6. Předsednictvo může žalobce nebo zástupce žalobce na vlastní žádost uvolnit z účasti na projednávání určitého případu. 

7. Žalobce a zástupce žalobce se nesmí podílet na projednávání věci, ve které by z jakéhokoli důvodu mohla být oprávněně zpochybněna jejich nestrannost. Jsou vyloučeni z projednávání případu podle tohoto odstavce, mimo jiné pokud se tímto případem dříve zabývali v jakékoli funkci před Soudem nebo se na vnitrostátní úrovni zabývali souvisejícím trestním případem, který se týkal vyšetřované či stíhané osoby. 

8. O otázkách souvisejících s vyloučením žalobce nebo zástupce žalobce rozhoduje odvolací senát. 

a) Vyšetřovaná či stíhaná osoba může kdykoli dát podnět k vyloučení žalobce nebo zástupce žalobce z důvodů uvedených v tomto odstavci. 

b) Žalobce nebo případně zástupce žalobce je oprávněn se k této záležitosti vyjádřit. 

9. Žalobce jmenuje poradce se znalostí konkrétních oblastí práva, včetně sexuálního násilí, násilí z důvodu pohlaví a násilí na dětech. 

1. Kancelář odpovídá za tu stránku správy a služeb Soudu, která se netýká přímo jeho soudních funkcí, aniž by tím byly dotčeny funkce a pravomoci žalobce podle čl. 42. 

2. Kancelář vede tajemník, který je hlavním administrativním úředníkem Soudu. Tajemník vykonává svůj úřad pod vedením předsedy Soudu. 

3. Tajemník a zástupce tajemníka musí být osoby vysoké mravní úrovně, musí být vysoce kompetentní, mít vynikající znalost alespoň jednoho pracovního jazyka Soudu a být schopny tímto jazykem plynně hovořit. 

4. Soudci volí tajemníka v tajném hlasování absolutní většinou hlasů, s přihlédnutím k doporučení Shromáždění smluvních stran. V případě potřeby a na tajemníkovo doporučení soudci týmž způsobem volí zástupce tajemníka. 

5. Tajemník vykonává svůj úřad po dobu pěti let, může být jednou znovu zvolen a pracuje na plný úvazek. Zástupce tajemníka vykonává svůj úřad po dobu pěti let nebo po kratší dobu stanovenou rozhodnutím přijatým absolutní většinou hlasů soudců a může být zvolen v případech, kdy je zapotřebí služeb zástupce tajemníka. 

6. Tajemník ustaví v rámci kanceláře útvar pro služby obětem a svědkům. Útvar bude ve spolupráci s úřadem žalobce zajišťovat ochranná a bezpečnostní opatření, poradenskou činnost a jinou vhodnou pomoc svědkům, obětem, které se dostaví k Soudu, či jiným osobám ohroženým z důvodu výpovědi těchto svědků. Útvar bude mít pracovníky s odbornými znalostmi v oboru duševního traumatu, zejména traumatu způsobeného sexuálními násilnými činy. 

1. Žalobce a tajemník zaměstnají kvalifikovaný personál podle potřeby svých úřadů. V případě žalobce to zahrnuje i jmenování vyšetřovatelů. 

2. Žalobce i tajemník zajistí, aby příslušníci personálu splňovali nejvyšší požadavky na výkonnost, kompetentnost a bezúhonnost a zohlední přiměřeně kritéria stanovená v čl. 36 odst. 8. 

3. Tajemník, se souhlasem předsednictva a žalobce, navrhne personální řád stanovící podmínky přijímání, odměňování a propouštění personálu Soudu. Personální řád schválí Shromáždění smluvních stran. 

4. Soud může za výjimečných okolností zdarma využívat odborných znalostí personálu nabízeného smluvními stranami nebo mezivládními a nevládními organizacemi jako výpomoc pro některý z orgánů Soudu. Žalobce může takovou nabídku přijmout jménem úřadu žalobce. Tito příslušníci personálu jsou zaměstnáváni v souladu se směrnicemi, které stanoví Shromáždění smluvních stran. 

Soudci, žalobce, zástupci žalobce, tajemník a zástupci tajemníka dříve, než se ujmou svého úřadu, složí na veřejném zasedání Soudu slavnostní slib, že budou svůj úřad vykonávat nestranně a svědomitě. 

1. Soudce, žalobce, zástupce žalobce, tajemník nebo zástupce tajemníka budou odvoláni z funkce na základě příslušného rozhodnutí přijatého podle odstavce 2, pokud: 

a) vyjde najevo, že se dopustil závažného zneužití postavení nebo závažného porušení svých povinností vyplývajících ze Statutu, jak stanoví Jednací a důkazní řád; nebo 

b) je neschopen výkonu funkcí vyžadovaných tímto Statutem. 

2. O odvolání soudce, žalobce nebo zástupce žalobce podle odstavce 1 rozhodne Shromáždění smluvních stran v tajném hlasování: a) v případě soudce dvoutřetinovou většinou hlasů smluvních stran na základě doporučení schváleného dvoutřetinovou většinou hlasů ostatních soudců; b) v případě žalobce absolutní většinou hlasů smluvních stran; c) v případě zástupce žalobce absolutní většinou hlasů smluvních stran na základě doporučení žalobce. 

3. Rozhodnutí o odvolání tajemníka či zástupce tajemníka přijímají soudci absolutní většinou hlasů. 

4. Soudce, žalobce, zástupce žalobce, tajemník nebo zástupce tajemníka, proti jejichž jednání nebo způsobilosti k výkonu úředních funkcí požadovaných tímto Statutem byla vznesena námitka podle tohoto článku, bude mít veškeré možnosti předkládat a přijímat důkazy a činit podání v souladu s Jednacím a důkazním řádem. Dotčená osoba se na projednávání věci jinak nepodílí. 

Soudce, žalobce, zástupce žalobce, tajemník či zástupce tajemníka, který se dopustí zneužití postavení méně závažné povahy než v případech upravených v čl. 46 odst. 1, budou potrestáni disciplinárním opatřením podle Jednacího a důkazního řádu. 

1. Soud požívá na území každé smluvní strany výsady a imunity nezbytné pro naplnění svého účelu.

2. Soudci, žalobce, zástupci žalobce a tajemník při výkonu služebních úkolů Soudu nebo v souvislosti s nimi požívají stejných výsad a imunit, jaké jsou udělovány vedoucím diplomatických misí, a po skončení funkčního období se na ně nadále vztahuje imunita vůči jakémukoli právnímu řízení v souvislosti s ústními či písemnými výroky nebo jednáním při výkonu svých funkcí. 

3. Zástupce žalobce, personál úřadu žalobce a personál kanceláře požívají výsady, imunity a výhody nezbytné pro plnění svých funkcí v souladu s dohodou o výsadách a imunitách Soudu. 

4. Advokátům, znalcům, svědkům a jiným osobám, jejichž přítomnost v sídle Soudu je nezbytná, se dostane zacházení nezbytného pro řádné fungování Soudu, v souladu s dohodou o výsadách a imunitách Soudu. 

5. Výsad a imunit: 

a) soudce či žalobce se mohou vzdát soudci absolutní většinou hlasů; 

b) tajemníka se může vzdát předsednictvo; 

c) zástupců žalobce a personálu úřadu žalobce se může vzdát žalobce; 

d) zástupce tajemníka a personálu kanceláře se může vzdát tajemník. 

Soudci, žalobce, zástupci žalobce, tajemník a zástupce tajemníka obdrží platy, příspěvky a náhrady stanovené Shromážděním smluvních stran. Tyto platy a příspěvky nebudou po dobu trvání jejich funkčního období snižovány. 

1. Úředními jazyky Soudu jsou arabština, čínština, angličtina, francouzština, ruština a španělština. Rozsudky Soudu, jakož i jiná rozhodnutí řešící zásadní otázky před Soudem se zveřejňují v úředních jazycích. Předsednictvo v souladu s kritérii stanovenými Jednacím a důkazním řádem určí, která rozhodnutí mohou být považována za řešení zásadních otázek pro účely tohoto odstavce. 

2. Pracovními jazyky Soudu jsou angličtina a francouzština. Jednací a důkazní řád stanoví, ve kterých případech lze jako pracovní jazyky užívat ostatní úřední jazyky. 

3. Na žádost kteréhokoli z účastníků řízení nebo státu, kterému bylo umožněno zapojit se do řízení, povolí Soud tomuto účastníkovi či státu užívat jiný jazyk než angličtinu nebo francouzštinu, pokud takové povolení považuje za dostatečně opodstatněné. 

1. Jednací a důkazní řád vstoupí v platnost po přijetí dvoutřetinovou většinou hlasů členů Shromáždění smluvních stran.

2. Změny Jednacího a důkazního řádu může navrhnout: 

a) kterákoli smluvní strana 

b) soudci na základě rozhodnutí přijatého absolutní většinou hlasů; nebo 

c) žalobce. 

Tyto změny vstoupí v platnost po přijetí dvoutřetinovou většinou členů Shromáždění smluvních stran. 

3. Po přijetí Jednacího a důkazního řádu mohou soudci v naléhavých případech, kdy tento jednací řád neupravuje určitou situaci vzniklou před Soudem, dvoutřetinovou většinou hlasů stanovit přechodná pravidla, která budou uplatňována až do svého přijetí, pozměnění či zamítnutí na příštím řádném či zvláštním zasedání Shromáždění smluvních stran. 

4. Jednací a důkazní řád, jeho změny a přechodná pravidla musí být v souladu s tímto Statutem. Změny Jednacího a důkazního řádu i přechodných pravidel nejsou uplatňovány se zpětnou účinností na úkor vyšetřované, stíhané nebo odsouzené osoby. 

5. V případě rozporu mezi Statutem a Jednacím a důkazním řádem je rozhodující Statut.

1. Soudci v souladu s tímto Statutem a Jednacím a důkazním řádem přijmou absolutní většinou hlasů vnitřní předpisy potřebné pro běžné fungování Soudu. 

2. Při vypracovávání vnitřních předpisů a jejich změn musí být konzultován žalobce a tajemník. 

3. Nerozhodnou-li soudci jinak, nabývají vnitřní předpisy a jejich změny účinnosti přijetím. Bezprostředně po přijetí budou rozeslány smluvním stranám k připomínkám. Pokud většina států nevznese námitky do šesti měsíců, zůstanou vnitřní předpisy v platnosti. 

1. Po vyhodnocení poskytnutých informací zahájí žalobce vyšetřování, s výjimkou případů, kdy neshledá dostatečné důvody k postupu podle tohoto Statutu. Při rozhodování o zahájení vyšetřování žalobce zváží, zda: 

a) informace dostupné žalobci zakládají dostatečnou domněnku, že došlo nebo dochází ke spáchání zločinu spadajícího do jurisdikce Soudu; 

b) věc je nebo by byla přípustná podle čl. 17; a 

c) vzhledem k závažnosti zločinu a zájmům obětí nicméně není podstatný důvod se domnívat, že vyšetřování by nesloužilo zájmům spravedlnosti. 

Rozhodne-li žalobce, že není dostatečný důvod se věcí dále zabývat, a své rozhodnutí založí pouze na písmenu c), vyrozumí o tom přípravný senát. 

2. Pokud na základě výsledků vyšetřování žalobce neshledá dostatečný důvod k zahájení stíhání, jelikož: 

a) neshledal dostatečné právní nebo věcné důvody k návrhu na vydání zatýkacího rozkazu nebo předvolání podle čl. 58; 

b) věc je nepřípustná podle čl. 17; nebo 

c) stíhání není v zájmu spravedlnosti vzhledem ke všem okolnostem případu, včetně závažnosti zločinu, zájmů obětí a věku či nemoci domnělého pachatele a jeho podílu na domnělém zločinu; 

vyrozumí žalobce o svém závěru a důvodech tohoto závěru přípravný senát a stát, který podal oznámení podle čl. 14 nebo, v případech spadajících pod čl. 13 písm. b), Radu bezpečnosti. 

3.

a) Na žádost státu, který podal oznámení podle čl. 14, nebo na žádost Rady bezpečnosti v případech spadajících pod čl. 13 písm. b) může přípravný senát přezkoumat rozhodnutí žalobce dále se nezbývat danou věcí přijaté na základě odstavce 1 či 2 a požádat žalobce, aby své rozhodnutí přehodnotil. 

b) Kromě toho může přípravný senát z vlastní iniciativy přezkoumat rozhodnutí žalobce dále se nezabývat danou věcí, pokud je toto rozhodnutí založeno pouze na odstavci 1 písm. c) nebo odstavci 2 písm. c). V takovém případě je rozhodnutí žalobce účinné, pouze pokud je potvrdí přípravný senát. 

4. Žalobce může své rozhodnutí o zahájení vyšetřování nebo stíhání kdykoli přehodnotit s ohledem na nově zjištěné skutečnosti či informace. 

1. Žalobce: 

a) v zájmu zjištění skutečného stavu věcí postupuje při vyšetřování tak, aby byly přezkoumány veškeré skutečnosti a důkazy potřebné pro zjištění trestní odpovědnosti podle tohoto Statutu, přičemž stejně pečlivě prověřuje přitěžující a polehčující okolnosti; 

b) přijímá vhodná opatření pro zajištění účinného vyšetření a stíhání zločinů spadajících do jurisdikce Soudu s ohledem na zájmy a osobní poměry obětí a svědků, včetně jejich věku, pohlaví, jak je definováno v čl. 7 odst. 3, a jejich zdravotního stavu, a s ohledem na povahu zločinu, zvláště pokud jde o zločiny s prvky sexuálního násilí, násilí z důvodu pohlaví a násilí na dětech; a 

c) plně respektuje práva osob vyplývající z tohoto Statutu. 

2. Žalobce může vést vyšetřování na území státu: 

a) podle ustanovení části 9; nebo 

b) na základě pověření přípravného senátu podle čl. 57 odst. 3 písm. d). 

3. Žalobce může: 

a) shromažďovat a zkoumat důkazy; 

b) požadovat zajištění přítomnosti vyšetřovaných, obětí a svědků a vyslýchat je; 

c) požadovat součinnost státu nebo mezivládní organizace či uskupení v souladu s jejich příslušnými kompetencemi a/nebo mandátem; 

d) pro zajištění součinnosti jakéhokoli státu, mezivládní organizace nebo osoby uzavírat ujednání či dohody, které nesmí být neslučitelné s tímto Statutem; 

e) souhlasit, že v žádném úseku řízení nezpřístupní písemnosti či informace, které mu byly poskytnuty s tím, že mají být považovány za důvěrné a použity výhradně pro účely získání dalších důkazů, s výjimkou případů, kdy původce informace dá souhlas se zpřístupněním; a 

f) přijmout opatření potřebná pro zajištění důvěrnosti informací, ochrany osob a uchování důkazů či vyžadovat přijetí takových opatření. 

1. V rámci vyšetřování podle tohoto Statutu osoba: 

a) nesmí být nucena vypovídat proti sobě samé a nesmí být nucena k doznání; 

b) nesmí být vystavena nátlaku, vydírání či hrozbám, mučení či jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání; 

c) pokud výslech probíhá v jazyce jiném, než je jazyk, kterému osoba plně rozumí a kterým je plně schopna hovořit, musí mít zdarma k dispozici kompetentního tlumočníka a takové překlady, které jsou nezbytné k naplnění požadavků spravedlnosti; a 

d) nesmí být svévolně zatčena či držena ve vazbě; a nesmí být zbavena osobní svobody z jiných důvodů a jiným postupem, než stanoví tento Statut; 

2. Je-li důvodné podezření, že osoba se dopustila zločinu spadajícího do jurisdikce Soudu, a tedy ji bude vyslýchat žalobce nebo vnitrostátní orgány na základě dožádání podle části 9 tohoto Statutu, má osoba rovněž následující práva, o nichž musí být před výslechem poučena: 

a) právo být před výslechem upozorněna na důvodné podezření, že se dopustila zločinu spadajícího do jurisdikce Soudu; 

b) právo odepřít výpověď, přičemž odepření výpovědi nebude považováno za důkaz viny nebo neviny; 

c) právo na právní pomoc podle své volby nebo právo, nemá-li právní pomoc, na ustanovení právní pomoci v případech, kdy je to v zájmu spravedlnosti, přičemž tato pomoc je bezplatná pro osoby, které nemají dostatek prostředků na uhrazení nákladů obhajoby; 

d) právo na přítomnost obhájce při výslechu, pokud se dobrovolně nevzdá práva na obhájce. 

1.

a) Domnívá-li se žalobce, že ve průběhu vyšetřování vznikla neopakovatelná příležitost zajistit výpověď nebo prohlášení svědka nebo zkoumat, shromažďovat či ověřovat důkazy, které později nebudou pro účely řízení dostupné, vyrozumí o tom přípravný senát. 

b) V takovém případě může přípravný senát na návrh žalobce přijmout nezbytná opatření k zajištění účinnosti a úplnosti řízení, a zejména k ochraně práv obhajoby. 

c) Nenařídí-li přípravný senát jinak, žalobce poskytne příslušné informace osobě, která byla zatčena či se dostavila k Soudu na základě předvolání v souvislosti s vyšetřováním podle písmene a), aby se tato osoba mohla k věci vyjádřit. 

2. Opatření uvedená v odstavci 1 písm. b) mohou zahrnovat: 

a) doporučení nebo nařízení ohledně postupů, které mají být uplatněny; 

b) nařízení, aby o úkonu byl sepsán protokol; 

c) přibrání znalce; 

d) pověření obhájce osoby, která byla zatčena či se dostavila k Soudu na základě předvolání, aby se zúčastnil vyšetřovacího úkonu, nebo pověření jiného obhájce, aby se zúčastnil vyšetřovacího úkonu a zastupoval zájmy obhajoby, pokud osoba dosud nebyla zadržena či se nedostavila či nemá obhájce; 

e) pověření jednoho z členů senátu nebo v případě potřeby jiného soudce přípravného či projednacího úseku, který je k dispozici, aby sledoval vyšetřovací úkon a vydával doporučení či nařízení ohledně shromažďování a uchování důkazů a výslechů osob; 

f) jiná opatření potřebná pro shromažďování a uchování důkazů. 

3.

a) V případech, kdy žalobce nenavrhl přijetí opatření podle tohoto článku, nicméně podle názoru přípravného senátu jsou taková opatření potřebná pro uchování důkazů, které považuje za nezbytné pro obhajobu při hlavním líčení, dotáže se přípravný senát žalobce na podstatné důvody, které jej vedly k rozhodnutí nenavrhnout taková opatření. Pokud na základě dotazu dojde přípravný senát k závěru, že žalobce neměl důvod nenavrhnout přijetí takových opatření, může přípravný senát přijmout taková opatření z vlastní iniciativy. 

b) Proti rozhodnutí přípravného senátu postupovat z vlastní iniciativy podle tohoto odstavce se žalobce může odvolat. Odvolání musí být projednáno urychleně. 

4. O přípustnosti důkazů uchovaných či shromážděných pro účely soudního řízení podle tohoto článku nebo protokolů o nich se v průběhu hlavního líčení rozhoduje na základě čl. 69 a jejich závažnost posuzuje projednací senát. 

1. Nestanoví-li tento Statut jinak, vykonává přípravný senát funkce v souladu s ustanoveními tohoto článku.

2.

a) Nařízení nebo rozhodnutí přípravného senátu vydaná podle čl. 15, 18, 19, čl. 54 odst. 2, čl. 61 odst. 7 a čl. 72 musí být schválena většinou hlasů jeho soudců. 

b) Ve všech ostatních případech může jednotlivý soudce přípravného senátu vykonávat funkce stanovené tímto Statutem, není-li stanoveno jinak Jednacím a důkazním řádem či rozhodnutím přijatým většinou hlasů členů přípravného senátu. 

3. Kromě jiných funkcí podle tohoto Statutu může přípravný senát: 

a) na žádost žalobce vydávat nařízení a příkazy potřebné pro účely vyšetřování; 

b) na žádost osoby, která byla zatčena nebo se dostavila na základě předvolání podle čl. 58, vydávat nařízení, včetně opatření typu popsaného v čl. 56, nebo vyžadovat součinnost podle části 9 potřebnou pro pomoc poskytovanou této osobě při přípravě obhajoby; 

c) v případě potřeby zajistit ochranu a soukromí obětí a svědků, uchování důkazů, ochranu osob, které byly zadrženy nebo se dostavily na základě předvolání, a ochranu skutečností souvisejících s bezpečností státu; 

d) pověřit žalobce provedením určitých vyšetřovacích úkonů na území smluvní strany bez zajištění součinnosti tohoto státu podle části 9, pokud přípravný senát rozhodne, že stát je zjevně neschopen vyhovět žádosti o spolupráci z důvodu nedostupnosti orgánu či složky justičního systému příslušné k vyřízení žádosti o spolupráci podle části 9, přičemž podle možností zohlední názory daného státu; 

e) byl-li vydán zatýkací rozkaz či předvolání podle čl. 58 a s přihlédnutím k síle důkazů a právům dotčených stran stanoveným tímto Statutem a Jednacím a důkazním řádem, vyžadovat součinnost států podle čl. 93 odst. 1 písm. k) při přijímání ochranných opatření pro účely zabavení věci, zejména pokud konečným výsledkem má být prospěch obětí. 

1. Přípravný senát vydá na žádost žalobce kdykoli po zahájení vyšetřování zatýkací rozkaz na osobu, pokud na základě posouzení žádosti a důkazů a jiných informací poskytnutých žalobcem shledá, že: 

a) je důvodné podezření, že osoba se dopustila zločinu spadajícího do jurisdikce Soudu; a 

b) zatčení osoby se jeví jako nezbytné: 

(i) pro zajištění její přítomnosti při hlavním líčení, 

(ii) pro zajištění, aby tato osoba nemařila či neohrožovala vyšetřování nebo soudní řízení, nebo 

(iii) případně proto, aby osoba nepokračovala v páchání tohoto nebo souvisejícího zločinu, který spadá do jurisdikce Soudu a jehož okolnosti jsou stejné. 

2. Návrh žalobce obsahuje: 

a) jméno osoby a jiné údaje potřebné pro zjištění totožnosti; 

b) konkrétní výčet zločinů spadajících do jurisdikce Soudu, jichž se osoba měla dopustit; 

c) úplné vylíčení skutečností, které údajně naplňují skutkové podstaty těchto zločinů; 

d) souhrn důkazů a jiných skutečností nasvědčujících tomu, že osoba spáchala tyto zločiny; a 

e) důvod, proč žalobce pokládá zatčení osoby za nezbytné. 

3. Zatýkací rozkaz obsahuje: 

a) jméno osoby a jiné údaje potřebné pro zjištění totožnosti; 

b) konkrétní výčet zločinů spadajících do jurisdikce Soudu, v souvislosti s nimiž se navrhuje zatčení osoby; a 

c) stručné vylíčení skutečností, které údajně naplňují skutkovou podstatu těchto zločinů; 

4. Zatýkací rozkaz zůstane v platnosti, dokud Soud nerozhodne jinak. 

5. Na základě zatýkacího rozkazu může Soud vyžadovat předběžnou vazbu nebo zatčení a předání osoby podle části 9. 

6. Žalobce může navrhnout přípravnému senátu změnu zatýkacího rozkazu úpravou nebo rozšířením výčtu zločinů v něm uvedených. Přípravný senát takto pozmění zatýkací rozkaz, pokud shledá dostatečné důvody domnívat se, že osoba se dopustila zločinů uvedených v pozměněném či rozšířeném výčtu. 

7. Místo návrhu na vydání zatýkacího rozkazu může žalobce navrhnout přípravnému senátu předvolání osoby. Pokud přípravný senát shledá dostatečné důvody domnívat se, že osoba se dopustila domnělého zločinu a že předvolání postačí k zabezpečení její přítomnosti, vydá předvolání s podmínkami omezujícími osobní svobodu (kromě zadržení), pokud takové podmínky stanoví vnitrostátní právní řád, nebo bez těchto podmínek. Předvolání obsahuje: 

a) jméno osoby a jiné údaje potřebné pro zjištění totožnosti; 

b) konkrétní datum, kdy se osoba má dostavit; 

c) konkrétní výčet zločinů spadajících do jurisdikce Soudu, kterých se osoba měla dopustit; a 

d) stručné vylíčení skutečností, které údajně naplňují skutkovou podstatu těchto zločinů. 

 Předvolání musí být osobě doručeno. 

1. Smluvní strana, která obdržela žádost o předběžnou vazbu či zatčení a předání osoby, neprodleně podnikne kroky k zajištění této osoby v souladu se svými zákony a s ustanoveními části 9. 

2. Zatčený bude neprodleně předveden před příslušný soudní orgán ve vazebním státu, který v souladu se zákony svého státu rozhodne, že: 

a) zatýkací rozkaz se vztahuje na tuto osobu; 

b) zatčení osoby bylo provedeno v souladu s řádným postupem; a

c) práva osoby byla respektována. 

3. Zatčený má právo požádat příslušný orgán vazebního státu o dočasné propuštění do předání. 

4. Při rozhodování o takové žádosti zváží příslušný orgán vazebního státu, zda existují, vzhledem k závažnosti údajných zločinů, naléhavé a výjimečné okolnosti odůvodňující dočasné propuštění a zda existují dostatečné záruky, že vazební stát bude schopen splnit svou povinnost předat osobu Soudu. Příslušný orgán vazebního státu není oprávněn posuzovat, zda zatýkací rozkaz byl řádně vydán podle čl. 58 odst. 1 písm. a) a b). 

5. Přípravný senát musí být vyrozuměn o každé žádosti o dočasné propuštění na svobodu a předloží svá doporučení příslušnému orgánu vazebního státu. Příslušný orgán vazebního státu před vydáním rozhodnutí důkladně zváží tato doporučení, včetně doporučených opatření na zabránění útěku osoby. 

6. Je-li povoleno dočasné propuštění osoby, může přípravný senát vyžadovat pravidelné zprávy o stavu dočasného propuštění. 

7. Jakmile je vazebnímu státu nařízeno předání osoby, musí být osoba co nejdříve předána Soudu.

1. Po předání osoby Soudu nebo jejím dostavení o vlastní vůli či na základě předvolání se přípravný senát ujistí, že osobě bylo sděleno obvinění ze zločinů, jichž se měla dopustit, a že byla poučena o svých právech podle tohoto Statutu, včetně práva požádat o dočasné propuštění do zahájení hlavního líčení. 

2. Osoba, na kterou byl vydán zatýkací rozkaz, může požádat o dočasné propuštění do zahájení hlavního líčení. Pokud přípravný senát shledá, že jsou splněny podmínky stanovené v čl. 58 odst. 1, zůstane osoba ve vazbě. Pokud přípravný senát neshledá, že tyto podmínky jsou splněny, povolí podmíněné či bezpodmínečné propuštění. 

3. Přípravný senát pravidelně přezkoumává svá rozhodnutí o propuštění nebo vazbě osoby a může tak kdykoli učinit na návrh žalobce nebo osoby. Na základě přezkumu může pozměnit své rozhodnutí o vazbě, propuštění či podmínkách propuštění, pokud shledá, že je to třeba vzhledem ke změně okolností. 

4. Přípravný senát zajistí, aby osoba nebyla držena ve vazbě po neúměrně dlouhou dobu z důvodu neopodstatněných průtahů způsobených žalobcem. Dojde-li k takovým průtahům, Soud zváží možnost podmíněného či bezpodmínečného propuštění osoby. 

5. Přípravný senát může v případě potřeby vydat zatýkací rozkaz za účelem zajištění přítomnosti propuštěné osoby. 

1. S výhradou ustanovení odstavce 2 přípravný senát v přiměřené lhůtě po předání nebo dobrovolném dostavení se osoby provede slyšení o potvrzení obvinění, na jejichž základě žalobce hodlá žádat o zahájení hlavního líčení. Slyšení bude přítomen žalobce a obviněný, jakož i obhájce obviněného. 

2. Přípravný senát může na žádost žalobce nebo z vlastního podnětu provést slyšení o potvrzení obvinění, na jejichž základě žalobce hodlá žádat o zahájení hlavního líčení, v nepřítomnosti obviněného, pokud obviněný:

a) se vzdal svého práva být přítomen; nebo 

b) uprchl nebo místo jeho pobytu nelze zjistit a byla přijata veškerá přiměřená opatření pro zajištění jeho přítomnosti před Soudem a sdělení obvinění a skutečnosti, že se bude konat slyšení o potvrzení obvinění. 

V takovém případě je osoba zastoupena obhájcem, pokud přípravný senát rozhodne, že je to v zájmu spravedlnosti. 

3. V přiměřené lhůtě před slyšením osoba: 

a) obdrží opis dokumentu obsahujícího obvinění, na jejichž základě žalobce hodlá žádat o zahájení hlavního líčení; a 

b) obdrží informace o důkazech, o něž se žalobce hodlá opírat během slyšení o potvrzení obvinění; 

Přípravný senát může vydat nařízení upravující poskytování informací pro účely slyšení o potvrzení obvinění. 

4. Před slyšením může žalobce pokračovat ve vyšetřování a může pozměnit nebo vzít zpět některé z obvinění. O projednávání změny nebo zpětvzetí obvinění musí být osoba vyrozuměna v dostatečném předstihu před slyšením. Je-li obvinění vzato zpět, vyrozumí žalobce přípravný senát o důvodech zpětvzetí. 

5. Při slyšení žalobce podpoří každé obvinění dostatečnými důkazy o tom, že dotčená osoba spáchala zločin, ze kterého je obviněna. Žalobce se může opírat o listinné nebo souhrnné důkazy a není povinen povolávat svědky, kteří mají svědčit v hlavním líčení. 

6. Při slyšení může osoba: 

a) vznést námitky proti obviněním; 

b) napadnout důkazy předložené žalobcem; a 

c) předkládat důkazy. 

7. Přípravný senát na základě výsledků slyšení rozhodne, zda existují dostatečné důkazy nasvědčující tomu, že osoba se dopustila každého ze zločinů, z nichž byla obviněna. Na základě tohoto rozhodnutí přípravný senát: 

a) potvrdí ta obvinění, u nichž shledal dostatečné důkazy, a předá osobu projednacímu senátu pro účely hlavního líčení ve věci potvrzených obvinění; 

b) odmítne potvrdit ta obvinění, u nichž neshledal dostatečné důkazy; 

c) odročí slyšení a navrhne žalobci, aby zvážil: 

(i) předložení dalších důkazů nebo doplnění vyšetřování ohledně konkrétního obvinění; nebo 

(ii) možnost pozměnit obvinění vzhledem k tomu, že předložené důkazy zřejmě nasvědčují tomu, že byla naplněna skutková podstata jiného zločinu spadajícího do jurisdikce Soudu.

8. Pokud přípravný senát odmítne potvrdit obvinění, nebrání to žalobci v podání další žádosti o potvrzení tohoto obvinění na základě dodatečně získaných důkazů. 

9. Po potvrzení obvinění a před zahájením hlavního líčení může žalobce se souhlasem přípravného senátu a po vyrozumění obviněného pozměnit obvinění. Pokud žalobce navrhne doplnění obvinění nebo jejich nahrazení závažnějšími obviněními, musí být tato obvinění potvrzena ve slyšení podle tohoto článku. Po zahájení hlavního líčení může žalobce se souhlasem projednacího senátu vzít obvinění zpět. 

10. Jakýkoli dříve vydaný zatýkací rozkaz pozbývá platnosti ve vztahu k obviněním, která nepotvrdil přípravný senát nebo která žalobce stáhl. 

11. Po potvrzení obvinění podle tohoto článku předsednictvo ustaví projednací senát, který za podmínek ustanovení odstavce 9 a čl. 64 odst. 4 odpovídá za průběh následného řízení a může vykonávat kteroukoli z funkcí přípravného senátu, která s řízením souvisí a kterou lze v jeho průběhu uplatnit. 

Není-li stanoveno jinak, místem hlavního líčení je sídlo Soudu. 

1. Obviněný musí být přítomen při hlavním líčení. 

2. Pokud obviněný, který je přítomen před Soudem, soustavně narušuje průběh líčení, může projednací senát obviněného vykázat a umožnit mu sledovat líčení z prostor mimo jednací síň a dávat pokyny svému obhájci pomocí komunikačních technologií, je-li toho zapotřebí. Tato opatření lze uplatnit jen za výjimečných okolností, kdy jsou přiměřená alternativní opatření shledána nedostatečnými, a pouze na dobu nezbytně nutnou.

1. Projednací senát vykonává funkce a pravomoci stanovené tímto článkem v souladu s tímto Statutem a Jednacím a důkazním řádem. 

2. Projednací senát dbá na spravedlivé a rychlé projednání věci při plném respektování práv obviněného a s ohledem na ochranu obětí a svědků. 

3. Po postoupení věci k hlavnímu líčení podle tohoto Statutu projednací senát, kterému byla věc přidělena: 

a) po poradě se stranami přijme opatření nezbytná k usnadnění spravedlivého a rychlého projednání věci; 

b) stanoví, který jazyk nebo jazyky se budou užívat během hlavního líčení; a 

c) s výhradou všech ostatních relevantních ustanovení tohoto Statutu zajistí zpřístupnění dosud nezpřístupněných písemností či informací v dostatečném předstihu před hlavním líčením tak, aby umožnil dostatečnou přípravu na hlavní líčení. 

4. Projednací senát může, je-li to potřebné pro jeho účinné a spravedlivé fungování, předat řešení předběžných otázek přípravnému senátu nebo v případě potřeby jinému soudci přípravného úseku, který je k dispozici. 

5. Pokud je obviněna více než jedna osoba, může projednací senát po vyrozumění stran podle potřeby nařídit sloučení nebo rozdělení obvinění. 

6. Při výkonu funkcí před hlavním líčením a v průběhu hlavního líčení může projednací senát podle potřeby: 

a) vykonávat funkce přípravného senátu uvedené v čl. 61 odst. 11; 

b) vyžadovat přítomnost a výpověď svědků a předkládání písemností a jiných důkazů a v případě potřeby si pro tento účel vyžádat pomoc států podle tohoto Statutu; 

c) zajistit ochranu důvěrných informací; 

d) nařídit provádění dalších důkazů k doplnění důkazů, které byly shromážděny před hlavním líčením nebo které strany předložily během hlavního líčení; 

e) zajistit ochranu obviněného, svědků a obětí; a 

f) rozhodovat v dalších příslušných otázkách. 

7. Hlavní líčení je veřejné. Projednací senát však může rozhodnout, že vzhledem ke zvláštním okolnostem je nutné konat jisté části řízení s vyloučením veřejnosti pro účely čl. 68 nebo pro účely ochrany důvěrných nebo citlivých informací, které mají být předloženy jako důkaz. 

8.

a) Při zahájení hlavního líčení nechá projednací senát přednést obviněnému obvinění dříve potvrzená přípravným senátem. Projednací senát se ujistí, že obviněný rozumí povaze obvinění. Poskytne mu možnost přiznat vinu podle čl. 65 nebo ji popřít. 

b) V průběhu hlavního líčení může předseda senátu vydávat pokyny ohledně vedení řízení, včetně nařízení, která mají zajistit jeho spravedlivé a nestranné vedení. S výhradou pokynů předsedy senátu mohou strany předkládat důkazy v souladu s ustanoveními tohoto Statutu. 

9. Projednací senát má mimo jiné pravomoc na návrh strany nebo z vlastní iniciativy: 

a) rozhodovat o přijatelnosti nebo významu důkazů; a 

b) přijímat opatření potřebná pro udržení pořádku v průběhu slyšení. 

10. Projednací senát zajistí sepsání úplného protokolu o hlavním líčení, který přesně zachycuje průběh líčení, a jeho vedení a uchování tajemníkem. 

1. Pokud obviněný přizná vinu podle čl. 64 odst. 8 písm. a), projednací senát rozhodne, zda: 

a) si je obviněný vědom povahy a důsledků přiznání viny; 

b) obviněný přiznal vinu dobrovolně po dostatečné poradě se svým obhájcem; a 

c) přiznání odpovídá skutkovému stavu podle: 

(i) obvinění vznesených žalobcem, k nimž se obviněný přiznal; 

(ii) materiálů, které žalobce předložil na doplnění obvinění a s nimiž obviněný souhlasí; a 

(iii) jiných důkazů, například svědeckých výpovědí, které provedl žalobce nebo obviněný. 

2. Pokud projednací senát shledá, že požadavky uvedené v odstavci 1 jsou splněny, bude mít za to, že doznání a dodatečně provedené důkazy objasňují veškeré skutečnosti významné pro prokázání zločinu, k němuž se obviněný přiznal, a může obviněného za tento zločin odsoudit. 

3. Pokud projednací senát neshledá, že požadavky podle odstavce 1 jsou splněny, bude mít za to, že k přiznání viny nedošlo, a nařídí pokračování hlavního líčení obvyklým postupem stanoveným tímto Statutem a může postoupit věc jinému projednacímu senátu. 

4. Pokud projednací senát shledá, že v zájmu spravedlnosti, zejména v zájmu obětí je třeba úplnější objasnění skutkového stavu věci, může: 

a) požádat žalobce o provedení dalších důkazů, včetně svědeckých výpovědí; nebo 

b) nařídit pokračování hlavního líčení obvyklým postupem podle tohoto Statutu, přičemž se na obviněného pohlíží tak, jako by vinu nepřiznal, a postoupit věc jinému projednacímu senátu. 

5. Jednání mezi žalobcem a obhajobou ohledně změn obvinění, přiznání viny či trestu, který by měl být uložen, nejsou pro Soud závazná. 

1. Každý musí být pokládán za nevinného, dokud není jeho vina prokázána před Soudem v souladu s použitelným právem. 

2. Břemeno dokazování viny obviněného leží na žalobci. 

3. Před vynesením rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí být Soud nade vší pochybnost přesvědčen o vině obviněného. 

1. Při rozhodování o jakémkoli bodu obvinění, který se mu klade za vinu, má obviněný právo na veřejné slyšení s přihlédnutím k ustanovením tohoto Statutu a na spravedlivé a nestranné řízení s následujícími minimálními zárukami při zachování úplné rovnosti: 

a) být neprodleně a podrobně vyrozuměn o povaze, příčině a obsahu obvinění v jazyce, kterému obviněný plně rozumí a kterým plně hovoří; 

b) mít dostatek času a možností k přípravě obhajoby a volné a důvěrné komunikaci s obhájcem podle své volby; 

c) být souzen bez zbytečných průtahů; 

d) s výhradou čl. 63 odst. 2 být přítomen při hlavním líčení, vést svou obhajobu sám či prostřednictvím právní pomoci podle své volby, a nemá-li právní pomoc, být poučen o tomto právu a mít právní pomoc ustavenou Soudem v případech, kdy je to v zájmu spravedlnosti, a to bezplatně, pokud obviněný nemá dostatečné prostředky na její úhradu; 

e) klást nebo nechat klást otázky svědkům obžaloby a vyžadovat přítomnost a výslech svědků obhajoby za stejných podmínek jako výslech svědků obžaloby. Obviněný má rovněž právo uvádět okolnosti sloužící k jeho obhajobě a předkládat jiné důkazy přípustné podle tohoto Statutu; 

f) mít bezplatnou pomoc schopného tlumočníka a takové překlady, které jsou nezbytné k naplnění požadavků spravedlnosti, pokud některá část řízení nebo písemnosti předkládané Soudu nejsou v jazyce, kterému obviněný plně rozumí a kterým plně hovoří; 

g) nebýt nucen k výpovědi či přiznání viny a moci odepřít výpověď, přičemž k odepření výpovědi nesmí být přihlíženo při rozhodování o vině nebo nevině obviněného; 

h) učinit bezpřísežné ústní či písemné prohlášení na svou obhajobu; a 

i) nebýt nucen převzít důkazní břemeno či jeho vyvrácení. 

2. Kromě jiných důkazů podle tohoto Statutu žalobce co nejdříve poskytne obhajobě důkazy, které má v držení nebo pod kontrolou, pokud podle jeho názoru svědčí nebo by mohly svědčit o nevině obviněného či být posuzovány jako polehčující okolnosti nebo mít vliv na důvěryhodnost důkazů obžaloby. V případě pochybností ohledně uplatňování tohoto odstavce rozhodne Soud.

1. Soud přijme vhodná opatření na ochranu bezpečnosti, tělesného i duševního zdraví, důstojnosti a soukromí obětí a svědků. Soud přitom přihlédne ke všem příslušným okolnostem, včetně věku, pohlaví, jak je definováno v čl. 7 odst. 3, a zdravotního stavu, a k povaze zločinu, zejména pokud se jedná o zločin s prvky sexuálního násilí nebo násilí z důvodu pohlaví nebo násilí na dětech. Tato opatření žalobce uplatňuje zejména v průběhu vyšetřování a stíhání takových zločinů. Tato opatření nesmí být na újmu nebo neslučitelná s právy obviněného a zásadou spravedlivého a nestranného řízení. 

2. Senáty Soudu mohou učinit výjimku ze zásady veřejnosti slyšení stanovené čl. 67 a v zájmu ochrany obětí a svědků či obviněného vyloučit veřejnost z kterékoli části řízení nebo umožnit předkládání důkazů pomocí elektronických či jiných specializovaných prostředků. Tato opatření jsou zejména uplatňována v případě oběti sexuálního násilí nebo dětské oběti či svědka, pokud Soud s přihlédnutím k veškerým okolnostem, zejména k názoru oběti či svědka, nenařídí něco jiného. 

3. Jsou-li dotčeny osobní zájmy obětí, Soud umožní přednesení a projednání jejich názorů a obav v těch úsecích řízení, které Soud uzná za vhodné, a to způsobem, který nesmí být na újmu právům obviněného a zásadě spravedlivého a nestranného řízení a nesmí s nimi být neslučitelný. Pokud to Soud uzná za vhodné, mohou tyto názory a obavy přednést právní zástupci obětí v souladu s Jednacím a důkazním řádem. 

4. Útvar pro ochranu obětí a svědků může radit žalobci a Soudu ohledně vhodných ochranných a bezpečnostních opatření, poradenské služby a pomoci podle čl. 43 odst. 6. 

5. Pokud by zpřístupnění důkazů nebo informací podle tohoto Statutu mělo za následek vážné ohrožení bezpečnosti svědka či jeho rodinných příslušníků, může žalobce pro účely kteréhokoli úkonu před zahájením hlavního líčení zadržet tyto důkazy nebo informace a poskytnout pouze jejich shrnutí. Způsob uplatňování těchto opatření nesmí být na újmu nebo neslučitelný s právy obviněného a zásadou spravedlivého a nestranného řízení. 

6. Stát může požádat o přijetí potřebných opatření na ochranu svých zaměstnanců nebo zástupců a ochranu důvěrných či citlivých informací. 

1. Před výpovědí každý svědek v souladu s Jednacím a důkazním řádem odpřísáhne, že bude vypovídat pravdivě. 

2. Při hlavním líčení vypovídá svědek osobně, s výjimkou případů, kdy to neumožňují opatření stanovená v čl. 68 nebo Jednacím a důkazním řádu. Soud může rovněž připustit podání výpovědi v přímém přenosu (ústně) či ze záznamu pomocí video- či audiotechniky, jakož i předkládání písemností a protokolů za podmínek stanovených tímto Statutem a v souladu s Jednacím a důkazním řádem. Tato opatření nesmí být na újmu nebo neslučitelná s právy obviněného. 

3. Strany mohou předkládat důkazy významné pro případ v souladu s čl. 64. Soud má pravomoc vyžadovat předložení veškerých důkazů, které považuje za potřebné pro objasnění skutečného stavu věci. 

4. Soud může v souladu s Jednacím a důkazním řádem rozhodnout o významu či přípustnosti důkazů, mimo jiné s ohledem na jejich důkazní hodnotu a případné ohrožení spravedlivého procesu a spravedlivého posuzování svědeckých výpovědí. 

5. Soud respektuje a dodržuje zásadu důvěrnosti sdělení stanovenou Jednacím a důkazním řádem. 

6. Soud nevyžaduje důkazy o obecně známých skutečnostech, nicméně k nim může přihlédnout při rozhodování. 

7. Důkazy získané porušením tohoto Statutu nebo mezinárodně uznávaných lidských práv jsou nepřípustné, pokud: 

a) v důsledku porušení byla podstatným způsobem zpochybněna spolehlivost důkazu; nebo 

b) připuštění důkazů by bylo v rozporu s řádným průběhem řízení a mohlo by jej vážně poškodit. 

8. Při rozhodování o významu nebo přípustnosti důkazů shromážděných státem Soud nerozhoduje o uplatňování vnitrostátního práva tohoto státu. 

1. Soud má jurisdikci nad následujícími trestnými činy proti výkonu spravedlnosti, pokud jsou spáchány úmyslně: 

a) křivá výpověď podaná osobou, která přísahala, že bude vypovídat pravdivě podle čl. 69 odst. 1; 

b) vědomé předkládání nepravdivých či padělaných důkazů; 

c) podplácení svědka, maření či bránění v přítomnosti svědka u Soudu či jeho výpovědi, pomsta svědkovi za výpověď nebo ničení a pozměňování důkazů nebo bránění v shromažďování důkazů; 

d) ztěžování splnění úkolu pracovníka Soudu, jeho zastrašování či působení na něj v úmyslu donutit či přesvědčit tohoto pracovníka, aby vůbec nekonal nebo nesprávně konal některou ze svých povinností; 

e) pomsta vůči pracovníkovi Soudu pro výkon povinností tohoto nebo jiného pracovníka; 

f) vyžadování či přijímání úplatku pracovníkem Soudu v souvislosti s jeho úředními povinnostmi. 

2. Výkon jurisdikce Soudu nad trestnými činy podle tohoto článku se řídí zásadami a postupy stanovenými Jednacím a důkazním řádem. Podmínky poskytování mezinárodní součinnosti Soudu v souvislosti s řízeními podle tohoto článku se řídí vnitrostátním právem dožádaného státu. 

3. Obviněnému, který je uznán vinným, může Soud uložit trest odnětí svobody až na pět let nebo peněžitý trest podle Jednacího a důkazního řádu, nebo oba tresty. 

4.

a) Každá smluvní strana rozšíří své trestněprávní předpisy postihující trestné činy proti řádnému průběhu svého vyšetřování a soudního řízení i na trestné činy proti výkonu spravedlnosti podle tohoto článku spáchané na jeho území nebo některým z jeho občanů; 

b) Na žádost Soudu, kdykoliv to Soud považuje za vhodné, postoupí stát případ svým příslušným orgánům za účelem trestního stíhání. Tyto orgány musí vyřizovat takové případy s náležitou péčí a věnovat dostatečné prostředky na jejich účinné projednání. 

1. Soud může postihnout osoby přítomné při jeho jednání za nepřístojné chování, včetně rušení jednání nebo svévolného odepření řídit se pokyny Soudu, administrativními opatřeními jinými než trest odnětí svobody, například dočasným či trvalým vykázáním z jednací síně, pokutou či podobnými opatřeními podle Jednacího a důkazního řádu. 

2. Řízení vedoucí k uložení opatření uvedených v odstavci 1 stanoví Jednací a důkazní řád. 

1. Tento článek upravuje případy, kdy by podle názoru státu zpřístupnění informací nebo písemností tohoto státu poškodilo jeho národní bezpečnostní zájmy. Mezi tyto případy patří případy spadající do působnosti čl. 56 odst. 2 a 3, čl. 61 odst. 3, čl. 64 odst. 3, čl. 67 odst. 2, čl. 68 odst. 6, čl. 87 odst. 6 a čl. 93, jakož i případy vznikající v jiných úsecích řízení, kdy se může jednat o takové zpřístupnění.

2. Tento článek se vztahuje i na případy, kdy osoba, která byla požádána o poskytnutí informací či důkazů, odmítne tak učinit nebo předá věc státu s tím, že zpřístupnění těchto informací či důkazů by poškodilo národní bezpečnostní zájmy státu, a dotčený stát potvrdí, že podle jeho názoru by zpřístupnění poškodilo jeho národní bezpečnostní zájmy. 

3. Žádným z ustanovení tohoto článku není dotčena povinnost zajistit ochranu důvěrných informací podle čl. 54 odst. 3 písm. e) a f) nebo uplatňování čl. 73. 

4. Pokud stát zjistí, že jeho informace či písemnosti jsou nebo zřejmě budou zpřístupněny v některém úseku řízení, přičemž podle jeho názoru by zpřístupnění poškodilo jeho národní bezpečnostní zájmy, je tento stát oprávněn zasáhnout do řízení s cílem dosáhnout řešení této otázky podle tohoto článku. 

5. Jestliže je stát názoru, že zpřístupnění informací by poškodilo jeho národní bezpečnostní zájmy, podnikne ve spolupráci s žalobcem, obhajobou nebo přípravným či projednacím senátem podle okolností případu veškeré vhodné kroky s cílem společně řešit tuto otázku. Těmito kroky může být: 

a) pozměnění nebo upřesnění žádosti; 

b) rozhodnutí Soudu ohledně významu požadovaných informací či důkazů nebo rozhodnutí, zda tyto důkazy, ač významné pro řízení, nelze získat nebo nebyly získány z jiného zdroje než od dožádaného státu; 

c) získání informací nebo důkazů z jiného zdroje či jinou formou; nebo 

d) dohoda o podmínkách poskytování pomoci, mimo jiné včetně poskytování souhrnů nebo upravených verzí, omezeného zpřístupnění, používání zasedání s vyloučením veřejnosti nebo protistrany, nebo jiných ochranných opatření přípustných podle tohoto Statutu a Jednacího a důkazního řádu.

6. Jakmile byly podniknuty veškeré vhodné kroky ke společnému vyřešení této otázky, avšak podle názoru státu neexistují prostředky ani podmínky umožňující poskytnutí nebo zpřístupnění informace či písemnosti bez poškození jeho národních bezpečnostních zájmů, sdělí žalobci nebo Soudu konkrétní důvody svého rozhodnutí, s výjimkou případů, kdy by uvedení konkrétních důvodů nevyhnutelně způsobilo poškození národních bezpečnostních zájmů státu. 

7. Pokud Soud poté rozhodne, že tyto důkazy jsou významné pro řízení a nezbytné pro rozhodnutí o vině či nevině obviněného, může Soud podniknout následující kroky: 

a) požaduje-li se poskytnutí informace či písemnosti na základě žádosti o spolupráci podle části 9 nebo okolností popsaných v odstavci 2 a dožádaný stát uvedl důvod odmítnutí zmíněný v čl. 93 odst. 4: 

(i) Soud může před vyvozením závěrů podle odstavce 7 písm. a) bodu (ii) vyžádat další konzultace za účelem projednání prohlášení státu, které podle potřeby mohou zahrnovat slyšení s vyloučením veřejnosti a protistrany; 

(ii) dojde-li Soud k závěru, že uvedení důvodu odmítnutí podle čl. 93 odst. 4 za daných okolností znamená, že dožádaný stát nejedná v souladu se svými povinnostmi podle tohoto Statutu, může Soud postoupit věc podle čl. 87 odst. 7, s uvedením důvodů tohoto závěru; a 

(iii) Soud může podle okolností učinit takové závěry v hlavním líčení s obviněným ohledně existence nebo neexistence jisté skutečnosti; nebo 

b) za všech jiných okolností: 

(i) nařídit zpřístupnění; nebo 

(ii) v případech, kdy nenařídí zpřístupnění, podle okolností učinit takové závěry v hlavním líčení s obviněným ohledně existence nebo neexistence jisté skutečnosti. 

Je-li smluvní strana požádána Soudem o poskytnutí písemnosti nebo informace, kterou má ve správě, v držení nebo pod kontrolou, kterou mu důvěrně zpřístupnily stát, mezivládní organizace nebo mezinárodní organizace, požádá tato strana původce informace nebo písemnosti o souhlas s jejím zpřístupněním. Je-li původcem smluvní strana, dá souhlas se zpřístupněním této informace či písemnosti nebo se zaváže projednat tuto otázku se Soudem za podmínek ustanovení čl. 72. Pokud původce není smluvní stranou a nedá souhlas se zpřístupněním informace nebo písemnosti, dožádaný stát sdělí Soudu, že není schopen poskytnout písemnost či informaci, z důvodu již existujícího závazku důvěrnosti vůči původci. 

1. Všichni soudci projednacího senátu jsou stále přítomni v každé části hlavního líčení a při poradě o rozhodnutí. Předsednictvo může v určitých případech pověřit jednoho nebo více z náhradních soudců, který je k dispozici, aby byl stále přítomen v každé části hlavního líčení a nahradil člena projednacího senátu, který se nadále nemůže dostavovat k hlavnímu líčení. 

2. Rozhodnutí projednacího senátu vychází z hodnocení důkazů a celého řízení. Rozhodnutí nesmí překročit rámec skutečností a okolností uvedených v obvinění a jeho změnách. Soud může při rozhodování přihlédnout jen k těm důkazům, které byly provedeny a projednány v hlavním líčení. 

3. Soudci usilují o dosažení jednomyslného rozhodnutí, nelze- li jednomyslného rozhodnutí dosáhnout, přijímá se rozhodnutí většinou hlasů soudců. 

4. Porada projednacího senátu o rozhodnutí je tajná. 

5. Rozhodnutí se vyhotovuje písemně a obsahuje úplné a odůvodněné zjištění projednacího senátu ohledně důkazů a závěrů. Projednací senát vydává jedno rozhodnutí. Není-li rozhodnutí projednacího senátu přijato většinou hlasů, musí obsahovat názory většiny a menšiny. Rozhodnutí nebo jeho shrnutí se vyhlašuje ve veřejném zasedání. 

1. Soud stanoví zásady pro odškodňování obětí nebo odškodňování souvisejícího s oběťmi, včetně restituce, kompenzace a rehabilitace. Na tomto základě může Soud ve svém rozhodnutí na návrh nebo, za výjimečných okolností, z vlastního podnětu rozhodnout o rozsahu a výši škody, ztráty nebo újmy způsobené obětem nebo související s oběťmi a uvede zásady, na jejichž základě takto postupuje. 

2. Soud může přímo odsouzenému nařízením uložit povinnost poskytnout odškodnění obětem nebo odškodnění související s oběťmi, včetně restituce, kompenzace nebo rehabilitace. Ve vhodných případech může Soud nařídit odškodnění ze Svěřeneckého fondu uvedeného v čl. 79. 

3. Dříve než vydá nařízení podle tohoto článku, může Soud vyžádat a vzít v úvahu prohlášení odsouzeného, obětí, jiných zainteresovaných osob či států nebo prohlášení učiněná jejich jménem. 

4. Při výkonu pravomoci podle tohoto článku může Soud po odsouzení osoby za zločin spadající do jurisdikce Soudu rozhodnout, zda pro vykonatelnost případného nařízení podle tohoto článkuje nezbytné vyžadovat přijetí opatření podle čl. 93 odst. 1. 

5. Smluvní strana vykoná rozhodnutí podle tohoto článku tak, jako by se na tento článek vztahovala ustanovení čl. 109. 

6. Žádné z ustanovení tohoto článku nebude vykládáno tak, že by jím byla dotčena práva obětí podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva. 

1. Byl-li obviněný uznán vinným, projednací senát zváží, jaký přiměřený trest mu má být uložen, a zohlední provedené důkazy a podání učiněná během hlavního líčení, které mají význam pro výrok o trestu. 

2. S výjimkou případů upravených čl. 65 a před uzavřením hlavního líčení projednací senát z vlastního podnětu může a na návrh žalobce nebo obviněného musí konat další slyšení za účelem projednání dalších důkazů nebo podání důležitých pro rozhodnutí o vině v souladu s Jednacím a důkazním řádem. 

3. V případech podle odstavce 2 musí být jakákoli prohlášení podle čl. 75 projednána během dalšího slyšení uvedeného v odstavci 2 a během dodatečného slyšení, je-li toho zapotřebí. 

4. Výrok o trestu je vyhlašován veřejně a pokud možno v přítomnosti obviněného. 

1. S výhradou čl. 110 může Soud uložit osobě odsouzené za zločin podle čl. 5 tohoto Statutu některý z následujících trestů: 

a) trest odnětí svobody na určitý počet let, jehož výměra nesmí překročit horní hranici třiceti let; nebo 

b) trest odnětí svobody na doživotí, pokud to odůvodňuje mimořádná závažnost zločinu a osobní poměry odsouzeného. 

2. Kromě trestu odnětí svobody může Soud nařídit: 

a) peněžitý trest podle kritérií stanovených Jednacím a důkazním řádem; 

b) propadnutí výnosů, majetku a aktiv, které pochází přímo či nepřímo z daného zločinu, aniž by tím byla dotčena práva třetích stran v dobré víře. 

1. Při ukládání trestů Soud v souladu s Jednacím a důkazním řádem zohlední takové okolnosti, jako je závažnost zločinu a osobní poměry odsouzeného. 

2. Při ukládání trestu odnětí svobody Soud započítá dobu, kterou odsouzený strávil ve vazbě z příkazu Soudu. Soud může započítat dobu, kterou odsouzený strávil v jiné vazbě v souvislosti sjednáním zakládajícím skutkovou podstatu předmětného zločinu. 

3. Osobě odsouzené za více než jeden zločin Soud uloží trest za každý zločin a úhrnný trest stanovící celkovou výši trestu odnětí svobody. Úhrnný trest nesmí být nižší než nejvyšší z jednotlivých uložených trestů a nesmí přesahovat hranici 30 let odnětí svobody nebo odnětí svobody na doživotí podle čl. 77 odst. 1 písm. b). 

1. Rozhodnutím Shromáždění smluvních stran se zakládá Svěřenecky fond pro oběti zločinů spadajících do jurisdikce Soudu a pro rodinné příslušníky těchto obětí. 

2. Soud může nařídit převod peněz a jiného majetku získaného z peněžitých trestů a trestů propadnutí majetku uložených Soudem do Svěřeneckého fondu. 

3. Svěřenecky fond je spravován podle kritérií stanovených Shromážděním smluvních stran. 

Žádným z ustanovení této části Statutu není dotčeno ukládání trestů státy podle jejich vnitrostátního práva ani uplatňování vnitrostátního práva států, které nestanoví tresty předepsané v této části. 

1. Rozhodnutí podle čl. 74 lze napadnout odvoláním podle Jednacího a důkazního řádu následujícím způsobem: 

a) Žalobce může podat odvolání z následujících důvodů: 

(i) vada v řízení, 

(ii) skutkový omyl, nebo 

(iii) právní omyl; 

b) Odsouzený nebo žalobce za odsouzeného může podat odvolání z následujících důvodů: 

(i) vada v řízení, 

(ii) skutkový omyl, 

(iii) právní omyl, nebo 

(iv) jiný důvod mající vliv na spravedlivost nebo hodnověrnost řízení či rozhodnutí. 

2.

a) V souladu s Jednacím a důkazním řádem může žalobce či odsouzený napadnout odvoláním výrok o trestu z důvodu nepoměru mezi zločinem a trestem; 

b) Je-li podáno odvolání proti výroku o trestu a Soud shledá, že jsou důvody k úplnému či částečnému zrušení rozhodnutí o vině, může vyzvat žalobce a odsouzeného k uplatnění důvodů podle čl. 81 odst. 1 písm. a) nebo b) a může vynést rozhodnutí o vině v souladu s čl. 83; 

c) stejný postup se uplatňuje, směřuje-li podání pouze proti rozhodnutí o vině a Soud shledá, že jsou důvody ke snížení trestu podle odstavce 2 písm. a). 

3.

a) Nenařídí-li projednací senát něco jiného, odsouzený zůstává ve vazbě až do projednání odvolání; 

b) pokud je doba strávená ve vazbě delší než uložený trest odnětí svobody, musí být osoba propuštěna na svobodu, s tou výjimkou, že pokud žalobce rovněž podal odvolání, může být propuštění vázáno na podmínky podle písmene c); 

c) v případě zprošťujícího rozsudku musí být obviněný propuštěn na svobodu okamžitě za následujících podmínek: 

(i) za výjimečných okolností, mimo jiné vzhledem ke konkrétnímu riziku útěku, závažnosti zločinu, ze kterého byl obviněn, a pravděpodobnosti úspěchu odvolání, projednací senát může na návrh žalobce ponechat osobu ve vazbě až do projednání odvolání; 

(ii) rozhodnutí projednacího senátu podle písmene c) bodu (i) lze napadnout odvoláním podle Jednacího a důkazního řádu. 

4. S výhradou ustanovení odstavce 3 písm. a) a b) se výkon rozhodnutí nebo trestu odkládá po dobu stanovenou pro podání odvolání a po dobu trvání odvolacího řízení. 

1. Každá ze stran se v souladu s Jednacím a důkazním řádem může odvolat proti kterémukoli z následujících rozhodnutí: 

a) rozhodnutí ohledně jurisdikce či přípustnosti; 

b) rozhodnutí povolující či zakazující propuštění vyšetřovaného nebo stíhaného; 

c) rozhodnutí přípravného senátu postupovat z vlastní iniciativy podle čl. 56 odst. 3; 

d) rozhodnutí v otázce, která by významně ovlivnila spravedlivost a rychlost řízení či výsledek hlavního líčení a jejíž okamžité řešení odvolacím senátem by podle názoru přípravného či projednacího senátu vedlo ke značnému pokroku v řízení. 

2. Rozhodnutí přípravného senátu podle čl. 57 odst. 3 písm. d) může odvoláním napadnout dotčený stát nebo žalobce se souhlasem přípravného senátu. Toto odvolání musí být projednáno urychleně. 

3. Odvolání samo o sobě nemá odkladný účinek, s výjimkou případů, kdy odklad nařídí odvolací senát na žádost v souladu s Jednacím a důkazním řádem. 

4. Právní zástupce obětí, odsouzený nebo vlastník nemovitosti v dobré víře, jehož se nepříznivě dotýká nařízení podle čl. 75, se může odvolat proti nařízení o odškodnění podle Jednacího a důkazního řádu.

1. Pro účely řízení podle čl. 81 a tohoto článku má odvolací senát veškeré pravomoci projednacího senátu. 

2. Pokud odvolací senát shledá, že řízení, proti němuž odvolání směřuje, bylo nespravedlivé, čímž byla nepříznivě ovlivněna hodnověrnost rozhodnutí či výroku o trestu, nebo že napadené rozhodnutí či výrok o trestu byly významně ovlivněny skutkovým nebo právním omylem nebo vadou v řízení, může: 

a) zrušit či změnit toto rozhodnutí nebo výrok o trestu; nebo 

b) nařídit nové projednání věci jiným projednacím senátem. 

Pro tyto účely může odvolací senát vrátit skutkovou otázku původnímu projednacímu senátu, aby tuto otázku rozhodl a sdělil výsledek, nebo si může sám vyžádat důkazy a rozhodnout tuto otázku. Pokud se proti rozhodnutí nebo výroku o trestu odvolal pouze odsouzený nebo žalobce za odsouzené ho nelze rozhodnutí změnit v neprospěch odsouzeného. 

3. Pokud v odvolacím řízení odvolací senát shledá, že trest je v nepoměru ke zločinu, může změnit výrok o trestu v souladu s částí 7. 

4. Odvolací senát rozhoduje o rozsudku většinou hlasů soudců a rozsudek vyhlašuje ve veřejném zasedání. Rozsudek obsahuje odůvodnění. Nelze-li dosáhnout jednomyslnosti, rozsudek odvolacího senátu obsahuje názory většiny a menšiny, ovšem soudce může připojit i separátní nebo opoziční votum ohledně některé právní otázky. 

5. Odvolací senát může vyhlásit rozsudek v nepřítomnosti osoby zproštěné obvinění či odsouzené. 

1. Odsouzený nebo po jeho smrti manžel, manželka, děti, rodiče nebo osoba žijící v době smrti odsouzeného, která dostala od odsouzeného výslovný písemný pokyn podat odvolání, nebo žalobce za odsouzeného může požádat odvolací senát o přezkum pravomocného rozhodnutí o vině či výroku o trestu z následujících důvodů: 

a) vyšly najevo dříve neznámé důkazy, které: 

(i) byly v době hlavního líčení nedostupné, přičemž jejich nedostupnost nebyla zcela nebo zčásti způsobena žádající stranou; a 

(ii) jsou natolik významné, že jejich uvedení během hlavního líčení by pravděpodobně odůvodnilo jiné rozhodnutí; 

b) bylo nově zjištěno, že rozhodující důkazy, k nimž bylo přihlíženo během hlavního líčení a o něž se opíralo rozhodnutí o vině, byly nepravdivé, pozměněné či padělané; 

c) soudce nebo soudci, kteří se podíleli na rozhodování o vině nebo na potvrzení obvinění, se v tomto případě dopustili závažného zneužití postavení nebo závažného porušení svých úředních povinností takové závažnosti, že odůvodňují odvolání podle čl. 46. 

2. Odvolací senát žádost zamítne, shledá-li, že není důvodná. Pokud rozhodne, že žádost je důvodná, může podle okolností: 

a) znovu svolat původní projednací senát; 

b) ustavit nový projednací senát; nebo 

c) ponechat si jurisdikci v této věci a po vyslechnutí stran způsobem stanoveným Jednacím a důkazním řádem rozhodnout, zdaje třeba přezkoumat rozsudek. 

1. Osoba, která byla protiprávně zatčena či držena ve vazbě, má vymahatelné právo na kompenzaci. 

2. Pokud byla osoba pravomocně odsouzena za trestný čin a rozhodnutí o vině bylo poté zrušeno vzhledem k tomu, že vyšly najevo nové či dříve neznámé skutečnosti nezvratně prokazující, že došlo k justičnímu omylu, osoba, na které byl na základě tohoto rozhodnutí o vině vykonán trest, bude odškodněna v souladu s právem, s výjimkou případů, kdy se prokáže, že dříve neznámá skutečnost nebyla uplatněna včas částečně nebo zcela v důsledku jednání této osoby. 

3. Za výjimečných okolností, zjistí-li Soud skutečnosti nezvratně prokazující, že došlo k závažnému a zjevnému justičnímu omylu, může podle vlastního uvážení nařídit kompenzaci pro osobu, která byla propuštěna na svobodu na základě pravomocného zprošťujícího rozsudku nebo zastavení řízení z uvedeného důvodu, podle kritérií stanovených Jednacím a důkazním řádem. 

Smluvní strany v souladu s ustanoveními tohoto Statutu poskytnou Soudu plnou součinnost při vyšetřování a stíhání zločinů spadajících do jurisdikce Soudu. 

1.

a) Soud je oprávněn vyžadovat spolupráci smluvních stran. Žádosti se předávají diplomatickou cestou nebo jiným vhodným způsobem, který každá smluvní strana stanoví při ratifikaci, přijetí, schválení nebo přístupu. 

Následné změny stanovených způsobů předávání žádostí provede smluvní strana v souladu s Jednacím a důkazním řádem.

b) V případě potřeby, aniž by tím byla dotčena ustanovení písmene a), lze předávat žádosti i prostřednictvím Mezinárodní organizace kriminální policie nebo příslušné regionální organizace. 

2. Žádosti o spolupráci a přiložené písemnosti se vyhotovují v úředním jazyce dožádaného státu nebo v jednom z pracovních jazyků Soudu, nebo se k nim přikládá překlad do některého z těchto jazyků podle volby států při ratifikaci, přijetí, schválení nebo přístupu. Následné změny této volby se provádějí v souladu s Jednacím a důkazním řádem. 

3. Dožádaný stát zachová důvěrnost žádosti o spolupráci a přiložených písemností, s výjimkou případů, kdy je zpřístupnění nutné pro vyřízení žádosti. 

4. V souvislosti se žádostí o pomoc podanou podle této části může Soud přijmout opatření nezbytná k zajištění bezpečnosti nebo tělesného a duševního zdraví obětí, potenciálních svědků a jejich rodinných příslušníků, včetně opatření na ochranu informací. Soud může požadovat, aby informace poskytované podle této části byly předávány a aby s nimi bylo nakládáno způsobem šetřícím bezpečnost a tělesné i duševní zdraví obětí, potenciálních svědků a jejich rodinných příslušníků. 

5.

a) Soud může vyzvat stát, který není smluvní stranou tohoto Statutu, aby poskytl pomoc podle této části na základě ad hoc ujednání, dohody s takovým státem nebo na jiném vhodném základě. 

b) Pokud stát, který není smluvní stranou tohoto Statutu a který uzavřel ad hoc ujednání nebo dohodu se Soudem, neposkytuje součinnost na základě žádostí podle takového ujednání nebo dohody, Soud o tom může vyrozumět Shromáždění smluvních stran nebo, v případech, kdy věc postoupila Soudu Rada bezpečnosti, Radu bezpečnosti. 

6. Soud může požádat mezivládní organizaci o poskytnutí informací či písemností. Soud může rovněž vyžadovat jiné formy spolupráce nebo pomoci, které s touto organizací dojedná a které jsou v souladu s jejími kompetencemi či mandátem. 

7. Pokud smluvní strana v rozporu s ustanoveními tohoto Statutu nevyhoví žádosti o spolupráci se Soudem, čímž brání Soudu ve výkonu jeho funkcí a pravomocí podle tohoto Statutu, může Soud vydat v tomto smyslu nález a postoupit věc Shromáždění smluvních stran nebo, v případech, kdy věc postoupila Soudu Rada bezpečnosti, Radě bezpečnosti. 

Smluvní strany zajistí, aby v jejich vnitrostátním právu byly k dispozici postupy pro všechny formy spolupráce uvedené v této části. 

1. Soud může zaslat žádost o zatčení a předání osoby, společně s podklady uvedenými v čl. 91, kterémukoli státu, na jehož území se osoba zdržuje, a požádat tento stát o spolupráci při zatčení a předání této osoby. Smluvní strany vyřídí žádosti o zatčení a předání osob v souladu s ustanoveními této části a postupy svého vnitrostátního práva. 

2. Pokud osoba, která má být předána, podá opravný prostředek u vnitrostátního soudu na základě zásady ne bis in idem podle čl. 20, dožádaný stát musí neprodleně zjistit dotazem u Soudu, zda existuje dřívější soudní rozhodnutí o přípustnosti. Je-li případ přípustný, dožádaný stát žádost vyřídí. Pokud řízení o přípustnosti právě probíhá, dožádaný stát může odložit vyřízení žádosti o předání osoby, dokud Soud nerozhodne o přípustnosti. 

3.

a) Smluvní strana v souladu se svým vnitrostátním procesním právem povolí přepravu osoby, kterou jiný stát předává Soudu, přes své území, s výjimkou případů, kdy by průvoz přes tento stát bránil předání neboje zdržoval; 

b) Žádost Soudu o průvoz musí být zaslána v souladu s čl. 87. Žádost o průvoz musí obsahovat: 

(i) popis provážené osoby; 

(ii) stručné vylíčení skutkového děje a jeho právní kvalifikaci; a 

(iii) rozkaz k zatčení a předání; 

c) Přepravovaná osoba musí být po dobu průvozu držena ve vazbě; 

d) Pro leteckou přepravu osoby bez plánovaného přistání na území státu průvozu není zapotřebí povolení. 

e) V případě neplánovaného přistání na území státu průvozu může tento stát vyžadovat, aby Soud zažádal o průvoz podle písmene b). Stát průvozu zadrží prováženou osobu až do obdržení žádosti o průvoz a uskutečnění průvozu, přičemž zadržení pro účely tohoto písmene nesmí překročit 96 hodin od neplánovaného přistání, není-li žádost obdržena v průběhu této lhůty. 

4. Pokud je osoba, o jejíž předání se žádá, v dožádaném státu stíhána či ve výkonu trestu pro jiný zločin než ten, pro který se žádá o její předání Soudu, musí dožádaný stát poté, co rozhodne o vyhovění žádosti, konzultovat tuto otázku se Soudem.

1. Obdrží-li smluvní strana žádost Soudu o předání osoby podle čl. 89 a rovněž žádost jiného státu o vydání téže osoby projednání zakládající skutkovou podstatu zločinu, pro který Soud žádá o předání této osoby, oznámí tuto skutečnost Soudu a dožadujícímu státu. 

2. Je-li dožadující stát smluvní stranou, dožádaný stát přednostně vyřídí žádost Soudu, pokud: 

a) Soud na základě čl. 18 a 19 shledal věc, pro kterou žádá o předání, přípustnou, přičemž toto rozhodnutí bere v úvahu vyšetřování či stíhání vedené dožadujícím státem v souvislosti se žádostí o vydání podanou tímto státem; nebo 

b) Soud přijal rozhodnutí uvedené v písmenu a) na základě oznámení dožádaného státu podle odstavce 1. 

3. Pokud nebylo přijato rozhodnutí podle odstavce 2 písm. a), může dožádaný stát podle vlastního uvážení, do rozhodnutí Soudu podle odstavce 2 písm. b), pokračovat ve vyřizování žádosti o vydání obdržené od dožadujícího státu, nicméně osobu nesmí vydat, dokud Soud neshledá věc nepřípustnou. Soud v této otázce rozhodne urychleně. 

4. Jestliže dožadující stát není smluvní stranou tohoto Statutu, dožádaný stát, pokud není vázán mezinárodním závazkem vydat osobu dožadujícímu státu, přednostně vyřídí žádost o předání Soudu, pokud Soud shledal věc přípustnou. 

5. Pokud Soud neshledal věc podle odstavce 4 přípustnou, dožádaný stát může podle vlastního uvážení vyřídit žádost o vydání podanou dožadujícím státem. 

6. V případech upravených odstavcem 4, s výjimkou případů, kdy dožádaný stát je vázán existujícím mezinárodním závazkem vydat osobu dožadujícímu státu, který není smluvní stranou tohoto Statutu, dožádaný stát rozhodne, zda předá osobu Soudu, nebo ji vydá dožadujícímu státu. Při rozhodování v této otázce zváží dožádaný stát veškeré příslušné okolnosti, mimo jiné: 

a) příslušná data žádostí; 

b) zájmy dožadujícího státu, včetně, podle okolností, zda byl zločin spáchán na jeho území a státního občanství obětí a vyžádané osoby; a 

c) možnost následného předání mezi Soudem a dožadujícím státem. 

7. Pokud smluvní strana, která obdržela žádost Soudu o předání osoby, rovněž obdrží žádost jakéhokoli státu o vydání téže osoby pro činy jiné než ty, které zakládají skutkovou podstatu zločinů, pro něž Soud žádá o předání této osoby: 

a) dožádaný stát, pokud není vázán existujícím mezinárodním závazkem vydat osobu dožadujícímu státu, vyřídí přednostně žádost Soudu; 

b) dožádaný stát, pokud je vázán daným mezinárodním závazkem vydat osobu dožadujícímu státu, rozhodne, zda předá tuto osobu Soudu, nebo vydá tuto osobu do dožadujícího státu. Při rozhodování v této věci dožádaný stát zváží veškeré příslušné okolnosti, mimo jiné i okolnosti uvedené v odstavci 6, se zvláštním přihlédnutím k relativní povaze a závažnosti příslušného jednání. 

8. Pokud na základě oznámení podle tohoto článku Soud shledá věc nepřípustnou a následně je zamítnuta žádost o vydání do dožadujícího státu, dožádaný stát vyrozumí o tomto rozhodnutí Soud.

1. Žádost o zatčení a předání se podává písemně. V naléhavých případech lze žádost předat jakýmkoli prostředkem určeným pro přenos písemných zpráv pod podmínkou, že žádost bude potvrzena cestou stanovenou v čl. 87 odst. 1 písm. a).

2. Žádost o zatčení a předání osoby, na niž se vztahuje zatýkací rozkaz vydaný přípravným senátem podle čl. 58, obsahuje nebo k ní jsou přiloženy: 

a) popis vyžádané osoby postačující k identifikaci osoby a informace o pravděpodobném místu pobytu osoby; 

b) kopie zatýkacího rozkazu; a 

c) písemnosti, prohlášení nebo informace potřebné pro splnění požadavků předávacího řízení v dožádaném státu, přičemž tyto požadavky by neměly být náročnější než požadavky platné pro vydávání podle mezinárodních smluv nebo ujednání uzavřených mezi dožádaným státem a jinými státy s přihlédnutím ke zvláštní povaze Soudu by pokud možno měly být méně náročné. 

3. Žádost o zatčení a předání osoby již odsouzené obsahuje nebo k ní jsou přiloženy: 

a) kopie zatýkacího rozkazu proti této osobě; 

b) kopie rozhodnutí o vině; 

c) údaje prokazující, že vyžádaná osoba je totožná s osobou uvedenou v rozhodnutí o vině; a 

d) pokud byl vyžádané osobě již uložen trest, kopii výroku o trestu a, pokud byl uložen trest odnětí svobody, údaje o vykonaném trestu a délce zbytku trestu. 

4. Na žádost Soudu smluvní strana konzultuje se Soudem, v obecné rovině nebo v souvislosti s konkrétním případem, požadavky stanovené jejím vnitrostátním právem , které by mohly být uplatňovány podle odstavce 2 písm. c). Při této konzultaci smluvní strana vyrozumí Soud o specifických požadavcích svého vnitrostátního práva. 

1. V naléhavých případech může Soud požádat, aby vyžádaná osoba byla vzata do předběžné vazby do předložení žádosti o předání a podkladů k žádosti uvedených v čl. 91. 

2. Žádost o předběžnou vazbu se předává jakýmkoli prostředkem určeným pro přenos písemných zpráv a obsahuje: 

a) popis vyžádané osoby postačující k její identifikaci a informace o pravděpodobném místu pobytu osoby; 

b) stručný popis zločinů, pro které se žádá o vazbu osoby a skutečností údajně zakládajících skutkovou podstatu těchto zločinů, pokud možno s udáním data a místa zločinu; 

c) údaje o zatýkacím rozkazu nebo rozhodnutí o vině vztahujícím se na vyžádanou osobu; a 

d) prohlášení, že žádost o předání vyžádané osoby bude následovat. 

3. Osoba vzatá do předběžné vazby musí být propuštěna na svobodu, pokud dožádaný stát neobdrží žádost o předání s podklady uvedenými v čl. 91 ve lhůtě stanovené Jednacím a důkazním řádem. Tato osoba však může souhlasit s předáním před uplynutím této lhůty, umožňuje-li to právní řád dožádaného státu. V takovém případě dožádaný stát předá tuto osobu Soudu co nejdříve. 

4. Skutečnost, že vyžádaná osoba byla propuštěna na svobodu podle odstavce 3, nebrání následnému zatčení a předání této osoby, pokud je žádost o předání s podklady doručena později. 

1. Smluvní strany v souladu s ustanoveními této části a s postupy stanovenými vnitrostátním právem vyřídí žádosti Soudu o poskytnutí následující pomoci v souvislosti s vyšetřováním či stíháním: 

a) identifikace a zjištění místa pobytu osob nebo zjištění místa, kde se nachází věci; 

b) zajištění důkazů, včetně svědeckých výpovědí pod přísahou, a předkládání důkazů, včetně znaleckých posudků a zpráv potřebných pro Soud; 

c) výslech vyšetřovaného nebo stíhaného; 

d) doručování písemností, včetně soudních písemností; 

e) umožnění dobrovolného dostavení se svědků nebo znalců k Soudu; 

f) dočasné předání osob podle odstavce 7; 

g) ohledání místa, včetně exhumace a ohledání hrobů; 

h) provádění prohlídek a zajištění; 

i) poskytování záznamů a písemností, včetně úředních záznamů a písemností; 

j) ochrana obětí a svědků a uchování důkazů; 

k) identifikace, vyhledávání a zmrazení nebo zajištění výnosů, majetku a aktiv a věcí určených ke spáchání zločinu pro účely následného zabavení, aniž by tím byla dotčena práva třetích stran v dobré víře; a 

l) jakákoli jiná forma pomoci, kterou nezakazuje právní řád dožádaného státu, s cílem usnadnit vyšetřování a stíhání zločinů spadajících do jurisdikce Soudu. 

2. Soud má pravomoc zaručit svědkovi nebo znalci, který se dostaví k Soudu, že nebude Soudem stíhán, zadržen či jinak omezován na osobní svobodě v souvislosti s činy nebo opomenutími, k nimž došlo před tím, než tato osoba opustila dožádaný stát. 

3. Pokud je provedení určité pomoci uvedené v žádosti podané podle odstavce 1 v dožádaném státu zakázáno na základě existující všeobecně uplatňované základní právní zásady, dožádaný stát to neprodleně konzultuje se Soudem s cílem vyřešit tuto otázku. Při této konzultaci je třeba zvážit, zda by pomoc mohla být poskytnuta jinou formou nebo za určitých podmínek. Pokud nelze tuto otázku vyřešit konzultací, Soud žádost podle potřeby pozmění. 

4. Smluvní strana může zcela nebo zčásti odmítnout pomoc podle čl. 72 pouze pokud se žádost týká poskytnutí písemností nebo zpřístupnění důkazů souvisejících s bezpečností státu. 

5. Dříve než odmítne pomoc podle odstavce 1 písm. l), dožádaný stát zváží, zda by tato pomoc mohla být poskytnuta za určitých podmínek nebo zda by tato pomoc mohla být poskytnuta později či jiným způsobem, za předpokladu, že pokud Soud či žalobce přijme pomoc za těchto podmínek, musí Soud či žalobce tyto podmínky dodržet. 

6. Je-li žádost o pomoc odmítnuta, dožádaný stát neprodleně vyrozumí Soud či žalobce o důvodech odmítnutí. 

7.

a) Soud může požádat o dočasné předání osoby ve vazbě pro účely identifikace nebo výpovědi nebo jiné pomoci. Tato osoba může být dočasně předána, pokud jsou splněny následující podmínky: 

(i) osoba dobrovolně vyjádří informovaný souhlas s dočasným předáním; a 

(ii) dožádaný stát souhlasí s dočasným předáním za podmínek, na nichž se tento stát a Soud dohodnou. 

b) Dočasně předávaná osoba zůstane ve vazbě. Po splnění účelu předání Soud tuto osobu neprodleně vrátí do dožádaného státu. 

8.

a) Soud zajistí důvěrnost písemností a informací, s výjimkou případů, kdy jsou tyto písemnosti a informace potřebné pro vyšetřování a řízení uvedené v žádosti; 

b) Dožádaný stát může v případě potřeby předat důvěrně písemnosti či informace žalobci. Žalobce je může použít výhradně za účelem získání nových důkazů; 

c) Dožádaný stát následně může z vlastního podnětu nebo na žádost žalobce dát souhlas se zpřístupněním takových písemností nebo informací. Tyto písemnosti a informace pak mohou být použity jako důkazy v souladu s ustanoveními částí 5 a 6 a v souladu s Jednacím a důkazním řádem. 

9.

a) 

(i) Pokud smluvní strana obdrží od Soudu nebo od jiného státu na základě mezinárodního závazku konkurující žádosti jiné než žádosti o předání nebo vydání, bude tato smluvní strana po poradě se Soudem a s tímto jiným státem usilovat o vyřízení obou žádostí, v případě potřeby odložením jedné či druhé žádosti nebo stanovením podmínek pro ně. 

(ii) Pokud tak neučiní, řeší se střet žádostí v souladu se zásadami stanovenými čl. 90. 

b) Pokud se však žádost Soudu týká informací, majetku či osob, které má na základě mezinárodní dohody pod kontrolou třetí stát či mezinárodní organizace, dožádané státy o tom vyrozumí Soud, který se se svou žádostí obrátí na tento třetí stát nebo mezinárodní organizaci. 

10.

a) Soud může na požádání spolupracovat se smluvní stranou a poskytovat jí pomoc při vyšetřování nebo soudním projednávání jednání, která zakládají skutkovou podstatu zločinu spadajícího do jurisdikce Soudu nebo závažného zločinu podle vnitrostátního práva dožadujícího státu. 

b) 

(i) Pomoc poskytnutá podle písmene a) mimo jiné zahrnuje: 

a. poskytnutí prohlášení, písemností a jiných důkazů získaných v průběhu vyšetřování nebo hlavního líčení vedeného Soudem; a 

b. výslech osoby zadržené na základě příkazu Soudu; 

(ii) V případě pomoci podle písmene b) bodu i) a.: 

a. pokud byly písemnosti a jiné důkazy získány s pomocí státu, je k předání zapotřebí souhlas tohoto státu; 

b. pokud výpovědi, písemnosti a jiné důkazy poskytl svědek nebo znalec, řídí se předání ustanoveními čl. 68. 

c) Soud může za podmínek stanovených tímto odstavcem vyhovět žádosti o pomoc podle tohoto odstavce, podané státem, který není smluvní stranou tohoto Statutu.

1. Pokud by okamžité vyřízení žádosti narušilo probíhající vyšetřování nebo stíhání ve věci jiné než ve věci, které se týká žádost, může dožádaný stát odložit vyřízení žádosti na dobu, na které se dohodne se Soudem. Odložení však nesmí být delší, než je nutné k ukončení příslušného vyšetřování nebo stíhání v dožádaném státu. Dříve než rozhodne o odložení, dožádaný stát zváží, zda by pomoc mohla být poskytnuta neprodleně za určitých podmínek. 

2. Bylo-li však přijato rozhodnutí o odložení podle odstavce 1, může žalobce navrhnout opatření k uchování důkazů podle čl. 93 odst. 1 písm. j). 

Pokud Soud projednává námitku nepřípustnosti podle čl. 18 a 19, může dožádaný stát odložit vyřízení žádosti podle této části do rozhodnutí Soudu o námitce, kromě případů, kdy Soud výslovně nařídí, aby žalobce pokračoval ve shromažďování důkazů podle čl. 18 a 19. 

1. Žádost o jiné formy pomoci uvedené v čl. 93 se podává písemně. V naléhavých případech lze žádost předat jakýmkoli prostředkem určeným pro přenos písemných zpráv s tím, že žádost bude potvrzena způsobem uvedeným v čl. 87 odst. 1 písm. a). 

2. Žádost podle okolností obsahuje nebo k ní jsou přiloženy: 

a) stručný popis účelu žádosti a požadované pomoci, včetně právního základu a důvodů žádosti; 

b) co nejvíce podrobných údajů o místě pobytu a totožnosti osoby nebo poloze a identifikaci místa, které je nutné najít či identifikovat, aby mohla být poskytnuta požadovaná pomoc; 

c) stručné vylíčení základních okolností žádosti; 

d) odůvodnění a podrobnosti postupů nebo požadavků, kterými je třeba se řídit; 

e) informace potřebné k vyřízení žádosti podle práva dožádaného státu; a 

f) jiné související informace potřebné k poskytnutí požadované pomoci. 

3. Na žádost Soudu konzultuje smluvní strana se Soudem v obecné rovině nebo v souvislosti s konkrétním případem požadavky stanovené jejím vnitrostátním právem, které by mohly být uplatňovány podle odstavce 2 písm. e). Při této konzultaci smluvní strana vyrozumí Soud o specifických požadavcích svého vnitrostátního práva.

4. Ustanovení tohoto článku se v přiměřeném rozsahu vztahují i na žádosti o pomoc předkládané Soudu. 

Pokud smluvní strana obdrží žádost podle této části a v souvislosti s ní zjistí problémy, které by mohly zdržovat nebo bránit vyřízení žádosti, konzultuje tento stát neprodleně se Soudem s cílem vyřešit tuto otázku. Mezi takové problémy může mimo jiné patřit: 

a) nedostatek informací potřebných k vyřízení žádosti; 

b) v případě žádosti o předání skutečnost, že přes veškerou snahu nelze zjistit místo pobytu vyžádané osoby nebo že provedeným šetřením bylo zjištěno, že osoba nacházející se v dožádaném státu zjevně není osobou uvedenou v zatýkacím rozkazu; nebo

c) skutečnost, že kvůli vyřízení žádosti v její současné podobě by dožádaný stát musel porušit již dříve přijatý smluvní závazek vůči jinému státu. 

1. Soud nemůže pokračovat v projednávání žádosti o předání nebo pomoc, kvůli níž by dožádaný stát musel jednat v rozporu se svými mezinárodněprávními závazky ve vztahu ke státní nebo diplomatické imunitě osoby či majetku třetího státu, s výjimkou případů, kdy Soud pro účely vzdání se imunity může nejprve zajistit spolupráci tohoto třetího státu. 

2. Soud nemůže pokračovat v projednávání žádosti o předání, kvůli níž by dožádaný stát musel jednat v rozporu se svými závazky vyplývajícími z mezinárodních smluv, podle nichž je souhlas vysílajícího státu podmínkou předání osoby z tohoto státu Soudu, s výjimkou případů, kdy Soud pro účely získání souhlasu s tímto předáním může nejprve zajistit spolupráci vysílajícího státu. 

1. Žádosti o pomoc se vyřizují v souladu s příslušnými postupy podle práva dožádaného státu a, pokud to toto právo nezakazuje, způsobem stanoveným v žádosti, včetně dodržení postupů uvedených v žádosti nebo povolení přítomnosti a pomoci osob uvedených v žádosti při vyřizování žádosti. 

2. V případě naléhavé žádosti se na požádání Soudu písemnosti či důkazy poskytované v rámci odpovědi na žádost zašlou urychleně. 

3. Odpovědi dožádaného státu se zasílají v původním jazyce a formě. 

4. Aniž by tím byly dotčeny ostatní články této části, je-li to nezbytné pro úspěšné vyřízení žádosti, kterou lze vyřídit bez donucovacích opatření, včetně zejména dobrovolného pohovoru či zajištění důkazů od osoby, a to i v nepřítomnosti orgánů dožádané smluvní strany, pokud je to nezbytné k vyřízení žádosti, a ohledání veřejně přístupného místa bez pozměnění tohoto místa, může žalobce vyřídit takovou žádost přímo na území státu následujícím způsobem: a) pokud je dožádaná smluvní strana státem, na jehož území byl zločin údajně spáchán a věc byla shledána přípustnou podle čl. 18 a 19, žalobce může přímo vyřídit žádost po veškerých možných konzultacích s dožádanou smluvní stranou; b) v jiných případech může žalobce vyřídit žádost po konzultacích s dožádanou smluvní stranou a s vyhověním jakýmkoli přiměřeným podmínkám či obavám vyjádřeným smluvní stranou. Pokud dožádaná smluvní strana zjistí problémy s vyřizováním žádosti podle tohoto písmene, neprodleně konzultuje se Soudem řešení věci. 

5. Ustanovení umožňující osobě slyšené nebo vyslýchané Soudem podle čl. 72 odvolávat se na omezení, jejichž cílem je bránit zpřístupnění důvěrných informací souvisejících s národní bezpečností státu, se vztahují i na vyřizování žádostí o pomoc podle tohoto článku.

1. Běžné náklady na vyřizování žádostí na území dožádaného státu hradí tento stát, s výjimkou následujících nákladů, které hradí Soud: 

a) náklady související s cestováním a bezpečností svědků a znalců a předáním osob ve vazbě podle čl. 93; 

b) náklady na překlady, tlumočení a přepisy; 

c) cestovné a stravné soudců, žalobce, zástupců žalobce, tajemníka, zástupce tajemníka a pracovníků kteréhokoli orgánu Soudu; 

d) náklady na znalecký posudek nebo zprávu, které si Soud vyžádá; 

e) náklady související s dopravou osoby, kterou vazební stát předává Soudu; a 

f) po konzultacích, jakékoli mimořádné náklady vzniklé při vyřizování žádosti. 

2. Ustanovení odstavce 1 se v přiměřeném rozsahu vztahují na žádosti, které smluvní strany podávají Soudu. V takovém případě Soud hradí běžné náklady související s vyřízením. 

1. Osoba, která byla předána Soudu podle tohoto Statutu nebude stíhána, trestána nebo zbavena svobody pro jakákoli jednání spáchaná před předáním, s výjimkou jednání nebo způsobu jednání zakládajícího skutkovou podstatu zločinů, pro něž byla tato osoba předána. 

2. Soud může požadovat, aby se stát který předal osobu Soudu, vzdal požadavků podle odstavce 1, a pokud je to nutné, Soud poskytne dodatečné informace podle čl. 91. Smluvní strany jsou oprávněny zajistit pro Soud takové vzdání se požadavků a vynasnaží seje zajistit. 

Pro účely tohoto Statutu: 

a) "předání" označuje dodání osoby Soudu provedené státem podle tohoto Statutu.

b) "vydání" označuje dodání osoby jedním státem druhému státu na základě mezinárodní smlouvy, úmluvy nebo vnitrostátního práva. 

1.

a) Trest odnětí svobody se vykonává ve státu určeném Soudem ze seznamu států, které Soud uvědomily o své ochotě přijímat odsouzené. 

b) Při prohlášení o ochotě přijímat odsouzené může stát stanovit podmínky přijímání, na kterých se dohodne se Soudem a které jsou v souladu s touto částí. 

c) Stát určený v konkrétním případu neprodleně informuje Soud, zda přijímá určení Soudu. 

2.

a) Stát výkonu trestu uvědomí Soud o jakýchkoli okolnostech, včetně plnění jakýchkoli podmínek dohodnutých podle odstavce 1, které by mohly podstatným způsobem ovlivnit podmínky či rozsah odnětí svobody. O jakýchkoli takových známých či předvídatelných okolnostech bude Soud vyrozuměn alespoň 45 dnů předem. V této lhůtě nepodnikne stát výkonu trestu nic, co by mohlo být na újmu jeho závazkům podle čl. 110. 

b) Pokud Soud nemůže souhlasit s okolnostmi uvedenými v písmenu a), vyrozumí o tom stát výkonu trestu a dále postupuje podle čl. 104 odst. 1. 

3. Při výkonu svého diskrečního práva určit stát podle odstavce 1 vezme Soud v úvahu následující: 

a) zásadu, že smluvní strany by měly sdílet odpovědnost za výkon trestu odnětí svobody, v souladu se zásadami spravedlivého rozdělení stanovenými Jednacím a důkazním řádem; 

b) uplatňování široce uznávaných mezinárodních smluvních standardů, kterými se řídí zacházení s vězni; 

c) názory odsouzeného; 

d) státní občanství odsouzeného; 

e) jiné faktory související s okolnostmi zločinu nebo situací odsouzeného, nebo s účinným výkonem trestu, které přichází v úvahu při určení státu výkonu trestu. 

4. Pokud podle odstavce 1 není určen žádný stát, vykoná se trest odnětí svobody ve vězeňském zařízení poskytnutém hostitelským státem v souladu s podmínkami stanovenými dohodou o sídle Soudu zmíněnou v čl. 3 odst. 2. Náklady související s výkonem trestu odnětí svobody v takovém případě hradí Soud. 

1. Soud může kdykoli rozhodnout o převozu odsouzeného do věznice v jiném státu.

2. Odsouzený může kdykoli požádat Soud o převoz ze státu výkonu trestu.

1. S výhradou podmínek, které stát mohl stanovit v souladu s čl. 103 odst. 1 písm. b), je trest odnětí svobody závazný pro smluvní strany, které jej v žádném případě nesmí měnit. 

2. Jedině Soud má právo rozhodnout o odvolání či žádosti o přezkum. Stát výkonu trestu nesmí odsouzenému bránit v podání jakékoli takové žádosti. 

1. Výkon trestu odnětí svobody podléhá dozoru Soudu a musí být v souladu s široce uznávanými mezinárodními smluvními standardy, kterými se řídí zacházení s vězni. 

2. Podmínky výkonu trestu se řídí právním řádem státu výkonu trestu a musí být v souladu s široce uznávanými mezinárodními smluvními standardy, kterými se řídí zacházení s vězni; tyto podmínky nesmí v žádném případě být více nebo méně příznivé než podmínky platné pro vězně odsouzené pro podobné trestné činy ve státu výkonu trestu. 

3. Komunikace mezi odsouzeným a Soudem je bez omezení a důvěrná. 

1. Po vykonání trestu může být osoba, která není státním občanem státu výkonu trestu, v souladu s právním řádem státu výkonu trestu převezena do státu, který je povinen ji přijmout, či do jiného státu, který souhlasí s jejím přijetím, s přihlédnutím k jakýmkoli přáním osoby, která má být převezena do tohoto státu, s výjimkou případů, kdy stát výkonu trestu povolí, aby tato osoba zůstala na jeho území. 

2. Pokud náklady související s převozem osoby do jiného státu podle odstavce 1 nehradí žádný stát, hradí tyto náklady Soud. 

3. Za podmínek ustanovení čl. 108 může stát výkonu trestu v souladu se svým vnitrostátním právním řádem rovněž vydat nebo jinak předat tuto osobu státu, který požádal o vydání či předání této osoby pro účely soudního řízení či výkonu trestu. 

1. Odsouzený, kterého má v moci stát výkonu trestu, nepodléhá stíhání či trestu nebo vydání do třetího státu pro jakékoli jednání, k němuž došlo před dodáním této osoby do státu výkonu trestu, s výjimkou případů, kdy takové stíhání, trest nebo vydání schválí Soud na žádost státu výkonu trestu.

2. Soud v této věci rozhodne po vyslechnutí názorů odsouzeného.

3. Odstavec 1 neplatí, pokud odsouzený dobrovolně zůstane na území státu výkonu trestu déle než 30 dnů poté, co vykonal celý trest uložený Soudem, nebo se na území tohoto státu vrátí poté, co jej opustil. 

1. Smluvní strany vykonávají příkazy k zaplacení peněžitého trestu či propadnutí majetku vydané Soudem podle části 7, aniž by tím byla dotčena práva třetích stran nabytá v dobré víře, a v souladu s postupy stanovenými jejich vnitrostátním právem. 

2. Pokud smluvní strana není schopna vykonat příkaz k propadnutí majetku, přijme opatření k získání náhrady za hodnotu výnosů, majetku nebo aktiv, jejichž propadnutí Soud nařídil, aniž by tím byla dotčena práva třetích stran nabytá v dobré víře. 

3. Majetek, výnos z prodeje nemovitostí nebo, podle okolností, prodeje jiného majetku, který smluvní strana získá v důsledku výkonu rozsudku Soudu, se předá Soudu. 

1. Stát výkonu trestu nesmí osobu propustit na svobodu, dokud nevykoná trest uložený Soudem. 

2. Jedině Soud má právo rozhodnout o snížení trestu, a vydá rozhodnutí v této věci po vyslechnutí osoby. 

3. Pokud osoba vykonala dvě třetiny trestu nebo 25 let v případě doživotního trestu, Soud přezkoumá trest s cílem rozhodnout, zda by měl být trest snížen. Takový přezkum nesmí být proveden před uplynutím této lhůty. 

4. Při přezkumu podle odstavce 3 může Soud rozhodnout o snížení trestu, pokud shledá, že existuje jeden nebo více následujících faktorů: 

a) osoba od počátku byla a nadále je ochotna spolupracovat se Soudem při vyšetřováních a stíháních; 

b) osoba dobrovolně pomáhala při umožňování výkonu rozsudků a příkazů Soudu v jiných případech, a zejména poskytla pomoc při vypátrání věcí, na něž se vztahují příkazy k zaplacení peněžitého trestu, propadnutí majetku nebo odškodnění, které lze použít ve prospěch obětí; nebo 

c) jiné faktory potvrzující zřejmou a výraznou změnu okolností, která je dostatečným důvodem ke snížení trestu podle Jednacího a důkazního řádu. 

5. Pokud Soud při prvním přezkumu podle odstavce 3 rozhodne, že není vhodné snížit trest, přezkoumává poté otázku snížení trestu ve lhůtách a za použití kritérií stanovených Jednacím a důkazním řádem. 

Pokud odsouzený uprchne z vězení a unikne ze státu výkonu trestu, tento stát může po konzultaci se Soudem požádat stát, v němž se tato osoba zdržuje, o předání této osoby podle daných dvoustranných a mnohostranných ujednání nebo může vyžadovat, aby o předání této osoby požádal Soud v souladu s částí 9. Může určit, aby osoba byla dodána do státu, v němž vykonávala trest, nebo do jiného státu určeného Soudem. 

1. Tímto se ustavuje Shromáždění smluvních stran tohoto Statutu. Každá smluvní strana má ve Shromáždění jednoho zástupce, kterého mohou doprovázet alternáti a poradci. Ostatní státy, které podepsaly tento Statut nebo Závěrečný akt, mohou být ve Shromáždění pozorovateli. 

2. Shromáždění: 

a) podle okolností zvažuje a přijímá doporučení Přípravné komise; 

b) zajišťuje dozor nad předsednictvem, žalobcem a tajemníkem ve věcech týkajících se správy Soudu; 

c) projednává zprávy a činnost výboru ustaveného podle odstavce 3 a v souvislosti s tím přijímá vhodná opatření; 

d) projednává rozpočet Soudu a rozhoduje o něm; 

e) rozhoduje o změnách počtu soudců podle čl. 36; 

f) projednává otázky související s neposkytnutím součinnosti podle čl. 87 odst. 5 a 7; 

g) vykonává jiné funkce slučitelné s tímto Statutem nebo Jednacím a důkazním řádem. 

3.

a) Shromáždění má Výbor sestávající z předsedy, dvou místopředsedů a 18 členů volených Shromážděním na tříleté funkční období.

b) Výbor má reprezentativní charakter, se zvláštním zřetelem na rovnoměrné zastoupení geografických oblastí a odpovídající zastoupení hlavních světových právních systémů. 

c) Výbor se schází podle potřeby, avšak alespoň jednou ročně. Výbor pomáhá Shromáždění při plnění jeho povinností. 

4. Shromáždění může podle potřeby ustavit podřízené orgány, včetně nezávislého kontrolního mechanismu pro inspekci, hodnocení a šetření v rámci Soudu, s cílem zvýšit jeho efektivitu a hospodárnost. 

5. Předseda Soudu, žalobce a tajemník nebo jejich zástupci se mohou podle okolností účastnit zasedání Shromáždění a Výboru.

6. Shromáždění se schází jednou ročně v sídle Soudu nebo v sídle Organizace spojených národů a, když si to okolnosti vyžádají, se konají zvláštní zasedání. Nestanoví-li tento Statut jinak, zvláštní zasedání svolává výbor z vlastní iniciativy nebo na žádost jedné třetiny smluvních stran. 

7. Každá smluvní strana má jeden hlas. V rámci Shromáždění a Výboru musí být vyvinuto veškeré úsilí k dosažení rozhodnutí na základě konsensu. Pokud nelze dosáhnout konsensu, nestanoví- li tento Statut jinak: 

a) rozhodnutí ve věcných otázkách musí být přijata dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných a hlasujících smluvních stran, přičemž kvórum tvoří absolutní většina smluvních stran; 

b) rozhodnutí v procedurálních otázkách se přijímají prostou většinou přítomných a hlasujících smluvních stran. 

8. Smluvní strana, která je v prodlení s placením peněžních příspěvků na krytí nákladů Soudu, nemá právo hlasovat ve Shromáždění a ve Výboru, pokud se částka jeho nedoplatku rovná částce příspěvků, který měl zaplatit za předchozí dva roky, nebo pokud tuto částku převyšuje. Shromáždění však může povolit takové smluvní straně hlasování ve Shromáždění a ve Výboru, pokud se ujistí, že nedoplatek byl způsoben okolnostmi, na které tato smluvní strana nemá vliv. 

9. Shromáždění přijme svůj vlastní jednací řád. 

10. Úředními a pracovními jazyky Shromáždění jsou jazyky Valného shromáždění Organizace spojených národů. 

Není-li výslovně stanoveno jinak, veškeré finanční záležitosti související se Soudem a zasedáními Shromáždění smluvních stran, včetně jeho výboru a podřízených orgánů, se řídí tímto Statutem a Finančními předpisy a pravidly přijatými Shromážděním smluvních stran. 

Výdaje Soudu a Shromáždění smluvních stran, včetně jeho Výboru a podřízených orgánů, jsou hrazeny z prostředků Soudu. 

Výdaje Soudu a Shromáždění smluvních stran, včetně jeho Výboru a podřízených orgánů, stanovené rozpočtem, o němž rozhoduje Shromáždění smluvních stran, se hradí z následujících zdrojů: 

a) vyměřené příspěvky smluvních stran; 

b) prostředky poskytnuté Organizací spojených národů podléhající souhlasu Valného shromáždění, zejména pokud jde o výdaje vzniklé v souvislosti se situacemi postoupenými Soudu Radou bezpečnosti. 

Aniž by tím byla dotčena ustanovení čl. 115, může Soud přijímat a využívat jako dodatečné prostředky dobrovolné příspěvky vlád, mezinárodních organizací, fyzických osob, právnických osob a jiných subjektů v souladu s příslušnými kritérii přijatými Shromážděním smluvních stran. 

Výše příspěvku smluvních stran se stanoví podle schválené příspěvkové stupnice, která vychází ze stupnice přijaté Organizací spojených národů pro účely jejího řádného rozpočtu a pozměněné v souladu se zásadami, na nichž je tato stupnice založena. 

Záznamy, účetní knihy a účetnictví Soudu, včetně výročních zpráv, každoročně kontroluje nezávislý auditor. 

1. Spory ohledně soudních funkcí Soudu se řeší rozhodnutím Soudu. 

2. Jakékoli jiné spory mezi dvěma či více smluvními stranami ohledně výkladu či provádění tohoto Statutu, které nebyly vyřešeny jednáním do tří měsíců od svého vzniku, se postoupí Shromáždění smluvních stran. Shromáždění může samo usilovat o vyřešení sporu nebo doporučit další prostředky řešení sporu, včetně postoupení sporu Mezinárodnímu soudnímu dvoru v souladu se Statutem tohoto soudního dvora. 

 K tomuto Statutu nemohou být učiněny žádné výhrady. 

1. Po uplynutí sedmi let od vstupu tohoto Statutu v platnost může kterákoli smluvní strana navrhnout jeho změny. Text navrhované změny se předloží generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, který jej neprodleně předá všem smluvním stranám. 

2. Ne dříve než tři měsíce od data oznámení rozhodne nejbližší Shromáždění smluvních stran většinou hlasů přítomných a hlasujících smluvních stran, zda se bude návrhem zabývat. Shromáždění může projednat návrh přímo nebo svolat revizní konferenci, pokud k tomu daná otázka dává dostatečný důvod. 

3. K přijetí změny na zasedání Shromáždění smluvních stran nebo na revizní konferenci, během nichž nelze dosáhnout konsensu, je zapotřebí dvoutřetinová většina hlasů smluvních stran. 

4. S výjimkou ustanovení odstavce 5 vstupuje změna v platnost pro všechny smluvní strany jeden rok poté, co sedm osmin z nich uloží ratifikační listiny či listiny o přijetí u generálního tajemníka Organizace spojených národů. 

5. Změna čl. 5, 6, 7 a 8 tohoto Statutu vstoupí v platnost pro ty smluvní strany, které tuto změnu přijaly, jeden rok od uložení jejich listin o ratifikaci či přijetí. Ve vztahu k smluvní straně, jenž tuto změnu nepřijala, nebude Soud vykonávat jurisdikci nad zločinem, kterého se tato změna týká, pokud je tento zločin spáchán státními občany této smluvní strany či na jejím území. 

6. Pokud je změna přijata sedmi osminami smluvních stran v souladu s odstavcem 4, smluvní strana, která tuto změnu nepřijala, může s okamžitou platností odstoupit od Statutu nezávisle na čl. 127 odst. 1, ale s výhradou čl. 127 odst. 2 výpovědí podanou nejpozději jeden rok od vstupu takové změny v platnost. 

7. Generální tajemník Organizace spojených národů předá všem smluvním stranám změny přijaté na zasedání Shromáždění smluvních stran či na revizní konferenci. 

1. Změny ustanovení Statutu, která jsou výhradně institucionální povahy, zejména čl. 35, čl. 36 odst. 8 a 9, čl. 37, čl. 38, čl. 39 odst. 1 (první dvě věty), 2 a 4, čl. 42 odst. 4 až 9, čl. 43 odst. 2 a 3 a čl. 44, 46, 47 a 49 může kdykoli navrhnout kterákoli smluvní strana, nezávisle na čl. 121 odst. 1. Text navrhované změny se předloží generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů nebo jiné osobě určené Shromážděním smluvních stran, která jej neprodleně rozešle všem smluvním stranám a ostatním zúčastněným ve Shromáždění. 

2. Změny podle tohoto článku, o nichž nelze dosáhnout konsensu, přijme Shromáždění smluvních stran či revizní konference dvoutřetinovou většinou hlasů smluvních stran. Tyto změny vstoupí v platnost pro všechny smluvní strany šest měsíců od přijetí Shromážděním či případně konferencí. 

1. Sedm let od vstupu tohoto Statutu v platnost svolá generální tajemník Organizace spojených národů revizní konferenci za účelem projednání změn tohoto Statutu. Tato revize se může mimo jiné týkat výčtu zločinů obsaženého v čl. 5. Konference je otevřena všem zúčastněným na Shromáždění smluvních stran a za stejných podmínek.

2. Kdykoli poté, na žádost smluvní strany a za účely uvedenými v odstavci 1, generální tajemník Organizace spojených národů se souhlasem většiny smluvních stran svolá revizní konferenci. 

3. Ustanovení čl. 121 odst. 3 až 7 se vztahují na přijetí a vstup v platnost jakékoli změny Statutu projednané revizní konferencí. 

Nezávisle na ustanoveních čl. 12 odst. 1 a 2 může stát, jakmile se stane smluvní stranou tohoto Statutu, prohlásit, že po dobu sedmi let od vstupu Statutu v platnost pro dotčený stát nepřijímá jurisdikci Soudu nad kategorií zločinů uvedených v čl. 8 v případech, kdy byl zločin domněle spáchán jeho státními občany či na jeho území. Prohlášení podle tohoto článku lze kdykoli odvolat. Ustanovení tohoto článku přezkoumá revizní konference svolaná v souladu s čl. 123 odst. 1. 

1. Tento Statut bude otevřen k podpisu všemi státy v Římě v sídle Organizace pro výživu a zemědělství při Organizaci spojených národů dne 17. července 1998. Poté zůstane otevřen k podpisu v Římě, na Ministerstvu zahraničních věcí Itálie do 17. října 1998. Po tomto datu zůstane Statut otevřen k podpisu v New Yorku, v sídle Organizace spojených národů, do 31. prosince 2000.

2. Tento Statut podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení signatářskými státy. Ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo schválení budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů. 

3. Tento Statut je otevřen k přístupu všem státům. Listiny o přístupu se ukládají u generálního tajemníka Organizace spojených národů. 

1. Tento Statut vstoupí v platnost prvního dne měsíce , který následuje po uplynutí 60 dnů ode dne uložení 60. ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu u generálního tajemníka Organizace spojených národů. 

2. Pro každý stát, který ratifikuje, přijme či schválí Statut nebo k němu přistoupí po uložení šedesáté ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu, vstoupí Statut v platnost prvního dne měsíce, který následuje po uplynutí 60 dnů ode dne uložení ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu takového státu. 

1. Smluvní strana může odstoupit od tohoto Statutu písemným oznámením adresovaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů. Odstoupení nabude účinnosti jeden rok od data obdržení oznámení, s výjimkou případů, kdy oznámení stanoví pozdější datum.

2. Odstoupením se stát nezprošťuje závazků, které vyplývaly z tohoto Statutu v době, kdy byl smluvní stranou Statutu, včetně jakýchkoli finančních závazků, které mu případně vznikly. Jeho odstoupením není dotčena spolupráce se Soudem v souvislosti s vyšetřováními a řízeními v trestních věcech, při nichž byl odstupující stát povinen spolupracovat a která byla zahájena před datem účinnosti odstoupení, ani není jakkoli dotčeno další projednávání jakékoli věci, kterou se Soud zabýval již před datem účinnosti odstoupení.

Originál tohoto Statutu, jehož arabské, čínské, anglické, francouzské, ruské a španělské znění jsou stejně autentická, bude uložen u generálního tajemníka Organizace spojených národů, který předá jeho ověřené kopie všem státům. 

 Na důkaz toho níže podepsaní, řádně k tomu zmocnění svými vládami, podepsali tento Statut. 

 Dáno v Římě dne 17. července 1998. 

____________________

*) Text Římského statutu byl rozeslán jako dokument A/CON183F.183/9 ze 17. července 1998 a opraven verbálními notami z 10. listopadu 1998, 12. července 1999, 30. listopadu 1999, 8. května 2000, 17. ledna 2001 a 16. ledna 2002.

 „V souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Římského statutu Mezinárodního trestního soudu Česká republika prohlašuje, že žádosti o spolupráci mohou být předávány diplomatickou cestou, anebo zasílány:

1. jde-li o předání či dočasné předání osoby či o průvoz osoby, přímo Ministerstvu spravedlnosti České republiky;

2. jde-li o jinou formu spolupráce, do doby zahájení hlavního líčení přímo Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky a po zahájení hlavního líčení přímo Ministerstvu spravedlnosti České republiky.

V souladu s čl. 87 odst. 2 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu Česká republika prohlašuje, že žádosti o spolupráci a přiložené písemnosti mají být vyhotoveny nebo přeloženy do českého jazyka.

V souladu s článkem 103 odst. 1 písm. a) Římského statutu Mezinárodního trestního soudu Česká republika prohlašuje, že je ochotna přijímat

a) odsouzené, kteří jsou občany České republiky, anebo mají na území České republiky trvalý pobyt a

b) jiné odsouzené, pokud se Mezinárodní trestní soud zaváže uhradit náklady výkonu trestu.